čtvrtek 19. března 2020

Nouzový stav v hodině chemie

Dalo by se říct, že nouzový stav, se kterým se v plošné variantě kvůli koronaviru právě poprvé setkáváme, pro mě není žádnou novinkou - nejen proto, že jsem při velké povodni roku 2002 bydlel v zaplaveném a nějakou dobu i evakuovaném prostoru, ale i proto, že jsem kdysi jeden nouzový stav dokonce osobně vyhlásil. Snad už to dnes můžu po skoro čtvrtstoletí přiznat, protože čin je - jak věřím - promlčen, a vše navíc dopadlo dobře a prošlo bez povšimnutí širší veřejnosti. Vzhledem k určitým posunům v pojetí bezpečnostních pravidel a především kvůli moderní tendenci zaznamenávat a sdílet s prominutím každý prd a následně pak - nejlépe když o věci a jejích okolnostech sám nic moc nevím - dělat i ze zakrslého komářiska nejméně patnáctihrbého velblouda, bych byl dnes za něco podobného nejspíš veřejně gilotinován a mé popravě by na facebooku přihlíželi díky on-line přenosu jak moji dychtiví studenti, tak i jejich krvelační rodiče. A proč že jsem vlastně při jedné své hodině chemie vůbec zmíněný nouzový stav vyhlásil? Protože jsem při vyučování připravil látky, které - vymknou-li se kontrole - mohou být opravdu nebezpečné, takže je dobré vyjasnit si v kolektivu předem nouzová pravidla, což je mimochodem postup, který, myslím, pro studenty může být dokonce přínosnější, než pokus samotný. 
 
Vždycky jsem považoval za nesmysl šprtat se různé vlastnosti látek, když člověk nemá možnost je opravdu na vlastní oči vidět. Je hezké odříkat namemorovanou poučku, že vodík je bezbarvý plyn, který ve směsi s kyslíkem třaská, ale samozřejmě mnohem lepší pro zapamatování je si to třasknutí v kontrolované formě vlastníma rukama vyzkoušet a ušima potvrdit. A tak jsem se v jedné své třídě, kde jsme právě probírali halogeny, rozhodl, že si o nich nebudeme jen povídat nebo si prohlížet jejich fotky, ale pěkně si je ukážeme naživo: V jediném chytrém a přitom nepříliš složitém pokusu je možné v první nádobce připravit chlor, ten odvést do druhé nádobky a použít ho k přípravě bromu a ten pak dál ve třetí nádobce uvolní jód. Jediný pokus, na kterém je možné nejen ukázat, jak ty tři prvky reálně vypadají, ale i jak jsou reaktivní, k čemu se dají použít, v čem všem se liší, atd., atd.; na jediném pokusu se dá postavit výuka celé velké kapitoly. Má to jen drobný háček: všechny ty připravené látky umějí nadělat za určitých podmínek docela paseku, třeba chlor tak velkou, že se využíval i jako válečný prostředek a zabil spoustu lidí. A škola, kde jsem učil, neměla v té době ani základní vybavení pro skutečně pořádnou výuku chemie, třeba jen obyčejnou digestoř, a všechno se dělalo na koleně. Jenže kampak na Čerfa nápaditého!

Navrhl jsem si pro své záměry trochu upravenou "jeskynní variantu" celého pokusu tak, aby všechny problematické fáze procesu byly - sice velmi jednoduše, ale zato dvakrát nezávisle jištěné, přičemž poslední pojistkou proti úniku čehokoli byla obyčejná hadička směřující ven z okna (kdyby dole pod okny spěchající plzeňští škodováci tušili, že jim hrozí shora z nenápadné školní budovy zásah bojovým plynem, jistě by ještě více zrychlili krok), po večerech jsem si sestavil aparaturu jako z dob starých alchymistů a třikrát jsem si vše nazkoušel jako se to dělává na divadle. Všechno bylo připraveno na slavnostní premiéru. Jen jsem ještě musel ve třídě před zahájením pokusu na chvíli zrušit demokracii.

Musím připustit, že jako učitel jsem vždycky vlídnosti, vstřícnosti a toleranci dával přednost před jakkoli dobře míněnou tyranií (i když i tu jsem si na jednom "vzorku" cvičně vyzkoušel aplikovat), stejně jako smysluplné diskusi před prostými příkazy. Každý z mých studentů mohl za normálních okolností kdykoli vznést námitku nebo přednést svůj osobitý pohled na věc. Jenže látky bublající a čmoudící v aparatuře na stole u okna (aby pojistná hadička nemusela být dlouhá) byly takové povahy, která se s demokratickým vykecáváním v okamžiku krize prostě neslučuje. Musel jsem tedy své studenty upozornit, že vyhlašuji nouzový stav, ve kterém dočasně neplatí žádné z běžných pravidel naší vzájemné spolupráce. Upozornil jsem je na to, že pokus je mimořádně nebezpečný, takže dokonce i když půjde všechno podle plánu, bude lepší, zůstane-li jeho dnešní provedení jen mezi námi, a když se nedejbože přihodí cokoli neočekávaného, zbývá čas na pouhá dvě slova: "VŠICHNI VEN!!" Jakmile tuto kouzelnou formulku pronesu, nikdo nebude protestovat, smlouvat, že ještě chvilku počkáme, ani nezačne namítat, že je škoda odejít právě teď, když se všechny ty různorodé barvy začaly mezi sebou tak originálně mísit. Prostě se v tu chvíli všichni seberou a spořádaně ale co nejrychleji opustí třídu a počkají určený čas, jestli se mi podaří krizi zažehnat a teprve potom případně půjdou do sborovny pro pomoc (tedy, za paní ředitelkou raději jen v případě, že právě nebude po ruce nikdo jiný, abychom ji zbytečně neokrádali o drahocenný čas :-)).

Kupodivu, můj naléhavý tón a zřetelný kontrast oproti navyklému způsobu komunikace slavily v jinak značně rozverné třídě nečekaný úspěch. Všichni seděli tiše jako pěny, i dámy - jindy plně soustředěné na výměnu informací o různých formách trápení s chlapci a o optimální barvě očních stínů a značce řasenky - najednou nemohly spustit oči z ďábelské aparatury na stole, ani tradiční remcalové si netroufali závažnost mých slov zpochybnit a ten největší sígr dokonce pípnul, že mě přece v takovém případě nemůžou nechat v nebezpečí a bylo by lepší, abych prchnul s nimi, protože to se mnou sice často není k vydržení, ale přesto by mě možná byla docela škoda. Byl jsem ale rezolutní: Nouzový stav je proto nouzový, že se v něm dělají věci, které jdou často proti přirozenému jednání a proti tomu, co nám napovídají naše pocity. "Prostě mě tu necháte a vypadnete na chodbu, jasné?" Nikdo další už neprotestoval, všichni zmlkli a za chvíli už napjatě a bez obvyklého veselého hýkání a přisprostlých poznámek sledovali, jak pokus probíhá. Nikdo z přihlížejících se pak nemusel na písemku biflovat, že chlor má žlutou barvu, brom je červenohnědý a jód černofialový, stejně jako tápat nad srovnáním jejich reaktivity a jedovatosti. Všichni, kdo byli v onen "čas omezené demokracie" ve třídě, si pokus pamatovali, jako by ho sami vymýšleli, a ještě dlouhá léta na něj vzpomínali při nostalgických srazech absolventů. A nejspíš si pamatovali a pamatují i to, že ve výjimečně nebezpečných situacích může mít dobrý smysl, když i zavilý demokrat popře své bytostné smýšlení a vyhlásí dočasnou diktaturu, protože některé průšvihy se demokratickými postupy efektivně řešit nedají.

I já patřím většinou mezi remcaly, kteří se jen neradi přizpůsobují nařízením a formálním autoritám, u kterých se vždy najde dost dobrých důvodů, proč si jich nevážit. Není vůbec marné, když i já si občas v duchu připomenu svůj starý a promlčený nebezpečný pokus v hodině chemie, při kterém byl dobrý důvod říct: Teď nedržkujte a dělejte, co se po vás chce. Až bude hlavní nebezpečí zažehnáno, můžeme to vše společně probrat, porovnat své názory, vynadat si vzájemně za svá pochybení, dosyta se pohádat, třeba i poprat, bude-li to k něčemu dobré. Ale teď támhle bublá (i když ho není moc) žlutý toxický plyn a není čas na remcání, protože když si každý bude dělat jen to, na co je zvyklý a co jemu právě vyhovuje, může to v důsledku ohrozit nás všechny.

Když jsem tehdy večer, dávno po vyučování, rozebíral v opuštěném chemickém kabinetu celou aparaturu a likvidoval zbytky chemikálií, samozřejmě jsem si nepříjemně dýchnul zbytků všech halogenových "vůní" dosud bezpečně uzavřených ve skleněných nádobách, takže jsem nad sebou rázem spatřil dokonce i hvězdičky z jižní oblohy. Ale i když na to tehdy možná moje plíce měly poněkud jiný názor, to už bylo po skončení nouzového stavu, takže se to nepočítá :-).


1 komentář:

  1. Nejvíce opuštěný člověk je ten se substituovanou vazbou na chlast!

    OdpovědětSmazat

Děkuji za váš komentář a těším se zase brzy na shledanou.