Můj první velký zápas v ledovém judu netrval dlouho. Stačila chvilka nepozornosti a zledovatělý chodník mne porazil na ippon. Přitom já byl ozbrojený mobilním telefonem, batohem s nákupem a nezkrotným odhodláním, zatímco chodník mi zdánlivě jen netečně ležel u nohou. Ale v tom tkví umění mrazivého juda - využít co nejlépe energie nezkušeného soupeře a nečekaně a nenápadně zaútočit. Ani jsem nevěděl jak, ležel jsem na zádech, nohy vytrčené směrem k hvězdami pomrkávající obloze, a bylo po zápase. Přitom mému výkonu přihlíželo dost lidí, hlavně těch, kteří šli právě spolu se mnou od večerního vlaku. Nojo, začátečník, vzdychli zklamaně. Nestál jsem jim ani za potlesk ani za uznalé zamručení. Překročili mne a odešli do tmy směrem ke svým vlastním soupeřům, kteří je ještě v dnešním večeru šampiónů čekali na křupajícím tatami.
Po neúspěchu v bojovém umění jsem zkusil štěstí coby gymnasta: Poprvé jsem se veřejně pokusil předvést salto vzad. Dlouho jsem ho ve svých gymnastických snech piloval a dopadal jsem přitom krásně do podřepu připomínajícího ladný lyžařský telemark. Možná jsem se měl lépe zkoncentrovat na odraz, ke kterému na hladkém ledě došlo jen jakoby mimochodem, a nebyl v něm ten správný snový švih. Salto jsem bohužel - krasobruslařskou terminologií - nedotočil. Místo do telemarku jsem dopadl opět naplocho na záda na asfaltovou žíněnku, která nad tou sportovní tragédií ronila o překot ledové slzy. Známky od rozhodčích za moc nestály a já pochopil, že ani v ledové gymnastice mne světový úspěch nečeká.
Když jsem si ani v tomto sportovním odvětví nevysloužil ostruhy, zkusil jsem curling. Před jedním obzvlášť hladkým kusem zesklovatělé silnice jsem zamířil a rozběhl jsem se. Jen to nepřehnat, curling vyžaduje dobré oko a citlivé nakládání s vlastní silou. Odrazil jsem se a jel a jel a jel…. Nechtěl jsem do té ženy vrazit. Vešla mi do cesty v okamžiku, kdy jsem již nestihl přimést si do ledové stopy brzdící tříšť. Rozprskli jsme se jako kulečníkové koule po karambolu a kolemjdoucí nás oba ochotně vymetli z barevného terče, takže zápas skončil bez vítěze. Ale když už jsme se tak intenzivně seznámili, představil jsem se jí a ona mně, ona vsedě, já na kolenou. "Pěkné vidět muže na kolenou," řekla. "Pěkné vidět ženu, dokonce i vsedě," odvětil jsem. Technická hodnota nevalná, ale umělecký dojem fascinující.
Vstříc dalším sportovním zážitkům jsme jako zimní pták Fénix vstali z popelavého sněhu a vypadali jsme jako padlá krasobruslařská sportovní dvojice, kterou právě přestaly zajímat trojité rittbergery, krokové variace a zvedačky. Jako další položku v dnešním večerním menu jsem navrhl hokej. Co třeba trochu společného zakázaného uvolnění?!
Zřejmě byla jiného názoru, protože přešla bez varování do boxu a uštědřila mi tvrdý pravý hák. Ani v boxu jsem tedy úspěch neslavil, byť jsem měl o nějakou tu hmotnostní kategorii navrch. Asi mi nezbyde nic jiného, než se rozloučit s drahou vrcholového sportovce, uchýlit se do skromné společnosti svých podlitin a naražených žeber a pokorně se vrátit k literatuře.
Jak by na mém místě v patetickém hexametru zapěl Nero: "Ó, jak velký sportovec ve mně umírá!"
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za váš komentář a těším se zase brzy na shledanou.