Jaroslav Kučera - Jak jsem potkal lidi

Moje doporučení a tipy na zajímavé události dost často přicházejí pozdě. Je to tím, že sám se na pozoruhodné akce - pakliže vůbec - vypravuji na poslední chvíli a nemám pak už možnost nikoho dalšího nalákat na svou pozitivní zkušenost. Tentokrát přicházím s doporučením na báječnou výstavu nikoli za pět minut dvanáct, ale dokonce až drahně po dvanácté. Na výstavě fotografií Jaroslava Kučery jsem se totiž byl podívat v její poslední den. V letním odpoledním vedru jsem po Starých zámeckých schodech upoceně doklopýtal až na Pražský hrad, z nádvoří u katedrály jsem sešel Plečnikovým schodištěm do zahrady, a zatočil do galerie v Tereziánském křídle Starého královského paláce.

Věděl jsem, že to bude výstava moc dobrá, ostatně Jaroslav Kučera je v oblasti dokumentární fotografie pojmem a velkou osobností. Ale že to bude takový nářez a že nakonec strávím v galerii dobrovolně dvě a půl hodiny (ostatně po celou dobu jsem se míjel se stejnými spolunávštěvníky, kteří vypadali "zasažení" podobně jako já), to jsem opravdu nečekal. Proč bych ale měl o výstavě psát a doporučovat ji, když už ji nikdo nemůže navštívit? Je to prosté: Konec byl aspoň na chvíli odvrácen a výstava byla prodloužena. Sice jen o jediný týden, do neděle 25. srpna, ale přece. Pokud můžete na konci prázdnin investovat svůj čas, jste z Prahy nebo okolí a máte rádi výborné fotky (černobílé, nádherné a s hrubým zrnem), navíc ve velmi přívětivém prostředí, máte tedy ještě pár dní šanci.

 

Na plakátu k výstavě je fotka paní Kočičkové s jejími psíky :-)

Výstava je průřezem celoživotní dokumentární tvorbou Jaroslava Kučery. Průřez od fotek z pohřbu Jana Palacha na konci let šedesátých, až po fotografie úplně nedávné a porce je to nevídaná - jde totiž o skoro 300 fotek a ještě k tomu jde o obrazy nesoucí v sobě poutavé a dobrodružné příběhy. Dobrodružné nejen zachyceným dějem (i když i takové fotky se v kolekci najdou - například záběry z pouličních bojů během zasedání MMF a Světové banky v Praze v roce 2000), ale především tím, co snímku předchází a co po něm následuje. Kučerovy objekty zájmu jsou totiž často lidé na okraji společnosti, nejbědnější z bědných - bezdomovci, staří lidé, prostitutky, Cikáni, lidé, co mají jen to, co právě mají na sobě a co si nesou v malé igelitce. Co asi okamžiku stisknutí spouště v jejich životě všechno předcházelo a co v dalších letech následovalo? Je neuvěřitelné, jaký kontakt dokáže fotograf se svými "modely a modelkami" navázat a jak se mu dokážou otevřít. A v každé fotce je vidět, jak je pravdivá, nenačančaná, každá v sobě má obrovský kopec důstojnosti, jak umělecké, tak i té prosté - lidské.

V ohromném množství fotek ve dvou patrech galerie může divák nakouknout do nejrůznějších fotografických cyklů - překrásné fotky jsou z cyklu foceného během autorova studentského života na dívčí (!) koleji, velmi ironické a vtipné jsou ty ze socialistických prvomájových průvodů (copak asi dnes dělají vyfocení lidoví milicionáři a hrdě kráčející žižkovské ženy?), obrázky focené v chudých oblastech Sudet, ale i fotky normálních kolemjdoucích. Skrze fotky můžeme nakouknout do provizorních přístřeší v Čechách i do chudičkých vesnic v zahraničí (např. Moldávie, Rumunsko, Arménie). Ve stručných popiskách fotografií se často skrývá pár informací o okolnostech pořízení snímku a občas i náznak dalších - nezřídka bolestných - životních peripetií těch, kterým se díky Kučerově objektivu díváme do očí. Jsou to velmi plné a nejednoznačné oči, oči lidí ze zvláštního polosvěta - o němž není jasné, jestli ve skutečnosti není tím pravým skutečným světem, ve kterém se jen naopak zrcadlí náš polosvět.

Článek o výstavě (R.Burda - Aktuálně.cz) - mimochodem, úplně na konci článku je možné si přehrát několik autorových fotek, tak se můžete mrknout. Jen upozorňuji, že ve skutečné podobě a formátu jsou fotky samozřejmě nesrovnatelně krásnější a kvalitnější.

Co víc - fotografie jsou špičkové nejen obsahově ale i z výtvarného pohledu. Je to úžasná škola práce se světlem, přičemž zdroj světla je často slaboučký (sirka zapalující cigaretu, svíčka, denní světlo dopadající maličkým okýnkem). Stejně tak kompozice bývá velmi přirozená a nápaditá (mě nadchla třeba tenká vertikální linie artistů vystupujících na Staroměstském náměstí na pozadí s podobnou - jen perspektivou zmenšenou - vertikálou Týnského chrámu. Dynamický příběh odehrávající se na fotkách tvoří s nádhernou obrazovou formou opravdu neobyčejně zajímavý celek.

Inu, taky bych chtěl umět takhle fotit dokument a reportáž a hned po odchodu z galerie jsem to hodlal vyzkoušet. Ještěže můj fotoaparát měl dostatek rozumu a odmítl mi poslušnost: "Ne, dnes nebudeš fotit, nechal jsi mi vybít baterky," odmítl foťák mou snahu. "Nenech se rušit a vstřebávej ty skvělé tvůrčí podněty, nebo na všechno jako obvykle pro samou aktvitu zapomeneš." Jo, můj foťák mě zná opravdu moc dobře. Tak jsem měl na přemýšlení celou cestu domů do Dobřichovic a výsledkem bylo rozhodnutí, že když výstava dostala sedm dní života navrch, je to dost na to, abych vám o ní napsal. Kdo ví, třeba půjdete náhodou kolem...

Přikládám pro ilustraci i odkaz na stránky pana fotografa: Webové stránky Jaroslava Kučery

Od galerie je přes zahradu nádherný výhled na Prahu. Vstupné na výstavu stojí 100 Kč (snížené 50 Kč a rodinné 200 Kč), výhled na město mají návštěvníci jako bonus zdarma :-).