Z kapsy legionáře?

Jsou to asi dva roky, kdy jsem se setkal s člověkem, který nutně potřeboval sehnat trochu peněz, nejspíš aby si jako silný kuřák nemusel z úsporných důvodů snižovat své denní nikotinové dávky, a tak se snažil zjistit, jestli pár starých mincí, které našel kdesi doma v šuplíku, nemá nějakou hodnotu směnitelnou za soudobé oběživo. Občas se s tím setkávám: Lidi doma najdou v hrnečku pár kousků po dědečkovi, propadnou pocitu, že se musí jednat o poklad nevyčíslitelné ceny, a když jim řeknu popravdě, že všechno jsou to maximálně korunové položky, ale spíš ani to ne, divže mi uraženým zklamáním nevypoví válku.

Ani tentokrát jsem v hrsti starých ošoupaných mincí z různých kovů a z různých časů nenašel žádnou raritu, před kterou by si světové aukční domy sedly na zadek. Většina těch kousků bylo to nejobyčejnější, co bylo kdysi možné vstrčit bez velkého utrhování do kapsy: pár rakouských šilinků, nějaký německý pfennig samozřejmě z oběhu notně ošoupané československé haléře a korunky, pár polských zlotých nebo maďarských forintů. Díval jsem se proto na "sbírku" trochu s despektem a v duchu jsem si sumíroval nějaká utěšující slova, že nejenže z takového pokladu nebude na Rolls-Royce nebo soukromý ostrůvek v Egejském moři, ale nejspíš ani na ty obyčejné cigarety ne. Ale pak mě přece jen dvě mince zaujaly.

 

Nedělní miniglosy č.466

Nějakou dobu jsem přemýšlel, že sté výročí založení republiky si připomenu speciálním článkem a nikoli jen tradičními Nedělními miniglosami. Nakonec jsem si ale řekl, že teď se s různými komentáři k jubileu stejně roztrhl internetový pytel, tak vůbec nebude škodit nějaký drobný časový odstup. Když se mohla ruská říjnová revoluce odehrát v listopadu, určitě se něco podobného snese i u mé blogové oslavy jubilea Československé republiky. Ostatně, když už republika vydržela bez mého speciálního komentáře dlouhých sto let, těch pár dní navrch jí už snad neublíží.

 

E-katalog dobřichovické fotovýstavy aneb O opravdu posledních jízdách

Když jsem byl malý, chodil jsem ve Staňkově rád na tamější srpnovou pouť. Obzvlášť se mi líbilo chodit tam v sobotu pozdě večer, ještě dávno před nedělním vyvrcholením, na různá točidla, kolotoče, lochnesky a létající rakety, a užíval jsem si, jak kolotočáři celý večer hlasitě lákali návštěvníky na "úplně poslední jízdu". Po té poslední jízdě totiž následovala jedna po druhé další a další "poslední jízda", většinou různě prodloužená nebo zrychlená oproti kratším a pomalejším jízdám v pouťové "špičce", vlastně celý pouťový večer se skládal z posledních jízd a byl to zatraceně dlouhý večer, který postupně přešel v noc a nakonec stihl i zlehýnka zaťukat na dveře rána. A já pochopil, že některé poslední věci jako poslední jen vypadají, ale poslední být zdaleka nemusí, a možná to platí o více věcech, než si myslíme, a možná dokonce o většině z nich. Snad jedinou výjimkou jsou ty úplně poslední věci člověka, které jsou asi opravdu poslední, ale mezi námi, stejně víme - přes veškeré lidské znalosti a rozvíjející se techniku - houbeles, jak to s nimi ve skutečnosti je.

 

Nedělní miniglosy č.465

Vypadá to, že dnes už se na svou prodlouženou fotografickou výstavu na dobřichovickém zámku (aktuality pořád spravuji na pohotovostní informační stránce výstavy a prohlédnout si na ní můžete i kompletní E-katalog) nevyrazím v tričku s krátkým rukávem, jako doposud skoro každý den letos velmi povedeného babího léta. Děkuji všem, kteří se na výstavu přijeli podívat osobně, a ti, kteří ještě s návštěvou váhají, by neměli váhat dlouho, protože ve středu 31. října expozice tentokrát už definitivně končí. Nedělní miniglosy - svérázný blogový týdeník, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" ale ani tuto neděli nebudou chybět, protože v politice i ve společnosti se stále děje mnoho zajímavého.

 

Slova paměti

"Ke Stalinovi" se dnes už naštěstí nechodí k legendární Švecově "frontě na maso", ale spíš k Metronomu, přesněji ke Stroji času, jak zní správný název velkého metronomu na letenské pláni. Teď právě je ale možné podívat se i do dlouho nevyužívaných a nepřístupných prostor pod dávnou obludnou Stalinovou sochou, kde je mezi betonovými podpůrnými sloupy "k zažití" audiovizuální expozice Paměť národa, připomínající některé důležité mezníky v historii naší země. Nebudu dnes podrobněji psát o expozici, myslím ostatně, že zážitek je obtížně přenosný. Tak jsem návštěvu na výstavě využil alespoň jako inspiraci k pár veršům do rubriky V řeči mírně vázané.

Kterak posílám sám sobě vyděračské dopisy

Zdá se vám nadpis dnešního článku podivný? Může člověk, který je snad celkem psychicky zdráv, dospět do stadia, kdy vydírá sám sebe? Mám snad dvě svářící se protikladné tváře jako Dr. Jekyll a Mr. Hyde? I když je to fakticky vzato samozřejmě nesmysl, pro případného vnějšího pozorovatele to může přesně tak vypadat. Z mé vlastní e-mailové adresy mi totiž opravdu opakovaně chodí vyděračské dopisy, tak jsem si řekl, že se to možná děje i řadě jiných lidí, a nebude proto marné o tom nepříjemně "šedém" tématu napsat článek.

Je to už nějaký ten rok, co jsem zjistil, že nějaký zahraniční paznecht používá občas mou základní a nejpoužívanější e-mailovou adresu pvapenik@centrum.cz k reklamě tu na viagru, tu na nějaké pornostránky, ondyno zas "ode mne" rozesílá zprávy s odkazem na nějakou škodlivou stránku, a nejspíš se tak snaží šířit různé webové "trojské koně". Není to věru nic příjemného, když vám taková zpráva přijde, psaná buď vulgární angličtinou nebo směšně lámanou češtinou. Vyhnout se tomu v dnešním prostředí internetu ale dá asi jen těžko: Sice používám sadu slušných antivirových programů, ale zároveň občas rozesílám své e-maily - především v souvislosti s pořádáním svých fotografických výstav - na stovky různých mailových adres a stačí, aby jeden z počítačů, na který můj mail dojde, nebyl dostatečně chráněný, a už se moje adresa může ocitnout na černém seznamu podobně zneužívaných. 

 

Nedělní miniglosy č.464

Sice jsme v týdnu zažili pár zamlžených rán, ale babí léto se s námi letos nechce rozžehnat a myslím, že nikdo z nás výrazně neprotestuje. Velkou část z posledních dní trávím na dobřichovickém zámku, kde právě dnes končí moje fotografická výstava Obrazy od Berounky (i od jiných vod...) - viz např. článek Moje dobřichovická fotovýstava je připravená na návštěvníky. Moc mě potěšilo, že jsem měl příležitost se díky výstavě setkat s několika dalšími blogerkami a blogery, které jsem se doposud osobně neviděl, a zopakovat si příjemné setkání s těmi, se kterými jsme se viděli už poněkolikáté. A i když kvůli výstavě a četným veřejným i individuálním prohlídkám poslední dobou blog a další psaní (i komentování) maličko zanedbávám, říkám si, že aspoň Nedělní miniglosy - svérázný blogový týdeník, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" by - byť v poslední den výstavy - vyjít měly, protože zajímavé události uplynulého týdne v politice i společnosti si o to vysloveně říkají.

Most do budoucnosti

Vypadá to, že v údolí Berounky začaly tradiční podzimní ranní mlhy. Znamená to, že prakticky všechny aspoň trochu odložitelné ranní činnosti u mne teď ustupují rychlé fotoprocházce k zamlžené řece - snídaně, sprcha, holení, ranní čaj, to vše může počkat. Rychle na sebe něco hodit, stativ do ruky, přes rameno foťák, do jedné kapsy makroobjektiv (nastává přece sezóna krásně zarosených pavučin, jichž bývá na lávce nad Berounkou požehnaně), do druhé kapsy kabelová spoušť a rychle ven. Cestou pozdravit pár známých, se kterými jsem do začátku svých "tvůrčích prázdnin" často cestoval ráno vlakem do Prahy a oni spěchají přes lávku na nádraží, krátce si popovídat s několika dalšími lidmi, kteří už u řeky fotí, pár kolemjdoucích, které zajímá, co fotím, dokonce lákám na svou stále ještě probíhající výstavu na dobřichovickém zámku: "Jéééé, to je fajn, to ještě stihnu, chodím kolem zámku každý den," říkají mi a já přemýšlím, že takováto "kontaktní kampaň" podobná jako před volbami, by byla nejspíš efektivnější, než roznášení informačních letáčků po městečku. "Paráda, tak to já se určitě zastavím," říká nadšeně další paní, když se dozvídá, že výstava je k vidění až do neděle.

 

Nedělní miniglosy č.463

Když už v našich zeměpisných šířkách nemáme to opravdové, užíváme si aspoň babí nebo indiánské léto (nejlepší by ovšem bylo indiánské babí léto podle indiánské babičky :-)). Hned po "svátku demokracie", jak volby označuje pan prezident (možná proto by měl rád volby povinné, abychom si takový významný svátek užili opravdu všichni), se v posledních letošních hřejivých paprscích objevuje už 463. vydání Nedělních miniglos - svérázného blogového týdeníku, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu". Zároveň moje fotografická výstava Obrazy od Berounky (i od jiných vod...), na dobřichovickém zámku (viz např. článek Moje dobřichovická fotovýstava je připravená na návštěvníky) vstupuje do svého posledního týdne, protože příští neděli končí. Poslední komentovaná prohlídka výstavy pro volně příchozí neobjednané návštěvníky se bude konat v sobotu 13. října od 10:30 hod., ale pořád platí, že se mi můžete ohlásit předem a domluvit si i prohlídku individuální.

Haiku barevného podzimu

Haiku barevného podzimu

Znavené listy

polibkem šarlatovým

dotknou se země.

Příběh staré fotky paní Shirley Temple - Blackové

V minulém týdnu jsem se po mnoha letech dostal ke svému starému fotoarchivu ze "starší doby analogové", který jsem už považoval za dávno ztracený a propadlý peklu. Archiv obsahuje stovky fotek z doby, kdy jsem všechno fotil jen stařičkým mechanickým LOMO foťákem (který mimochodem po dlouhé době přišel opět do trochu ujeté "retro módy" nejspíš jako kompenzace za to, že dnes je digitální focení příliš jednoduché a bez větších překážek). V té době jsem si fotky vyvolával a zvětšoval sám, jak bylo tehdy zvykem, takže jsem fotil prakticky jen černobíle. Práce fotografa tou dobou ještě byla hlavně kombinací chemie a optiky bez podpory speciálních softwarů, bez kterých si dnes už málokterý fotograf umí svou činnost představit. Jsem dalek toho, abych si tohle fotografické období v nějakém "retro rauši" nadměrně idealizoval, aparát byl mizerný, filmy většinou nic moc, snad jen papíry bylo možno sehnat velmi slušné. Ale je fakt, že tou dobou měla výroba fotek jiný "šmak" než dnes, kdy se většina z nich vůbec nedostane do hmotné podoby, ale zůstane jen na discích počítačů a na serverech anonymních datacenter kdesi ve světě, v podobě časem stále obtížněji dešifrovatelných sad jedniček a nul.

 

Nedělní miniglosy č.462

I když se sluníčko ještě pořád snaží, aby nám zůstaly na léto pěkné vzpomínky a přerod v podzim a zimu nebyl tak drsný, zvlášť po ránu je už docela citelné, že nám léto dává vale a - sice celkem neochotně, ale stále zřetelněji - směřuje na kalendářní vejminek. S prvními podzimními ranními mrazíky přichází zároveň už 462. vydání Nedělních miniglos - svérázného blogového týdeníku, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu". Zároveň se moje fotografická výstava Obrazy od Berounky (i od jiných vod...), na dobřichovickém zámku (viz např. článek Moje dobřichovická fotovýstava je připravená na návštěvníky) nenápadně přehoupla do svých posledních dvou týdnů. Předposlední komentovaná prohlídka výstavy pro volně příchozí neobjednané návštěvníky se bude konat v neděli 7. října od 14:00 hod., ale pořád platí, že se mi můžete samozřejmě ohlásit předem a domluvit si i individuální prohlídku.

 

O jazykových zákoutích psího života

Protože potkávám celkem dost blogů, které se tématicky zaměřují na psy, řekl jsem si, že - i když žádného psa nemám, jen si občas na zahradě hladím a drbu psa svých domácích - bych ve svých blogových aktivitách neměl zůstat pozadu, zvlášť když dnes ráno byla po dlouhém horkém létě poprvé opravdu psí zima. Když už ne na téma "Chovatelství", napíšu tedy aspoň článek do rubriky Jazykové hrádky, však už je to déle než rok, co v této rubrice nic nového nepřibylo.

No řekněte, není zajímavé, jak se ti psi prolínají naší řečí, kolik psů máme v ustálených rčeních, která vlastně se psy jako takovými zas tolik společného nemají? Nejde zdaleka jen o zmíněnou psí zimu nebo zimu jako v psírně, které se s příchodem chladných podzimních rán do naší řeči vysloveně podbízejí. Takových psích slovních spojení je mnohem víc; však všichni dobře známe, jaké psí oči občas dokážeme udělat, když o něco opravdu stojíme a loudíme. Chceme-li připodobnit, jak strašný puch jsme cítili, bereme občas za etalon smradu psí kšíry. A to ani nemluvím o tom, že občas máme prostě náladu pod psa a pak z toho někdy vyvádíme psí kusy, takže se pak snadno dostaneme do situace, kdy by si od nás pes kůrku nevzal.

Nedělní miniglosy č.461

Léto se nám přesně podle astronomického kalendáře zlomilo do podzimu, a první letošní podzimní Nedělní miniglosy, svérázný blogový týdeník, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", tak mají pořadové číslo 461. I tuto neděli jsem z redakce NMg průběžně odbíhal na dobřichovický zámek, kde můžete až do 14. října navštívit moji fotografickou výstavu Obrazy od Berounky (i od jiných vod...), o které už jsem psal např. v článku Moje dobřichovická fotovýstava je připravená na návštěvníky). Příští komentovaná prohlídka výstavy pro volně příchozí neobjednané návštěvníky se bude konat v sobotu 29. záží od 10:30 hod., ale můžete se mi ohlásit předem a domluvit si individuální komentovanou prohlídku. Příští týden nebudu pořád v Dobřichovicích, takže kdo se mi ozve kvůli momentu překvapení až ze zámeckého sálu, riskuje, že zrovna tou dobou budu v Praze domlouvat výrobu autorských fotek pro ty, co si je už na výstavě stihli objednat, nebo budu zrovna někde ve vlaku mezi Plzní a Prahou. S dostatečným předstihem (alespoň 1 den) ale jde domluvit leccos :-).

Fotografický výlet k Libeňskému mostu

Ještě celé čtyři víkendy (a samozřejmě i během týdnů mezi nimi) bude otevřená výstava mých fotek na dobřichovickém zámku. Pokud tedy chcete vidět moje fotografie v o dost lepším provedení než na obrazovce počítače a v pořádném formátu (50x70 cm), máte pořád ještě dost času a na výstavu Obrazy od Berounky (i od jiných vod...), kde jsou ale k vidění i fotky, které s vodami nemají nic společného, jste všichni srdečně zváni. Pár pohledů na výstavní instalaci najdete v článku Moje dobřichovická fotovýstava je připravená na návštěvníky.

V posledním týdnu jsem měl několik komentovaných prohlídek pro zájemce z řad svých známých i úplně náhodných kolemjdoucích a musím říct, že je to pro mne jako pro autora vždycky moc zajímavá zkušenost, pokaždé úplně jiná, skoro nic se neopakuje. Věřím, že návštěvníků ještě přijde dost; mám ještě hodně těch, kterým bych rád své obrazy "naživo" ukázal a přiznávám, že v případě toho nejvysněnějšího návštěvníka by se moje radost nejspíš do jakkoli vekého prostoru výstavního sálu nejspíš ani nevešla :-).

 

O osobním prétoriánovi aneb jak jsem si platil ochranku

Když jsem nastoupil do školy, celkem brzy jsem poznal, že zatímco na školní učivo jsem připravený až příliš dobře, takže se v hodinách budu spíš nudit, než abych si užíval rozkoš společného odhalování tajemství světa, zcela mi chybí jiná podstatná předškolní průprava: Nikdo mne totiž před nástupem do školy nenaučil se prát.

Podle toho, co se o škole u nás doma vyprávělo, jsem jako dítě nabyl mylného dojmu, že škola je posvátným chrámem poznávání, kde děti společně v neutuchající radostné spolupráci objevují zákonitosti světa. Nečekal jsem, že jednou z prvních v praxi objevených zákonitostí bude právě skutečnost, že fyzická síla a připravenost ji použít tam, kde se nedostává civilizovanějších argumentů a často i intelektuálních předpokladů, je celkem důležitým prvkem v životě školního kolektivu. Brzy bylo jasné, že mít pravdu zdaleka nestačí, ale ještě je nutné být schopný si tu pravdu uhájit proti fyzické převaze.

Když se mi poprvé svou pravdu v názorovém střetu s o hlavu vyšším a skoro o koňskou sílu silnějším spolužákem uhájit nepodařilo a tu osobní potupu viděla i moc pěkná holčička Vanda v první lavici u okna, pochopil jsem i svým dětským mozečkem, že pravda a spravedlnost nepadá sama z nebe, ale musí mít i dost vlastní síly se prosadit. K čemu by byla tak slabá pravda, kterou bych musel hned o příští přestávce odvolat, přemožen pěstními či volnostylařskými argumenty nějakého neodbytného "partnera v diskusi"?

 

Nedělní miniglosy č.460

Po vynucené přestávce z minulého víkendu, kdy se nedalo kvůli technickým problémům serverů Blog.cz publikovat nic, tedy ani Nedělní miniglosy, se tento svérázný blogový týdeník, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" vrací do "blogového éteru" svým 460. číslem. Ani tuto neděli nemají NMg úplné sólo, na které jsou z dlouhých let své existence poněkud rozmazleně zvyklé; ono to ani dost dobře nejde, když zároveň stále probíhá moje fotografická výstava na zámku v Dobřichovicích (blíže např. v článku Moje dobřichovická fotovýstava je připravená na návštěvníky), kde mám v posledních dnech to potěšení osobně přivítat řadu milých hostů. Ostatně i na dnešek jsem připravil jednu komentovanou prohlídku pro volně příchozí neobjednané návštěvníky (od 14:00) a počítám, že kromě toho bude ještě jedna nebo dvě prohlídky pro návštěvníky objednané :-). Tak mohu jen věřit, že tohle malé rozdvojení mysli a pozornosti se neprojeví negativně na kvalitě našeho týdeníku - ani dnes ani další čtyři neděle, které má moje výstava ještě před sebou (končí v neděli 14. října).

Vševědoucí oko

Jak dlouhodobější návštěvníci tohoto blogu dobře vědí, pokaždé, když se dostanu na zahradu svých rodičů ve Staňkově u Domažlic (což pohříchu bývá jen párkrát do roka), hrozí, že nějak rozšířím svou dlouhodobou kolekci fotografií s názvem Kouzelná zahrada. Několik fotek z předešlé návštěvy na přelomu června a července teď právě dokonce visí na mé aktuální výstavě na zámku v Dobřichovicích. I když půlka mé krátké návštěvy z minulého týdne propršela, ve chvílích, které jsou pro tento typ fotek klíčové - tedy těsně před západem slunce - byly podmínky velmi dobré, a proto pár nových fotek vzniklo. Do výběrové kolekce se z asi padesátky nově pořízených obrázků kvalifikovaly tři a jeden z nich vám tu dnes představím.

Caesar a Kleopatra

Dnes to bude jen lehké zahřívací rýmování po víkendové publikační přestávce vynucené technickými problémy serverů blog.cz. Klasický starověký příběh převedený ovšem z královského Egypta do plebejštější reality dnešního předměstí Prahy :-).

Caesar a Kleopatra

Pokojíček v pátém patře

patří slečně Kleopatře.

Přes den kolemjdoucí kárá

(i mně spílá

tahle garsonková víla),

večer čeká na Caesara.

Ten však každodenní dřinu

zapích dnes už v mezaninu.

Je to drsná zkouška vztahu

páté patro

bez výtahu!

Stůl plný haiku

Kdysi dávno mi na jedné literární soutěži poradil po předávání cen jeden z porotců, že bych se měl zkusit věnovat psaní haiku. Nebylo to proto, že by mě považoval za mimořádně disponovaného právě pro psaní těchto formou do značné míry svázaných a původem japonských miniatur, spíš považoval mou poezii, se kterou jsem se tehdy ucházel o lokální vavříny, za mimořádně ukecanou. "Zkracujte, zhušťujte, kondenzujte," radil mi tenkrát. Jenže já právě prožíval rozmáchlé básnické období, moje poezie byla nadmíru patetická a jako sláma z bot z ní trčela snaha ohromovat. Tak jsem přikývl, jak se na podobné dobře míněné rady běžně přikyvuje, a dál jsem si vedl svou se svými opulentními verši, nad kterými se naštěstí zavřela voda, protože když si je čtu zpětně, jen se nevěřícně usmívám nad sebou samým Mimochodem, nikdy se nic z toho nedostalo na stránky tohoto blogu, ani v době největší autorské krize, i když v době napsání jsem byl se svými tehdejšími poetickými opusy mimořádně spokojen, byl jsem skálopevně přesvědčen, že přesně tak má vypadat moderní poezie, a myslel jsem si, kdovíjaké umění píšu.

 

O jízdenkofóbii

Pokud bychom se někdy potkali ve vlaku, poznáte mě jednoduše: Hned po nástupu do vozu, ještě před tím, než si vůbec sednu, vyndám jak jízdenku, tak všechny další nutné propriety pro cestu před sebe na stolek, protože potřebuji mít celou cestu jízdenku pěkně na očích, aby se mi nemohla nikam zaběhnout ani nikde schovat. Mám totiž opravdovou fóbii z toho, že až přijde ten správný čas a objeví se přísný průvodčí nebo dokonce revizor, nebudu moct jízdenku jako z udělání nikde najít a budu nespravedlivě považován za černého pasažéra a zároveň černého Petra. Nemám pro tenhle nepříjemný pocit žádné rozumné vysvětlení, samozřejmě jsem schopný se s průvodčím velmi dobře domluvit a navíc vyhlížím celkem důvěryhodně, tak bych nejspíš nebyl hned podezírán z nekalostí, ale maximálně z roztržitosti někde na úrovni rolí Pierra Richarda. Přesto ta představa, že bych třeba jízdenku nějakou dobu marně hledal po kapsách nebo v tašce, je pro mě tak stresující, že to nejsem ochoten riskovat.

Samozřejmě, pro něco takového musí mít člověk určité psychické predispozice a já bohužel nevím, odkud onen nepříjemný pocit pramení, mám ho odjakživa, aspoň tedy od toho jakživa, které si vybavuji. Pamatuji se ale přesně na okamžik, který mou jízdenkofóbii potvrdil a notně zvýraznil. Jak už jsem psal v minulé kapitole (viz článek Jak jsem kdysi vyhrál nejvyšší výhru v Sazce), celou svou "nejvyšší výhru v Sazce" jsem ve svých 15 letech utratil za frajerskou hnědou bundu. Byl jsem si pak ovšem dost zřetelně vědom, že mám sice tu správnou frajerskou bundu, ale jaksi ne to správné frajerské chování. Starším lidem jsem neodsekával, neříkal jsem jim "vole", ve vlaku jsem si nedával nohy nahoru na sedadla, jak to skuteční frajeři dokázali bez mrknutí oka, nedělal jsem shyby na konstrukci zavazadlového prostoru, neházel jsem odpadky ostatním cestujícím pod nohy a připadlo mi hloupé dokonce i to při rozhovoru s cizím člověkem koutkem úst vyfukovat velké žvejkačkové bubliny, i když jsem je uměl. Prostě jsem tehdy byl na opravdového frajera příliš slušný.

Nedělní miniglosy č.459

Tento víkend si k Nedělním miniglosám vlastně "odskakuji" z víkendového bohatého programu na zámku v Dobřichovicích, kde se poblíž své fotografické výstavy (blíže např. v článku Moje dobřichovická fotovýstava je připravená na návštěvníky) vyskytuji s malými technologickými přestávkami prakticky od pátečního večera. No a vzhledem k tomu, že vlastně celý páteční večer a celou sobotu vyplnilo ochutnávání nejrůznějších vzorků vína, jsem velmi rád, že pro psaní Nedělních miniglos nestanovuje nějaký zákon nebo vyhláška povinnost nebýt "pod vlivem", protože se obávám, že správně nakalibrovaný alkohol tester bych svým naoko nealko úsměvem neošálil a mohlo by se snadno stát, že bych - byv přistižen - dostal třeba zákaz vydávání Nedělních miniglos na dva roky, což opravdu nevím, jak by zdejší blogoví abonenti vydrželi :-). Takže - psssssst, nebudeme to nikde ventilovat, a třeba mi to ještě protentokrát nějak projde.

 

Podpisy velkoměsta

V Praze je spousta krásných míst, kde bych si uměl dobře přestavit pěkné a klidné bydlení s nádherným výhledem na město (úplně nejvíc by se mi, myslím, z tohoto pohledu líbilo v domě Na krásné vyhlídce na hradčanském Úvozu, kde dříve bydlela slavná česká automobilová závodnice Eliška Junková, ale protože se v domě zabydlelo švédské velvyslanectví, asi si budu muset nechat zajít chuť :-)). Na druhou stranu jsou v Praze i místa, kde by se mi moc bydlet nechtělo, třeba podél velmi rušných ulic s intenzivní automobilovou dopravou a speciálně pak v ulicích, které jsou součástí pražské magistrály, jako třeba Legerova nebo Sokolská.

 

Jak jsem kdysi vyhrál nejvyšší výhru v Sazce

Už odmala jsem byl tvorem hravým a navíc i velkým sportovním fanouškem, nebylo tedy divu, že jsem se brzo začal zajímat i o tipování sportovních utkání. Když jsem začal chodit na gymnázium, tedy ještě před svými patnáctými narozeninami, byl jsem už docela zkušeným sázkařem. No, sázkařem … Aby to zase nevypadalo podle dnešních měřítek jako kdovíco: V počínajících 80. letech neexistovalo nic jako legální kurzové sázky. Jedinou možností, jak popustit uzdu vášni pro sázení na fotbal či na hokej, byla tehdejší oficiální hra SAZKA. To nějací neznámí moudří lidé vybrali každý týden tucet zápasů z domácích nebo velkých zahraničních soutěží a vy jste měli u každého zápasu říct, jestli vyhrají domácí, hosté nebo to dopadne nerozhodně. Za každý takový sloupec dvanácti tipů se tehdy platila jedna československá koruna, na sázence bylo možné uzavřít takových tipů osm, takže za osm kaček týdně, což bylo v mých tehdejších finančních možnostech začínajícího gymnazisty, jsem se mohl každý víkend opájet úžasnou představou, že mi jednou konečně všechny tipy vyjdou, já vyhraju statisíce a na malém rovnostářském dvorku socialistické společnosti se stanu nepřehlédnutelným boháčem, aniž bych kradl, jako to dělávali někteří filutové vyznávající tehdejší oblíbené (a mně strašlivě protivné) heslo tzv. spravedlivé a pokrokové socialistické společnosti: Kdo nekrade, okrádá rodinu!

 

Nedělní miniglosy č.458

Po "výstavní přestávce", kterou Nedělní miniglosy měly minulý týden, protože jsem tou dobou instaloval 52 fotografií vystavených teď na mé fotografické výstavě na zámku v Dobřichovicích (blíže např. v článku Moje dobřichovická fotovýstava je připravená na návštěvníky) jsou tu zpět tradiční Nedělní miniglosy svým 458. vydáním. Přírodě i lidem se po dlouhých červencových a srpnových vedrech v posledních dnech přece jen trochu ulevilo, školáci si užívají poslední dny prázdnin a politici poslední dny okurkové sezóny, zaplněné především připomínkami 50. výročí invaze vojsk států Varšavské smlouvy do Československa.

 

Moje dobřichovická fotovýstava je připravená na návštěvníky

Od nedělního poledne do pondělního večera trvala instalace nové výstavy mých fotografií na zámku v Dobřichovicích. Výstava byla slavnostně zahájena v úterý 21. srpna večer vernisáží, které se zúčastnila téměř stovka návštěvníků (ze známých blogerů jsem měl to potěšení vidět se s Axinou, Userkou a Milošem), což mi udělalo velkou radost. Velký sál dobřichovického zámku a přilehlá zámecká chodba se zaplnily 52 fotografiemi velikosti 50x70 cm, z nichž většina se již dříve objevila v mých fotočláncích na blogu.

 

Slunečnice

Jak už jsem ohlásil minulý týden, tuto neděli mimořádně nevyjdou Nedělní miniglosy, protože celou neděli budu připravovat na zámku v Dobřichovicích svou fotografickou výstavu Obrazy od Berounky (i od jiných vod...) No a protože teď nejspíš kvůli probíhající výstavě budete zde na blogu dostávat větší porce fotek než psaného slova, myslím, že po dlouhých dvou měsících nebude vadit malá odbočka do hájemství "řeči mírně vázané". I když teď právě je (aspoň od nás z Dobřichovic) bouřka v nedohlednu, vrátil jsem se k jedné rozepsané drobnosti ještě z konstantinolázeňského parku, kde se tehdy právě černými mraky zatáhla obloha jako Hynaisovou oponou, ale ať dělala, co dělala, dobrý výhled na jeden krásný obraz na dalekém obzoru mi samozřejmě zaclonit nedokázala :-).

Slunečnice

Skrz hlavy stromů

po vzoru slunečnic

pozdvihám oči

k nebeské šedé římse,

pominu ale slunce

bouřkou uvězněné

a jako vždycky

k tobě otočím se

za střelkou

citlivého kompasu.

Tvůj obraz

mám vždy na obzoru,

ať z profilu, či z ánfasu,

přetrumfne snadno

i nejvyšší horu

a jeho světlo

slunce zastane.

I kdyby světlo v dálce

bylo jen slabě blikající svící

a všechny jemné střelky

časem zlámané,

vždy budu

(po tomhle světle lačný)

jeho okouzlenou žasnoucí slunečnicí

v jasném dni

i mezi právě protrhlými mračny :-).

Výstava Sovětská invaze - srpen 1968 (Praha, Staroměstská radnice)

Invaze armád Varšavské smlouvy do Československa v srpnu roku 1968 je téma, které mě zajímá vlastně od té doby, kdy jsem doma jako čerstvý gymnazista našel úplný poklad - kompletní ročník časopisu Mladý svět z roku 1968. S otevřenou pusou jsem četl reportáže o tématech, která nás věru nikdo neučil, a na rozdíl od tehdejšího učiva občanské nauky jsem všechno, co se týkalo tohoto pozoruhodného období, doslova hltal, takže jednotlivá čísla jsem měl pročtená do posledního inzerátu. Příboj dosud nepoznané mediální svobody ke mně citelně zavál skrze staré časopisy i po dlouhých sedmnácti letech.

 

Nedělní miniglosy č.457

Máme už za sebou, doufejme, největší vlnu letošních letních veder, která zrovna - aspoň jak jsem mohl sledovat na vlastním příkladu - činorodosti nesvědčila. Přestože bych byl v takových žhavých dnech velmi rád líný, jsem k určité míře činorodosti naštěstí nucen blížícím se termínem své fotografické výstavy Obrazy od Berounky (i od jiných vod...) na zámku v Dobřichovicích, která začne vernisáží už v úterý 21. srpna. Zatím to vypadá, že příští neděli budu muset stihnout vpravit všech cca 50 fotek do rámů a během dne ještě dořešit některé věci související s vernisáží, aby se v pondělí daly obrazy kompletně nainstalovat. No a protože celá redakce Nedělních miniglos má při přípravě výstavy povinnou brigádu :-), je pravděpodobné, že příští neděli 19. srpna Nedělní miniglosy nevyjdou.

 

Tři portréty Berounky v rekordních vedrech

V uplynulých žhavých dnech nešlo pořádně dělat skoro nic, tím méně šlo pochopitelně přes den smysluplně fotit. Až úplně poslední (a zároveň nejrozpálenější) den jsem se rozhodl nebýt líný a vyrazil jsem v časném odpoledni k téměř vroucí Berounce, abych přece jen aspoň pár fotek udělal. Nemělo samozřejmě smysl za takových podmínek fotit v normálních barvách, ale pro focení v infračervené oblasti spektra vedra naštěstí logicky na překážku nejsou.

Řekl jsem si, že bych mohl několika novými záběry udělat i malou reklamu své nadcházející fotografické výstavě (viz článek Informace k mé výstavě na dobřichovickém zámku). Fotil jsem proto na svém oblíbeném místě poblíž Všenor, odkud pochází i profilová fotka výstavy, která se objevila i na plakátu. Zprvu to vypadalo, že by mohla být i podobná "řásnatá oblačnost", ale než jsem se stihl dostat na místo focení, původní "řasy" byly překryty kompaktnějšími a po obloze se dost rychle pohybujícími oblaky.