Plečnikův lev za pevnou mříží

Nechodím v posledních letech rád na Pražský hrad. I když jsem tam dříve chodíval velmi často a myslím, že jsem to tam i dost dobře znal. Křížem krážem jsem ho prochodil zejména v 90. letech a na počátku milénia, kdy se Hrad postupně skoro úplně otevřel veřejnosti, a já tak měl možnost podívat se do nejrůznějších hradních zákoutí, i do těch, která dřív byla strážena po zuby ozbrojenými hlídkami, aby někdo náhodou komunistickým papalášům na Hradě pobývajícím či dokonce bydlícím nezkřivil vlas na jejich třídně nenávistně smýšlejících hlavách. Leč doba volného přístupu opět pominula a s jejím koncem pominuly i moje návštěvy. Od té doby, co se člověk musí o vstup doprošovat v dlouhých frontách u bezpečnostních rámů, mě na Hrad nic neláká; necítím se tam vítán. Za ty dlouhé roky jsem na Hrad pronikl všehovšudy dvakrát a to jen proto, že jsem toužil shlédnout nějakou hradní výstavu, pro kterou, bohužel, byl vstup nutný.

Na Kamennej most - a dost

Když ještě po Karlově mostě jezdívala auta, říkával prý Jan Werich, bydlící dole na Kampě, taxikářům, kteří ho večer vozili domů, že mají jet "na Kamennej most a dost!" Odtud pak stačilo sejít po schodech na ostrov ohraničený z jedné strany Vltavou a z druhé Čertovkou, přejít malebné náměstíčko až k okraji velkého parku, a pan Werich byl doma. No a já si na tuhle větu minulý týden vzpomněl, protože přesně takhle jsem se po stále ještě dost opuštěném centru Prahy prošel při své první jarní ryze fotografické procházce. Z hlavního nádraží jsem to vzal k Obecnímu domu, na Staré Město jsem vešel symbolicky Prašnou bránou a pak už jsem pokračoval klasickou Královskou cestou přes Celetnou, Staroměstské náměstí, Karlovu ulici, Křižovnické náměstí a na Karlův (druhdy Kamenný) most. Dál na Hrad jsem už nepokračoval, abych zase pražské viry nedráždil příliš, už takhle z toho byla víc než dvouhodinová procházka. Prostě na Kamennej most a dost! Pokračovat můžeme zase někdy příště.

Nedělní miniglosy č.539

Koronavirové sevření snad - aspoň prozatím - maličko polevuje, takže se nejen otevírají některé obchody, ale taky se mi trochu vrátila chuť do focení, byť s povinnou rouškou to venku pořád ještě zdaleka není ono. Epidemická situace je ovšem stále proměnlivá a nikdo přesně neví, co nastane zítra, zatímco na naše Nedělní miniglosy, svérázný blogový týdeník, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", je i nadále spolehnutí, že vyjdou v tradičním čase. Tentokrát vychází už 539. číslo, které chce opět svoje stálé, občasné i náhodné čtenáře v nelehké době trochu potěšit a snad občas i rozesmát, jako to Nedělní miniglosy s chutí dělají už více než 11 let.

Přestože místní blog tomu v uplynulém týdnu opět kladl určité překážky, nakonec se mi podařilo zveřejnit dva nové články: Prvním bylo vyprávění o záludnostech netradičního soužití v mé jen napohled jednočlenné domácnosti v textu O skřítcích v době karantény, druhým byl speciální prvomájový fotočlánek Vyznání ve žluté obálce, obsahující další barevnou fotokoláž z doby mého nuceného pobytu v dobřichovickém obýváku. Z minulého týdne pak ještě jednou připomenu reportáž ze svého návratu do Prahy po dlouhých šesti týdnech - Virové proměny Prahy.

Vyznání ve žluté obálce

Když si mám vybrat, co mi k Prvnímu máji víc pasuje, rozhodně dám svátku lásky vždycky přednost před svátkem práce. No a k lásce patří samozřejmě i různá osobní vyznání, ke kterým dochází tradičně pod rozkvetlým stromem, ale často - i když to tedy zatraceně není ono - i na dálku, tím spíš v této podivné koronavirové době, kdy se na dálku učí, schůzuje, hraje divadlo, čtou knížky, pořádají přátelské srazy, koncertuje se, a dokonce se tak i jezdí cyklistické závody. To všechno funguje, i když to asi v žádném z těch oborů úplně "není ono", tak jak by to "ono" mohlo být právě v tak delikátní a "kontaktní" oblasti, jakou je láska?

Kdo si sem chodí číst pravidelně, dobře ví, že v době karantény jsem tady postupně ukázal několik barevných fotokoláží skládaných z obyčejných barevných papírů a drobností, které jsem našel kolem sebe. Měl jsem všehovšudy tři barevné čtvrtky; z té červené vznikla Japonská plachetnice s dominujícími trojúhelníky, z bledě modré vyšel Modrý don Quijote, laděný nenápadně spíš do kulata, a z poslední žluté vznikl už začátkem dubna obrázek s převažujícími lichoběžníky, který představuji dnes. No a protože jsem doma náhodou našel ještě kus staré černé čtvrtky, z této barvy a ze zbytků tří již dříve použitých barev vznikla ještě návdavkem Pyramida tří sluncí.

O skřítcích v době karantény

Když jsem je zahlédl poprvé, myslel jsem, že mám halucinace. Seděli tři v rohu obývacího pokoje, kde jsem až na zřídkavé výjimky strávil poslední měsíc a půl, velcí asi jednu píď, jak se na pidimužíky sluší, podobní jeden druhému a třetímu jako vejce jiným dvěma vejcím, a zdáli se být zasmušilí. Prostřední občas předpisově zakašlal do loketní jamky. Když si všimli toho, že je sleduji, tiše vzdychli, rozplynuli se a ponechali mě o samotě s neodbytnými otázkami.

Na internetu jsem se dočetl, že v době dlouhodobého nuceného pobytu ve vnitřních prostorách nejsou podobné výstřelky mysli ničím výjimečným. Zavření lidé např. hovoří nejen se svými psy, kočkami či rybičkami v akváriu, jako tomu bývá jindy, ale často i s květinami na okenním parapetu, s čajovou konvicí, prababičkou na dobové fotografii či s dávno prázdnou lahví od silvestrovského šampaňského. Lidská mysl je v takové situaci z naklonovaných dnů otupělá jen zdánlivě, ve skutečnosti je naopak zjitřená z nedostatku podnětů, takže si vymýšlí, představuje a fantazíruje. Vytvořit tři maličké neexistující postavy v koutě obýváku je pro ni hračkou. "Dokud mluvíte vy na ně a nepromlouvají oni k vám, je to zcela normální," říkal v televizi jistý psychiatr s tikem ve tváři, pokud se mi tedy taky jenom nezdál.

Nedělní miniglosy č.538

Naše putování krajinou koronavirové epidemie mi poslední dobou připomíná šněrování nočního opilce po silnici od pangejtu k pangejtu: Poté, co poddanstvo pod svištěním biče se skřípěním zubů pochopilo, že chodit se teď smí výhradně vlevo, teď dříve nekompromisní hlasy připouštějí, že vlastně není žádný problém pošpacírovat se i pěkně prostředkem silnice a občas klidně i na jejím pravém okraji, protože si stejně nejsme jisti, po které straně silnice se v této krajině jezdí, a kde je tedy pro nás jako pro obyčejné chodce větší nebezpečí, že nás smete projíždějící kamion. Ještěže i v této veskrze nejisté době existují některé nenápadné jistoty, jako např. že v neděli na tomto blogu opět vyjdou Nedělní miniglosy, náš svérázný blogový týdeník, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", a které si můžete přečíst, ať už právě nesmíte vyjít ani sami s odpadky před branku, nebo se naopak se skupinou rozverných přátel chystáte zajet si levně nakoupit do Německa. I dnešní 538. číslo má rozhodně ctižádost své stálé, občasné i náhodné čtenáře potěšit a snad občas i rozesmát, jako to dělá už více než 11 let.

Virové proměny Prahy

Za těch 11 let, co bydlím v Dobřichovicích, odhaduji počet cest do Prahy a zpět asi tak na 3000, spíš víc. Přesto jsem si při té dnešní připadal nervózní, jako by šlo o premiéru. Není divu - Prahu jsem naposledy navštívil 10. března, když jsem se tam byl podívat na báječnou výstavu fotografa Martina Stranky. Tehdy se Praha ještě zdála být normálním městem, pak se ale z normálního města hbitě rekvalifikovala na doupě virového ďábla, aspoň tedy podle našich krvežíznivých médií. Celou dobu nouzového stavu jsem poctivě dodržoval různá omezení, byť mi řada z nich připadá nesmyslná, takže cesty do Prahy jsem si odpustil. Teď už ale nazrála doba, abych si konečně po dlouhé době vyzvedl část hotových zarámovaných fotek pro sérii tří fotografických výstav, které chystám na léto, a tak jsem se do Prahy konečně vypravil. Nebo aspoň do toho, co z ní po měsíci a půl našeho odloučení ještě zbylo. Buď výlet přežiju bez ztráty kytičky nebo se - jak se teď mezi politiky něžně říká - promořím.

Ano, tahle cesta do Prahy byla opravdu v mnohém premiérová: Poprvé ve svém životě jsem směřoval do Prahy bez turistů. Poprvé jsem jel v roušce a s pohotovostní lahvičkou dezinfekce. A poprvé jsem se snažil zbytečně nedotýkat sdílených povrchů, např. různých veřejných rukojetí, knoflíků, klik, pohyblivých i statických madel. Vyhýbal jsem se i lidem, ale to, přiznávám, dělám častěji. S potěšením jsem pozoroval, že většina lidí se na oplátku vyhýbá mně, protože jsme - chtě nechtě - jeden pro druhého potenciálním virošiřičem. Ale ono je to s viry těžké: Budou-li opravdu chtít, budeme-li něčím imponovat jejich jednoduchému pragmatickému vnímání světa, jsem přesvědčen, že si nás najdou, i když se necháme preventivně zazdít v odlehlém koutě sklepa dávno opuštěného kláštera.

Pyramida tří sluncí

Když jsem byl malý, objevil jsem v naší velké knihovně starou sci-fi knížku Signály z vesmíru od českého spisovatele Vladimíra Babuly. Knížku plnou dobrodružství z idealizované budoucnosti jsem si tehdy svým chlapeckým srdcem, které se ještě nerozptylovalo jinými druhy lásky (není divu, bylo to někdy ve druhé, třetí třídě), doslova zamiloval, četl jsem ji kolem dokola, domýšlel si, co se asi s jednotlivými hrdiny příběhu dělo dál a litoval jsem, že knížka nemá žádné pokračování. A tehdy jsem poprvé v touze po zachycení svých myšlenek popadl propisku a rukou i myslí neumělou jsem spáchal "románové pokračování". Už dnes nevím, jaký mělo děj, pamatuju si jen na to, že to byl útlý svazeček rukou hustě popsaných listů a že jsem s tím pokračováním byl velmi velmi spokojený (tvůrčí skromnost mi byla vždycky vlastní). Po několik letech jsem pak ovšem v knihovně náhodou našel skutečné pokračování - knihu Planeta tří sluncí o velké kosmické výpravě "sjednoceného lidstva" do hvězdného systému Centauri.

Nedělní miniglosy č.537

Podobně jako celosvětová virová epidemie, i Nedělní miniglosy, náš svérázný blogový týdeník, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", pokračuje dál bez přestávek. Zatímco ale všichni věříme, že epidemie v naší zemi v posledních dnech slábne, doufám, že něco podobného Nedělní miniglosy nepostihne a i dnešní 537. číslo bude umět všechny své stálé, občasné i náhodné čtenáře potěšit a snad občas i rozesmát, jako to dělá už více než 11 let.

V povelikonočním týdnu jsem zde zveřejnil - přestože blog se tomu svými permanentními výpadky celý týden urputně bránil, seč mohl - dva nové články. Prvním bylo představení knížky Miroslava Horníčka Saze na hrušce, ve které autor vzpomíná na své dětství prožité v Plzni a na své četné příbuzné. Druhý článek obsahoval proklik do speciální a běžně nepřístupné klavírní sekce mého fotowebu, kam jsem přidal další čtyři kousky Goldbergových klavírních variací J. S. Bacha v mém vlastním neumělém podání. Ve stejném článku jsem také oznámil posun své původně květnové fotografické výstavy Třicet tváří světla, která by se mohla podle přepracovaného plánu odehrát v termínu 17. června až 8. srpna v divadle v Horních Počernicích. No a z minulého týdne si dovolím ještě připomenout text Pod rouškou, ve kterém se vyznávám z ne zrovna vřelého vztahu k aktuálnímu symbolu českého plošného boje s virovou epidemií.

Nové Bachovy variace

V září jsem na svém hlavním blogu v článku Johann Sebastian vlastní rukou zveřejnil odkaz na čtyři vlastníma neumělýma rukama zahrané Bachovy klavírní Goldbergovy variace. Už tehdy jsem si říkal, že bych třeba mohl časem pár kousků přidat a protože dnes se naplnil měsíc, který jsem strávil prakticky pořád doma, měl jsem trochu času cvičit, a v tomto týdnu dokonce i čas výsledek nahrát. Kromě původně nahraných čtyř variací (č.4, 6, 9 a 18) jsem přidal konečně i hlavní téma (tzv. Arii), které je základem variací a normálně se jím většinou začíná, a nově jsem doplnil variace č.2, č.5 a č.22. Variaci č.18 jsem nahrál nově, protože se mi původní mastodontní provedení nelíbilo. Tedy ne, že by to teď nebyli mastodonti, jen jsou po zimě trochu pohublí, takže běhají o něco křepčeji a tolik pod nimi neduní země :-).

Nahrávka jako obyčejně není zvlášť kvalitní ani zvukově natož interpretačně, ale i tak ji v tomhle období, kdy blog.cz celé dny blbne a neumožňuje rozumné soustředěné psaní, přikládám, protože jde o odkaz na speciální "goldbergovskou" stránku na mém webu www.petrvapenik.cz. Protože jde primárně o web fotografický, běžný návštěvník na něm tuhle hudební stránku nenajde, funguje jen jako datový zdroj pro tento blogový odkaz.

Miroslav Horníček: Saze na hrušce

Domníval jsem se, že od svého oblíbeného spisovatele (ale i herce, dramatika, moderátora a klauna) Miroslava Horníčka jsem přečetl vše, co kdy napsal, ostatně většinu těch knížek mám přímo ve své knihovně v poličce, kam je možné kdykoli namátkou sáhnout a potěšit se i v nepříjemných chvílích. Bývá v nich to, co od knížek očekávám: cit, humor, životní moudrost, sebereflexe a pochopení pro mnohé, nad čím je zvykem tvářit se přísně. Snad si umíte představit mé překvapení, když jsem při postupném pořádání knihovny otevřel útlou Horníčkovu knížku Saze na hrušce, abych do ní vlepil své nové Ex Libris (konkrétně č.153), pochopitelně jsem se začetl (začtu se téměř do každé z knížek, proto je pořádání knihovny tak neproveditelný úkon trvající mi logicky mnoho let) a zjistil jsem, že tyhle vzpomínky na dětství ve staré plzeňské čtvrti, kterou sám tak dobře znám, jsem zatím - i když jsem byl přesvědčen o opaku - nikdy NEČETL! A to knížka vyšla v roce 1996 a musí být u mne doma nejméně dvacet let.

 

Nedělní miniglosy č.536

Za normálních okolností si Nedělní miniglosy na Velikonoční neděli dělají sváteční přestávku, do normálních okolností mají ovšem letošní Velikonoce velmi velmi daleko. Když je tedy letos o Velikonocích kvůli epidemii snad úplně všechno jinak než normálně, jsou prakticky vyloučeny běžné rodinné návštěvy, společné výlety, tradiční velikonoční bohoslužby i oblíbená koleda, řekl jsem si, že Nedělní miniglosy, náš svérázný blogový týdeník, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", do takových rozbouřených svátečních vod vyjít mohou a mají. Vítám tedy všechny stálé, občasné i náhodné čtenáře u dnešního 536. čísla nedělníku, který vychází už déle než 11 let a i dnes je opět po týdnu připraven vás potěšit a snad i občas rozesmát, ať už máte jen přestávku ve vysilující práci, nebo jste právě doma a odskočili jste si od mazance, od beránka nebo od velikonoční nádivky. Ostatně - podobně jako velikonoční nádivka, i Nedělní miniglosy obsahují sem tam lehce žahavá sousta, byť čerstvě vylíhlé jarní kopřivy jsou v tom tentokrát nevinně.

Modrý don Quijote

Minulý týden jsem v článku Japonská plachetnice publikoval první ukázku ze svého aktuálního domácího focení barevných koláží (i s podrobným postupem, jak se motiv vyvíjel), které v době virovou epidemií omezeného pohybu nahradilo moje standardní focení venku v přírodě a hlavně v Praze, kde už jsem nebyl skoro měsíc. Původně jsem myslel, že si udělám jen jeden obrázek jako kuriozitu, která bude v budoucnu připomínat aktuální nelehké období. Protože ale nouzový stav trvá a ještě nějakou dobu trvat bude, rozhodl jsem se pokračovat podle osvědčeného hesla "kdo si hraje, nezlobí".

Pod rouškou

Kdysi jsem četl výsledek jakési obsáhlé studie, že Češi doslova milují slevy v obchodech, byť já různé posly slev a červeně přeškrtnuté cifry obcházím obloukem. Též jsem mockrát ve vypjatých sportovních situacích slýchal skandování červenomodrobílých davů, že kdo neskáče, není Čech, což mě vždycky spolehlivě znehybnilo, byť by mi v té chvíli bylo sebevíce do skoku. Nikdy v životě jsem s vlasteneckou slzou v oku nevystoupal na horu Říp, na tu horu, která vypadá jako mateřský prs, a možná proto tolik vybízí i jinak celkem racionální praotce k psychedelickým vizím o krajině oplývající mlékem a strdím. Když k tomu přidám nepochopitelnou skutečnost, že pivo piju jen výjimečně, nejsem domácím kutilem, který z vysloužilého fénu dokáže sestrojit funkční repliku atomového ledoborce Lenin, a nikdy jsem neviděl ani jeden díl Ordinace v růžové zahradě, není divu, že občas trpím pochybnostmi, jestli mě úřady pokládají za Čecha oprávněně, a souvisejícím mučivým pocitem vykořeněnosti.

Nedělní miniglosy č.535

Touhle dobou jsem sice měl původně v plánu procházet se po Fóru Romanu a fotit Koloseum či fontánu di Trevi, ale prakticky celosvětový nouzový stav stále trvá a nic nenasvědčuje tomu, že by měl v úmyslu končit, takže místo toho fotím drobné blázniviny doma v obýváku a zachce-li se mi fontány, mohu si tak maximálně nepříliš romanticky pustit v koupelně vodu v bidetu. Nepříjemnému viru není možné upřít značnou houževnatost, ale nemenší houževnatost, myslím, svým více než jedenáctiletým trváním prokazují i Nedělní miniglosy, náš svérázný blogový týdeník, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", jehož pětisté třicáté páté číslo, které je opět po týdnu připraveno vás potěšit a snad i občas rozesmát, jste právě rozečetli.

Hirošima - japonský Fénix

Když jsem na konci loňského roku nuceně měnil notebook a na poslední chvíli jsem zálohoval staré dokumenty a obrázky, procházel jsem postupně i archívní ročníky fotek. Znovu jsem se přesvědčil, že tam je spousta fotek z mých dvou japonských cest, které jsem nikdy nepoužil a nikomu ani neukázal. Přece jen - do tehdejších denních blogových reportáží, které jsem psal docela v kalupu přímo na místě, se vešlo vždy jen pár snímků a příležitostí se k fotkám vrátit nebylo za běžného provozu mnoho. Teď tu vzhledem k trvající virové epidemii a z ní plynoucí mírnější formě "domácího vězení" určitá šance je, tak jsem v archivu trochu zalistoval a pro dnešek jsem z něj vytáhl jedenáct fotek z města, které bylo před tři čtvrtě stoletím v jediném okamžiku prakticky vymazáno z map - z Hirošimy. Před devíti lety jsem ve městě a jeho okolí strávil sice jen krátký ale moc zajímavý čas (jeden den, jednu noc a následující ráno) při cestě z Kjóta na ostrov Kjúšú a na základě tehdejších zážitků jsem napsal blogový článek Atomový dóm a mijadžimské ústřice. Při své druhé návštěvě Japonska o tři roky později jsem už městem jen projížděl při své cestě na ostrov Jakušimu. Dnes vás tedy zvu znovu na krátkou procházku Hirošimou, během které se podíváme, jak tato inkarnace bájného ptáka Fénixe dokázala povstat ze zmaru, smrti a popela.

Japonská plachetnice

Někteří fotografové se hned po vyhlášení pravidel omezujících pohyb v souvislosti s aktuální virovou epidemií vypravili do vyprázdněných pražských ulic, aby nafotili zajímavá a krásná místa bez jinak všudypřítomných turistů. Ano, je pravda, že jsem si spoustu pražských míst často přál kvůli fotkám zbavit zoufalých nekončících davů, ale když se turisti z ulic doopravdy vytratili, zjistil jsem, že v nouzových podmínkách mě takové focení nebaví. Nechci se vypočítavě vydávat za "občana Prahy na povolené procházce", nechci se s někým hádat, že focení je právě teď vlastně moje - i když nevýdělečné - zaměstnání, a moji potulku po ulicích je tedy možné hodnotit jako "cestu do práce". Nemám v sobě touhu dokumentaristy zachytit na fotkách lidi v povinně nošených rouškách. Dokonce mě v takových podmínkách netěší ani představa, že bych si v Dobřichovicích vyšel jen tak fotit k řece, i když se u řeky jistě najde dostatek míst, kde bych měl celkem soukromí, takže by mě možná ani žádný bdělý a uvědomělý soused nenahlásil jako individuum podezřelé z vědomého porušování nouzových pravidel občanského soužití. Focení venku v podmínkách nouzového stavu mi prostě nečiní radost, takže po něm nijak netoužím. A bez radosti a touhy mohou - jak jsem přesvědčený - vzniknout jen zbytečné a špatné fotky.

Nedělní miniglosy č.534

To tedy opravdu nevím, jak budu tentokrát psát tento úvodník, když za okny nadále zuří pandemie a v televizi právě dávají mého oblíbeného Formanova Amadea, kterého prostě nedokážu vypnout, ač jsem tento výtečný film již nesčíslněkrát viděl a dokonce jsem o něm na blogu podrobně psal v tomto speciálním článku. Ano, úvodník k Nedělním miniglosám, našemu svéráznému blogovému týdeníku, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", občas připravuji v předstihu už v sobotu v noci, abych se mohl v neděli soustředit už "jen" na vlastní obsah týdeníku, zvlášť když ještě nemám žádnou představu, o čem v něm budu tentokrát psát. To ovšem nic nemění na tom, že v tuto chvíli je už, zdá se, 534. číslo nedělníku, který vychází už déle než 11 let, hotové a připravené potěšit a snad i trochu rozesmát vás - všechny zdejší čtenáře - ať už jste právě v rušné práci, v klidu domova nebo snad dokonce právě dlíte v nepříjemné karanténě.

TOP fotky zima 2020

I když aktuální okolnosti jsou kvůli virové epidemii povýtce nenormální, snažím se pokud možno dodržovat činnosti tradiční a ustálené, a virovi natruc tak aspoň budit zdání běžného optimistického provozu. I proto normálně vycházejí každou neděli Nedělní miniglosy a kromě miniglos pak v týdnu většinou další dva blogové články. I proto čas od času přibyde nějaká fotka na mém Instagramu (i když jich není moc, protože opravdu nejsem specialista na čtvercový formát). A i proto se každého čtvrt roku objeví na mém fotowebu výběr nejlepších fotek za uplynulé roční období. A protože minulý týden skončila oficiálně zima (byť vlastně letos pořádně ani nezačala), připravil jsem pro všechny zájemce o moje fotky další "sezónní výběr". Protože mnozí z vás ode mne dostali link na TOP 27 zimních fotek začátkem týdne mailem spolu s informacemi o mých letošních plánovaných fotovýstavách, tentokrát sem nedám přímý odkaz jen na poslední "zimní" výběr, ale rovnou na souhrnnou stránku obsahující odkazy na všech 5 prozatím zveřejněných on-line výstav. Vyberte si prosím podle svého gusta:

E-xpozice: On-line výstavy na fotowebu Petra Vápeníka

 

Čas na Ex Libris

Odmalička mám moc rád knížky a naše bohaté domácí knihovny, plné starých i novějších výtisků nejrůznějších vůní i obsahu, mi vždycky poskytovaly dostatek různorodého materiálu k tomu, abych dal tomuto vztahu náležitý prostor. Vlastně už od dětství ale osciluji mezi dvěma extrémy: mezi vytrvalou snahou mít v knížkách pořádek a systém, který mi umožní kdykoli rychle najít to, co hledám, a přirozenou osobnostní tendencí k vytváření nepořádku, chaosu, binci, brajglu, čurbesu, a dala by se jistě najít i ostřejší slova. Několikrát jsem se už jako školák pokusil udělat seznam všech knížek, které doma máme, pěkně strukturovaný podle autorů, názvů knih, překladatelů, ilustrátorů či nakladatelství, ale většinou na to padla půlka letních prázdnin, a výsledky mé upřímné snahy přitom byly nevalné a jen špatně použitelné. Po několikerém přestěhování (knížky vždy tvořily asi 80% stěhovaného nákladu) jsem pak úplně ztratil chuť knížkám vnucovat nějaký systém, výsledkem čehož je, že rozmazlené knihy si v bytě dělají víceméně, co chtějí, leží ve všech dostupných i nedostupných koutech, tam, kde se jim právě zachce, samostatně i ve štůskách, štosech či haldách, některé dokonce vyzývavě otevřené.

Nedělní miniglosy č.533

Protože píšu Nedělní miniglosy už druhou neděli po sobě z nouze doma v obýváku, činím tak bez roušky povinné hned za dveřmi dobřichovického bytu, tak snad na své čtenáře přes obrazovku počítače nic neprsknu, a prsknu-li, nechť je to jen nepříliš nebezpečný vir humoru, který se Nedělní miniglosy, náš svérázný blogový týdeník, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", snaží pěstovat a šířit zcela záměrně už víc než 11 let. Ať už jste právě nemocní či zdraví, v pohodě nebo trochu otrávení, bezstarostní nebo s obavami o to, co bude, o samotě v karanténě nebo mezi svými blízkými, v práci nebo v režimu nuceného odpočinku, Nedělní miniglosy jsou opět připraveny zklidnit váš rušný den, stejně jako na chvilku rozptýlit případnou nudu, tentokrát už svým 533. číslem.

Nouzový stav v hodině chemie

Dalo by se říct, že nouzový stav, se kterým se v plošné variantě kvůli koronaviru právě poprvé setkáváme, pro mě není žádnou novinkou - nejen proto, že jsem při velké povodni roku 2002 bydlel v zaplaveném a nějakou dobu i evakuovaném prostoru, ale i proto, že jsem kdysi jeden nouzový stav dokonce osobně vyhlásil. Snad už to dnes můžu po skoro čtvrtstoletí přiznat, protože čin je - jak věřím - promlčen, a vše navíc dopadlo dobře a prošlo bez povšimnutí širší veřejnosti. Vzhledem k určitým posunům v pojetí bezpečnostních pravidel a především kvůli moderní tendenci zaznamenávat a sdílet s prominutím každý prd a následně pak - nejlépe když o věci a jejích okolnostech sám nic moc nevím - dělat i ze zakrslého komářiska nejméně patnáctihrbého velblouda, bych byl dnes za něco podobného nejspíš veřejně gilotinován a mé popravě by na facebooku přihlíželi díky on-line přenosu jak moji dychtiví studenti, tak i jejich krvelační rodiče. A proč že jsem vlastně při jedné své hodině chemie vůbec zmíněný nouzový stav vyhlásil? Protože jsem při vyučování připravil látky, které - vymknou-li se kontrole - mohou být opravdu nebezpečné, takže je dobré vyjasnit si v kolektivu předem nouzová pravidla, což je mimochodem postup, který, myslím, pro studenty může být dokonce přínosnější, než pokus samotný. 

 

Vždycky jsem považoval za nesmysl šprtat se různé vlastnosti látek, když člověk nemá možnost je opravdu na vlastní oči vidět. Je hezké odříkat namemorovanou poučku, že vodík je bezbarvý plyn, který ve směsi s kyslíkem třaská, ale samozřejmě mnohem lepší pro zapamatování je si to třasknutí v kontrolované formě vlastníma rukama vyzkoušet a ušima potvrdit. A tak jsem se v jedné své třídě, kde jsme právě probírali halogeny, rozhodl, že si o nich nebudeme jen povídat nebo si prohlížet jejich fotky, ale pěkně si je ukážeme naživo: V jediném chytrém a přitom nepříliš složitém pokusu je možné v první nádobce připravit chlor, ten odvést do druhé nádobky a použít ho k přípravě bromu a ten pak dál ve třetí nádobce uvolní jód. Jediný pokus, na kterém je možné nejen ukázat, jak ty tři prvky reálně vypadají, ale i jak jsou reaktivní, k čemu se dají použít, v čem všem se liší, atd., atd.; na jediném pokusu se dá postavit výuka celé velké kapitoly. Má to jen drobný háček: všechny ty připravené látky umějí nadělat za určitých podmínek docela paseku, třeba chlor tak velkou, že se využíval i jako válečný prostředek a zabil spoustu lidí. A škola, kde jsem učil, neměla v té době ani základní vybavení pro skutečně pořádnou výuku chemie, třeba jen obyčejnou digestoř, a všechno se dělalo na koleně. Jenže kampak na Čerfa nápaditého!

Nejkrásnější rozkvetlá jarní tanka

Zatímco správní křesťané světí neděli, na tomto blogu se už víc než 11 let v neděli nekřesťansky maká, aby mohly vycházet tradiční Nedělní miniglosy. Blogový odpočinek přicházívá až v pondělí, jak je vidět i z toho, že za poslední skoro rok a půl tu nevyšel při pondělku ani jediný článek. Jenže někdy si prostě z dobrých důvodů vůbec není možné představit, že článek v pondělí nevyjde - tak pěkně to časově vyjde! A to je právě případ dneška.

Co je důvodem, že taková drobnost jako blogový článek nejde odložit na později, když odložit nejspíš půjde i tak monstrózní akce, jakou je fotbalový evropský šampionát, a možná dokonce i samotná nedotknutelná olympiáda? Možná proto, že pro mě už velmi velmi dlouho právě v tento den začíná mé soukromé jaro, ať už venku právě pálí slunce, zuří "blizardiáš" nebo vojsko a policie hlídkují, jestli snad jako dočasný samozvaný básník náhodou nezamýšlím sejít z odpovědné cesty a vypravit se jinam než do práce, tedy ke svému psacímu stolu.

Nedělní miniglosy č.532

Nedělní miniglosy mají štěstí, že dokonce ani když se sejde jejich úplně kompletní redakce, nemá se při tom kdo od koho čímkoli nakazit. Proto i když byl na celém území našeho státu v tomto týdnu vyhlášen nouzový stav a spousta věcí nejen že nefunguje, ale dokonce ani nesmí fungovat, Nedělní miniglosy, náš svérázný blogový týdeník, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", vycházejí zcela normálně v podobě svého 532. čísla. Samozřejmě, po dlouhé době je nemohu psát ve své oblíbené kavárně, jako tomu bývá každou normální "nenouzovou" neděli, ale vznikají v mém dobřichovickém obývacím pokoji, do kterého odvážně nakukuje jarní sluníčko a pohled ven z okna ničím nenaznačuje, že tam kromě barevných kytiček a keřů na různých místech rozkvétá i něco jiného, mnohem záludnějšího a nebezpečnějšího. Co jiného zbývá než chovat se v rámci možností odpovědně, neblbnout, nepanikařit, dívat se na svět optimisticky a - pokud to bude jen trochu možné - NEDAT SE. Ať už jste právě obklopeni svou milou rodinou nebo konzervami z Tesca, ať už se nacházíte v náročné práci, v domácím napjatém klidu nebo dokonce v karanténě, Nedělní miniglosy jsou opět připraveny zklidnit váš rušný den, stejně jako na chvilku rozptýlit případnou nudu.

Výstava Martin Stranka - Dechem

Na tuhle výstavu jsem se moc těšil od okamžiku, kdy jsem se dozvěděl o tom, že se chystá. Fotky Martina Stranky už totiž pár let docela poctivě sleduji, i když šlo doposud většinou o žánr, jehož nejsem zrovna velkým fanouškem. Budu-li upřímný, vlastně mě docela štve, že se mi Martinovy fotky tolik líbí, protože mi to docela podstatně narušuje mou vlastní pracně budovanou "filosofii fotografie" jako odrazu - třebas mnohdy podivné a našim očím více či méně skryté - objektivní skutečnosti. I když chápu nutkání tvůrců vytvářet v obrazech nové světy a nové vztahy mezi objekty inscenováním, skládáním a počítačovými kouzly, vždycky to beru tak trochu jako podvod na realitě a jako určitou míru pohrdání vůči ní, jako by realita sama nebyla dostatečně fascinující, proměnlivá, inspirující a přitom do značné míry odolávající poznání a pochopení.

Jenže u fotek Martina Stranky jsem s touto svou teorií v koncích, protože i když by moje oči nad jeho fotkami měly podle všeho zlomit hůl jako nad tím, co je bez ohledu na skutečnost uměle konstruováno, inscenováno a ohýbáno, místo toho ty oči, potvory, zradí všechny mé domněle neochvějné a rozumem a zkušeností vtloukané principy, o kterých sám sebe přesvědčuji, a místo očekávané podmračené nelibosti mi jako na truc zprostředkovávají libost, okouzlení a místy úžas. No řekněte sami, není to od nich podraz?

Program mých fotovýstav

Jak už jsem několikrát avizoval, letos se po pěti fotografických výstavách z let 2013 - 2018 chystám uspořádat hned tři další výstavy. Slíbil jsem, že až se situace kolem letošního "výstavního trojboje" aspoň trochu vystříbří, dám všem zájemcům vědět podrobnosti, abyste si mohli včas udělat představu, kdy a kde bude možné fotky vidět, a případně si učinit předem příslušnou poznámku do svého plánovacího kalendáře. Samozřejmě, mám už zkušenost, že se podobné akce až do okamžiku skutečného zahájení mohou chovat poněkud nevyzpytatelně, skoro jako živé organismy, protože reálný svět je plný změn a proměn. Některá data jsou však už v této chvíli jasná a doufejme, že neměnná (i když se pochopitelně může stát, že se nám proradné viry ještě pokusí připravované akce nějak znepříjemnit, tohle bohužel není možné mít úplně pod kontrolou), takže v tomto prvním blogovém upozornění uvedu všechny informace, které jsou už pevně dohodnuté, a doplním je i těmi, které se ještě budou v následujících dnech a týdnech upřesňovat.

Které výstavy tedy v době od května do září tohoto roku budete moci navštívit?

Nedělní miniglosy č.531

Po svých nedávných 11. narozeninách pokračují dnes Nedělní miniglosy, svérázný blogový týdeník, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", ve své dlouhé tradici už 531. číslem. I v dobách jinak přetékajících spíš nepříznivými zprávami (což je ale téměř každá doba, protože příznivé zprávy mají mezi čtenáři jen krátkodobý potenciál, na rozdíl od zpráv hororových, kterých je možné se bát prakticky bez ustání) se tak opět můžeme s notnou dávkou nezbytného nadhledu ohlédnout za vybranými událostmi uplynulého týdne. Přeji všem čtenářům (a vzhledem k jejich dnešnímu svátku především čtenářkám :-)) příjemnou, slunečnou a pokud možno viruprostou březnovou neděli, ať už jste právě na procházce v rozkvétající přírodě, v rušných městských ulicích nebo v asketických podmínkách domácí karantény. Nedělní miniglosy jsou připraveny zklidnit váš rušný čas, stejně jako zahnat případnou nudu.

Tajemství svazečku japonských básní

Když jsem kdysi v čerstvém přívalu zamilovanosti napsal a na blogu zveřejnil své první haiku, myslel jsem si, kdovíjak jsem originální: Těch, kdo své bouřící city a přetékající emoce vtělují do strohých řádků s několika slabikami tradiční sevřené japonské formy poezie asi nebude moc. Zdálo se mi, že libůstku číst nebo dokonce psát podobné básně sdílí jen hrstka kulturních nadšenců a intelektuálských podivínů, ale nikdy bych si nepomyslel, že by s japonskými básněmi mohl mít něco společného někdo z mé rodiny před okamžikem, kdy jsem sám úžasnou shodou okolností našel cestu k daleké japonské zemi a zamiloval jsem si ji skoro tak, jako nádherné důvody, které mě k ní přivedly.

Možná si tedy dovedete představit moje překvapení, když se nám podařilo v krabici s různými starými dokumenty a osobními věcmi po mém staňkovském dědečkovi najít malý svazeček zažloutlých a ohmataných papírů se strojopisným přepisem sbírky starojaponské poezie s názvem Verše psané na vodu. Kde se těchhle pár volně ložených papírů se záznamem padesátky klasických japonských básní v naší celkem obyčejné rodině z malé obce mezi Plzní a Domažlicemi vzalo? Co má s takovými básničkami společného můj - jakkoli celkem podnikavý - dědeček kameník a babička po většinu času v domácnosti a posléze z nouze dělnice v pletařských závodech? Ano, můj dědeček byl i díky své profesi bezesporu silný a odvážný chlap, ale přesto si - aspoň pokud si pamatuji - nesplétal vlasy do samurajského účesu, a babička chodila po kuchyni spíš v seprané zástěře než ve slavnostním kimonu. Tak co dělá v jejich věcech starojaponská lyrika?

Říční proudy v podzámčí

Poslední roky bývá v Berounce jen málo vody, takže když tu chci fotit své oblíbené říční "infraproudy" bez toho, aby na obrázcích buď byly nepříjemné "olejové" odlesky nebo (při použití polarizačního filtru) naopak prosvítalo kamenité dno mělké řeky, nezbývá mi, než fotit někdy na přelomu února a března, kdy je sice vody celkem dostatek, ale buď je po deštích nebo po oblevě trochu kalná nebo se pro změnu nedostává sluníčka, které by proudící vodu zajímavě prosvěcovalo. Dnů, kdy se všechno sejde tak, jak si představuji, zase nebývá tolik, loni na jejich spočítání úplně stačily prsty jedné ruky a tohle pondělí se k nim k mému potěšení přidalo. Voda se po předchozích deštích už stihla "vyčeřit", ale ještě neopadla, obloha se vyjasnila a sluneční paprsky měly letos snad poprvé opravdu jarní parametry. Pak ovšem nezbývá nic jiného, než počkat na odpoledne, kdy slunce svítí ve směru "po proudu", hodit si stativ přes rameno, opásat se všemi nezbytnými objektivy a pospíchat k Neumětelům, konkrétně tedy k říčnímu brodu poblíž dobřichovického zámku, kde mám už od loňska vyhlédnutých několik fotogenických vln a navíc tam cítím dobrou motivaci vyfotit něco, co třeba v létě budu moct veřejně vystavit pár desítek metrů odtud, v zámeckém sále. A těším se, až se první návštěvník začne shánět po tom, kde vystavená fotka vznikla, a já mu to místo budu moct ukázat z okna: "Támhle, vidíte tu vlnku na řece? Tak to je ona!"

Nedělní miniglosy č.530

Minulým rozšířeným vydáním jsme společně oslavili 11. narozeniny Nedělních miniglos, svérázného blogového týdeníku, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", a dnes pokračujeme v jeho dlouhé tradici už 530. číslem, abychom se opět mohli s notnou dávkou nezbytného nadhledu ohlédnout za vybranými událostmi uplynulého týdne. Vítám všechny abonenty, jakož i čtenáře občasné a nahodilé, a věřím, že i dvanáctý rok života týdeníku se zkratkou NMg se rozběhne bez velkých zádrhelů a protivenství.

Během týdne jsem publikoval dva nové články: V prvním jsem zveřejnil Dvě nabídky pro blogery a na základě odpovědi na první z nich již uvažuji o nejvhodnějším termínu pro společnou vycházku po pražských drobnůstkách. Ve druhém jsem pak - obklopen neumlčitelnými vražednými mediálními viry - stručně popsal obsah své spíže v článku O zásobách na čas karantény. Z minulého týdne pak ještě připomenu lehce uštěpačnou rýmovanou miniaturku Za vodou.