pátek 4. ledna 2013

O vraždě na pustém ostrově

Milovníci detektivek často koketují s fenoménem nazývaným "záhada zamčeného pokoje". V takovém zamčeném pokoji se většinou odehraje tajuplná vražda, kterou nemohl nikdo spáchat, neb pokoj byl zamčený zevnitř a v něm nebyl dohledán nikdo krom čerstvého nebožtíka. Celý děj příběhu pak většinou spočívá v postupném odhalování možností, jak vysvětlit zdánlivě nevysvětlitelné.

Když jsem si přečetl aktuální téma týdne "Co si vzít s sebou na pustý ostrov", napadlo mě, že pěknou detektivkářskou výzvou by mohla být "záhada pustého ostrova". Na celém pustém ostrově jen nebožtík, který byl ještě nedávno prokazatelně božtíkem, cizí zavinění (jak říkají policisté) je přitom z povahy činu zřejmé. Nejbližší ostrov je stovky mil daleko, nejbližší stálí obyvatelé pak mil tisíce. To by přece byla správná výzva pro Hercula Poirota, jen kdyby nejbližší dobrá restaurace a obchod s belgickými pralinkami nebyly tak daleko!
 
Když už bych se tedy z nějakých neznámých příčin jako vášnivý suchozemec ocitl na pustém ostrově, a z ještě podivnějších důvodů se o takové možnosti dozvěděl s předstihem, abych si mohl pár věcí připravit, nejspíš bych si vzal vysokokapacitní propisku a tlustý nepopsaný sešit, protože bezprostřední inspirace specifickým prostředím by z mé detektivky jistě udělala světový bestseller. Ale o kom uvažovat jako o potenciálním pachateli? Měl by to snad být legendární kapitán Nemo parkující právě se svým Nautilem nedaleko? Měli by mít ve zločinu prsty mimozemšťani? Měla by být oběť sestřelena nízko letícím špionážním satelitem, za což by se po několika desetiletích omluvila CIA? Je vražednou zbraní trojzubec Neptunův nebo nešťastník vykrvácel po fatální srážce s létající rybou? O tom všem bych mohl na pustém ostrově v přirozeném prostředí přemýšlet a inspirovat se hukotem příbojových vln, minimálně tak dlouho, než mi dojde voda v polní lahvi, kterou bych nejspíš k propisce a k tlustému sešitu přibral.

Docela bude záležet i na míře pustosti ostrova a jeho poloze: Čím bude ostrov pustější, tím větší je pravděpodobnost, že bych si sebou vzal i švýcarský armádní nůž, a nepůjde-li o atol poblíž rovníku, ale bude se naopak jednat o ostrov vprostřed Severního ledového oceánu, možná bych také přibalil teplejší plavky.

Ale neměl bych být jenom sobecký a říkat, co všechno si s sebou na pustý ostrov vezmu PRO SEBE. Protože mi záleží i na ostatních, byl bych do té míry zodpovědný, že bych si s sebou vzal všechny své špatné vlastnosti. Zbavil bych tím své blízké své občasné omezené snesitelnosti, svých nálad a rozmarů, svého pábení a sklonů k mystifikacím, své ješitnosti a tvrdohlavosti, a rověž svých sklonů k ježatosti a sarkasmu. Přibalil bych svůj opovrženíhodný sklon neříkat vždy úplně celou pravdu, a ještě opovrženíhodnější sklon ji v záchvatech upřímnosti říkat celou. A jen tak volně, bez velkého skládání, bych do zavazadla pohodil i svou tendenci vytvářet kolem sebe mírný družný nepořádek, což je vlastnost, která bývá v civilizovaném obývacím pokoji na překážku, ale z původně zcela pustého ostrova by mohla učinit v krátké době ostrov nepustý a příjemně zabydlený.

Samozřejmě, zatímco všechno, co jsem doposud uvedl, bych si vzal s sebou jen s určitou pravděpodobností a záleželo by na okamžité situaci a rozpoložení, jednu drobnost bych si s sebou vzal kdykoli a kamkoli: Malou, barevnou a nenápadně hřejivou fotku, co mám na stole. To proto, abych se v té daleké pustině bez zrcadla (to si s sebou fakt brát nebudu, přece nebudu riskovat sedm let neštěstí!) nikdy nezapomněl usmívat :-).

Žádné komentáře:

Okomentovat

Děkuji za váš komentář a těším se zase brzy na shledanou.