Likvidace starého fotowebu

Není to zas tak dávno, co jsem si neuměl představit, že bych měl vlastní fotografický web. Jednak jsem se domníval, že bych na takové místo stejně neměl co kvalitního pověsit a jednak jsem neviděl žádný důvod, proč by se někdo měl na takové webové stránky přijít podívat. Kromě toho jsem už měl delší dobu tento svůj blog, na který utěšeně přibývaly kromě fejetonů, povídek, reportáží či básniček i fotočlánky. Až během první výstavy mých fotek před šesti lety se ukázalo, že by taková jednoduchá stránka s několika ukázkami toho, co fotím, a pár slovy o mně, byla celkem užitečná, zvlášť když ti, co se o fotky zajímají, asi nebudou mít chuť a čas vyzobávat si z té masy několika set článků právě články se slušnějšími fotkami. Pořídil jsem si tedy vlastní doménu, vybral jsem si na Webnode šablonu, která se mi líbila, a ukuchtil jsem prvních pár základních stránek: Pár slov, pár fotek, kontaktní informace, něco o výstavě. Vše bylo zdarma, protože jsem měl na stránkách jen pár obrázků, které nebyly náročné na prostor, a panoval tam prakticky neměřitelný "ruch", ruch hodný lázní, kam se posílají pacienti po operaci srdce.

 

Nový Svět v mizerném světle

Staré fotografické pravidlo praví, že fotit za slunečného letního dne v době kolem poledne je víceméně zbůhdarmí, protože světlo je tou dobou příliš "tvrdé", takže barevně fotky nebudou nic moc a budou mít i nepěkné stíny. Sice vždycky říkám, že fotit se dá za všech okolností a světelných podmínek, když jste na to dobře připraveni, ale ostré polední slunce na focení venku, natož v úzkých uličkách, kde se často střídají sluncem rozzářené a temně stinné plochy, taky nemám rád. Někdy si ale čas pro své focení nemůžete naplánovat tak, aby bylo všechno optimální. Prostě se na dané místo dostanete právě v tu dobu, a za chvíli už musíte být někde jinde, nebo nejste úplně pány svého času, protože jste závislí i na možnostech jiných lidí.

 

Nedělní miniglosy č.506

V posledních letech to vychází skoro přesně, že úderem konce letních prázdnin se skokově zhorší počasí, to snad aby školákům nepřišlo tolik líto, že jim zase začalo vyučování. Ještěže Nedělní miniglosy, náš svérázný blogový týdeník, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", jsou na počasí zcela nezávislé, vycházejí za sluníčka, za mrazu i za tajfunu, takže vás i tentokrát mohu přivítat u již 506. čísla a popřát vám krásný nedělní večer a celý příští týden.

V tomto týdnu přibyly na mém blogu dva nové články: Po pár letech jsem v článku Johann Sebastian vlastní rukou zase jednou zveřejnil několik svých neumělých klavírních nahrávek (tentokrát to byly čtyři Bachovy Goldbergovy variace) a při této příležitosti jsem otestoval i možnosti užitečného propojení tohoto blogu se svým fotowebem www.petrvapenik.cz. Druhý článek je trochu naučný a zaměřil jsem se v něm na zajímavý životní příběh manželského páru dvou nositelů Nobelovy ceny, kteří - i když se ve vědě proslavili až v Americe - se oba narodili v Praze, ale podle svého vlastního neradostného příkladu se domnívám, že o nich Pražané a Češi moc nevědí, což je velká škoda: "Nobelští manželé" z Prahy aneb Informační puzzle. A protože v příštím týdnu se tu nejspíš objeví nějaký nový fotočlánek, ale nepřibude asi žádná nová básnička, připomenu ještě jednou kousek "v řeči mírně vázané" z minulého týdne s názvem Velký oheň.

 

"Nobelští manželé" z Prahy aneb Informační puzzle

I když se zajímám o informace z různých oborů a snažím se mít aspoň základní přehled o tom, co důležitého se v nich děje, čas od času se přistihnu při naprosto základní neznalosti. A přesně to se mi stalo nedávno, když jsem procházel pražskou Petrskou ulicí a na domě přímo naproti plastice, o které jsem na blogu již psal (viz článek Plastika v Petrské ulici), jsem spatřil pamětní desku.

Doslova mě to vyděsilo. O téhle paní jsem totiž nevěděl vůbec nic, její jméno mi nic neříkalo, nebylo mi na první pohled ani ničím povědomé. Jsem jen já tak intelektuálně zaostalý a ostatní lidé z Prahy a okolí o téhle paní všechno vědí? Nebo je nás podobných nedouků víc? Bože, tady v Praze - kousek od místa, kde jsem tři roky pracoval a kudy jsem denodenně chodil - se narodila nositelka Nobelovy ceny, tedy opravdová "těžká váha" ve svém oboru a celosvětová celebrita?! Tolik osobností přece ani místo s takovou kulturní a vědeckou historií, jakým je Praha, nemá mnoho. Lépe řečeno, já donedávna žil v přesvědčení, že Praha má nobelisty dva, vědce Jaroslava Heyrovského (tomu jsem se jako emeritní chemik nemohl vyhnout a zkoumání základů jeho úžasné originální analytické metody - polarografie - jsem dokonce na škole věnoval nějaký ten čas) a básníka Jaroslava Seiferta (tomu jsem se pochopitelně taky nemohl vyhnout, protože jeho poezie mě okouzlovala už jako teenagera - tedy v době, kdy tento pán ještě žil). Mimochodem, pro naše účely si dovolím nezmiňovat se o Nobelově ceně míru, kterou přece jen považuji za trochu jinou odnož a jiný šálek čaje, takže ocenění radikální pacifistky Berthy von Suttnerové, která se narodila kousek od Václaváku, připomínat nebudu, i když mi není ani zdaleka tak nesympatická jako někteří její kolegové v panoptikálním pantheonu slovutných mírotvorců. Prostě: Heyrovský, Seifert a basta - to bych odpověděl, kdyby se mě na to někdo zeptal třeba v televizní soutěži. Kdyby moderátor hodně loudil, ještě bych si snad vzpomněl na pobyt Alberta Einsteina na pražské universitě v letech 1911-12, možná i na působení chemika Vladimira Preloga na škole, ze které se posléze stala moje alma mater, ale to by bylo určitě všechno. Vidíte, prohrál bych!

 

Johann Sebastian vlastní rukou

Už je to víc než tři roky, co jsem na blogu naposledy ukázal, že hudbu nejen poslouchám, ale občas si i něco vlastnoručně neuměle zahraju (viz např. nahrávka Bachovy/Busoniho skladby Chaconne). I v tom několikaletém mezidobí jsem si sem tam něco zabrnkal, ale přiznávám, že zatímco mě baví hraní samotné, nemám moc rád nahrávání, protože to mi vždycky jako mávnutím kouzelného proutku ruce ztěžknou a z původní lehkosti štíhlonohých antilop se většinou stane arytmický pochod těžkotonážních mastodontů. Navíc na nahrávání nemám ani žádnou techniku (zvuk mých nahrávek o tom nemilosrdně vypovídá) a ještě k tomu umístění zvukové stopy (původně waw soubor, ze kterého dělám standardně mp3) na blog přes video na youtube mi připadlo zbytečně komplikované a hned po nahrání jsem vždycky ten pracně objevovaný postup zase střelhbitě zapomněl.

 

Nedělní miniglosy č.505

Snad ode mne dnes nebude příliš necitlivé vůči všem školákům, když na úvod úvodníku připomenu, že dnešek je posledním dnem letních prázdnin. Samozřejmě chápu, že to není nic obzvlášť příjemného, ale tak si aspoň zkusíme maličko vylepšit náladu 505. vydáním našeho svérázného blogového týdeníku, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu".

V tomto týdnu jsem na svém blogu publikoval dva články: Ten první byl fotografický, protože jsem opět po nějaké době navštívil svou rodinu ve Staňkově u Domažlic, což je neklamná známka toho, že se pokusím vyfotit něco nového do své dlouhodobé kolekce Kouzelná zahrada. A protože světelné podmínky byly tentokrát slušné, v článku Moje kouzelná třešeň můžete vidět pár nových fotopřírůstků. Na atmosféře druhého textu tohoto týdne se podepsaly rozsáhlé požáry, které už nějakou dobu zuří na obrovských rozlohách dříve panenské přírody. Básnička Velký oheň tak asi není zrovna moc optimistická, připouštím. Snad i proto - kvůli správnému emocionálnímu vyvážení - přidám ještě jednou odkaz na vzpomínkový článek na má teenagerovská léta Jak můj Asterix přežil Brežněva. Bylo to sice tehdy jen o fous, ale i tak mě tohle malé vítězství galského komiksového hrdiny nad podmračeným komunistickým papalášem docela potěšilo :-).

 

Velký oheň

Že se to tady jednou v budoucnu všude pořádně zahřeje, takže ti, co mají rádi horké léto, si přijdou na své, to jsem ze studia fází života různých druhů hvězd věděl. Jen jsem si optimisticky myslel, že to nastane až za pár miliard let, až naše slunce dostane pořádný ohňový apetit a poté, co si dá grilovaný Merkur k lehké zdravé snídani a krásnou Venuši si osmahne na přesnídávku, začne mu před obědem zase kručet v břiše. Pár miliard let... Člověk by řekl, že pro dobrovolné hasiče je to ještě dost času na pořádný trénink, takže určitě nakonec všechno dobře dopadne jako ve vánočních televizních pohádkách. Jenže... Asi jsme se hrdě rozhodli, že se u slunce nebudeme doprošovat a všechno zvládneme i bez něj; aspoň to tak podle toho dýmu ze všech světových stran vypadá. Ale kdoví, třeba povstane nějaký další nesnesitelný revolucionář s chytlavým heslem: Hasiči všech zemí, spojte se! Já mám pohádky rád, protože dobře končí, i když se dlouho zdá, že je všechno ztraceno a ti dva si prostě nejsou souzeni.

Velký oheň

Hoří,

hoří

výšky hor

i hloubky moří.

Hoří souhlas,

hoří vzdor.

Hoří,

hoří

na obzoru

vzdušné zámky

z fantazie

hoří zpěv

dívčího sboru.

Ruka ruku

ohněm myje.

Dým pak

na křídlech se snese,

uhasí věčná

světla kostelů,

Fénix na nás

usměje se:

Prach k prachu.

Popel k popelu.

Moje kouzelná třešeň

Když řeknu, že jsem byl zase po několika měsících na návštěvě ve Staňkově, zdejší štamgasti se možná začnou chytat za hlavu: "Jéžiš, že tu zase budou ty divný rozprsklý fotky, kterým Čerf říká bůhvíproč Kouzelná zahrada?" A budou mít úplnou pravdu. Pro to, abych šel fotit další obrázky do dlouhodobé kolekce s názvem Kouzelná zahrada, jsou totiž jen dvě podmínky: Musím mít s sebou foťák se zoomovým objektivem a musí být krásný večer, během kterého se staňkovská zahrada zalije měkkým světlem zapadajícího slunce. Foťák jsem si vzal, ale do krásného měl první ze dvou staňkovských večerů hodně daleko, protože celý den, večer i noc vydatně pršelo. Ale pak dopršelo a druhý večer se vydařil přesně podle mých představ, takže už od odpoledne jsem byl v pohotovosti a trpělivě jsem čekal na svou tradiční půlhodinku před západem slunce, protože - jak mám ověřeno dlouholetou zkušeností - právě v té době mohou jedině vzniknout slušné obrázky, se kterými jsem celkem spokojený.

Nedělní miniglosy č.504

Z dětství si pamatuji, že prázdninový čas letí - zvlášť ke konci - jako splašený. Asi to platí, i když už člověk není školou povinný, protože od napohled nedávného jubilejního 500. vydání Nedělních miniglos, už zase uplynul skoro celý měsíc, takže dnes klepe na pomyslné dveře 504. číslo svérázného blogového týdeníku, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu".

V tomto týdnu jsem na svůj blog přidal další vzpomínku z dávných dob, tentokrát na to, Jak můj Asterix přežil Brežněva. Že netušíte, co mají ti dva společného? Tak to je, myslím, nejvyšší čas se to konečně dozvědět :-). Když vyrazí člověk fotit na největší pražský hřbitov, může se mu snadno stát jako nedávno mně, že na jeho fotkách nebudou zdaleka jen neživé hroby, ale objeví se na nich třeba i nadmíru živý Rozzlobený čínský znak. A z minulého týdne ještě jednou připomenu svůj "starořecký karbanický epos" Partička na Olympu, o tom, že náš Bůh sice možná (aspoň podle Einsteina) nehraje v kostky, ale řečtí bohové tak úzkoprsí nejsou a "čertovy obrázky" se v jejich rukách občas - aspoň ve snu - proměňují v obrázky božské.

Rozzlobený čínský znak

Během léta jsem absolvoval tři naučné procházky po pražských hřbitovech - dvakrát to bylo na Olšanských hřbitovech a jednou na Vinohradském hřbitově. Cestou jsem se dozvěděl pozoruhodné informace o některých pohřbených lidech i o jejich často mimořádně zajímavých náhrobcích a samozřejmě jsem měl stále v pohotovosti i svůj fotoaparát, protože se postupně snažím profilovat dlouhodobou kolekci "hřbitovních" fotek ve fotocyklu Na věčnou památku (několik ukázek je k dispozici i na mém fotowebu: Ukázky z cyklu Na věčnou památku). Ale dnešní článek nebude vůbec o hřbitovních fotkách, lépe řečeno nebude o fotkách s hřbitovní tématikou (k těm se možná ještě později vrátíme, jestli se mi povede vyrobit nějakou vydařenou menší sérii). Jenže na Olšanských hřbitovech je k vidění i zajímavá platanová alej, a když jsem tudy šel na sraz první vycházky, bylo právě po vydatné přeháňce, po které se vždy zvětší kontrast mezi různými barvami kůry, takže mě paradoxně víc než nejumělečtěji vyvedené hroby v první chvíli zaujaly mé oblíbené výjevy na kůře stromů.

 

Jak můj Asterix přežil Brežněva

Když jsem začal chodit na gymnázium, dostal jsem místo své praktické školní tašky přes rameno, již nepěkně promaštěné kvůli četným "zapomenutým" svačinám a ani na povrchu ničím nepřipomínající aktuální módní trendy, nový černý šmrncovní kufřík, skoro přesně takový, jaký jsem si přál do nové školy nosit. Jen ta velká černá plocha, skrývající při cestách do školy učebnice plné středoškolského vědění - a posléze i stále více propriet, které s věděním neměly pranic společného - jako kdyby doslova žadonila o to být nějak originálně vyzdobena. Čím by to ale mělo být, abych nebyl nemilosrdným školním kolektivem vyhodnocený jako trapák a zároveň moc nepopouzel přísný ostříží zrak některých bdělých gymnaziálních pedagogů a hlavně notně "společensky angažované" vedení školy? Přece jenom - 80. léta byla teprve čerstvě načata, chystané společenské oteplení jejich druhé poloviny bylo ještě daleko za myšlenkovým obzorem i těch prognostiků, kteří vládli nejbujnější fantazií a ještě ji navrch podpořili několika panáky. U nás ještě neochvějně vládla normalizační doba ledová, jejíž bezpečně nízkou teplotu hlídal z každé druhé nástěnky a výlohy kromě tradičního trojlístku "Marx - Engels - Lenin" i spolehlivý termostat v podobě podmračené tváře tehdejšího vrchního světového komunisty, Leonida Iljiče Brežněva, jehož přísný gorilí pohled zpoza huňatého srostlého obočí vysoko nad neprůstřelnou náprsenkou ze státních vyznamenání nedával nikomu z šedavých kolemjdoucích žádnou naději.

Do takového jednotvárného prostředí se černý kufřík asi hodil nejlépe bez zdobení a barevných úprav, ale já se své myšlenky na výtvarné dotvoření na pohled trochu nudného zavazadla nechtěl tak snadno vzdát: Ano, nemělo smysl uvažovat o nějaké prvoplánové provokaci; nikdy jsem nepatřil ke školním rebelům či výstředníkům, byl jsem chladný k náboženským tématům, takže ani tehdy populární (a na školách často stíhané) motivy kříže mě nijak neoslovovaly, samolepky drsných rockových západních kapel měla spousta jiných studentů, po kterých jsem neměl důvod se opičit, a abych si ozdobil kufřík velkou fotkou Yvety Simonové s Milanem Chladilem, na které procítěně zpívají svůj politicky celkem neutrální a bezproblémový duet "My dva a čas", na to jsem byl zase málo avantgardní.

 

Nedělní miniglosy č.503

Sice ještě trochu doznívají oslavy jubilejního 500. vydání Nedělních miniglos, ale ozývají se ze stále větší vzdálenosti, protože dnes je na řadě už běžné 503. číslo svérázného blogového týdeníku, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu".

V tomto týdnu se na mém blogu objevila epická básnička o mých snových zkušenostech z vrcholu řeckého Olympu, kde je možné zažít věci jinde opravdu nevídané: Partička na Olympu. No a pak jsem se tady svěřil se svým prvním malým fotografickým úspěchem v zahraničí v článku Drobná mezinárodní radost. Z předchozího týdne mohu ještě jednou připomenout své zážitky ze zajímavé výstavy slavného fotografa Helmuta Newtona.

Drobná mezinárodní radost

Nemám moc rád soutěžení v kreativních oborech: Nejlepší fotka, nejlepší povídka, nejlepší báseň - to vše jsou termíny, se kterými je sice možné se při různých příležitostech setkat na internetu každou chvíli, ale mému vnímání světa moc neladí. Umím si představit největší nebo nejmenší fotku, nejdelší nebo nejkratší báseň, ale nejlepší... Z různých úhlů pohledu, v různém čase a různým očím se bude jako to nejlepší jevit pokaždé něco jiného, protože tvůrčí psaní nebo fotografie prostě není - a doufám, že ani nikdy nebude - skok do dálky, kde se dá celkem jednoznačně a objektivně vyhodnotit jak délka skoku, tak i případný přešlap. V literatuře ani ve výtvarném umění prostě tak jasná pravidla nejsou, pracuje se (nebo aspoň by se pracovat mělo) s emocemi a fantazií, takže často není vůbec jasné, jestli zdvihnout červený nebo bílý praporek, odkud začít měřit a jakým metrem. To je věc, která mi na podobných soutěžích - ať už probíhají v malém formátu na blogu nebo v mnohem větším formátu tradičních velkolepých akcí v záři reflektorů - nesedí, to je důvod, proč podobné poměřování považuji za pošetilé. To mi samozřejmě nebrání se semtam nějaké podobné libůstky zúčastnit, někdy s úspěchem v podobě dobrého výsledku, jindy bez něj, a právě můj, myslím, celkem střízlivý pohled na obecný (ne)smysl podobného zápolení mi snad dává dobré šance nezhroutit se z případného neúspěchu a naopak nezblbnout, když se něco povede.

 

Partička na Olympu

Pozn.: Před každou básničku se teď budu snažit vložit jakousi úvodní poznámku, odstavec normálního nepříliš strukturovaného textu, který ode mne dostal úkoly podobné jako hromosvod: nabídnout se jako místo přitahující zdejší tradiční reklamní plochy, které - ponechány bez tohoto "reklamosvodu" - dokáží občas strašlivým způsobem přeformátovat právě zejména verše.

Nevím, jak to mají jiní lidé občas pokoušející "řeč vázanou", ale já nikdy nad bílým papírem netuším, co právě dnes v jeho linkách vznikne: Bude to jemná zamilovaná lyrika? Pouťová lidová rýmovačka? Jen miniaturní vtipné dvojverší? Nebo ponurá balada villonovského střihu? Bude to uplatnitelné i pro jiné oči, než moje vlastní, které se sice občas umějí podívat přes drsný kritický cvikr ale také si leccos odpustit? U mne to není nikdy předem jasné a vždycky jsem sám moc zvědavý, jak ten skok do prázdna bílé stránky sešitu dopadne. Základem bývá jeden verš, který pak občas v průběhu "obrábění" z hotového dílka nakonec vypadne, i když tentokrát zůstal jako ten úplně poslední. Vše se odvíjelo od toho, že jsem si nedávno sháněl nějaké informace o výstupu na horu Olymp a částečně v bdělém stavu a částečně ve snu jsem si pak představoval, čeho se asi může člověk na takovém místě nadít. Marně jsem se snažil kormidlovat do lyrických vod: Kde už ostatně jinde než na samotném vrcholu starého Řecka by měl vzniknout epos, že?

Nedělní miniglosy č.502

Po drobném vykolejení z ustáleného rytmu, které bylo spojené s velkým jubilejním 500. vydáním Nedělních miniglos, se navracíme do běžného miniglosového režimu, takže přichází další, už standardní 502. číslo svérázného blogového týdeníku, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu".

V tomto týdnu jsem psal o docela pozoruhodné výstavě slavného fotografa Helmuta Newtona (ano, Newton nebyl jen slavným fyzikem a matematikem, o kterém jsme se učili ve škole a po kterém se jmenuje jednotka ubývající síly, ale i kontroverzním fotografem) v pražském Museu Kampa. Jde o můj vůbec první blogový článek, který má dvě rozdílné a na různých místech uložené verze: tu umírněnější zde na blogu a pak o něco drsnější, necenzurovanou, kterou by obrazově poněkud prudérní blog.cz nemusel unést - v blogovém prostoru mého fotowebu. Tak schválně jestli poznáte dva podstatné rozdíly mezi oběma články :-).

 

Výsledek soutěže k jubileu Nedělních miniglos

K nedávné jedinečné příležitosti vydání jubilejního 500. čísla mého blogového týdeníku Nedělní miniglosy jsem vyhlásil soutěž o jednu ze svých autorských fotek: Soutěžící měli spočítat nebo odhadnout co nejpřesněji, kolik různých glos bylo celkem publikováno ve 499 číslech, která předcházela jubilejním Nedělním miniglosám č.500. Protože jsem tohle číslo sám neznal, musel jsem ho nejprve přesně spočítat, abych mohl soutěž odpovědně vyhodnotit, takže jsem několik večerů při puštěné televizi (kterou při takové činnosti lze kupodivu docela dobře a pozorně sledovat) jedno po druhém postupně otevřel všechna čísla (dokonce i blogem zcenzurované a smazané NMg č.34 jsem dohledal u sebe v počítači v soukromém archivu, aby bylo na výsledek opravdu spolehnutí) a sčítal a sčítal a sčítal.

Popravdě, on ten odhad zase nebyl tak náročný. Déle než polovinu svého života vycházely totiž Nedělní miniglosy v celkem pevném formátu pěti glos v každém vydání a jiný počet byl jen zcela výjimečný. Z prvních 300 vydání jich pouhých 9 mělo nestandardní počet glos (5x po 6 glosách, 3 jubilejní výběry, které žádné nové glosy nepřinesly, jen výběr z těch již publikovaných, a našel jsem dokonce jedno ryzí dvojčíslo s 10 glosami; na tenhle mimořádný formát už jsem po víc než osmi letech dočista zapomněl). V jednom z čísel jsem se dokonce čtenářům omlouval za to, že glos je tentokrát výjimečně šest :-). Jak to vypadá, čtenáři proti takovému výstřelku nic podstatného nenamítali, jelikož se postupně "vícečetné" NMg se šesti, sedmi nebo dokonce osmi glosami objevovaly stále častěji a v poslední době už jde téměř o standard, takže když se mi nedejbože podaří vymyslet jen pět glos a hlava si řekne "dost!!", čtenáři si mohou připadat téměř ošizeni.

Výstava fotek Helmuta Newtona - Helmut Newton in Dialogue, Praha -Museum Kampa

Řeknu to poctivě hned na začátku: S fotkami Helmuta Newtona - ať je světově proslulý, jak chce - mám už dlouhá léta problém, většinou se mi nelíbí, štvou mě a rozčilují, místo umělecké pokory, jak si ji představuji, v nich nalézám spíš - pro mne obtížně akceptovatelnou - pýchu a aroganci, a nepřiznávám tvůrci část z kladů, nad kterými plesají jeho obdivovatelé. Na druhou stranu, už to, že mě tento fotograf některými svými fotkami dokáže vytočit, znamená, že v nich něco zvláštního uloženého být musí, jinak by mi jeho fotky byly prostě lhostejné.

Vzpomněl jsem si na svého oblíbeného fotografa Josefa Sudka a na jeho celoživotní boj s hudbou Leoše Janáčka: "Jeho hudba se mi nelíbí," přiznával pan Sudek, "dokonce ani nepoznám, kdy orchestr ještě ladí a kdy už hraje. Ale když to má u lidí, kteří hudbě rozumějí, takový světový úspěch, tak ten blbej budu asi já!" Pro mě je tenhle Sudkův dávný přístup, ta vytrvalá odhodlanost hledat a přijmout věci mimo své vlastní meze, velmi osvěžující, zvlášť v době, kdy na každém kroku (internet je pro to vysloveně požehnaným místem) vidím plody nevzdělaných arogantních hlupáků, samozvaných rychlých odborníků na cokoli, kteří si lebedí ve vlastní omezenosti a jednou provždy utvořeném neměnném názoru na vše kolem sebe, zatímco jakoukoli cizí odborností, rozhledem a vzděláním zcela pohrdají, protože oni přece "vědí své" a žádný namyšlený intelektuálský floutek jim nebude nic vykládat o tom, jak vypadá a podle jakých pravidel funguje svět za humny ostře vymezujícími jejich myšlenkovou vesnici. Velmi nerad bych se svým přístupem a vztahem k okolnímu světu taky zařadil do toho početného zástupu namyšlených pohrdačů, a když už se to snad má přece jen stát, ať je to - pěkně v dávném sudkovském duchu - aspoň po náležitém boji :-).

Nedělní miniglosy č.501

Odečítání před velkým jubilejním 500. vydáním Nedělních miniglos se jeho vydáním minulý týden opět proměnilo v obyčejné přičítání, takže po krátkém období oslav je na světě další standardní 501. vydání svérázného blogového týdeníku, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu". Moc mě těší, že společně otevíráme už šestou stovku, vážím si vaší dlouhodobé čtenářské podpory a děkuji vám za ni.

Jak jsem slíbil, již dnes je možné vyhlásit hlavní výsledek soutěže k vydání jubilejního čísla. Zájemci měli spočítat nebo odhadnout, kolik vlastně za celou dobu vydávání týdeníku s tradiční značkou NMg těch různých glos vůbec vyšlo. Všech devět účastníků soutěže ve svých odhadech správný výsledek dost přestřelilo, což je ale podle mne zcela logicky vysvětlitelné, jak si ukážeme příští týden ve speciálním článku s podrobnými daty a taky s mým zcela laickým "psychologickým rozborem" :-). Když už jsem totiž během několika večerů ve společnosti České televize odpovědně vysčítal správný výsledek 2636 miniglos, domnívám se, že některé zjištěné zajímavosti za napsání speciálního článku stojí. Nejméně se od správného výsledku odchýlila Axina, která ho odhadla na 3211 miniglos, ostatní odhady a tipy se pohybovaly ještě o něco výše, přičemž nejvyšší číslo bylo 3465. Axina si tedy může pomalu vybírat svou cenu - jednu z mých autorských fotek ve formátu 30x40cm, na přesnějším postupu se dohodneme e-mailem.

 

O románských reproduktorech

Rotunda Nalezení sv. Kříže na pražském Starém Městě je moc krásným pozůstatkem staré románské Prahy, který poslední dobou láká spisovatele a scénáristy, snažící se napodobit aspoň v malých českých poměrech styl a úspěch Dana Browna. No řekněte, existuje snad lepší objekt pro pátrání po tajemné minulosti historického města, než stavba z počátků 12. století, která se díky šťastné souhře okolností a taky úsilím mnoha lidí, jimž nebyla naše minulost lhostejná, zachovala do dnešních dob? Pravda, obklíčená vysokými a mnohem modernějšími domy, vtěsnaná na plácek, který byl původně hřbitovem a dnes malou zahrádkou, sama po nějakou dobu sloužící jako skladiště a dokonce i obchod s uhlím, posléze učená k demolici a naštěstí zachráněná velkými osobnostmi své doby. Jak píše František Ruth ve své Kronice královské Prahy: "Tu ujali se jí přátelé minulosti Vocel, Zap, Mikovec, Bedřich Wachsmann, P. Maixner, Jos. Manes..." až nakonec "...šťastně jménem obce budovu koupil tehdejší purkmistr Fr. Pštros, obnovení provedl bezplatně architekt Ignác Ullmann a výzdobu řídila Umělecká beseda."

Nedělní miniglosy č.500

Vzhledem k rozsahu dnešního jubilejního výběru jsem tentokrát musel Úvodník k jubilejnímu 500. vydání Nedělních miniglos napsat předem. Děkuji za vaši neutuchající čtenářskou přízeň a těším se na další setkávání nad stránkami svérázného týdeníku, který už víc než 10 let "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" :-)

Úvodník utržený z nedělního řetězu

Kdoví, zda se někdy i normálním týdeníkům stává, že mají tak nabitý obsah, až se jim do daného čísla prostě už nevejde úvodník. Tentokrát se to stalo tradičním Nedělním miniglosám: Zítřejší jubilejní 500. vydání totiž bude tak obsáhlé, že se k nim už žádný - byť jen kraťoučký - úvodník přidat nedá, protože to pravidla zdejší administrace neumožňují. No a protože se úvodník v období posledních dvou let už stal tradiční součástí každého čísla svérázného blogového týdeníku, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a nosí tradiční "značku kvality" NMg, rozhodl jsem se k nezvyklému kroku a úvodník publikuji s předstihem už v sobotu, takže se z něj stává historicky první "úvodník utržený z nedělního řetězu". Zítřejší vydání s neuvěřitelným číslem 500 tak bude z úsporných důvodů mít místo řádného úvodníku jen odkaz na dnešní článek. Ale není divu, jubilejní pětisté číslo totiž bude obsahovat 60 glos, které jsem vybral z čísel 401 až 499 jako ty, které si snad i s delším časovým odstupem v mých očích podržely aspoň část svého vtipu (byl-li tam ovšem kdy jaký :-)), i když samozřejmě běžně miniglosy spíš reagují na okamžité a snadno zapomenutelné aktuální události v politice i společnosti, takže se čtenář bez dobového kontextu obejde jen stěží. Uvidíme, jestli aspoň některé z vybraných glos na vaši bránici nebo nějaké jiné rezonanční strunky v duši i s odstupem zaberou.

O šplhání po tyči

Dá se říct, že na základní škole mi skoro všechno učení šlo bez větší námahy. Tím nechci říct, že by mě naprostá většina učiva zoufale neotravovala, naopak, věcí, které mě ve škole bavily, bylo jako šafránu, což myslím z pohledu nadměrně zvídavého dítěte, jakým jsem byl, není pro školu vůbec dobrá vizitka. Poměrně rychle jsem pochopil, že školní docházka je v naší krásné zemi neurvale povinná, o čemž školáci nemají žádnou možnost vyjednávat, takže školu prostě budu muset těch osm nebo devět let (nepodmíněně!) nějak vydržet. Teprve pak, když to dobře dopadne a budu z osidel povinné školní docházky jako teenager propuštěn, teprve pak možná získám aspoň maličkou možnost svůj osud spoluutvářet.

Za celou dobu osmi let této své nedobrovolné školní docházky jsem dostal do žákovské knížky - pokud se dobře pamatuji - jen dvě poctivě kulaté pětky, tedy koule, kule či taky sardele. Obě přitom byly z tělocvičných aktivit: jedna z plavání, což je dovednost, která mi bohužel byla jednou provždy odepřena, a ač jsem postupně prošel prakticky všemi stupni organizovaného nátlaku, kterým se mě různé školní osnovy snažily k této dovednosti přinutit, dodnes jsem se nepodvolil a s poněkud smutnou hrdostí nadále setrvávám ve své neschopnosti pohybovat se bez dopomoci na vodní hladině. Druhá pětka byla ze šplhu o tyči. Tedy - čistě z pohledu časové souslednosti byla "šplhací pětka" koulí první, protože jsem ji dostal dávno před fiaskem s plaváním.

Jako dítě uvyklé výborným známkám mě kupodivu tahle pětka - jako první a na dlouhou dobu i poslední špatná známka - nijak zvlášť nestresovala: Dokázal jsem docela dobře odhadnout limity svých schopností, a zatímco v jiných předmětech jsem se mohl naučit prakticky cokoli (což ovšem neznamená, že bych to i dělal), byl jsem srozuměn s tím, že tělocvik sestává z mnoha obskurních úkonů, u nichž pro mne bude bezpečnější se se špatnou známkou předem smířit než se sebevražedným úsilím bojovat o lepší. Jeden člověk se však s mou špatnou známkou ze šplhu smířit rozhodně nehodlal: můj otec.

 

Nedělní miniglosy č.499

Odečítání vrcholí jako před startem kosmické lodi (k tomu se ostatně taky v dnešním úvodníku dostaneme) a Nedělní miniglosy, svérázný blogový týdeník, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", se už nemohou dočkat svého jubilejního pětistého čísla. Dnes ještě přidáme několik nových miniglos v čísle 499, ale už příští týden vyjde tradiční velký jubilejní výběr z poslední stovky vydání. A POZOR, právě vyhlašuji slíbenou SOUTĚŽ (jako obyčejně o jednu ze svých autorských fotografií ve formátu 30x40 cm podle vítězova vlastního výběru): Kolik vlastně za celou dobu vydávání týdeníku s tradiční značkou NMg (tedy od historického č.1 z února 2009 až po dnešní č.499) těch glos vůbec vyšlo? Víte to přesně nebo si aspoň tipnete? Jen upozorňuji, že se do celkového počtu nepočítají ty miniglosy, které vyšly opakovaně, např. právě v jubilejních výběrech, každá glosa se tedy může započítat jen jednou. Svůj tip můžete napsat do komentáře, ale protože právě teď komentáře na blogu dost zlobí, určitě neuděláte chybu, když mi odpověď pošlete i e-mailem na adresu pvapenik@centrum.cz, uzávěrka odpovědí je v sobotu 3. srpna, abychom mohli v čísle 501 vyhlásit vítěze. Tím se stane ten z vás, kdo se nejvíc přiblíží správnému výsledku, pokud vás bude se stejným výsledkem více, rozhodne sob. Tedy, vlastně los!

 

Haiku pro duše nad oblaky

Dnes je to přesně pět let, co jsem vyrazil na svou druhou úžasnou japonskou cestu (jednotlivé blogové reportáže z tohoto putování stejně jako z první cesty v roce 2011 najdete v rubrice Japonsko na vlastní oči). Sice se létat nebojím, ale určité napětí pro mě - jako asi pro každého - létání představuje. Let do Dubaje, kterým jsem tehdy svou cestu do Tokia začínal, byl v tomto ohledu specifický, protože jsme odstartovali pouhý den po tragédii malajského letadla, které bylo zničeno šíleným vojenským zásahem v leteckém koridoru nad Ukrajinou, tedy ve stejných místech, kudy měla původně vést i naše cesta. Naše trasa byla nakonec na poslední chvíli odkloněna o něco jižněji, ale přesto člověku samozřejmě při takovém letu běží hlavou spousta ne úplně příjemných myšlenek.

 

Začátek velké cesty

Ne, nebojte, nerozhodl jsem se odjet do Antarktidy, dokonce ani na Karlštejn ne, který je o dost blíž. Vůbec nejde o mou cestu, vlastně ani o žádnou jinou konkrétní cestu, jen o její obecné vyjádření. A protože jsme na návštěvě v hájemství fotografie, kde je slušné se vyjadřovat hlavně za pomoci světel a stínů, zkusíme se prostě přizpůsobit místním zvyklostem.

Pokud jste minulou sobotu někam cestovali přes pražské Hlavní nádraží, mohl se vám během odpoledne naskytnout pohled na podivného obtloustlého pána s foťákem, který - jako kdyby vůbec nepatřil do zdejšího uspěchaného světa - stál vytrvale kousek od stěny jednoho z místních podchodů a asi hodinu - ač sám s naprosto nevyvinutými loveckými instinkty - číhal na tu správnou fotografickou kořist, která se dílem inspirativní náhody připlete do předem vybraného místa.

 

Nedělní miniglosy č.498

Odečítání pokračuje a Nedělní miniglosy, svérázný blogový týdeník, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", se postupně přibližuje magickému jubilejnímu pětistému číslu. Už za pouhých 14 dní vyjde tradiční jubilejní výběr z poslední stovky vydání a v příštím týdnu k tomu navíc ještě přidám malou soutěž pro ty, co si na můj blog chodí Nedělní miniglosy číst nebo - kdoví - třeba teprve začnou :-).

V tomto týdnu jsem publikoval jen jeden článek o tom, jak se dá s využitím klasických pohádkových postupů zažehnat nedostatek témat k psaní: O pohádkové inspiraci aneb Co mě cvrnklo do nosu. Právě totiž dokončuji výběr ze zdejších blogových fejetonů, které nepřebírám v úplně původní podobě, ale trochu je přitom upravuji, čistím, doplňuji nebo naopak krátím, což kupodivu - i když výsledek by neměl být na první pohled skoro vůbec rozeznatelný - zabírá docela dost času a invence, které pak trochu chybějí pro psaní nových věcí. Pokud víc než moje psaní máte rádi moje fotky, nabízím vaší pozornosti zcela subjektivní výběr 27 nejlepších fotek z posledního půlroku. A zároveň přikládám předběžnou informaci, že i v příštím roce bude nejspíš možné podívat se na moje fotky naživo, potvrzené jsou zatím dvě výstavy a o dalších dvou menších akcích momentálně jednám.

 

O pohádkové inspiraci aneb Co mě cvrnklo do nosu

Jsou okamžiky, kdy situace vysloveně svádí k tomu mít pohádkovou náladu. Znáte to: Podaří se vám něco dobrého dotáhnout do konce, můžete si beze spěchu popovídat s neobyčejným ispirativním člověkem, spatříte již mnohokrát viděnou věc zčistajasna v překvapujícím úhlu, odhalíte příčinu svého opakovaného snu, prostě něco, co vás potěší do té míry, že si živě vzpomenete na období, kdy pro vás ještě pohádky byly úplně přirozeným světem, ve kterém vám bylo dobře, protože všechny potíže se v něm řešily jaksi samovolně, bez velké námahy a navíc k všeobecnému prospěchu, možná proto, že při tom člověk se svými různorodými nepřehlednými motivacemi ještě neuměl úporně prosazovat svou. Chytne-li člověk podobnou pohádkovou slinu, je to sice moc pěkné a mnohdy i záviděníhodné, ale je třeba tomu nepodlehnout příliš, protože následky odpoutání od reálného světa mohou být i zcela nepohádkové.

 

Nedělní miniglosy č.497

Zatímco letní prázdniny se teprve rozjíždějí, Nedělní miniglosy, svérázný blogový týdeník, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", je ve standardním rytmu od mého návratu z Řecka na začátku června. Mílovými kroky tedy směřujeme k jubilejnímu pětistému číslu, které by mělo vyjít - půjde-li vše podle plánu - o poslední červencové neděli, kdy připravím tradiční jubilejní výběr z poslední stovky vydání a možná k tomu ještě přidám pro zdejší čtenáře malou soutěž :-).

V tomto týdnu jste si mohli na mém blogu přečíst článek uvozující subjektivní výběr mých 27 nejlepších fotek z posledního půlroku a doporučil jsem vaší pozornosti knížku paní Aleny Damijo Anglické listí aneb Coolturní šok (a své pozornosti pak Londýn, který během pár chvil moc milou a pro mě úplně nečekanou souhrou okolností dostal v mých očích naráz spoustu kladných bodů :-)). Z minulého týdne pak ještě připomenu fejeton o tom, stojí-li za to snažit se porozumět řeči zvířat, v článku Jak jsem neochutnal hada.

 

Alena Damijo: Anglické listí aneb Coolturní šok

Ke knihám se dostáváme různými způsoby a není určitě výjimkou, že nezanedbatelnou roli při tom sehraje náhoda. Nedávno se mi stalo, že jsem jako obyčejně vybíhal z domova v poslední možné chvíli, abych stihl vlak do Prahy. Jenže když jsem se potřeboval dostal k nádraží po lávce přes Berounku, zjistil jsem, že lávka je na několik dní kvůli jakési opravě uzavřená a já - nechci-li se přes řeku brodit mezi labutěmi - musím jít na nádraží velikou oklikou přes dobřichovický silniční most. Plánovaný vlak mi tak samozřemě ujel a když jsem došel na nádraží, měl jsem najednou nečekaně asi čtvrhodinu času, což se mi normálně nestává.

Malé dobřichovické nádraží opravdu nepatří k těm, na nichž je možné zažít v podobných chvílích bohatý kulturní program, když v to nepočítám občasné marné pokusy vyloudit z nádražního automatu kávu. Snad jediným rozptýlením, které je k dispozici neustále, je místní nádražní "knihobudka", kde je možné najít nějaké to čtení do vlaku. Popravdě, málokdy je v tamní nabídce něco zajímavého; většinou budka obsahuje knižní přebytky z dob, kdy víceméně nečitelné knihy korifejů československé socialistické literatury (Pujmanová, Jilemnický, Pluhař, Kozák, atd.) vycházely v obrovských nákladech a jsou dodnes součástí nejedné domácí knihovny. Když se mezi těmito "stálicemi" objeví zajímavá novější kniha, většinou se tu dlouho neohřeje. A tentokrát tam jedna taková byla. Lišila se už od pohledu barevností i londýnským motivem obálky, jméno autorky mi sice nic neříkalo, ale knížku jsem si s chutí otevřel.

Ahoy, zdraveem z Londeena!

Yak se vshikhny mateh?

 

Výběr fotografií z posledního půl roku

I mnoha návštěvníkům mého blogu - pokud na ně tedy mám e-mailovou adresu - ode mne v minulých dnech přišel e-mail s malým pokusem o bilanci mých fotoaktivit z poslední doby. Chci totiž mezi svými známými a přáteli i do budoucna trochu udržovat povědomí o tom, co fotím a co s fotkami dál dělám. Nechci být samozřejmě otravný příliš, ale řekl jsem si, že když se takovým přímým způsobem připomenu jednou za čtvrt roku, dá se to snad vydržet, i když třeba adresát zrovna fotkám moc neholduje. Ano, rád bych pravidelně jednou za čtvrt roku připravil výběr toho nejlepšího a nejzajímavějšího, co se mi povedlo vyfotit (nebo aspoň toho, co za nejlepší nebo nejzajímavější sám považuji) a udělat vždy na svém fotowebu malé veřejně přístupné výstavky, kterým pracovně říkám "e-Xpozice". Tento webový příležitostný výstavní prostor leží mimo trvalé fotogralerie (ty zůstávají i nadále uspořádány tematicky), ale graficky je udělaný úplně stejně, protože není důvod, aby si návštěvníci museli zvykat na rozdílnou formu zobrazení. Zatím budou zmíněné "e-Xpozice" tvořit moje vlastní fotky, ale až se tenhle model příležitostných webových výstav trochu zaběhne, rád bych v budoucnu nabídl možnost menších krátkodobých webových výstav "u mne doma" i jiným fotografům, kteří podle mne mají co ukázat, ale veřejně prakticky nevystavují.