Čas mluvit, čas naslouchat

Rád bych radost z nebes dopravil až na zem,

moje ústa jsou však znehybněná mrazem,

snad si někdo mocný jenom v duchu přál,

abych méně mluvil a víc naslouchal.

Bomba příštích týdnů v lůně dneška tiká

a mne pilná včelka bodla do jazyka,

snad si někdo mocný jenom v duchu přál,

abych méně mluvil a víc naslouchal.

Obraz budoucnosti vyčtené mi z karet

virulentní opar umístil mi na ret,

snad si někdo mocný jenom v duchu přál,

abych méně mluvil a víc naslouchal.

Snad si někdo mocný i nadále přeje,

aby nedálo se, co se běžně děje,

aby slova lidí v tomhle věčném shonu

nepřipomínala chaos Babylonu,

co zázraky mění v obyčejné hříchy,

když jazyky zmate přízrak lidské pýchy.

I když ztuhlá ústa nebrání mi v řeči

a jazyk svým ostřím nezadá si s meči,

mám dnes předsevzetí chaosu dát řád:

Raději méně mluvit a víc naslouchat.

Cílem umlčený začínám věřit v duchy:

Slyším i trávu růst, leč připadám si hluchý.