Malé přání do nového roku

Před vánočními svátky jsem rozeslal svoje letošní péefko na adresy mnohých svých přátel a známých a mezi nimi samozřejmě byla i řada blogerů a návštěvníků mého blogu, pokud jsem na ně ovšem měl e-mailovou adresu. Protože sem ale chodí i spousta čtenářů, jejichž e-mail neznám, řekl jsem si, že před koncem roku by bylo správné zveřejnit péefko i zde. Teď, pár dní před Novým rokem, myslím, nastal ten nejvhodnější okamžik.

Ti z vás, kteří sem chodí opakovaně, si možná obrázek, který jsem pro letošní péefko použil, pamatují, protože se na blogu již jednou objevil. Letos v září jsem dokonce ve speciálním článku Pozvánka do fotolaboratoře aneb Keplerovy zákony na Hamerském potoce podrobně na jednotlivých "meziproduktech" ukazoval, v jakých krocích tato fotografie na Šumavě pod Horskou Kvildou vznikala.

 

Vánoční sen z prosvítající látky

Většinu skutečných hmatatelných dárků, které mám na letošní Vánoce připravené, uplatním nikoli na Štědrý večer, ale až o den později; o Štědrém večeru mají tyto balíčky pod mým střídmě ozdobeným stromečkem jen poslední trénink a generálku :-). Přesto mám i pro dnešek jeden malý, velmi konkrétní a nepříliš hmotný dárek "v řeči mírně vázané", který se pod mou dobřichovickou jedličku dobře vejde, i když ta má husté větve skoro až na zem. Dárek pokládám pod stromek trochu nejistě, ale přesto s vírou, že snad splní jedno vyřčené přání a třeba návdavkem i některá z těch nevyřčených, to bych si zase na oplátku přál já. A od toho je přece Štědrý den štědrý, aby se v jeho průběhu naše přání - ta odpovědně naformulovaná a napsaná, stejně jako ta jen tiše vyřčená a dokonce i zcela nevyřčená - plnila. Ať je to tak, pokud možno, i u vás, pravidelných, vracejících se, občasných i náhodných čtenářů mého blogu.

Přeji vám všem pokojné svátky plné radosti z dárků obdržených i rozdaných, ať už jsou to dárky povahy hmotné nebo ani není kam jim přivázat ozdobnou mašli. Ať je váš dnešní den i večer štědrý v tom nejlepším možném smyslu slova, ať už si každý z nás sám pro sebe představuje pod tím slovem cokoli. Krásné Vánoce!

Vánoční sen z prosvítající látky

S větvičkou jmelí

a světly vánočními

těším se, až štědře zachumelí.

Zblízka pak přivoním si k sněhu ve vlasech,

když vločky rozpouští tvůj zrychlující dech

a já tě hladím nejen svými rýmy.

Látku tvých šatů nabádám k prosvítání.

Bílý sníh za oknem

v ulici u kostela,

i v mrazu žhavé léto kolem tvého nádherného těla

a nejžhavější přímo v něm,

když přijde jarní tání.

K čemu je o Vánocích zlato na oltáři?

Stačí jen malý úsměv v dětské tváři,

co tolik podobá se

tomu tvému.

Sláva na výsostech kráse!

Jsi můj sen z prosvítající látky,

V očích máš růži, orchidej i chryzantému,

madono s jezulátky.

Radostnou tíhu, která ti říká "mami",

pozvedáš svými bedry

k obzoru pod hvězdami.

Jsi můj sen z prosvítající látky,

sen smělý a z vláken budoucnosti tkaný,

z jehož objetí se nikdy nechci vracet zpátky,

sen živoucí,

svůdně tvarovaný

a jako dnešní večer

štědrý :-).

Sedmá předvánoční malostranská vycházka

Jak zdejší zkušení návštěvníci dobře vědí, každého 22. prosince večer je mne možné potkat v potemnělých malostranských uličkách. Tam jsem se totiž přesně před sedmi lety narodil a od té doby si toho večera připomínám své "volitelné narozeniny". Úřady mi tyto narozeniny vytrvale odmítají zapsat jako datum narození do občanky, i když bych byl připraven si připlatit za příslušný kolek. Že prý se lidé jen tak beztrestně nesmějí dělat mladšími, natožpak o tolik mladšími. A přitom těch sedm let pro mě není jen ona necelá matematická sedmina oficiálního života, ale jeho velmi poctivá většina, kterou bych neváhal označit rovnou za většinu ústavní a dokonce ještě mnohem, mnohem výraznější. Můj soukromý Štědrý den, který jsem tentokrát prožil na Malé Straně už poosmé; to je výhoda situace, kdy se člověk narodí už ve zralém věku, že si na své narození dobře pamatuje, a nemusí tedy s oslavami narození čekat až na první narozeniny :-).

Tentokrát mi nabídli moji přátelé z Kampy, ano - z onoho domu s balkónkem u Karlova mostu, o kterém jsem na blogu kdysi psal - že když tedy chodím "vpředpředvečer Štědrého dne" po Malé Straně, můžu se tentokrát zastavit u nich na návštěvě a budu si moci na balkónku osobně zapálit svíčky ve zdejších lucernách. Přiznávám, že to beru jako moc zajímavý zážitek: jednak je to vždy adrenalin vyjít na balkón před nastražené fotoaparáty tisíců turistů na Karlově mostě, kteří každý pohyb na balkónku odmění rejem blesků ze svých foťáků (co by za něco takového dali egocentričtí politici!), ale hlavně považuji za neuvěřitelný zázrak, že se na balkóně po dlouhých 56 letech opět sešly všechny tři původní lucerny (podrobnosti o zmíněném zázraku napíšu někdy v lednu). Není tedy divu, že jsem nabídce neodolal.

 

O chytrých Vánocích

Každou chvíli mne znovu a znovu překvapí, co všechno dnes může být tzv. chytré, a tedy vyšperkováné moderním slovem SMART. V rukou, ve kterých naši praprapředci žmoulali tak maximálně čepici, když o něco pokorně prosili u své vrchnosti, my sebevědomě žmouláme multifunkcemi nabité "smartfouny", přes které můžeme být spojeni s celým světem. Spolu s chytrými telefony jezdíme chytrými automobily, které nás sice zatím ještě ze soucitu nechávají řídit, ale povytahují nad našimi předpotopními postupy a zoufalou reakční dobou svá pomyslná kovová obočí. Posedáváme na různých chytrých židlích, které jsou schopné nás v sedu namasírovat, stisknout správnou individuální kombinaci akupresurních bodů a bokem nám ještě změřit tlak a cholesterol. Z práce můžeme dát mobilem pokyn svým smart ledničkám, aby vyhodnotily, co je třeba dokoupit, a objednaly to na internetu, aby bylo večer co vložit do smart mikrovlnky. Stejně tak načasujeme smart vysavač, který pak o samotě vycídí naši sice chytrou ale zaprášenou domácnost mnohem efektivněji, než kdybychom se mu pletli pod jeho senzory. A nakonec si v konvici tak rychlovarné, že si její smart vlastnosti ani nestihneme pořádně užít, připravíme vodu na čaj a pustíme si smart televizi, což logicky vyústí v to, že se - ukolébáni jejím adrenalinovým programem z hlubokého televizního archivu - nakonec odebereme na chytré lůžko vyhodnocující celou noc aktuální fáze našeho spánku, abychom se ráno probudili v tom nejpříznivějším okamžiku, a byli tak nejlépe naladěni na další melodický den.

 

Nedělní miniglosy č.430

Dnes se s Nedělními miniglosami pro letošní rok rozloučíme, protože následuje dvounedělní štědrovečerně-silvestrovsko-novoroční přestávka a redakce NMg má až do 7. ledna "celozávodní dovolenou". Na Štědrý večer už mám připravený speciální dárek "v řeči mírně vázané" a už týden odpočítávám dny a stříhám metr, protože dárky dávám rád co nejdřív, nejlépe hned, "ještě teplé", protože mě vždycky zajímá, co dárku obdarovaný řekne, a těším se na jeho reakci. Ale tohle netrpělivým hryzáním nehtů doprovázené čekání asi prostě k Vánocům patří, ať už se právě těšíte na to, co vám ježíšek přinese, nebo aspoň zčásti přebíráte jeho roli (ono je to vlastně stejně něco na způsob frančízy, to jen škodolibí nepřejníci tvrdí, že ježíšek nemá ve skutečnosti s dárky nic společného, přitom je to minimálně jeho know-how :-)) a čekáte na to správné zazvonění, abyste mohli pod rozsvícený stromek rozechvěle položit svůj malý balíček. Nedělní miniglosy si ponecháme i nadále pro "pracovní neděle"; ale opravdový svátek si, myslím, zaslouží speciální program.

 

Schovávaná na třetí planetě

"Křáp jeden!!" ulevil si velitel, když ani po několika úderech o zeď komunikátor nenaskočil. Jednou za čas je spojení opravdu důležité a aparát ohluchne! Přitom teď by nějakou chytrou radu z Centra zatraceně potřebovali. Nechtěně vzbudili pozornost místních; převlek asi není perfektní, i když z Podpory tvrdili, že šaty budou od těch domorodých k nerozeznání. Ve tmě je vidět víc podmračených tváří, než je zdrávo, pár lidí už na nás i cosi křičí a běží k nám. A ten krám ani nepípne!

"Když vypadne spojení s Centrem, improvizujte," praví knížecí rada v Postupech. Tak dík! Nejsou data ani čas a chytit nás prostě nesmějí, to by dopadlo špatně pro obě strany. Instinkt radí zmizet, schovat se. Ale kam? Senzory v místech očí dotěkaly ke slabému světlu pronikajícímu vraty do prachem prosycené tmy. Není jiná možnost!

-----

Když ráno spojení naskočilo, veliteli se do hovoru nechtělo, ale vzít ho musel: "Co to tam vyvádíte, vy pitomci?" řve plechový hlas. Ano, večer tu byl trochu rozruch, ale nakonec jsme to i bez spojení zvládli, ne?

"Pravidlo 1: Do ničeho nezasahovat! Zapomněli jste?" Jim se to kecá, když mají zadky v teple, ale nám šlo o krk! Jinam se schovat nešlo a i když nám nečekaný rumraj kolem porodu pomohl, museli jsme ve stáji pár triky odvést pozornost. Byl to přece stav nouze! Třeba ta nová hvězda na nebi, ta docela zabrala, místní ji považovali za zázrak, a přestali nás hledat.

"Stav nouze, stav nouze…" bručelo sluchátko. "Jestli si místní z toho vašeho divadla něco špatně přeberou, bude to vaše odpovědnost. Víte sami nejlíp, jakou mají fantazii. Jestli chcete mít s létáním utrum, zájemců je dost!" Pár vteřin oboustranně rozpačitého ticha, až si velitel myslel, že se spojení opět přerušilo. Dnes by se nezlobil.

"No, uvidíme," řekl hlas o něco smířlivěji. "Snad se na tu epizodku rychle zapomene. Mají dost vlastních starostí."

V městě Betlémě, na třetí planetě maličkého, ale celkem zajímavého hvězdného systému, začínal pár dní po slunovratu další úplně obyčejný den.

Nedělní miniglosy č.429

Druhá adventní neděle přiměla asi už většinu lidí připustit si překvapivý fakt, že i letošní prosinec přece jen přinese Vánoce. Na vánočních trzích postupně mizí zásoby františků, vonných svíček, sáčků s již trochu staromódní purpurou i s těmi nejnovějšími vánočními proprietami, a dopékající se vánoční trdla se jen z posledních sil drží ve vyhřívaném prostoru, než je rozchvátí lačná ústa kolejdoucích. I když vše vypadá ve své pravidelné hektičnosti celkem klidně a pokojně, pod povrchem doutnají vášně: Noví ministři putují jeden po druhém jako apoštolové na prezidentský kobereček, na nepříliš otužilá lidská těla dotírá zima s prvním sněhem, poslanci přemýšlejí, jestli má být stíhán premiér za to, za co by nejspíš byl stíhán kdokoli jiný a země na Ostravsku učinila další nezdařený pokus odtrhnout se od zbytku republiky. Někteří lidé přejí tradiční pokoj lidem dobré vůle, jiní se naopak těší na každý průšvih, aféru a nepodařenost, jen aby mohli říct, že oni něco takového předpovídali už dávno. V kostelech zní Česká mše vánoční v nejrozmanitějších podáních a děti se nemůžou dočkat dne D, kdy se pod stromečkem S objeví balíčky B.

 

Adventní střípky

Minulý víkend jsem letos poprvé pocítil skutečnou předvánoční náladu. Napřed jsem se ráno zastavil na našem dobřichovickém adventním trhu, abych si pořídil nějaký pěkný adventní věnec (ten loňský jsem mimochodem zlikvidoval teprve před 14 dny :-)) a taky malý adventní dárek. Jako docela zajímavé a přitom ne úplně tradiční se mi zdály tyhle kousky speciálního vánočního cukroví. Sice tento dárek nakonec zůstal "na ocet", ale aspoň jsem si řekl, že než cukroví spořádám sám, aspoň ho tady ukážu, protože mi prostě přišlo sympatické.

 

Fohádanka č.25

První fotohádanku jsem na svém blogu uveřejnil v říjnu 2010 a za víc než 7 let se v této rubrice podařilo nastřádat jen 24 kousků (jaký je to rozdíl oproti pravidelně vycházejícím Nedělním miniglosám, které už jsou v páté stovce svých vydání). Inu, nejde to s fotohádankami tak rychle; prodlevy jsou velké a minulá hádanka se zde objevila před třičtvrtě rokem. O to víc mě těší, že i u fotohádanek jsme se nakonec dostali aspoň k dnešnímu malému jubileu.

Pojďme si tedy už popětadvacáté položit tradiční otázku: Co je podle vás zachycené na následujícím obrázku?

Jak už se tady během let stalo zavedeným zvykem, dodám za obrázkem i pár indicií, které mají nejspíš za úkol vám ve vašem hádání pomoci, ale pamětníci mi možná potvrdí, že někdy mohou (a dokonce i chtějí) hádajícího trochu zmást. Tak uvidíme, jestli dnes budou indicie "hodné" nebo ne :-).

Nedělní miniglosy č.428

Ještěže takové "nakopávací" víkendy, jako je ten letošní první adventní, existujou! Ostatně - možná právě v tom, jak jsou vzácné, je skrytý jejich pravý význam a smysl. V porovnání s nimi se jeví i ty největší překážky na cestách jako pouhé krtince, i ty na pohled nejvýznamnější a nejuznávanější věci jako pouhé banality a prkotinky. V takovou chvíli je fuk, jestli je horké léto nebo mrzne, až praští, venku může řádit tajfun či písečná bouře, vaše potraviny ze spíže mohou právě rozchvacovat mravenci a váš majetek poznenáhlu odčerpávat podobně přičinliví státní úředníci, všechno je to jedno. Je první adventní víkend, lidé se mačkají v touze zahlédnout rozvěcovaný vánoční strom na náměstí nebo ve frontách na vánoční dárky, a já mám i přesto neodbytný pocit, že pro mě opravdu podstatné věci jsou v pořádku, vše důležité klape a to ostatní je v porovnání s nimi jen obyčejné "křoví", které sice možná občas nepříjemně škrábne nebo mimoděk skoro pohladí, ale to je tak vše, na co se zmůže. A že je ještě k tomu právě advent, období radostného očekávání svátků, to beru jako příjemný bonus.

 

O zatoulaném předvánočním balíčku

Nevím, jak reagujete vy, když se vám na displeji mobilu objeví neznámé číslo, ale já hovor obezřetně přijmu. Přijmu proto, že moje telefonní číslo není nic tajného, uvádím ho leckde na webu, např. v kontaktech na svém fotowebu a dokonce i ve svém blogovém profilu, bylo by tedy protismyslné, kdybych pak v obavách telefon nezvedal. Obezřetně pak proto, že dnes po telefonu jdou dělat různé "šmejdivé" kulišárny; odvykl jsem tedy hlásit se svým dříve oblíbeným "Ano?" (v tomto konkrétním případě ovšem nejde o žádný projev odboje vůči stejnojmennému politickému hnutí), protože v šikovných rukách se takovému ohlášení dá snadno odmazat otazník a ze slova se dá ve správném kontextu učinit souhlas s nabídkou libovolného zboží přesně ve smyslu nového Občanského zákoníku. Do telefonu se tedy neznámým volajícím ozývám buď staromódním "haló?" nebo ještě častěji "prosím?".

Jedno takové moje "prosím?" zaznělo tiše před třemi týdny, kdy se mi jedno neznámé číslo dovolalo na odpolední pracovní schůzku. Dozvěděl jsem se, že volá jakási mně neznámá paní, že má moji poštovní zásilku a že bychom se mohli někde sejít, aby mi ji mohla předat. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, že jde nejspíš o zásilku nového fotografického filtru, kterým jsem si hodlal udělat před Vánoci radost a který se mi den před tím e-mailem ohlásil, že po dlouhém únavném putování dorazil na poštu, kde si odpočine a v klidu pospí do té doby, než si ho vyzvednu a zaplatím ne zcela zanedbatelnou dobírku. Leč, klidu na odpočinek se milý filtr věru nedočkal.

 

Fotoateliér H. Eckert - výstava v Clam-Gallasově paláci

Když se na začátku listopadu konal v Praze týdenní fotografický festival, zúčastnil jsem se asi 10 přednášek a workshopů zaměřených na velice různorodá témata. Zkoušel jsem si, jak správně manuálně ostřit, poslechl jsem si poutavou přednášku o tokijských "punkových" fotografech a galeriích v místech, která jsem v Tokiu sám navštívil, okouzleně jsem pozoroval velmi poctivě dělané černobílé minimalistické fotografie přírody, ale byl jsem i na přednášce s názvem První velcí fotografové Prahy specialisty na nejstarší české fotografie, Pavla Scheuflera. Tam, přiznávám se k vlastní nevědomosti a mezerám ve vzdělání, jsem se vůbec poprvé dozvěděl o ve své době velmi proslulém fotografovi Jindřichu Eckertovi (jeho povolení k provozování fotografické živnosti je z roku 1863), který se ve druhé polovině 19. století a pak velmi intenzivně na začátku století dvacátého věnoval mimo jiné fotografické dokumentaci překotného rozvoje tehdejší Prahy.

 

Nedělní miniglosy č.427

Marketingová oddělení obchodních firem sice už od konce srpna zbrojí na Vánoce, advent však letos začíná až v nejzazší možnou dobu. Tento víkend je tedy posledním předadventním, a proto se ještě tentokrát v Nedělních miniglosách ubráníme vánoční tématice, které bude v prosinci, myslím, k dispozici dostatek. Ať už ale máte doma první vánoční "pečící" víkend nebo jsou pro vás Vánoce ještě "za horama", vítám vás u dnešního čtyřstého sedmadvacátého vydání, ve kterém jako obyčejně nakoukneme do politiky, do společnosti, ale třeba i do dávné historie.

Surreálný pozdrav od Národní

Různé dny, diametrálně rozdílné počasí, odlišné záběry, a přesto stejné místo. Jednou foceno ve slunečném dni říjnového babího léta, podruhé v uplakaný den listopadového státního svátku; nepoměr v míře slunečního svitu je, myslím, patrný. V dynamicky proměnlivém zrcadle nabývají okolní domy takových tvarů, že kdyby žil Salvátor Dalí, myslím, že by - podobně jako já - chodil při sebemenší příležitosti pozorovat stále se měnící křivky zdejší surrealistické architektury. Jak zajímavě prolamovanými a plastickými se umějí zdát reflexe strohosti. Závan dekonstruktivismu pár kroků od Národní třídy. A projekční plátno se různými způsoby otáčí, jeho obrazové vrstvy se nápaditě prolínají v pozoruhodném krasohledu.

Ne, na tomto místě rozhodně nejsem s foťákem naposled, protože v této rozkouskované prosluněné ploše je kdesi, zdá se mi, ukrytá fotka s velkým EF. Jen to chce postřeh, štěstí a zároveň nekonečnou trpělivost, protože podobná Fotka je tvor tak plachý a přítemní, že se stydí i dokořán otevřených očí, natožpak namířeného objektivu. Trpělivé dlouhé soustředění rázem převtělené v ten správný maličký zlomek sekundy, jako když šermíř po dlouhém stínovém tanečku se svým soupeřem zkoncentruje všechny své sny i veškerý svůj um do jednoho jediného rozhodujícího výpadu. CVAK!! Tenhle snímek ještě optimální zdaleka není, ale už je snad patrné, jaké rysy bych si na jeho tváři přál.

 

Dotazník z příjemného posezení V křesle

Pozn.: Dovolil jsem si tenhle článek zařadit do kdysi založené a už dost dlouho nevyužívané rubriky Hovory, kde jsem ve žhavém srpnu roku 2015 odpovídal celkem na pět tuctů zvídavých otázek mých blogových čtenářů. No a protože mě - pokud se někdo ptá, a ještě víc, pokud se ptá dobře - odpovídání baví, využívám tentokrát desítku zajímavých dotazů Marie Veroniky z blogu V křesle, díky za ně. Ovšem jako skoro vždycky - v mém blogovém nádraží má takový "řetězový vlak" konečnou stanici, protože ode mne koleje dál nevedou, aby všude kolem nás takových kolejí nebylo příliš :-).

1. Jak vznikla přezdívka, kterou na blogu používáš?

Vznikla dávno a úplně bez souvislosti s blogem. Když v rámci privatizace v 90. letech překotně vznikaly různé investiční fondy sloužící v řadě případů k loupežím za bílého dne, dělal jsem si legraci, že já bych svůj investiční fond férově pojmenoval Český Extrémně Rizikový Fond (ČERF), protože by si pak nikdo z okradených nemohl stěžovat, že jsem ho včas nevaroval, a zkratka ČERF navíc pěkně vypadá. No a to slůvko se mi zalíbilo, je docela úderné, má vtip, dobře se pamatuje a ještě zajímavě vystihuje "vrtací" část mé osobnosti. Zatímco investiční fond jsem nakonec kupodivu nikdy nezaložil, na blogu už tahle přezdívka dobře slouží skoro devět let.

2. Proč píšeš?

Spisovatel Pavel Bošek na tuhle otázku kdysi odpovídal slovy: "A co bych čet?" :-) Jsem původem chemik a možná proto mě baví skládat dohromady slova a věty tak, aby se tyhle na pohled netečné ingredience reakcí s očima, hlavou a srdcem čtenáře proměnily v něco jiného a ve vzácných případech možná i nového a překvapivého. Baví mě hrát si s jazykem a hledat možnosti i limity jeho vyjádření, zkoušet "v laboratoři" měnit napohled skoro neznatelné drobnosti, třeba různá synonyma nebo slovosled, a pozorovat, jak se mění a skoro neznatelně posouvá vyznění věty. No a nepopírám, že se k některým textům taky vracím, zvažuju, co bych dnes asi napsal jinak a co mi připadne i s odstupem dobré a něco mě dokonce při takové inventuře po létech mile překvapí. Prostě: Kdybych ty své články nenapsal, co bych vlastně čet? :-)

 

Nedělní miniglosy č.426

Dnes jsem byl tvrdě vykolejen ze svého zaběhlého nedělního rytmu: Když jsem došel do kavárny, kterou pravidelně využívám jako "redakci" Nedělních miniglos, zjistil jsem, že se až do prosince rekonstruuje, přičemž navržená náhrada v sousedství mi nevyhovuje ani prostorem ani vstřícností obsluhy ani přístupem k zásuvkám :-). Jsem tedy pro příštích několik čísel "redakčním bezdomovcem"; tak uvidíme, doufám, že se to neprojeví nějakým fatálním propadem kvality. V čem se to ale projevilo okamžitě, je skutečnost, že v době, kdy normálně už mívám vydání "on air", jsem tentokrát ještě nezačal ani přemýšlet, o čem vlastně budu tentokrát psát. Naštěstí pondělí je ještě daleko a neděle má přece skutečnou uzávěrku až o půlnoci, že? :-)

 

Listopadová paměť

Kdysi před léty, tehdy ještě na kinofilm, jsem na Olšanských hřbitovech našel jedno místo, které tehdy rozproudilo mou fantazii: Krásná stará fotografie zobrazovala šaramantního mladého muže, který odpočíval v polorozpadlém hrobě zarůstajícím břečťanem. Fotka se musela rozpadnout teprve nedávno, nejspíš jí někdo pomohl. Ta fotka byla svědkem dávno odešlé doby, ale držela se, vzdorovala času, nenechavcům, povětrnosti i vandalům. Tu fotku jsem zařadil do své webové kolekce a nazval jsem ji jednoduše: Paměť. (Pozn.: Fotku jsem kdysi na blogu už publikoval, ale neškodí si ji připomenout jako prarodiče dnešní série :-))

 

 

Haiku slepé lásky

Někdy se o lásce říká, že je slepá, a jsme zvyklí to brát spíš jako projev lidské slabosti. Jako kdyby nás taková slepota zbavovala správného rozumného směru a činila naše kroky nejistými a zmatenými. Jako kdyby jediným správným cílem bylo ze slepé lásky opět prohlédnout a ve střetu se skutečností se v mžiku velkého prozření vítězoslavně udeřit do čela a vykřiknout ono klasické archimédovské "Heuréka!"

Já to beru trochu jinak. Slepou lásku považuji za jev výsostně pozitivní, dokonce za dar velké ceny. Podobně jako slepá spravedlnost je správná, protože v daný okamžik měří každému stejně, slepá láska je podle mne správná proto, že dokáže tomu správnému člověku měřit stejně velmi, velmi dlouho, nejspíš už napořád, ať už je na tom jakkoli, ať se právě daří skvěle nebo naopak ani trochu, ať kolem padají vlády nebo se lámou kontinenty, to slepá laska nevidí anebo - vidí-li - to nepovažuje za podstatné. Pokud z ní prozříme, nejspíš nebyla tolik láskou jako okouzlením či poblázněním, prostě časem nasadíme nové brýle a s nimi se otevřou nové výhledy. Skutečná láska bývá, věřím, slepá nevyléčitelně, protože jen tak nám dokáže náhradou otevřít nové, dosud netušené smysly. Aspoň tak si ji představuji. Potmě a popaměti :-).

Haiku slepé lásky

Miluje stejně

v slunci i o půlnoci

s bílou holí snů.

Nedělní miniglosy č.425

Jak už jsem v blogovém záhlaví ohlásil hned po vyhlášení výsledků semifinálové fáze ankety Bloger roku 2017, tentokrát se mi mezi finálovou desítku blogerů postoupit nepodařilo. I tak mě mile překvapilo, kolik lidí z různých zeměpisných koutů i "koutů mého života" mi dalo svůj hlas. Za veškerou podporu moc děkuji a stejně jako loni po finálovém večeru můžu zdejším návštěvníkům slíbit, že žádné lepší či horší umístění v podobné soutěži nezmění nic na tom, jakou tvář bude mít tento blog, protože to ovlivňují zcela jiné a pro mne mnohem důležitější faktory. Ještě jednou díky a samozřejmě můžete i nadále (až do 18. listopadu) dávat svoje hlasy finalistům, kterým gratuluji k postupu a přeji jim pevné nervy do finálového slavnostního večera. To, že už nejsem ve hře, neznamená, že by mě vývoj soutěže přestal zajímat a na anketu jsem uraženě zanevřel, takže i já se pokusím mezi finalisty najít svého nového favorita, protože ten, pro koho jsem v semifinále hlasoval, už je taky venku z kola.

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

Tento týden jsem moc nestíhal sledovat politické a společenské dění, protože jsem kromě normální práce ještě prakticky každý den trávil dost času na akcích pražského Fotofestu. Absolvoval jsem spoustu zajímavých akcí, ze kterých bych rád někdy udělal pro zdejší příznivce fotografie i jakýsi "blogový sumář", uvidíme, jestli se ty dost nesourodé přednášky a workshopy dají společně shrnout v pár bodů, které byly pro mne zajímavé a o které by bylo možné se na blogu podělit s ostatními.

Revoluce v cukrárně na Něvském prospektu

Vladimír byl dnes celý den nervózní, jako už ho dlouho neviděla. Dokonce i při té podivně stísněné železniční cestě v zaplombovaném vagóně přes půlku Evropy, kterou spolu nedávno absolvovali, byl mnohem uvolněnější a občas dokonce vtipkoval, ale dnes jako kdyby byl duchem úplně někde jinde. Jasně, už je zase v myšlenkách s těmi svými kumpány, se kterými každou chvíli v zakouřených hospodách či kavárnách svrhávají režim. Ne že by mu nevěřila, byl pro revoluční věc už od mlada zapálený, ale - mezi námi - co by si vlastně ti mluvkové počali, kdyby se jim podařilo režim doopravdy svrhnout? Půjde snad Voloďa dělat cara? Copak o to: ženské z cukrárny na Něvském prospektu by z toho byly jistě vyvalené. Ale Vladimír by se na cara nehodil, to snad víc některý z těch jeho kámošů, zarputilý hezoun Koba nebo ten pichlavý a ukecaný Bronštejn.

Ne, že by svému muži nefandila, ale teď poprvé ji napadlo, že snad bude lepší, když se jim zítra ta jejich tajná revoluce, o které si už cvrlikají místní vrabci a jistě i donašeči, nepovede. Sice by to pak vypadalo zase na vyhnanství nebo na útěk do Finska, jako už tolikrát před tím, ale pořád lepší, než kdyby Voloďa, který bez její pomoci neumí ani správně roztopit samovar nebo roztřídit poštu, měl najednou vládnout tak obrovité nevypočitatelné říši. Proti té je i největší bolševik takhle maličkej! To snad ještě Josif, ten by i takového obra ukočíroval svou tvrdostí, ocelovou vůlí a schopností obklopit se ještě většími mizery, než je on sám. Ale můj Voloďa, filozof pořád plný pochybností a vnitřních obav? Ne, to určitě ne! I když - nedávno sesazený car, jak říkaly ženské v cukrárně na Něvském prospektu, taky nebyl bůhvíjaký lumen, tak co! Ale měl za sebou církev, zatímco Voloďa ji pořád jen zbytečně provokuje řečmi o opiu lidstva a před chvílí se na mě zamračil i kvůli upřímnému křížku na čelo. Však se moc nemrač, vím, že to nejspíš nepomůže, ale zkusit se má všecko.

 

Planeta dvou sluncí

V sobotu jsem zase po delší době vyrazil k Berounce, abych zkusil udělat nějakou fotku do průběžně vytvářené kolekce s názvem Tváře Berounky, kam se snažím postupně přidávat různorodé obrazy této fotogenické řeky tak, jak se mi postupně připlétá do cesty.

Fotil jsem na jednom ze svých oblíbených míst asi dvě hodiny, což u mě znamená, jak zdejší štamgasti vědí, jen několik málo obrázků, ale popravdě řečeno, nebyl jsem z nich nijak nadšený; všechno, co jsem vyfotil, už tu bylo dřív a lépe. Na začátku focení bylo skoro jasno a vesele svítící slunce nebylo vůbec možné zakomponovat do záběru, natož u fotky s několikaminutovou expozicí. Pak se ale nebe začalo postupně lehce zatahovat a slunce prosvítalo skrze oblačný závoj čím dál méně. Zároveň se postupem času dostalo do takového místa, že se začalo zrcadlit na hladině řeky. Tak jsem si chvíli počkal, až bylo možné udělat záběr řeky i "s dvojitým sluncem", jako by šlo o obrázek z jiné planetární soustavy, která nemá jen jedno slunce jako ta naše, ale rovnou dvě. Dvě obrovité zářící hvězdy a zároveň - perspektivou našich očí - i dvě malá a u srdce krásně hřející sluníčka, která dokážou náš jinak celkem obyčejný svět prozářit víc, než jsme si dřív uměli představit.

 

Nedělní miniglosy č.424

Příznivci mého blogu pro mne mohou ještě do úterka 7. listopadu hlasovat v semifinálové fázi soutěže BLOGER ROKU 2017 na následujícím odkazu:

HLASOVAT PRO TENTO BLOG

Všechny nominované blogery (je jich aktuálně něco přes třicet, ze kterých bude na základě počtu hlasů vybraná finálová deítka) najdete na odkazu pod následující ikonkou, takže pokud nechcete podpořit mne, můžete si vybrat, komu z mých vážených kolegů v letošním roce dát svůj hlas, nabídka je opravdu široká:

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

A teď už se budeme věnovat našemu tradičnímu "nedělníku". Na kalendáři jsme otočili další měsíční list a ocitli jsme se v listopadu. Po vichřici, která nám minulý týden shazovala střechy, porážela stromy a upírala elektrický proud a nadále i dohodu o vzniku nové vlády, už je přece jen zase o něco klidněji. No a protože Nedělní miniglosy vyšly i za větru, není žádný div, že nové číslo vychází i v klidnějších podmínkách; tentokrát jde už o 424. vydání, ve kterém se zase jako každou neděli pokusím podívat se na dění uplynulého týdne s nadhledem, abychom si užili kromě láteření na politiku taky trochu úsměvu, kterého je v politických tématech poschovávaná spousta, jen ho za normálních podmínek s "krhavýma očima" a stoupajícím krevním tlakem můžeme snadno přehlédnout.

 

Březová kaligrafie

Máte taky někdy pocit, že v kůře stromů jsou zakleté vzkazy? Tajné zprávy, závažná svědectví nebo možná jen přátelské pozdravy nebo dokonce "stromový bulvár", kdo ví? Třeba je za těmi pozoruhodnými tvary na kůře snaha stromu nám něco důležitého sdělit, když to nejde slovy, kterým bychom rozuměli, a když jsme zároveň hluší k hudbě větru prohánějícího se větvemi koruny. Jak jinak už by nám měl takový strom říct, co považuje za nutné, abychom věděli, protože před tím utíkáme k radostem i strastem našeho proměnlivého a pohyblivého světa, který nemívá - aspoň v porovnání se stromy - nijak zvlášť pevné kořeny. Jak jinak by nám měl strom zprostředkovat výsledky svého přemítání, na které má během dlouhých let dostatek času. Ano, desítky let na stejném místě mohou být v našem roztěkaném vidění jen bohapustou nudou. Ale co my víme - třeba právě takového ukotvení je třeba, abychom pochopili aspoň část smyslu věcí, po kterých (aspoň naoko) tolik paseme. Smysl věcí opravdu blízkých, věcí, jichž se dotýkáme a které se dotýkají nás. Stromy se nám možná snaží naše hledání ulehčit a ve své kůře nabízejí "očité" svědectví.

 

O našich skrytých třetinách

Ne, tenhle článek není ani trochu o třetinách hokejových, ani o třetinkách našeho oblíbeného moku, dokonce ani o našich drahých polovinách, třetinách, či devíti desetinách. Je o našich vlastních třetinách, které se možná před námi dovedně skrývají v jiných lidech, dokonce i v takových, u kterých bychom to nejméně čekali a u kterých bychom si to asi nejméně přáli. Jak jsem k téhle "objevné" myšlence přišel? Díky volbám! Vida - a pak že volby nejsou k ničemu dobré :-).

Nevím jak vy, ale před volbami se vždycky snažím udělat si aspoň orientační přehled, jak moc se názorově překrýváme s těmi, co kandidují. Samozřejmě, v předvolebním období se na podobné prezentované názory nedá úplně spolehnout, kandidáti se často snaží zalíbit pokud možno všem včetně těch, co mají úplně jiné vidění světa. Před nedávnem jsem ale kdesi na facebooku narazil kromě různých verzí "volebních kalkulaček" i na docela jednoduchý srovnávač podle názorů na zákony přijaté v právě uplynulém volebním období. Prostě jsem si mohl představit, že jsem jedním z hlasujících, vždycky jsem podle skutečně projednávaných témat zmáčknul myšlené tlačítko PRO, PROTI nebo ZDRŽEL SE a jednoduchý algoritmus na konci vyhodnotil, se kterými poslanci bych měl za ta čtyři léta největší shodu.

 

Nedělní miniglosy č.423

Venku pěkně zčerstva fičí, nejspíš na uvítanou starého středoevropského času, který se k nám o tomto víkendu zase na pár měsíců vrátil. Barevné listy se na větvích (podobně jako někteří politici na svých postech) drží z posledních sil, aby listopad mohl vůbec dostát svému jménu, včera jsme si připomněli výročí vyhlášení jednoho pro nás důležitého - i když už neexistujícího - státu, no a my tu máme druhé povolební Nedělní miniglosy, ve kterých se jako každou neděli pokusím podívat se na dění uplynulého týdne aspoň trochu s nadhledem a třeba vás i trošku rozesmát. Když se to podaří, bude to skvělé, když ne, nezbývá mi, než si říct, že prostě každý týden není miniglosové posvícení, a aspoň vám jako tradičně popřeji krásnou neděli a dobrý a úspěšný nový týden :-).

O IQ testech na sexuologii

Nedávno jsem na jedné organizované vycházce po "pražských domech" zavítal po dlouhých, předlouhých letech na Větrov, do míst, kde kdysi stála legendární putyka Jedová chýše, kterou tolik proslavil seriál Hříšní lidé města pražského. K fotkám z Větrova se jednou určitě dostaneme, ale o ty mi tentokrát nejde. Při této vycházce se mi totiž vybavila jedna dávná pozapomenutá příhoda, kterou jsem zažil v jednom z přilehlých objektů.

Těsně poté, co jsem se vrátil z vojny, někdy na podzim roku 1990, jsem si - vůbec už netuším kde - všiml malého inzerátku, který zval zájemce na oficiální testování IQ pro případný vstup do čerstvě založené československé odnože společnosti Mensa. Nikdy jsem na sobě žádné podobné testy nezkoušel, inteligentní jsem si (jako ostatně každý) připadal dost, tak jsem si řekl, že by mě zajímalo, jak takový test probíhá. Dovolil jsem se tehdy v práci, že si jen na chvíli odskočím, rychle vyplním test a zase křepce přiběhnu co nejdřív zpátky a budu s nadšením plnit náročné výzkumné úkoly. Vyrazil jsem tedy na adresu uvedenou v inzerátu bez přesnější představy, co mě vlastně čeká.

 

Nedělní miniglosy č.422

Máme čerstvě po parlamentních volbách, tak se nemůžete divit, že právě ozvěny volebního víkendu jsou hlavní složkou obsahu našeho tradičního nedělníku. Nevím, jestli to dnes bude ode mne dostatečně vtipné počtení, protože se výsledkům podle očekávání zas až tolik nesměju. Každopádně je to zase pro jednou za námi a já jsem už teď velmi zvědavý, jaká hra se bude s nově rozdanými kartami hrát. Vzhledem k tomu, jak se jmenuju, jen doufám, že to nebude zrovna černý Petr. Ať už ale právě popíjíte šampaňské nebo máte spolu se mnou a Pinocchiem spíš protažený nos, přeji jako tradičně všem čtenářům krásný nedělní večer a dobrý a úspěšný nový týden.

Filosofické podzimní ráno egocentrické Popelky

Kdo dnes ode mne čeká nějaké štěpné volební téma, bude zklamán, protože nabízím jen s politikou přímo nijak nesouvisející miniaturku s pohádkovou inspirací. Popelka je totiž - jak víme z filmu i televize - emancipované činorodé děvče, které jistě ve volných chvílích mezi přebíráním hrachu a přešíváním obnošených šatů po nevlastní sestře čte spisy Heideggera a Wittgensteina, samozřejmě jen potají pod stolem, aby nepřející a fenomenologií opovrhující macecha nevěděla. Tak zvídavý člověk si samozřejmě brzy začne klást zásadní otázky bytí, na které se jen obtížně hledají odpovědi, zvlášť pokud kvůli ranní mlze není moc dobrý rozhled. Ona i taková mlha umí být dobrý sluha (třeba když právě potřebujete zdrhnout princi), ale zlý pán :-).

Filosofické podzimní ráno egocentrické Popelky

Myšlenku mám jednu (celkem bezvýznamnou):

Když je mlha pořád přede mnou i za mnou,

říkám si a ptám se moudré země,

jestli není zdroj té mlhy ve mně.

O moci a bezmoci předvolebních průzkumů

Vždy před volbami se velká, možná až přehnaná mediální pozornost věnuje předvolebním průzkumům. Každou chvíli (samozřejmě jen v mezích zákona - např. teď už se v posledních dnech před volbami žádné další výsledky průzkumů zveřejňovat nesmějí, což, věřím, se netýká tohoto článku, protože ten je zcela číselprostý) je možné v novinách, na internetu či v televizi vidět nejrůznější grafy, nad kterými se někteří usmívají, jiní lamentují a vztekají se, někteří dokonce sprostě nadávají - většinou tím více, čím méně odrážejí "průběžné výsledky" názorové preference dotyčného čtenáře. A názory na podobné průzkumy jsou rovněž proměnlivé jak dubnové počasí: Někdo je považuje za prostředek permanentní manipulace, jiný je bere jen jako běžné čtenářské rozptýlení kdesi na úrovni horoskopu (což je, myslím, velmi šetrné a odpovědné k činnosti vlastního srdce a už tak dost přetlakovaných žilek v mozku); někdo ovšem podle průzkumů usuzuje na spoustu důležitých věcí (především politici samotní) a snaží se podle nich nějak zachovat a promítnout vlastní interpretace zveřejněných výsledků do svého konání. Úplný Eden je to pak pro všemožné politology, politické komentátory, glosátory a analytiky, kteří se na každá nová data vrhnou jako vyhládlí supi, protože mohou konečně popustit uzdu své jinak podřimující fantazii, vymalovat budoucnost barvami, které jim samotným připadnou nejmódnější, vyvěštit z mediálních vnitřností pokud možno ty nejpřesnější obrysy "Libušiny Prahy", a demonstrovat tak veřejně svou domnělou společenskou užitečnost.

 

Nedělní miniglosy č.421

Venku právě řádí nádherné babí léto, které i v půlce října vytahuje lidi z domovů ven do přírody, tak to vypadá že si dnes "v redakci" otevřeme všechna okna, abychom cítili opojnou vůni slunečného podzimu a naše myšlenky nebyly tak černé, jak by si podle výsledků těsně předvolebních průzkumů možná zasloužily být. Vždycky když mám tendenci naštvat se předem na všechno kolem, říkám si, že přece nebudu jako všichni ti, kteří už dokážou vidět kolem sebe výběrově jen zlo, nepravosti, černé mraky a spálenou zemi. Nasadím si tedy čerstvé, dosud "neohořelé" brýle, které mi snad umožní vidět i věci, které se povedly, které mě těší a které ve mně vzbuzují naději. Třeba zrovna barvy obyčejného pokročilého podzimu nebo hravá očka zvídavých prcků v kolemjedoucích kočárcích. Jen co dopíšu dnešní 421. číslo Nedělních miniglos, zavřu okna a půjdu se na to podívat zblízka. Tak jedem, ať je brzy hotovo! :-) Všem čtenářům přeji krásnou slunečnou neděli a snad i další "baboletní" dny.