O flustrátech a uzlech na krevetách

Podobně jako se postupně - podobno africkému moru - rozšířilo nesprávné používání slov hold/holt (blíže v jednom z mých nejčtenějších blogových článků O holdování a holtování), pozoruji poslední dobou čím dál častější používání úžasného slova "flustrace". Ne, významem to zjevně nemá žádnou spojitost s lustracemi ani ilustracemi; z kontextu použití jasně vyplývá, že autor chtěl psát o tom, že je čímsi frustrován, ale nějak se mu tam to "el" omylem vecpalo, možná proto, že je štíhlé a všude se vejde, ale spíš proto, že se autor přeslechl, když tento výraz použil někdo jiný, domyslel si špatně, z čeho je to podivné slovo odvozeno, a teď se snaží vypadat chytřejší a vzdělanější, než nejspíš ve skutečnosti je. A to ani nemluvím o tom, že dost často se toto slovo objevuje v rozčilených textech sršících zlobou a plivajících svůj hněv všude kolem sebe, takže u podobných flusanců zloby je výraz flustrace možná příhodnější, než jak ho i nadále zpozdile uvádí slovník spisovné češtiny. Jako by na sebe autor kromě neznalosti cizích slov ve své proměně ze slušného - byť, pravda, maličko frustrovaného - člověka v internetového plivníka mimoděk tu svou vnitřní zlobu flusnutím jedové sliny prozrazoval.

Po strništi bos (film)

Když jsem před pár lety zde na blogu psal o knížce Zdeňka Svěráka Po strništi bos, ještě jsem netušil, že se s určitým odstupem k tématu vrátím, protože otec a syn Svěrákovi podle této knižní předlohy připraví svůj stejnojmenný film. Proto jsem minulý víkend, kdy jsem vyrazil do centra Prahy, abych využil jedinečnou příležitost projít se po střeše pražské Lucerny (viz moje fotoreportáž Tucet fotek ze střechy paláce Lucerna), sestoupil večer i dovnitř paláce a ve zdejším legendárním kině jsem zhlédl po dlouhé době nějaký nový film. Popravdě, nejsem v posledních letech nijak náruživým obrážečem filmových premiér, ale situace, kdy můj oblíbený režisér natočí film podle námětu mého oblíbeného spisovatele a scénáristy a ještě je námětem knížka, kterou už mám docela poctivě přečtenou a kdysi jsem o ní dokonce psal, nenastává zas tak často, abych si mohl dovolit ji nevyužít.

Předpokládám, že znáte film stejné autorské i rodinné dvojice s názvem Obecná škola. Pokud ano, máte jako diváci na jednu stranu vyhráno, protože už předem tušíte, jakou poetiku autoři v novém filmu zvolili, a navíc děj filmu Po strništi bos předchází ději Obecné školy, takže některé důležité postavy (ač je po létech samozřejmě hrají jiní herci) už vlastně znáte. Na druhou stranu je Obecná škola pro nový film asi podobným prokletím jako váš starší chytřejší bratr, který chodí do stejné školy jako vy: Máte jistotu, že vás s ním budou pořád srovnávat a je velmi pravděpodobné, že to srovnání nebude dopadat ve váš prospěch. Rád bych se na nový svěrákovský film díval nezaujatýma očima, ale nejsem si jistý, jestli je to vzhledem k výběru námětu vůbec možné.

 

Nedělní miniglosy č.416

Tento týden jsem zvažoval, že kvůli vytrvalým přívalům radosti, které na řadě míst způsobila nejmenovaná malá česká bouře (jedním z jejích projevů na tomto blogu byla i básnička Nová hvězda), redakce nebude tuto neděli schopna připravit Nedělní miniglosy. Nakonec se to kupodivu podařilo, miniglos je dokonce o něco víc než o jiných nedělích, tak snad ta docela obyčejná lidská radost nezpůsobí, že se z miniglos vytratí ten správný ironický podtón :-). Přeji všem zdejším čtenářům krásnou letní neděli.

Nová hvězda

Všechny ruby světa překrývá tvá líc,

únava, bolest, radost tisícerá,

zítra o zázračný dnešek víc

................................než včera.

Jestli se mi znovu všechno jenom nezdá,

přibyla nám nová pevná cihla ve zdi,

nově narozená jasná hvězda

.............................do souhvězdí.

Klaněl bych se jí - být králem - jako Werich:

Z vody, jež byla bezesporu živá,

zrodily se pohádkové dary, kterých

........................................neubývá.

Divukrásný výhled má v noci na měsíc

nové živé světlo, které vzniklo z šera.

Na nebi je o zázračnou hvězdu víc

........................................než včera.

Tucet fotek ze střechy paláce Lucerna

Pozn.: Dnes je mimořádná neděle, protože po dlouhé době publikuji během jediného dne hned dva články: Kromě tradičních Nedělních miniglos ještě následující fotočlánek, který jsem vám chtěl nabídnout co nejrychleji, kdybyste se na střechu Lucerny ještě v následujících třech dnech chtěli zajít osobně podívat.

O sobotách bývám poslední dobou tradičně líný. Tedy ne, že by to bylo v jiné dny o moc jinak, ale sobota bývá v tomto směru extrémní. Navíc teď ve druhé půlce prázdnin trošku nervózně čekám na jednu pro mě velmi důležitou zprávu, tak mám tendenci zvládnout během prvního víkendového dne méně, než by se slušelo, a občas nepokrytě lenošit. No a protože něco podobného po dopoledním příchodu z dobřichovických farmářských trhů hrozilo i tentokrát, vynadal jsem si a rozhodl se udělat si odpolední a večerní výlet do centra Prahy, konkrétně do paláce Lucerna. Věděl jsem totiž z článku na blogu Praga magica (děkuji za upozornění), že je právě na jediný týden pro veřejnost přístupná střecha nádherného paláce Lucerna, o které jsem zatím vždy jen slyšel vyprávět. No a protože od šesti hodin přímo v kině Lucerna promítali film syna a otce Svěrákových Po strništi bos (psal jsem zde na blogu kdysi článek o stejnojmenné knize Zdeňka Svěráka), řekl jsem si, že spojím večerní program s odpoledním a na střechu si ještě před filmem zajdu, abych získal nějaké netradiční pražské fotopohledy.

 

Nedělní miniglosy č.415

V uzavřeném prostoru vybuchlého skladu vojenského materiálu ve Vrběticích se poslední dobou koncentruje stále více divokých prasat. Zoologové sice tvrdí, že jde o projev logické snahy divočáků skrýt se v místech, kde nejsou rušeni člověkem, ale předseda SČDD (již před několika týdny v Nedělních miniglosách zmíněné Strany českých demokratických divočáků) vysvětluje situaci zcela jinak: "Nevím proč by inteligentní čeští divočáci neměli mít stejné právo na trochu toho adrenalinového povyražení, jako mají lidé. Když mohou lidé bez překážek ze strany státu skákat z mostů na pružném laně, lézt po skalách bez jištění, střílet po sobě speciálními střelami, sjet se lehkými drogami na nelegální technopárty nebo sledovat sobotní programy z archivu České televize, myslím, že by neměli divočákům v adrenalinové zábavě bránit." Podle informací Nedělních miniglos je aktuálně nejoblíbenější zábavou černé zvěře ve Vrběticích analogie lidské hry "Černý Petr" s názvem "Černý žalud", která je založena na tom, aby zábavymilovná prasátka správně rozeznala velký a chutný žalud od malého nechutného ručního granátu.

Velká povodeň aneb Když máte jedinou minutu na opuštění domova

Patnáct let! Přesně tolik času v srpnu uplynulo od nejrozsáhlejších novodobých povodní na českém území. Stylové by bylo říct, že od té doby už uplynulo hodně vody, naštěstí i té, které bylo před patnácti lety v některých místech tolik, že vypadala, jako by už nikdy odtéct neměla. Však mě znáte - jak je někde nějaké podobné povyražení, mám tendenci se ho zúčastnit. Nebo lépe řečeno, tentokrát jsem spíš "byl zúčastněn", ani jsem nemusel cestovat do žádných exotických destinací. Zkusím tedy zavzpomínat v pár roztěkaných myšlenkách na jeden z největších adrenalinových zážitků svého života, protože jak se správně říká: Zážitek nemusí být pěkný, hlavně když je silný. No a můj patnáct let starý zážitek z mého tehdejšího domova v Rokycanech opravdu silný byl.

Naší rokycanskou povodní jsme o dva dny předběhli Prahu (konečně aspoň v něčem). Přitom v den, kdy povodeň do Rokycan přišla, jsem ještě dopoledne byl se svou bývalou manželkou na návštěvě u mých rodičů ve Staňkově. Okouzleně jsem fotil rozvodněnou Radbuzu analogovým foťákem, prvním slušnějším, který jsem si kdy pořídil, a přemýšlel jsem, jak moc asi prší u nás doma. Už cestou vlakem do Rokycan bylo vidět, že vody je opravdu hodně, koryto Klabavy už bylo hnědavé vodě malé. Pořád jsem si ale říkal, že je šance, že nejvíc vody bude přicházet z centrálních Brd, zatímco náš tehdejší dům stojící vedle malého Boreckého potoka, který za běžných okolností i celkem malý pes přebrodí bez rizika, že si vodou umorousá břicho, nebude - napájen vodou z klidnější oblasti - vyvádět žádná větší alotria.

 

Nedělní miniglosy č.414

Podle ekonomických expertů není aktuálně hlavní překážkou pro vstup Turecka do Evropské unie ani postupný rozvoj pravomocí tureckého prezidenta, ani dynamický odklon od tradičně sekulární občanské společnosti, ale především pro Turecko nepřijatelný postoj EU k tureckému medu. EU totiž požaduje, aby podobně jako pojem "MÁSLO" nebo "RUM" měl v budoucnu i "MED" přesně definovaný a jednoznačný výklad. "Češi sice kvůli svému pomazánkovému máslu prskali, ale nakonec změnu skousli," prohlásil evropský komisař pro přesné definice základních potravin. "Turecký med ale ani zdravými zuby skousnout prostě nejde a Turci jsou navíc v tomto ohledu naprosto nepřesvědčitelní, i když turecký med nemá se skutečným medem skoro nic společného. Pro nás je to ale naprosto zásadní věc, takže vstup Turecka do EU je prakticky vyloučený." Turci odmítli i vstřícný návrh, aby se "Turecký med" nazýval propříště jen "Turecký", podobně jako se z českého "Pomazánkového másla" stalo pouhé "Pomazánkové". Turečtí vyjednavači místo toho, aby navržené kompromisní řešení náležitě ocenili, dokonce přišli s agresivní právní konstrukcí, že "Evropská unie" v aktuální podobě nesplňuje některé ze základních definičních rysů skutečné unie, takže by se měla nazývat pouze "Evropská".

 

Aspoň to jméno aby zůstalo...

Vždycky, když vidím film Věry Chytilové Faunovo velmi pozdní odpoledne (chcete-li si přečíst mé trochu podrobnější blogové zamyšlení nad tímto filmem, stačí prokliknout), pobaví mne - a zároveň zamrazí - jedna scéna těsně před koncem: Opilý Faun (skvělý Leoš Suchařípa) se brání symbolické smrtce (typově přesná Libuše Pospíšilová). "Ještě ne!" snaží se jí vytrhnout. Ještě není (nebo se aspoň domnívá, že není) připravený na to, aby si ho odvedla. Čmárá pohozenou křídou nesmyslně z posledních sil po chodníku zcela nečitelně své jméno a hlasem plným obav z nenaplnitelnosti svého přání křičí vstříc svému minulému světu: "Aspoň to jméno, aby po mě zůstalo!"

Aspoň to jméno... Kolik podobných nenápadných příkladů máme všude kolem sebe! Nedávno jsem si zašel na oběd do vršovické restaurace, kde jsem loni měl fotografickou výstavu (viz fotočlánek Jak vypadají moje fotky Pod Lipami?) mimo jiné i proto, že právě vystavuje kolekci fotografií z Japonska. Z vystavených fotek jsem byl tentokrát, přiznávám, velmi rozpačitý, ale své "estetické rozladění" jsem zajedl výborným jídlem a zapil černou třináctkou, tak se takové sobotní poledne dalo rozhodně snést :-). No a když jsem šel z oběda, odbočil jsem k úžasnému funkcionalistickému kostelu svatého Václava od architekta Josefa Gočára. Ne, tentokrát jsem nechtěl fotit velký architektonický celek neobyčejně zdařilé moderní stavby. Ale všiml jsem si jedné drobnosti před zamčeným vstupem do chrámu.

 

Proč zůstávám na blog.cz?

Hlavně, probůh, ode mne nečekejte žádnou patetickou obhajobu toho, jak to tady na té naší blogové platformě chodí skvěle, takže i po více než osmi létech jsem nadále nadšeným klientem, který dobře ví, že nikde jinde to není tak fajn jako právě zde. Naopak, spíš se chci zamyslet nad tím, proč přes minimální technický i businessový rozvoj, dlouhodobě dost mizernou komunikaci s blogery, neexistující vizi zjevně tápajícího majitele, jak blog někam posunout, aby z toho něco měly obě strany, a přes místy odpudivé bulvární prostředí a jeho stylu odpovídající děsuplné reklamní aktivity pořád ještě setrvávám zde.

Nezastírám, že určitě v tom hraje roli moje lenost. Nastřádal jsem na zdejším blogu víc než 1400 článků, z nichž pár dokonce považuji za kvalitní. I kdyby byl přechod na jiný blog mnohem jednodušší, než ve skutečnosti je, váhal bych s ním, protože součástí takového přechodu by měla být zevrubná inventura a probírka, aby při přechodu vznikla nějaká nová kvalita a ne jen prosté "oprásknutí" toho, co už tu jednou bylo. No a na pořádnou odpovědnou "legální migraci", která by aspoň trochu odpovídala mé představě, zatím nemám ani náladu ani čas ani dostatek "morálně volních vlastností".

 

Nedělní miniglosy č.413

V letos doposud nejteplejším dnu, kdy teploty přesáhly 37 stupňů ve stínu, odvolali velitelé pražské Hradní stráže své strážné z budek u hradních bran, kde stráž běžně stává. Budky tak v horkém dni zůstaly prázdné, přesto se v jejich okolí pro jistotu pohybovali členové speciálního hradního antikonfliktního týmu, kteří se snažili vysvětlovat některým zahraničním návštěvníkům Prahy z ještě méně rozvinutých destinací, že budky mají jiný účel, než na který jsou tito turisti u podobných objektů zvyklí.

----------------------

Po skončení famózní atletické kariéry se jamajský sprinter Ussain Bolt překvapivě nejspíš uchytí jako exkluzivní poradce v péči o zdravou pleť. "Předpokládáme, že i v nové kariéře si Ussain udrží pověst rebela," řekl Nedělním miniglosám Boltův mediální zástupce. "Zatím tomu nasvědčuje pozoruhodné doporučení pana Bolta jeho klientům, že podle jeho osobní zkušenosti se nejlépe chytá bronz přímo v centru Londýna.

O burkinách a toleranci

Možná si příliš fandím, protože nikdo sám sebe nemůže vidět objektivníma očima, ale vždycky jsem se považoval za celkem tolerantního člověka. Když se v našich mediálních luzích a hájích rozproudila emotivní debata o tom, zda do našich českých bazénů patří zahalující plavky, tzv. burkiny (nebo burkini?) a zda po našich malých českých svobodomyslných chodnících smějí chodit zahalené ženy, přimělo mě to k zamyšlení, jak je to v souladu s touto mou domnělou tolerancí. Snad mi odpustíte, že jako neplavec přemýšlím i o bazénech, které sám téměř nenavštěvuji, ale myslím, že tato skutečnost je pro vytvoření názoru celkem nepodstatná, pokud je k dispozici aspoň špetka fantazie.

Vždycky mi bylo úplně jedno, co si kdo obléká a jak vypadá. Proč by mě mělo pobuřovat, když si na sebe někdo vezme to, co se mi nelíbí nebo co považuji za podivné? Ať se každý obléká tak, jak jemu to vyhovuje a podle pravidel, která ctí. Kdo jsem já, abych někomu říkal, jak to má být správně? Nejsem ani uznávaným arbitrem obecného vkusu ani příslušníkem většinou hloupě namyšlených oddílů bulvární módní policie. Samozřejmě, lidé na mne svým oblečením a obecně vzezřením nějak působí, někdo fantasticky, jiný libě, někdo méně libě a někdo prostě nelibě. Ale hranice mého osobního vkusu by neměly být měřítkem toho, co se smí a co nesmí.

 

Úžasné nádraží v Kjótu (Kyoto Railway Station)

V minulém týdnu jsem shodou okolností několikrát nezávisle nakousl své oblíbené téma - cestování po Japonsku: Jednak jsem si vysloužil dobrou večeři, na kterou mně pozval jeden známý, který si ode mne chtěl vyslechnout některé mé zážitky, protože se do Japonska v příštím roce chystá jet. Jednak jsem v článku Po proudu šumného Šumného potoka zavzpomínal na to, kterak jsem před lety poprvé viděl budovu železničního nádraží v japonském Kjótu v seriálu Šumné stopy, kde byl jeden vstup architekta a herce Davida Vávry natočen právě v této mimořádně zajímavé budově. O víkendu jsem navíc dělal trochu pořádek (podotýkám - s velmi malým úspěchem) ve starých fotkách. Tak jsem všech těch spojených věcí využil k tomu, že jsem se rozhodl s notným časovým odstupem připravit další článek z mého japonského fotoarchívu, který využije několika vlastních, většinou na blogu ještě nepoužitých záběrů k malému nakouknutí do zákoutí pozoruhodné moderní stavby.

Mám totiž rád chytře navržené moderní stavby; snad se milovníci klasického Japonska neurazí, když popravdě řeknu, že právě železniční nádraží v Kjótu se stalo jedním z mých největších kjótských zážitků, a to jsem během těch sedmi dnů strávených při svých dvou japonských cestách v tomto krásném městě viděl a zažil opravdu leccos. Dá se tedy říct, že tak trochu malou speciální fotoreportáž kjótskému ndraží dlužím. Fotek jsem našel něco přes stovku, tak jsem jich několik vybral. A i když na fotkách nádraží paradoxně neuvidíme ani jeden vlak, myslím si, že i tak se bude na co dívat.

Nedělní miniglosy č.412

Podle specialistů z Vysoké školy pohádkářsko-sociologické jsou čeští lidovci svou odvahou, se kterou se spojili a hned zase rozpojili s hnutím Starostů, ztělesněním české varianty tradiční pohádkové postavy - Nebojsy. "Český Nebojsa se od běžných rigidně nebojácných evropských Nebojsů liší tím, že se v závěru pohádky konečně naučí pořádně bát, takže se s ním většinová bojácná a místy lehce zbabělá česká společnost může plnohodnotně identifikovat," řekl nám vedoucí katedry psychologie pohádkových postav. "Ano, zatím jsme se naučili bát především sami o sebe," řekl Nedělním miniglosám optimisticky naladěný předseda Bělobrádek, "ale i to je pro nás s naší dlouholetou děsivě nebojácnou stranickou historií velký krok kupředu."

Proti proudu šumného Šumného potoka

Už jsem si díky několika sériím pořadů s architektem a hercem Davidem Vávrou vštípil, že šumné věci nejsou jen ty, které šumí, ale i takové, které jsou pěkné a stojí za podívání. Objevil jsem v těch pořadech pro sebe mnoho krásných míst nejen u nás doma, ale třeba i v dalekém Japonsku; vždyť třeba poprvé mě pro úžasnou stavbu nádraží v Kjótu nadchnul právě David Vávra ve svém pořadu věnovaném především působení českých architektů v Japonsku a já si tehdy - aniž bych si uměl představit, že se to opravdu někdy uskuteční - jen představoval, jaké by to asi bylo krásné vidět to vše jednou na vlastní oči (blíže např. viz článek Japan 2011 - U císaře v paláci). Na své nedávné dovolené v Jeseníkách jsem ale měl možnost projít se kolem něčeho, co je šumné z obou důvodů nebo dokonce ze tří důvodů zároveň: Nejenže jde o velmi pěkné místo "pro oko", ale navíc to místo ještě příjemně šumí. A - pěkně do třetice - se slovo šumný dokonce objevuje v názvu. Řekněte sami: vás by nelákalo projít se - byť bohužel bez sympatického pana architekta jako extravagantního průvodce - kolem Šumného potoka?

 

Nedělní miniglosy č.411

Podle psychologů a sociologů v poslední době v České republice prudce roste počet lidí se zcela iracionáním myšlením, kteří milují nejrůznější nesmyslné konspirační teorie. Podle následného průzkumu se ovšem asi 80% lidí domnívá, že se uvedenému závěru vůbec nedá věřit, protože situace je ve skutečnosti mnohem horší, ale výzkumníci mají nadnárodními společnostmi zakázáno nám to říct.

----------------------

Hradní kancléř Vratislav Mynář musel vysvětlovat, jak mohl dát s klidným svědomím vedoucím představitelům Kyrgyzstánu doporučení, že dosud v oboru neznámá česká firma je schopna zajistit mnohamiliardovou zakázku na výstavbu soustavy kyrgyzských hydroelektráren. "Je pravda, že o této firmě vůbec nic nevím," potvrdil kancléř Mynář ve sledovaném rozhovoru pro Radio Biškek, "ale doporučení jsem dal bez váhání, protože když mohu já dělat tolik let bez bezpečnostní prověrky hradního kancléře, předpokládám, že jiní šikovní čeští lidé zase bez větších problémů postaví pár vodních elektráren, zvlášť když součástí technického řešení bude alespoň jeden tunel."

Haiku zázračného světla

Když jsem na své nedávné dovolené v Jeseníkách hledal zajímavá místa, na kterých světlo vodních proudů kreslilo na potocích abstraktní nebo dokonce naší fantazií konkretizovatelné ornamenty, letělo mi hlavou hodně námětů, ve kterých vystupoval v hlavních rolích kontrast světla a stínu; čím tmavší prostředí kolem, tím větším zázrakem pro mě byla světelná etuda v centru dění. Tohle "tekoucí světlo" umí prostě zázraky, stejně jako naopak zázraky umějí do našeho života vnést kouzelné světlo. Haiku, které jsem si z Jeseníků přivezl (a byl jsem na ně tehdy pyšný), bylo úplně jiné než to dnešní; tak to bývá, že těch pár slabik musí v čase trochu uzrát a výsledná podoba nakonec bývá úplně odlišná než první a napohled "hotová" a "definitivní" představa. Ale slabiky jako by se samy a bez našeho přičinění v čase přesypávaly jako zrníčka písku ve starodávných hodinách. Zítra by haiku nejspíš zase vypadalo jinak. Naštěstí je krásné letní DNES, tak na chvíli přesýpání zastavme a podívejme se, co nám z našeho písku vzniklo :-).

 

O saltu mortale s dvojitým vrutem

I když se to možná lidem, kteří si četli moje reportáže z Japonska včetně výstupu na krásnou Fudžisan, nemusí zdát, nežiju zrovna adrenalinovým životem. Neskáču z mostů na pružném laně, neúčastním se různých závodů pro drsňáky, nechodím střílet po jiných lidech airsoftovými kuličkami, neřídím motorová vozidla v dopravních zácpách, rušné křižovatky přecházím většinou na zelenou, nelítám na paraglidu, nelámu si končetiny na skalách ani se nepřu s mohamedány, které náboženství je nejlepší. Dalo by se tedy říct, že se pohybuji celkem daleko od nebezpečí úrazu, takže moje pojišťovna, u které jsem i proti úrazu pojištěn, mi nestačí posílat bonusy za bezeškodní průběh.

Jedinou situací, kdy mi nebezpečí úrazu doopravdy bezprostředně hrozí, jsou chvíle, kdy se snažím být z nějakého důvodu nadstandardně opatrný, což většinou není ani tak kvůli sobě samotnému, jako spíš kvůli někomu nebo něčemu, co je pro mne vzácné. V ten okamžik je ale dobré se ode mne držet dál, protože je téměř jisté, že se něco semele. Stejně jako včera.

 

Jeseníky - výjevy od Studeného potoka

Na závěr své dovolené v Jeseníkách jsem vám ukázal fotky, kvůli kterým jsem se vracel do údolí Studeného potoka pod Vysokým vodopádem, protože se mi jako záběry líbily a potřeboval jsem je vyfotit ještě jednou a líp (viz článek Divoké jesenické zebry pod Vysokým vodopádem). Říkal jsem si, že vlastně nepotřebuji vyfotit nic víc než ty dvě fotky, kvůli kterým jsem se vrátil "na místo činu", ale znáte to - údolí je dlouhé a člověk neodolá, když vidí něco zajímavého. Tak dnes ještě přidávám další tři fotky ze stejného výletu.

Když jsem se díval na následující fotku, bylo mi hned jasné, že na záběru není obyčejná peřej Studeného potoka se spoustou proudů a proudíků, ale že sledujeme řádného odpočívajícího bezhlavého jezdce. Vždyť kdo z nás nikdy hlavu neztratil, nebo ji aspoň na nějakou dobu neodložil? Vidím ho, jak přichází ze své náročné jezdecké práce domů, uvolněně odkládá svou hlavu obolavěnou celodenním shonem na noční stolek vedle gauče a rozkošnicky se natáhne. Hlavně, říká si, jako by se za tuhle chviličku ryze nehokejového zakázaného uvolnění styděl, hlavně ať mi teď proboha nezazvoní mobil, protože poctivé "head free" uspořádání ještě nikdo ze světových výrobců mobilních telefonů nevymyslel! :-)

Nedělní miniglosy č.410

Ještě než se pustíte do dnešní rozšířené porce miniglos, možná vás bude zajímat, že jsem na svém fotowebu založil nový dlouhodobý fotocyklus Pražské drobnůstky, kam jsem začal dávat obrázky nenápadných pražských zákoutí, která potkávám a občas i fotím při svých toulkách hlavním městem. Kdo sem na blog chodí delší dobu, dobře zná stejnojmennou blogovou rubriku, kde se pod názvem Pražské drobnůstky skrývají drobné pražské zajímavosti ve spojení textu a obrázků. Samozřejmě, na fotowebu je smysl "pražských drobnůstek" oproti blogu přece jen dost posunutý, a nová fotogalerie tak vlastně nemá s blogovou rubrikou kromě názvu moc společného, protože by tam fotky měly obstát i bez jakéhokoli doprovodného textu a měly by si vystačit pouze s obrazem a názvem. Jestli se tak stane, to se teprve uvidí; zatím jsem do nově vznikajícího fotocyklu zařadil prvních devět fotek, částečně starších a částečně pořízených v poslední době, a předpokládám, že se série bude postupně profilovat, méně zajímavé fotky postupně odpadnou a budou nahrazeny (snad) lepšími.

 

Umíme na blogu přijímat a poskytovat kritické připomínky?

Jedním z témat, která mě po celých víc než osm let, kdy jsem na blogu aktivní, velmi zajímají a baví mne je sledovat, je kritika našich blogových "výpotků". Za tu dobu jsem došel k poměrně zřetelným závěrům, které je možné velmi zjednodušeně shrnout do tří základních a (aspoň pro mě, protože schopnost přiměřeně kritické (sebe)reflexe považuji za důležitou součást výbavy každého člověka) nepříliš povzbudivých bodů:

1. Věcná kritika na blog.cz je zatraceně vzácné zboží

2. Málokdo je schopný kritiku svého blogu bez zbytečných emocí přijmout

3. Málokdo je schopný věcnou a podnětnou kritiku k cizímu blogu poskytnout.

Samozřejmě, něco jiného je to ve verbální rovině: Je mnoho blogerů, kteří své čtenáře přímo vyzývají k projevení názoru, ale podle toho, co na blogu zažívám, dospívám k přesvědčení, že se ve většině případů nejedná o skutečný, ale jen proklamovaný zájem. Nedejbože totiž, aby se někdo opravdu vyjádřil a šlo o vyjádření nepochvalné.

 

Neboj, synáčku, já tě nedám!

Nedávno jsem se byl v rámci pravidelných vycházek po pražských domech podívat na malém výletě v Podskalí, kde jsme si docela poctivě prohlédli zajímavý kostel Nejsvětější Trojice (v Trojické ulici). Mimochodem, jde o kostel, který byl před tím, než byl během husitských bouří zbořen a zničen, zasvěcen svatému Ondřeji nebo svatému Antonínovi (v pramenech se uvádějí obě verze) a poté byl ve 2. pol. 15. století obnoven s novým patrociniem a posléze i pozdně barokně přestavěn. Měl jsem s sebou samozřejmě i fotoaparát a zkoušel jsem zachytit zajímavý interiér nepříliš rozlehlého kostela, udělal jsem desítky fotek kostela zevnitř i zvenku, ale pořád to prostě nebylo ono, fotky byly jako pohlednice, jen ilustrace bez stopy duše a příběhu. Až jsme vyšli do přilehlé zahrady, která byla kdysi hřbitovem přiléhajícím ke kostelu a dnes tvoří příjemnou oázu zeleně uvnitř bloku budov. Tam, u rohu bývalé márnice jsem našel skromný ale mně velmi sympatický námět na dnešní malý fotočlánek.

 

Nedělní miniglosy č.409

Po týdenní dovolenkové přestávce se opět vracejí tradiční Nedělní miniglosy, tentokrát už ve svém 409. vydání. V pauze jste se samozřejmě mohli ještě vrátit k naší nedávné oslavě jubilejního 400. čísla tohoto svérázného týdeníku připomenutím speciálního výběru 60 nejlepších glos z poslední stovky čísel. V dalších týdnech by již měly Nedělní miniglosy vycházet normálně, pokud nenastane během některého z víkendů nějaká pro mne zásadnější událost, která by kvůli svému významu měla před vším ostatním - a tedy samozřejmě i před NMg - jednoznačnou přednost. Tak pojďme na to a společně se vraťme s notnou dávkou nadhledu k vybraným událostem uplynulého týdne:

Řád od japonského císaře pro pana Zdeňka Thomu

Asi před rokem jsem na těchto stránkách psal o pozoruhodné výstavě fotografií Zdeňka Thomy s názvem Kouzelné Kjóto, která byla k vidění na Staroměstské radnici (podrobněji viz článek Zdeněk Thoma - Kouzelné Kjóto (Wonderful Kyoto). Výstava mne zaujala, samozřejmě tomu napomohlo i to, že jsem řadu míst na obrazech sám svýma očima viděl a procházel se kolem nich, ale přesto v těch fotkách bylo mnoho univerzálního, co nepotřebuje osobní zážitek a konfrontaci s osobně viděným. Bylo pro mne pak velkým potěšením, když se mi na základě mého článku o výstavě pan Thoma loni ozval a vyměnili jsme si pár dopisů.

Když si dnes člověk otevře nějaké zprávy, většinou je to, jako by na sebe vylil konev splašků. Dozvíme se, kdo koho zabil, kdo se s kým rozhádal, kdo komu vyhrožuje, kdo považuje koho za idiota a spoustu dalších negativních věcí. Mediálním hrdinou se, zdá se z historických ponaučení, nejsnáz člověk stane, když rozpoutá nějakou děsivou válku, zlikviduje dostatečné množství nevinných lidí nebo když aspoň podpálí Artemidin chrám v Efesu. Dobrou zprávu, aby člověk pohledal; dobro je vůbec mediálně nezajímavé a když už se o něm píše, tak mívá skoro až výsměšný nádech, jak je často (samozřejmě v očích těch správně rozumných, inteligentních a slušných lidí) spojované s naivitou a idealismem. Přiznávám, že čím jsem starší, tím mám radši dobré zprávy, stejně jako mám rád dobré a zajímavé lidi, a když se o nějaké opravdu pozitivní zprávě o takových lidech dozvím, mívám chuť se o ni podělit i s ostatními, což je přesně příklad dnešního článku.

 

Divoké jesenické zebry pod Vysokým vodopádem

Už několikrát, když jsem zavítal do Jeseníků, jsem se chtěl podívat, jak vypadá tamější nejvyšší vodopád. Jmenuje se (kupodivu) Vysoký vodopád, kdysi měřil 45 metrů, ale v roce 1880 po velké povodni došlo k sesuvům půdy, která zaplnila původní místo dopadu vody a vytvořily se další stupně; dnes se u Vysokého vodopádu uvádí výška 28 metrů. I to je dost a vodopád jsem chtěl vidět na vlastní oči, ale už několik let jsem se vždy z nějakého pseudodůvodu k vodopádu nedostal. Tak jsem si to letos vynahradil, protože jsem si k vodopádu vyšlápl hned dvakrát. Ptáte se proč? No přece kvůli zebrám, které mi u vodopádu překazily focení. Zdá se vám to podivné? Na rysy a vzácně dokonce na medvědy jsme si už v souvislosti s Jeseníky zvykli, na Rejvízu chovají docela normálně pštrosy, ale divoké zebry pod Pradědem?

 

Poutní kostel Panny Marie Pomocné ve Zlatých Horách

Mám rád místa s příběhem a existenci silného příběhu těžko může poutnímu kostelu Panny Marie Pomocné u Zlatých Hor někdo upřít. Těch příběhů je dokonce hned několik, takže když teď pár dní pobývám na jesenicku, poutní kostel byl jedním z míst, kam jsem se chtěl určitě podívat.

Prvním příběhem je úplný počátek místní mariánské tradice. Za třicetileté války, která se na oblasti zlatohorska a jesenicka projevila velmi negativně, se prý v těchto místech ukryla před švédskými vojsky jedna místní těhotná žena. V tísni požádala o přímluvu Pannu Marii, která ji vyslyšela a ženě se narodil zdravý syn Martin. Že v tomto případě nejspíš nejde jen o legendu, je patrné z toho, že sám tento synek - když se v dospělosti stal váženým občanem - přikázal na místě svého narození pověsit na paměť onoho příběhu s dobrým koncem obraz Panny Marie. K obrazu začali přicházet poutníci a po nějaké době zde lidé postavili dřevěnou kapli. No a protože příliv poutníků sílil, v 19. století zde byl na místě původní kapličky vystavěn řádný poutní kostel.

 

Upajdaný výlet na Rejvíz

Jsem-li někde v horách nebo je v dosahu něco zajímavého, přiznávám, rád chodím pěšky. Když je třeba, dokážu pěšky urazit i docela velké vzdálenosti a může být kosa i vedro, může pršet nebo být sucho jako v srpnu na Lefkadě, můžu jít nalehko nebo s bagáží. Má to ale jednu podmínku: Musím mít nohy aspoň v trochu ucházejícím stavu, což tentokrát nebylo úplně stoprocentně naplněno. Při fotovýletu údolím Bílé Opavy jsem občas - kromě i jinak krkolomných výstupů a sestupů po kamenitém břehu říčky - hňápnul do potoka, což nakonec vzhledem k nevázané kombinaci spousty všudypřítomného kamení a vody vedlo k malé nepříjemnosti: Přinesl jsem si s sebou na hotel pár puchýřů na chodidle, které mi věnovala Bílá Opava zcela zdarma jako věrnostní bonus.

Nevím, jak podobnou nepříjemnost řešíte vy, já používám dost konzervativní postupy - tedy propíchnout/proštípnout plaskýř a dát chodidlu trochu času na zacelení. Jenže - přece se nebudu na dovolené zacelovat celý den, když kolem je tolik krásných míst k vidění! Jako vzor jsem si tedy vzal sportovce nastupující do rozhodujících zápasů se zlomenými končetinami a proraženými lebkami; co je proti tomu dosud nezhojený puchýř? A tak jsem přece jen vyrazil aspoň na malý výlet, autobusem jsem se nechal dovézt (ta potupa pro náruživého chodce) asi 8 km do Rejvízu (ano to je tam, co měli být ti nebezpeční velcí medvědi :-)). V normální kondici se tam dá po zajímavých místech nachodit klidně 20 km a ještě k tomu nějaká ta cesta tam a zpátky... Já se rozhodl se tentokrát šetřit, víc než 10 km nedat a i zpět se dopravit autobusem.

 

Kytice z peřejí Bílé Opavy

Jestli si podle názvu článku myslíte, že jsem protiprávně trhal v rezervaci Údolí Bílé Opavy chráněné rostliny, tentokrát jste vedle. Ale jednu "fotografickou kytičku" jsem si z procházky nádherným horským údolím přece jen "utrhl": Trvalo mi to celé tři minuty, načapalo mě při tom několik procházejících turistů a jeden pracovník opravující dřevěné chodníky, žebříky a mostky. Nikdo z nich nic nenamítal, protože asi nepoznali, že právě z peřejí Bílé Opavy škubám kousky světla, abych je poskládal do malého dárku pro toho, koho mám rád.

Ti z vás, kteří si sem chodí číst už delší dobu, dobře vědí, že údolí Bílé Opavy patří mezi moje zamilovaná místa, takže když se mihnu kolem Jeseníků, nikdy nezapomenu aspoň půlden věnovat celkem náročnému výletu po březích čerstvě narozené říčky, která se ale už po pár stech metrech má velmi čile k světu a vytváří soustavu vodopádů a peřejí. Pravda, je to trošku náročnější procházka, ale i když už jsem ji s foťákem prošel mnohokrát, pokaždé se podaří najít nějaké nové "nadějné" místo.

 

Řinčení řetězů na Čertových kamenech

První den svého jesenického pobytu jsem se rozhodl trochu prozkoumat blízké okolí města. Když jsem se procházel o nedělním večeru po ulicích, všiml jsem si maličké čárky na vysokém kopci nad městem. Ano, rozhledna, nijak zvlášť vysoko, jen necelých 500 metrů převýšení, to, myslím, bude zajímavý bod programu, pořádné počáteční rozhlédnutí si zdejší malebné okolí určitě zaslouží. Variant, kterak se dostat na kopec s rozhlednou, je spousta a já jsem si skoro na každé křižovatce cest vybíral, kudy jít dál.

Výhodou blízkého okolí Jeseníku je spousta pramenů. I když si s sebou nevezmete na výlet žádné pití, nehrozí, že byste zemdleli žízní. Jen kolem v kopcích, kudy jsem procházel, bylo roztroušeno asi 30 pramenů, některé přímo u cesty, za některými bylo třeba jít kousek stranou do lesa, některé prýštily přímo ze skály, jiné byly svedené do dřevěné trubky. Většina pramenů je již dnes zase opečovávaných, postupně se opravují; ostatně jejich okolí bylo většinou kdysi upraveno vděčnými pacienty Vinzenze Priessnitze, pozoruhodného a podnikavého samouka, který v Jeseníku ve 20. letech 19. století založil první vodoléčebné lázně na světě a na jeho práci se dodnes v mnohém navazuje.

 

O relativitě zpoždění

Je zvláštní, že Einsteinovská teorie pracuje běžně s pojmem relativity času, ale nikdy nevyužívá jako praktický příklad relativitu zpoždění. A přitom kdy jindy se různě rychlé plynutí času projevuje průkazněji, než když máme zpoždění? Když máme už někde být a nejsme, když někdo na nás právě marně čeká. Někdy se pouhá minuta může protáhnout k nekonečnu, třeba když jdete pozdě na schůzku s někým, koho chcete přesvědčit, že jste za všech okolností odpovědní a dochvilní, jindy na toho, koho milujete, vydržíte bez mrknutí oka čekat celé hodiny, představujete si ho, těšíte se na něj a vůbec vám to při nepřipadne dlouhé. A po své víkendové cestě na dovolenou do Jeseníků už vím, že zpoždění může dokonce bryskně přecházet mezi různými podobami a velikostmi, že by vlasatému strýčkovi Albertovi údivem přecházely oči na červenou.

Můj cestovní plán byl jednoduchý: Z Dobřichovic pojedu příměstským vlakem do Prahy, tam se nalodím na rychlík, tím pojedu do Zábřehu na Moravě (zdravím, paní Růženko...) a odtud spěšným vlakem do Jeseníku. Pravidelný příjezd ve 13:15, což je s přebohatou rezervou, protože recepce v mém hotelu funguje do tří. I když nabereme cestou nějaké zpoždění, měl bych všechno v pohodě stihnout. Jenže - zpoždění je činorodé a stačí mu málo, aby se utrhlo ze řetězu.