Edvard Grieg: Berceuse (Lyrické kusy, op.38)

Potřetí se dnes pokouším vypublikovat podomácku nahraný klavírní kousek. Dnes je to poprvé, kdy nepřikládám úplně čerstvou a "ještě teplou" nahrávku. Postupně se totiž vracím k některým Griegovým Lyrickým kusům, které jsem zkoušel hrát před pár lety a které jsem tehdy na cédéčkách vyrobených na koleně rozdal několika pro mne důležitým lidem. I když teď s odstupem louskám vždy zpočátku každou notu, kupodivu se ten návrat docela daří, protože vždycky po nějaké době se ruce k mému překvapení upamatují, že něco podobného už kdysi hrávaly. Teď si momentálně sice opakuji jiné skladby (výběr v kolekci Lyrických kusů je věru přebohatý), ale pro dnešek jsem se rozhodl dát na blogu šanci jedné skladbičce, která se nejlépe hodí k mému aktuálnímu rozpoložení a k tomu, o čem a o kom v poslední době nejvíc přemýšlím: Berceuse - tedy Ukolébavku.

Ukolébavky se mi vždycky líbily, už jen univerzálností použití. Ano, nejlépe se sice asi hodí k uspávání dětí, ale řekněte sami - kdyby vám někdo zahrál láskyplnou ukolébavku, nedali byste si to taky líbit? A nenechali byste svou unavenou hlavu spočinout na polštáři při cestě do ukolébavkou pootevřených dvěří snové říše? Já tedy ano, zejména v posledních pár dnech. Ale dobře vím, že tahle ukolébavka není určená pro mne, ale především pro milé lidi, na které myslívám, kudy chodím, sedím, ležím, stojím či frčím :-).

 

Nedělní miniglosy č.355

Ministerstvo dopravy se po prosazení zásadních změn pravidel pro vodáky rozhodlo vytvořit nový zákon, který by měl upravit a zregulovat i jednání vodníků. Hasicím přístrojem teď proto kromě raftů musí být vybaveny i vrbičky, na kterých vodníci u rybníků sedávají, a vodníci musí rovněž podle vzoru vodáků povinně nosit záchrannou vestu. Vodní stráž může také podrobit vodníky testu na požití alkoholu a vypadá to, že nově přijímaný protikuřácký zákon zakáže vodníkům i tradiční pobafávání z dýmky. Obdobou kontroverzních žádostí o povolení proplutí jezem pak bude pro vodníky povolení ke sbírání porcelánových hrníčků, které bude vystavovat Ministerstvo kultury a oddechu. Původně se předpokládalo, že kromě historické hodnoty starodávných hrníčků budou někoho zajímat i v nich uzavřené dušičky, jejichž útisk spolu s tradičním útiskem Romů a muslimů opět v pravidelné roční zprávě zkritizovalo americké ministerstvo zahraničí; bohužel české křesťanské autority jsou v současnosti příliš zaneprázdněny restitucí svých majetků, takže se o duše utopených příliš nestarají. Podle mluvčího Biskupské konference by to však měla být pouze dočasná komplikace, takže vzhledem k nesmrtelnosti duše by nemělo hrozit žádné nebezpečí z prodlení.

Obyčejný jarní kvítek

Přiznávám se, že na jaře pro mne bývá procházení fotografických článků často náročnější, protože v okouzlení znovu se probouzející přírodou se logicky objevuje úplné tsunami fotek s náměty nastávajícího jara. Člověku to prostě nedá, aby si nevzal na procházku fotoaparát a najednou zjistí, že námětů je všude kolem nepřeberné množství, protože po sychravé šedi, která vládla našim zeměpisným šířkám od listopadu, převzaly vládu čerstvě otevřené květy, praskající pupeny a čerstvá zářivě zelená barva nových listů, čerstvě vykukujících a sondujících, co všechno se v okolí během zimy změnilo.

Ano, jako člověk, který se fotografií ve volných chvílích trochu zabývá, mám v tu chvíli občas tendence vzdychat nad "inflací obrazů". Když vidím článek s padesáti obyčejnými záběry (paměťová karta to přece snese), říkám si, jak by bylo krásné vybrat z nich jen tři nejpovedenější a nejneobyčejnější. Kytičky, kvítky, listy, rostlinky, stromy, les... A po dlouhé době i životadárné teplé slunce. Stovky, tisíce, statisíce, možná milióny záběrů. A každý rok ve mně doutná jakási revolta vůči té jarní obrazové přílivové vlně. Proč bych se i já svou kapkou měl na vlně podílet, když je už tak dost silná? Proč bych měl do těchto jarních Athén přinášet i já svou sovu, když by bylo vhodnější donést vzácnější zboží, protože slavné Athény již mají své vlastní soví moudrosti na rozdávání?

 

Haiku počínajícího jara

Mám rád období, kdy se začíná klubat jaro v podobě čerstvé zeleně stromů. Období, kdy znovu s úlevou zjistíme, že příroda to s námi tedy ještě jeden rok zkusí. Období, kdy keře obraší decentními bílými kvítky a kromě toho obyčejného aprílového prší z vybraných větví dokonce zlatý déšť. Období, kdy se slunečné teplé dny schovávají za své předskokany v dresech chladných zamlžených rán. Období, kdy moje nádherně živé sny, plné vymodlené křehké krásy, nad ránem podupávají do rytmu prvních slunečních paprsků, aby rozproudily krev na její nejkratší cestě k srdci a setřásly bílý mech jinovatky. Mám rád počínající jaro, předzvěst teplejších a voňavějších dnů, ve kterých se zkracují stíny čekání a prodlužují dny i úsměvy.

Haiku počínajícího jara

V horečnatých snech

přikryt ranními mrazy

těším se z jara.

Nedělní miniglosy č.354

Mluvčí prezidenta Zemana Jiří Ovčáček přirovnal - nejspíš na základě svých vlastních zkušeností z práce pro komunistický tisk - protizemanovské vystoupení umělců během předávání cen Akademie populární hudby k Antichartě z roku 1977. Zároveň pohrozil zpěvákům, že jestli s útoky na národem milovaného prezidenta a jeho pragmatickou provýchodní politickou orientaci nepřestanou, postará se o to, aby se cenám Akademie přestalo říkat "Anděl" a vrátil se jim jejich původní název "Moskevská".

----------------------

Polsko oznámilo, že bude více než půlstoletí po podepsání smlouvy o změně hranic mezi Československem a Polskem nárokovat územní vyrovnání a náhradu 368 hektarů území, o které v roce 1958 přišlo. Zároveň chce Polsko iniciovat vznik odborné komise pro vyrovnání kvality půdy. "Je všeobecně známo, že od padesátých let kvalita půdy výrazně poklesla," řekl nám předseda týmu polských diplomatů, kteří budou o požadavku s českou stranou vyjednávat. "Nedáme se proto odbýt libovolným územím, ale vzhledem k popularitě rybaření v Polsku budeme požadovat nejen vyrovnání podle rozlohy území, ale i narovnání historických křivd v počtu žížal, který je pro kvalitu půdy určující. Ostatně především díky po územních úpravách neoprávněně počeštěným polským žížalám se v minulém století stala z českých zemí žížalová velmoc a mohl se i v zahraničí proslavit polskými žížalami vykrmený animovaný Krteček, za což jsme nikdy nebyli dostatečně odškodněni."

 

Z mých soukromých zápisníků

Jak už jsem kdysi na blogu psal, neustále s sebou nosím malý zápisník formátu A6 s pevnými deskami, do kterého si zapisuju zajímavé věci, které si přečtu, slyším, zahlédnu nebo mne jen tak napadnou. Někdy se k nim vracím a stanou se základem něčeho rozsáhlejšího, třeba blogového článku, jindy poznámky zůstanou ležet bez využití ve tmě namačkaných listů ve skřínce v obýváku a znuděně čekají, jestli ještě někdy někdo vezme zápisník do ruky a nalistuje příslušnou stránku. Před několika lety jsem už jednou udělal takový malý průlet jedním ze zachovaných zápisníků a vybral jsem pár kousků z toho, co jsem si chtěl aspoň tímhle způsobem uchovat. Dnes jsem otevřel hned dva zápisníky - jeden poměrně čerstvý a naopak druhý, který obsahuje zápisky staré už víc než deset let. Nebudu psát, které poznámky jsou starší a které novější, myslím ostatně, že na tom až tolik nezáleží. Některé jsou víc k pobavení, některé možná k "připozamyšlení", většinou jsem si je vypsal z knížek, které jsem četl, a jen máloco, myslím, patří mezi takové ty klasické a často omílané citáty kolující po internetu. Něco z nich spáchali moudří a někdy i známí lidé (v tom případě uvádím autora), něco je obyčejnější a z mé hlavy, tam autora neuvádím :-).

 

Velikonoční Karlův most

S malým zpožděním se ještě vracím k velikonočnímu víkendu, kdy přišla první vlna doopravdy jarního počasí, takže jsem poprvé od října odložil bundu a jako obyčejně mě to v těchto dnech přilákalo do Prahy, kam jsem si tentokrát vzal "plnou fotografickou polní". Ze všech koutů se přivalily davy turistů, před kterými jsem zprvu prchnul na břeh Vltavy pod Hergetovu cihelnu. Po břehu totiž nejde projít dál, do cesty se příchozím postaví koryto Čertovky, takže suchou nohou pokračovat nelze, a ani cesta po příkrém nábřeží omývaném vlnami po každém proplouvajícím parníku není úplně komfortní. Bývá tu proto minimum lidí, pěkný výhled na most a je možné si celkem v klidu rozložit fotografické propriety.

Nedělní miniglosy č.353

Předseda České hospodářské komory prohlásil, že čeští průmyslníci stojí plně za vstřícnými kroky českého prezidenta vůči Číně, zejména poté, co průzkum na čínském trhu potvrdil mimořádný zájem o to, co může česká ekonomika čínskému obrovi nabídnout. Například šéf gigantu PPF potvrdil, že zatímco spotřebitelské úvěry si podle výsledků průzkumu touží vzít asi miliarda Číňanů, z tibetských mnichů na nabídku vstřícně reagovali jen dva a u obou se nakonec navíc ukázalo, že si úvěr spletli s darem.

----------------------

Light director Eiffelovy věže v rozhovoru pro Nedělní miniglosy potvrdil, že si do své světelné show doplnil všechny chybějící barvy, a díky nejmodernějšímu technickému zařízení je proto schopen prakticky obratem nasvítit věž v barvách jakékoli státní vlajky podle toho, kde právě zaútočí terorističtí fanatici. Zároveň ale přiznal, že v rychlosti reakce Eiffelova věž bude nejspíš i nadále zaostávat za některými moderními stavbami arabského světa, které z dosud neznámých důvodů dokážou použít příslušnou vlajku dokonce ještě dříve, než k atentátu dojde.

Beránčí

Je to jen pár dní, kdy jsme o Velikonocích oslavovali vzkříšení jednoho celosvětově velmi proslulého "beránka". Přiznávám se ale k tomu, že osobně mám mnohem větší radost z jiného, prozatím o dost méně známého, ale o nic méně zázračného beránka, pro kterého je moje dnešní "miniatura". Původně byla básnička o dost delší, propracovanější a s několika vzájemně se prolínajícími motivy, docela vymazlená, ale pak jsem si ji po sobě přečetl a musel jsem se sám sobě vysmát. Začal jsem znovu a nakonec je z básničky něco úplně jiného, jen pár slov, textík kratší, lehčí a jednodušší, prostě miniaturka. To by mi beránek nejspíš na dálku svými kopýtky moc nezatleskal, kdybych z maličkého a odlehčeného jarního přání pro něj udělal těžkotonážní komplikovaný epos! :-)

Beránčí

Nádherný den

s krásnou novou

první svíčkou

na svíčkovou

Usměvavé

jiskry v očku

v těle žádnou

streptokočku

Hodně místa

na polibky

a nejmíň tři

zlaté rybky

Nejhezčí z nich

vše ti poví

beránku náš

aprílový :-)

Jako obyčejně přidávám k "miniatuře" něco rozsáhlejšího jako dobře uleželý bonus. Dnes nepůjde v pravém slova smyslu o cestu do blogového pravěku, ale minimálně středověk je to určitě. Ve čtyři roky staré povídce O ztracené víle se dozvíte, že není nic neobvyklého potkat opravdové víly třeba na tramvajové zastávce. A co teprve, když se taková víla ocitne na policejní stanici!

Jak se díky blogu zbavit nočních můr

Po velmi dlouhé době se svým textem připojuji k tzv. tématu týdne, jímž je tentokrát "Temnota ve světle". Řekl jsem si totiž, že by třeba moje malé vyprávění, jak jsem si "srovnal" některé své noční můry, mohlo být pro někoho inspirativní, ať už za temnotu a za světlo pro sebe považujeme cokoli.

Měl jsem kdysi dost dlouhé období, kdy jsem si zrovna neutíkal do říše spánku odpočinout. Na to, až se na lůžku rozžehnám s bdělým stavem, čekávalo několik výkonných nočních můr, které mě sice neohrožovaly přímo na životě, jako noční můry z filmových hororů, ale svou práci vykonávaly celkem poctivě, takže jsem často bral ranní probuzení a odchod do práce jako docela fajn věc. Kdo tehdy měl na starosti moje sny jako dispečer, to netuším, ale bylo vidět, že svou práci vykonává svědomitě a považuje za svou povinnost mne alespoň ve spánku připravovat na některé potenciální nepříjemné situace, abych je pak - vystaven jim v reálném životě - snáze překonal. Těžko na cvičišti, lehko na bojišti, říkal jsem si tehdy - asi to tak má být. Až se dostanu v reálném životě do přestřelky mezi mafiánskými gangy, až potkám chlupatého pavouka velikosti menšího paneláku, až mne napadnou krvelační obyvatelé záhrobí, až se ocitnu nahý na jevišti vyprodaného Národního divadla v hlavní roli německé avantgardní opery, přičemž neumím německy ani slovo, nebo až objevím v úložním prostoru svého gauče "uležené" lidské ostatky, budu již mít ze svých dřívějších snů tolik zkušeností a budu tak otrlý, že něco takového se mnou vůbec nehne. Proto jsem bral občasné noční můry jako něco, co prostě do spánku občas patří a s čím se asi nedá dělat o moc víc, než se s tím smířit.

 

Koupel peřejové víly

Dnes blíže představím fotografii, kterou jsem kdysi na tomto blogu už publikoval (bylo to ve dva roky starém článku Fotovýlet za Vydrou - test nového filtru).

Tehdy ještě neměla název, ale čím déle jsem se na obraz díval, tím výrazněji z něho - aspoň pro moje oči - vystupovala postava víly, která se právě koupe v říční peřeji. Odhlédněme teď od toho, že jde zjevně o vílu z místního klubu otužilců, protože tehdejší počasí odpovídalo tomu, které je právě teď: Vzduch kolem pěti stupňů, voda stékající z vrcholových partií, kde byla ještě před chvílí těžkým jarním sněhem. Ale víla se naštěstí nenechala zastrašit téměř arktickými podmínkami ani se nestyděla před objektivem fotoaparátu (kdoví, možná to bylo právě tím nasazeným černým filtrem :-)). Můžete sami posoudit, jak je krásná; s ušlechtilou hlavou, k něžné masáži vybízejícími bílými rameny, pravou rukou objímající jeden z balvanů, štíhlým pasem, sexy boky, dlouhýma nohama, no a ... ehm... mohli bychom v popisu pokračovat, ale taky nemusíme vyslepičit na první nadechnutí úplně všechno a můžeme zachovat drobné tajemství, ne?

Nedělní miniglosy č.352

Bývalý ředitel dotačního úřadu Severozápad, odsouzený za podvody s dotacemi, začal po ukončení svého trestu a propuštění na svobodu nečekaně vypovídat proti svým bývalým obchodním a politickým partnerům z Ústí nad Labem. Po návratu z vězení totiž nebyl z jejich strany nijak finančně odškodněný, s čímž po celou dobu svého trestu jednoznačně počítal, protože to kdysi viděl v jednom italském filmu.

----------------------

Ukázalo se, že poslední dobou tolik propíraná farma Čapí hnízdo nemá problémy s eurodotacemi jen kvůli podezřelým operacím mezi jejími fiktivními a skutečnými vlastníky, ale především proto, že odporuje korektní rasové europolitice. "Podle soudních znalců z oboru zoologie je tvar tzv. Čapího hnízda inspirovaný hnízdy čápa bílého," řekl nám speciální evropský pověřenec pro otázky rasové rovnoprávnosti čápů, "protože čáp černý staví svá hnízda v ústraní a podle našich zkušeností by nikdy nedal souhlas s tak okázalým architektonickým provedením." Podle průzkumů výzkumných agentur doposud přetrvává nerovný přístup k různým druhům čápů - jak u lidí, tak i u většiny české zvěře. Jediným tvorem, který podle výzkumu nedělá skoro žádné rozdíly podle barvy čápů, jsou totiž české žáby.

Ze zaprášeného archivu až na přehlídkové molo

Je zajímavé, že - podobně jako lidé - i fotografie mají různý průběh toho, co by se s určitou mírou nadsázky dalo nazvat kariérou. Některé fotky zazáří jako meteorit a po nějaké době se pokorně zařadí zpátky do houfu mnohých obyčejných obrázků a přestanou být "v kurzu". Z jiných se stanou stálice, které je možné ukázat i nejnáročnějším estétům i veřejně vystavit prakticky kdykoli a mají skoro vždy velmi pozitivní odezvu. No a já bych se dnes rád podíval na dvě fotky, které se "vyšvihly nahoru" naprosto nečekaně a zajímavou souhrou okolností.

Vždycky když přijdu z nějaké fotovýpravy a prohlížím si donesený materiál, snažím se roztřídit si fotky do čtyř skupin:

1. Hvězdy: těch je naprosté minimum, jde o fotky, které mne na první pohled zaujmou a považuju je za opravdu povedené

2. Vyšší třída: občas se nějaká fotka urodí, něco v nich je, ale na to, aby se z nich staly hvězdy, jim něco zásadního chybí, někdy třeba jen trochu mé trpělivosti, protože mě prostě nedokážou zaujmout na první pohled, takže vyžadují pohled druhý i třetí. Stojí za to se k nim vrátit nebo případně otestovat, jak na ně budou reagovat další lidé, jejichž názor má pro mne váhu.

 

Dárek pro zámeckou paní

Jsi zakletá v mých rtech,

co skze tebe život lačně sají.

Jsi zakletá v mých mlčenlivých rtech,

které jen k tobě,

k tobě promlouvají.

Jsi zakletá v mých rtech,

a zvládáš mírnit jejich napětí i vztek.

Jsi zakletá v mých mlčenlivých rtech,

z nichž každé slovo

zní jak polibek.

Jsi zakletá v mých rtech,

jen pro tebe jsou na výběr

....................má všechna zbylá velká přání.

I s ústy na zámek

....................umíš mým nadějím dát směr,

zámecká paní!

Je možné, že je to už (teprve) pět let? (aneb místo Nedělních miniglos)

Dnes jsem od rána přemýšlel, jestli mám to správné rozpoložení na tradiční Nedělní miniglosy, jestli je v takové náladě správné nevázaně vtipkovat, i kdyby to byly vtipy bůhvíjak dobré a hodné zamyšlení. Dokonce jsem to zkusil, napsal jsem první kousek a byl - při vší skromnosti - výborný; no, možná to za týden uvidím jinak, bude mi jasné, že jsem napsanou glosu přecenil a začnu zase s čistým papírem. Nakonec jsem se ale rozhodl, že dnešek není pro můj lehce absurdní týdeník ten správný den.

Myslím totiž úplně na něco jiného, na to, co můj život ovlivnilo mnohem víc než stovky miniglos i než blog jako takový. V pátek totiž uplynulo pět let od velkého zemětřesení v Japonsku, které pro mě ve zpětném pohledu znamenalo mnohem víc, než jsem si tehdy (natož o pár týdnů dříve) uměl představit. A to i přesto, že jsem byl v době, kdy se tam právě třásla země neskutečnou silou, na druhém konci světa a v relativním bezpečí festovního prvohorního fundamentu, který snad občas malým otřesem shodí tašku ze střechy nebo cihlu z komína, ale nezabíjí. Neumím to asi dobře vysvětlit, ale připadalo mi to, jako když se vše stejně silně třese i u mne a ve mně a ten dlouhý den, ze všech nejdelší, které jsem kdy v životě prožil, se mi vtisknul do paměti vskutku neopominutelně. Jako kdyby se právě tam, daleko, v místech, která jsem do té doby nikdy nenavštívil, a o která jsem se většinu svého života vůbec nezajímal, právě hrálo o to, jestli to, co mě ještě v budoucnu čeká, bude mít nějaký smysl nebo už ne.

O nenápadných vlnkách všude kolem nás

Když letos v únoru dvě americká pracoviště projektu LIGO potvrdila první zdařilé zachycení gravitačních vln, předpovězených před sto lety Albertem Einsteinem, vydechla údivem nejen odborná veřejnost, jak tomu v takových vzácných situacích bývá zvykem, ale informace se v různé míře zjednodušení objevily i v masových médiích, o tématu se mluvilo ve společnosti, v kavárnách i v hospodách. Jednoznačně poprávu, protože to vypadá že jde o jeden z největších objevů za hodně dlouhou dobu zpátky, určitě jeden z těch, který má ctižádost dostat se do fyzikálních učebnic, a traumatizovat tak řadu dalších generací žáků a studentů. Samozřejmě, hned jsem zaregistroval reakce typu "Co je nám do nějakých neviditelných vlnek v prostoru, když se v podobě obrovité, viditelné a zcela neeinsteinovské vlny daly do pohybu celé národy?!" Ale, popravdě, ony nenápadné, zatím vzácné a upejpavé vlnky mají podle mne taky pořádný potenciál, možná se jednou budeme divit.

 

Nedělní miniglosy č.351

Čeští komunisté pomohli v Parlamentu obnovit kdysi do značné míry zprofanovaný Mezinárodní den studentstva, který se má opět slavit 17. listopadu. "Samozřejmě nejde o žádný návrat starých a překonaných pořádků," řekl nám jeden z komunistických poslanců. "Nově ustanovený Mezinárodní den studentstva a den boje za svobodu a demokracii bude úplně normálním významným dnem a státním svátkem a jako takový nesmí v nikom vyvolávat hořký pocit historické porážky, takže se bude každý rok slavit pod politicky zcela neutrálním heslem Učit se, učit se, učit se!"

----------------------

Český svaz herpetologů přijal s velkou radostí skutečnost, že nejúspěšnějším filmem loňské sezóny byl na Českých lvech vyhlášen film Kobry a užovky. Nadšení jsou i jejich kolegové - ornitologové, kteří se radují z Českého lva za kostýmy k pohádce Sedmero krkavců. Chuť si zatím museli nechat zajít batrachologové, protože film Válka s mloky zatím ještě není hotov, a soutěžit proto může až v příštím roce.

Čtvrtá výstava mých fotek začíná po víkendu

Když jsem zde na blogu k článku se silvestrovským haiku připojil fotografické péefko s přáním pro nový rok 2016, už jsem tehdy věděl, že budu chtít mít obrázek z péefka jako jednu z 18 fotek na své letošní malé jarní fotovýstavě. Jen tehdy ještě nebylo jasné, které fotky k té jedné "péefkové" vyberu (tím spíš, že vzhledem k dispozicím výstavního prostoru jsou jednoznačně upřednostněny u mne mnohem méně četné fotografie "na výšku") a taky jsem tehdy ještě přesně nevěděl, kdy se bude výstava přesně konat. Teď už to vím, takže nastal, myslím, správný čas vás o tom také zpravit.

Návštěvníci mých webových i blogových stránek dobře vědí, že jsem už měl několikrát tu čest představit své fotografie na veřejnosti. Dnes je mi velkým potěšením informovat vás, že ke dvěma výstavám z roku 2013 ("Obrazy ze zásvětlí" na zámku v Dobřichovicích a "Čarovná zahrada" ve Středisku volného času v Poličce) a jedné pražské výstavě z roku 2014 (Galerie České spořitelny na staroměstské Rytířské ulici) přibude od příštího týdne čtvrtá výstava.

 

Kometa

Když jsem o víkendu na dlouhé cestě napříč republikou a zase zpět míjel místo, ke kterému - ať už jsem právě ve světě kdekoli - se otáčím jako muslim k Mekce, nebo, neutrálněji, jako slunečnice ke slunci, došlo mi, čím jsou mi možná tak sympatické komety: Žádná špatná znamení; právě naopak! Jsou mi sympatické svou vytrvalostí, se kterou bez velkého skuhrání snášejí svou gravitací předurčenou cestu mrazivým vlekoucím se polonekonečnem, aby se po dlouhé době ve sváteční náladě a pěkně vyšvihnuté opět pokorně vrátily ke svému slunci, středu svého značně výstředného světa. I když se to podaří jen jednou za uherský rok, všechno to nudné nepohodlí z dlouhého času naplněného jen těšením (a občas možná srážkou s Červeným trpaslíkem) za ty překrásné a vždy na dlouhou dobu nezapomenutelné sváteční chvilky stojí.

No a tak jsem si řekl, že to asi chce další miniaturku volně přiřaditelnou do oblasti "fyziky pro mateřské školy". Kometa, kometa, ... co by se na tohle zářící a emocemi nabité slovo asi tak mohlo nejlépe rýmovat? :-)

Kometa

Hvězda nebeského karnevalu

poblíž slunce honosí se rozevlátou kšticí;

to se ale změní:

Z vyhřátého slunečního sálu

do pustého mrazu vkročí v převlečení

za vlasatici notně plešatící :-).

Nedělní miniglosy č.350

Jen pár dní poté, co Nedělní miniglosy v pondělí 22. února oslavily přesně sedm let od svého prvního vydání, přichází jubilejní 350. číslo, ve kterém - jak už se stalo v NMg tradicí - nejsou žádné nové aktuality z politického a společenského dění, ale jde o čistě subjektivní autorský výběr toho nejlepšího, co jste si mohli v číslech 301 až 349 přečíst (původně jsem vám sliboval výběr 20 kousků, ale je jich o něco víc, tak se zeptám jako u řezníka: Můžu to tak nechat? :-)) . Samozřejmě, některé glosy do určité míry "morálně zastaraly", jiné se, myslím, drží docela ve formě i s časovým odstupem, to už posoudíte vy. Každopádně vám všem jako pravidelným, občasným nebo náhodným čtenářům děkuji za vaše návštěvy a vaši neutuchající přízeň a těším se na další setkávání s vámi nad lehce úsměvně pokřiveným pohledem na okolní dění, který - aspoň doufám - už je pro Nedělní miniglosy typický :-).

Při příležitosti masopustu jednalo vedení vládního Hnutí ANO s představiteli katolické církve. Obě strany se dohodly, že církevní restituce budou nerušeně pokračovat, když církev věřícím jako postní jídlo oficiálně povolí vodňanské kuře. (NMg č.301)

O šproších a šprošáčatech

Čas od času jsem konfrontován s různými drby ze strany svých známých, drby takového druhu, že pouze nad nimi gentlemansky pozdvihnout obočí se zdá být přece jen příliš tlumená reakce. Řeknu-li to natvrdo, od pohledu jde o tak neskonalý kec, až naslouchající jen nevěřícně hekne, že někdo něčemu takovému může uvěřit. Samozřejmě, různé ty standardní a oblíbené spiklenecké teorie dominují; ano, z letadel nás po celé dny vytrvale práškují, abychom byli jen spokojené ovce, sami jsme si zbourali věže World Trade Center, evropská sebedestrukce islamistickou vlnou je řízena vychytralým tajným plánem na záhubu Evropy, Elvis Presley byl znovu po letech spatřen živý a mladý jen kousek od Říčan a další podobné hovadiny, které jsou vytrvale recyklovány různými bulvárními tiskovinami a slaboduchými spikleneckými weby, skoro tak často jako neodbytně děsiví "Mistři televizní zábavy" ve víkendové veřejnoprávní televizi. Když takovému hlasateli tajných světových pravd namítnu, že jde podle mého názoru o blbosti, které slouží jen k tomu, aby měl mozek falešný pocit, že nad nimi přemýšlí, a je víceméně škoda námahy si je byť jen pamatovat, v takovou chvíli často tajnosnubný mluvčí pokrčí rameny a řekne: "Znáš to - na každém šprochu pravdy trochu!"

Hmmmm, není mnoho českých úsloví, která by mě tolik nadzvedávala a vytáčela do vrtule, jako právě toto! Kdyby tento výrok platil, bylo by totiž z definice "něco pravdy" i na té nejčistší lži, protože právě z prstu vycucané načančané lži se často těmi na pohled pěkně učesanými a slušně oháknutými šprochy stávají. "Já vím, že ten herec asi ještě neumřel, když hrál včera představení, ale na té jeho smrti nejspíš něco bude, když už se to o něm nějaký ten pátek povídá! Třeba včera v divadle hrál jeho dvojník, ne? Přece, na každém šprochu…"

Nedělní miniglosy č.349

Především mezi křížovkáři nesmírně oblíbená běloveská kyselka IDA obsahuje podle hygieniků asi 50x větší množství arzénu, než povolují české hygienické normy, takže její pravidelné pití i pravidelné luštění křížovek, které IDU obsahují, může přivodit značné zdravotní potíže. Starosta obce, kde nebezpečný neupravovaný pramen vyvěrá, řekl Nedělním miniglosám, že znovu zavést dřívější postup odstraňování nebezpečné příměsi by bylo příliš nákladné, proto bude stačit varovné přejmenování kyselky na nový název EDA, což je zkratka pro Extrémní Dávku Arzénu. Preventivní žalobu na rizikového EDU již ovšem podala Marie Kyselková za poškození dobrého jména a myšího kožíšku, a rovněž Maryša s Vávrou a Franckem za nedovolený zásah do autorských práv.

----------------------

Za jízdu bez řidičského průkazu bude možné podle nových pravidel udělit pokutu až 75 000,- Kč, protože dřívější trest v podobě okamžitého zabavení řidičského průkazu se během několika let testovacího provozu neosvědčil.

Gravitační haiku

Fyzikové bádající v amerických výzkumných laboratořích ohlásili převratný objev: Potvrdili totiž existenci tzv. gravitačních vln. Toto téma se mi zdá tak zásadní, že si určitě vbrzku zaslouží speciální podrobnější článek. Na druhou stranu ale jde jen o to, že bylo konečně potvrzeno, co Albert Einstein teoreticky předpověděl už před sto lety a každý člověk, který byl někdy doopravdy zamilovaný, prakticky zažil a zažívá: Vzájemná přitažlivost dokáže zaplnit svým působením celý svět a šíří se prostorem zcela bez ohledu na překážky! Jako malý předkrm před speciální úvahou si dnes dáme na počest tohoto nádherného principu aspoň malé haiku:

Gravitační haiku

I po stovkách let

mrknutí tvého oka

můj vesmír rozvlní.

Tři jednoduché otázky pro správce Autorského klubu

Nemám ve zvyku psát speciální nezáživné články, které se týkají vnitřních blogových záležitostí. Nemám času tak docela nazbyt a vážím si každého okamžiku, který si můžu dovolit věnovat nějaké tvůrčí činnosti. Většinou - chci-li se k něčemu vyjádřit, vystačím si buď s komentáři k jiným článkům, nebo si o kýženou informaci prostě napíšu. Vzhledem ke zdejší "firemní kultuře" se ale dnes chci dotknout jednoho interního blogového tématu veřejně (omlouvám se tímto lidem, kteří s blog.cz nemají nic společného, tento článek můžete s klidným svědomím přeskočit). Tím tématem je aktuální dění v Autorském klubu a troufám si k němu napsat pár slov, přestože již přibližně měsíc členem klubu nejsem. Ba dokonce právě proto!

Přibližně před měsícem jsem byl totiž vyřazen se seznamu členů klubu - a jak se ukázalo, nebyl jsem sám. Nikdy jsem průběžně aktuální seznam členů nekontroloval a o svém vyřazení bych se nejspíš nějakou dobu ani nedozvěděl, kdyby mne na to kolegové blogeři neupozornili. Byli jsme totiž vyřazeni potichu, bez jediného slova upozornění nebo vysvětlení, bez jakékoli změny pravidel klubu. A protože oprávnění k takovému vyřazení má jako správce AK Standa, předpokládám, že nás nevyřadil zásah žádného tajuplného hackera, nebo libůstka mimozemšťanů, ale právě Standa. No a přesně od toho okamžiku se pokouším dostat vysvětlení tohoto kroku.

 

Nedělní miniglosy č.348

V České republice podle Českého statistického ústavu klesá již několik let počet vepřů. Podle demografů se však není čeho obávat, protože je tento pokles průběžně kompenzován pravidelným růstem počtu prasat z řad lidí. "Podobný bezproblémový postupný proces očekáváme i u hovězího dobytka," řekl nám mluvčí ČSÚ, "jen zatím nevíme, kdo vyrovná klesající počty chovaných nutrií."

----------------------

Aby odčinil problémy, které nadělal svou veřejnou upovídaností v kauze miliónového výkupného za dvě unesené Češky, chystá se prezident Zeman sám nechat zajmout některou z blízkovýchodních extrémistických organizací. "Jako obyčejně se ze strany pana prezidenta jedná o mimořádně chytrý až geniální tah," ohodnotil odvážný krok hlavy státu premiér Sobotka. "Je totiž pravděpodobné, že po několika měsících nepřetržité společnosti pana prezidenta a jeho nikdy nekončící řady moudrých a přitom vtipných bonmotů v různých jazycích budou extrémisté ochotni zaplatit českému státu jakoukoli cenu, jen aby ho mohli vrátit."

K neslavenému svátku

Srdcovým esem

zapálím v okně další svíci,

pak v šeru popaměti

napíšu ti pár zrýmovaných řádků

a polibek k nedělnímu svátku

šeptem ti pošlu po Měsíci.

Kočár s labutěmi

po důvěrně známé hvězdné trase

snad dárek doručí ti

a jaro na můj pokyn němý

sešle ti navrch do náruče

nejvoňavější čerstvou kytku.

Svátek je sice bez přípitku,

ale i potmě moje slunce svítí.

Srdcové eso

pro ně dál i v mrazu tluče.

Václava Jandečková: Kauza Jan Masaryk (nový pohled)

V knížce, o které dnes píšu, se spojila dvě pro mne moc zajímavá témata: Za prvé je to lokální historie okolí Domažlic, protože jsem domažlickým rodákem a moje rodina už mnoho generací žije v městečku Staňkov kousek od Domažlic (pravidelní návštěvníci např. vědí, že právě ze zahrady mých rodičů ve Staňkově pocházejí fotky z mého cyklu Kouzelná zahrada), za druhé mě již řadu let zajímají okolnosti smrti Jana Masaryka. Pamatuji si, že už jako výrostek jsem o tomto tématu četl jakýsi článek v pietně uchovávaných časopisech z roku 1968, kdy se dalo po dlouhé době poprvé (a opět na dlouhou dobu naposledy) otevřeně psát i o kontroverzních tématech, což samozřejmě smrt populárního politika a syna prvního čs.prezidenta, navíc těsně po komunistickém puči v roce 1948, byla. Navíc mne i z rodinných důvodů zajímá období komunistického převratu a dění ve stalinistickém období našich dějin, protože můj dědeček byl - jak zdejší vytrvalí čtenáři vědí třeba z mých reportáží z Jáchymovska z léta 2013 (viz např. článek Jáchymovské lágry) - rovněž jedním z mnoha vězňů padesátých let.

 

Nedělní miniglosy č.347

Ministr zahraničí Lubomír Zaorálek se pro Nedělní miniglosy vyjádřil, že Česká republika v případu propuštění Alího Fajáda, jehož vydání kvůli podezření z terorismu požadovala americká strana, v žádném případě nepochybila: "Nijak jsme se nezpronevěřili proklamované zásadě že s teroristy se nevyjednává, protože jsme libanonské straně kývli hned na první nabídku!"

----------------------

Podle čínského kalendáře vstupuje svět do roku Opice, devátého znamení čínského horoskopu. V reakci na to zvýšily svou kapacitu všechny české záchytky.

Štěpánka Šimlová - Léta levitace v Colloredo - Mansfeldském paláci

Máte rádi moderní výtvarné umění? Nebo vás zajímají i pražské památky, které dlouho nebyly veřejně přístupné? Pokud aspoň na jednu z otázek odpovídáte kladně, mohla by vás zaujmout návštěva Colloredo-Mansfeldského paláce, kde právě probíhá zajímavá výstava děl výtvarnice a vedoucí katedry fotografie pražské FAMU Štěpánky Šimlové. Kdo na můj blog chodí delší dobu, mohl zaregistrovat, že už jsem kdysi psal o jiné výstavě této nepominutelné postavy české výtvarné scény (článek Štěpánka Šimlová - Jdi a nestřílej). Kromě jejích osobních výstav se navíc každý rok chodím "fotograficky nakopnout" (a jindy zase rozčílit :-)) na výstavy jejích studentů, abych věděl, jak právě teď fotografii vnímají mladé nadějné oči, a taky abych si poznamenal některá jména, po jejichž fotkách se v budoucnu budu pídit, abych viděl, kam se který talent posunul.

 

Pod Tetínem - Řeka nebo oblaka?

O víkendu jsem se vypravil s fotografickou plnou polní k Berounce pod Tetínem. V korytě řeky je tam totiž malý ostrůvek, před kterým se tok řeky ohýbá a vytváří na některých místech hladiny zajímavé proudění. No a protože bych potřeboval ještě tak dvě až tři nové slušné fotky tekoucí vody formátu "na výšku" (jako na potvoru mám skoro všechny lepší fotky na šířku, což prostorám, kde by měly fotky viset, bohužel nevyhovuje), myslel jsem si, že bych mohl vyfotit něco použitelného.

Bohužel, asi dvouhodinové focení nepřineslo žádné fotky podle mých představ. To nejlepší, co jsem na bahnitých březích řeky vyfotil, paradoxně s řekou vůbec nesouvisí. Když už byla obloha zatažená hutnými mračny, takže světlo nebylo nic moc, zkusil jsem ze zoufalství namířit objektiv právě k obloze a vyšly dva velmi podobné záběry, které jsem při převodu z infračerveného formátu upravil do jiného barevného ladění. Obě fotky se ovšem zásadně liší použitou kombinací expozice - clona - ISO, nejde tedy o dvě variety stejné fotky, jak dnes bývá u počítačových fotoexperimentátorů častým zvykem. Takové "namnožení" variant téže fotky se osobně snažím nepoužívat, protože si myslím, že každá fotografie si zaslouží svou jednoznačnou podobu, kterou pro ni fotograf při její přípravě vybere jako nejlepší nebo aspoň nejpříhodnější.