Štěpánka Šimlová - Jdi a nestřílej

Byli jste někdy v Barmě? Sice až k vám z Dobřichovic nedohlédnu, ale řekl bych, že vás asi teď moc souhlasně nekýve. A pokud se někdo hlásí, skoro bych si vsadil, že se nepromenoval ve výbušných oblastech, kde se už zpropadeně dlouho válčí. Výtvarnice Štěpánka Šimlová v oblastech, do kterých se běžní turisté nemají šanci dostat, pobývala několikrát v letech 2010 a 2011. Kromě materiálu k dokumentárnímu filmu Umění přežít nejdelší válku na světě, si přivezla i mnoho různorodých zážitků, které se nemohly neodrazit v její tvorbě. Výstava Jdi a nestřílej, která se koná v Národní galerii, konkrétně v 5.patře Veletržního paláce v Praze, je právě tvůrčí reflexí a vizualizací barmských zkušeností a zážitků.

Musím říct, že před včerejší vernisáží jsem si neuměl dobře představit, co mě na výstavě čeká. Tím spíš, že nejsem žádným fajnšmekrem v oblasti moderního výtvarného umění a o svých vlastních výtvarných (ne)dovednostech jsem na blogu už několikrát psal. Věděl jsem ale, že nezanedbatelnou úlohu na výstavě mají hrát i fotografie a bylo mi celkem jasné, že obyčejné fotky to nejpíš nebudou. Ostatně autorka je známá tím, že její instalace dokážou nápaditě kombinovat různé formy vizuálního vyjádření. No a k něčemu takovému úžasný prostor Veletržního paláce vysloveně vybízí.

 

Hned u vchodu do expozice návštěvníka upoutá stěna z třásní, na kterou se promítá obraz. Všiml jsem si, kolik lidí před tím, než třásně rozhrnuli, zaváhalo, jestli se do takového obrazu vůbec dá (a smí?) vstoupit.

Pohled zevnitř expozice na vstupní "stěnu". Siluety postav kupodivu nejsou součástí instalace, ale jedná se o hloučky návštěvníků vernisáže popíjejích víno :-).¨

 

Pozn.: Musím se svým čtenářům a především autorům výstavy omluvit za nízkou kvalitu přiložených ilustračních obrázků. Na výstavy nechodím s fotoaparátem, jen s pohotovostním mobilem, jehož záběry samozřejmě nemohou nahradit ani kvalitní fotku, natož skutečný "hmatatelný" zážitek z vystavených děl.

V nápaditě členěném prostoru běží zároveň několik projekcí, z nichž ta centrální, která na sebe upoutává největší pozornost zpodobňuje pochod vojáků noční džunglí. Přestože projekce upoutají svým pohybem logicky jako první, brzy jsem zjistil, že mě neoslovují zdaleka tolik jako obrazy, které se nepohybují, byť do statických mají daleko. Velké digitální obrazy na plátně, které jsou domalovávané rukou - jde o v několika úrovních dotvářenou a upravovanou realitu, která si sice zachovává fotografický základ, ale dodatečnými úpravami dostává nový rozměr a nový kontext. Můžeme tak vidět barmskou dívku stojící ve vodě a "naklonovanou" do deseti osob, které jsou sice stejné, ae zároveň se navzájem od sebe čímsi nekonkrétním liší, stejně jako deset obrazů dívky ve vodě. Vidíme zajímavý protiklad atributů násilí a zcela běžné domácí činnosti v podobě vojáků procházejících přes rýžové pole, na kterém pracují místní vesničané. Vidíme ležící ženu, pod jejíž útrapami předčasně zestárlou tváří jako by prosvítala tvář mladší a krásnější, byť se stejně bolestnou grimasou.

Na dalším obrazu vidíme vesničany odevzdaně sedící ve skrytu džungle. Jde o běžný odpočinek na cestě? Normální únavu z nikdy nekončící dřiny? O krátké spočinutí na útěku před vlastním strachem? Nebo ten smutný pohled již znamená rezignaci? No a obraz, který mě "dostal" ze všech nejvíc, takže jsem před ním strávil celkem dost času a několikrát jsem se k němu musel vrátit: Dívka stojící v malé říčce s ryze křesťanským křížkem zavěšeným na krku (kritické oblasti Barmy jsou různorodé etnicky i nábožensky) s dotvořenými dvěma "stíny", což mně evokovalo trojjedinost (i když samozřejmě netuším autorský záměr, jen se snažím vyjádřit, jak obraz působil na mne), a je obklopena desítkami mávajících křídel. Představují pro dívku naději nebo i tento symbol raději právě odlétá do klidnějších krajin?

Obraz nemá v expozici uvedený název. Já jsem si ho pro sebe pracovně pojmenoval Dívka s křídly :-).

 

Na následujícím odkazu uvidíte tentýž obraz vyvedený jednak lépe (oficiálním fotografem) a jednak dokonce s autorkou: České noviny - Jdi a nestřílej.

V prostoru expozice se na dlouhých závěsech vznášely jakési bílé "ovečky" nebo "štuclíky", které byly střídavě nasvěcovány různou kombinací světel a objevují se na nich i obličeje barmských obyvatel.

 

Samostatným námětem na článek by bylo samotné prostředí, ve kterém se výstava koná. Protože mám velmi rád tento styl moderní architektury, občas jsem od obrazů a projekcí odbíhal k zábradlí, ze kterého se otevírají nádherné výhledy do jednotlivých pater Veletržního paláce.

 

Přiznávám, mnohem větší pozornost jsem při vernisáži věnoval obrazům než projekcím, byť je jejich počet podobný. Pro mne byly projekce spíš prvkem, který dodává výstavě pohyb, dynamiku a atmosféru, zatímco v obrazech se koncentruje to, co mě doopravdy oslovovalo. Ale jak říkám, za prvé jsem jen velmi málo poučený divák výstav moderního umění, a za druhé je jasné, že na každého návštěvníka zapůsobí úplně individuálně jak jednotlivé díly výstavní stavebice, tak především instalace jako celek. Už jen proto, že každý z nás si své klíče k výkladu takového poselství nese především sám v sobě, ve svých vlastních zážitcích, zkušenostech i obavách, ať už vědomých či podvědomých.

Výstavu můžu určitě doporučit, je k vidění až do 28.dubna. A jsem rád, že času na prohlédnutí je dost, protože bych se ještě jednou během března chtěl vyrazit podívat, jak se výstava ve svém krásném výstavním budoáru "zabydlela" :-).

Pozn.: Je zajímavé, na jakou dávnou vzpomínku mi zadrnkal název výstavy: Šlo o starší tehdy ještě sovětský film režiséra Elema Klimova Jdi a dívej se z roku 1985, který jsem při jeho uvedení do českých kin viděl a který mnou hodně otřásl. I to je pohled na hrůzy války, byť v porovnání s kreativní a nepolopatickou formou popisované výstavy o pohled hodně drsný a místy až nesnesitelný. Je ale rozdíl mezi zlem, které plodí války různého rozsahu, v různých dobách a různých regionech? Oběti jsou přece vždycky stejné a podobné je nejspíš i jejich prožívání zla.