Nedělní miniglosy č.393

Pozn.: Nedělní miniglosy oslavily v tomto týdnu své osmé narozeniny, protože poprvé vyšly 22. února 2009. Kupodivu, prostředí české politiky a společnosti v kombinaci s aktuálními světovými událostmi jim zatím stále poskytují dost "potravy", takže věřím, že ještě pár čísel vyjde. Každopádně děkuji všem "abonentům" za jejich vytrvalost ve čtení a za věrnost, kterou by naší "jednomužné redakci NMg" mohli v leckterých jiných opravdových redakcích závidět :-).

Na celostátním sněmu hnutí ANO se dvě nejdůležitější hlasování odehrála již během prvního dne jednání: Jednak byl do čela hnutí překvapivě opět zvolen Andrej Babiš, na což pan předseda reagoval typickým gottovským: "Tedy letos jsem to opravdu nečekal!" Sněm také rozhodl o zásadní změně standardní struktury jednání, když odsouhlasil, že sněmy už nebudou končit společným zpěvem Internacionály, na kterou jsou někteří starší členové hnutí zvyklí, ani písničkou Ach synku, synku, která vyvolává v posluchačích příliš demokratické myšlenky, ale budou se zpívat předsedovy oblíbené lidové písně Všetci kradnú a Proč mě nikdo nemá rád?

Máte rádi utopence?

Popravdě, utopencům jsem nepřišel nikdy úplně na chuť a myslím, že už se to nezmění. Tím spíš poté, co jsem si jednoho docela drahého utopence nechtěně vyrobil sám. Nejednalo se ovšem o pokus kulinářský, nýbrž fotografický.

Zatímco jiné dny tohoto týdne jsem měl v kalendáři obsazené od rána do pozdního odpoledne, středa dopadla dočista jinak. Schůzky, které jsem měl na středu původně naplánované, se na začátku týdne rozprchly do jiných dnů jako hejno bojácných slepic a já si řekl, že to je znamení. Určitě je to ten den, během kterého - nepůjdu-li do práce - udělám nějaké skvělé fotky nebo aspoň někomu, na kom mi záleží, trochu radosti, kdo ví. A vzal jsem si na středu jeden den volna.

 

Pár poznámek k Formanovu Valmontovi

Miloš Forman je můj oblíbený režisér, a tak není divu, že i zde na blogu už jsem se párkrát tématu jeho filmů dotknul. K režisérovým osmdesátinám jsem publikoval osobní text Vzpomínka na filmy Miloše Formana a jeden můj článek se věnoval speciálně filmu Amadeus, pro který mám soukromou slabost (kdysi jsem se ostatně v jedné fotoreportáži vypravil na místa spojená s pražským natáčením tohoto neobyčejného filmu - viz článek Výpravy za Amadeem). Minulý týden oslavil Miloš Forman 85. narozeniny, a tak, myslím, je opět čas podívat se na další výsek jeho tvorby a připomenout si některý z filmů, které se ostatně častým opakováním v televizi staly všeobecně známými (aspoň tedy některé z nich).

Pro dnešek jsem si vybral film, který se většinou v oslavných článcích o panu režisérovi zmiňuje jen mimoděk, často s poznámkou, že nejde o nijak mimořádné dílo, ale holt když to jinak nejde, taky se o něm zmíníme, když už ho jednou natočil a nedá se to popřít. Ty decentnější hlasy říkají: "Méně podařený film". Ty méně decentní (včetně hlasu samotného režiséra) říkají: "Propadák!" To se ostatně dá těžko popřít, když se budeme dívat jen jednoduchýma kupeckýma očima. Ale od toho tu, jistě uznáte, můj blog není! Jako obvykle to ani dnes nebude ode mne žádná klasická filmová recenze s dějem, hodnocením herců a počtem hvězdiček na závěr, ale uvedu jen pár osobních poznámek k filmu, které mě napadaly při jeho několikerém zhlédnutí v posledních letech. Poznámek, vypovídajících možná víc než o filmu o mně samotném. Ale co jiného jsou umělecká díla, než to, co nám ukazuje cestu k nám samotným?

Nedělní miniglosy č.392

Nedělní miniglosy zjistily, co je skutečným důvodem neobyčejně pozitivního vývoje české ekonomiky v loňském roce: Vzhledem k výraznému meziročnímu zdražení skoro veškeré zeleniny na evropském trhu si totiž české hospodářství v poslední době prostě už nemohlo dovolit jít jako obyčejně do kopru.

-----------------------

Ministr průmyslu Jan Mládek, rázně vyřešil nepříjemnou kauzu svého čerstvého náměstka Bokštefla, který doporučil české veřejnosti, že když chce mít levnější polské ceny mobilních služeb, má odjet do Polska. "Protože se ukázalo, že pan náměstek není dělnického původu, dostal ode mne jako první trest třídní důtku. Navíc si kvůli svému nešikovnému vyjádření nesmí tři příští ministerské porady dát do kávy druhou smetanu." Ministr poté s okamžitou platností odvolal ředitele komunikace Romana Proroka, protože náměstka dostatečně neproškolil, že nemá být vůči veřejnosti přehnaně arogantní. "Rád bych svým krokem navíc dokázal, že tak často opakované rčení, že doma není nikdo prorokem, se nezakládá na pravdě, protože bývalý pan ředitel ode dneška může být Prorokem právě už jen u sebe doma."

Nový matematický sál Klementina

Dnes vám nabízím malou společnou fotovýpravu do míst, která pravděpodobně většina z vás neměla možnost navštívit. Kdysi jsem totiž dostal jedinečnou příležitost na chvíli nahlédnout do části neveřejných prostor Klementina a dokonce si tam s sebou vzít i plnou fotovýbavu včetně stativu. Už je to nějaký ten pátek, dost měsíců a dokonce něco roků, takže si říkám, že pokud jsem se při focení dopustil nějakého porušení bezpečnostních pravidel, moje případné provinění by mohlo být již promlčené a po zveřejnění těchto fotek na blogu snad nebudu uvržen do žaláře.

Hlavním bodem programu byl tzv. Nový matematický sál, který je součástí oddělení rukopisů a starých tisků. V nádherném sále se normálně pracuje a bádá, jsou tu standardní pracovní místa s počítači, jen nejde o žádný klimatizovaný velkokrálíkárenský "open space", ale o krásný a vlídně zakřivený barokní prostor.

 

Valentýnské haiku

I na tomto blogu je vidět, že můj vztah k Valentýnu se v čase dost proměňoval. V prvním roce fungování blogu jsem na Valentýna publikoval slaboučkou (a just nepřiložím odkaz! :-)) glosu o bezvýznamné havárii jakési bezvýznamné družice, což nemohlo mít se zamilovaností méně společného. V roce 2010, který se velmi dlouho tvářil netečně a nic nenasvědčovalo tomu, že by mohl být pro mě zcela převratný, jsem na Valentýna jako každý týden poctivě vydal Nedělní miniglosy (tehdy č.51) a jednu glosu schválně ocituji, abyste viděli, že jsem měl tou dobou valentýnský svátek tendenci spíš znevažovat:

"Svatý Valentýn je podle průzkumu třetím nejoblíbenějším svátkem v České republice. Podle očekávání zvítězily Vánoce před upálením Mistra Jana Husa, Svatý Valentýn se o třetí místo dělí s Vítězným únorem."

Jo, to jsou paradoxy, pane Vaněk, řekl by na to možná pan sládek, ale spíš by si jen vědoucně poťukal na čelo.

 

Nedělní miniglosy č.391

Pozn.: Tento článek je jubilejním 1400. článkem na tomto blogu. Navrhuji proto na začátek dnešních Nedělních miniglos malý přípitek tím, co máte rádi! :-)

---------------------------------------------------------------------------------------------------

V sobotu ráno se kolem Země přehnala kometa 45P/Honda-Mrkos-Pajdušáková. Protože nenašla žádné dinosaury, jejichž vyhynutí by mohla způsobit, a protože nebyla vpuštěna do USA kvůli imigračnímu výnosu Donalda Trumpa, vrátila se způsobně na svou dráhu a situaci na Zemi obhlídne až v dalším prezidentském období za pět a čtvrt roku.

-----------------------

Rusko prodloužilo o tři roky azyl bývalého spolupracovníka americké rozvědky Edwarda Snowdena, který je v USA stíhán za špionáž a krádež vládních dokumentů. Podle rozhodnutí ruských úřadů bude pro absolvování azylu znovu zařazen do 2. nápravně-výchovné skupiny.

Únorový vánoční večer

Na zahradách v okolí i teď v únoru ještě pořád svítí vánoční barevná světýlka nainstalovaná na okrasných jehličinách, ale od Vánoc už v polozamrzlých řekách uplynulo mnoho vody. I když - tím, že jsem v lednu byl nezvykle dlouho doma, užil jsem si vlastnoručně mírně ozdobenou vánoční jedličku intenzivněji než v předchozích letech. Řekl bych, že půlka února je v takovém případě dobrá doba pro to, abych stromek, který tak skvěle a oddaně splnil svou roli, odstrojil. Stromek sám tu zůstane v rohu obýváku stát dál; bude mi dělat společnost až do jara, kdy se jednoho chladného večera stane zápalnou obětinou a skončí svou dlouhou vánoční pouť v krbu.

Ale ještě před odstrojením to chce - uznejte - malý fotografický pozdrav s motivem toho vlídného stromku, který mi v mém domově pomáhal navodit tu správnou a nezaměnitelnou atmosféru mých oblíbených svátků. Fotky jsou z úplného začátku února, kdy jsem jeden večer do překvapivě ještě docela čerstvých a neopadaných větví naposled umístil "živé" svíčky, zhasl jsem všechna elektrická světla v místnosti, pustil si pěknou muziku a pak jsem u stromku seděl v pohodlném křesle, popíjel jsem místo vychlazeného bílého polosuchého vína horký čaj s citrónem a přemýšlel jsem nejlíp a nejintenzivněji, jak jsem jen uměl, o těch, které mám rád, dlouho, předlouho, až postupně všechny svíčky tiše dohořely. Pak jsem stromku poděkoval za dobré služby a řekl mu potěšující novinu, že jeho obrázky pověsím na blog. Hrdostí se celý zatetelil :-).

 

Čím vším jsem chtěl (a chci) jednou být

Jak jsem se dozvěděl od svých rodičů, poprvé jsem jasně zformuloval svůj životní cíl jako malé dítě, kdy jsem se svěřil s přáním státi se jednou ve svém životě vitamínem. Prý nejlépe vitamínem H, protože bych působil Hodně. Už z toho je patrné, že mi už odmala dost záleželo na tom, abych byl nějak užitečný. Představte si, že byste šli do lékárny a tam - bez velkého přemýšlení - byste si koupili "háčko", protože to je vitamín univerzální, který působí Hodně na Všecko. No a v krabičce bych byl já!

Časem jsem uznal, že být vitamínem mi asi nevystačí jako program na celý dlouhý život, a taky jsem se bál, že proměna mého těla na tabletky nemusí být zcela bezbolestná. To už mě okouzlovali klasičtí popeláři, udělaní chlapíci, kteří jezdili pravidelně kolem naší zahrady, uměli eskamotérsky koulet s naší kulatou popelnicí sem a tam a báječně ležérně se přidržovali na stupátku rozjetého kukavozu, což z nich v mých očích dělalo staňkovské Indiany Jonese. Je až zvláštní, že takový bordelář jako já (v dětském věku, samozřejmě, teď už je to něco úplně jiného :-)) měl v tak posvátné úctě právě ty muže, kteří se starali o pořádek. Ale asi je to normální a nejspíš to souvisí s kombinací dětské romantiky a pohledu čistých dětských očí.

 

Nedělní miniglosy č.390

Vědcům se podařilo získat mitochondriální DNA Boženy Němcové. Kriminalisté věří, že tak získají důkazy, které s definitivní platností rozhodnou, zda předlohou ke slavné knize Babička byla spisovatelce její vlastní babička nebo naopak její nevlastní dědeček.

-----------------------

Podle pravidelného průzkumu veřejného mínění znatelně poklesla důvěra v české státní instituce včetně prezidenta republiky. Tento pokles je ovšem kompenzován výrazným nárůstem důvěry respondentů vůči sobě samotným. Sebedůvěra českých občanů účastnících se podobných průzkumů dosáhla téměř sta procent a jediným respondentem, který sám sobě stoprocentně nevěří, byl jakýsi Sokrates, který do nepovinné otázky průzkumu navíc připsal zcela nepochopitelnou větu: "Vím, že nic nevím", se kterou si hodnotitelé výsledků průzkumu vůbec nevědí rady. Výzkumná firma, která by konečně ráda dosáhla aspoň v této nadějné otázce mezi dotazovanými stoprocentní shody, nyní zvažuje, jestli Sokrata pouze provždy vyřadí ze skupiny odpovídajících, nebo bude jistější takového podezřelého mudrlanta rovnou otrávit bolehlavem.

 

Vybrané fotky z roku 2016 aneb TOP fotomandel

Protože jsem byl prakticky od začátku roku uvázaný za nohu doma a neměl jsem příležitost chodit s foťákem po lednové zmrzlé a zasněžené zemi, rozhodl jsem se udělat ještě malý výběr několika obrazů z těch, které jsem nafotil v roce 2016. Nedá se snad ani říct, že je považuji za nejlepší, i když jsem se snažil, aby mezi nimi nebyly vyslovené propadáky. Ale jsou to především ty, ke kterým mám nějaký užší vztah, mám s nimi spojenou nějakou vpomínku nebo předpokládám do budoucnosti nějaké jejich veřejné využití.

Tak dlouho jsem přemýšlel, jestli mám udělat výběr "TOP10" nebo "TOP20" až jsem nakonec zvolil kompromis a vyšlo mi tedy jako jednoduchý aritmetický průměr "TOP15", tedy pěkně po staročesku "TOP mandel". A protože jde o fotky, jde logicky o "fotomandel" :-).

Většina ze zde prezentovaných fotek už byla na blogu v loňském roce publikována, možná si některé z nich budou pozorní pravidelní návštěvníci pamatovat. Několik fotek má ale i tak dnes svou veřejnou premiéru. Jestli vás to zajímá, pojďme si o fotkách něco říct, dovolím si vás svým "TOP fotomandelem" osobně provést:

 

Souboj na zamrzlé Řece básní

I když pořád ještě vládnou celodenní mrazy, které letos zajaly jako v opravdové správné zimě celý leden jako rukojmí a stále ještě čekají na slíbené výkupné, přece jen je poznat, že ta hlavní "sibiř" se již vrátila kamsi do východní tajgy, zlehýnka se oteplilo a i ledová svěrací kazajka Berounky jako by se poznenáhlu uvolňovala. Na řeku ze svých oken přímo nevidím a protože mě další nepřející bacil opět přivázal na tento týden za nohu k dobřichovickému obýváku, nemám možnost pozorněji sledovat, co se děje s polozamrzlou říční hladinou. Vozí se na ledových krách v říčním proudu mlčenlivé volavky? Nebo na praskajícím ledu bojují právě pod nádražím královští mušketýři s kardinálovými služebníky své souboje cti a víry? Nemohu-li na vlastní oči spatřit to, od čeho bych jinak jen stěží dokázal odvrátit svůj pohled, tedy si aspoň představuji. A od řeky k sobě nechám doléhat ozvěnu bublajících slov čerstvě osvobozených z ledového sevření, protože Řeka básní se snad zase dává do pohybu a roztéká se tím směrem, kde lze v dálce tušit jaro. Nuže, pro verše, které jsou mi milé, a pro ty, kteří jsou k nim trvalou a nikdy nezamrzající inspirací, do střehu!! :-)

Souboj na zamrzlé Řece básní

Rampouchy ze slz svázanými po pěti

o tvůj kapesníček šermuji s d´Artagnanem;

že budu vítězem, diváci nevěří mi,

jen do tvé vůně chci však balit svoje rýmy!

Gaskoňský kord je rychlý jak žíznivá čára,

chvíli umíráme a pak zas oba vstanem,

průhledně slaným hrotem trochu prokletí.

Tak to prý chodí u slavných mušketýrů

v lednu

že každý zásah zanechá v ledu díru:

Jednu za všechny

a všechny za tu jednu.

Na Řece básní

ze zmrzlých slov už stoupá jemná pára.

Ta pro tebe svým dechem rozehřeji

ať vlhkým teplem falešného jara

protáhnou se a zkrásní!

Ano, to si přeji!

Nedělní miniglosy č.389

Po výměně v americkém prezidentském úřadu bude možná znovuoživen společný výzkumný projekt studia Walta Disneyho a několika univerzitních pracovišť zabývajících se vývojem hvězd. Ambiciózní projekt s názvem Sněhurka a sedm bílých trpaslíků byl původně zastaven zásahem vlivných filmových odborů kvůli rasové nevyváženosti, přestože tvůrci nabídli jako kompenzaci věnovat nezanedbatelnou část zisku na výzkum černých děr.

-----------------------

Dlouholetý předseda Jazzové sekce Karel Srp nebyl kvůli podezření ze spolupráce s komunistickou STB potvrzen jako nový člen Etické komise ČR. "V dokumentech Státní bezpečnosti se sice nenašly originály jeho hlášení, ve kterých měl poskytovat informace o svých známých z disidentských kruhů," řekla nám ředitelka Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu. "Jeho jméno se ale podle zjištění našeho úřadu beze vší pochybosti i v těch nejhorších dobách objevovalo na tehdejších sovětských vlajkách!"

Pozn.: O něco vážnější zamyšlení nad tímto tématem si můžete přečíst v článku O morálce, soudech a ztrátě soudnosti.

O morálce, soudech a ztrátě soudnosti

Pozn.: O tomhle tématu jsem původně psát nechtěl a za normálních okolností bych na ně ani neměl čas. Protože jsem byl ale včera zase donucený ulehnout a pustit se do opětovného souboje s horečkami a bacily, kteří se o mne letos přetahují, jako bych byl nějaká celebrita, a nemám právě kdovíjak veselou náladu, dovolil jsem si tentokrát napsat trochu vážnější kousek na jedno aktuální téma. Nebojte, nadhled a humor snad zase přijdou. Do neděle se snad trochu oklepu! :-)

Tak nám zase jednou z hnojišť zbylých po totalitních bezpečnostních složkách vybublal nevoňavý historický pramínek. Tentokrát nese otisk pana Karla Srpa, dlouholetého předsedy Jazzové sekce, nepominutelné osoby světa vyhraňujícího se proti dávné komunistické zvůli, člověka, který se nenechal ani v nejtěžších normalizačních dobách v 70. a 80. letech minulého století přinutit k tichu a pasivitě a dokázal si spolu se svými spolupracovníky vyvzdorovat prostor pro velmi zajímavé akce zdaleka nejen v oblasti jazzové hudby. Člověka, který se dlouhá léta pohyboval v místech, kde se nebylo možno nepotkávat a nepotýkat s lidmi a institucemi, kterým by se z pochopitelných důvodů nejspíš raději vyhnul, včetně struktur tehdejší Státní bezpečnosti. A byl to právě Karel Srp, který byl nedávno jmenován českým prezidentem za člena Etické komise České republiky, komise, která má právo rozhodovat v nejasných a komplikovaných záležitostech o tom, kdo může a kdo naopak nemůže být oficiálně oceněn pro svůj odpor proti komunismu.

 

Osmé blogové narozeniny aneb O psu Donalda Trumpa

Když jsem si přesně před osmi lety v chřipkovém polodelíriu založil tento blog, neměl jsem ani nejmenší představu, jakým způsobem a jak dlouho bude fungovat. Nikdy před tím jsem žádné blogy nečetl, natož abych sám nějaké psal, netušil jsem, jak by měl takový blog vypadat a vlastně to pořádně nevím dodneška, takže si to dělám podle svého. Povede se mi najít témata aspoň na deset článků, říkal jsem si před osmi lety? A proč by je měl někdo číst? Potkám někdy živého blogového návštěvníka, kterého neznám odjinud? Povede se mi sehnat někoho, kdo mi napíše komentář doopravdy se vztahující k textu a ne jen standardní "mrkni plís na můj blogís"? To by pane byla krása!

Můj první článek O chřipce a psím blogu byl vlastně nepřímou ozvěnou tehdejšího nástupu Baracka Obamy (a hlavně jeho blogujícího psa, o kterém se na veřejnosti ví jen málo :-)) do prvního prezidentského období, což jsem si plně uvědomil až dnes, kdy došlo na prezidentském postu k prostřídání. Přemýšlím, jestli Donaldův pes bude také do té míry vzdělaný, aby zvládal zákruty latiny, a jestli Mr. Trump vůbec nějakého psa má. Pokud ano, bude jistě bílý, nespokojený a rozdurděný. A bude to nejspíš nějaké bojové plemeno s nevymáchanou hubou.

 

Nedělní miniglosy č.388

Nového amerického prezidenta Donalda Trumpa rozčilily letecké záběry míst z parku před Kapitolem, podle kterých se jeho inaugurace zúčastnilo méně lidí v porovnání s nástupem prezidenta Obamy. Podle Trumpa je skoro jisté, že statisíce návštěvníků na snímcích smazali ve photoshopu nenávistní novináři nebo ruští hackeři, aby znevážili slavnostní akt: "Návštěvníků muselo být ve skutečnosti mnohem, mnohem víc než v případě mého směšného prezidentského předchůdce; jednak jsem nejméně o půl miliónu návštěvníků chytřejší a schopnější než on a jednak se např. počet agentů zpravodajských služeb v davu, kteří jediní jsou spočítaní přesně, oproti minulé inauguraci ztrojnásobil."

-----------------------

Čeští vědci konečně rozřešili tajemství, proč se po internetu šíří špatné a lživé zprávy rychleji než ty dobré a pravdivé. Podle výsledků několikaleté studie mají sice překvapivě oba typy zpráv technické předpoklady šířit se stejně rychle, ale ty dobré a pravdivé málokdy někdo posílá dál, protože jsou zcela nezajímavé a na rozdíl od těch vymyšlených jim pochopitelně nikdo nevěří.

Jak dlouho to trvá z Hamburku do Dobřichovic?

Kolik byste asi tak tipovali, že bude trvat cesta z Hamburku do Dobřichovic? Pět hodin? Deset? Celý den, když ve střední Evropě právě panují - asi přičiněním ruských hackerů - lehce sibiřské podmínky? Kdepak! Evropa je, zdá se, opravdu technologicky nadmíru rozvinutá oblast, ve které tahle daleká a komplikovaná cesta trvá necelou půlhodinku. A to, prosím, nikoli raketoplánem, nebo startrekovským transportérem, ale docela obyčejným osobním vlakem!

Včera večer jsem se trochu zdržel v Praze a vracel jsem se domů jedním z pozdnějších železničních spojů. Jako poměrně často vlak i tentokrát odjížděl od prvního nástupiště, přiléhajícího k historické budově nádraží, a jako poměrně často mi do odjezdu chybělo jen pár minut, takže jsem neměl moc času na okounění. Když jsem ale vyjel po eskalátoru na nástupiště, zarazil mě intenzivní pocit, že věci jsou jinak, než tomu bývá. S údivem jsem se rozhlédl. Nepřekročil jsem dnes bludný kořen? Vždyť pouhá dvě piva, byť šlo o dvanáctku, by neměla mít - dokonce ani po dvoutýdenní nemoci - na můj oslabený organismus tak devastující účinek, abych rázem úplně ztratil orientaci a během krátké cesty z metra na perón pražského hlavního nádraží zabloudil až do ciziny.

 

Komentátoři roku 2016

Když jsem nedávno psal článek bilancující fungování mého blogu v uplynulém roce Jaký byl můj blogový rok 2016?, zcela jsem vynechal - čistě z prostorových důvodů, protože článek už byl docela rozsáhlý - jedno hledisko pro fungování blogu sice nikoli nezbytné, ale přesto, myslím, především pro motivaci blogerů dost důležité: Komentáře! Statistika komentářů mi totiž poskytla zajímavé informace, které se notabene týkají právě především vás, kteří mi komentáře píšete. No a třeba budou některé informace zajímavé i pro ty, kteří sice vlastní komentáře nepíšou, ale se zájmem si čtou komentáře ostatních. Pojďme se tedy podívat, co se dá všechno o komentářích a jejich autorech za rok 2016 říct:

 

Nedělní miniglosy č.387

V místech, kde byla identifikována potenciální ohniska šíření viru ptačí chřipky, bylo příslušnými úřady z hygienických důvodů zakázáno jakékoli fotografování pro reportážní i umělecké účely. "Nejde v žádném případě o cenzuru ani o omezování zpravodajské či dokonce tvůrčí svobody," řekl nám mluvčí Úřadu hlavního hygienika. "Jen se tímto krokem snažíme zabránit riziku, že vyletí ptáček."

-----------------------

Podle informace z jednání Výboru pro Guinessovu knihu rekordů pravděpodobně nebude možné oficiálně zapsat oznámení Miloše Zemana o přítomnosti afrického teroristy na území České republiky jako nejrychlejší vyzrazení citlivé zpravodajské informace v historii. "Samozřejmě, čas od zjištění tajné informace do jejího veřejného vyhlášení veřejnoprávním rozhlasem, je bezesporu rekordní," připustil šéf výboru, "ale vzhledem ke sněhové vánici, která právě panovala v některých českých horách, nejspíš rekord nebude uznán pro nedovolenou podporu větru."

Jitřní sen

Pozn.: Základ následující drobné básničky jsem dal dohromady o Štědrém večeru s tím, že ho dotvořím někdy v novém roce a použiju ho jako malý aktuální dárek; původně šlo v textu dokonce o vánoční noc, ale ono by bylo trochu divné vracet se k vánoční noci v době, kdy už je dávno po Vánocích. Tak jsem si řekl, že text zlehýnka upravím tak, aby se dal použít pro jakoukoli noc a jakékoli jitro. Jakože dá! :-)

Do zbytku němé noci

bez ozvěny

z dálky i zblízka

Jitřenka září.

Po tvé tváři,

po šperku velké ceny,

potmě se stýská

i roztočům na polštáři.

Plamínek svíčky

k slovům modlitbičky

žahavé ruce spíná.

Můj sen je krotká

převzácná perlorodka

stvořená z tvého klína.

Noc neusíná,

den ji však světlem protká.

Jaký byl můj blogový rok 2016?

Mé bilancování uplynulého roku zde na blogu se odehrává už tradičně ve dvou rovinách. První souhrnný lednový článek se více zabývá událostmi, které v loňském roce ovlivnily můj život a které vůbec nemusejí souviset s blogem (letos jde o text Co pro mne bylo důležité v roce 2016?) Dnes se dostávám k ohlédnutí za rokem 2016 v blogovém světě, který se pro mne tentokrát od začátku vyvíjel pozoruhodně dynamicky a rozhodně se nedá říct, že bych se na blogu nudil. I letos pro kvantitativní pohled využiju výsledky, které mi v souhrnné podobě nabízí nástroj Google Analytics, ale je pravda, že tentokrát nepůjde jen o čísla, ale důležité budou i události, které si zaslouží, abych se k nim s určitým odstupem vrátil. Pojďme se tedy společně podívat, co vše se na mém blogu či v bezprostřední souvislosti s ním v minulém roce odehrálo.

Takže napřed pár souhrnných čísel: Celkem jsem na svém blogu v roce 2016 zaznamenal 30 736 návštěv, což znamená oproti předchozímu roku lehounký nárůst o cca 0.5%. Vzhledem k tomu, že rok 2016 byl rokem přestupným a měl o jeden den víc, dá se říct, že návštěvnost se v porovnání s rokem 2015 prakticky nezměnila, navíc už třetí rok v řadě mám téměř vyrovnaný počet publikovaných článků (2014: 143, 2015: 147, 2016: 145). Co se ale změnilo zásadně, je zdroj návštěvnosti, protože jsem se již od ledna musel vyrovnat s tichým vyřazením z Autorského klubu, což logicky znamenalo, že se moje články přestaly objevovat na titulce blog.cz, a nastal tedy poměrně velký výpadek v možnostech oslovit další potenciální čtenáře z platformy blog.cz. Vzhledem k tomu, že jsem se proti svému vyřazení z AK docela hlasitě ozval, můj vztah s "adminy" byl celý letošní rok na bodě mrazu (s výjimkou lehkého náznaku "oteplení" kolem vánočních svátků, uvidíme, jestli tahle "obleva" bude mít setrvalejší charakter), a nedalo se tedy ani čekat, že se některý z mých textů objeví ve výběru článků pro titulku. Byl jsem tedy mnohem víc závislý na čtenářích, kteří mne mají dlouhodobě ve svých oblíbených stránkách a naopak i na těch, kteří se ke mně dostávají z internetových vyhledávačů.

Nedělní miniglosy č.386

Po vánoční a novoroční přestávce vás opět vítám u Nedělních miniglos. Dnes svou oblíbenou nedělní "redakční horkou čokoládu" nepopíjím v kavárně, ale pořád ještě doma, kde se mi s vánočním stromečkem v novém roce zalíbilo natolik, že se od něj v lepším případě odtrhnu až ve druhé půlce příštího týdne. Věřím ale, že vy jste konec starého a začátek nového roku prožili v klidu, nenechali jste se rozhodit aktuálními sibiřskými podmínkami, vyhnuli jste se pokud možno všem poletujícím virům a bakteriím, které si dělají zálusk na naše zdraví, a opět si sem občas přijdete přečíst s trochou nadhledu exponované momentky z politického i společenského života u nás i ve světě. No a když to dobře dopadne, měli bychom v dohledné době společně oslavit stěží uvěřitelných 8 let života tohoto specifického "nedělníku" a taky jeho jubilejní čtyřsté vydání. Věřím, že "naši redaktoři" ani velectění čtenáři ani v roce 2017 neztratí životní optimismus a smysl pro humor, i když je to v tomhle žánru někdy, uznávám, dost na hraně, a není na první pohled vidět, má-li se člověk smát anebo má spíš brečet. Pořád si ale myslím, že když váháme mezi těmito dvěma variantami, ta první je pro naše duševní zdraví o něco lepší.

Tak pojďme na to, "nedělně-glosované události" už netrpělivě čekají :-).

 

Co pro mne bylo důležité v roce 2016

Pozn.: Nemám tentokrát žádný speciální článek, kterým bych dnes přivítal Tři krále, jak by se možná vzhledem k datu slušelo. Kdo by ale podobný článek postrádal, může si přečíst jeden starší krátký odlehčený text na tříkrálové téma - s názvem O trojjediném králi.

I letos jsem se rozhodl pokračovat v tradici posledních let a k začátku nového roku se trochu zamyslet nad tím, co mi dal a případně sebral loňský rok. Jako obyčejně to bude zamyšlení absolutně nesourodé a bez logické struktury, které si nedělá ambici poměřovat význam jednotlivých událostí, jde o čistě subjektivní a většinou jen pocitový výčet toho, co sám pro sebe vnímám jako zaznamenáníhodné, byť jde možná z vnějšího pohledu - a tím spíš ve srovnání s tím, co jako důležité považují jiní lidé z pohledů svých vlastních osudů - jen o drobnosti. Zaznamenáníhodné třeba jen proto, abych si s odstupem řady let - bude-li mi takový odstup dopřán - dokázal uvědomit, čím jsem v roce 2016 také žil, bez velkého přihlížení k těm událostem, které se nakonec možná zařadí do oficiální historie. Nejde tedy o žádné "paměti", ale jen o malý seznam toho, co se taky v mém životě odehrálo a co mi - se spoustou dalších událostí, pochopitelně, které ovšem neměly to "štěstí", aby se do tohoto výčtu dostaly - nějakým způsobem můj život ovlivnilo.

 

Díla Josefa Istlera v Muzeu Kampa

Kdybych čirou náhodou dneska psal nesmysly, mám aspoň malou omluvu. Poslední dny mám trochu zamlženo a moc si z nich nepamatuju, snad jen to, že jsem se včera zašel předvést našemu panu doktorovi a ten to celé vyhodnotil tak, že mi předepsal jakási "anitibibliotika", takže kromě toho, že nesmím do práce, bych asi neměl jít ani do knihovny :-). V podobném rauši jsem si kdysi svůj blog založil a vůbec pak dělám zajímavé kroky, tak doufám, že se o víkendu nevynořím z horečnaté mlhy a blog nebude zrušený :-).

No jo, ale co dělat, když moc pěkná výstava, na které jsem se byl podívat o silvestru v Muzeu Kampa, bude za pár dní, konkrétně 15. ledna, končit a já jsem tady o ní chtěl napsat aspoň pár slov, aby případní zájemci z řad zdejších návštěvníků měli čas na výstavu vyrazit. Myslím, že byste mi pěkně poděkovali, kdybych výstavu vychválil a pak na závěr poznamenal, že už bohužel dávno skončila.

 

Neplánovaně košatý silvestrovský výlet

I když jsem si původně chtěl vzít na dnešek dovolenou, jak to dělám vždycky, když 2. leden připadne na pracovní den, nakonec jsem se rozhodl kvůli jedné dopolední pracovní schůzce porušit letitá pravidla a do práce (a do Prahy) vyrazit. Leč, organismu se asi moje rozhodnutí moc nelíbilo, protože si na mně nakonec dovolenou stejně vynutil, protože začaly stávkovat jeho obranné mechanismy a nadvládu nade mnou o silvestrovském večeru (neříká se náhodou "jak na Nový rok, tak po celý rok?") převzala jakási viróza. Popíjím tedy právě japonský zelený čaj s lefkadským medem a šťávou ze španělských citrónů, zakusuji k tomu český paralen a přemýšlím, jak bych při této "snídani králů" mohl aspoň na dálku někomu udělat maličkou radost. No a napadlo mne, že bych vám mohl ukázat na malé fotoreportáži, jak to vypadá, když si člověk jako já udělá přesný plán pro silvestrovský den a paní Náhoda mu ho dovedně ohne tam, kde ho z nějakých prapodivných důvodů chce mít ona.

Silvestra v posledních letech trávím vždy v Dobřichovicích. Nejsem pro poslední den v roce nijak zvlášť veselivý typ a i dobře míněné nabídky na silvestrovskou společnost s díky odmítám. Letos jsem si ale chtěl zařídit dvě věci: Chtěl jsem si zajít v Praze na oběd na suši, což se mi v posledních letech nenápadně proměňuje v "typicky českou" silvestrovskou tradici, a chtěl jsem si koupit chleba a máslo, což ve světě pod dohledem odborů, které nejlépe vědí, kdy si ještě smíte nakoupit a kdy už se to nesluší, nemusí být - obzvlášť na přelomu roku - tak jednoduché. No a protože po mrazivém svítání byl silvestrovský svět ojíněný, vyšel jsem na vlak o deset minut dřív, abych stihl cestou cvaknout několik záběrů, pokud se mi něco pěkného připlete do cesty.

 

Mírně taneční přání do nového roku (haiku a péefko je v ceně!)

Kdepak bilancování, to od tohoto silvestrovského článku nečekejte. Taky přijde jeho čas, ale silvestr, myslím, není pro bilancování tím nejlepším dnem, snad proto, že se od něj předem očekává veselí, což nebývá dobrá živná půda pro objektivitu. No a protože se od něj předem očekává veselí, trávím tento den většinou v klidu a bez větších výstřelků. Nestřílím rachejtle, nezpíjím se do němoty (i když několik lahví dobrého vína nejspíš padne), neslzím u stokrát omletých televizních scének z nemilosrdného archivu.

Jsem vždy tiše spokojený s rokem, který odchází, protože když byl dobrý, zaslouží si přípitek na rozloučenou a uznalé poděkování, a když byl mizerný, je jen dobře, že se mu krátí čas. No a se stále znovu a znovu obnovovanou nadějí podobné naději skrývající se v každém novém svítání, v každém novém přílivu, v každém novém nápadu, v každém novém snu, opět vyhlížím rok, který přichází a dostává od nás jako nálepku nové číslo, jako ve frontě na poště. Číslo 2017 - prosíme k přepážce A! V téhle frontě to jde zatraceně pomalu (anebo zatraceně rychle, jak se to vezme) a než vše u přepážky vyřídíme, uplyne - doufejme - celý rok.

 

Štědrý večer

"Děkuju, maminko, dobré to bylo," zakončil slavnostní večeři starosvětsky tatínek, který si - jako obyčejně - jídlo vychutnával, a proto mu to nejdéle trvalo. Maminka se trochu našišato pousmála a bylo vidět, že uvnitř ji tatínkova pochvala hřeje. Tatínek si spokojeně pohladil mírně vypouklé břicho, nic zvláštního, takové to bříško, které muži v nejlepších letech spíš na vážnosti přidá než ubere. Malý Pavlík začínal trpět nedočkavostí. Večeři, ve které by se normálně rýpal, shltl jako malinu, až se rodiče báli, aby si kapřím řízkem nějak neublížil a rodina místo rozbalování dárků nestrávila slavnostní večer v čekárně na chirurgii. Už v duchu viděl nádherně ozdobený stromeček, rozzářený různobarevným svitem elektrických světel, a pod ním - balíčky všech možných velikostí a všechny jako z udělání zrovinka pro něho. Trochu sobecké představy, ano, ale Vánoce Pavlíkovi opojně voněly; směs dárků, maminčina cukroví a čadicího františka na stole voněla líp než drahá voňavka, kterou si maminka už od minulých Vánoc schovávala ve skříňce a kterou Pavlík, když nebyl nikdo doma, občas očichával a jednou si dokonce maličko líznul. Opojení o to vzácnější, že nastávalo jen jedinkrát za rok.

 

Šestá výroční malostranská vycházka

Letos tyto své narozeniny slavím už pošesté a slavím je vždy týmž způsobem - fotografickou vycházkou do uliček Malé Strany, kde právě před šesti lety začal tlouct do té doby "nepříliš tečný" měkký sval skrývající se před ostatními - a někdy i před námi samotnými - v naší vlastní hrudi. Pravda, občas možná netluče úplně přesně podle předpisů a pravidel, které si vymysleli a prosazují chytří lidé v bílých pláštích, ale úžasné na tom je, že už šest let ví, proč vlastně tluče, a taky ví, že má a bude mít zatraceně dobrý důvod tlouct, dokud to jen trochu jde a půjde, což je naopak věc, na kterou se kupodivu doktoři moc neptají, i když myslím, že je to mnohem důležitější, než v jakém tluče rytmu a jaké má pauzy a ozvěny. Kvůli něčemu takovému přece rozhodně stojí za to aspoň jednou za rok se vrátit "na místo činu", i když fotky z těchto míst vídáte každý rok. Snad mi to prominete, ale takové opakování mě nikdy neomrzí! Tak tedy kdo chce a komu nevadí mrazivý vítr prohánějící se v letošních předvánočních pražských ulicích a především kolem Vltavy, může se k mé vycházce dokumentované aspoň několika z celkových asi šedesáti fotek přidat.

 

Nedělní miniglosy č.385

Dnešní v pořadí již třísté pětaosmdesáté Nedělní miniglosy jsou pro tento rok posledním číslem tohoto specifického týdeníku, který (aspoň doufám) v únoru oslaví již osmé narozeniny. Po vánoční a novoroční dvounedělní přestávce vyjde další číslo v neděli 8. ledna 2017. Celá jednočlenná redakce NMg vám přeje krásné Vánoce, pohodové vklouznutí do úspěšného roku 2017 a i pro příští rok dost nadhledu a humoru při sledování událostí v politice i ve společnosti doma i ve světě. Věřím, že i když je to někdy těžké, bude se nám i nadále dařit nejen se ze všeho, co se kolem nás děje, nezbláznit, ale občas se něčemu i společně pousmát, i když jde často ve skutečnosti o dost vážné věci. Ale jen samotný fakt, že se na ně díváme s nadhledem a smyslem pro jejich absurdně-humornou podstatu, snad ještě neznamená, že bychom je brali méně vážně.

Milí přátelé Nedělních miniglos, přeji vám krásné svátky a držme si klobouky, protože i v příštím roce, myslím, pojedeme z kopce. Ono to ostatně bez motoru ani jinak než z kopce stejně nejde! :-)

 

O vánočních svíčkách

Předváděčku mučících nástrojů si protentokrát můžeme odpustit, protože se ke svému nehoráznému činu přiznám dobrovolně: Dávám na vánoční stromek skutečné svíčky, na kterých pak o večerech rozežínám skutečný oheň. Ještě celkem nedávno mi to přišlo jako docela normální, ale v posledních létech zjišťuji, že je to zřejmě něco tak starosvětsky výstředního, že ekvivalentem je snad jen valcha na místě automatické pračky nebo tapisérie s národními motivy místo počítače s internetem.

Mám asi deset stařičkých držáčků na útlé svíčky a stromek se každý rok snažím vybrat tak, aby umožňoval nějakým způsobem nainstalovat svíčky pokud možno ve vzpřímené poloze. Tedy, popravdě, mám ve skříni i jakási - doposud ani jednou nepoužitá - elektrická světýlka, která jsem asi před dvaceti lety dostal jako vánoční dárek od nějakého modernisty, přisuzujícímu mou preferenci "živého ohně" skutečnosti, že jsem učitelem (tehdy jsem jím opravdu byl) a mám hluboko do kapsy, takže kouzla přítele Edisona sice možná dokážu v hodinách fyziky teoreticky vysvětlit, ale na vánočním stromku si je nemohu dovolit.