O pohyblivých Madlách

Není to tak dávno, co u každého eskalátoru v pražském metru byl (a kdoví, možná ještě někde je) zajímavý nápis: PŘIDRŽUJTE SE POHYBLIVÝCH MADEL! Vždycky jsem se poctivě rozhlížel, jestli není nějaká pohyblivá Madla poblíž. Ne, že bych byl tělesně či názorově tak vratký, abych se potřeboval při jízdě na schodech za každou cenu někoho přidržovat, ale požaduje-li to po mně přepravce důsledně a dokonce s vykřičníkem, nebudu se takovému nařízení protivit a rád mu to udělám k vůli. Ale buď jsem měl prostě na pohyblivé Madly smůlu anebo jich byl vždycky fatální nedostatek, prostě nikdy jsem žádnou skutečnou pohyblivou Madlu nepotkal. Kdoví, jestli vůbec existují! To víš, nejsou lidi, odpověděl mi kdysi jeden známý z dopravního podniku, když jsem se mu se svou pochybností svěřil. Ano, rád bych si něco takového vyzkoušel v praxi, je-li to tak napsané v přepravním řádu, který mám v prostorách metra dodržovat. Aspoň jednou!

Ono je to také možná tím, že Madel je prostě ve společnosti obecně nedostatek. Když se podíváte na jména dnešních dívek, na Madlu často nenarazíte. Přitom to bývalo velmi slavné a populární jméno; o Máří Madle se dokonce učívalo v náboženství a bývaly i doby, kdy Madla zpívala Evropě. Madla s Apolénkou a Veronikou se sice ještě kdysi dávno stihly nominovat do jednoho z dnešního pohledu už obstarožního hitu, ale je pravda, že pak Madly prožily určitý ústup ze slávy (a to ani nemluvím o Apolénkách).

 

Pak je tu taky ona podmínka pohyblivosti. Když se podíváte na lidi jedoucí v metru na eskalátoru, moc pohybliví nebývají, většinou jen zírají na lidi v protisměru. Občas je možné vidět nějakou slečnu se sluchátky, která se pohybuje v rytmu do soukromí vlastních uší uvězněné hudby. Několikrát jsem se v domnění, že mé pátrání je u úspěšného konce, zkoušel takové pohyblivé slečny zeptat, zda není Madla, ale nikdy nebyla, a navíc místo aby se omezila na věcnou odpověď ano/ne, vždycky k ní přidala i nevyžádaný názor na míru mé inteligence. Nevím, co je na tom špatného, snažit se přijít na vysvětlení takového logického lapsu: Reklama na pohyblivé Madly byla v metru na každém rohu, ale ve skutečnosti jich muselo být méně než revizorů.

Taky mě napadlo, že mohlo padnout u soudu nějaké precendentní rozhodnutí, které mělo zbavit takové zaměstnání určité diskriminační pachuti. Však jak k tomu přijdou všechny Jarky, Petry, Vlasty, Jany, Heleny, Lucie, Denisy, Katky, Marie, Jitky, Moniky, Aničky, Renáty či Evy, že zrovna o Madly je v metru takový zájem. A to nemluvím o Karlech, Václavech, Josefech, Pavlech, Matějích, Adamech, Jaroslavech a koneckonců i o Petrech, pro které je kvůli genderovému znevýhodnění a přetrvávajícím předsudkům obtížné stát se profesionální pohyblivou Madlou, přestože pro madelství mají ty nejlepší předpoklady a náležité vzdělání. Jak k tomu my, Nemadly, přijdeme? Nebo se můžeme rovněž hlásit jako zájemci o práci pohyblivé Madly? Třeba já bych podobnou práci vykonával rád: Byl bych jako pohyblivá Madla každodenní oporou cestujících, kteří by se mne s oprávněnou důvěrou v pevnost mých postojů přidržovali, dával bych jim při ježdění po roztřesených schodech pocit bezpečí. Konečně bych dělal něco bezprostředně užitečného! Jen v různých dotaznících, uznávám, by zaměstnání "pohyblivá Madla, dopravní podnik hlavního města Prahy" nemuselo působit vždy dobře. Ale jistě by nebylo těžké tuhle drobnost vyřešit a vytisknout pohyblivým Madlám na vizitky třeba "manažer bezpečnosti eskalátorové přepravy", aby na nás úředníci nekoukali skrz prsty.

Ale to je tak vždy: Když se pro něco konečně opravdu pevně a nezvratně rozhodnu, přicházívám pohříchu pozdě: Zdá se totiž, že v metru už pohyblivým Madlám odzvonilo. Nápisy vyzývající cestující k přidržování, byly nahrazeny moderními piktogramy, ze kterých sice není skoro nikdy poznat, co vlastně vyjadřují, ale zato není nutné se přitom obtěžovat čtením. Než se stihnu zorientovat, jestli unisex panáček na obrázku vyjadřuje pokyn "Jízda v protisměru se zapovídá" nebo "Zvracejte výhradně vpravo ve směru jízdy", a jde-li vůbec o panáčka a ne o menšího medvěda, kterého je podle obrázku povoleno přepravovat výhradně vztyčeného na zadních, většinou už jsou jezdící schody stejně u konce. A tak s nostalgickou slzou v oku vzpomínám na inspirativní pohyblivé Madly, kterých se podle příslušných ustanovení přepravního řádu bylo právem a zároveň milou povinností přidržovati.

Z přemítání nad pomíjivostí starého světa mne vytrhává až informace, že jedny velmi dlouhé a donedávna pohyblivé schody jsou dočasně nepohyblivé, pročež je třeba vystoupat z hlubiny na zemský povrch pouze přičiněním vlastních zbytků svalů. Rozhlížím se kolem sebe stejně nešťastně a stejně marně jako dříve po pohyblivých Madlách. Že by se nenašel ani žádný svalnatý dobrodinec, který by mne lehce jako pápěří vynesl vzhůru, žádný pohyblivý Arnold, kterého by se bylo možné pro jednou přidržet místo Madly?

A tak supím pěšky do dlouhých nepojízdných schodů a představuji si, jak asi Madla s Arnoldem budou vypadat na novém zcela nesrozumitelném piktogramu :-).