Víte, čím se liší příznivci Miloše Formana od příznivců Woodyho Allena? Především tím, že zatímco Miloš Forman nakonec natočil jenom několik filmů (byť skvělých), Woody Allen práská rok co rok další a další opus, takže jeho věrní diváci jsou na tom sice o něco líp, na druhou stranu už v tom při zpětném pohledu mají trošku guláš, zvlášť když témata se opakují v nesčíslných variacích. Mám to potěšení patřit k příznivcům obou režisérů a mohu tak říct, že oba přístupy mají něco do sebe. U Woodyho jsem prostě rád, že se můžu podívat na další film s inteligentním scénářem, který mě na několika místech skutečně umí rozesmát, který nepotřebuje ohromovat vizuálními efekty a který umí najít nečekané i v obyčejném.
Hlavní postava - samozvaný génius Boris Yelnikoff, neurotický, morousovitý a pesimistický stařec pohrdající skoro všemi a vším okolo, je typická allenovská postava. Samozřejmě mám radši ty, které si před kamerou "střihnul" sám pan režisér, ale Boris jako by jim z oka vypadl, jen byl o něco méně roztomilý, asi jako je stáří o něco méně roztomilé než "nejlepší věk". Do cesty se mu připlete mladičká venkovská krasavice na útěku ze svého venkovského domova a vznikne zvláštní a nepochopitelná symbióza dvou extrémně odlišných lidí.
Samozřejmě, že by to v normálním realistickém filmu nemohlo dopadnout jinak než špatně, tím spíš, že za dívkou časem dorazí i její konzervativní a vykořenění rodiče, začne se na ni lepit pohledný mladík a do toho se ještě občas připlete pokus o sebevraždu. A zatímco Boris nadává svým neschopným žákům v šachu a odhaluje zlořády a spiknutí všude, kam se podívá, jeden z hlavních allenovských herců - samotný New York, ke kterému se režisér po přechodné evropské nevěře pokorně navrací, mění zásadně charaktery lidí a jejich na pohled neměnné hodnoty, jako by měl k dispozici kouzelný proutek.
Woodyho humor umí být pořád pěkně břitký a umí trefit na solar (např.: z rozhovoru s gayem, kterého právě opustil "manžel": "…a vaše matka byla žena?"). Zároveň ale rozehrává spoustu kontrastů, od toho nejviditelnějšího - věkového - až po náboženský, hodnotový nebo intelektuální. Stokrát je možné říct, že Woody vykrádá sám sebe, ale pořád se na to dá dobře koukat a má to švih, i když pár zbytečně užvaněných pasáží by se taky našlo (například hned úvod filmu). Woody používá některé své již dříve užívané postupy, např. Boris se průběžně obrací na diváky, čímž si ovšem mezi svými přáteli jen upevní renomé podivína. I když optimistické titulní úsloví je přisouzeno Borisovi, myslím, že si ho tak úplně nezaslouží, protože právě on žije jako jediná z postav tak, jako by si neužíval nikdy a nic, ale jinak je to krédo, kterým je film prodchnutý. A věřím, že to platí i pro pana režiséra. Všechno tomu nasvědčuje.
Samozřejmě, pokud bychom porovnali film s Woodyho nejlepšími - a pro mne zůstává v tomto "portfoliu" nedostižným vzorem skvělá Annie Hallová - přistihli bychom ho při mnohačetné dýchavičnosti, s vycpávkami a občas v nenáladě, ale i tak je to pořád velmi slušné pokoukání, které člověku - podávané v pravý čas - dokáže výrazně zlepšit náladu. Mně ji to aspoň zlepšilo dost. Díky!
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za váš komentář a těším se zase brzy na shledanou.