Každý má občas dny, kdy se věci nedaří úplně přesně tak, jak bychom si představovali. Naštěstí mám pro takové chvíle, které jsou přirozené a nevyhnutelné stejně jako chvíle opojného štěstí, svou poličku s knížkami. S knížkami, které jsem už četl několikrát a které můžu otevřít prakticky kdekoli, a to, co si tam přečtu, mě potěší. Mám rád knížky Miroslava Horníčka, ostatně už jsem tady na blogu psal o dvou z nich. Knížka Vyznání má podtitul …Mariánským Lázním v červnu a červnu v Mariánských Lázních. Ano, tomuto místu a tomuto času, ročnímu období, se vyznává člověk, který si do "svých" lázní v této době pravidelně jezdil dobíjet energii.
"Stoupám si stráněmi stránek a snažím se vyslovit několik díků, protože pravý čas díků člověk obyčejně promešká a lidská vděčnost je skoro vždycky pozdní. A jsou to, mají to být i Mariánské Lázně. To ony, to právě ony v tom prvním vzplanutí léta mne vždycky zastaví. Postůj. Aspoň ty, člověče, postůj, když nepostojí okamžik; třeba bys o to žádal sebenaléhavěji, třeba bys za to dával sebevíc."
Ale - jak bylo tradicí u Miroslava Horníčka - v knize o Mariánských Lázních se o Mariánských Lázních píše přímo jen místy, a přesto je cítit, že je jim kniha zasvěcena, už jen proto, že na tomto krásném místě bezesporu vznikala. Ano, píše se tu (mimochodem skoro až na konci knížky) o prvních zmínkách o tomto podivuhodném místě, píše se tu o lidech, se kterými měl autor Mariánské Lázně spojené, píše se tu o místních zázracích a kouzlech, o tajemných bytostech, které zde žijí - například o vílách a chramostejlících.
"Znáte to: jdete lesem a vedle vás v listí něco zaharaší. Když se tam podíváte, spatříte kosa nebo veverku. Veverku nebo kosa můžete ovšem vidět, ale nemůžete vidět chramostejlíka. Ten pouze haraší, je postižitelný jen sluchem a ve chvíli, kdy sluch ho postihne a kdy by měl být spatřen, změní se - tu v kosa, tu zas ve veverku."
Ale ve Vyznání se píše i o mnoha jiných věcech - třeba o dlouhé a zajímavé cestě autora k literatuře a divadlu, o jeho obdivu k obyčejným věcem, o lidské touze tvůrčím způsobem přeměňovat svět.
"Mladý člověk plane - tu obdivem, tu zlobou. Ale nejde o to, čím byl nadšen a co ho popuzuje. O to planutí tu jde, planout by měl. Měl by své sympatie i své nenávisti hnát vždycky k bodu varu, měl by stát vždy za něčím a proti něčemu; jen nestát vedle věcí, u nich, mimo ně, s rukama složenýma na lhostejné hrudi."
V knížce se nachází kromě úvah, vzpomínek a vyprávění ze života i čtrnáct drobných povídek, z nichž část se později uplatnila ve specializovaných povídkových výběrech. Asi nejznámější je povídka Pětatřicet skvělých průvanů, podle které byla jedna povídková knížka dokonce pojmenována, ale známé jsou i další povídky - třeba Cestář nebo Růže tetě Růže. No a mimochodem, když jsme u literatury a spisovatelství, nedá mi to, abych zde - i vzhledem k nedávným blogovým polemikám na téma "kdo si zaslouží nazývati se spisovatelem" ocitovat i názor člověka, jemuž je spisovatelství těžko možné upřít:
"Profesionál spisovatel mi není ten, kdo pobírá autorské honoráře, ale kdo všechno dění kolem sebe si okamžitě, automaticky a třeba podvědomě vkládá do vět, kdo zahlédnutý cípek, zaslechnuté slovo rozvádí a doplňuje v celek nějakého děje."
Horníček zmiňuje příběhy slavných návštěvníků - Johanna Wolfganga Goetha, Frederyka Chopina, Nikolaje Vasiljeviče Gogola nebo Ivana Alexandroviče Gončarova, u všech se zaměřuje na jejich vztah k lázeňskému městu a na jejich inspiraci, ať už byla dána láskou k ženě nebo duchem místa.
Osobně mám k Mariánským Lázním trochu opatrný vztah. Ano, líbí se mi tam, ale nevracím se často a když už, tak jen na chvíli. Nepobývám tam a to je nejspíš důvod, proč mi tolik kouzel zdejšího prostředí uniká. Ale dobře vím, že ať už je právě vzývaný slunečný červen nebo třeba napůl propršený a napůl prosněžený přelom února a března, Mariánské Lázně jsou dodnes místem, kde se dá na chvíli zastavit nebo aspoň přibrzdit v jinak zběsilém životním tempu, rozhlédnout se po vílách a zaposlouchat se do zvuků vyluzovaných chramostejlíky. Nic ve zlém, ale na Václaváku se vám to nepovede.
"Bylo řečeno: dejte mi pevný bod v prostoru a vyvrátím svět z veřejí. Kdyby byl takový bod, měl by možná svět veřeje, ale svět, jak víme, je koule veřejí prostá a člověk v prostoru je bez opory. A pak - kdybychom toto nebrali jen jako bonmot matematikův, byla by to divná a ponurá ctižádost, vyvracet svět z čehokoli. Mám raději ty, kteří jej udržují v chodu, kdo - řečeno obrazem podobným - ty veřeje pravidelně mažou, kdo chápou bytí světa především jako chod věcí. Nemusí to být velké věci - může to být jen soustruh v jejich dílně anebo pendlovky na stěně jejich bytu, vědí, že bytím věcí je jejich chod, tak jako bytím lidí je tep a dech a obíhání krve."
Knížka splnila podle očekávání celkem spolehlivě svůj úkol. Potěšila mě moudrým slovem, a uměřeně dávkovaným humorem a ukázala mi, že nejen všechny radosti (jak říkají pesimisti), ale i všechny skutečné či domnělé smutky mají své hranice a svůj jen omezený význam.
"Člověk podává doušek vody, kytku nebo ruku, ale neví, čím se to stane v ruce druhého, zda to přijde vhod a zda lék místo utišení nedá hořkost. Nedělejme si iluze: to, co děláme, je vždy pro nemnohé, a jenom někdo a jenom málokdo se z toho zaraduje. Jiní se třeba budou i zlobit. Ale i to je dobré: možná že ta zloba se posléze promění v něco jiného, co zlé už nebude. Radost i zloba jsou dobré vztahy k věcem. Špatná je jen lhostejnost a nezájem."
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za váš komentář a těším se zase brzy na shledanou.