Přišla mi domů složenka. Vím, občas se to stává a většinou to nevěstí nic dobrého, ale tohle byla "hodná" složenka, složenka, jejímž prostřednictvím nás čas od času některé instituce odmění a pošlou nám peníze. Tu vrácený přeplatek daně, ondyno zase pár desetikorun za nedobrovolný odkup akcií ještě z kupónové prehistorie, žádná velká frekvence, ale ani sebemenší obnos, myslím, nedokáže přijít nevhod. Tuhle složenku jsem ale nečekal. Měla na sobě velký nápis ÚROKOVÁ POUKÁZKA a já musel ve změti čísel chvíli hledat, než jsem dokázal zaostřit na částku. Marně jsem přemýšlel, odkud by mi asi mohl pramenit nějaký úrok, protože ten většinou předpokládá jakési depozitum, které jsem si nedokázal vybavit. Navíc mi složenka přišla na adresu, kde jsem se zdržoval naposledy před dvaceti lety.
Překvapení. Úrok z pokladu hraběte Monte Christa, nejméně. Hltavě jsem přejížděl zrakem po modrobíle vyvedené ploše složenky: Evidenční číslo, číslo poukázky, číslo vkladového účtu (hleďme, zjevně mám kdesi utajený vkladový účet, tak dobře utajený, že se mi ho povedlo utajit i před sebou samým). Samá voda, samá voda… Datum zúčtování úroků… Přihořívá…No… A ve velkém políčku přivyklém jinak dlouhým mnohaciferným částkám stála osaměle maličká jednociferná jednička. Hoří! A aby nezůstala opravdu žádná naděje, text ve vedlejším poli pro jistotu překládá z arabské číslice do češtiny, byť vyvedené latinskými písmeny: "Jedna".
Tehdy jsem si uvědomil, že můj vkladový účet ve výši cca dvou stokorun je (jak již z ustrojení toho slova plyne) pozůstatkem po dávném zůstatku na jakési stařičké cestovní vkladní knížce. Její nedlouhá a nepříliš zářná kariéra kdysi skončila vybráním většiny prostředků na cestu do tehdy vytoužené jižní Francie. Dvě stovky zbyly podobně, jako po výbuchu hvězdy zbyde coby pozůstatek malý hvězdný trpaslík. A jako pozůstatek po pozůstatku po zůstatku mi teď přišla domů jedna koruna jako úrok.
První přirozenou reakcí bylo zklamání. Depozitum zjevně nebylo v hodnotě pokladu literárního hraběte a zdá se, že úroky z tohoto vkladu ke klidnému a pohodlnému rentiérskému životu postačovat nebudou. Ani skutečnost, že mi částka nebude připsána na účet, ale bude vyplacena přímo na ruku, mě nijak neusmířila v mém původním odsudku: Přece nebudu vážit cestu až na poštu, abych si poté, co vystojím frontu, vyzvedl jedinou korunu! Na druhou stranu, co by za to dala kupříkladu zlotřilá (pro někoho ovšem dobrotivá) lucemburská liška ryšavá, kdyby jí její dobrotiví (pro někoho ovšem zlotřilí) husitští oponenti poslali českou korunu. Myslím, že Zikmund by dal této variantě určitě přednost před mlhavým příslibem, že po něm jednou pojmenují zvon, a pílil by o překot na nejbližší pobočku České pošty korunu si vyzvednout. V tomto srovnání mimochodem dobře vynikne míra devalvace koruny v úseku posledních necelých šesti set nepokojných let.
Pořád jsem ale váhal. Představoval jsem si paní za přepážkou, kterak si s velkým zájmem prohlíží mou kuriózní úrokovou poukázku. "Nechcete přiložit váš úrok na účet?" nabídne mi třeba. "Připojen k jistině, zhodnotil by se možná až jedním procentem per annum." Ani se mi už nechtělo uvažovat o tom, po jakémže pozůstatku by to pak byl pozůstatek. "Investovat je možné i menší částky," dodala by paní školeně a - doufám bez ironického podtextu - by nabídku podpořila moudrým úslovím: "Každá koruna dobrá!" Taková investice by se jistě vyplatila. Jestli počítám dobře, za dalších šest set let bych mohl mít z této koruny skoro čtyři stovky, za předpokladu, že se místní trh bude vyvíjet bez velkých turbulencí, což ovšem v minulých šesti stech letech moc neplatilo. "A celý obnos u nás bude v bezpečí, zatímco vám by se ještě mohl doma někam zakutálet," řekne paní s milým úsměvem ve tváři a s lehkým přídechem despektu v hlase. Nevím, nevím, na poštu je to přece jen z bytu skoro čtvrthodinka a přínosy tohoto řešení na první pohled nevypadají valně.
Ještěže se nenechám odradit prvním a většinou ani druhým ukvapeným pohledem. Práce kvapná, málo platná, jak by řekla teta Kateřina. Při cestě z práce jsem potkal svého dobrého známého, který podobně, jako někdo luští po večerech sudoku, řeší různá morální a jiná dilemata: "Člověče, už nevím, co s tím: Ať řeším cokoli, poslední dobou se vůbec nemůžu rozhodnout, co mám dělat; já si snad nakonec hodím korunou!" Konečně mi to došlo: Tahle získaná koruna úroků nemůže, dokonce nesmí být předmětem žádné konzervativní investice, to je přece doslova pokyn shůry, onen antický "deus ex machina". Půjdu na poštu a proti úrokové poukázce nedostanu korunu jedinou, ale jedinečnou, dostanu nádhernou blýskající se a výtvarně perfektně zpracovanou kovovou minci, kterou použiju kdykoli, když bude nutné se rozhodnout a já budu právě z nějakých důvodů dlít na vahách. Odteď už na každém rozcestí budu vědět, kudy dál a nebudu trávit svůj čas pochybnostmi. Mohu dostat ze svého starého vkladu lepší úrok? Jen doufám, že mě tahle z hlubin dávnověku vykutálená nápověda nebude záludně směřovat tak, kam nechci. Nu což, nebude-li se mi její rozhodnutí líbit, můžu házet tak dlouho, až konečně padne ta správná strana. Jak praví výsledky průzkumů: pohrdání danými pravidly je v Čechách celkem tolerováno, takže mi snad semtam nějaký ten cinknutý výsledek nikdo nebude mít za zlé.
Po čtvrthodině cesty a dalších dvaceti minutách ve frontě mi už paní za přepážkou dává obřadně podepsat, že úrok byl vyplacen v plné výši a další péče o něj je už výhradně v mé odpovědnosti. Svou kouzelnou korunu jsem opatrně přenesl do malé kapsičky, kde nebudu ode dneška nosit nic jiného. To aby se mi můj vykutálený poklad doopravdy někam nezakutálel, na to je pro mě moc cenný. A i když se už z fronty k "mé" přepážce valil další zákazník, ještě jsem si stihl všimnout, že paní za okénkem vypadá na poměry České pošty necelých šest set let po Zikmundovi velmi, velmi obstojně. Čarovnou korunu je třeba okamžitě otestovat. Hodil jsem a padlo ANO. Tomu říkám odvážná odpověď, bodejť, jdu do toho! Ještě jednou jsem se naklonil k přepážce: "Neměla byste dnes večer čas?" Magickým silám se prostě nedá odolat!
Paní se na mne usmála a z malé kapsičky u velmi šik vesty vylovila malou kovovou minci. Musela hodit sedmkrát, než jí konečně vyšlo NE.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za váš komentář a těším se zase brzy na shledanou.