Konečně zase jednou noční Praha

Ještě nedávno se v noci kvůli pandemii nesmělo vycházet. Neříkám, že jsem toto nařízení dodržoval úplně striktně, párkrát jsem se Praze večer trochu "zasekl" a domů do Dobřichovic jsem se dostal místo v devět až kolem jedenácté, protože i vlaky jezdily jen jednou za čas, jako kdyby i ony jen neochotně porušovaly zákaz nočního vyjíždění. Už dlouho mě to lákalo vzít foťák a vyrazit po setmění do pražských ulic, ale upřímně - neměl jsem ani nejmenší chuť si vymýšlet nějaké pohádky pro všudypřítomné - a zvědavé - policejní hlídky.

Od poloviny dubna se už ale v noci vycházet smí; jako obyvatel Dobřichovic mám dokonce takovou míru náhlé svobody, že smím překonat hranici okresu Praha-západ a vyrazit do Prahy i za jiným účelem než do práce, což jsem o minulém víkendu konečně využil a vyjel jsem si vpodvečer vlakem do hlavního města, abych se mohl v klidu projít po centru a třeba cestou pořídit pár nočních obrázků. Pravda, trochu mě rozladilo, když jsem zjistil, že dostat se v noci zpátky do Dobřichovic není vůbec jednoduché kvůli noční železniční výluce. Nakonec jsem se rozhodl vrátit se raději posledním vlakem než uprostřed hluboké noci brázdit kraj náhradními autobusovými spoji. Procházku jsem proto musel poněkud urychlit a na focení jsem měl nakonec jen necelou hodinu čistého času. Pro pomalého fotografa mého typu - naprostá honička! :-).

Nedělní miniglosy č.587

Je to vlastně na jaře poprvé, kdy redakční poradu Nedělních miniglos, svérázného blogového týdeníku, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", a asi nejdéle (víc než 12 let) vydávaného českého blogového nedělníku, přišlo hned ráno zkontrolovat pořádné sluníčko. Sice nemělo vstupní kartičku pro vstup do redakčních prostor, ale přece nebudeme takoví úzkoprsí byrokrati, že? Naopak, ochotně usadíme jaro do toho nejpohodlnějšího křesla, nabídneme mu dobrý čaj a když na to přijde, slíbíme mu neomezenou konzumaci energetických drinků, jen aby zase hned neodešlo či neusnulo a ty dva následující měsíce to s námi vydrželo.

V uplynulém týdnu jsem na blogu publikoval dva články: Doslova mediální bomba vybuchla minulý víkend, takže jsem neodolal a po dlouhé době jsem přidal jeden aktuální politický komentář - Ozvěny jednoho starého výbuchu, kterému stačilo jen pár dní k tomu, aby se zařadil mezi vůbec nejčtenější články na tomto blogu (což je vidět ve výčtu TOP10 článků na této stránce dole). V pátek jsem pak zveřejnil malou ukázku, jak může otáčení fotografie postupně proměňovat vnímání obrazu, ve fotočlánku Černobílá brána. Z minulého týdne ještě jednou připomenu čtyřverší Nekrolog barda a protože v individuálním režimu pokračuje i moje malá fotovýstava v Divadle Kámen na pražské Invalidovně, přikládám i odkaz na Malý rozhovor o fotkách, který se mnou vedla kurátorka výstavy, kunsthistorička Lucie Váchová. 

 

Černobílá brána

Kdo mě už nějakou dobu zná, dobře ví, že často zkouším, co to udělá, když se fotka pootočí o 90° doleva či doprava, anebo se rovnou převrátí - pokud tomu okolnosti a kontext aspoň trochu nahrávají - vzhůru nohama. Většinou to zkouším už s obrázkem v počítači, ale už se mi několikrát stalo, že otočení bylo výsledkem okamžitého nápadu, až když jsem měl hotový zvětšený tisk pro výstavu a měl jsem ho pověsit na zeď. Samozřejmě, vrozená lenost našeptává, aby to člověk nedělal, protože to často znamená už připravenou fotku "přerámovat", ale párkrát už to vyšlo. Mimochodem, jedna z "na hlavu postavených" fotek dokonce udělala maličkou kariéru a dostala se na oficiální plakát (srovnatelně maličké) výstavy, která právě probíhá v Divadle Kámen na pražské Invalidovně.

Tak jsem si dnes řekl, že vám ukážu jednu z fotek, které jsem se pro veřejnou prezentaci rozhodl pootočit, a při té příležitosti si uděláme velmi jednoduché srovnání, jak se obraz při otáčení proměňuje. Motiv jsem si přinesl z nedělní vycházky kolem Berounky a je jím obyčejný, leč docela zajímavě pokroucený strom na břehu rybníčka, který je od hlavního toku Berounky oddělený jen úzkým říčním zpevněným břehem.

Ozvěny jednoho starého výbuchu

Jsou věci, vůči kterým není možné zůstat chladný. Například když dva nejvyšší vládní představitelé vystoupí a - jak lze dobře usuzovat z řeči jejich těl, kroutili se u toho oba jako hadi - ukrutně neradi a nejspíš jen donuceni okolnostmi - ohlásí národu, že ruští Bodie a Doyle ještě s pár dalšími kamarády se tu před sedmi lety (a nejspíš i jindy, protože je tu u nás prostě krásně) volně procházeli po kraji a občas jen tak z plezíru, z vlastenectví nebo pro peníze, kdoví, vyhodili při cestě do povětří nějaký ten muniční sklad, do kterého si před tím sjednali zážitkovou exkurzi. Proč? No protože to je nejspíš v našem prostředí pro cvičeného agenta celkem jednoduché a dá se tím šlápnout na kuří oko hned několika stranám, které právě s agenty nepečou. No a Češi - ti nic nevyšetří a i kdyby náhodou něco, přece nejsou tak hloupí, aby to zveřejnili. 

Vypadá to jako zásadní zpráva, po jejímž zveřejnění na titulkách předních světových médií, jejichž elitní komentátoři vyslovují "Vrbětice" asi tak ochotně a foneticky správně jako my vyslovujeme islandské "Eyjafjallajokull", již nikdy nic nebude takové jako dřív, nevidoucí prozřou a většina se sjednotí pod praporem spravedlivé věci. Ale ve skutečnosti se nejspíš v české společnosti neodehraje nic až tak zásadního: Ti, kdo na Rusku nenechávají dlouhodobě nit suchou, dostali další smrduté náboje do svých ostře nabroušených děl. Ti, kdo racionálně dávají západním spojencům přednost před nevypočitatelnými imperiálními resentimenty z východu, si jen potvrdí, že přes řadu nepříjemných jednotlivostí opravdu není žádný důvod tento směr měnit. Ti, kdo považují Západ v čele s Amerikou za nejhorší lotrovskou peleš a naopak Rusa vítají zásadně s červenou vlaječkou, slzou dojetí v oku a s bratským objetím, ať už právě přijíždí s jakýmikoli úmysly, bez mrknutí oka označí celou aféru za snůšku lží, čemuž nepřehledná spleť globálně mocenských, partikulárních a čistě osobně zištných zájmů ve zpravodajské přísně tajné bramboračce notně napomáhá. Gaučoví znalci prostředí tajných služeb (dívali se přece na všechny řady televizního seriálu MI5/Spooks, tak o tom přece něco musí vědět!) se budou tvářit záhadně a budou vědoucně pokyvovat hlavou, že v těchto sférách nic není tím, čím se zdá být, a šance, že narazíte na zrnko čisté pravdy, je srovnatelná s pravděpodobností, že při sázení mrkve vykopete na vašem zahradním záhonku zlatý nugget.  

Nedělní miniglosy č.586

Po velikonočním svátečním vykolejení se už Nedělní miniglosy, svérázný blogový týdeník, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", vrátily plně do osvědčeného týdenního rytmu. Je klika, že tento asi nejdéle (víc než 12 let) vydávaný český blogový nedělník vychází právě v teplotně vlídné nížině Dobřichovic a ne v Beskydech nebo v Jeseníkách, kde by si redaktoři k sobě navzájem napřed museli proházet cestu metrem čerstvě napadaného aprílového sněhu. Ale upřímně - na to, že jaro už oficiálně vládne skoro měsíc, zatím situaci v zemi ještě plně pod kontrolou nemá a zima proti němu vede - zvlášť ve výše položených odlehlých regionech - docela úspěšnou partyzánskou válku. Pevně věřím, že do příští neděle se situace zlepší, a čerstvě rozkvetlé dobřichovické sakury a o kousek dál ve startovních blocích zakleknuté magnolie mě v mém přesvědčení utvrzují.

V době od vydání zatím posledních Nedělních miniglos se na mém blogu objevil jen jeden kraťoučký článek, čtyřveršová miniatura Nekrolog barda. Tím spíš si ale můžeme připomenout články z předchozího týdne: Za prvé výběr deseti různorodých písní mé oblíbené australské hudební dvojice Dead Can Dance v článku Dead Can Dance - výběr do Hudební abecedy a za druhé ukázku, jak se vyvíjely oběžné korunové mince od těch prvních rakousko-uherských až po ty, co nám cinkají po kapsách dnes, v článku Korunka ke korunce. No a protože zrovna v tomto týdnu se za přítomnosti oficiální kurátorky výstavy i kunsthistorika Jakuba Syneckého uskutečnila zatím největší "individuální prohlídka" mé malé fotovýstavy v Divadle Kámen na pražské Invalidovně, přikládám i odkaz na Malý rozhovor o fotkách, který se mnou vedla právě kurátorka výstavy, kunsthistorička Lucie Váchová. 

 

Nekrolog barda

Díval jsem se do historie zdejších článků a text, který by si opravdu zasloužil přidat do specializované rubriky Miniatury, jsem na blog nepřihodil už pěkně dlouho. Když nebudu počítat nedávnou a maličko cinknutou miniaturu v podobě tříslokového Polibku starostlivé múzy, který svým rozsahem ve zmíněné rubrice vyvolává dojem "obřího trpaslíka", např. ve srovnání s úvodní, 6 let starou drobnůstkou s názvem Hořký konec milovníka módních výstřelků, všechny další pokusy o stručné poetické sdělení jsou ještě "předválečné". Tak se tedy tentokrát nebudu příliš rozkecávat a dám si jednou pro změnu lekci stručnosti.

 

Nekrolog barda

 

 

Vše dopadlo

 

jako zatím vždycky:

 

I básník skončil

 

zcela prozaicky.

 

Nedělní miniglosy č.585

Jaro jako kdyby se pořád ještě nemohlo rozhodnout, jestli opravdu převzít odpovědnost za dění v našich zeměpisných šířkách nebo i nadále jen z bezpečných opozičních lavic upozorňovat na to, co všechno zima dělá špatně a jak už to s ní není k vydržení. Setkáváme se dnes netradičně po čtrnácti dnech, během kterých se jaro se zimou několikrát vystřídalo u kormidla, a vypadá to, že to tak bude ještě nějakou dobu pokračovat. Po velikonoční přestávce opět vycházejí Nedělní miniglosy, svérázný blogový týdeník, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", takže vás dnes mohu srdečně přivítat už u 585. vydání tohoto asi nejdéle (víc než 12 let) vydávaného českého blogového nedělníku.

V době od vydání zatím posledních Nedělních miniglos vyšly na mém blogu čtyři nové články: Šťastný hod s 58 šestkami se mi povedl v článku O šťastných šestkách, kterým jsem si připomněl jedny pro mě velmi důležité šesté narozeniny. Komplikovaný výběr jediné písničky do projektu Hudební abeceda uplynulém týdnu jsem pak převedl do článku Dead Can Dance - výběr do Hudební abecedy, ve kterém jsem představil 10 různorodých písniček své oblíbené australské hudební dvojice. Pak jsem pro vás vybral dvě nejpovedenější fotky ze své velikonoční procházky kolem Berounky v článku Velikonoční čeření. No a jak v různých obdobích naší historie vypadaly běžné korunové mince, to jsem krátce shrnul v zatím posledním článku Korunka ke korunce. V lehce undergroundovém individuálním režimu pak pokračuje i moje malá fotovýstava v Divadle Kámen na pražské Invalidovně, ke které patří i Malý rozhovor o fotkách, který se mnou vedla kurátorka výstavy, kunsthistorička Lucie Váchová. 

 

Korunka ke korunce

Dnes jsem při cestě na vlak našel na chodníku korunu. Když jsme se pro ni shýbal, uvědomil jsem si, že vlastně už pěkných pár let je koruna tou úplně nejmenší mincí, kterou můžeme - jako já už často - vytrousit z kapsy anebo ji - jako já právě dnes - najít. A taky že to tak dříve nebývalo, protože haléře, které dnes už známe jen z nematerializovaných položek na výpisech z banky nebo na pokladním paragonu, kdysi reálně existovaly, takže najít na ulici celou korunu (!) už mělo svou váhu.

A tak jsem si řekl, že když už mě ten Popelčin oříšek v převleku za lesklý kovový kotouček cestou cvrnkl do nosu, udělám tady takový rychlý "letmosvětý" průřez tím, jak koruna v dějinách naší země vypadala. Její historie má spoustu zajímavých zátočin, souvisejících příběhů i málo prozkoumaných zákoutí. Na podrobnější informace dnes ale nebude moc prostoru; dnes jsem jen dal příslovečnou "korunku ke korunce" (pozor, to nemá nic společného se stomatologií), abychom se společně podívali, s jakou podobou koruny se lidé žijící v naší zemi mohli v různých dobách potkat.

První koruny, které se u nás objevily v oběhu, byly ještě z docela poctivého stříbra a platilo se jimi v Rakousku - Uhersku od roku 1892. V prvním řádku společné fotografie můžete vidět vlevo rakouskou a vpravo uherskou variantu, obě obíhaly ještě dlouho po vzniku Československa a staženy byly až v roce 1928. Dlouho to ale vypadlo, že koruna skončí svůj život jako mnozí legendární rockeři v pouhých sedmadvaceti letech. Po vzniku nového státu v roce 1918 byla totiž zcela jasná široká shoda na tom, že nová měna se může jmenovat skoro jakkoli, jen proboha ne koruna a haléř jako za císařepána! A tak jsme mohli mít hřivny, franky, tolary, groše, lvy, (ty nakonec slízli Bulhaři) a dokonce i sokoly (drobnou měnou k sokolům měla být káňata), jejichž vzory se už začínaly zkušebně razit. Jenže než se stihlo vše připravit, revoluční hlavy zchladly a koruna paradoxně právě v Československu jako v jediné nástupnické zemi rakousko-uherské monarchie zůstala zachována. Tehdy měla namále poprvé a zdaleka ne naposledy.

Velikonoční čeření

Přiznávám, nejsem moc na Velikonoce ani ve vlídnějších obdobích, natožpak v jejich letošní omezené okresní podobě. Nejsem dostatečně věřící na to, abych náležitě ocenil jejich náboženskou podstatu, ani dostatečně otužilý na to, abych počasí, kterým nás letos svátky počastovaly, považoval za jaro. Nepotřebuji hodovat u svátečně prostřeného stolu s mnoha dlouho připravovanými slavnostními jídly. Velikonoční tradice jsem vždy dodržoval jen ve zcela minimalistické verzi, "aby se neřeklo". Nemaluji kraslice, nezdobím byt zajíčky či káčátky, nepeču mazance a jako odpustek za všechnu tu přezíravost jsem si aspoň koupil biskupský chlebíček v podobě velikonočního beránka, ale to jen proto, že mi biskupský chlebíček chutná, což přece jen poněkud oslabilo mé špatné pocity z beránkovy dekapitace. S pomlázkou jsem měl odjaktěživa problém; je mi zatěžko vztahovat ruku na ženy, byť jen symbolicky, v duchu dávné tradice a s jejich souhlasem, takže když jen trochu můžu, ochotně se jí vyhnu. To jediné, co jsem na Velikonocích opravdu oceňoval, bývala možnost strávit část z prodlouženého víkendu se svými blízkými, což teď stejně nepřichází v úvahu. Tak co si má člověk s podobným vztahem k těmto svátkům s Velikonocemi v době lockdownové počít? Čtyři dny volna jsou přece jen na pouhé zvažování, jestli náhodou nejsem v těchto věcech příliš velký suchar, trochu dlouhý čas.

Dead Can Dance - výběr do hudební abecedy

Do projektu Hudební abeceda se zapojuji jen minimálně - to platilo kdysi, když běžel v původní podobě na blogu u Robky, dámy s velmi širokým hudebním rozhledem, i nyní, když Chudobka vytvořila jeho "remake". Ale už když nedávno odstartovalo druhé kolo opět od písmena A, řekl jsem si, že pokud vůbec, stálo by za to přiložit vlastní hudební polínko přinejmenším u písmene D, protože tam bych rád podsunul něco od svého oblíbeného australského dua Dead Can Dance. Něco zajímavého vybrat z tolika různorodných možností přece nebude nic těžkého, domníval jsem se naivně a pro výběr zvolil Bílou sobotu, protože Velikonoce trávím o samotě v Dobřichovicích, a je tedy čas na spoustu věcí, ke kterým se jinak nedostanu nebo jsem na ně za běžného provozu prostě líný. A tak jsem začal přemýšlet, jakou skladbu do hudebního blogového projektu zaslat, začal jsem procházet svoje cédéčka i nahrávky na youtube a zjistil jsem to, s čím jsem měl právě v případě Dead Can Dance počítat: Nebude to zdaleka tak jednoduché. 

Je vůbec možné vybrat jenom jednu skladbu z nabídky tak rozmanité, jakou poskytuje duo tvořené Lisou Gerrardovou a Brendanem Perrym? Dám přednost spíš hudbě středověkého střihu, něčemu s výraznější rockovou linkou, oddriftuji daleko na východ a vyberu si něco z četných arabsky znějících melodií, zůstanu v kdysi keltské části Evropy? Vyberu si spíš prostý nápěv nebo naopak opulentní orchestraci? Něco známějšího nebo naopak to, o čem kromě zarytých "fans" nemá nikdo potuchy? A měl bych vzít v potaz obecnou "poslouchatelnost", aby blogeři s úplně jiným vkusem neutnuli nahrávku po prvních dvou taktech? Prošel jsem si poctivě víc než třicítku nahrávek a bylo mi stále jasnější, že nashromážděný materiál je příliš obsáhlý na to, aby z něho vzešel jen jeden vstup do Hudební abecedy. Nu což, zítra stejně nevycházejí Nedělní miniglosy, můžu si tedy dovolit ten luxus a publikovat blogový článek v sobotu, což se tu jinak děje jen zcela výjimečně. Snad mi, moji milí čtenáři, odpustíte, že součástí příspěvku nebude exkurs do biblické dějepravy, recept na velikonoční nádivku ani břitké zamyšlení nad tím, jak se může projevit dotyk nedezinfikovnaou pomlázkou kratší než dva metry na budoucím vytížení českých nemocnic.

O šťastných šestkách

Když jsem byl malý, doslova magickým číslem pro mě byla šestka. Nejenže (velmi zřídkavou) šestku tehdy dostávali při hodnocení ti nejlepší krasobruslaři, které jsem obdivoval při televizních přenosech z evropských a světových šampionátů, ale hlavně - šestka musela padnout na kostce, abyste se při hře Člověče, nezlob se mohli vypravit na cestu plnou překážek a nástrah, na cestu, na které vás čekali záludní soupeři bažící po tom vyhodit vás ze hry a vrátit vás zpět na start, ba co na start, dokonce ještě dál, do čekárny před startem, do předpeklí, kde jste museli - občas do omrzení - čekat na další šestku.

 

Je zvláštní, že od mala jsem měl úchylku na kostky: Kdykoli jsem dostal jako dárek nějakou novou hru, okamžitě jsem ji "oholil" o její případné kostky, ano, dokonce i zmíněné "člověče" muselo svou kostku odevzdat do společného sáčku, jako prý zpočátku doby husitské odevzdávali nově usedlí obyvatelé města Tábor své finanční prostředky do společných kádí. Když se pak něco hrálo, laskavě jsem ze své sbírky nějakou vybranou kostku zapůjčil. Samozřejmě, nejraději takovou, na které kýžené šestky padaly nejvíc, protože bez šestek se prostě figurky nemohly nikdy dostat po své strastiplné cestě "do domečku"; ostatně i se šestkami to šlo jen těžko a záviselo jen na štěstí.

 

Nedělní miniglosy č.584

Člověk by si myslel, že noční zákaz vycházení omezí noční reje zlodějů, ale kdepak: Představte si, že u nás dnes v noci někdo ukradl hodinu našeho času, potichu, nenápadně, ani nejcitlivější bezpečnostní kamery prý nezachytily pachatele. A pojišťovna se s pojistným plněním kroutí, že prý musíme pár měsíců počkat, jestli náhodou pachatel ukradenou hodinu sám dobrovolně nevrátí, takový nesmysl! Další důkaz, že nikoli neprávem se nám podle dávného nedostižného vzoru říká "země, kde už včera ukradli to, co se vyrobí až zítra", což, obávám se, bude po současné krizi platit ještě hodně dlouho. Naštěstí jsou ještě pořád některé oblasti, kam si ani ti nejoprsklejší zloději netroufají, třeba Nedělní miniglosy, svérázný blogový týdeník, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", zlodějům už pěkných pár let odolává, takže vás dnes mohu opět srdečně přivítat už u 584. vydání tohoto asi nejdéle (víc než 12 let) vydávaného českého blogového nedělníku. Mimochodem, už dnes hlásím, že příští neděli NMg nevyjdou, protože budou mít tradiční velikonoční přestávku, ale můžu vás ubezpečit, že to je přestávka plánovaná a žádní zloději v ní prsty mít nebudou :-).

 

O příkoříčkách a prchlivosti

Lidé často žijí v bludu. Já kupříkladu mám mezi těmi, kteří mě sice znají, ale netráví se mnou celé dny, týdny a měsíce, pověst slušného, vyrovnaného a trpělivého člověka. Kdyby jen věděli, čeho by se ode mne také mohli nadít! Jsem totiž slušný, vyrovnaný a trpělivý velmi, velmi dlouho, ale jen po určitou mez. Kde se ta mez nachází, se přitom nedá předem odhadnout. Nemůžu říct, že by se mi náhle zatmělo před očima. Vidím v tu chvíli zcela jasně, rozumem vím, že ten krok který v příštích vteřinách udělám, způsobí nezanedbatelné škody, že si jím přidělám spoustu komplikací a některé dopady již nepůjdou vůbec napravit, ale nemohu s tím nic dělat. Neděje se mi to, když jde o něco důležitého, ale spouštěčem bývají výhradně opakované drobounké nezdary, škodolibůstky a příkoříčka, kterých je díky přemnoženým šotkům všeho druhu náš svět plný.

 

Vzpomínám si na překvapením vytřeštěné oči své bývalé manželky, když na mne podobná chvilka přišla asi půl roku po svatbě, na zahradě, kde jsem dlouho a marně opravoval svůj bicykl. Už si nevzpomínám, co se mi tehdy nedařilo, rozhodně to byla nějaká zanedbatelnost, snad šroubeček, který již podvacáté za sebou odolal mé snaze zašroubovat ho na rukou špatně dostupné místo a podvacáté vypadl do trávy. Ještě když se to stalo podevatenácté, jen jsem s úsměvem zakroutil hlavou nad svou nešikovností, podvacáté mělký pohár trpělivosti náhle přetekl. Pak jsem vstal, zdvihl jsem ze země nad hlavu neposlušné kolo, pomalu a (prý) důstojně jsem s kolem popošel pár kroků a vší silou jsem jím mrštil proti překvapené zdi našeho tehdejšího domu. Za pouhých deset vteřin po velkém třesku jsem - už opět zcela slušně, vyrovnaně a trpělivě - ohledával čerstvou mrtvolku kola a škody na fasádě domku. 

Cesta do růže

Připouštím, nenavštěvuji často květinářství. Různé šavlovačky na diskusních fórech, kde se vzájemně propichují a sekají na nudličky odpůrci a příznivci otevřených tisíci květy provoněných obchodů, mě nechávají celkem v klidu. "Když ostatní obchody musí mít zavřeno, je to nespravedlivé," říkají jedni; "k čemu nám jsou v krizi a všeobecném zmaru květiny?" A jistě mají zčásti pravdu, především s tou nespravedlností. Ale bohužel, svět je v principu velmi nespravedlivé místo, a jestli vyženeme zpoza pultů s velikými vázami do domácího vězení i slečny a paní floristky, už tak dost vychýlené váhy spravedlnosti tím nejspíš nesrovnáme.

 

Připouštím, nenavštěvuji často květinářství. Ale jsou příležitosti, kdy i takový květinový neotesanec, jako jsem já, jasně cítí, že taková návštěva je nezbytná, i kdyby to znamenalo spolu s květinovými závisláky navštívit ilegální sklepní skleník s barem, ústřicemi a obsluhou "nahoře bez" v režii slizkého dona Corleona, který na květinové prohibici vydělává milióny. A takovým okamžikem, který se bez krásné květiny prostě neobejde, je můj soukromý začátek jara, který jsem letos připomněl i speciálním dárkovým článkem Bisolární haiku. V tomto článku jsem už představil růžičku, pečlivě vybranou (no přece tu nejkrásnější, mladá paní, to dá rozum!) a zdárně propašovanou přes nadále citlivou a přísně střeženou hranici mezi okresy, přestože mi v obchodě pro květinku opomněli vypsat glejt s razítkem.

 

Nedělní miniglosy č.583

Před chvilkou jsem si po asi hodině a půl práce "domazlil" tenhle úvodník tak, abych byl spokojený opravdu s každým slovem. Pak to jen zablikalo, celý článek z administrace zmizel, zbylo po něm jediné písmeno a přesně v tu chvíli přispěchalo automatické vkládání změn, které mi hujersky přičinlivě tím jediným písmenem nevratně přemazalo celý připravený text. Nu, co už... Nebudu z paměti útrpně loudit vše, co jsem napsal a ztratil, bylo to něco o začínajícím jaru, o poslední marné "ardenské" ofenzívě letošní zimy a o lepšících se koronavirových předpovědích z mých dlouhodobých grafů. Ale stejně jsem vás chtěl hlavně informovat, že jsou tu - jaké překvapení! - opět Nedělní miniglosy, svérázný blogový týdeník, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", a já vás všechny srdečně vítám už u 583. vydání tohoto asi nejdéle (víc než 12 let) vydávaného českého blogového nedělníku.

 

V uplynulém týdnu jsem stihl na blogu zveřejnit jen jeden nový článek: Začátek mého soukromého jara, který přichází tradičně pár dní před začátkem oficiálním, jsem oslavil speciálním Bisolárním haiku. Ještě jsem chtěl v pátek připojit druhý článek, ale místo toho jsem zůstal pod zcela nejarně vyhlížejícím závalem laviny narozeninových gratulací, za které všem ještě jednou děkuji. Aspoň tedy připomenu dva starší články: Nejnovější příspěvek do místní jazykové rubriky O citoslovcích a jarním čidydýmu a také Malý rozhovor o fotkách, který se mnou vedla Lucie Váchová, kurátorka mé současné fotovýstavy v Divadle Kámen na pražské Invalidovně. 

 

Bisolární haiku

U mne je to s tzv. významnými dny těžké: Narozeniny si soukromě slavím jindy, než mi našeptává můj rodný list, svátek sice můžu volit ze dvou oficiálně nabízených variant, ale ve skutečnosti nijak neslavím ani v jednom ani ve druhém termínu, není mi zatěžko přesunout regulérní a plnohodnotnou oslavu silvestra na květen či srpen, a když mi pandemie už podruhé za sebou prakticky zruší Velikonoce, jen pokrčím rameny: Jako kdyby na těch, co právě mají dočasnou moc zakazovat a povolovat, a na něčem tak nestálém, jako je pozemský kalendář (papež Řehoř XIII. by mohl vyprávět), stálo fungování naší galaxie.

 

Není tedy asi divu, že ani s prvním jarním dnem se neopičím po meteorolozích či astronomech a dělám si to už drahnou dobu podle svého. No, svého... 

 

Nedělní miniglosy č.582

Už druhý víkend za sebou trucuji. Nehodlám se procházet ve vymezeném prostoru vězeňského dvorku své obce spolu se všemi sousedy a handrkovat se s někým, jestli ještě smím na okraj lesa nebo už ne, případně jestli ještě jsem v zastavěném prostoru obce nebo už kolem převládají vrbičky. Prostě zůstávám doma a trucuji, protože nemám chuť líbat státu ruce za to, co mi milostivě povolí, když se snaží uhasit ohně, které sám zapálil a rozfoukal. A tak těsně před začátkem mého soukromého jara, které pro mě tradičně začíná o pět dnů dříve než jaro astronomické, mám dostatek času udělat si dobrý zelený čaj, sednout si k počítači a napsat nové číslo Nedělních miniglos, svérázného blogového týdeníku, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu". Vítám vás už u 582. vydání asi nejdéle (víc než 12 let) vydávaného českého blogového nedělníku :-).

 

V uplynulém týdnu jsem na blogu zveřejnil dva nové příspěvky: Prvním bylo čtvrté pokračování volného seriálu o tom, jak si uspořádat výstavu svých fotek, tentokrát na téma Má smysl dělat k fotkám popisky? Ve druhém článku s trochu podivným názvem O citoslovcích a jarním čidydýmu jsem se blíže podíval na to, jak se dá foneticky zapsat prozpěvování našich českých ptáčků, které aktuálně vítá každý nový probouzející se den. Z minulých týdnů pak ještě jednou připomenu Malý rozhovor o fotkách, který se mnou vedla Lucie Váchová, kurátorka mé současné malé fotovýstavy v Divadle Kámen na pražské Invalidovně, a svůj jubilejní dvoutisící blogový článek Dva tisíce článků - aneb Kam se hrabe dva tisíce slov. 

 

O citoslovcích a jarním čidydýmu

Pozn.: Jsou okamžiky, kdy místo toho, aby náměty pro blogové články došly a inspirační sklad se vyprázdnil, podněty se naopak nashromáždí v dlouhé frontě, pokud tedy dodržují vládou přikázané rozestupy. Přemýšlel jsem, mám-li se přidat k tisícům lidí celkem zbytečně tepajících aktuální covidovou situaci (na to však, obávám se, bude ještě dost času), mám připomenout Jana Vodňanského, který si to bohužel právě namířil za svým dlouholetým souputníkem Petrem Skoumalem, nebo mám při příležitosti 10. výročí zavzpomínat na svůj pocitově asi nejdelší den v životě, protože strach a obavy z toho, co nemůžete mít ani maličko pod kontrolou, většinou ošklivě zpomalují jinak celkem setrvalé proudění času. Nakonec jsem si řekl, že při přetlaku "těžkých" témat by bylo naopak vhodné zařadit téma odlehčené, třeba nějaký nový příspěvek do rubriky Jazykové hrádky. Přitom aby člověk našel zajímavé jazykové téma, není nutné se vždy ponořit do zaprášených češtinářských foliantů, ale stačí si jen brzo ráno otevřít okno do rozezpívané zahrady. 

--------------------------

 

Co pamatuji, vždycky jsem měl celkem kladný vztah k citoslovcím. Už jako malý kluk jsem při návštěvách staré tety obdivoval u varvažovského rybníčku stojící starý hotel ŽBLUŇK, protože mi ten název připadal neodolatelně veselý. Když jsem o něco později začal hltat časopisové komiksy, doprovodné zvukomalebné shluky písmen jako GROOOGGGH, HEEHH nebo RROARRRR!!!! mi byly často sympatičtější než vlastní děj příběhu. Pak jsem ve škole v hodinách češtiny pochopil, že "citoslovec" není povolání (něco jako bohoslovec) a i když nepřející češtináři řadili citoslovce urputně mezi slova neohebná, nikdy jsem to tak úplně nevstřebal (což je ostatně vidět i z nadpisu dnešního článku) a má náklonnost k odstrkovanému slovnímu druhu ještě vzrostla, když jsem zjistil, že v citoslovcích se téměř nedá udělat hrubka, což se třeba o shodě podmětu s přísudkem říct nedá. Dodnes se občas těším tím, jak citoslovce dobývají sotva narozené hitparády nejoblíbenějších slovíček žvatlajících mrňousků, kteří z domova umějí báječně a s nadšením odpovídat, že kozička dělá MEEÉÉÉÉ, kravička BÚÚÚ a oslík ÍÁ. A protože občas mívám poněkud poťouchlou náladu, párkrát jsem se nadšených batolat při té příležitosti zkusil zeptat, jak dělá bobr, což většinou obratem přivodilo nějakou horkou chvilku nevinným rodičům.

 

Jak zorganizovat výstavu svých fotek: Díl 4. Má smysl dělat popisky?

Po několikatýdenní přestávce, během které jsem stihl jednu velkou výstavu ukončit a jednu malou výstavu naopak rozjet, se opět vracím k tématu Jak zorganizovat výstavu svých fotek. V prvních třech dílech tohoto malého seriálu jsme si něco řekli o tom, Kde vystavovat a jestli to vůbec stojí za to, dále pak Co je dobré mít připraveno, než někoho oslovíte, a prozatím jsme skončili podstatnou, nikoli však úplně rozhodující otázkou, Kolik nás to bude stát? Dnes se podíváme na téma popisků k fotkám: Jaké všechny informace můžou obsahovat, jak by měly vypadat a mají vůbec pro návštěvníky nějaký smysl?

 

Když už máme vyhlédnutý a domluvený výstavní prostor a fotky, měli bychom ještě zapřemýšlet, co k fotkám napíšeme a jestli vůbec něco. Fotografové se v přístupu k popiskům dost liší; někdo si vůbec neumí představit situaci, kdy by fotku - když tedy jde na chvíli z domu a bude nějakou dobu na očích veřejnosti - nevybavil základním "věnem" v podobě pár základních informací, které by se každý návštěvník o fotce měl dozvědět, tedy hlavně název snímku a pak i nějaké další podrobnosti - třeba o času a místě jeho pořízení. Jiní autoři zase naopak nechtějí předpokládaný požitek návštěvníků z obrazu vůbec ničím rušit, takže jim při představě kartičky s doplňkovými informacemi naskakuje kopřivka. Neumím říct, co je správnější nebo oblíbenější, jen to, co mně osobně je sympatičtější.

 

Nedělní miniglosy č.581

Několik let jsem byl o nedělích zvyklý psát své blogové články v kavárně na pražském Poříčí, kde už jsem měl "vysezené" svoje místo, svůj stoleček, svou zásuvku a svoji velkou horkou čokoládu se šlehačkou. Už jsem si skoro nedokázal představit neděli bez tohoto pravidelného dvou až tříhodinového kavárenského rituálu a od vzniku závislosti mě uchránila až koronavirová epidemie, která vůbec zatočila s řadou podobných závislostí, aby je nahradila novou generací závislostí vlastních. Že je to vyhánění čerta ďáblem? Bezesporu. Každopádně dnes píšu - jako teď obyčejně - nedělní článek doma, popíjím k tomu japonský zelený čaj (bez šlehačky!) a uvědomuji si, že naposledy jsem byl ve "své" kavárně psát blogový článek právě před rokem, protože další neděli už bylo vše zavřené na virovou petlici. Jsem opravdu zvědav, kdy se mi zase podaří napsat nové číslo Nedělních miniglos, svérázného blogového týdeníku, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" v kavárně u horké čokolády. Ale za těch dlouhých 12 let vydávání Nedělních miniglos už jsme přežili leccos a nepochybuji, že přežijeme i uzávěry všeho druhu, ať už jsou právě nezbytné či nesmyslné. Já vás každopádně od svého japonského zeleného čaje tentokrát vítám už u 581. vydání asi nejdéle vydávaného českého blogového nedělníku :-).

 

Dva tisíce článků - aneb Kam se hrabe dva tisíce slov!

Je pozoruhodnou výsadou slov, že dokážou svou nenápadnou silou burcovat davy i trhat kontinenty, anebo naopak jen tak téměř neslyšně a nevzrušivě plynout v povětří. Dokážou povzbudit, pohladit i zranit, dokážou uvést mnohé věci do pohybu a jiné naopak zastavit. Vždy záleží na tom, kdo je říká, v jakých souvislostech a s jakým úmyslem. Většinou nesejde na tom, kolik jich je, ale kolik dohromady váží. Tedy - až na výjimky. 

 

Kdysi před více než půlstoletím spojil Ludvík Vaculík dohromady do jednoho textu mnoho dlouho umlčovaných myšlenek a přetavil je v dva tisíce slov, která v tehdejším rozděleném světě zafungovala jako rozbuška. A mě dlouho víc fascinoval ne obsah a nesporný význam jejich spojení, ale právě jejich avizovaný počet. Dva tisíce? To jako přesně? Jak se s tím autor počítal? A pustil se do psaní už s tímhle úmyslem anebo to prostě jen tak mimoděk vyplynulo? Jak dlouho škrtal nebo nastavoval svůj text, aby mu to vyšlo a mohl z té skutečnosti udělat úderný nadpis společného manifestu, který pro řadu lidí znamenal naději, pro některé hrozbu a pro mnohé - včetně samotného autora - i těžkou budoucnost.

 

Nemám vůbec představu, kolik slov se za dlouhou dobu jeho fungování objevilo na mém blogu. V tom prvním článku před více než 12 lety jich bylo jen 307 a i to mi v důsledcích nikoli bezvýznamně pozměnilo život. Ty nejrozsáhlejší zdejší články mají kolem 4000 slov (čímž samozřejmě neříkám, že vydají za dva Vaculíky). První zdejší haiku, které bylo reflexí pro mě ještě mnohem podstatnější události než je vznik či zánik nějakého uhozeného blogu, mělo slov jen sedm a bohatě to stačilo na doživotní převrácení zdánlivě stabilního světa.

 

Malý rozhovor o fotkách

Běží třetí den režimu omezeného pohybu kvůli rozlézající se epidemii a já se aspoň trochu snažím rozdýchávat ne zrovna optimistické odevšad dotírající zprávy: Policejní kontroly na každém rohu, narvané nemocnice, první vyhlášený stav hromadného postižení osob (kruci, zrovna v oblasti, o kterou se čistě soukromě tak třesu!) Ne, nebojte, nepřidám dnes další z tisíců článků na (bohužel, už dlouho) aktuální covidové téma, nebudu se snažit nikoho přesvědčovat o tom, že právě můj přístup je ten jediný správný a ostatní jsou hlupáci, ovce nebo ještě horší zvěř, ani nebudu nikoho konejšit či naopak strašit věštbami dalšího vývoje postavenými na obsáhlých znalostech z VÚEPUT, tedy z "Večerního ústavu epidemiologie u telky". Nic takového. 

Kdo už sem chodí nějakou dobu, dobře ví, že je-li někdo ochoten se mě ptát, docela mě těší snažit se mu na jeho otázky odpovídat, pročež tady dokonce kdysi vznikla samostatná rubrika Hovory. No a tentokrát mi položila několik otázek k příležitosti mé aktuální malé fotografické výstavy Začátek velké cesty, která je od konce ledna instalovaná v Divadle Kámen na Invalidovně, přímo kurátorka tamních výstav, kunsthistorička Lucie Váchová. Včera byl tento rozhovor spolu s anotací k výstavě od stejné autorky (mimochodem, je moc pěkné, když o vás tyhle věci píše někdo jiný než vy sami, a nemůžu rozhodně říct, že by se mi to dělo často :-)) zveřejněn na "výstavních" stránkách divadla.

 

Nedělní miniglosy č.580

Konečně budu moct sklidit praktické výsledky své fóbie z úřadů, která mi spolehlivě zabraňuje změnit si rokycanské trvalé bydliště, kde už 12 let trvale nebydlím. Zjišťuji, že podle nových vládních opatření se sice mohu procházet (s rouškou, pochopitelně, i kdyby na tamním rozlehlém náměstí právě nebylo nikoho dalšího), ale abych se mohl projít v Dobřichovicích (nedej bože třeba kolem řeky nebo dokonce do lesa!) už budu muset být připraven prokázat se, že tu smím být. Je vidět, že jsme za rok své koexistence s virem urazili pořádný kus cesty, abychom se po švejkovském bloudění "z Putimi do Putimi" vrátili přibližně do stejných míst, kterými jsme procházeli loni touto předjarní dobou, jen teď už - podle typické engelsovské spirály nezadržitelného vývoje k vždy světlým zítřkům - s mnohem utuženějším systémem, rozvrácenou ekonomikou, naprosto demotivovaným obyvatelstvem a desítkami tisíci obětí navrch. Ale přece jen naštěstí zůstalo něco, na co je i po roce spolehnutí: Máme pořád stejné zkušené průvodce, kteří nám říkají, jakou cestou máme jít, a protože doteď nám - nebo snad ne? - vždy radili správně, není ani teď žádný důvod, proč bychom s nimi snad měli zabloudit :-). Ale nebudu uštěpačný, abych snad nakonec neřekl natvrdo, co si o současném stavu doopravdy myslím, a raději vás opět po týdnu srdečně přivítám u již 12 let vycházejících Nedělních miniglos, svérázného blogového týdeníku, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu". Přeji všem zdraví a co nejpevnější nervy a až se někdy budete dívat na zcela neminiglosové televizní zprávy, vězte, že teď bohužel není zrovna dobrá doba na srdeční slabosti a prasklé žilky; sám si tohle pomyšlení musím ordinovat každý den. Díky vám všem za to, že se na stránky se značkou NMg vracíte a pokusím se i v téhle extrémně těžké době brát - aspoň naoko, když už ne ve skutečnosti - věci s nadhledem a zbytky smyslu pro absurdní humor. 

 

Polibek starostlivé múzy

S nápady jsem dnes na štíru,

vymýšlím to snad posté,

stres z netknutého papíru

a nervozita roste.

I tentokrát snad, jako dřív,

spasí mě políbení,

ten tajuplný žhavý div,

nad který v kumštu není. 

A kde je ta zima? Voli ji vypili!

Slova z nadpisu dnešního článku jsou - jak nejspíš víte - z lidové říkanky "Byl jeden domeček" a napadla mě dnes, kdy u nás roztál i pozůstatek po největším dobřichovickém sněhulákovi. Tam, kde ještě před týdnem panovala blyštivá námraza a zářila jednolitá sněhová pláň, po které se proháněli početní místní lidé na běžkách (když holt jim zavřeli Trutnovsko), dnes voní jaro a překřikují se tam ptáci. Po tuhé skandinávské zimě, která se na nás připlula podívat přesně na osm dní a nocí z dalekého severu, tu máme mnohem slibnější předjaří, a možná kdybychom neměli pár zimních fotek, mohli bychom si myslet, že se nám o hlubokém sněhu a teplotách klesajících k mínus dvaceti jenom zdálo ve snu, ze kterého jsme se do bdělého světa vrátili lehce nastuzeni. 

 

Zjistil jsem, že z letošní zimy mám jen minimum fotografií, které se dají předvést bez přílišného autorského sebekritického ostychu. V lednu jsem jen tak tak stihl jednu velkou výstavu rozebrat a jednu malou naopak nainstalovat (podrobnosti viz článek S Pražskými domy za zády), začátkem února jsem pro změnu připravoval kolekci pro jednu velkou fotografickou soutěž; do toho jsem se snažil co nejlíp zorientovat ve své nové práci a po večerech udělat občas soukromou komentovanou výstavní prohlídku. Najednou je tu skoro konec února a letošní "zimní fotoportfolio" věru není zrovna rozsáhlé: Vejde se docela pohodlně do jediného blogového článku :-). 

 

Nedělní miniglosy č.579

Když jsem před 12 lety, přesně 22. února 2009, dával dohromady pro své tehdejší tři nebo čtyři čtenáře (z nichž dva byli moji rodiče) osmnáctý článek na svém teprve nedávno založeném blogu, nazval jsem ho tehdy původně Miniglosy 8.týdne; však jsem si taky neuměl představit, že by tyhle malé a povětšinou absurdní poznámky k dění uplynulého týdne mohly vycházet ještě v následujícím roce, kdy by se kalendářní týdny v názvech článků ošklivě pomíchaly. A protože byl článek hotový těsně před nedělní půlnocí, na poslední chvíli před zveřejněním jsem nakonec název pozměnil na Nedělní miniglosy č.1., což jsem považoval za nesmírně optimistický počin, protože to předpokládalo, že by snad o některé z příštích nedělí mohlo následovat i číslo 2. To jsem ovšem netušil, že tyhle "miniglosy" budou určovat program mých nedělí dalších 12 let a jednou v daleké budoucnosti, kterou jsem si tenkrát vůbec nedokázal představit, v neděli 21. února 2021, budu připravovat už 579. číslo tou dobou už dávno tradičních Nedělních miniglos, svérázného blogového týdeníku, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu". A protože blahopřát nedělníku až v pondělí je vysloveně nevhodné, připiju si s vámi, milými čtenáři, na tyhle dvanácté narozeniny o den dříve, právě dnes. Díky vám všem za to, že se na stránky se značkou NMg i nadále vracíte, a těším se, že ještě pár společných čísel vytvoříme. Vždyť kulaté šestisté číslo už začíná být vidět na obzoru, určitě blíž než konec aktuálního covidového blázince.

 

Návrat idiota

Jsou to už skoro tři roky, kdy jsem na blogu zveřejnil článek Které české filmy považuji za nejlepší? a od té doby se příležitostně vracím k jednotlivým položkám na tomto seznamu a píšu podrobněji o tom, proč si myslím, že na seznam patří. Zatím jsem takto napsal články o následujících filmech:

 

Adelheid - rež. F. Vláčil (1969)

Faunovo velmi pozdní odpoledne - rež. V. Chytilová (1983)

Nabarvené ptáče - rež. V.Marhoul (2019)

Případ pro začínajícího kata - rež.P. Juráček (1969)

Ucho - rež. K. Kachyňa (1970)

Všichni dobří rodáci - rež. V. Jasný (1968)

 

Dnes přišel čas na podle mého názoru velmi pozoruhodný film Návrat idiota natočený v roce 1999 režisérem Sašou Gedeonem. Velmi dobře si pamatuji, jak unisono končily dobové kritiky: Takový filmařský příslib, jakým je Saša Gedeon, jsme tu možná už celou generaci neměli, tak bude velmi zajímavé sledovat, kam se bude ubírat další filmová tvorba tohoto svérázného tvůrce, který ve druhé polovině 90. let originálním způsobem oživil skomírající českou kinematografii. Dnes už částečně známe odpověď: Pokud vím, Saša Gedeon od té doby natočil jen pár kratších snímků a nějaké reklamy. Je to už hrozivých 22 let!

 

Nedělní miniglosy č.578

V globálně oteplovaném světě máme většinou na svátek zamilovaných už příjemné předjaří, ale letos k nám pro změnu dorazil na týdenní přátelskou návštěvu pěkně vymražený skandinávský vzduch, takže jsme si mohli užít zimních radovánek, jako je lyžování, bruslení, marné čekání na zpožděné vlaky nebo klouzání po náledí. Dokonce jsem si o tomto víkendu poprvé - a doufám že letos i naposledy - vzal čepici, což pro mě není úplně typické, pokud se zrovna nepohybuji na vrcholu Fudžisan. Čím se zahřát? Nejlepší by bylo pořádně přiložit do krbu, rozproudit krevní oběh tím, že se podíváme pěkně zpříma a bez odlesků ochranných štítů do nádherných očí tomu, koho milujeme, a pokud vyznáváme "suchý únor", můžeme třeba mimořádně nahradit společnou skleničku dobrého polosuchého bílého vína tím, že si spolu přečteme Nedělní miniglosy, svérázný blogový týdeník, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu". Srdečně vás vítám u jejich dnešního 578. vydání.

 

V uplynulém týdnu jsem publikoval opět dva články: V prvním jsem se rozdělil o radost, kterou mi udělalo ocenění na mezinárodní fotografické soutěži v dalekém Tokiu (článek Moji Tokijčané mi rozumějí) a ve druhém jsem předvedl fotku s názvem Pražské věže, kterou jsem sice vyfotil už před třičtvrtě rokem, ale pro veřejnou prezentaci (a svou aktuální výstavu) jsem ji upravil až teď. A aby to tu dnes nebylo zaplněné jen samými fotkami, z minulého týdne ještě jednou připomenu svůj příspěvek do rubriky V řeči mírně vázané, tentokrát v lehce rýmované podobě pod názvem Zlý sen.

 

Pražské věže

Kdo mě trochu zná, dobře ví, že udělat slušnou fotku mi nějakou dobu trvá: Některé nápady nosím dlouho v hlavě a přemýšlím o nich (nebo se aspoň tak přemýšlivě tvářím), vlastní focení taky bývá docela dlouhé, vracívám se znovu a znovu na stejná místa, abych už mnohokrát udělanou fotku vyzkoušel udělat ještě jednou, jestli v jiných podmínkách nebude lepší nebo zajímavější, zkouším různé výřezy, různé poměry stran, někdy je zapotřebí udělat dodatečné retuše a další drobné postprodukční úpravy, se kterými se taky většinou courám. Když z celodenního focení přinesu jeden snímek, se kterým jsem jakžtakž spokojený, beru to jako velmi úspěšný den. A vlastním vyfocením a výběrem celý dlouhý proces teprve začíná. Prostě jsem pomalej fotograf a myslím, že to platí v pozitivním i negativním smyslu toho sousloví. Našlo se např. jen pár odvážlivců, kteří se mnou byli ochotni vyrazit na společnou fotografickou vycházku. Většinou se mi od té doby neozvali a zatím nikdo se nedožadoval toho, abychom si ten úžasný společný tvůrčí zážitek zopakovali.

 

Moji Tokijčané mi rozumějí

Ještě loni touhle dobou jsem plánoval svou třetí a závěrečnou cestu do Japonska. Přál bych vám vidět ten itinerář: Plán byl na měsíc a půl a cesta (by) to byla jako obyčejně zcela neobyčejná, tentokrát už ne znovu na vrcholek magické Fudžisan, toho už jsem si užil při svých dvou předchozích návštěvách dostatečně, ale v podrobně připraveném itineráři byl nějaký čas i na ostrov Šikoku, se kterým jsme se zatím (i když párkrát jen o kousek) navzájem míjeli, druhá zajížďka na ostrov Jakušima, který mě při první a pohříchu velmi krátké návštěvě doslova uhranul a já si slíbil, že se tam musím ještě vrátit, byla tam mimo mnohé jiné oblast Nagana i Nagasaki, několik sopek, fascinující údolí Kiso a znovu i překrásné Kjóto, které je možné vidět nesčíslněkrát a ještě to nebude dost. A Tokio jako hlavní město dostalo dokonce celý vlastní týden, který byl v mých záměrech protkán hvězdicovými výjezdy do okolí do všech světových stran. 

 

Nakonec se život těchhle mých plánů ukázal jako téměř jepičí a všechno nabralo velmi rychlý spád: Cestovat se najednou kvůli pandemii prakticky nesmělo, našetřené peníze jsem utratil za zbytek svých neuvěřitelných více než dvouletých "prázdnin" a jako završení toho všeho cestovatelského zmaru skončila svou činnost v Čechách i specializovaná japonská cestovka, se kterou jsme společně uskutečnili mé předchozí cesty a předběžně (byť zatím nepříliš úspěšně) jsme vyjednávali i o cestě třetí. Připravený detailní itinerář jsem odložil ad acta a jednou po létech, až ho omylem najdu v odlehlém a jen zřídka navštěvovaném koutě šuplíku, se nad ním budu nostalgicky rozněžňovat, kde všude jsem málem byl :-).