O sovičce z Platýzu

Rubrika Pražské drobnůstky má na tomto blogu dlouhodobě velmi dobrou odezvu mezi čtenáři. Když si uvědomím, kolik zajímavého už jsem díky článkům z této rubriky v Praze viděl a zažil, až mě překvapilo, že těch článků je za víc než 7 let fungování rubriky jenom 16. Mimochodem, za minulý rok přibyly dva: Mohli jste si tu přečíst o speciálních románských reproduktorech v rotundě Nalezení svatého Kříže na pražském Starém Městě a taky o nezvyklé plastice na dveřích budovy Tabákové režie (dnes v budově sídlí Městský soud) na Vinohradech. Vždycky mě mile překvapí, když se mi ozve některý ze čtenářů, který mi k publikovaným informacím a fotkám doplní nějakou zajímavou historku nebo drbík :-).

Nenechte se napálit e-mailovými šmejdy

Vypadá to, že internetoví podvodníci vstoupili do nového roku se spoustou předsevzetí, ambiciózních cílů a nové energie v žilách, tak třeba nebude na škodu malé varování na základě vlastních zkušeností z posledních dnů.

Na přelomu roku mi totiž začaly o překot chodit dva typy podvodných e-mailů, na které bych rád své milé blogové čtenáře upozornil. Tyto maily jsou totiž přece jen o něco málo chytřejší než pitoreskní, překladačovou češtinou psané tradiční informace o pohádkových dědictvích po ministrech a bankéřích z rovníkové Afriky nebo nabídky sňatku od falešných amerických generálů, toho času se nudících na nějaké bohulibé mírové misi. Vycházejí totiž z celkem dobré znalosti místního prostředí i ze základního povědomí o psychologii.

 

Nedělní miniglosy č.522

Myslel jsem, že i čas by ve vánočním období mohl trochu zpomalit, ale nestalo se; naopak, zdálo se mi, jako kdyby do cíle starého roku finišoval ze svých posledních sil, takže najednou je po Vánocích i po oslavě Nového roku a zbývá nám jen "obyčejný" leden. Ještěže i v novém roce máme kolem sebe takové jistoty jako jsou třeba Nedělní miniglosy, svérázný blogový týdeník, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", nedělník, ve kterém se už více než 10 let s notnou dávkou nezbytného nadhledu pravidelně ohlížíme za vybranými událostmi uplynulého týdne. Vítám vás u 522. čísla, kterým vstupujeme do roku 2020.

V minulém týdnu na přelomu dvou roků jsem zveřejnil dva články: Prvním byl poslední a zároveň jubilejní 150. článek roku 2019 - novoroční Přání pro štamgasty i kolemjdoucí. A protože na bilanci roku 2019 bude ještě dost času, rozhodl jsem se, že první článek nového roku by měl být nový a pokud možno veselý, z čehož vyšel fejeton O matraci s pamětí, pojednávající o výhodách i nezanedbatelných rizicích lákavé moderní technologie :-). Z vánočního týdne mohu ještě připomenout fotočlánek Malostranské lampy, který vznikl při mé tradiční těsně předvánoční noční procházce po Malé Straně, kterou každý rok (tentokrát to bylo už podeváté) slavím den, kdy se "narodil" podstatný kus toho, co mě v současné době dělá takovým člověkem, jakým jsem.

O matraci s pamětí

Vánoce, ty tolik vzývané svátky pokoje a klidu, s sebou pravidelně přinášejí soustředěný hlasitý útok reklam všeho druhu na naše srdce a hlavně naše peněženky. Jednou z reklam, která se ve vánočním období obzvlášť neodbytně domáhala mé pozornosti, skoro bych řekl, že si na mě zasedla, byla reklama na jakousi speciální matraci z paměťové pěny. Zpočátku jsem nad takovou nabídkou jen mával rukou, protože můj starý japonský futon mi pořád ještě dobře slouží, spí se mi na něm skvěle, a nemám tedy jediný důvod pořizovat si nějakou technologickou novinku. Protože se ale "matrace s pamětí" připomínala znovu a znovu, postupně jsem o možnosti změny přece jen začal uvažovat. Ostatně nic proti pěně: Pěna umí, jak vím odedávna, docela zajímavé kousky, dokáže hasit věci, na které si ani voda netroufá, umí velmi svůdně naoko zakrýt ženu ve vaně a pěna mořská, příbojová, dokonce kdysi zrodila samu esenci krásy, božskou Afroditu. Marketeři pěnové matrace ve spolupráci s pátou kolonou v podobě viru umělé inteligence, nasazeného do mého počítače, vyhodnotili míru mikrotěkání mých zorniček při prohlížení reklamy jako nadějnou pro potenciální obchod.

Sociální sítě jim proto hned přispěchaly na pomoc a nabídly mi k přečtení recenzi na Vianovu Pěnu dní. Instagram mi místo uměleckých fotek potoků a řek začal nabízet fotografie různých druhů izolačních pěn a ve facebookovém zábavném testu "Jakému ptáku nejlépe odpovídá vaše křestní jméno" mi s převahou vyšla pěnice. Po několika dnech nenápadného zpracovávání a vemlouvání jsem konečně usoudil, že mé jinak celkem nemoderní domácnosti by špetka nové kvalitní inteligentní pěny mohla jedině prospět. Tím spíš, má-li jít o pěnu s pamětí.

Přání pro štamgasty i kolemjdoucí

Den před silvestrem jsem si udělal "rozesílací den" pro svá péefka. Mám totiž zvyk - nevím, jestli je dobrý nebo špatný, každopádně funguje jako skvělý žrout času - že přání posílám převážně individuálně, abych každého mohl oslovit s úctou jeho jménem a mohl text aspoň do určité míry individualizovat. Každý rok pak čekám, kdy udělám ve frmolu několika stovek zásilek citelnou chybu (přijde vždycky aspoň jedna, o které vím, tak kolik asi musí být těch, kterých si nevšimnu?), takže zaměním jméno v oslovení (to se pak někdy, uznávám, vysvětluje těžko), nechtě zatykám někomu, s kým jsme se ještě do takové společenské fáze nestihli dostat, a už se mi před lety stalo i to, že jsem omylem v textu ponechal rozvernou připomínku společného zážitku, který v reálu v souvislosti s danou osobou nikdy nenastal, čímž jsem dotyčnému vnuknul vtíravou myšlenku, že se mu věkem zhoršuje paměť, což je ostatně stejně vědecky potvrzeno jako přirozený proces, tak jaképak copak!

Do oslovení jsem zařadil i mnohé ze zdejších návštěvníků a komentátorů, na které mám z dřívějška nějaký kontakt, a věřím, že to snad nikdo z nich nepovažuje za nepřípustné zneužití osobních dat. Ale když se podívám na čitače návštěvnosti blogu (nemyslím teď ty zdejší na blog.cz, které jsou už drahnou dobu vynulované a jejich zaoblené, čarou v pasti uzavřené prázdno zcela rezignovalo na obsah a zůstává jen u své okoukané a zdánlivě nezničitelné formy), je mi jasné, že si sem chodí číst i mnoho těch, na které e-mailovou adresu nemám. Proto, myslím, je správné vložit kolportované péefko i sem na blogové stránky, tím spíš, že výsledkem je tak letošní jubilejní článek číslo 150, což je číslo, kterého se mi v příštích letech podaří dosáhnout jen stěží, tak si ho ještě pro letošek chci užít :-).

Nedělní miniglosy č.521

Vánoční svátky jsou za námi a teď se pro změnu nadechujeme k oslavě příchodu nového roku. Dnes tu tedy máme poslední letošní vydání Nedělních miniglos, svérázného blogového týdeníku, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", nedělníku, ve kterém se už více než 10 let s notnou dávkou nezbytného nadhledu pravidelně ohlížíme za vybranými událostmi uplynulého týdne.

I ve vánočním týdnu jsem publikoval dva články: Na Štědrý den jste si mohli přečíst, kterak se o Vánocích proměňuji v usedlého tradicionalistu, v textu O konzervativních Vánocích, a hned po skončení svátků jsem se vrátil ke své tradiční těsně předvánoční malostranské procházce, kterou jsem si připomněl 22. prosince už své deváté "volitelné narozeniny", a přidal jsem fotočlánek Malostranské lampy. Z předvánočního období si pak ještě jednou dovolím připomenout skvělého klavíristu Vladimira Horowitze v článku s řadou historických ukázek (a zajímavou názorovou výměnou v komentářích :-)) Vladimir Horowitz - velký romantický trémista.

 

Malostranské lampy

"Tak doufáme, že se 22. prosince večer zase zastavíte," řekli mi už dávno před Vánoci moji známí z domu U obrázku Panny Marie na Kampě, o jehož neobyčejném balkónku jsem už na blogu několikrát psal. Mé "volitelné narozeniny", na jejichž oslavu jsem letos podnikl už podeváté fotografickou předvánoční procházku nočními uličkami Malé Strany, už začínají být známé. Samozřejmě jsem neodolal a zastavil jsem se, protože tahle návštěva u moc milých lidí přímo vedle Karlova mostu už se pro mne stala tradičním startovním bodem malostranského předvánočního toulání s foťákem. Tentokrát jsem byl v Praze už od dopoledne, protože letos připadl 22. prosinec na neděli a chtěl jsem ještě před procházkou stihnout napsat a publikovat Nedělní miniglosy a procházku jsem končil až těsně před desátou v noci, kdy už hlavní pouliční ruch přece jen ustal. Místo davů lidí zůstaly v ulicích krásné lampy dotvářející svým světlem kouzelnou atmosféru mých Vánoc.

 

O konzervativních Vánocích

Za normálních okolností se trochu vzpírám dělat věci tak, jak je dělají skoro všichni ostatní. Ne, nejsem - aspoň doufám - žádný přerostlý rebel, pro kterého je důležité hlavně to, jak ho vnímají ostatní a cílevědomě si pěstuje nonkonformní image, vyznačující se nezřídka pocitem nadřazenosti nad "těmi obyčejnými ostatními". Snažím se taky nebýt člověkem, který při každé příležitosti verbálně ujišťuje, že on je úplně jiný než ti druzí, aniž by pro takové tvrzení jeho jednání a výsledky jeho činů poskytovaly náležitou oporu. Ale těší mě dívat se na chod světa z netradičních úhlů, pohybovat se aspoň občas v protisměru (ještěže nejsem automobilistou!) a nepotřebuji ke štěstí souznění s většinou, které pokud nějakou shodou okolností nastane, bývá mi spíš podnětem - milá většina snad promine - zamyslet se nad tím, jestli právě nedělám něco špatně.

Jestli ale pro mne existuje nějaký ostrůvek konzervativismu, který narušuje základy uvedeného přístupu, jsou to asi právě Vánoce. I když mě k tomu nenutí žádná potřeba hrát před někým divadlo spořádanosti a tradice, protože Štědrý večer trávím tradičně sám doma zcela mimo oči, které by něco podobného mohly ocenit, přesto vykonávám mnohé z toho, co je ve vánoční spořádanosti a tradici obsaženo, a ještě si k tomu některé dodatečné dobrovolné tradice přidávám:

 

Nedělní miniglosy č.520

Ještě dvakrát se vyspíme a budeme mít další Štědrý den. Tak co třeba maličko potrénovat a nadělit si napřed na zkoušku 520. vydání Nedělních miniglos, svérázného blogového týdeníku, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", nedělníku, ve kterém se už více než 10 let s notnou dávkou nezbytného nadhledu pravidelně ohlížíme za vybranými událostmi uplynulého týdne?

V předvánočním týdnu jsem publikoval dva články: Nejprve to bylo připomenutí skvělého klavíristy Vladimira Horowitze i s řadou historických ukázek v článku Vladimir Horowitz - velký romantický trémista. Druhým článkem pak byl fotočlánek s možná trochu podivným názvem Úprk před mluvící hlavou, ale předpokládám, že jste tady na blogu na podivné fantazijní názvy už docela zvyklí :-). A protože ani jeden ze zmíněných článků neměl moc společného s Vánocemi, ještě připomenu v předešlém týdnu publikovanou a pro změnu čistě vánoční povídku O sotva stihnutých Vánocích.

 

Úprk před mluvící hlavou

Jak už jsem se tady opakovaně zmiňoval - když právě nemám žádný lepší program, jednou měsíčně trávím jedno sobotní odpoledne (a následně pak nezřídka při velmi zajímavé hospodské diskusi i večer :-)) v Praze na pravidelné procházce po Novém Městě v rámci neobyčejného a hodně dlouhodobého projektu Pražské domy (koho by zajímaly podrobnosti, přikládám odkaz na základní informace o tomto projektu, které nedávno zazněly v rozhlase).

Samozřejmě se vždy snažím sledovat co nejpozorněji poutavý a zasvěcený výklad kunsthistorika Jakuba Syneckého, ale zároveň taky zkouším najít si nějaký prostor na focení, takže občas moje soustředění na výklad klesá a já pobíhám jako poblázněná družice po velmi excentrické dráze kolem skupiny čítající většinou kolem 30 lidí. Výsledek bývá paradoxně ten, že slyším jen část výkladu, ale o to víc si přináším domů poznámek, o čem si chci ještě dohledat podrobnosti a kontext (kdybych tak býval kdysi dával v hodinách dějepisu lepší pozor!), aby informační puzzle pěkně zaklaplo a drželo tvar. No a pokud jde o fotky, většinou sice přímo na vycházce žádné slušné fotky nepořídím, ale často aspoň získám přesnou představu, kam se chci vrátit - třeba v jinou denní dobu a za jiných světelných podmínek nebo s jiným objektivem, takže nakonec přece jen nějaké fotky inspirované vycházkami posléze vzniknou.

 

Vladimir Horowitz - velký romantický trémista

Listopad byl plný vzpomínání na 30 let od listopadových událostí roku 1989, ale v neustálých politicko-historických diskusích prakticky zaniklo úplně jiné 30. výročí: 6. listopadu 1989 totiž zemřel jeden z nejpozoruhodnějších klavíristů historie - Vladimir Horowitz. Hudebník, který prakticky po celou svou dlouhou uměleckou kariéru dokázal při svých koncertech nadchnout své publikum jako málokterý z jeho kolegů. Muž mnoha paradoxů: Málokdo měl tak vynikající předpoklady pro hru na klavír: Jeho technika brala dech, v hudbě dokázal posluchačům předat neuvěřitelné množství různých druhů emocí, měl fenomenální paměť (prý měl v "pohotovém repertoáru" kolem stovky velkých skladeb a i skladbu, kterou hrál naposledy před 20 lety, dokázal zahrát prakticky bez velkých příprav), byl jedním z posledních pianistů slavného meziválečného klavírního věku, který přímo navazoval na éru velkých romantiků 19. století a byl některými lidmi považován divže ne za reinkarnaci samotného Liszta. A přesto se tento velikán celý život potýkal s trémou a malou sebedůvěrou, z nichž vyplynulo několik dlouhých období, kdy kvůli psychickým problémům vůbec nemohl koncertovat a hudbu provozoval jen sám v ústraní nebo v úzkém kruhu blízkých ve svém domě v New Yorku.

 

Nedělní miniglosy č.519

Máme před sebou třetí zapálenou svíčku na letošním adventním věnci a teď už taky pětistou devatenáctou zapálenou svíčku na pomyslném velikém věnci Nedělních miniglos. Ano, právě vychází 519. vydání Nedělních miniglos, svérázného blogového týdeníku, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", nedělníku, ve kterém se už více než 10 let s notnou dávkou nezbytného nadhledu pravidelně ohlížíme za vybranými událostmi uplynulého týdne.

V právě končícím týdnu se na tomto blogu objevily další dva nové články: Nejprve jste se spolu se mnou podívali na rušné pražské hlavní nádraží, které se v úterý večer zaplnilo nejen běžnými cestujícími, ale i demonstranty z akce Milionu chvilek pro demokracii, ve fotočlánku Expresní dáreček z hlavního nádraží. A protože Vánoce jsou za rohem, mohli jste si přečíst i úplně novou vánoční povídku O sotva stihnutých Vánocích. Z minulého týdne pak mohu ještě jednou připomenout článek Hráči shogi, který oživil jednu v archivu odloženou fotku pořízenou před lety v Japonsku.

O sotva stihnutých Vánocích

Josef se pokojně procházel okrajovou částí malého města, které se teprve před nedávnem stalo jeho novým domovem. Dřív o Štědrém dnu prchával z domu před frmolem vánoční domácnosti, dnes se - inspirován tím, že někteří zpěváci z desky koled se právě chystali jít spolu do Betléma - také vyrazil na chvíli projít, aby se ještě více těšil na její klid. Vzpomínal na rušné sídlištní Štědré dny svého dětství, kdy ještě na poslední chvíli bylo vždy nutné všechno uklidit, načepit, nazdobit a stihnout, kdy by z tolika okolních bytů tehdy moderního panelového věžáku, který svým třináctým patrem už snad trochu zasahoval do Ježíškovy tradiční letové hladiny, bylo slyšet místo zpívání koled spíš hlasité funění vysavačů, kdyby ho ovšem nepřehlušovaly zvuky úklidu vlastního bytu. Ještě vytřít lino v kuchyni, sakra, proč to dneska tak pomalu schne, vždyť je ještě třeba uklidit koupelnu a umýt vanu a už teď má náš denní plán zpoždění; kdoví, kdy se dostaneme ke štědrovečernímu stolu! Proboha, my jsme snad nekoupili okurky… A co ta majonéza ze včerejška? Jestli jsme ji zapomněli dát do chladu, můžeme ji tak akorát vyhodit! A kde jsou vánoční vizitky na dárky? Úplně jsme zapomněli, že jsme loni dobrali poslední, tak rychle, v obchodě mají otevřeno do dvanácti, třeba to ještě stihneme!

 

Expresní dáreček z hlavního nádraží

Dnes nebudu o své fotce pořízené včera večer na pražském hlavním nádraží zbytečně rozvláčně psát, ani k ní nebudu doplňovat žádné haiku. Prostě se mi líbilo vtipné spojení hlavního motivu s reklamním vánočním pozadím. Nevím, jestli bylo ze strany slečny s transparentem uvědomělé, spíš bych řekl, že moc ne, protože slečna svou pozici průběžně měnila a během asi hodiny, kterou jsem focení v nádražní hale věnoval, jsme se potkali nesčíslněkrát na různých místech. O svolení fotit jsem ji výslovně nežádal, ale myslím, že si byla dobře vědoma toho, že bude na mnoha fotkách různých fotografů - těch amatérských jako jsem já i protřelých reportážních profíků, kteří se v nádražní hale také rojili.

 

Nedělní miniglosy č.518

Advent po startu z minulého víkendu už docela nabral rychlost a zapaluje dnes svou druhou svíčku. Jenom dobře: Aspoň bude ve světle jejího plamínku lépe vidět na další, už 518. vydání Nedělních miniglos, svérázného blogového týdeníku, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", nedělníku, ve kterém se už více než 10 let s notnou dávkou nezbytného nadhledu pravidelně ohlížíme za vybranými událostmi uplynulého týdne.

V uplynulém týdnu jsem na tomto blogu publikoval dva nové články. Nejprve jsem pozval zdejší čtenáře na zajímavou výstavu Objektivem fotografa Jovana Dezorta do Muzea hlavního města Prahy. Pak jsem přispěchal s jednou vlastní fotografií pořízenou před pěti lety v Japonsku, kterou jsem při stěhování dat ze starého do nového počítače vytáhl z pozapomenuté archivní přihrádky, trochu jsem ji oprášil a oživil, takže se mohla stát základem pro článek Hráči shogi a možná i pro některé mé další fotoaktivity. Z minulého týdne si pak ještě dovolím připomenout článek o trezorovém filmu režiséra Karla Kachyni a scénáristy Jana Procházky UCHO.

 

Hráči shogi

Podobně jako pro zdejší návštěvníky pravidelně pořádám malé poznávací výlety do blogového archivu, podnikám někdy výpravy i do svého docela bohatého archivu fotografického, k čemuž jsem měl nedávno díky kolapsu starého počítače a nutnosti přenést část fotoarchivu do nového stroje jedinečnou příležitost. Kapacita nového paměťového ústrojí samozřejmě není nekonečná, takže není možné přenést úplně všechno, ale je nutné si odpovědně vybírat, což sice stojí nějaký ten čas při selekci (no dobře - tedy hodně času, máte pravdu, však šlo o všechny mé fotky za posledních 12 let), ale je to i skvělá šance objevit záběry, které mne sice kdysi na první pohled zas tak moc neupoutaly, ale zůstalo v nich něco, co je v mých očích dělá docela zajímavými i s odstupem několika let, takže jejich uchování přímo v paměti nového počítače dává smysl.

Takovýmto způsobem jsem si uchoval i jeden starý snímek z Japonska, který jsem si docela logicky pojmenoval Hráči shogi (shogi je tradiční japonská hra podobná šachům) a pořídil jsem ji v srpnu 2014 při své druhé japonské výpravě nedaleko od města Kóbe, přímo pod obrovitým dálničním mostem přes mořskou úžinu u Akashi.

Objektivem fotografa Jovana Dezorta

Když jsem viděl reklamu lákající na velkou výstavu fotografa Jovana Dezorta, napřed mě uchlácholilo, že je k vidění celého půl roku - až do 26. dubna 2020. Pak jsem si ale uvědomil, že stojím právě na Poříčí, tedy jen kousek od budovy Muzea hlavního města Prahy, kde se výstava koná. A proč se vlastně nezajít na výstavu podívat hned a nedodržet tak dobré české přísloví o tom, co vše by se nemělo odkládat na zítřek?

Přiznávám se, že přestože jsem si docela zvláštní jméno pana Jovana Dezorta pamatoval (ono je dost těžké si ho nezapamatovat :-)) především z jeho fotek staré Prahy (fotil např. často na mé oblíbené Kampě), moc dalších informací jsem o něm nevěděl, i když jsem samozřejmě zaregistroval, že obdržel od Asociace profesionálních fotografů cenu Osobnost české fotografie za rok 2014. Nejspíš je to zčásti úděl reportážních a agenturních fotografů, že jejich práce bývají rozeseté na mnoha místech, ale netvoří na první pohled viditelný celek, který je možné si spojit s konkrétní tváří autora. A proto jsem uvítal velkou průřezovou výstavu, kterou Muzeum hlavního města Prahy uspořádalo k fotografovým 85. narozeninám.

Nedělní miniglosy č.517

Ani jsme se nenadáli a je tu opět prosinec a s ním adventní čas. Ale k adventním nedělím už od roku 2009 nepatří jen adventní věnec se zapálenými svíčkami, ale i Nedělní miniglosy, svérázný blogový týdeník, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", nedělník, ve kterém se už více než 10 let s notnou dávkou nezbytného nadhledu pravidelně ohlížíme za vybranými událostmi uplynulého týdne. Dnes mám to potěšení vás tu přivítat už u 517. vydání.

V uplynulém týdnu jsem na tomto blogu publikoval dva nové články. Nejprve jsem využil zajímavého televizního projektu k 30. výročí zrušení cenzury a po shlédnutí řady - dnes už naštěstí promítaných a dobře známých - trezorových filmů jsem napsal o jednom z nich - o filmu režiséra Karla Kachyni a scénáristy Jana Procházky UCHO. V pátek jsem pak spojil jednu čerstvou fotografii z vánočně vyzdobeného centra Prahy s malou rýmovačkou a vznikl článek Po barevném dešti. No a z minulého týdne bych ještě rád připomenul pár postřehů a fototipů, z festivalu FotoŠKodaFest, které snad mohou posloužit jako inspirace i pro ty z vás, kteří sami fotí.

 

Po barevném dešti

Poté, co jsme si odskočili do oblasti českého a československého filmu v článku o skvělém filmu režiséra Karla Kachyni Ucho, vracíme se k obrazu - tentokrát doprovozenému pár nepříliš vážnými verši. Sice jsme po náročné zážitkové večeři k významnému jubileu dámy, která mne zná tak dlouho jako žádná jiná, šli potemnělými ulicemi v centru Prahy trochu těžkým krokem (já samozřejmě tradičně těžší o fotoaparát v ruce), ale louže po pestrobarevném dešti jsme překonali bez zaváhání.

Ucho

K příležitosti výročí zrušení cenzury uvedla v posledních dnech Česká televize řadu filmů, které si pobyly skoro 20 let v trezoru daleko od očí neprivilegovaných diváků. Když se řekne československý "trezorový film", vybaví se mi čtyři hlavní díla: Všichni dobří rodáci režiséra Vojtěcha Jasného, o kterých už jsem na tomto blogu psal docela podrobný článek, Skřivánci na niti Jiřího Menzela, Hoří, má panenko Miloše Formana (i když to nebyl tak "stoprocentní trezorový film" jako ty ostatní zmíněné, bylo k němu možné se dostat i nedlouho před rokem 1989, ostatně u jeho tehdy ještě zcela neoficiální obnovené premiéry jsem byl osobně a byla to jasná předzvěst toho, že se kdesi v pozadí lámou ledy) a Ucho v režii Karla Kachyni. Právě tyhle čtyři filmy v sobě podle mne obsahují to podstatné, co se totalitní režim snažil za každou cenu umlčet, i když každý sledoval odlišnou část československé reality: Jasného film se zaměřil více na rozkol mezi tradičními a "pokrokovými" hodnotami na vesnici, Menzelův přepis Hrabala svérázně poetickým způsobem zpracoval téma urputného třídního boje, Forman předložil na talíři jediného hasičského plesu sice vtipnou ale v jádru děsivou přehlídku různých podob "českého charakteru". Film Ucho směřuje dovnitř kasty vrcholných vládních a stranických představitelů v době, kdy si nikdo z nich nemohl být jistý svobodou ani životem, protože od opěvování a plácání po ramenou byl stále jen krůček k naprostému zatracení a často i k brutální fyzické likvidaci.

Nedělní miniglosy č.516

Krátká sváteční přestávka z minulé neděle nakonec přišla jako na zavolanou, protože jsem v té době musel urychleně pořídit nový počítač a prakticky celý týden jsem stejně věnoval přenosu různých dat, nezbytných programů a fotek na nové místo, abych mohl i dál fungovat aspoň přibližně tak, jak jsem zvyklý. Však to nejspíš znáte sami, jak je podobné stěhování zábavné, zvlášť když s vámi starý počítač komunikuje jenom chvilkami a velmi neochotně a navzdory dobrým radám nevěnujete moc pozornosti průběžnému zálohování. Tedy, ne, že by teď už všechno bylo dokončené, natožpak optimální, ale aspoň v základním režimu už funguju a situace se postupně stabilizuje, i proto mám dnes opět to potěšení přivítat vás u 516. vydání Nedělních miniglos, svérázného blogového týdeníku, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", nedělníku, ve kterém se už více než 10 let s notnou dávkou nezbytného nadhledu pravidelně ohlížíme za vybranými událostmi uplynulého týdne.

Fotopostřehy a inspirace z FotoŠkodaFestu 2019

Minulý týden jsem ve speciálním článku krátce představil dvanáct podle mého názoru velmi zajímavých fotografů, jejichž přednášek či workshopů jsem měl to potěšení se v prvním listopadovém týdnu zúčastnit: Pár osobností české fotografie z FotoŠkodaFestu 2019. V článku jsem zároveň slíbil, že se ještě vrátím i k některým praktickým postřehům, které jsem si v průběhu celotýdenní akce poznamenal. Bude to opravdu jen nijak nestrukturovaný výčet vybraných poznámek (sám pro sebe jich mám několik stovek, ale přece vám nevyklopím úplně všechno, to dá rozum, že? :-)) z 29 různorodých akcí, kde jsem měl možnost nahlédnout do různých oblastí fotografie od jemných portrétů až k syrovému dokumentu, od makrofotek z mikrosvěta až k nekonečnému vesmíru v oblasti astrofotografie, od starodávných fotografických technik, kterými si notně zašpiníte ruce, až k poněkud aseptickým postupům digitálního fotografického světa.

 

František Langer: Filatelistické povídky

Už jsem tu kdysi psal, že si nemohu vynachválit častá zpoždění vlaků Českých drah na trati z Berouna do Prahy v kombinaci s nádražní knihobudkou. Ano, pořád platí, že obsah většinou tvoří nepříliš zajímavá díla socialistické literatury, která jsou pochybnou ozdobou spousty domácích knihoven a ani zde na nádraží nejdou zrovna na odbyt, ale občas se zde urodí sympatická drobnůstka, která pohladí duši a přiměje vás zapomenout na to, kde jste touto dobou už chtěli být, a dopuštěním váhavé železnice ještě nějakou dobou nebudete. A to byl nedávno přesně případ malé, skoro "kapesní" knížečky Františka Langera Filatelistické povídky, která vyšla v roce 1975 v nakladatelství Československý spisovatel jako bezplatná knižní prémie edice Klíč v tehdy nijak zvláštním, ale z dnešního pohledu závratném nákladu 30 000 výtisků.

Jde o druhé vydání knížky, která poprvé vyšla s ilustracemi Adolfa Hoffmeistera v roce 1964, tedy ještě za života autora - spisovatele, dramatika, dramaturga, ale také lékaře, legionáře z 1. světové války, který se ve Francii a Anglii zapojil i do bojů 2. světové války, nositele významných válečných vyznamenání a také brigádního generála. A je, myslím, příznačné, že druhé vydání ilustroval Jiří Švengsbír, český rytec, grafik a tvůrce mnoha poštovních známek. O poštovních známkách, o vášni spojující ty, kteří známky sbírají, a hlavně o neobyčejných příbězích se známkami spojených totiž tato knížka je, jak už ostatně plyne z jejího názvu.

Fotoreportáž z demonstrace na Letné

Kdo mě zná jako fotografa, dobře ví, že mám rád fotky, pro které napřed dlouho hledám správné místo, které se nějakou dobu připravují a pak i dlouho snímají, a to ani nemluvím o tom, že se na stejná místa vracím znovu a znovu, abych našel ještě lepší světelné podmínky nebo o štipíček lepší úhel záběru. Nerad fotím rychle a stydím se fotit lidi, což jsou dvě docela zásadní překážky pro to, abych mohl dělat dynamické fotoreportáže případně street fotografii. Jenže čím víc jsem o tom přemýšlel - zejména v souvislosti s týdnem stráveným začátkem listopadu na fotografickém festivalu - tím mi bylo jasnější, že bych si rád takový žánr vyzkoušel, i když je to pro mě naprostý protiúkol a když člověk zkouší něco nového, prostě se většinou nevyhne určitému nepohodlí v okamžiku, kdy musí opustit důvěrně známé prostředí zavedených postupů a technik. Ve svých třiapadesáti jsem už dost starý na to, aby na mne platilo přísloví o starých psech, kteří se novým kouskům učí už jen těžko a neradi. I když to tak bezesporu je, na druhou stranu platí, že s tím nemá smysl otálet, protože se nedá předpokládat, že později to bude lepší :-).

 

Pár osobností české fotografie z FotoŠkodaFestu 2019

Stejně jako v loňském roce jsem jeden celý listopadový týden věnoval fotografickému festivalu v rozlehlých prostorách firmy FotoŠkoda nedaleko pražského Václaváku. Byla to pro mě nejspíš jedna z posledních příležitostí, jak využít program dnes už tradičního festivalu opravdu plnohodnotně, protože když člověk chodí přes den do práce, dostane se pouze na večerní a víkendové akce. Tak jsem si letos každý ze sedmi dnů festivalu poskládal z přednášek a workshopů od rána až do pozdního večera a mohl jsem si dovolit ten luxus vybrat si kromě témat, která se bezprostředně týkají mých vlastních fotoaktivit, i témata z oborů fotografie, které nejspíš sám nikdy prakticky nevyzkouším, ale mohou pro mě být taky nějakým způsobem inspirující, ať už fotografickými postupy, způsobem vidění nebo "jen" zajímavými lidmi, kteří se těmto oborům věnují. A protože i mezi zdejšími návštěvníky je dost lidí, kteří sami fotí a o fotky se zajímají, vybral jsem pár postřehů a tipů, které jsem během bohatého programu pochytil a které se nejspíš pokusím sám při svém focení vyzkoušet, ale hlavně doporučím vaší pozornosti některé zajímavé osobnosti, které jsem měl během festivalu to potěšení pro sebe buď nově objevit nebo lépe poznat.

 

Haiku ranní jinovatky

Nad korytem Berounky v místech dobřichovické lávky, kde místní pavouci každý rok až do pozdního podzimu spřádají své sítě, prakticky bez ustání vane vítr. Nemohu si tedy vzít k srdci jedno z ponaučení z nedávného FotoŠkodafestu, které jsem si odpovědně zapsal, že totiž fouká-li vítr, makrofotograf balí fidlátka a jde domů. No ale řekněte - copak já jsem se svými 178 centimetry nějaký makrofotograf?

Podzimní mlha vykouzlí často na posledních pavučinách sezóny pěkně uspořádaný šperk z krůpějí rosy. Ten následující, který bych snad - inspirován tvarem výsledného artefaktu - nazval Dvouocasá kometa, jsem vyfotil na dobřichovické lávce koncem října. I voda, ač to - tím, že se po vzoru Marxových proletářů většinou drsňácky spojuje ve větší celky - dokáže dovedně skrývat, umí být ve slabších chvilkách velice křehká a zranitelná. Zkuste se jí v tom intimním okamžiku dotknout a zbavíte svět jedinečného originálu o pár chvil dřív než to udělá z mlhy pomalu prosvítající slunce.

 

Nedělní miniglosy č.515

I na úplný závěr svého letos doposud nejrušnějšího týdne mám to potěšení vás přivítat u nového, tentokrát už 515. vydání Nedělních miniglos, svérázného blogového týdeníku, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", nedělníku, ve kterém se už více než 10 let s notnou dávkou nezbytného nadhledu pravidelně ohlížíme za vybranými událostmi uplynulého týdne. Uvidíme, jestli článek opravdu vyjde, protože se mi před pár dny zhroutil počítač, takže se pokouším fungovat v nouzovém režimu na stařičkém malém notebooku, který jsem si pořídil v roce 2011 na cestu do Japonska a od té doby jsem ho nepoužíval, takže práce na něm je hotové peklo.

V tomto týdnu jsem se po drtivou většinu času zabýval nejrůznějšími fotografiemi, starou i nejmodernější fototechnikou a hlavně zajímavými fotografy, k čemuž se tu, doufám, budu moct vrátit v příštím týdnu. Na blogu vyšel jediný článek Večer na zamčeném hřbitově, ve kterém jsem se na pár fotkách pokusil ilustrovat úžasnou dušičkovou atmosféru na nočních Olšanských hřbitovech, kde jsem měl příležitost fotit poté, co se prostor běžným návštěvníkům uzavřel. A z minulého týdne si můžeme ještě jednou připomenout vzpomínkové vyprávění o tom, jak jsem se v očích některých lidí kdysi o jedné pozoruhodné silvestrovské noci převtělil v estébáka (O silvestrovském estébákovi). Na mém fotowebu pak dále pokračují i dvě podzimní fotografické výstavy: Výstava fotografií Karla Zvonečka s názvem ISLAND - země zázraků, kterou mám to potěšení na svém webu hostit, a výběr mých vlastních fotek z letošního léta.

Večer na zamčeném hřbitově

Jak už jsem dal vědět v úvodníku k minulému číslu Nedělních miniglos, trávím tento týden od pondělka až do neděle na fotografickém festivalu, takže mé dny sestávají z moc zajímavých přednášek a workshopů vedených často opravdu pozoruhodnými osobnostmi české fotografie, které jsem zatím většinou znal jen z jejich výstav, publikací, případně díky jejich úspěchům na velkých soutěžích, k čemuž se určitě vrátím ve speciálním článku. No a protože vyrážím z domova ráno před osmou, vracívám se lehce po desáté, a pak si ještě utřásám, co jsem se vlastně všechno dozvěděl a dohledávám informace na internetu, nestíhám momentálně moc psát ani moc číst, snad mi to, milí blogoví přátelé, prominete.

 

Nedělní miniglosy č.514

Začal listopad, poprvé od konce února jsem doma musel maličko přitopit, objevily se první ranní mrazy; prostě - je tady poctivá dušičková atmosféra, k níž se bude jistě hodit i nové číslo našeho svérázného blogového týdeníku, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu". Vítejte u 514. vydání Nedělních miniglos, nedělníku, ve kterém se už více než 10 let s notnou dávkou nezbytného nadhledu pravidelně ohlížíme za vybranými událostmi uplynulého týdne. Ale napřed tu máme jako obyčejně malý shrnující úvodník, který bývá rozsáhlejší než vlastní text NMg :-).

I v tomto týdnu jste si mohli na mém blogu přečíst dva nové články: Prvním bylo vzpomínkové vyprávění o tom, jak jsem se v očích některých lidí kdysi o jedné pozoruhodné silvestrovské noci převtělil v estébáka (O silvestrovském estébákovi) . Druhým byla malá "fotostudie", jak se taky dá fotit během tzv. "modré hodinky" (Modrá hodinka u Karlova mostu). Z minulého týdne snad mohu ještě jednou připomenout další z "kousků v řeči mírně vázané", básničku Podzimní jitřní zvony, která je nejen o podzimních jitrech a ranních zvonech, ale hlavně o jednom pro mě moc vzácném lidském hlasu, který bych nejradši poslouchal od rána do večera, a to ani nemluvím o tom zbylém čase :-). Na mém fotowebu pak dále pokračují i dvě podzimní fotografické výstavy: Výstava fotografií Karla Zvonečka s názvem ISLAND - země zázraků, kterou mám to potěšení na svém webu hostit, a výběr mých vlastních fotek z letošního léta.

 

Modrá hodinka u Karlova mostu

V pondělí na státní svátek jsem se rozhodl, že po nějaké době zase jednou vyrazím fotit do Prahy i se stativem, abych se mohl zdržet do setmění. Původně jsem měl namířeno na Vyšehrad, ale trochu mě zaskočila výluka metra a nechtělo se mi s fotobagáží cestovat komplikovaně s přestupem na autobus náhradní dopravy. A právě v tu chvíli u mě přibrzdil úplně prázdný autobus 207, který jel ovšem na úplně opačnou stranu, k Vltavě, k místům, kam chodím fotit často, takže se ode mne nedá čekat žádný extra originální fotografický výsledek. A znáte mě - když nechám nohy jen tak bezcílně bloumat Prahou, stává se, že nakonec zcela bez mého vědomého přičinění dojdou pod vedením tajemného autopilota až na Kampu ke Karlovu mostu, což je něco podobného, jako když se prstem na mapě vypravuji do nejrůznějších světových končin a nakonec stejně vždycky překvapeně skončím na svém oblíbeném řeckém ostrově Lefkada :-).