Výletník

Nemyslel si původně, že tenhle výlet potrvá tak dlouho. Přece jen je tady venku trochu chladněji než v jeho domovském Polabí a zpočátku se mu úplně nedařilo, zvlášť v noci pod syrovými cizokrajnými hvězdami, ignorovat neodbytnou zimu, i když si navlékl svůj nejteplejší svetr. Možná se za těch pár dní už stihl otužit nebo hraje roli skutečnost, že směřuje k jihu, ale jasně cítil, že slunce doposud schované za mraky začíná více hřát. Únava už nadobro pominula, i když spíš nikdy nepřišla. Z čeho taky? Vždyť tenhle výlet je úplně pohodový, žádné bláznivé kamzičení po kopcích. Jako kdyby ve svém malém říčním člunu jen tiše klouzal po Labi.

"Však nebude tak zle," řekl si podle svého zvyku, "jak to zpočátku vypadalo." Nikdy není...

Trochu mu vadilo, že je tu v tak velkém prostoru sám, možná i proto - pousmál se škodolibě - že ten, kdo o jeho napínavém výletu právě píše, nebude moct nikde použít pořádnou přímou řeč.

Sám? "Když budu chtít, můžu si přece povídat s mořem," řekl si pro sebe tak tiše, že si taková věta snad ani nezaslouží vlastní uvozovky. Zbytek zvuku mu od úst odvál zlovolně hravý vítr, ale když tu nikdo jiný není, kdo by tím byl ukrácen na svém právu naslouchat, lze to jen těžko považovat za krádež. Jestlipak jsou vítr s mořem taky přátelé? Anebo se to mezi živly tak nebere?

 

Šumavské fotoreflexe

V dnešním článku se ještě několika různorodými fotografiemi vrátím ke své zářijové dovolené na dobře vychlazené Šumavě. Ukážu vám pár obrázků, které se do samostatných článků (aspoň prozatím) nevešly. Aspoň uvidíte, jak různorodá Šumava umí být z pohledu námětů k focení i svými povětrnostními podmínkami.

Když jeden den hned od rána pršelo, rozhodl jsem se zajet si autobusem do Kašperských Hor. Jen co jsme sjeli do údolí mimo hlavní horský masív, počasí se vylepšilo, a tak jsem si dal nakonec výšlap na nejvýše položený český královský hrad Kašperk, který nechal vystavět král Karel IV. na ochranu hranic s Bavorskem a zdejší Zlaté stezky. Z autobusu vypadá cesta z Kašperských Hor jako úplně pohodová, ale ve skutečnosti se musí napřed sejít do údolí a pak se vyškrábat na docela příkrý vrch, na kterém se nesportovci mého typu nemohou nezadýchat :-).

 

Nedělní miniglosy č.420

Už už to vypadalo, že kvůli dlouhému víkendovému výpadku serverů na blog.cz tento týden Nedělní miniglosy vůbec nevyjdou. Nakonec se systém opět rozběhl, po určitém váhání i včetně administrace, takže jsme se "v redakci" - byť s několikahodinovým zpožděním - nakonec rozhodli nové číslo, dnes už v pořadí čtyřsté dvacáté, přece jen připravit. Jen co publikuji dnešní NMg, pustím se opět pro jistotu do zálohování novějších blogových článků. Zatím se pořád ještě bráním "útěku" na jinou blogovou platformu nebo ještě pravděpodobněji na blog na vlastní doméně www.petrvapenik.cz, kterou prozatím využívám jen pro prezentaci svých fotografií. Kdyby se ale podobné výpadky měly opakovat častěji, minimálně o takové méně adrenalinové alternativě začnu uvažovat, přestože zrovna v tomto týdnu vyšel na mém blogu pod názvem Patnáctsetkrát už jubilejní 1500. článek, takže bych to udělal jen nerad a pod nátlakem technických problémů v místě, které jsem doposud považoval (a rád bych považoval i nadále) za svůj blogový domov.

Patnáctsetkrát

Je to asi tři a půl roku, co jsem tak trochu bilancoval při příležitosti svého tisícího prvního článku na tomto blogu v textu s názvem Pohádka tisíce a jednoho článku. Dal jsem si tehdy tu radostnou práci a pokusil jsem se najít v té první "pohádkové tisícovce" příklady článků, které pro mne byly v různých ohledech důležité. Těch pro mne významných bylo samozřejmě moc, o všech jsem se zmínit nemohl, a proto jsem jich v "jubilejním" textu připomenul pouhých patnáct bez jakéhokoli nároku na úplnost nebo na sestavení žebříčku kvality.

Tehdy jsem si vůbec neuměl představit, že bych mohl ještě po dalších letech slavit případná další blogová jubilea. No a najednou se rok s rokem sešel, oba sešlé roky k sobě přibraly další měsíce a týdny a zčistajasna - vlastně ani nevím jak - se naplnila další pětistovka. Ano, dnešní článek je patnáctistý v pořadí od toho úplně prvního z ledna 2009 (je připomenutý právě v dávné Pohádce tisíce a jednoho článku). Pro mě je to celkem neuvěřitelné číslo, zvlášť když se na to podívám očima úplného blogového začátečníka, což je pohled, který si ještě velmi dobře pamatuji.

 

Zoologický objev roku: Na řece Vydře žijí delfíni!!

Myslím, že cena za zoologický objev roku mne letos prostě nemůže minout. Po dlouhé době, kdy se svými objevy triumfovali specialisté na blechy, měňavky či chvostoskoky, se opět jednou může pozornost soustředit na populární velké savce, u nichž bylo již zdánlivě vše důležité v našich českých podmínkách popsáno a zdokumentováno. A proč jsem o tom přesvědčen?

Konečně se mi totiž potvrdilo moje podezření, že v řece Vydře nežijí zdaleka jen vydry ale také delfíni. Dokonce si soukromě myslím, že kdysi byli ve zdejších vodách delfíni mnohem četnější než vydry, takže se mezi dávnými obyvateli horského hvozdu řece plné obrovitých balvanů neříkalo Vydra (resp. Widra) ale Delfín (resp. Delphin). Za třicetileté války, když v českých krajích operovalo švédské vojsko, se ovšem ústní zmínky o delfínech tradované z generace na generaci zcela vytrácejí, nejspíš proto, že se většina národnostně vlažných delfínů v té době z pudu sebezáchovy nechala úředně prohlásit za delšvédy, což přestalo být mezi delfíny populární až po ustanovení autonomního Finského velkoknížectví.

 

Nedělní miniglosy č.419

Po dvou nedělích "redakční" dovolené vás opět vítám u Nedělních miniglos, ve kterých se s nadhledem společně vracíme k vybraným událostem uplynulého týdne. Dnešní vydání už má pořadové číslo 419, protože NMg vycházejí už déle než osm a půl roku. Tentokrát se s vydáním trefujeme do samotného konce kraťoučkého babího léta, tak věřím, že jste si ještě trochu užili sluníčka, než nás obklopí standardní "dušičkový" podzim. Ale zajímavé události v politice a společnosti na rozdíl ode mne žádné prázdniny neměly (není to náhodou nemístné vykořisťování?), tím spíš, že se tok jejich řeky postupně stává prudčím a prudčím, až se nakonec za tři týdny promění ve vodopády voleb. Když našpicujete své citlivé uši, uslyšíte už z dálky ten hukot :-). Přeji všem krásnou neděli.

Pozvánka do fotolaboratoře aneb Keplerovy zákony na Hamerském potoce

Párkrát už jsem dostal otázku, jak vlastně vznikají moje oblíbené fotky potoků a říček, jestli mám předem rozmyšleno, co vyfotím, nebo jestli je to všechno jen momentální improvizace. Já vím, ono se říká: "Jestli ti má chutnat, nechoď do kuchyně," přesto vás dnes ale pozvu aspoň na malé nakouknutí klíčovou dírkou do mé "fotokuchyně", kde občas ukuchtím nějaký ten obrázek pro blog, pro webovou prezentaci a v optimálním případě možná i zákusek pro nějakou fotovýstavu. Pojďme se tedy na konkrétních ukázkách podívat, jak vznikaly při mé dovolené na Šumavě třeba fotky Hamerského potoka.

Hamerský potok je přítokem říčky Vydry, do které ústí zprava na úplném začátku hlavního vyderského kaňonu na Antýglu. Je to potok, který je z pohledu focení logicky trochu ve stínu Vydry, u které se fotografové koncentrují, ale i na něm je možné najít moc pěkná místa. Tak jsem si udělal pěší výlet přes Filipovu Huť na Horskou Kvildu, ze které se dá kolem Hamerského potoka absolvovat tříkilometrový sešup směrem k Vydře. Jako obyčejně jsem se domníval, že - budu-li cestou pozorný - najdu nějaké hezké místo, tam udělám lusknutím prstu pár nádherných výstavních fotek, a během chvilky tak budu mít "odpracováno", Hamerský potok si odškrtnu z itineráře a v dalších dnech se soustředím na něco jiného, nejspíš na "královnu" Vydru.

 

O pyskatém Leopoldovi a výletu na Poledník

Posledních pár dní si - velmi nerad - hraju na císaře Leopolda I. Jak možná víte, u tohoto dávného panovníka se snad úplně nejvíc projevil tradiční "habsburský ret", jeden z projevů sňatků mezi příbuznými, protože Habsburkové si věru s nějakou tou přízní u nastávajích novomanželů hlavu nelámali. Když jsem viděl, jak to Poldíkovi na jeho mincích slušelo, řekl jsem si, že si taky něco podobného pořídím. Bohužel, moji předkové se zjevně chovali mravněji a vypouklý dolní ret mi neodkázali, proto jsem se rozhodl pořídit si ho svépomocí. Příbuzenské křížení je ale během na velmi dlouhou trať, tak jsem si řekl, že když se budu do stejného místa rtu kousat několikrát každý den, to by bylo, abych se časem neprokousal k podobně odulému dolnímu pysku. Asi něco podobného každý z vás zná: Kousnete se omylem jednou a pak už to jde ráz na ráz. Stačí mi chvilka nepozornosti a už zase tlumeně vyjeknu bolestí: Už zase, kruci, kdy tohle skončí?!

 

O šumavských vlcích a jiné zvířeně

Ještě nedávno jsem si myslel, že vlci na Šumavě vyhynuli. Četll jsem cosi o posledním zastřeleném vlkovi (i medvědovi), takže se nezdráhám chodit o samotě po zdejších lesích beze strachu, že mne zardousí nějaká šumavská šelma. Když jsem však přijel do Srní, slyšel jsem hned od začátku každou chvíli "...a už jste viděl vlky?" nebo "...a kdy vyrazíte za vlkama?" a když u mne potřetí zastavilo auto a řidič se ptal, jestli nevím, kudy se jede na ty vlky, rozhodl jsem se vydat po jejich stopách. Prý mají speciální výběh 1,5 km za Srním směrem na Modravu a nedá se to minout, neb odbočka z hlavní silnice je ozdobena dřevěným vlkem. Tomu říkám triumfální návrat vlků na Šumavu!

 

Barvy podzimu na Vchynicko-tetovském kanále

Včera jsem si původně myslel, že si udělám jen první aklimatizační šumavský den v bezprostředním okolí Srní. Počasí bylo podle předpokladů celkem hnusné, kolem 7 stupňů, pod mrakem a studený vítr, který i mne, čepicofoba, přiměl vzít si kšiltovku. Napřed jsem se vypravil kousek za Srní do návštěvnického centra s přilehlým velkým výběhem vlků, což asi není úplně fungl nová šumavská atrakce, ale pro mě určitě dost nová na to, abych ji na svých výletech na Šumavu ještě nenavštívil. Na vlky zde na blogu asi taky dojde, ale dnes ještě ne; protože se počasí nakonec přes poledne trochu vylepšilo, pokračoval jsem pěšky až na Rokytu, kde jsem se připojil k úžasné technické památce - Vchynicko - tetovskému plavebnímu kanálu, kudy se od začátku 19. století plavilo dříví z horních částí šumavských lesů.

Ono to dává docela logiku: Viděli jste, jak vypadá koryto říčky Vydry? Jestli ano, musí vám být jasné, že skrze to bludiště obrovitých balvanů se dřevo za normálního stavu vody plavit nedá, protože by se prostě mezi kameny dříve či později "zašprajcovalo". Proto tehdejší technici vytvořili pro vodu "objížďku", která je plavení dřeva uzpůsobena, v podobě Vchynicko-tetovského kanálu. Ten má skoro 14 km a trocha vody jím teče i teď, i když už tudy nikdo dřevo neplaví, protože to už se dávno sváží po moderní silnici, která v 19. století ještě neexistovala.

 

O místech, kde bych chtěl jednou bydlet

Nevím, jak to máte vy, ale - podobně jako houbaři, kteří mají svoje místečka plná krásných hřibů - já mám zase několik míst v různých koutech světa, kde bych moc rád bydlel a žil. Vím, že se mi to nikdy nepodaří - jednak je to většinou výrazně mimo moje možnosti a taky se jen těžko do těch míst dostanu natrvalo, ale už jen představovat si něco takového je skvělé a jde mi to moc dobře.

Už od osmdesátých let třeba miluju vilu Tugendhat v Brně. Je mi jasné, že český stát odtud těžko vypakuji, a i kdyby státní orgány vůči památce UNESCO nečekaně ochladly, nejspíš vilu nevloží jako výhru do nějaké loterie, což by asi byla jediná možnost, jak bych se k ní mohl dostat. Navíc optimálním vlastníkem by, myslím, byl nějaký koksobaron; nemyslím teď nikoho z Kolumbie, ale někoho, kdo bude schopný dodat každou zimu několik vagónů koksu do "vilné" kotelny, protože milý architekt Mies van der Rohe byl tak rozkurážen vlastním stylovým novátorstvím, že si nejspíš nevšiml, kolik krásný baráček mimo krátkou letní sezónu "žere".

Další krásnou moderní chaloupku mám vyhlédnutou v Dobřichovicích u Berounky. Kdykoli jdu kolem, vrážím do kolemjdoucích a kolemjedoucích na přilehlé cyklostezce, protože obdivuji krásné světlé a prostorné interiéry i neokázalý a oku lahodící vnějšek. Ale nemám v hledáčku zdaleka jen "krychloidní" funkcionalistické domečky; třeba při své dávné cestě stopem po jižní Francii jsem si pro sebe vytipoval jeden vzdušný venkovský domeček s velikou zahradou, do které bylo možné vstoupit různými dveřmi přímo z obýváku, domeček, u něhož by mě vůbec nepřekvapilo, kdybych v něm objevil dobře naladěné legendární přátele Bouvarda a Pécucheta.

 

O vyhlídkách šumavského podzimu a impresionistickém plameňákovi

Během posledních pár dní se u mne odehrálo několik drobností, které teď asi budou pár týdnů určovat další směr mých aktivit. Jednak poměrně náhle skončilo léto, počasí přeskočilo zářijovou a možná i říjnovou tradiční povětrnost a usalašilo se jakoby rovnou v půlce listopadu, což mne lehce znervózňuje, protože se - to je druhé "faktótum" - jedu právě provětrat na Šumavu. Říkal jsem si, že druhá půlka září by mohla být na horách překrásně podzimní, ale rozhodně jsem si nepředstavoval, že budou nejvyšší denní teploty kolem šesti stupňů a k ránu přízemní mrazíky. Když k tomu přihodíme trochu nebeské vody (doufám, že ještě v kapalném skupenství), která na Šumavě rozhodně nesmí chybět, budu mít dobrou záminku procvičit si vyjmenovaná slova "po s": Až uvidím, jak bude všude po okolí sychravo a šumavské lesy se mi ukážou ve své syrové podobě, budu zlostně syčet jako nachlazený sýček, načež až se po nějaké době začne počasí poznenáhlu vylepšovat, budu až zase sypat zpátky ku velkoměstu. Ještěže mi nejspíš kvůli dešti a každodenním přeháňkám nehrozí, že bych na svých toulkách potkal usychajícího sysla!

 

Tuctové rozpočítávadlo

Dnes zase po dlouhé době přidávám jednu rýmovačku z dlouhodobého cyklu básniček pro děti a dospělé s dětskou duší; tyhle dětské rýmované kousky přidávám postupně k dalším drobným veršovánkám do rubriky Miniatury. Tentokrát je to miniaturka, která může formou připomínat malé rozpočítávadlo. Nevím, jestli se dá použít v praxi, neb běžně nerozpočítávám, ale třeba je někdo ze zdejších ctěných návštěvníků využije.

Jako dítě jsem vždycky podezříval dospělé, že když nějaké rozpočítávadlo používají, vědí předem, jak to dopadne, protože se mi říkanky zdály příliš jednoduché. Ne obsahově, většině z nich jsem vůbec nerozuměl a ono to často ani nešlo. Třeba takovému u nás doma používanému rozpočítávadlu:

Enele benele

cukrkňoura

jamte tramte

pompaďoura

hyky, fiky,

tajtrliky,

malec palec

ven!

jsem nerozuměl ani trochu a s odstupem několika desítek let to není o nic lepší. Vždy jsem ale podezříval dospěláky, že kvůli tomu jednoduchému rytmu říkanky (o kterém jsem samozřejmě netušil, že se mu říká rytmus) vědí, jak to dopadne. Zvlášť když se rozpočítávalo jen mezi dvěma možnostmi, to bylo tolik, tolik průhledné!

 

Nedělní miniglosy č.418

Dnešní vydání Nedělních miniglos je poslední před dvoutýdenní prázdninovou přestávkou. Říkáte si, co je to za nesmysl, když prázdniny přece naopak právě skončily? Nikoli pro mne. Já jsem celý červenec a srpen poctivě chodil do práce i "do redakce" a své soukromé prázdniny jsem posunul až do druhé půlky září. Tentokrát mne nečeká žádný výjezd na druhý konec světa, ale budu pěkně doma v Čechách, místy v Praze, místy v okolí Dobřichovic a místy na Šumavě. Nedělní miniglosy č.419 tedy vyjdou až prvního říjnového dne. Můj blog ale samozřejmě bude fungovat dál, minimálně proto, že - jak doufám - začnou mé fotovýbavě perné dny.

 

Jedna úplně obyčejná zeď

Jedna obyčejná pražská zeď v ostrém srpnovém slunci. Takových fotek člověk může během jediné procházky Prahou ale i jinými městy nastřílet stovky. Když jsem tuhle úplně obyčejnou zeď fotil, říkal jsem si, že fotky samozřejmě vyhodím, nejsou ničím zvláštní z pohledu výtvarného ani obsahového. A přesto jsem se nakonec odhodlal je aspoň na blogu ukázat.

Ten první obrázek jsem převedl do černobílé podoby, aby barva nerušila to, co mi přijde na fotce důležité: hluboké stinné "zářezy", které mi připomínají postupně se zacelující jizvy. Rány, které jako by se bránily dopadajícímu světlu, trochu se styděly nastavit mu svá skrytá úbočí. Pozůstatky po ranách, které už nebolí, ale připomínají nám, že kdysi bolely. V tom je ostatně, myslím, smysl jizev - upomínat. Ne ve špatném slova smyslu, ale při pohledu na jizvu je dobré si vzpomenout, že to, co nás kdysi bolelo tolik, až jsme se báli, že už nic nebude jako dřív, dnes už nebolí, sice je to trochu vidět, co naděláme, ale stalo se to už naší organickou součástí. Zeď i s jizvami drží, stejně jako pevně drží naše jizvy. Jsme to už my a nikdo cizí.

 

Soumrak nad věčným městem

Smráká se.

Poslední selfie s hnízdem harpyjí

pošleme z výletu

k Vie Appii.

Poslední úsměv:

Sýýýýýýýýýýr!!

Z mohutných hradeb

zbyl už jenom stín

věčného města,

věčných rozvalin.

Jeden stín ze sta.

Znavené slunce

odplouvá do podzemí.

Bez světel není stínů.

Na cestě

k Vie Appii,

k obchůdku s nadějemi,

okamžik trvá

a věčnost pomíjí

za zpěvu muezzinů.

Ruka cézarova už žezlo netřímá

a cesty vedou všude,

jen ne do Říma.

Nedělní miniglosy č.417

Když jsem chodil ještě do školy, na poslední prázdninovou neděli jsem se opravdu vůbec netěšil. Teď po létech už je to pro mne celkem neutrální neděle jako každá jiná, byť je přece jen tentokrát malinko "příjemně unavená" po včerejších ochutnaných pětadvaceti vzorcích na Dobřichovických vinařských slavnostech :-). No a protože je to tedy neděle jako každá jiná, je pochopitelně i s Nedělními miniglosami, předposledními před malou redakční přestávkou, do které bych rád umístil svoje vlastní zářijové "trucprázdniny". Přeji všem zdejším čtenářům krásnou neděli, byť jsou v ní oproti těm opravdu prázdninovým, červencovým a srpnovým nedělím - snad ještě ne zcela definitivně - už i zřetelné náznaky podzimu.

O flustrátech a uzlech na krevetách

Podobně jako se postupně - podobno africkému moru - rozšířilo nesprávné používání slov hold/holt (blíže v jednom z mých nejčtenějších blogových článků O holdování a holtování), pozoruji poslední dobou čím dál častější používání úžasného slova "flustrace". Ne, významem to zjevně nemá žádnou spojitost s lustracemi ani ilustracemi; z kontextu použití jasně vyplývá, že autor chtěl psát o tom, že je čímsi frustrován, ale nějak se mu tam to "el" omylem vecpalo, možná proto, že je štíhlé a všude se vejde, ale spíš proto, že se autor přeslechl, když tento výraz použil někdo jiný, domyslel si špatně, z čeho je to podivné slovo odvozeno, a teď se snaží vypadat chytřejší a vzdělanější, než nejspíš ve skutečnosti je. A to ani nemluvím o tom, že dost často se toto slovo objevuje v rozčilených textech sršících zlobou a plivajících svůj hněv všude kolem sebe, takže u podobných flusanců zloby je výraz flustrace možná příhodnější, než jak ho i nadále zpozdile uvádí slovník spisovné češtiny. Jako by na sebe autor kromě neznalosti cizích slov ve své proměně ze slušného - byť, pravda, maličko frustrovaného - člověka v internetového plivníka mimoděk tu svou vnitřní zlobu flusnutím jedové sliny prozrazoval.

Po strništi bos (film)

Když jsem před pár lety zde na blogu psal o knížce Zdeňka Svěráka Po strništi bos, ještě jsem netušil, že se s určitým odstupem k tématu vrátím, protože otec a syn Svěrákovi podle této knižní předlohy připraví svůj stejnojmenný film. Proto jsem minulý víkend, kdy jsem vyrazil do centra Prahy, abych využil jedinečnou příležitost projít se po střeše pražské Lucerny (viz moje fotoreportáž Tucet fotek ze střechy paláce Lucerna), sestoupil večer i dovnitř paláce a ve zdejším legendárním kině jsem zhlédl po dlouhé době nějaký nový film. Popravdě, nejsem v posledních letech nijak náruživým obrážečem filmových premiér, ale situace, kdy můj oblíbený režisér natočí film podle námětu mého oblíbeného spisovatele a scénáristy a ještě je námětem knížka, kterou už mám docela poctivě přečtenou a kdysi jsem o ní dokonce psal, nenastává zas tak často, abych si mohl dovolit ji nevyužít.

Předpokládám, že znáte film stejné autorské i rodinné dvojice s názvem Obecná škola. Pokud ano, máte jako diváci na jednu stranu vyhráno, protože už předem tušíte, jakou poetiku autoři v novém filmu zvolili, a navíc děj filmu Po strništi bos předchází ději Obecné školy, takže některé důležité postavy (ač je po létech samozřejmě hrají jiní herci) už vlastně znáte. Na druhou stranu je Obecná škola pro nový film asi podobným prokletím jako váš starší chytřejší bratr, který chodí do stejné školy jako vy: Máte jistotu, že vás s ním budou pořád srovnávat a je velmi pravděpodobné, že to srovnání nebude dopadat ve váš prospěch. Rád bych se na nový svěrákovský film díval nezaujatýma očima, ale nejsem si jistý, jestli je to vzhledem k výběru námětu vůbec možné.

 

Nedělní miniglosy č.416

Tento týden jsem zvažoval, že kvůli vytrvalým přívalům radosti, které na řadě míst způsobila nejmenovaná malá česká bouře (jedním z jejích projevů na tomto blogu byla i básnička Nová hvězda), redakce nebude tuto neděli schopna připravit Nedělní miniglosy. Nakonec se to kupodivu podařilo, miniglos je dokonce o něco víc než o jiných nedělích, tak snad ta docela obyčejná lidská radost nezpůsobí, že se z miniglos vytratí ten správný ironický podtón :-). Přeji všem zdejším čtenářům krásnou letní neděli.

Nová hvězda

Všechny ruby světa překrývá tvá líc,

únava, bolest, radost tisícerá,

zítra o zázračný dnešek víc

................................než včera.

Jestli se mi znovu všechno jenom nezdá,

přibyla nám nová pevná cihla ve zdi,

nově narozená jasná hvězda

.............................do souhvězdí.

Klaněl bych se jí - být králem - jako Werich:

Z vody, jež byla bezesporu živá,

zrodily se pohádkové dary, kterých

........................................neubývá.

Divukrásný výhled má v noci na měsíc

nové živé světlo, které vzniklo z šera.

Na nebi je o zázračnou hvězdu víc

........................................než včera.

Tucet fotek ze střechy paláce Lucerna

Pozn.: Dnes je mimořádná neděle, protože po dlouhé době publikuji během jediného dne hned dva články: Kromě tradičních Nedělních miniglos ještě následující fotočlánek, který jsem vám chtěl nabídnout co nejrychleji, kdybyste se na střechu Lucerny ještě v následujících třech dnech chtěli zajít osobně podívat.

O sobotách bývám poslední dobou tradičně líný. Tedy ne, že by to bylo v jiné dny o moc jinak, ale sobota bývá v tomto směru extrémní. Navíc teď ve druhé půlce prázdnin trošku nervózně čekám na jednu pro mě velmi důležitou zprávu, tak mám tendenci zvládnout během prvního víkendového dne méně, než by se slušelo, a občas nepokrytě lenošit. No a protože něco podobného po dopoledním příchodu z dobřichovických farmářských trhů hrozilo i tentokrát, vynadal jsem si a rozhodl se udělat si odpolední a večerní výlet do centra Prahy, konkrétně do paláce Lucerna. Věděl jsem totiž z článku na blogu Praga magica (děkuji za upozornění), že je právě na jediný týden pro veřejnost přístupná střecha nádherného paláce Lucerna, o které jsem zatím vždy jen slyšel vyprávět. No a protože od šesti hodin přímo v kině Lucerna promítali film syna a otce Svěrákových Po strništi bos (psal jsem zde na blogu kdysi článek o stejnojmenné knize Zdeňka Svěráka), řekl jsem si, že spojím večerní program s odpoledním a na střechu si ještě před filmem zajdu, abych získal nějaké netradiční pražské fotopohledy.

 

Nedělní miniglosy č.415

V uzavřeném prostoru vybuchlého skladu vojenského materiálu ve Vrběticích se poslední dobou koncentruje stále více divokých prasat. Zoologové sice tvrdí, že jde o projev logické snahy divočáků skrýt se v místech, kde nejsou rušeni člověkem, ale předseda SČDD (již před několika týdny v Nedělních miniglosách zmíněné Strany českých demokratických divočáků) vysvětluje situaci zcela jinak: "Nevím proč by inteligentní čeští divočáci neměli mít stejné právo na trochu toho adrenalinového povyražení, jako mají lidé. Když mohou lidé bez překážek ze strany státu skákat z mostů na pružném laně, lézt po skalách bez jištění, střílet po sobě speciálními střelami, sjet se lehkými drogami na nelegální technopárty nebo sledovat sobotní programy z archivu České televize, myslím, že by neměli divočákům v adrenalinové zábavě bránit." Podle informací Nedělních miniglos je aktuálně nejoblíbenější zábavou černé zvěře ve Vrběticích analogie lidské hry "Černý Petr" s názvem "Černý žalud", která je založena na tom, aby zábavymilovná prasátka správně rozeznala velký a chutný žalud od malého nechutného ručního granátu.

Velká povodeň aneb Když máte jedinou minutu na opuštění domova

Patnáct let! Přesně tolik času v srpnu uplynulo od nejrozsáhlejších novodobých povodní na českém území. Stylové by bylo říct, že od té doby už uplynulo hodně vody, naštěstí i té, které bylo před patnácti lety v některých místech tolik, že vypadala, jako by už nikdy odtéct neměla. Však mě znáte - jak je někde nějaké podobné povyražení, mám tendenci se ho zúčastnit. Nebo lépe řečeno, tentokrát jsem spíš "byl zúčastněn", ani jsem nemusel cestovat do žádných exotických destinací. Zkusím tedy zavzpomínat v pár roztěkaných myšlenkách na jeden z největších adrenalinových zážitků svého života, protože jak se správně říká: Zážitek nemusí být pěkný, hlavně když je silný. No a můj patnáct let starý zážitek z mého tehdejšího domova v Rokycanech opravdu silný byl.

Naší rokycanskou povodní jsme o dva dny předběhli Prahu (konečně aspoň v něčem). Přitom v den, kdy povodeň do Rokycan přišla, jsem ještě dopoledne byl se svou bývalou manželkou na návštěvě u mých rodičů ve Staňkově. Okouzleně jsem fotil rozvodněnou Radbuzu analogovým foťákem, prvním slušnějším, který jsem si kdy pořídil, a přemýšlel jsem, jak moc asi prší u nás doma. Už cestou vlakem do Rokycan bylo vidět, že vody je opravdu hodně, koryto Klabavy už bylo hnědavé vodě malé. Pořád jsem si ale říkal, že je šance, že nejvíc vody bude přicházet z centrálních Brd, zatímco náš tehdejší dům stojící vedle malého Boreckého potoka, který za běžných okolností i celkem malý pes přebrodí bez rizika, že si vodou umorousá břicho, nebude - napájen vodou z klidnější oblasti - vyvádět žádná větší alotria.

 

Nedělní miniglosy č.414

Podle ekonomických expertů není aktuálně hlavní překážkou pro vstup Turecka do Evropské unie ani postupný rozvoj pravomocí tureckého prezidenta, ani dynamický odklon od tradičně sekulární občanské společnosti, ale především pro Turecko nepřijatelný postoj EU k tureckému medu. EU totiž požaduje, aby podobně jako pojem "MÁSLO" nebo "RUM" měl v budoucnu i "MED" přesně definovaný a jednoznačný výklad. "Češi sice kvůli svému pomazánkovému máslu prskali, ale nakonec změnu skousli," prohlásil evropský komisař pro přesné definice základních potravin. "Turecký med ale ani zdravými zuby skousnout prostě nejde a Turci jsou navíc v tomto ohledu naprosto nepřesvědčitelní, i když turecký med nemá se skutečným medem skoro nic společného. Pro nás je to ale naprosto zásadní věc, takže vstup Turecka do EU je prakticky vyloučený." Turci odmítli i vstřícný návrh, aby se "Turecký med" nazýval propříště jen "Turecký", podobně jako se z českého "Pomazánkového másla" stalo pouhé "Pomazánkové". Turečtí vyjednavači místo toho, aby navržené kompromisní řešení náležitě ocenili, dokonce přišli s agresivní právní konstrukcí, že "Evropská unie" v aktuální podobě nesplňuje některé ze základních definičních rysů skutečné unie, takže by se měla nazývat pouze "Evropská".

 

Aspoň to jméno aby zůstalo...

Vždycky, když vidím film Věry Chytilové Faunovo velmi pozdní odpoledne (chcete-li si přečíst mé trochu podrobnější blogové zamyšlení nad tímto filmem, stačí prokliknout), pobaví mne - a zároveň zamrazí - jedna scéna těsně před koncem: Opilý Faun (skvělý Leoš Suchařípa) se brání symbolické smrtce (typově přesná Libuše Pospíšilová). "Ještě ne!" snaží se jí vytrhnout. Ještě není (nebo se aspoň domnívá, že není) připravený na to, aby si ho odvedla. Čmárá pohozenou křídou nesmyslně z posledních sil po chodníku zcela nečitelně své jméno a hlasem plným obav z nenaplnitelnosti svého přání křičí vstříc svému minulému světu: "Aspoň to jméno, aby po mě zůstalo!"

Aspoň to jméno... Kolik podobných nenápadných příkladů máme všude kolem sebe! Nedávno jsem si zašel na oběd do vršovické restaurace, kde jsem loni měl fotografickou výstavu (viz fotočlánek Jak vypadají moje fotky Pod Lipami?) mimo jiné i proto, že právě vystavuje kolekci fotografií z Japonska. Z vystavených fotek jsem byl tentokrát, přiznávám, velmi rozpačitý, ale své "estetické rozladění" jsem zajedl výborným jídlem a zapil černou třináctkou, tak se takové sobotní poledne dalo rozhodně snést :-). No a když jsem šel z oběda, odbočil jsem k úžasnému funkcionalistickému kostelu svatého Václava od architekta Josefa Gočára. Ne, tentokrát jsem nechtěl fotit velký architektonický celek neobyčejně zdařilé moderní stavby. Ale všiml jsem si jedné drobnosti před zamčeným vstupem do chrámu.

 

Proč zůstávám na blog.cz?

Hlavně, probůh, ode mne nečekejte žádnou patetickou obhajobu toho, jak to tady na té naší blogové platformě chodí skvěle, takže i po více než osmi létech jsem nadále nadšeným klientem, který dobře ví, že nikde jinde to není tak fajn jako právě zde. Naopak, spíš se chci zamyslet nad tím, proč přes minimální technický i businessový rozvoj, dlouhodobě dost mizernou komunikaci s blogery, neexistující vizi zjevně tápajícího majitele, jak blog někam posunout, aby z toho něco měly obě strany, a přes místy odpudivé bulvární prostředí a jeho stylu odpovídající děsuplné reklamní aktivity pořád ještě setrvávám zde.

Nezastírám, že určitě v tom hraje roli moje lenost. Nastřádal jsem na zdejším blogu víc než 1400 článků, z nichž pár dokonce považuji za kvalitní. I kdyby byl přechod na jiný blog mnohem jednodušší, než ve skutečnosti je, váhal bych s ním, protože součástí takového přechodu by měla být zevrubná inventura a probírka, aby při přechodu vznikla nějaká nová kvalita a ne jen prosté "oprásknutí" toho, co už tu jednou bylo. No a na pořádnou odpovědnou "legální migraci", která by aspoň trochu odpovídala mé představě, zatím nemám ani náladu ani čas ani dostatek "morálně volních vlastností".

 

Nedělní miniglosy č.413

V letos doposud nejteplejším dnu, kdy teploty přesáhly 37 stupňů ve stínu, odvolali velitelé pražské Hradní stráže své strážné z budek u hradních bran, kde stráž běžně stává. Budky tak v horkém dni zůstaly prázdné, přesto se v jejich okolí pro jistotu pohybovali členové speciálního hradního antikonfliktního týmu, kteří se snažili vysvětlovat některým zahraničním návštěvníkům Prahy z ještě méně rozvinutých destinací, že budky mají jiný účel, než na který jsou tito turisti u podobných objektů zvyklí.

----------------------

Po skončení famózní atletické kariéry se jamajský sprinter Ussain Bolt překvapivě nejspíš uchytí jako exkluzivní poradce v péči o zdravou pleť. "Předpokládáme, že i v nové kariéře si Ussain udrží pověst rebela," řekl Nedělním miniglosám Boltův mediální zástupce. "Zatím tomu nasvědčuje pozoruhodné doporučení pana Bolta jeho klientům, že podle jeho osobní zkušenosti se nejlépe chytá bronz přímo v centru Londýna.

O burkinách a toleranci

Možná si příliš fandím, protože nikdo sám sebe nemůže vidět objektivníma očima, ale vždycky jsem se považoval za celkem tolerantního člověka. Když se v našich mediálních luzích a hájích rozproudila emotivní debata o tom, zda do našich českých bazénů patří zahalující plavky, tzv. burkiny (nebo burkini?) a zda po našich malých českých svobodomyslných chodnících smějí chodit zahalené ženy, přimělo mě to k zamyšlení, jak je to v souladu s touto mou domnělou tolerancí. Snad mi odpustíte, že jako neplavec přemýšlím i o bazénech, které sám téměř nenavštěvuji, ale myslím, že tato skutečnost je pro vytvoření názoru celkem nepodstatná, pokud je k dispozici aspoň špetka fantazie.

Vždycky mi bylo úplně jedno, co si kdo obléká a jak vypadá. Proč by mě mělo pobuřovat, když si na sebe někdo vezme to, co se mi nelíbí nebo co považuji za podivné? Ať se každý obléká tak, jak jemu to vyhovuje a podle pravidel, která ctí. Kdo jsem já, abych někomu říkal, jak to má být správně? Nejsem ani uznávaným arbitrem obecného vkusu ani příslušníkem většinou hloupě namyšlených oddílů bulvární módní policie. Samozřejmě, lidé na mne svým oblečením a obecně vzezřením nějak působí, někdo fantasticky, jiný libě, někdo méně libě a někdo prostě nelibě. Ale hranice mého osobního vkusu by neměly být měřítkem toho, co se smí a co nesmí.

 

Úžasné nádraží v Kjótu (Kyoto Railway Station)

V minulém týdnu jsem shodou okolností několikrát nezávisle nakousl své oblíbené téma - cestování po Japonsku: Jednak jsem si vysloužil dobrou večeři, na kterou mně pozval jeden známý, který si ode mne chtěl vyslechnout některé mé zážitky, protože se do Japonska v příštím roce chystá jet. Jednak jsem v článku Po proudu šumného Šumného potoka zavzpomínal na to, kterak jsem před lety poprvé viděl budovu železničního nádraží v japonském Kjótu v seriálu Šumné stopy, kde byl jeden vstup architekta a herce Davida Vávry natočen právě v této mimořádně zajímavé budově. O víkendu jsem navíc dělal trochu pořádek (podotýkám - s velmi malým úspěchem) ve starých fotkách. Tak jsem všech těch spojených věcí využil k tomu, že jsem se rozhodl s notným časovým odstupem připravit další článek z mého japonského fotoarchívu, který využije několika vlastních, většinou na blogu ještě nepoužitých záběrů k malému nakouknutí do zákoutí pozoruhodné moderní stavby.

Mám totiž rád chytře navržené moderní stavby; snad se milovníci klasického Japonska neurazí, když popravdě řeknu, že právě železniční nádraží v Kjótu se stalo jedním z mých největších kjótských zážitků, a to jsem během těch sedmi dnů strávených při svých dvou japonských cestách v tomto krásném městě viděl a zažil opravdu leccos. Dá se tedy říct, že tak trochu malou speciální fotoreportáž kjótskému ndraží dlužím. Fotek jsem našel něco přes stovku, tak jsem jich několik vybral. A i když na fotkách nádraží paradoxně neuvidíme ani jeden vlak, myslím si, že i tak se bude na co dívat.