sobota 5. ledna 2013

František Kupka - Cesta k Amorfě

Dnes jsem si velmi dobře vybavil jednu situaci starou již téměř čtvrtstoletí. V listopadu 1988 byla totiž ve Šternberském paláci na Hradčanech zahájena akce, která na mne tehdy zapůsobila jako zjevení: Výstava Poklady moderního umění ze sbírek Guggenheimovy nadace v New Yorku. Vystál jsem si dlouhou frontu, aktivoval veškeré možné známosti, abych se dostal ke katalogu výstavy (stál tehdy na svou dobu nezanedbatelných 42 korun a mám ho dodnes) a jako omámený jsem procházel mezi neskutečně krásnými díly Vasilije Kandinského, Marcela Duchampa, Paula Klee, René Magritta, Jacksona Pollocka a mnoha dalších. Nebyl jsem tehdy (a nejsem doposud) příliš znalý ve věcech výtvarně uměleckých, v této oblasti jsem se zanedbával, řadu jmen jsem slyšel vůbec poprvé a přiznávám se s notnou dávkou studu, že jsem tehdy poprvé slyšel (ač vysokoškolák, který se snažil nakouknout do různých oborů a mít o nich aspoň základní přehled, minimálně proto, abych mohl svým "širokým rozhledem" oblbovat spolužačky :-)) i jméno Františka Kupky. Na výstavě byly tehdy vystaveny tři obrazy: Arabeska II (z let 1925-26), Barevná (1919-1920) a Velký akt - Plochy podle barev (1909-1910). A dodnes si dobře pamatuji, jak jsem dlouho stál před třetím obrazem, ne snad proto, že bych byl do té míry fascinován nahým ženským tělem, ale protože mě nadchla neuvěřitelná barevnost tohoto aktu, která z něho dělala (při mém omezeném rozhledu v oboru) něco, čemu jsem nedokázal porozumět, ale čím jsem byl naprosto uhranutý. Předpokládal jsem, že do New Yorku se nikdy nedostanu (nesmělo se tehdy volně ani kousek za česká šumavská jezera, natož do Ameriky), a obraz tedy už nikdy na vlastní oči neuvidím. Snad proto jsem si ho tehdy tolik vpálil do paměti.
 
Vůbec jsem si tenkrát neuměl představit, co se už za rok všechno semele a že cesta do Nového Yorku nebude už z říše sci-fi pohádek, byť jsem v těch místech stále ještě nebyl. A vůbec jsem si neuměl představit, že česká výtvarná scéna znovuobjeví a znovupřijme za svého Františka Kupku natolik, že mu bude v Čechách pořádat krásné výstavy jeho děl z majetku významných světových muzeí. Dnes jsem se vypravil na celkem slušně propagovanou výstavu Cesta k Amorfě, která dokumentuje mimořádně zajímavou (aspoň tedy pro mne) cestu Františka Kupky k nefigurativní malbě. Výstava představuje díla, která umělec připravil pro pařížské Salony na začátku 20.století (do roku 1913, fakticky tedy do vypuknutí první světové války) s důrazem na pro Kupku umělecky přelomový Podzimní salon 1912, od kterého uplynulo 100 let. A tak jsem se znovu po čtvrtstoletí potkal s Velkým aktem, který je rovněž součástí výstavy v Salmovském paláci na Hradčanském náměstí. Byť pro mne dnes tento obraz nebyl vrcholem výstavy, jsem rád, že jsem ho opět viděl a připomněl si díky němu staré a pozapomenuté zážitky.

Samozřejmě, centrem výstavy je "titulní" Amorfa - Dvoubarevná fuga, pozoruhodný obraz o rozměrech přibližně 2x2 metry, s velmi zajímavým abstraktním "propletencem" červené a modré barvy, které se na bílém a černém pozadí prolínají v košatém a na pohled možná nepřehledném, ale přece jen řádu, který - jak je vidět z přípravných prací (je vystaveno několik předběžných variant, kdy umělec hledal výsledný optimální tvar) - je výsledkem dlouhého myšlenkového procesu umělce.

Na výstavě se pochopitelně nesmělo fotografovat, takže jsem si tentokrát musel vypomoci zdroji z internetu:

Musím ale přiznat, že vzhledem k tomu, že Amorfu znám již delší dobu, byly pro mne tentokrát zajímavější jiné obrazy. Z o něco dřívějšího období se mi moc líbil obraz Žlutá škála (1907) - autoportrét malíře, který je celý laděný do různých odstínů žluté barvy (tohle je samozřejmě problém se zdroji v publikacích i na internetu, že barvy ne zcela odpovídají originálu a těžko se dělá představa o kráse a emocionálním dopadu skutečného obrazu. Nadšen jsem byl obrazem Žena podle barev (Žena v trojúhelnících) z let 1910 - 1911, kde je úžasná barevná mozaika stylizované ženské postavy jakoby vepsána do škály barevných svislých pruhů. O obrazu Velký akt (Plány podle barev) jsem již mluvil, snad jen uvedu, že jde o ženský akt, kde tělo sestává z ploch nejrůznějších barev, takže přirozená tělová barva zbývá jen na levé ruce, hýždi a části levé ruky, zatímco zejména tvář a hruď tvoří různobarevné puzzle, které na mne ale ve výsledku působí překvapivě harmonicky. No a do mých TOP 5 se dostal ještě obraz z roku 1913 Sólo hnědé čáry, kde hnědá a půvabně lomená a zprohýbaná čára doslova skotačí v prostoru mezi dvěma oddělenými abstraktními světy, jako kdyby mezi nimi tvořila svérázný a komplikovaný most.

Všechny zmíněné obrazy kromě posledního (spolu s několika dalšími, které mne už ale tolik neoslovily) jsou k vidění na následujícím internetovém odkazu k výstavě (ve spodní části stránky).



Doplněno po uzávěrce: Sólo hnědé čáry (zdroj: internet, "neperiodikum Obšťastník", vygooglováno)

Výstavu mohu jedině doporučit. Je tu krásně vidět přerod celkem klasického malíře konce 19.století v jednoho z novátorů umělecké formy, přičemž pozoruhodné jsou pro mne osobně nejvíc asi právě "mezistavy" z let 1907 až 1911.

Docela mne překvapilo, že v době, kdy jsem výstavu procházel (dělám to vždy tak, že projdu celou výstavu, zapisuji si poznámky a pak si vytipuji obrazy, které chci - už s vědomím celého obsahu výstavy - nejvíc vidět ještě jednou a vracím se k nim) bylo poměrně málo návštěvníků. Očekávám, že v únoru bude návštěvnost postupně růst, jak se bude blížit konec výstavy 3.března. Kdo tedy chce výstavu vidět ještě v relativním klidu, podle mne by neměl váhat. Cena základního vstupného je 150 Kč, snížené vstupné je 80 Kč a školní výpravy mají jednu vstupenku dokonce za dvacku! Kromě pondělka je výstava přístupná každý den do 18:00, ve středu a v sobotu dokonce až do 20:00. A přiznávám se, že pro mě bylo zajímavé i to, že jsem poprvé v životě vstoupil do Salmovského paláce, která má výtečnou polohu na Hradčanském náměstí, z jeho oken (tedy z těch nezatemněných) jsou krásné výhledy na Hrad i na město a je moderně zrekonstruovanou halou propojený s vedlejším Schwarzenberským palácem.

Když jsem cestou Radnickými schody a dále Nerudovou ulicí scházel z Hradčan na Malou Stranu, přemýšlel jsem o tom, jak mi dobře souzněly 24 let staré zážitky s Guggenheimskou výstavou a dnešní výstava Kupkova. Skoro jako bych se v myšlenkách vrátil zpátky a z odstupu sledoval, jak různé zajímavé projekty druhé poloviny 80.let z různých oblastí byly předzvěstí změn roku 1989, což jsme si tehdy většinou vůbec neuvědomovali.

No a pak jsem přišel do bývalé Malostranské kavárny (dnes Starbucks) na horkou čokoládu, na kterou jsem se naučil díky doporučení chodit až celkem nedávno, a těšil jsem se na zážitek z dobrého čokoládového nápoje se šlehačkou v krásném širokém hrnečku a v místech, kde jsem si kdysi dávno dokázal představit Saturnina, jak metá po kolemsedících hostech čerstvé koblihy z mísy před sebou. "Hrnečky nemáme, lidi nám je kradou. Dostanete to do papírovýho kelímku!" vysvětlila mi obsluhující dívka. Vida - ať už před čtvrtstoletím nebo dnes - jsou věci, které i zde v proměnlivých a někdy až hříšně přizpůsobivých Čechách trvají. Na obranu zlodějů však musím podotknout, že vzhledem k ceně nápojů docela chápu ty, kteří se třeba mylně domnívali, že hrneček mají v ceně :-).

A pak si jiná dívka u vedlejšího stolu před prvním soustem vyfotografovala svůj zákusek, aby o sobě a o něm poslala prostřednictvím facebooku zprávu svým přátelům a blízkým kdesi v daleké cizině, a já si uvědomil, že i když jsem dnes trochu valíroval mezi staletími, večer už jistojistě prožiju cele ve století jednadvacátém :-).

Pozn.: Hlavní obraz výstavy, Amorfu - Dvoubarevnou fugu jsem měl příležitost si prohlédnout díky poloprázným až prázdným sálům poctivě a objevil jsem pro sebe malý kousek obrazu, který mě znejistěl. Zatímco na celém obraze se červená a modrá barva vzájemně doplňují, proplétají, vyhýbají, kříží, ale nikdy nesplývají a nemíchají se, vlevo dole je malý modrý cípeček, přímo pokapaný červenými skvrnami. Je to jediné místo, kde týž prostor obývají obě barvy, maličký a v té obrovské ploše skoro neznatelný, ale pro mne znepokojující, protože porušující rozmanitý sice, leč přece jen pevný řád a rytmus celého obrazu. Co znamená ten malý cípek? Známku nahodilosti? Stopu chaosu v Řádu? Malé porušení stanovených pravidel? Chybu v Matrixu? Volám tě tedy poprvé, doktore Solferne, znalci výtvarné teorie i praxe, vykladači tajuplných pravidel uměleckého světa. Poradíš, abych netápal?

Žádné komentáře:

Okomentovat

Děkuji za váš komentář a těším se zase brzy na shledanou.