Nedělní miniglosy č.751

 

Minulou neděli jsme si dali výběrové jubilejní číslo 750, do kterého se kvalifikovalo 41 pečlivě vybraných miniglos z posledních 13 měsíců (odkaz jsem přidal i k předchozím jubilejním výběrům na konci každého vydání), dnes se vracíme zase na nějakou dobu do standardního rytmu běžných Nedělních miniglos, našeho svérázného blogového týdeníku, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a už déle než 15 let skoro každou neděli shrnuje, co se taky odehrálo v politice a společnosti.

 

Od kulatého miniglosového čísla z minulé neděle jsem stihl publikovat jen jeden nový článek, O velkých následcích malých náhod, ve kterém jsem popsal, jak se díky nenápadnému setkání na jedné pražské ulici postupně sžívám s dříve nepoznaným světem českých fotografů, o kterých jsem doposud spíš jen slyšel nebo četl. Z předchozího období ještě jednou připomenu text Jak jsem (ne)vyhrál v televizní vědomostní soutěži a pátrání po historii jedné pražské pamětní desky v článku O pamětní desce, ke které je třeba se sklonit. A přidám ještě Rozloučení se "srdíčkem", tedy s fotografií, která byla profilovou fotkou mé chotěšovské výstavy a po výstavě se přestěhovala do soukromé sbírky, a moje speciální soukromé blahopřání O mých milých tisícideninách.

 

O velkých následcích malých náhod

Jak už návštěvníci mého blogu dobře vědí, mám rád malé nenápadné náhody, protože některé z nich vedou časem svérázným dominovým efektem k moc zajímavým následkům, které je možné ocenit až s určitým odstupem. Na jednu takovou malou náhodu jsem si vzpomněl, když mi dnes facebook připomněl, že dnešní ilustrační fotku jsem zveřejnil právě před dvěma lety. No a mně se ve spojitosti s touto fotkou ta tehdejší malá náhoda vybavila - dnes už i se zmíněnými následky, které asi není možné vyhodnotit jinak než jako báječné. 

Před dvěma lety jsem totiž strávil státní svátek 28. října ve sluncem prozářených ulicích Prahy. Prošel jsem tehdy Menším Městem pražským alias Malou Stranou, prochodil jsem Petřín a kochal jsem se výhledy dolů k Vltavě. Pak jsem to vzal Úvozem na Pohořelec, popojel k letohrádku Belveder a nakoukl jsem i do Královské zahrady, odkud nás však po pár minutách vyhnala ostraha, protože se zahrada vyklízela kvůli programu "řádového dne" ve Vladislavském sále a přilehlých prostorách. Vyšel z toho tehdy dokonce speciální blogový článek Černobílé obrázky z podzimní barevné Prahy, ve kterém měla následující fotka svou premiéru. A je celkem příznačné, že ona tehdejší "malá náhoda" se do textu článku nedostala, protože jsem ji (krátkodeše) vyhodnotil jako nezajímavou a pominutelnou. Inu, to je právě specifikum takových malých náhod, že jejich kouzlo se projeví až s notným odstupem a lze ho docenit až tím, že se člověk v budoucnu vydá zpět do minulosti jako po Ariadnině niti od důsledků k příčinám a spouštěčům.

Nedělní miniglosy č.750

 

Máme tady víkend prodloužený o státněsváteční pondělí, zároveň jsme se ze soboty na neděli vrátili k běžnému středoevropskému času a zároveň jsme dospěli k pěkně kulatému číslu vydání Nedělních miniglos, našeho svérázného blogového týdeníku, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu". Docela dost zaznamenáníhodných okolností, že? V této konkurenci skoro zaniká moje včerejší návštěva festivalu Open Art Fest 2024 na pražském Výstavišti, kde jsem měl příležitost seznámit se s několika špičkovými českými fotografy a fotografkami, které jsem doposud znal pouze z médií nebo z jejich účasti v mezinárodních soutěžích (např. Jana Stross, Robert Vano, Jan Kočičák Kočí, Libor Brázdil nebo Ladislav Čepelák). Sobota prostě patřila fotkám a fotografům a neděle patří Nedělním miniglosám a jejich čtenářkám a čtenářům. Jubilejní číslo je už tradičně výběrové, takže se podíváme na nejlepší a snad i nejvtipnější kousky z čísel 701 (vyšlo 24.9. loňského roku) až 749 (vyšlo minulý týden), celkově jsem jich pro dnešní vydání vybral 41. Od posledního podobného výběrového čísla Nedělní miniglosy č.700 (výběr Nedělních miniglos z čísel 601 až 699) máme tedy za sebou cca 13 měsíců, takže by mohlo jít o zajímavou sondu do uplynulého období. Uvidíme, jestli vás můj čistě subjektivní výběr potěší, udělám pro to, co budu umět :-).

 

Od minulé neděle jsem stihl zveřejnit dva nové články: V rubrice Fotolaboratoř jsme se blíže podívali na jednu drobnost z pražské Petrské ulice, která - aspoň v mých očích - aspoň na chvíli zastínila krásné podzimní barvy pražských parků a zahrad, a vyšel z toho článek Tak tohle je tedy ten svět?  Ve druhém článku jsem se vám pak svěřil, Jak jsem (ne)vyhrál v televizní vědomostní soutěži. Z minulého týdne mohu ještě jednou připomenout první část článku o jedné své milé Pražské drobnůstce z Petrské čtvrti, O pamětní desce, ke které je třeba se sklonit, k níž se mi díky nečekanému příspěvku jedné ze čtenářek podařilo doplnit nové informace (ještě jednou moc děkuji :-)), a Rozloučení se "srdíčkem", tedy s fotografií, která byla profilovou fotkou mé chotěšovské výstavy a po výstavě se přestěhovala do soukromé sbírky.

 

Jak jsem (ne)vyhrál v televizní soutěži

Až na fotografickou oblast nejsem zrovna moc soutěživý typ. Tím víc mě překvapilo, když jsem se stal znenadání - bez dlouhé přípravy a související nervozity - účastníkem znalostní televizní soutěže. Za soupeře jsem měl jednoho velmi chytrého pána středního věku a dvě mladší dámy a odpovídali jsme na spoustu otázek z nejrůznějších oblastí. Natáčení probíhalo v krásném - nejspíše zámeckém - parku, vše bylo laděno do stylu asi tak 18. století, dokonce jsem vyfasoval i dobový kostým včetně velmi zajímavého třírohého klobouku, který nebylo jednoduché nasadit, ale nakonec se to po určitých peripetiích podařilo. I když jsem neznal odpovědi zdaleka na všechny otázky, občas jsem se se správnou odpovědí prosadil a body naskakovaly. Vizuálně úžasné a reflektory krásně nasvícené finále večera se pak dokonce odehrálo na lodičkách na hladině místního malého jezera. Jak se jmenoval tiskový mluvčí prezidenta Václava Havla s iniciálami LŠ? Kdo je právě držitelem světového rekordu ve skoku do výšky mužů? A jak se jmenuje opera, kterou jako jedinou napsal Ludwig van Beethoven? Tyhle otázky jsou dobré. Na druhou stranu jsem nevěděl zhola nic o tak obecně známých věcech jako je třeba příběh Harryho Pottera a ani v oblasti paličkování krajek jsem se necítil moc jistý.

Tak tohle je tedy ten svět?

Vítám vás zase jednou po nějaké době v mé "fotolaboratoři", ve které občas na konkrétních příkladech ukazuji, jak o svých fotkách přemýšlím a jak a proč při jejich snímání a úpravách postupuji. Tentokrát tu mám jednu fotku, ze které by ani nebylo zřejmé, že byla pořízena v Praze - dokonce při společné vycházce s projektem Pražské domy, se kterým už pěkných pár vycházek brázdíme ulice tzv. Petrské čtvrti na pražském Novém Městě.

Ono by asi bylo logičtější hledat v Praze nějaké to malebné podzimní zákoutí, čím barevnější, tím lepší. Ale někdy se situace vyvine jinak. Když jsme končili vycházku, jejímž hlavním bodem byla tentokrát Petrská ulice, dostali jsme se až k domu ozdobenému pamětní deskou připomínající jednoho z obyvatel Prahy, kteří byli ve svém životě oceněni Nobelovou cenou. Mimochodem, víte, že takových pražských rodáků a rodaček, ze kterých se stali vážení nobelisti, je dokonce pět? Uměli byste je vyjmenovat? 

U povídání o nobelistech a nobelistkách jsme se trochu zadrhli, protože bylo hodně podrobné. No a v takových situacích se místo běžného chytání lelků snažím po okolí chytat zajímavé fotografické záběry. Času na rozhlížení bylo dost, a tak jsem na jedné zdi objevil zvláštní "vykukující kovové hádky", kteří mě zaujali o to víc, že jejich okolí bylo zdeformované, jako by se právě prodrali z vnitřku budovy ven a poprvé se mohli rozhlédnout po přilehlé ulici jako první výspě jejich čerstvě objevovaného světa. Zkusil jsem si tedy maličký vzdálený otvor s vykukujícími esíčkovitými .bytůstkami přiblížit objektivem s delší ohniskovou vzdáleností.

Nedělní miniglosy č.749

 

Z letního trochu horečnatého tempa zatím na podzim ubírám jen postupně, aby to organismus moc nevykolejilo. Ale už třeba můžu říct, že jsem většinu večerů v uplynulém týdnu strávil doma, což ještě před nedávnem opravdu nebylo pravidlem. V ambitu kláštera u Panny Marie Sněžné, kde ještě před týdnem visely i moje fotky, je už nainstalovaná jiná fotografická výstava (dnes se tam určitě zajdu podívat), a při toulkách víkendovou Prahou se snažím urovnat si trochu myšlenky a vymyslet smysluplný koncept pro květnovou o něco menší a kratší samostatnou výstavu. Ono to - jak už jsem se mnohokrát přesvědčil - zdaleka nefunguje tak, že si člověk sedne a vymyslí, ale u mě každý prvotní nápad musí dost dlouho zrát, aby poskytl nějaký chutný (a nikoli jen s úšklebkem poživatelný) výsledek. Jako u sýra :-). Je tedy každopádně i prostor k tomu vydat nové číslo Nedělních miniglos, našeho svérázného blogového týdeníku, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", číslo, které předchází jubilejnímu 750. vydání, sestávajícímu jako už tradičně z vybraných miniglos z posledních 49 čísel, tedy prakticky z jednoho celého roku života.

 

Od minulé neděle jsem stihl zveřejnit dva nové články: Napřed jsem publikoval první část článku o jedné své milé Pražské drobnůstce z Petrské čtvrti, O pamětní desce, ke které je třeba se sklonit. Dlouho jsem se zveřejněním váhal, protože jsem neměl pohromadě ani zdaleka všechny informace, které jsem chtěl mít, ale nakonec se ukázalo, že zveřejnění byl správný krok, protože jsem se díky reakci jedné ze čtenářek dostal z informační slepé uličky, ještě jednou moc děkuji :-). Druhý článek pojednával o Rozloučení se "srdíčkem", tedy s fotografií, která byla profilovou fotkou mé chotěšovské výstavy a po výstavě se přestěhovala do soukromé sbírky člověka, který se pro ni na výstavě nadchnul a koupil si ji ke dvěma mým jiným fotkám, které už doma měl z dřívějška. Z předchozího období mohu ještě jednou připomenout fotočlánek Mlha přede mnou i za mnou, čerpající z mého kraťoučkého výletu do rakouských hor, nebo článek O mých milých tisícideninách, který byl především mým soukromým blahopřáním jedné úžasné ženě.

 

Rozloučení se "srdíčkem"

Když jsem vybíral profilovou fotku pro svou letošní hlavní výstavu v chotěšovském klášteře (celou si ji i po jejím nedávném skončení můžete projít formou virtuální prohlídky), neměl jsem tentokrát vůbec těžké rozhodování. Výběr byl pro mne úplně jasný: Prostě to muselo být Srdce zapadajícího slunce, fotka, která vznikla loni v srpnu na staňkovské zahradě mou, myslím, celkem originální technikou "malování právě zapadajícím sluncem". Snímek samotný vznikl cíleně jako dárek konkrétní ženě; však ono to srdce, které jsem se snažil z fotoaparátu "vykroutit" nebyla samozřejmě vůbec náhoda, i když že se to podaří udělat právě takhle, mě nakonec docela mile překvapilo.

Jakmile byl snímek hotový, kromě toho, že jsem ho ukázal aspoň na obrazovce právoplatné majitelce, vyslal jsem ho i na zkušenou do fotografického světa. A stihl toho za ten pouhý rok od svého narození opravdu hodně, však posuďte sami:

Ještě loni získal stříbrnou medaili v soutěži New York Photography Awards (ale tam jsou "dávači" a cca každá čtvrtá fotka něco dostane, takže se to se musí brát s rezervou) a čestné uznání na velké soutěži v Tokiu (Tokyo International Foto Awards - TIFA). Poté, co byla fotka úspěšná v soutěžní kvalifikaci, visela celý letošní únor (byť v menším formátu, než bych si představoval :-)) na výstavě Abstract 2024 v The Glasgow Gallery of Photography a v květnu byla součástí kolekce pro výstavu Abstraction in Photography v čínském Čchung - čchingu (Chongquing). Pak už jsem na ni lákal návštěvníky chotěšovské výstavy, kde se stala značkou mé samostatné výstavy s názvem Povznášení, takže byla vyobrazena na všech pozvánkách, plakátech i na sociálních sítích. V průběhu chotěšovské výstavy této fotce přišlo čestné uznání pro změnu z Paříže (tradiční soutěž Prix de la Photographie Paris - Px3) a ještě před koncem výstavy se druhý, o něco menší tisk stal součástí velké společné výstavy České federace fotografického umění v ambitu kláštera Panny Marie Sněžné v samotném centru Prahy. No a zároveň bylo "srdíčko" (jak fotce domácky říkám :-)) letos zařazeno do oficiálního výběru asi nejprestižnější fotografické soutěže světa, International Photography Awards - IPA 2024.

Pamětní deska, ke které je třeba se sklonit

"Knihy, které jsou od klasiků klasické, ty mám v knihovně taky, ale ty mám takhle dóóóle, jóóó? Kdyby náhodou přišel vzdělanec." - "To joo, vzdělanec - ten se rád vohne!" 

Na tenhle výsek dialogu na forbíně mezi Janem Werichem a Miroslavem Horníčkem jsem si vzpomněl, když jsem poprvé viděl pozoruhodnou pamětní desku v pražské Truhlářské ulici, přináležející k tzv. Petrské čtvrti (podle místního kostela svatého Petra): Ona ta pamětní deska je totiž taky hodně dóóóle, jen kousek nad úrovní chodníku, takže když si kolemjdoucí chce přečíst, koho nápis na ní připomíná, taky mu nezbývá, než že se rád vohne. Optimální příspěvek do tradiční rubriky Pražské drobnůstky.

Dům v Truhlářské ulici č.10 má tři patra a dole v přízemí dnes sídlí jakási restaurace. Ale zkuste se na následujícím celkovém záběru podívat na pravou stranu domu úplně dole - vedle lampy, těsně nad chodníkem a přímo pod černou tabulí s křídou ručně napsanými specialitami dne (restaurant láká na "Spanish tapas, Argentinian beef meet, Paella di Marisco", ale taky na "Live Music" v pátek a  sobotu :-)) je do zdi domu vsazený kamenný kvádřík s nápisem. 

Nedělní miniglosy č. 748

 

Letošní především fotografická horská dráha ode dneška konečně brzdí. A byla to jízda, jen co je pravda! Když začínala, venku létaly mně tolik sympatické světlušky, končíme ranními mrazíky. Včera večer se po šesté hodině (ještě v 17:50 přišli poslední návštěvníci :-)) u pražské Panny Marie Sněžné sešlo 12 z celkem 27 vystavujících velké výstavy České federace fotografického umění, abychom si v krásném prostředí místního ambitu vyhrnuli rukávy a výstavu společnými silami zlikvidovali. Za necelé dvě hodiny bylo po všem a my jsme si do svých domovů rozvezli své výstavní fotky. Skončilo tak dlouhé období, kdy jsem prakticky při každé příležitosti informoval o svých fotoaktivitách a zval vás všechny, abyste se na ně přišli podívat nebo jim alespoň věnovali svou pozornost. Slibuji, že teď už vám dám pokoj. Tedy, ne na dlouho, jen do jara, protože právě začínám rozmýšlet koncept své květnové výstavy v Berouně, která by měla být zahájena vernisáží 5. května; zrovna tento týden jsem se od pořadatele dozvěděl, že název a anotace by měly být hotové už v listopadu, tak plynule navážu :-). Vypadá to tedy, že by teď nějakou dobu měly Nedělní miniglosy, náš svérázný blogový týdeník, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", vycházet bez větších výluk, takže jubilejní výběrové 750. číslo by mělo vyjít v předvečer státního svátku. Mimochodem, dnes po delší době konečně zase jednou píšu NMg ve své tradiční kavárně a ne na kolenou ve vlaku nebo na parapetu výstavního sálu.

 

Od minulé neděle jsem stihl zveřejnit dva nové články: Napřed jsem při úklidu před dovezením fotek z chotěšovského kláštera našel popsaný papír z našeho "haikukai", mezinárodního setkání lidí píšících (a čtoucích) haiku, z čehož vzešel text Svatojánské haiku. Ve druhém článku jsem pak ukázal, jak to vypadá, když si fotograf v rakouských Alpách může říct otřepané Mlha přede mnou i za mnou. Z předešlého období pak ještě jednou připomenu článek O mých milých tisícideninách, který byl mým soukromým blahopřáním jednomu báječnému, mně velmi blízkému - byť zároveň paradoxně někdy i strašně vzdálenému člověku. Pak - ještě mi to celé ani nestihlo pořádně dojít, jaká je to pecka - jsem se pochlubil svým nedávným a doposud vůbec největším fotografickým úspěchem - druhou cenou v soutěži o "fotografické Oscary" (International Photography Awards) - v článku O puntičkaření aneb Kdy to je a není ONO. A jako připomenutí svého dlouhého fotografického období ještě přidám stručný Sumář chotěšovské výstavy.   

 

Mlha přede mnou i za mnou

Zatím jsem vůbec neměl příležitost ukázat vám zde na blogu nějaké obrázky z mého trochu hektického dvouapůldenního výletu do Vysokých Taur v Rakousku. Bohužel, právě září pro mě bylo letos příliš rušné na to, abych mohl vyjet do těchto krásných míst na delší dobu, do bohatého programu lemovaného jednou končící a jednou počínající fotovýstavou jsem víc volných dní nevecpal. Kromě toho nešlo tentokrát ani o dovolenou v pravém smyslu slova; slíbil jsem totiž, že se pokusím během svého krátkého pobytu udělat pár fotek, které by se daly využít pro výzdobu pokojů jednoho místního horského hotelu. Prý je zapotřebí 20 fotografií pro 20 pokojů, což je pro mě zcela nesplnitelný úkol, pokud by to měly být snímky, za které bych mohl dát svou fotografickou ruku do ohně. Na dvacítku dobrých fotek bych při svém způsobu práce potřeboval vracet se na místo nejméně dva roky v různých obdobích a za různého počasí. Mít na totéž pouhé dva dny je "protiúkol" jaksepatří a taky naprostá loterie, pokud se týká počasí. Řekl jsem si tedy, že udělám, co bude za daných okolností možné, a uvidíme, co z toho vzejde.

Svatojánské haiku

V průběhu letošního léta u mě tedy opravdu nebylo moc času na úklid. Až těsně před tím, co jsme minulou neděli dovezli vystavené fotky z chotěšovského kláštera, se mi podařilo byt trochu připravit na zimní období koexistence fotek a jejich autora :-). Během uklízení jsem se užuž chystal vyhodit jeden obyčejnou tužkou hustě popsaný papír A5, když jsem si všiml, že na papíře bylo zaznamenáno mimo jiné i devět různých verzí (osm českých a jedna anglická) "svatojánského haiku" z června letošního roku, kdy jsem se zatím naposledy zúčastnil "haikukai" - setkání různojazyčných lidí, kteří ve společném prostoru pozoruhodného japonského "zenového domečku" zkoušejí napsat haiku na vybrané téma (v tomto případě to bylo velmi obecné "Léto") a vysvětlit jeho smysl za pomoci různých jazyků a občas i pantomimy i ostatním. 

Ze zmíněných celkem devíti verzí jsem se rozhodl na blogu zaznamenat aspoň dvě, abych teď mohl popsaný papír konečně v klidu vyhodit :-).

 

Verze I

V nejkratších nocích

světlušky vyrýsují

daleké cesty.

Nedělní miniglosy č.747

 

Ještě tahle a příští neděle a ten šrumec, který spustil už začátkem července, se snad konečně trochu uklidní. Už jen (dnes) přestěhovat všechny zabalené fotky z chotěšovského kláštera, kde týden odpočívaly po dobře vykonané prázdninové práci, zpět do Dobřichovic, a posléze (příští víkend) rozebrat výstavu u Panny Marie Sněžné v Praze. Pak už zase bude, věřím, nějaký prostor na pravidelné nedělní aktivity týkající se Nedělních miniglos, našeho svérázného blogového týdeníku, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu". Pak snad už zase budu psát blogový nedělník v klidu ve své tradiční kavárně a ne na kolenou ve vlaku nebo na parapetu výstavního sálu mezi dvěma prohlídkami. Tuhle neděli jsem sice měl taky spoustu aktivit, ale už jsem nechtěl vynechávat další číslo s logem NMg, abychom se dalšího jubilejního výběrového čísla 750 letos vůbec dočkali :-).

 

V období od vydání zatím posledních NMg č.746 jsem stihl zveřejnit čtyři nové články: Prvním byla lehce ulítlá miniatura Balada sopečná, která vznikla rozvinutím jen náhodou objeveného poznamenaného staršího dvojverší. Pak jsem se mimo jiné pochlubil svým čerstvým a doposud vůbec největším fotografickým úspěchem - druhou cenou v soutěži o "fotografické Oscary" (International Photography Awards) - v článku O puntičkaření aneb Kdy to je a není ONO. Třetí článek O mých milých tisícideninách byl mým soukromým blahopřáním jednomu báječnému velmi blízkému a zároveň i vzdálenému člověku. No a v posledním čtvrtém textu jsem předložil čtenářům stručný Sumář chotěšovské výstavy.  Z předchozího období ještě připomenu Velkou fotografickou výstavu přímo v centru Prahy, výstavu, která bude v ambitu kláštera u Panny Marie Sněžné otevřená už jen do soboty 12. října a další příspěvek do rubriky o češtině Jazykové hrádky, článek s názvem O rozdělo - vnících. 

 

Z archivu dnes podruhé povytáhnu svou asi nejúspěšnější blogovou "povídečku" s názvem Vražda u krbu, které už je neuvěřitelných 11 let. Škoda, že se na blogu nedochovala jedna z nejobsáhlejších komentářových diskusí v historii tohoto blogu, která tento kraťoučký text doprovázela. Ve druhém archivním článku O českých mondegreenech se zase např. - pokud to slovo zatím neznáte - dozvíte, co je to vejhuj.

Na závěr opět přidám speciální dárek pro všechny, kterým se nepovedlo dostat na moji sólovou chotěšovskou fotovýstavu, ač by si ji byli rádi prohlédli - virtuální prohlídku reálných výstavních prostor, kde si můžete chodit a prohlížet si fotky podle své libosti, aktuální nálady a časových možností, protože tahle výstava nikdy nezavírá, aspoň tedy ne dokud budu platit hosting.

Sumář chotěšovské výstavy

V neděli 29. září skončila moje jubilejní desátá samostatná fotografická výstava v chotěšovském klášteře na Plzeňsku. Řekl jsem si, že možná stojí za to udělat si malý bodový sumář této akce, takže sečteme vše sčitatelné, abychom mohli podtrhnout výsledek. Co je tedy taky možné o chotěšovské výstavě říct:

V sále viselo 30 vystavených fotografií a navrch malé povídání o mně.

Poprvé jsem měl na výstavě všechny obrazy prvotřídně adjustované, takže jsem nemusel řešit různé boulení, krabacení, odlesky či jiné nedokonalosti.

Pro návštěvníky byla výstava otevřena 64 dní.

Proběhlo 12 komentovaných prohlídek.

Výstavu zahájila báječná vernisáž s hudebním vystoupením a více než stovkou hostů.

V srpnu proběhl večer pro klášter (něco jako den otevřených dveří), během něhož na výstavu přišlo několik stovek návštěvníků.

Zorganizoval jsem soutěž o fotografii podle svého vlastního výběru, které se zúčastnilo 154 návštěvníků. Z těch jsem bezprostředně po skončení výstavy vylosoval jednoho vítěze, který si vybral fotografii Okna.

V návštěvní knize umístěné ve výstavním sále jsem našel 48 zápisů, dalších 10 zápisů přibylo do virtuální návštěvní knihy.

O mých milých tisícideninách

Tedy popravdě - ony ty tisícideniny nejsou úplně moje, ale milé, to mi tedy opravdu jsou, o to víc. O tisícideninách jsem se kdysi poprvé dozvěděl právě na blogu, konkrétně u Tlusťjocha. Připadlo mi to jako dobrý a originální nápad a ukázalo se, že mi "narozeniny", které se neodvozují od kalendářního roku, ale od speciální tisícidenní jednotky, docela vyhovují, protože zatímco narozeniny oslavenec tak nějak očekává, i jeho vlastní tisícideniny ho většinou překvapí. Ale abych zase nevypadal tak, že tisícideniny vyhodnocuji u všech svých známých; vlastně je sleduji jen u pár lidí, kteří jsou mi nejbližší, tzn. tak u dvou, tří příbuzných a pak u jednoho nepříbuzného, kterého - kdyby příbuzní byli volitelní - bych za příbuzného rozhodně bral. No a právě tento nepříbuzný, přesněji tato nepříbuzná, dnes - aniž by to nejspíš věděla, má tisícideniny.

K takovému utajeně významnému dni se samozřejmě sluší náležitě popřát. A co by mělo být v takovém přání na prvním místě jiného než co nejlepší zdraví. Přidám vždy co nejlepší lidi kolem sebe (na tomto místě bych si dovolil neskromně a bez zjevné souvislosti podotknout, že bývám považován - otázka, zda právem - za celkem dobrého člověka ;-)), dostatek drobných i větších radostí nejlépe pro každý den a sem tam i nějaký ten splněný sen, to, myslím, nemůže škodit. Když se tohle přání naplní i jen zčásti pěkně podle přirozených priorit, budu spokojený, a naplnit by se, aspoň věřím, mělo, protože je logicky vlivnější než přání k běžným narozeninám. Jen doufám, že mi nějaký moralizující právní purista nevyčte skutečnost, že oslavenkyně je - počítáno v rytmu tisícidenin - stále ještě teenagerka. 

O puntičkaření aneb Když to je a není ONO

Vždycky jsem byl přesvědčen, že jedna z vlastností, které mě velkou oklikou míjejí, je perfekcionismus. Většinou nijak netoužím mít vše dokonalé podle svých představ; když to nejde lépe, pokrčím rameny, řeknu si, že to je prostě "příroda"  a vezmu zavděk tím, co je. Na rozdíl od mého otce, který nesnášel, když někdo řekl: "ale co, účel to splní..." a chtěl mít vše udělané co nejlépe, mi ta věta nezní úplně nesympaticky. Až v době covidu, kdy jsem z nouze doma v improvizovaném "ateliéru" skládal a fotil bláznivé Barevné koláže z doby karantény (což jsem nedělal nikdy dříve a nikdy poté), jsem zjistil, že dokážu několik hodin, ba i dní, ladit optimální podobu koláže a třeba stokrát jen o milimetry hýbat s jednotlivými součástmi obrázku, prostě "puntičkařit" a vracet se ke zdánlivě dávno hotovému tak dlouho až cosi uvnitř mě neslyšně cvakne a já díky tomu cvaknutí zjistím, že až teď JE TO ONO. To "cvaknutí" bylo vždy tak zjevné, až se mi to zdálo neuvěřitelné. Ještě před chvílí jsem si marně lámal hlavu, čím to je, že jsem s výsledkem pořád v něčem nespokojený, a teď - po tom cvaknutí - je nad slunce jasnější, že už JE TO ONO a lepší to za daných podmínek nebude a být nemůže.

Když jsem tehdy za mimořádných karanténních podmínek prokázal existenci toho pozoruhodného cvakání, uvědomil jsem si, kolikrát už jsem ho dříve uslyšel: Kdykoli najdu pro báseň ten správný rým, vzpomenu si na slovo nebo větu, která přesně, ale opravdu na milimetr přesně, vyjádří to, co chci říct, napadne mě úplně přesný složitý doprovodný akord u piána. To cvaknutí nenastává zdaleka každý den, někdy se neozve dlouhé týdny a měsíce; jde o vzácný okamžik pozoruhodného okamžitého sladění všech okolností, který umí navodit okamžitý pocit radosti, i když ten výsledek nikomu jinému neukážete a nikdo vám ho neschválí a nepochválí. Není to třeba, vy sami v tu chvíli víte, že JE TO ONO. Bez chvění, bez pochybností. Takových rýmů, slov, vět či akordů se dá nastřádat jen omezené množství, možná jen pár A pokud jde o mezilidské vztahy či dokonce lásku, což je podle mého rozumu asi vůbec nejvyšší level takového cvaknutí, stalo se mi to v životě jen jedinkrát a dodnes z toho žiju - tak to dokáže být silné, když víte bez nejmenšího stínu pochybnosti, že právě tohle JE ONO!

Balada sopečná

Když už Miniatura, tak opravdu jen pár řádek. Dnes něco drobného pro evropské vulkanology :-).

 

 

Balada sopečná

 

Poveděla Katla Hekle,

že se jednou sejdou v pekle

a když bude pěkně,

zajedou si k Etně.

Hekla řekla: Jen dál mluv,

dojde snad i na Vesuv

a když čas to dovolí,

přidáme i Stromboli.

 

Všude - praví bonmot známý -

- chléb o dvojí kůrce,

tak se octly obě dámy

na Komorní Hůrce.

Nedělní miniglosy č.746

 

Léto po vlně intenzivních dešťů o děsivých povodní postupně přechází do podzimu, byť dnes ještě panují téměř letní podmínky. Mám za sebou celkem zběsilé období s třídenním výletem do Rakouska (Vysoké Taury), dvěma chotěšovskými komentovanými prohlídkami a instalací a zahájením skupinové fotografické výstavy České federace fotografického umění v Ambitu kláštera u Panny Marie Sněžné přímo v centru Prahy. Minulou neděli 15.9. kvůli zmíněnému zahájení výstavy Nedělní miniglosy, náš svérázný blogový týdeník, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", a už déle než 15 let skoro každou neděli shrnuje, co se taky odehrálo v politice a společnosti, nevyšly. A nevyjdou ani příští neděli 29.9., protože to mám pro změnu událostmi nabitý poslední den své letní samostatné výstavy v chotěšovském klášteře, kdy budu ještě provázet po výstavě opozdilce z řad zájemců (nebo zájemce z řad opozdilců :-)), ale už budu výstavu vpodvečer i balit. Máme tedy dnes takové miniglosové intermezzo mezi dvěma neminiglosovými nedělemi, pak už by se zase mělo vše navrátit do normálních kolejí, abychom ještě v říjnu dovedli Nedělní miniglosy k dalšímu jubilejnímu výběrovému číslu 750.

 

V období od vydání zatím posledních NMg č.745 jsem stihl zveřejnit tři nové články: Prvním byl text Chvála roztržitosti, v němž jsem vylíčil, kterak jsem si poněkud zkomplikoval svůj rakouský výlet, během něhož jsem ve dvou a půl dnech zažil prakticky všechna čtyři roční období.  Ve druhém článku jsem vás pozval na nově spuštěnou Velkou fotografickou výstavu přímo v centru Prahy, která bude otevřená každý den od 12 do 18 hodin až do 12. října. No a do třetice všeho dobrého jsem přidal nový příspěvek do rubriky o češtině Jazykové hrádky, článek s názvem O rozdělo - vnících.  Z předešlého období mohu ještě jednou připomenout malý numismatický výlet Parvus - středověký haléř  a přidám i neuvěřitelnou skutečnost, že jsme se na tomto blogu tento týden přenesli přes úžasnou hranici 2500 článků :-).

 

Z archivu dnes podruhé povytáhnu procházku po úžasné svatyni Fushimi Inari poblíž japonského Kyota, kterou jsem v reportáži z roku 2011 příznačně nazval Tunelem z oranžových bran. Nově pak přidávám mou asi nejúspěšnější blogovou "povídečku" s názvem Vražda u krbu, které už je taky neuvěřitelných 11 let. Škoda, že se na blogu nedochovala jedna z nejobsáhlejších komentářových diskusí v historii tohoto blogu, která tento kraťoučký text doprovázela :-).

Na závěr opět přidám speciální dárek pro všechny, kteří se nemůžou dostat na moji sólovou chotěšovskou fotovýstavu, ač by si ji rádi prohlédli - virtuální prohlídku reálných výstavních prostor, kde si můžete chodit a prohlížet si fotky podle své libosti, aktuální nálady a časových možností, protože tahle výstava nikdy nezavírá.

O rozdělov - nících

Ze svých prvních povinných školních let si nepamatuji nic moc souvislého, jen takové střípky obrazů a pocitů - tu v souvislosti s kotrmelcem v hodině tělocviku, jindy zas s přerývaným čtenářským výkonem některého z mých spolužáků. Ale jednu věc si pamatuji docela dobře, protože se v našich hodinách, při kterých se něco psalo, do omrzení opakovala: Měli jsme totiž při psaní nakázáno nahlas ohlásit (úplně automaticky, bez přihlášení, sím, sím...), jak se chystáme rozdělit slovo, které se už na konec řádku celé nevešlo. "Man - ka," oznamuje způsobně Ivanka z druhé lavice u okna, když píše do sešitu cosi o včerejším večerníčku o Rumcajsovi. "Smaže - nice," píše svůj posthoubařský podzimní zážitek požitkářsky orientovaný Lojzík. "Kedlub - na... Nebo kedlu - bna?" váhá vytáhlý Roman a v takovou chvíli většinou nějak zakročí náš pan učitel - buď dotyčného nějak opraví, nebo vysvětlí celé třídě, která verze je správnější. "Hlemý - žď," vece poněkud intelektuálně těžkopádnější, ale jinak kamarádsky naladěný Mirek. "Hle - mýžď!" opravuje ho mocným hlasem vizionářsky učitel, a Mirek s vyplazenou špičkou jazyka soustředěně vykružuje v svém sešitě inkoustovým perem krajku písma podle upraveného zadání. Kdo by tehdy byl řekl, že tu drobnou, nahlas ve třídě vyřčenou pitomost s Mirkovým hlemý - žděm, (vida, v sedmém pádu se to už zdá být v pořádku!) si budu pamatovat ještě po půlstoletí?

Velká fotografická výstava přímo v centru Prahy

Ještě než začala moje letošní samostatná výstava v chotěšovském klášteře (je otevřená až do neděle 29. září a poslední den výstavy ještě určitě pro případné zájemce přidám jednu závěrečnou komentovanou prohlídku), oznámil jsem zde na blogu v článku I na individualistu jednou dojde, že mě po deseti výstavách samostatných na podzim čeká první opravdová zkušenost s výstavou skupinovou. Teď už můžu ohlásit, že výstava byla právě včera zahájena (mimochodem, včera kvůli tomu plánovaně nevyšly Nedělní miniglosy) a protože je na rozdíl od obtížně přístupné chotěšovské výstavy přístupná naopak naprosto skvěle a koná se přímo v centru Prahy těsně vedle Václaváku (budu mít ještě někdy pro svoje fotky lepší výstavní prostor, než je ambit kláštera u Panny Marie Sněžné?), chci vám o jejím zahájení povědět co nejdřív, protože kdoví - milé (pří)Pražanky a milí (pří)Pražani či pražští návštěvníci/nice - kdy náhodou půjdete okolo a mohli byste tedy do této specifické galerie, která je mimochodem součástí živého klášterního společenství, nakouknout.

V první řadě jsem si musel nařídit dodržovat určitý antiindividualistický režim. Jsem totiž ze sólových výstav zvyklý, že si většinu věcí zařizuji sám, takže za mě nezbytná rozhodnutí nikdo neudělá, a nemusím brát ohled na žádné spoluvystavující. Když si řeknu, že budou fotky TAKHLE VYSOKO, prostě je tam pověsím. Když dojdu k přesvědčení, že jedna fotka má mít dvakrát větší formát než druhá, udělám to tak a pořadí fotek vyplývá z toho, jak mi to nejlépe dává smysl. Nic z uvedeného ale nejde beze zbytku použít pro velkou společnou výstavu, kde má každý vystavující jen pár obrázků a člověk by měl individuální ambice podřídit těm "týmovým". Možná to je ještě zčásti možné, když je autorů jen pár, ale u Panny Marie Sněžné nás vystavuje 27! Zakázal jsem si proto prosazovat svoje vlastní představy o tom, jak by výstava "správně" měla vypadat, a místo toho jsem pouze nabídl své skrovné síly k instalaci. Prostě uvidím, jak to u tak velké výstavy chodí, zařídím se podle toho a získám úplně nové zkušenosti uplatnitelné v budoucnu.

Chvála roztržitosti

Jak už jsem psal v úvodníku k minulým Nedělním miniglosám, tento týden jsem si dopřál na milé pozvání třídenní z menší části poznávací a z větší části fotografickou cestu do krásných rakouských hor, konkrétně do Vysokých Taur a do lázeňského městečka Bad Gastein. Tedy - třídenní... Na poznávání a focení jsem měl vlastně jen úterý a středu, což je vzhledem k nevypočitatelnosti tamního počasí sázka do loterie. Cesta tam celá propršela a když jsem přijel na místo a začal se zajímat o tamější potoky a říčky, které měly být podle původního záměru hlavním námětem pro focení, zjistil jsem, že pršelo opravdu silně, výrazně to zvýšilo průtok vody a hlavně - zabarvilo to povrchovou vodu unášeným pískem do kalnobíla, což je obdoba známější povodňové hnědé. Jeden den focení byl tedy prakticky ztracený, naštěstí horské potoky reagují na podobné výkyvy mnohem rychleji než řeky na dolních tocích: Když jeden den neprší, je prakticky po povodni, voda se vyčeří a stane se opět průzračnou. Hmmm, ale něco jiného je obětovat jeden den, když máte k dispozici půl roku, a něco úplně jiného je, když je jeden den celá polovina ze dvou dnů.

Na druhou nepříjemnost související s pobytem v horské oblasti, jsem přišel velmi rychle, vlastně hned poté, co jsem se ve vlaku chystal zapnout svůj notebook, bez kterého normálně neudělám skoro ani krok: Ve vlaku byl sice dostatek elektrických zásuvek, leč já nechal v ruchu posledních chvil před odjezdem z Dobřichovic na stole ležet napájecí kabel. Co já měl s notebookem do Rakous plánů?! Co jen všechno jsem chtěl po večerech stihnout?! A teď jsem místo dvou mnohahodinových cest vlakem a tří dlouhých horských večerů měl rázem k dispozici na celé čtyři dny pouhé dvě až tři hodiny fungování, než se vybije baterka. Zpropadená roztržitost, tak roztomilá na starých filmech s Pierrem Richardem, ale občas k vzteku, když podobné vylomeniny děláte sami sobě!

Nedělní miniglosy č.745

 

Září začalo podobně, jako srpen skončil, a zatím nebylo poznat, že by se mělo - jak kalendář napovídá - nějak schylovat k podzimu. Leč, přesně jak jsem předpovídal, výrazné zhoršení počasí se předpokládá hned od zítřka, tedy ode dne, kdy bych měl vyrazit na krátkou třídenní vyjížďku do oblasti Vysokých Taur, konkrétně do Bad Gasteinu. Nejedu tam ovšem prvoplánově odpočívat, ale naopak pracovat; ještě že rozdíl mezi tvrdou prací, zaslouženým odpočinkem a zábavou se při fotografování - aspoň tedy u mne - dost stírá :-). Budu mít dva dny na to, abych přenesl své zkušenosti s focením českých vod do místních podmínek a vyšlo z toho pár použitelných fotek. Jen mi u toho už asi nebude svítit sluníčko a z oblohy bude spíš poprchávat, tak uvidíme, jak vše dopadne. Přinejhorším budu mít trochu času na rozjímání, to taky není k zahození.

 

Rovnou upozorňuji, že příští neděli, 15.9. Nedělní miniglosy, náš svérázný blogový týdeník, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", a už déle než 15 let skoro každou neděli shrnuje, co se taky odehrálo v politice a společnosti, nevyjdou. V průběhu toho dne se totiž bude dopoledne instalovat a odpoledne od 17h slavnostně otevírat velká výstava 27 fotografů sdružených do České federace fotografických umění (včetně mě) - přímo v centru Prahy, v Ambitu kláštera u Panny Marie Sněžné kousek od Václaváku. Ale to bude až příští neděli, dnes vás mohu ještě srdečně přivítat u tohoto 745. čísla.

 

V tomto týdnu jsem nakonec zveřejnil dva nové články: Prvním byl vzpomínkový článek Můj život s Lidovkami a bez Lidovek na počest posledního vydání "papírových" Lidových novin, které mě provázely víc než čtvrtstoletím mého života, než je - v očích lidí mého typu - stihl vyřídit v roce 2013 nejmenovaný premiér a kandidát na prezidenta.  Druhý článek pojednával O kouzlech facebooku a krásné dámě v modrém, protože oblíbená sociální síť mi poslední dobou plní jedno velké ale přitom nikdy nevyslovené přání (jak to kruci ty facebookové algoritmy asi dělají, že dokážou přetvořit myšlenky na obrázek?!). Z předešlého období připomenu příspěvek do rubriky Příběhy mincí, text Parvus - středověký haléř a povídečku A pak že pohádky dobře končí...  a na závěr opět přidám speciální dárek pro všechny, kteří se nemůžou dostat na moji sólovou chotěšovskou fotovýstavu, ač by si ji rádi prohlédli - virtuální prohlídku reálných výstavních prostor, kde si můžete chodit a prohlížet si fotky podle své libosti, aktuální nálady a časových možností, protože tahle výstava nikdy nezavírá. 

 

Z archivu dnes podruhé povytáhnu tucet let starou básničku Šťastná čísla, která je sice drobná rozsahem, ale pro mě je z mnoha důvodů zásadní. A dnes přidám ještě procházku po úžasné svatyni Fushimi Inari poblíž japonského Kyota, kterou jsem v reportáži z roku 2011 příznačně nazval Tunelem z oranžových bran.

O kouzlech facebooku a krásné dámě v modrém

Je dost lidí, kteří facebook nemají rádi, z velmi různých důvodů ho odmítají používat nebo aspoň o odchodu z tohoto virtuálního prostoru a spálení všech mostů k němu uvažují. Jiní lidé zase facebook milují, každý den na něm zveřejní fotku své snídaně, oběda i večeře a návdavkem aspoň tři selfíčka, nasdílí pár veselých videí a prosviští desítky tematických skupin, jichž jsou členy. Neřadím se ani k jedné z uvedených stran. Netrpím vůči facebooku žádnou vyhraněnou emocí, ale snažím se využít sílu této sociální sítě tam, kde je největší, např. když chci najít někoho, kdo zmizel z mého života a já bych rád zjistil, co s ním právě je, nebo když chci upozornit na nějakou akci, kterou pořádám. Nepoužívám ho tedy jako prostor pro povídání, jako mnozí jiní, a už jen zcela výjimečně tam vstupuji do názorových diskusí, jejichž jediným prokazatelným přínosem bývá ztráta času a zvýšený krevní tlak.

Dokonce ani moc nenadávám, když mě facebook "bere u huby", tzn. chová se ke mně jako k delikventovi, kterého je třeba nějak potrestat, aniž by bylo možné své kroky někomu vysvětlit (i když má facebook tvář přímo v názvu, na tvář, se kterou byste mohli něco probrat, tam prostě nenarazíte). Už několikrát jsem řešil "porušení pravidel komunity", které bylo vždy vycucané z prstu, ale nemůžu se tomu divit, protože o tom, co je v mé větě správně a špatně, rozhoduje kdosi na druhém konci světa, který navíc takových rozhodnutí dělá desítky za minutu. Ano, je těžké a frustrující cokoli vysvětlovat, ale vždycky, když se naštvu, dojde mi to úlevné "vždyť je to jenom soukromá obchodní společnost, která na mně chce vydělat!" Žádná veřejnoprávní, natožpak dobročinná organizace! Když si taková společnost dá do svých pravidel, že si nepřeje, abych na jejích serverech publikoval fotky zmutovaných tučňáků, může mi to připadat výstřední, ale nakonec pokrčím rameny, protože jsem v soukromém prostoru, kde platí pravidla hostitele, takže bažení po celosvětovém sdílení tučňáků nějak ukrotím a nebudu se tohoto svého základního lidského práva afektovaně domáhat u Ústavního soudu.

Můj život s Lidovkami a bez Lidovek

Po většinu svého života jsem si vůbec nedokázal představit, že bych si ráno u některého z četných stánků nebo v nějaké kamenné trafice nekoupil noviny. Pokud jde o cenu, začínal jsem na pevném a po řadu let neměnném padesátníku - v době, kdy to jediné, kvůli se čemu daly noviny kupovat, aspoň tedy z mého pohledu, byly sportovní zprávy na zadní straně. To tehdy ještě Lidové noviny, jaksi, v nabídce nebyly, protože jim stalinistická padesátá léta dala pocítit vůni pěsti dělnické třídy, která - utržena v té době z historického i zákonného řetězu - skutečně "smrděla krchovem". Lidové noviny na skoro 35 let přestaly existovat, takže když se na přelomu let 1987 a 1988 objevily jako samizdatový měsíčník, pro mou generaci to nebyl návrat tradičního listu, který vycházel od roku 1893, ale úplně nový titul, navíc píšící v duchu zpráv, na které jsme byli zvyklí ze "štvavé" Svobodné Evropy či z Hlasu Ameriky. 

Tehdy jsem asi třikrát dostal originální samizdatový výtisk (a byla to tehdy převeliká vzácnost, protože náklad byl začátkem roku 1988 kolem 350 výtisků) od svého chotěšovského strýčka Jirky (psal jsem tu o něm kdysi např. v článku O krabici od bot a holubím domě). Kde k takto obrozeným Lidovkám přišel, o tom jsme nikdy nemluvili; za čtení a kolportaci nelegální tiskoviny se mohl člověk dostat snadno do problémů, tak čím míň jednotliví lidé věděli, tím byl celý proces bezpečnější. Paradoxní je, že jsme si o tom nic neřekli ani s odstupem, kdy už se o všem mluvit smělo, ale my už měli při našich zřídkavých rozhovorech "na tapetě" úplně jiná témata. Každopádně díky tajuplným stykům strýčka Jirky jsem byl na vysokoškolské koleji "za kinga", protože jsem samozřejmě přečtené Lidovky hned poslal dál, aby si mohli počíst i další.

Nedělní miniglosy č.744

 

Dneškem začíná září, které by pro mě mělo být vůbec nejrušnějším obdobím letošního roku. Rozjel se poslední měsíc mé fotografické výstavy POVZNÁŠENÍ v chotěšovském klášteře a začínám propagovat pověstný "pátek třináctého" jako příští - možná poslední řádný termín svých komentovaných prohlídek v Chotěšově, s čímž by ještě nějak mělo být spojeno moje vlastní chotěšovské focení. Zároveň se co nevidět (15. září) rozjede i velká společná výstava České federace fotografického umění v ambitu u Panny Marie Sněžné přímo v centru Prahy, kde bude k vidění i mých sedm fotek. Také bych se měl na pár dní vydat fotit do podhůří Alp za speciální "zakázkou", o které zatím netuším, jestli ji budu schopen naplnit, protože opravdu nejsem fotograf "zakázkového typu", ale může to být tak zajímavá zkušenost, že jsem neodolal a aspoň to zkusím. Všelikých dalších drobností je na září plánováno plno a v tomhle měsíci u mě bude fakt nouze o termíny a rozhodně nestihnu všechno, co bych rád. Jak to bude v té době s Nedělními miniglosami, naším svérázným blogovým týdeníkem, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", a už déle než 15 let skoro každou neděli shrnuje, co se taky odehrálo v politice a společnosti, to zatím nevím. Příští týden by snad, uvidíme, vyjít ještě měly, ten další, 15. září, nevyjdou zcela určitě, protože se bude instalovat a slavnostně otevírat pražská výstava, a "v ohrožení" bude jistě i poslední zářijová neděle, kdy budu pro změnu uzavírat výstavu chotěšovskou. Nu, ono to nějak dopadne. Jistota je aspoň v tom, že vás dnes mohu srdečně přivítat u 744. čísla, tak si toho važme :-).

 

V tomto týdnu jsem stihl (a i to jen tak tak) publikovat jediný článek, nový příspěvek do rubriky Příběhy mincí, text Parvus - středověký haléř. Aspoň tedy připomenu několik článků z předchozího období, např. Pozdrav z poolympijské Paříže s přehledem všech osmi svých fotografií, které byly letos oceněny na velké fotografické soutěži v Paříži, povídečku A pak že pohádky dobře končí...  a na závěr přidám speciální dárek pro všechny, kteří se nemůžou dostat na moji fotovýstavu, ač by si ji rádi prohlédli - virtuální prohlídku reálných výstavních prostor, kde si můžete chodit a prohlížet si fotky podle své libosti, aktuální nálady a časových možností, protože tahle výstava je otevřena nepřetržitě. 

 

Z archivu dnes podruhé povytáhnu třináct let starý článek s podivným názvem O pudvici v modrém obalu, který se nakonec stal základem názvu mé knížky blogových črt a fejetonků Hledá se pudvice v modrém obalu, kterou si můžete pořád ještě stáhnout na speciální stránce mého webu. A přidávám o rok mladší básničku Šťastná čísla, která je sice drobná rozsahem, ale pro mě je z mnoha důvodů zásadní. Ostatně to tak často bývá, že nejpodstatnější jsou pro nás věci na pohled nenápadné, jejichž nepatrný viditelný rozměr jim nic neubírá na schopnosti určovat našim životům další dlouhá léta směr.

Parvus - středověký haléř

Myslím, že každý zná ze školního dějepisu skazku o tom, kterak král Václav II. na přelomu 13. a 14. století přizval do Čech italské (vlašské) mistry, připravil s nimi velkou mincovní reformu a zkoncentroval výrobu mincí celého českého království do tzv. Vlašského dvora v Kutné Hoře, aby se vytěžené stříbro co nejefektivněji zpracovalo přímo v místě těžby a nemuselo se v nevyzpytatelném středověku převážet nikam daleko. Právě v tomto kutnohorském Vlašském dvoře se v roce 1305 začaly razit pověstné pražské groše, které se staly velmi ceněným - protože relativně pevným - platidlem nejen v Čechách ale i v přilehlých oblastech. Jenže v obluzení velkými, "pevnými" a na svou dobu i pěkně těžkými pražskými groši se dost často zapomíná, že podobně jako o pěkných pár století později měla koruna své haléře, i proslulé pražské groše měly svou menší jednotku. Říkalo se jí tenkrát PARVUS, což v latině znamená "malý". Prostě takový malinkatý středověký "grošík", který to na skutečný groš nedotáhl a zůstal parvem.

Drobná stříbrná mincička, která se stejně jako pražské groše začala razit začátkem 14. století za krále Václava II., neměla nijak fascinující parametry: Byl to takový tenounký stříbrný plíšek původně kruhového tvaru, což se pak různými ústrky běžného oběhu postupně proměňovalo, jak se stříbrný kotouček postupně ošoupával, olámával či okrajoval. V průměru měl čerstvě po ražbě kolem 15 mm, ten můj, který jsem vám na obrázku pořádně zvětšil, abyste si mohli prohlédnout detaily, už je docela "obnošený" s ošoupanými okraji. Parvus vážil pouhých půl gramu a stříbro, ze kterého byl ražený, mělo jen asi 54% ryzost; dohromady tedy obsahoval jen asi čtvrt gramu ryzího stříbra. No a protože pražské groše tehdy na začátku ražby vážily asi 3,5 gramu a jejich ryzost přesahovala 93 %, dá se snadno spočítat, že takových parvů se do jednoho pražského groše podle obsahu čistého stříbra vešlo přesně 12, což není žádný div vzhledem k tehdejšímu zvyku počítat nikoli podle desetinného systému, ale na tucty. Jeden pražský groš měl tedy tehdy přesně tucet parvů, nebo v ne tak vznešeném lidovém jazyce - "haléřů".

Nedělní miniglosy č.743

 

I když i tento týden jsem chodil z práce domů až po osmé, vložil jsem do programu osmou komentovanou prohlídku své výstavy POVZNÁŠENÍ v chotěšovském klášteře, konečně jsem mohl s přáteli oslavit silvestra (pořád někdo nemohl, tak se nám datum společného plzeňského posezení poněkud posunulo) a ještě jsem v týdnu tajně, aby nikdo nevěděl, oslavil jedny báječné narozeniny, konečně se mi přece jen podařilo dát dohromady aspoň půlden, kdy jsem se mohl věnovat takovým úžasným činnostem, jako je třeba mytí nádobí nebo odnesení několika tašek plastů do tříděného odpadu. Ale zase to s úklidem nepřežeňme, neděle přece není určena k vytírání podlah nebo luxování (byť by to moje domácnost potřebovala jako sůl), ale hlavně k psaní a publikaci  Nedělních miniglos, našeho svérázného blogového týdeníku, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", a už déle než 15 let skoro každou neděli shrnuje, co se taky odehrálo v politice a společnosti. Srdečně vás tedy vítám už u 743. čísla týdeníku se značkou NMg.

 

Tentokrát jsem v týdnu na blogu publikoval dva články, oba ve spojitosti s fotografiemi: Prvním byla fotoreportáž vzniklá U barrandovského kostela Krista Spasitele  o velmi zajímavém moderním kostelu na okraji Prahy. Ve druhém článku Pozdrav z poolympijské Paříže jsem  zveřejnil přehled všech osmi svých fotografií, které byly letos oceněny na velké fotografické soutěži v Paříži - dvě dostaly bronzovou cenu, šest dalších pak čestná uznání. Zároveň jsem řadě svých známých poslal odkaz na speciálně připravenou virtuální prohlídku chotěšovské výstavy, který jsem už na blogu zveřejnil v textu Sváteční virtuální i živá prohlídka výstavy. Z předešlého období ještě jednou připomenu povídečku A pak že pohádky dobře končí...  a vrátit se ještě jednou můžu i k Fotostřípkům z chotěšovské vernisáže, kde mají zdejší návštěvníci možnost - v prostředí blogu velmi vzácnou - vidět na několika fotkách i mne :-). 

 

Z archivu dnes podruhé povytáhnu jedenáct let starý text O pohyblivých Madlách, abyste si uměli představit, co mi občas běhávalo hlavou při jízdách metrem, když jsem se bláhově snažil zachovat přesně podle pravidel přepravce. No a před třinácti lety jsem publikoval článek s podivným názvem O pudvici v modrém obalu, který se nakonec stal základem názvu mé knížky blogových črt a fejetonků Hledá se pudvice v modrém obalu, kterou si můžete pořád ještě stáhnout na speciální stránce mého webu.