Potkal jsem ho v noci v metru. Vypadal smutně, jako kdyby šel z mejdanu rovnou do práce. Na hlavě nakřivo nasazenou papírovou korunu, na bradě strniště po vyčerpávajícím dni. Nestihl jsem ho ani oslovit a začal sám: "Nebudeš mi věřit, ale jsem Tři králové." Řekl to jako samozřejmost. Asi jsem vypadal udiveně.
"Nediv se," povídá. "To jsou trendy dneška: Šampón a kondicionér v jednom, prací prášek a aviváž v jednom, zapalovač funguje jako svítilna a ještě přehrává empétrojky, deštník jako golfová hůl. Když může poslanec bejt zároveň doktor, hejtman a arogantní vejtaha, proč bych já nemoh bejt Tři králové, ne?" Nebo Sněhurka a sedm trpaslíků, doplnil jsem si, protože mám rád pohádky. Nebo rovnou Alibaba a čtyřicet loupežníků. Mohla by to být pěkná dramatizace pro divadlo jednoho herce. Životní role, nízké náklady.
Znělo to logicky. Tři králové seděl na sedadle naproti mně a prohlížel si mne s vláčným a rozmazaným zájmem. Čepici mu co chvíli shodily poryvy setrvačnosti rozjíždějícího se a zastavujícího vozu, ale vždycky si ji nasadil zpátky. Byl pyšný na to, že je Tři králové.
Imponoval mi svou jistotou. Pořád jsem měl malou dušičku, že řekne: "Já jsem Tři králové - a kdo jsi vlastně ty?" Co mu na to mám odpovědět? Že jsou okamžiky, kdy si ani nejsem úplně jistý, že doopravdy jsem? Bude se smát celou cestu domů a čepice mu bude padat ze smíchem se otřásající hlavy do přemrzlého sněhu tříkrálové noci.
"Dneska to už nikdo nechce dělat," prohodil rozmrzele. "To je pořád krize, deprese, nezaměstnanost - a Baltazara neseženeš." Netroufl jsem se zeptat, jestli on je Kašpar nebo Melichar. Vím, co by mi odpověděl. Že on je Tři králové a nikdo z něho Kašpara dělat nebude!
Když dojel do své cílové stanice, zvedal se z pohodlného sedadla těžce a není možné říct, že by měl rovný krok. Jako kdyby se všichni tři králové v jeho těle přetahovali, kterým směrem se vydat. Nemůže být jednoduché dělat takové trojici arbitra. Já jsem sám sebou (pokud tedy nejsem zrovna z nějakého důvodu bez sebe) a mám s tím práce až nad hlavu. Třem králům se podařilo vypotácet jedinými dveřmi. Místo něho křepce vstoupil štíhlý mladík s bradkou a širokým kloboukem, kterému od pasu visel kord. Nemusel mi nic říkat. Hned jsem v něm poznal Tři mušketýry.
Ale ptát se pro jistotu nebudu. I kdyby se i pod mou kůží skrývalo víc lidí, obávám se, že v této počítačové hře mi zbývá stejně jenom jeden život. A co kdyby Tři mušketýři tasil?
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za váš komentář a těším se zase brzy na shledanou.