Zač je v Pardubicích vinařský perník (Vinařský půlmaratón Pardubice 2012)

Když jsem si dělal v lednu své roční běžecké plány, dnešní datum jsem měl zatržené červeně. Dnes jsem totiž měl být v Pardubicích - poprvé na startu Vinařského půlmaratónu, na který jsem měl z předcházejících ročníků výborné reference. Když začaly mé letošní "Achillovy patálie", bylo mi nicméně jasné, že budu letos muset vzít zavděk aktuální módou (aspoň v podání české vlády) a kvůli zraněné patě škrtat a škrtat a škrtat. První na řadě byly bohužel právě Pardubice.

Je zajímavé, že ač jsem Pardubicemi většinou jen projížděl a moc se tu nezastavoval, dá se říct, že mě toto město v řadě souvislostí pozitivně ovlivnilo a mám ho spojené se spoustou vzpomínek. Už když jsem byl malé dítě, byly Pardubice mým nejoblíbenějším místem, které jsem osobně neznal, protože se mi moc líbilo, že mají ve znaku koně. Mezi nenápaditými heraldickými štíty, orlicemi nebo dokonce - považte, Plzeňané - velbloudy, se kůň vyjímal sympaticky nenabubřele.

 

Ale osobní zkušenost s Pardubicemi jsem získal až na vojně, kdy jsem byl na začátku jednoho zpočátku nenápadného listopadu převelen na brigádu do městečka Dašice poblíž Pardubic. A bylo to právě pardubické nádraží, kde jsem si v pondělí 20.listopadu koupil před pátou ráno při návratu z prvního opušťáku několikeré noviny, protože v nich zčistajasna vyšly články, které se daly číst a z jejichž dikce jsem si uvědomil, že džin dosud pevně uzavřený v komunistické lahvi byl vypuštěn a je docela možné, že už do láhve nikdy netrefí zpátky. Netrefil, zpátky do láhve se nikdy nevrátil a já jsem tomu dodneška moc rád. Psal se rok 1989, já se tehdy musel vrátit - ač nerad - ke své odloučené rotě a zmatený velitel to komentoval slovy, jimž se musím smát ještě teď: "Já jsem to věděl, četaři Vápeníku, že vás nemám pouštět domů. Poprvé jste venku a hned je z toho takovej bordel!"

Ten tehdejší neuvěřitelný pocit jsem si dnes na pardubickém nádraží připomněl, protože na některých místech to tu vypadá úplně stejně jako tehdy a taky protože jsem se rozhodl se na běh aspoň podívat jako divák a fotoreportér, a omluvit se tak městu, že jsem ho teď řadu let zanedbával. Na důkaz mých velkých a stálých sympatií k městu s koněm ve znaku jsem tedy popadl fotoaparát a dokonce i stativ a po asi hodinovém zmateném hledání nejlepšího místa jsem se naaranžoval na chodník u půlmaratónské trati na třídě Míru v očekávání zajímavých zážitků. Nutno říct, záviděl jsem běžcům, že můžou běžet, ale taky jsem jim vůbec nezáviděl, když jsem viděl tu dřinu. Tomu se říká obojakost. Napřed jsem pouze fotil, protože jsem na tleskání už neměl dostatečný počet volných rukou. Ale když cílová časomíra odpočítala dvě a čtvrt hodiny, nastal čas běžců, které jsem prostě povzbudit musel, protože vím, jak moc to potřebují. Tam někde jsem si přál být, jenom jsem tentokrát byl okolnostmi donucen stát na druhé straně zábradlí vymezujícího závodní trať.

To je pohodička, pane, sledovat takové fyzické trápeníčko rovnou z kavárny. Pardubičtí kavárenští "povaleči" versus běžecké žíznivé čáry.

Tak tomuhle pánovi je pětaosmdesát a byl nejstarším účastníkem běhu. Co vám budu povídat, čas měl skoro takový, jaký já před dvěma týdny v Praze.

Polákovi měli na trati pořádné povzbuzení. A taky Novákovi, Hamáčkovi, Kratochvílovi, Krátcí a tisíce dalších. Ulice byly lemované mnoha lidmi, kteří v davu běžců vyhlíželi své blízké a milé.

Poslední ze tří kol, která vedla centrem města. Postupující únava už je patrná, ale vůle jí dává na frak.

Tento pán sice neběžel, ale na svém odrážedle si taky určitě zasloužil úctu. Žádné převody, žádný volnoběh, jen síla vlastních nohou. Zdalipak ten koník na dřevěném rámu je originál pardubický?

Ne, nebojte se, děti týrány nebyly. Tahle holčička se připojila jen na chvíli, aby povzbudila jednu ze závodnic. A povzbudila ji dokonale, to si tedy pište! Ještě chviličku a budeme v cíli.

Proč to tajit; byli i tací, které běžecké zápolení moc nezajímalo. Ale i oni dokázali využít polojasné a příjemné odpoledne k vlastním tvůrčím aktivitám a ještě po nich na pardubických ulicích něco pěkného zbylo.

V cíli to už byl docela jiný příběh. Jeden ze skutečně velmi rychlých a sportovně vyhlížejících závodníků právě doplňuje tekutiny a nutné ionty. Schválně - po kolikátém pivu mu ty jeho budíky začnou pípat?

Vítězům v cíli blahopřál mimo jiné i bývalý mistr světa v hodu diskem, Imrich Bugár. Je to pořád ještě chlap jako hora, i když už mu bylo (právě dnes) sedmapadesát. Pohlavek bych od něj tedy schytat nechtěl.

Po skončení závodu zbylo ještě dost času na procházky po krásném starém městě. Zámek se spoustou pávů a se stromy, které právě začínají kvést, byl oproti narvanému náměstí oázou klidu a pohody. Mimochodem, procházel se tu i pes s účastnickou medailí na krku, jehož paní lehce pokulhávala. Kdopak z nich asi běžel a kdo povzbuzoval z chodníku?

Tahle brána dělila Pardubice na rušnou a klidnou část. Uvnitř města už se začínalo uklízet a trhovci rozebírali své stánky, s vínem, pardubickým perníkem, uzeninami, pivem, ale i s energetickými gely a iontovými nápoji.

Příště tady zase zavládne nervózní blázinec přibližně za rok při příštím ročníku Vinařského půlmaratónu. Uvidíme, jestli se budu moct někdy připojit i jinak než s foťákem kolem krku. Každopádně vám, milé Pardubice, můžu slíbit, že se na vás určitě přijedu podívat dřív než zase až za sedm let. Tak se zatím opatrujte a já jedu na další opušťák. Snad se zase během něj něco nesemele! :-)