O mém prvním a posledním komiksu

Protože dost dobře nemůžu psát o tom, na co právě teď ustavičně myslím a čím v posledních dnech a týdnech aspoň v duchu žiju, přišlo mi téma týdne Vzpomínky docela vhod. No a protože jsme ve světě blogu, kde se mnohé odvozuje (nebo, myslím, by alespoň mělo) od tvůrčí činnosti nebo aspoň od pokusů o ni, zkusil jsem si vzpomenout na svůj první vědomý tvůrčí počin. Nemyslím tím teď situaci, kdy dítě dostane poprvé do ruky pastelku a hrdí rodiče se pokoušejí ze spleti zachmoucaných čar vyvěštit, zda jde o buvola, kterého před chvílí společně obdivovali v zoologické zahradě, nebo jde spíš o portrét babičky; každopádně jsou ale ochotni světu hrdě zvěstovat, že se nepochybně narodil nový Salvátor Dalí. Chtěl jsem si vzpomenout na to, kdy poprvé jsem se odhodlal položit před sebe prázdný papír a intuitivně napodobit svým cíleným dětským úsilím zázrak stvoření.

Původně mě napadla moje snaha napsat pokračování mé v dětství nejoblíbenější knížky, sci-fi Signály z vesmíru od Vladimíra Babuly. Knížku jsem tehdy přečetl několikrát a domníval jsem se, že na jejím konci zůstalo mnoho nedopovězeného, co si o pokračování vysloveně říká. Nelenil jsem tedy a připsal jsem do tenkého sešitku rukou dalších dvacet stran, po kterých aspoň část děje dopadla podle mých představ. Byl jsem ze svého činu nadšený a snažil jsem se lidi kolem sebe přesvědčit, že budou-li si chtít knihu přečíst, bez mého dodatku to prakticky nemá smysl. Dovedete si proto představit, jak mě otrávilo, když jsem zjistil, že asi dvousetstránkové zmatečné pokračování pod názvem Planeta tří sluncí napsal kdysi sám autor, který se ovšem od mé skvěle vymyšlené a vytýčené dějové linky trestuhodně odchýlil.

 

Pak na mne ale nečekaně z hlubin dávno upozaděného vědomí vyplavala mnohem starší vzpomínka: Vzpomínka na můj první komiks! Můžete si říct, že na něčem takovém není nic divného, děti často - přetékajíce obrazotvorností - kreslí příběhy a vymýšlejí si děj. Můj komiks byl však něčím dočista jiným: obsahově možná šlo o věc snadno zaměnitelnou, formou to ale byl unikát. Měl jsem tehdy moc rád příběhy Čtyřlístku: Myšpulín, Bobík, Fifinka a Pinďa byli mí dětští hrdinové a já se moc těšil, až dostanu nový sešit s novým malovaným příběhem. Co se mi ale vůbec nelíbilo - to byla ta svírající závislost na tom, až nový příběh vyjde. A tak jsem se jednoho dne rozhodl, že se stanu nezávislým na tom, kdy paní Štíplová a pan Němeček vymyslí další díl a vymyslím a nakreslím si ho sám. To budou pane příběhy!! Položil jsem před sebe čistý bílý papír a v tu chvíli mi došla jedna docela zásadní věc: Neuměl jsem totiž (a neumím doposud) kreslit.

Pustit se do komiksového vyprávění bez schopnosti nakreslit třeba i jednoduchého sněhuláka, to zavánělo od začátku průšvihem. Intenzivně jsem pocítil muka tvůrčího přetlaku: Podobně asi muselo být Alexandru Dumasovi v době, kdy ještě neuměl psát, ale v jeho dětské hlavě se již rodily romantické příběhy o mušketýrech, podobně muselo být Jaroslavu Jágrovi jako kojenci, když si již díky svému géniu jistě uměl představit své nádherné hokejové kejkle, ale doposud musel vleže na zádech útrpně čekat na pokořující přebalení, podobně muselo být Václavu Klausovi, když ještě neuměl mluvit, aby všechny své dávno připravené a vytříbené ekonomické myšlenky mohl v precizně formulovaných větách zvěstovat hloupému a zpozdilému světu. Podobně teď bylo mně, když jsem s pastelkami osaměl nad čistým bílým papírem, s touhou vyprávět komiksový příběh a zároveň s rozčilující neschopností příběh namalovat.

A tehdy mě napadla spásná a velmi jednoduchá myšlenka: Musím prostě nakreslit obrázky tak jednoduše, abych to zvládnul i já, protože obrázky jsou stejně vedlejší; důležitý a nosný je přece příběh, ne? Filosofové by v tom jistě rozeznali přirozenou preferenci obsahu nad formou, která se dodnes odráží v mé neschopnosti pochopit, proč by měl design blogu cokoli napovídat o tom, zda jde o blog dobrý :-). Rozhodl jsem se proto ke vpravdě revolučnímu pojetí komiksu. Mé komiksové postavy dostaly šmrncovní podobu prostých barevných čárek: Červená čárka byla Fifinka, modrá Pinďa, zelená Bobík a hnědá Myšpulín. Čárky se malují jednoduše, nemusíte se moc starat ani o výraz jejich tváře ani o to, aby jejich ruce měly správný počet prstů. Každý obrázek byl tedy jen různě poskládanými barevnými čárkami, od kterých šly ale už regulérní komiksové bubliny s hůlkově psaným do různých směrů se klátícím textem (psát "psace" nebo aspoň rovně hůlkově jsem tenkrát ještě neuměl). Příběh byl za chvíli hotový a já byl sám s výsledkem, ale zejména s faktem, jak jsem se dokázal vyrovnat s napohled nepřekonatelnou překážkou, maximálně spokojen. Vskutku jsem nechápal, co na tom psaní a malování paní Štíplové a panu Němečkovi vždycky tak dlouho trvá.

Kupodivu, byl to nejen můj první, ale zároveň i poslední vlastní komiks. Ukázalo se, že doba ještě nebyla zdaleka zralá na náležité přijetí mého geniálního nápadu. Rodiče byli z mého Čtyřlístku na rozpacích a nejspíš jsem měl štěstí, že mezi mými příbuznými nebyl v té době ani jeden psycholog. Odmítnutí mých blízkých mne umělecky zatvrdilo a já se dalšími úseky svého života rozhodl prosekat s heslem, ve kterém jen skuteční odborníci rozeznají inspiraci abstraktním komiksem: Už ani čárku!

V této souvislosti bych na závěr rád vyslovil svůj protest proti tomu, že za jednoho z hlavních tvůrců abstraktního umění ve výtvarnictví je i nadále považován František Kupka. Musím zdůraznit, že jsem byl proti němu jasně diskriminován tím, že jsem se narodil o pár let později než on, ale rád bych poukázal na to, že svůj originální abstraktní čárkový komiks jsem vytvořil ve věku, kdy František Kupka - jak si ho jinak docela vážím - ještě nejspíš tahal kačera. Proto doufám, že moje trestní oznámení bude vyřízeno kladně a docílím toho, že za hlavního průkopníka výtvarné abstrakce bude propříště ve všech učebnicích správně uveden malý komiksový Čerfík :-)).