čtvrtek 5. ledna 2017

Díla Josefa Istlera v Muzeu Kampa

Kdybych čirou náhodou dneska psal nesmysly, mám aspoň malou omluvu. Poslední dny mám trochu zamlženo a moc si z nich nepamatuju, snad jen to, že jsem se včera zašel předvést našemu panu doktorovi a ten to celé vyhodnotil tak, že mi předepsal jakási "anitibibliotika", takže kromě toho, že nesmím do práce, bych asi neměl jít ani do knihovny :-). V podobném rauši jsem si kdysi svůj blog založil a vůbec pak dělám zajímavé kroky, tak doufám, že se o víkendu nevynořím z horečnaté mlhy a blog nebude zrušený :-).

No jo, ale co dělat, když moc pěkná výstava, na které jsem se byl podívat o silvestru v Muzeu Kampa, bude za pár dní, konkrétně 15. ledna, končit a já jsem tady o ní chtěl napsat aspoň pár slov, aby případní zájemci z řad zdejších návštěvníků měli čas na výstavu vyrazit. Myslím, že byste mi pěkně poděkovali, kdybych výstavu vychválil a pak na závěr poznamenal, že už bohužel dávno skončila.
 
Jako obyčejně ve své rubrice Kulturní špehýrkou (nedejte se odradit vlezlou reklamou a odrolujte dolů, kde jsou jednotlivé podrubriky) nebudu psát příliš o faktech, které si může každý najít na webu v míře více než dostatečné, ale spíš o svých osobních pocitech a dojmech. Už ani nevím, kdy jsem se poprvé setkal se jménem českého malíře Josefa Istlera. Myslím dokonce, že to bylo ještě z nějakého vrzajícího a šumícího kulturního programu rádia Svobodná Evropa v 80. letech, protože Josef Istler zrovna nepatřil k umělcům, které by komunistický režim nějak protežoval. Ono je to dobře patrné i z informací, kdy se konaly Istlerovy výstavy - napřed v krátkém poválečném období před rokem 1948, pak se Istlerovy práce zanořily do hluboké ilegality, nějaké výstavní možnosti se objevily v období kulturního i politického "oteplení" ve druhé polovině 60. let, a pak se jméno opět ztrácí až do začátku let devadesátých. Výstava, která se koná v Muzeu Kampa, je mimořádně zajímavá už tím, co za díla z různých galerií i soukromých sbírek se podařilo shromáždit: Je jich tolik, že obsadily celý prostor konírny (tam je především grafika), dvě velké místnosti v přízemí muzea a ještě velkou výstavní místnost v prvním patře.

Výstava odpovídá dost jasně na otázku, proč Josef Istler nemohl patřit k podporovaným umělcům - o moc dál od v 50. letech oficiálně propagované socialisticko-realistické linie totiž tento malíř už být nemohl a tehdejší oficiální socialističtí kulturtrégři museli jeho obrazy ze svého úhlu pohledu nutně považovat za "zvrhlé umění". To je asi nejvíc vidět na dílech vystavených ve velké místnosti v přízemí vpravo od vchodu, kde jsou k vidění velké obrazy právě z druhé poloviny 50. let a z let šedesátých; Istler v nich používá různé povrchy (lepenka, překližka, sololit), a zakomponovává do svých nesmírně zajímavých kompozic i netradiční materiály - např úlomky skla, nebo kusy juty. Obrazy tak získávají úžasnou plasticitu, kterou je velmi obtížné zprostředkovat na fotografiích (teď nemyslím jen na těch několika mých ilustračních, které vznikly v místech, kde se normálně fotit nesmí), ale ani na fotkách v oficiálním výstavním katalogu (je ke koupi za 120 Kč, tzn. je o dvacku lacinější, než plná vstupenka na tuto výstavu).




Je zajímavé sledovat, jak se Istlerovy kompozice v čase vyvíjely: Zatímco válečná léta jsou plná figurálních motivů (i když hranice mezi figuralitou a abstrakcí je v Istlerově případě hodně rozmlžená a laický návštěvník mého typu si motivu figury často všimne až díky názvu :-)), objevují se i motivy z městské periferie a do obrazů se pochopitelně vkrádá i prvek všudypřítomého strachu, v první polovině 50. let obrazy paradoxně jako by přidávaly na optimistické barevnosti, nádherný je např. obraz Extáze z jinak naprosto děsivého stalinistického roku 1951, který je největším plátnem na následující fotografii (tu jsem mimochodem pořídil "legálně" se souhlasem milé paní, která na výstavní prostor v 1. patře dohlížela, takže jestli si můj článek přečte, jak slibovala, rád bych jí za její vstřícnost ještě jednou poděkoval), podobné barvy jsou k vidění hned vedle na obraze Žluté zátiší z roku 1952 (na následující ilustrační fotce úplně vpravo).



Druhá polovina 50. let pro mne byla překvapivě nejzajímavější, i když barvy obrazů potemněly, surrealistické figury se vytratily a nastoupily komplikované a pro mne ohromující struktury, které už většinou nemají ani speciální názvy (častým názvem je například prostý "Obraz"), ale určitě mi stálo za to se po prohlídce 1. patra ještě jednou vrátit do přízemních prostor a podívat se na vystavená díla ještě jednou už s vědomím, co jim bezprostředně předcházelo.

Na výstavě je ještě celkem bohatě zastoupené období šedesátých let ve kterém se stále více uplatňují plastické zvrásňující prvky včetně pozoruhodných skleněných "očí". Mimochodem, docela mne pobavila věta z výstavního katalogu, která mne znovu utvrdila v tom, že nikdy nemůžu psát o obrazech zasvěceně, protože na to jsou prostě jiní kofři: "Linie směřující k vertikální znakové figurálnosti je založena na expresivní gestualitě korigované raciem." Jak málo slov stačí, aby bylo konečně vše jasné!

Josef Istler pracoval až do pokročilého věku (zemřel v 80 letech v roce 2000), ale podle mého názoru jsou vrcholem výstavy právě 50. a 60. léta, byť např. červený totem připomínající pozoruhodná Hlava z roku 1981 je taky moc zajímavá. Každopádně, u dalších období už jsem jako návštěvník nedokázal držet jednoznačný směr, zdálo se mi, že novější díla byla do expozice zařazena trochu nahodile, nebo aspoň ne podle logiky, které bych rozuměl.

Závěr? Jestli máte rádi moderní výtvarné umění, myslím, že vás výstava určitě potěší jako potěšila mě a - pokud můžu z reakcí soudit - i řadu dalších návštěvníků z nejrůznějších zemí. A možná pro někoho z vás může být Josef Istler - přestože jeho jméno i typ jeho tvorby znáte - i zajímavým "objevem" nového roku. Po výstavě Toyen, o které jsem psal zajímavou shodou okolností v článku Výstava Toyen v Muzeu Kampa právě před rokem (je vidět, že přelom kalendářního roku je pro mne dobrým obdobím pro návštěvu výstav :-)), jde o další moc zajímavý počin muzea, kam chodím vždycky rád, byť pohříchu ne tak často, jak by bylo třeba.


Žádné komentáře:

Okomentovat

Děkuji za váš komentář a těším se zase brzy na shledanou.