středa 25. října 2017

O IQ testech na sexuologii

Nedávno jsem na jedné organizované vycházce po "pražských domech" zavítal po dlouhých, předlouhých letech na Větrov, do míst, kde kdysi stála legendární putyka Jedová chýše, kterou tolik proslavil seriál Hříšní lidé města pražského. K fotkám z Větrova se jednou určitě dostaneme, ale o ty mi tentokrát nejde. Při této vycházce se mi totiž vybavila jedna dávná pozapomenutá příhoda, kterou jsem zažil v jednom z přilehlých objektů.

Těsně poté, co jsem se vrátil z vojny, někdy na podzim roku 1990, jsem si - vůbec už netuším kde - všiml malého inzerátku, který zval zájemce na oficiální testování IQ pro případný vstup do čerstvě založené československé odnože společnosti Mensa. Nikdy jsem na sobě žádné podobné testy nezkoušel, inteligentní jsem si (jako ostatně každý) připadal dost, tak jsem si řekl, že by mě zajímalo, jak takový test probíhá. Dovolil jsem se tehdy v práci, že si jen na chvíli odskočím, rychle vyplním test a zase křepce přiběhnu co nejdřív zpátky a budu s nadšením plnit náročné výzkumné úkoly. Vyrazil jsem tedy na adresu uvedenou v inzerátu bez přesnější představy, co mě vlastně čeká.
 
Ukázalo se, že adresa patří Psychiatrické klinice, protože tehdy v začátcích ještě maličko "podzemní" testování prováděla osobně paní doktorka Drábková, která českou pobočku oné "chytré" společnosti nedlouho před tím založila. Trochu jsem se ošíval už v okamžiku, kdy jsem měl projít brankou do objektu kliniky; ono dovnitř je to vždycky snadné, ale ven... A to jsem ještě zjistil, že jde jen o vstup do zahrady, ale vlastní testování probíhá v objektu náležícímu speciálně sexuologii. Mou cestu proto lemovaly pozoruhodné nápisy a šipky typu "Sexuální deviace - dveře 12, přízemí vpravo" a já se zoufale snažil najít správnou místnost sám, jen abych se nemusel nikoho ptát na cestu (dokonce jsem podezíral organizátory, jestli nalezení správné místnosti není už úvodní částí ostrého testu, která má odfiltrovat ty méně disponované), protože jsem si uměl představit ten pohled, kterým si mě přísná sestřička přeměří od hlavy až k patě a s profesionální hranou vlídností řekne: "IQ testy? Tady? AHA! NO JASNĚ! Jen pojďte dál, nemusíte se vůbec ničeho bát."

Bloudil jsem po chodbách a potkal jsem spoustu lidí, z nichž půlky jsem se bál a druhá půlka se pro změnu bála mě, až jsem nakonec našel místnost, ve které se sešla asi dvacítka lidí se stejným cílem jako já a s přibližně stejnými předchozími zážitky; trochu mi to připomínalo radostné setkání Hujerů v kreslírně. Naštěstí jsme neměli moc času pozorovat se navzájem, jinak bychom brzy došli k závěru, že se tu sešli samí zdejší štamgasti. Paní doktorka Drábková nám vysvětlila, jak bude celá akce probíhat, rozdala nám testy a spustila časomíru, aby všichni měli na práci přesně stejnou hodinu. Překvapilo mě, že v této fázi - ještě před spuštěním hodin - někteří uchazeči odložili letmo prohlédnutý test, sebrali se a odešli.

Pamatuji se, že asi do půlky byl test úplná legrace, správné odpovědi se mi zdály jasné a řešení bylo vidět na první pohled. Po půlce začalo lehce přituhovat a bylo nutné začít přemýšlet, no a přemýšlení tuhlo se vzrůstající obtížností úkolů stále víc, vymyslet každou další úlohu stálo čím dál víc soustředění, námahy i času. Když se test chýlil ke konci, už jsem většinou nedokázal, říct, které řešení je správné, jen jsem dokázal v rozumném čase vyloučit některá špatná, no a tři úkoly před koncem jsem narazil na naprosto zřetelnou a neprostupnou intelektuální zeď, přes kterou už se nedalo nijak vyšvihnout, ani když jsem svým šedým buňkám slíbil šedé z nebe. Hodně mě překvapilo, jak je ta individuální hranice jasná; za ní už byl jen svět, kterému jsem nedokázal porozumět, i kdybych na to nedostal hodinu, ale celé týdny času.

Když jsem test odevzdal a vyšel jsem ze dveří, začala mě úděsně bolet hlava, to je tak, když člověk dostatečně netrénuje a vrhne se hned do závodění. Během nastávajícího "intelektuálního odlivu" jsem v polomrákotách opět zabloudil - nejdřív na chodbách a posléze i na zahradě, abych nakonec vyšel jakousi zarostlou, napohled sotva polooficiální brankou, a ocitl se ke své velké úlevě na normální rušné ulici. Na dveřích do ulice bylo hned několik cedulí, z nichž tu nejvyvedenější - s nápisem "Sexuální deviace - dveře 12, přízemí vpravo" - jsem už znal. Ani jsem se nemohl divit, že ženy na ulici, když mne spatřily, kterak jsem touto branou vyšel, okamžitě notně zrychlily. A kolegové v práci, když viděli můj mrákotný stav trvající ještě dlouho po návratu, rezignovali na možnost dát mi ještě nějaké pracovní úkoly, vlídně mě posadili na židli a pustili mi tehdy na - z dnešního pohledu zcela směšném - počítači nějakou děsivou střílečku, protože na nic oduševnělejšího můj přetažený mozek toho dne už nestačil.

Když jsem se u zahrady po víc než čtvrtstoletí po nedávné vycházce na pražský Větrov objevil znovu, už jsem nepoznal, která branka to tehdy byla; cedule na dveřích se časem proměnily a paměť mi zaplnily jiné věci, i když si teď zrovna nemůžu přesně vzpomenout, které. Stál jsem tam se svou čerstvě probuzenou dávnou vzpomínkou, pozdravil jsem směrem k nebi paní doktorku Drábkovou a zároveň mě těšilo i netěšilo, že se mi zase jednou z pořádného závodního přemýšlení nesnaží rozskočit hlava jako tenkrát.

A že už kvůli mně kolemjdoucí ženy ani trochu nezrychlují :-).


Žádné komentáře:

Okomentovat

Děkuji za váš komentář a těším se zase brzy na shledanou.