Posledních pár dní si - velmi nerad - hraju na císaře Leopolda I. Jak možná víte, u tohoto dávného panovníka se snad úplně nejvíc projevil tradiční "habsburský ret", jeden z projevů sňatků mezi příbuznými, protože Habsburkové si věru s nějakou tou přízní u nastávajích novomanželů hlavu nelámali. Když jsem viděl, jak to Poldíkovi na jeho mincích slušelo, řekl jsem si, že si taky něco podobného pořídím. Bohužel, moji předkové se zjevně chovali mravněji a vypouklý dolní ret mi neodkázali, proto jsem se rozhodl pořídit si ho svépomocí. Příbuzenské křížení je ale během na velmi dlouhou trať, tak jsem si řekl, že když se budu do stejného místa rtu kousat několikrát každý den, to by bylo, abych se časem neprokousal k podobně odulému dolnímu pysku. Asi něco podobného každý z vás zná: Kousnete se omylem jednou a pak už to jde ráz na ráz. Stačí mi chvilka nepozornosti a už zase tlumeně vyjeknu bolestí: Už zase, kruci, kdy tohle skončí?!
Protože jsme tu na Šumavě měli první první slunečný den mé dovolené, rozhodl jsem se čekání na přerod v pyskatého Čerfa si ukrátit delším pěším výletem. Vzduch je sice studený (ráno mrzlo), ale sluníčko se do něj pustilo a dalších pár dodatečných stupňů mu vnutilo. Mohl bych třeba vyrazit na rozhlednu na Poledníku, to je dost daleko i vysoko, abych se zabavil na celý den. Z mého dočasného bydliště je to nahoru něco kolem 10 km a cestou by se mohly ukazovat pěkně barevné prosluněné výhledy. Vzal jsem si tentokrát jen lehkou fotovýbavu - bez stativu, bez filtrů, bez několika nadbytečných objektivů - vlastně jen to nejnutnější, abych vás tady na blogu mohl po své dnešní cestě obrazově doprovodit.
Prvních pár kilometrů se jde jen mírně zvlněnou krajinou v okolí Srní až ke Vchynicko-tetovskému kanálu, kde jsem před pár dny fotil v rádobyimpresionistickém duchu podzimní barvy na jeho hladině (obrázky jsou v článku Barvy podzimu na Vchynicko-tetovském kanále). Pak ale začíná docela prudké stoupání oblastí tzv. zelenohorských chalup. Žádné chalupy tam ovšem nenajdete, jen pozůstatky horské osady, kterou tu kdysi tvořilo několik desítek chalup. Po vysídlení německého obyvatelstva se osada stala součástí nově vzniklého vojenského prostoru Dobrá voda, stavení se rozpadla a zbourala. Mám ale tohle místo moc rád, musel tu být (ve výšce 1000 až 1100 m) mimořádně těžký život, ale i dnes po skoro 70 letech je pořád vidět, kde stavení stávala, jsou tu kamenné zídky kdysi oddělující jednotlivé pozemky, na jaře tu prý pořád ještě kvetou ovocné stromy z bývalých zahrad. Je to místo velmi zvláštní a silně na mě působí. Znáte mou představivost!
Jedna z dávných zelenohorských zahrad se převléká do podzimních barev. Na kamenech z polorozpadlé zídky by geniální američtí kriminalisté z nějakého seriálu jistě ještě našli stopy DNA z potu místních vystěhovaných obyvatel.
Horní kraj bývalé osady, ze které zbyl i náznak staré cesty, která se po znovuotevření oblasti po roce 1991 stala turisticky značenou cestou a hodně lidí ji využívá právě pro cestu ze Srní na Poledník. Rozhodně doporučuji: Když je pěkně, otevírají se krásné výhledy na Srní i na kopce nad kaňonem Vydry.
Cesta od zelenohorských, již dávno neexistujících chalup se pak napojuje na tzv. Vaňkovu cestu, která sleduje starou cestu z Modravy, křížící se s cestou do Bavor. Oba okraje cesty jsou právě doslova obsypané houbami, je tu k vidění spousta holubinek, ryzců, druhů, které neumím pojmenovat, ale jednoznačně dominuje fešácká muchomůrka červená.
Když se odbočí z Vaňkovy cesty směrem k česko - bavorským hranicím, vyloupnou se poprvé velké oblasti suchého a vyvráceného lesa. V těchto vrcholových partiích se v roce 2007 vyřádil orkán Kyrill, ničil tady celých osm hodin, a jak vidíte, škody byly - a jsou doposud - obrovské.
Wikipedie uvádí, že orkán Kyrill zničil v okrese Klatovy asi 3 mil. kubických metrů dřeva. Já vím, že to číslo se dá těžko představit, ale zkusím se zadumat, až si budu letos na zimu do krbu pořizovat svůj tradiční jeden kubík naštípaných polínek.
Shodou okolností jsem byl na Poledníku naposledy v roce 2006, tedy rok před Kyrillem. Pamatuju si, že se celou dlouhou cestu z Modravy šlo krásným vzrostlým lesem a rozhledna vykoukla až v okamžiku, kdy člověk přišel skoro až k ní. Teď rozhledna prosvítá suchým lesem na kilometry daleko.
A to už je rozhledna na Poledníku ve výšce 1315 m v celé své kráse. No, tedy, ehmmm, kráse... Přece jen, základ tvoří starý "supertajný" vojenský objekt ze 60 let, který sloužil k odposlouchávání komunikace "zahraničních nepřátel socialismu". V 90. letech byly přilehlé vojenské objekty zbourány a zůstala jen věž, která byla přestavěna na turistickou rozhlednu (původní béžová část objektu např. neměla okna). Mně se tedy tahle rozhledna nelíbí ani trochu, ale líbí se mi ten výhled z ní, tak holt se musím vždycky trochu překonat.
Ve třech vnitřních vyhlídkových patrech jsou tradičně výstavy. Následující záběr je z prostředního patra, které je upraveno jako místo pro odposlechy a pro připomenutí staré železné opony a zaniklých okolních šumavských obcí. Na mě to působilo hodně improvizovaně ve stylu "co sklep a okolní skládky daly". Nejvíc mě asi zaujaly staré fotky právě ze zaniklých obcí, které spolkl v padesátých letech vojenský prostor. Ostatně, měl jsem možnost tuto oblast během vojny navštívit (Poledník ne, ten byl "supertajný", ale byli jsme na cvičení kousek od Prášil) a pamatuju se, jak šíleně to tam vypadalo na rozdíl ode dneška, kdy je to celkem normální turistická oblast.
Pohodlné schody dovedou návštěvníka až do nejvyššího patra věže, odkud se dá vylézt - už méně pohodlně a po strmých dřevěných schodech a ještě strmějším kovovém žebříku - na volný ochoz, odkud je překrásný kruhový výhled po celé Šumavě od Velkého Javoru nad Bavorskou Rudou až po Boubín na úplně druhé straně. Jeden německý turista se ptal, kde je Temelín, tak jsme mu vysvětlovali, že v tom lepším případě odtud Temelín vidět není, protože kdyby v tom horším případě najednou vidět byl, už bychom nejspíš nemuseli spěchat. Ale vidět je například dvouvrší Velkého a Malého Roklanu a samozřejmě les široko daleko jako po dopadu meteoritu v Podkamenné Tunguzce.
Přímo pod rozhlednou začíná 700 m dlouhá "zážitková cesta" zničeným lesem, kde je vidět, jak se spodní patro lesa postupně obnovuje. Já už - i když jsem celkem optimista - normálně zalesněný vrchol Poledníku znovu neuvidím. Příroda pracuje s úplně jinými časovými intervaly než člověk se svými týdny a roky a strany se svými pětiletkami.
Z Poledníku jsem odešel kvůli návštěvě "zážitkové trasy" v lehkém splínu a nesledoval jsem, kudy jdu. Samozřejmě jsem okamžitě sešel z cesty, jak je mým dobrým zvykem, ale když jsem to zjistil, jen jsem se zorientoval podle vrcholu Luzného a obou Roklanů, takže bylo jasné, že směr dolů na Modravu je správně. Pokud tedy v posledních deseti letech nezaúřadovaly nečekaně znovu razantní horotvorné procesy nebo zmíněné hory taky nepřestěhoval Kyrill. Poměrně rychle jsem se pak napojil na červenou trasu, která mě cca po 12 km měla dovést do Modravy.
Po rychlém klesání z Poledníku se turista dostane do oblasti úplně nacucané vodou. Kolem tečou Jelení a Javoří potok, který se pak vlévá do Tmavého potoka, v jehož okolí poblíž další zaniklé osady - Javoří Pily - jsou prý "bezedné" slatě. Od Tmavého potoka už ale cesta do Modravy klesá už jen velmi zvolna, na 6 km pouhých cca 45 metrů. Dobře si pamatuji, jak jsem v době, kdy jsem byl na Modravě na týdenní dovolené, ráno běhal z Modravy k Javoří Pile a zpátky, protože jsem byl právě "v tréninku" na jeden z maratónů. A je to moc pěkná, příjemná a klidná cesta, můžu vřele doporučit.
U zaniklé Javoří Pily je zajímavě udělané připomenutí bývalé obce v podobě "pamětního fotoalba" s doprovodným textem. Informační zastávka je udělaná tak dobře, že mě to vysloveně lákalo obrátit listy knihy, i když bylo jasné, že to skutečné album pochopitelně není. Uvidíme, jak dlouho tyhle pěkné informační materiály vydrží. Festovní sice jsou, ale turisté jsou vynalézaví.
Tmavý potok se nakonec vlévá ještě do většího Roklanského potoka, ten už pak v Modravě soutokem s Modravským potokem vytvoří říčku Vydru. V místech nad Modravou ale Roklanský potok není nijak prudký a vytváří zvolna klesající zátočiny. Břehy potoka jsou přístupné jen na několika místech, velká část potoka je v 1.zóně ochrany.
V pozdním odpoledni jsem už docházel v budově bývalé Rybárny asi 2 km od Modravy. Vůbec celé široké údolí Roklanského potoka je mi velmi sympatické, po vyvrácených stromech z hřebene není ani památky, soušek je (zatím) jenom pár. Klidným údolím vede krásná úzká asfaltka, po které si to občas drandí nejen cyklisti, ale i maminky s kočárky a prcky dovádějícími na různých odrážedlech a prskoletech, pro které je pevný a hladký povrch stezky učiněný ráj, ve kterém je prostě skvělé se unavit :-). Samozřejmě, jejich počet roste s přibližující se Modravou. No a já se přiznám, že už jsem taky začínal mít po dlouhém výšlapu dost.
Tohle už je jedno z prvních modravských stavení. Musel jsem hledat záběr bez všudypřítomných aut. Modrava je hodně "turisticky industrializovaná" a stalo se z ní postupně i cosi jako módní turistická oblast. O víkendu jsou i na konci září parkoviště plná. Já měl asi třičtvrtěhodinku do odjezdu autobusu, to je akorát na vydýchání a na tatranku.
Společnost při čekání na autobus mi dělali tihle ptáčci. Říkal jsem si, že by byla slušnost jim nasypat aspoň drobečky z té tatranky. Už se těším na tu tradiční turistickou dobrotu, jak pěkně křupne, když do oplatky kousnu...
Jáááaauuuuuuuu!! V roli pyskatého habsburského Leopolda je prostě těžké si takové kousnutí náležitě vychutnat! :-)
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za váš komentář a těším se zase brzy na shledanou.