pátek 6. ledna 2017

Co pro mne bylo důležité v roce 2016

Pozn.: Nemám tentokrát žádný speciální článek, kterým bych dnes přivítal Tři krále, jak by se možná vzhledem k datu slušelo. Kdo by ale podobný článek postrádal, může si přečíst jeden starší krátký odlehčený text na tříkrálové téma - s názvem O trojjediném králi.

I letos jsem se rozhodl pokračovat v tradici posledních let a k začátku nového roku se trochu zamyslet nad tím, co mi dal a případně sebral loňský rok. Jako obyčejně to bude zamyšlení absolutně nesourodé a bez logické struktury, které si nedělá ambici poměřovat význam jednotlivých událostí, jde o čistě subjektivní a většinou jen pocitový výčet toho, co sám pro sebe vnímám jako zaznamenáníhodné, byť jde možná z vnějšího pohledu - a tím spíš ve srovnání s tím, co jako důležité považují jiní lidé z pohledů svých vlastních osudů - jen o drobnosti. Zaznamenáníhodné třeba jen proto, abych si s odstupem řady let - bude-li mi takový odstup dopřán - dokázal uvědomit, čím jsem v roce 2016 také žil, bez velkého přihlížení k těm událostem, které se nakonec možná zařadí do oficiální historie. Nejde tedy o žádné "paměti", ale jen o malý seznam toho, co se taky v mém životě odehrálo a co mi - se spoustou dalších událostí, pochopitelně, které ovšem neměly to "štěstí", aby se do tohoto výčtu dostaly - nějakým způsobem můj život ovlivnilo.
 
Na rozdíl od loňského roku letos nemám žádnou událost, která by pro mne byla naprosto převratná a určující a dávala celému mému roku smysl. Neznamená to, že by uplynulý rok pro mne byl beze smyslu, ale jeho smysl byl o něco rozprostraněnější než loni, kdy byl koncentrován mnohem víc "do jednoho epicentra". Dá se ovšem říct, že navzdory určitým logickým peripetiím je můj život stále zásadním způsobem ovlivňován tím, co se odehrálo v roce 2015 a světem, který se od toho odvíjí, a každá informace z tohoto úžasného světa je pro mě stále stejně vzácná (dokonce možná vzácnější) a podstatná.

Malý černý sopečný kamínek z mé druhé pouti na vrchol Fudžisan, který je pro mne zástupným symbolem zhmotnění mého zatím vůbec největšího splněného životního přání, jsem u sebe nosil poctivě celý rok a můžu říct, že funguje naprosto bezvadně: Může totiž - jak jsem přesvědčen - téměř za vše dobré, co se mi děje, zatímco za vše špatné, co se mi během roku fakt nepovedlo, si můžu jenom já sám :-).

Po téměř půl roku dlouhé neúspěšné léčbě mých tenisových loktů, jsem se rozhodl změnit taktiku: Přestal jsem docházet na neustálé terapie a rehabilitace, při kterých jsem si připadal jako zahraniční turista v rukou pražského taxikářského gangu, tedy jako hloupá dojná kráva, a řekl jsem si, že se prostě bolestí a jejími komplici už dál nenechám vydírat, přestanu ji vnímat a budu vše dělat tak, jako by mě nic nebolelo. Po roce tohoto přístupu zpětně s překvapením zjišťuji, že mne lokty doopravdy přestaly bolet a já jsem přesvědčen, že je to proto, že je to prostě přestalo bavit. Koho by bavilo dělat něco, co je druhým lhostejné! :-)

Na jaře jsem si udělal radost další malou fotografickou výstavou, tentokrát ve vršovické restauraci Pod Lipami. Původní dvouměsíční termín, už tak dost dlouhý na pražské poměry, se ještě neplánovaně o další dva týdny prodloužil, takže jsem z onoho téměř čtvrt roku měl spoustu milých ohlasů, ale také jsem se mohl na výstavě sejít s řadou zajímavých lidí, které jsem už pohříchu velmi dlouho neviděl, nebo jsem je s nimi setkal dokonce vůbec poprvé. Koho by to i s notným časovým odstupem zajímalo, může se podívat na můj fotoweb na speciální E-katalog výstavy.

Na podzim jsem absolvoval už svou jubilejní desátou cestu na svůj oblíbený řecký ostrov Lefkada. Jezdím tam už skoro jako na chatu, kde znám spoustu místních lidí, se kterými si můžu popovídat či popít, a kde mám vše projeto a prošlapáno skrznaskrz, ale přesto vždy kupodivu znovu a znovu dokážu najít řadu nových nádherných míst i lidí. No a když jsem se letos úplnou náhodou a k velkému oboustrannému překvapení setkal s českými turisty, kteří k poznávání ostrova používají i informace z mého blogu, zahřálo mě to u srdíčka, to zase jo!

Několikrát v průběhu roku se mi nechtěně podařilo vytočit lidi, které mám rád, na což nejsem ani trošku pyšný. Nezbývá mi než věřit, že jimi budu považován spíše za občasného pitomce než za necitu, protože s vlastní pitomostí se dá (a musí) bojovat, kdežto s vlastní necitelností to jde jen těžko.

I v loňském roce se mi povedlo hospodařit s lehce přebytkovým rozpočtem. Uvidíme, jestli budou mírné přebytky z několika uplynulých let dostatečné na to, abych mohl vyzkoušet jeden šílený krok, o kterém vážně uvažuji už několik let, ale pořád jsem příliš zbabělý na to, abych svůj (především pracovní) Rubikon opravdu překročil.

Velkou poctou pro mne bylo, když mne kontaktoval známý český fotograf, cestovatel a obdivovatel Japonska, pan Zdeněk Thoma, o jehož loňské vydařené výstavě fotografií z nádherného Kjóta jsem psal v létě v článku Zdeněk Thoma - Kouzelné Kjóto. Pan Thoma nadchnul pro Japonsko spoustu lidí - už od dob, kdy z mnoha důvodů nebylo vůbec jednoduché se do takové dálky dostat. Přestože pro mne byl v objevování nádherné japonské země určující úplně jiný člověk, je pravda, že zpětně objevuji (dokonce - překvapeně - ve své vlastní knihovně!), jaké úžasné fotografické i informační materály o Japonsku dokázal pan Thoma vytvořit.

Nemohu se zbavit dojmu, že v českém prostředí se z veřejného prostoru stále více ztrácí obyčejná věcnost. Jako bychom už vůbec neuměli diskutovat "o věci", každá debata se téměř okamžitě zvrhává v žonglování s tématy, odbíhání od skutečného předmětu diskuse, v nálepkování a emocionální výlevy, v subjektivní posuzování, do jakého tábora daný diskutující patří, koho podporuje a jak velký je to asi mizera či zrádce, když úplně nesouzní s tím, co říkáme my. Stačí dvě, tři kola takové debaty a diskutující se nezadržitelně dostanou od obyčejné lokální lapálie k neřešitelné situaci na Blízkém východě nebo k vyvražďování amerických indiánů. Kdyby to tak probíhalo i v praktickém životě, každá obyčejná schůze "společenství vlastníků" by končila tím, že si lidé z jednotlivých bytů navzájem vyhlásí válku. Pár takových debat jsem v loňském roce absolvoval a zpětně je považuji víceméně za ztrátu času. Čímž ovšem neříkám, že se jich propříště vyvaruji :-).

I v loňském roce jsem měl - stejně jako v předešlých letech - jednu jedinou doopravdy všestranně inspirující múzu, která dokáže vždycky a za všech okolností střelhbitě roznítit mou obrazotvornost a aktivovat vše dobré, co se snad ještě v mém nitru ukrývá. Děkuju, že se mnou má tahle múza pořád ještě trpělivost, není to nejspíš nic jednoduchého dělat múzu někomu takovému, jako jsem já. Já ji každopádně nikdy za nic nevyměním, protože je tím nejlepším a nejhodnotnějším, co mne kdy potkalo.

Moderní technika k mému velkému potěšení potvrdila, že natlakování mého organismu ještě definitivně nepřekročilo únosnou mez. Na druhou stranu se opět potvrdilo moje podezření, že i nejmodernější aparátky, které nám nakukují do našich srdcí, dokážou houbeles rozeznat, co a kdo těm srdcím doopravdy vládne, dokonce ani když je to v mém případě tak jasné, že to rozezná i malé dítě. Jak mám pak takovému slepému a v důsledku úplně hloupému "špičkovému" přístroji věřit, že právě on dokáže posoudit, co je pro můj organismus dobré? :-)

Loni poprvé jsem dostal reálnou zakázku na focení. Samozřejmě šlo o focení tématu, který fotit neumím a nikdy předtím jsem to nedělal, ale jako zkouška to pro mne bylo moc užitečné (nevím ovšem, jestli i pro zákazníka). Až se mi příště někdo ozve, že by potřeboval udělat pro svou firmičku fotky na webovou prezentaci, nebudu se určitě zdráhat tolik jako tentokrát, kdy mě zákazník musel doslova ukecat. Takže, milí zájemci, netlačte se tolik! :-)

I v roce 2016 jsem si dopřával neobyčejný luxus vnímat mnoho věcí pozitivně a optimisticky a ve věcech, jež považuji za důležité, a vůči lidem, kteří jsou pro můj život zásadní, být upřímný, otevřený a nelhat, i když vím, že to není úplně nejefektivnější cesta, jak dosáhnout toho, oč člověk usiluje, a občas kvůli tomu musím vypadat buď jako nevěrohodný manipulátor, který kdovíco ve skutečnosti skrývá, nebo naopak jako úplně naivní blázen.

Krátce před Vánoci se mi povedlo složit svého prvního origami jeřába, u kterého se ale našel velmi dobrý důvod ho hned pod vánočním stromečkem opět rozložit.

Velmi si vážím toho, že mí známí cestovatelé kolem světa mi během uplynulého roku předvedli, jak se to dělá, když člověk opravdu touží po tom vydat knížku a nejen o tom roky kecá jako já. Ještě při jarním setkání s jedním ze spoluautorů na mé tehdejší fotovýstavě šlo jen o nejasný záměr a před Vánoci nakonec knížka s názvem Pozpátku kolem zeměkoule - v krásné podobě, v dobré společnosti a v pozoruhodném nákladu skutečně vyšla. Není nad dobrý osobní příklad!

Jednou jsem si během uplynulého roku vyzkoušel, jaké to je vynechat spánek jedné noci (pro jistotu, abych zase nezmeškal letadlo, jako se mi to kdysi podařilo) a potěšilo mě, že to šlo úplně bez problémů. No a jednou jsem si vyzkoušel, jaké to je nespat dvě noci za sebou, a to - přiznávám - jsem byl už pořádně unavený. I proto má mou obrovskou úctu každý, kdo si pro blaho druhého člověka ubírá noc co noc ve skoro nepřetržité šňůře část svého spánku a své vyčerpání ještě dokáže proměnit v lásku.

Nevynechal jsem ani jednu příležitost (a že jich naštěstí bylo každý den dost) k tomu, abych mohl myslet na lidi, které mám rád, a ani jeden den jsem si neodepřel radost těšit se na to, co ten den přinese.

Kruciš, ať se na rok 2016 dívám zleva, zprava, z dálky nebo zblízka, s očima přimhouřenýma nebo dokořán rozevřenýma, pořád mi to takhle sesumírované vychází jako docela fajn rok, i když jsem v něm měl určitě dost chvil, kdy bych takovému souhrnnému závěru ani za nic nevěřil. Ale rozhodně nic nenasvědčuje tomu, že by to byl závistivý rok, který snad psychicky neunese, bude-li jeho následovník ještě lepší :-).

No, už jsem se zmínil o kdečem, takže mi už nezbývá, než jako tradičně všem zdejším pravidelným i občasným návštěvníkům i všem náhodným kolemjdoucím popřát, aby pro vás byl rok 2017 rokem dobrým a aby vaše i moje shrnutí - ať skutečné nebo jen myšlené - tohoto roku bylo za 12 měsíců převážně pozitivní a pořáááááááááááááááádně dlouhé. Tak hurá do toho a držme se! :-)

Žádné komentáře:

Okomentovat

Děkuji za váš komentář a těším se zase brzy na shledanou.