Dlouho jsem přemýšlel, jak nejlépe využít tři volné velikonoční dny. Mám objet celou širší rodinu, s každým posedět, popít a povyprávět? Mám podniknout spanilou jízdu na nějaké místo, které jsem chtěl už dávno navštívit? (Vida, word mi podtrhl slovo "spanilou", že by už jízdy a ženy nebyly takové jako dřív, nebo jim už dáváme jen zmodernizované přívlastky a spanilost už se nenosí?) Nebo mám z přítmí nejhlubšího šuplíku vytáhnout svůj dlouhý seznam všeho důležitého a podstaného, co je zapotřebí vykonat, a začít z něho konečně ubírat a odškrtávat? "Zmoudřet," praví - pokud se dobře pamatuji - první bod, po kterém hned následuje "začít žít tak, jak to většina lidí považuje na normální." To by přece bylo krásné a hned bych si jistě připadal o dost víc jako člověk. Ale lze se do něčeho tak závažného pustit o hladu? Jistě ne! Tak jsem se rozhodl, že - ať už budu o Velikonocích podnikat cokoli - udělám si k uctění svátků bramborový salát a něco k tomu, nevím ještě co, ale ten bramborový salát jistě ano, neb jsem na něj právě dostal neodbytnou chuť.
Při pohledu na teploměr vystavený za oknem poryvům svátků jara, jsem si oblékl osm vrstev a vyrazil nakoupit. Bramborový salát, to není jen tak, je na něj zapotřebí spousta surovin, které ve své domácnosti běžně nepoužívám, třeba zelený hrášek nebo kyselou okurku, chce to mít taky k dispozici dobrou šťavnatou cibuli a čerstvou mrkev, vajíčka (co naplat, náklady na salát půjdou tedy oproti dřívějšku dost nahoru), prostě nezbývá mi, než vyrazit do míst nabitých před svátky lidmi, kteří se snaží - každý podle svého nejlepšího vědomí - páchat své vlastní "bramborové saláty" tak, aby sami se sebou byli spokojeni.
Venku mne přivítala malá sněhová přeháňka; ano, meteorologové varovali před ranními nízkými teplotami i před tím, že jemný velikonoční déšť občas - dokonce i v nížinách - přechodně zhrubne. Škoda, takové to mohly být pěkné svátky, kdyby vyšlo počasí! pomyslel jsem si, zachumlal jsem se hlouběji do svého želvího nepromokavého krunýře a posunul neexistující čepici ještě více do čela. To jsou mi pěkné svátky! Bílý krupičkový déšť náhle na mé bundě lehce zrůžověl; snad jsem mimoděk sykl ledovému větru vstříc něco nepatřičného, co natávající sněhové vločky přivedlo do rozpaků. No to už přesahuje únosné meze: Sníh už dokonce odmítá tát!! Narůžovělé vločky se odmítly podrobit okolní teplotě, která hranici mrazu možná brzo ráno lehce atakovala, ale nakonec se neodvážila ji překročit. Proč ten narůžovělý sníh na mé bundě netaje? Postmoderní příroda si už prostě dělá, co chce, a odmítá akceptovat i své vlastní zákony!
Pohlédl jsem přes své chmurou nakrabacené čelo vzhůru a spatřil narůžověle rozkvetlý strom, který mě právě sprchoval okvětními lístky svých kvítků tančících čtverylku v ledovém větru. Nezbylo mi, než se zastavit a zůstat vprostřed chodníku plného spěchajících lidí jak na plovoucím ostrůvku o samotě a v tichém důvěrném rozhovoru s rozkvetlým stromem. Neuměl jsem se ubránit příkazu nečekaného haiku, které se vynořilo kdoví odkud a v přesném učebnicovém rytmu zaútočilo na mou zdráhající se hlavu:
Poutníku, postůj!
Sakury rozkvétají
sněhu navzdory.
Když jsem se tudy vracel za hodinu z nákupu ověšen několika taškami, už mi bylo jasné, že se na důležité věci ze šuplíkového seznamu o těchto Velikonocích nedostane. Nebudu ani stavět domy, ani sázet stromy ani plodit syny, dokonce nebudu ani uklízet, byť by toho bylo třeba možná víc než té příslovečné trojice. Rozhodl jsem se naopak, že popustím uzdu mnoha zcela nedůležitým věcem: Zůstanu celé tři dny doma "v brlohu" (snad až na malou velikonoční makrofotografickou procházku), oklepu z bundy sakurové lístky, pozdravím se s místními vílami a chramostejlíky (viz minulý článek), obklopím se tím, co chci už delší dobu přečíst, pustit si a napsat, po vzoru amerických soukromých detektivů padesátých let si dám nohy na stůl, abych na chvíli odlehčil zlobivé patě, a hlavou mi poletí příběhy o tom, co všechno je a není uskutečnitelné. U zapáleného krbu si naleju skleničku bílého polosuchého vína a zaposlouchám se do hudby sfér nebo do Johanna Sebastiána anebo snad dokonce sám sednu k piánu a zkusím resuscitovat pozapomenuté takty. To budou pane krásné Velikonoce! Velikonoce nenápadně nedůležité.
Zaposlouchaný do vlastních myšlenek, přeslechl jsem dobře míněnou praktickou otázku, kterou mi sakura při zpáteční cestě položila. Ostatně kdo by v okamžiku, kdy se otevírá široká brána inspirace, myslel na takovou podružnost, jako je bramborový salát. Když jsem přišel z nákupu domů, zjistil jsem, že jsem včetně pepře na větší říz a malé lahvičky octa na závěrečné dochucení, nakoupil skoro vše potřebné pro opravdu vynikající bramborový salát. Skoro vše. Vše potřebné kromě brambor.
Někteří lidé se budou ptát, jak se dá připravit bramborový salát bez brambor. Jiní možná s obavami o mou duši dodají, že bramborový salát bez brambor je něco podobného jako Velikonoce bez Krista. Možná je to ode mne nemístně troufalé, ale obojí si dokážu představit. Letošní Velikonoce totiž zasvětím nepodstatným věcem. Ostatně - co může být důležitějšího?
Přeji vám všem krásné a požehnané svátky. Ať máte - jako dobřichovické i jiné sakury - vždycky dost chuti kvést veškerým nepřízním navzdory a ať váš život i vaše bramborové saláty mají vždy všechny potřebné ingredience.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za váš komentář a těším se zase brzy na shledanou.