Kateřina Krejčová, Petr Ptáčník: Pozpátku kolem zeměkoule

Když jsem dostal na začátku roku 2014 od svého kamaráda a kolegy Petra Ptáčníka pozvánku na setkání před odjezdem do zahraničí, moc se mi to nezdálo. Vždyť do zahraničí na různé cesty odjíždíme každou chvíli někdo, a kdybychom to vždycky měli speciálně slavit, nedělali bychom nejspíš nic jiného. Až později jsem se dozvěděl, že tentokrát bylo setkání (na které jsem pohříchu nedorazil) úplně namístě, protože Petr odjel se svou přítelkyní Katkou na cestu kolem světa. Takhle napsané to zní skoro obyčejně, ale dnes už naštěstí nikoli nedostupně. Ovšem ukázalo se, že tentokrát nejde o žádnou "kašírovanou" cestu, kterou můžete najít v nabídkách některých cestovek ("Cesta kolem světa - to nejlepší z celého světa za pouhých deset dní, veškerý servis zajištěn!!"), ale cestu poctivou, takovou, během které si na vlastní kůži vyzkoušíte nejen to, o čem jste zatím jen slyšeli vyprávět, ale i to, o čem jste doposud neměli ani potuchy. Cestu, které se účastníte nejen jako pozorovatelé, ale jako bezprostřední aktéři a hybatelé děje, a hýbat bylo bezesporu čím, protože celá cesta trvala 484 dní. Jeden rok celý a ještě třetina z toho dalšího. Pěkný kus života.

 

"Na začátku cesty vnímám všechno zostřenými smysly a velice intenzivně. Stanové plácky vzájemně oddělují houštiny kvetoucích vlčích bobů a jen nám ráno zasvítí sluníčko do stanu, hned vyskočím a těším se na první výšlap. Zároveň se mi do hlavy hrne řada otázek a předsevzetí. Jaký smysl má odejít, opustit rodinu a přátele, zahodit práci, vzdát se všech koníčků. Jak jinak se ale zbavit zažitých stereotypů, zaběhnutých schémat myšlení a věčného nedostatku času? Jde změnit sám sebe a přitom nic nezměnit? Uvědomuji si, že mám před sebou rok a půl života bez povinností. Můžu prožít každý jednotlivý den každou minutu přesně tak, jak budu chtít. Dokážu to? Naučím se nepodřizovat okolnostem, ale brát život do vlastních rukou?"

Během této cesty vznikl cestovatelský blog Z cesty kolem světa, na který jsem si dovolil i na mých stránkách několikrát upozornit, protože podle mého názoru obsahoval kvalitní texty i fotografie a bylo moc zajímavé putování průběžně sledovat. Spoustu dalších zážitků a cestovních faktů obsahoval cestovatelský deník výpravy a fotek prý celkem bylo přes 100 000, což je porce, kterou si - po svých zkušenostech se dvěma výlety do Japonska, ze kterých jsem si přivezl několik tisíc fotek a jejich zpracování a výběr mi zabral spoustu času - vůbec neumím představit. Proto když jsem se dozvěděl, že o zážitcích Katky s Petrem z velké cesty vzniká kniha, byl jsem na ni moc zvědavý a věděl jsem předem, že si ji objednám bez ohledu na to, jak bude vypadat a kolik bude stát, protože jsem ji prostě chtěl mít. Nikdy jsem např. nebyl v Ohňové zemi a nejspíš tam ani nikdy nebudu, nikdy jsem neviděl tučňáky ve volné přírodě (v Brdech žijí jen velmi vzácně :-)). A dlouhá cesta Katky a Petra i vyprávění o ní právě na úplném jihu už tak dost Jižní Ameriky začínalo. Těžké odolat a nenakouknout pod pokličku do cestovatelského hrnce.

"Na lodi směřující na ostrov Isla Martillo, přezdívaný též Pinguinera, dostaneme poslední instrukce, jak se mezi tučňáky chovat: Držet se jako skupina pohromadě, nehlučet a neplašit zvířata, netrousit odpadky ani nic nesbírat a hlavně odolat pokušení tučňáka obejmout a vzít si ho s sebou domů."

Mimořádně zvědavý jsem byl především na to, jak autoři zvládnou zpracování přemíry zážitků. Není velký problém napsat text rozsahu podobného diplomové práci o dvouhodinovém výletu kolem Berounky, během kterého se stalo jen to, že vás vyděsilo šplouchnutí ryby poblíž břehu. Ale zkondenzovat fakta, vlastní emoce a obrazy z tak dlouhé a počitky nabité cesty do cca tří set stran, to je práce srovnatelná s prací režiséra, který má skvělý materiál na šedesátidílný seriál, ze kterého ale musí sestříhat hodinový film.

"Už se zešeřilo a stále krápe. Petr se zastaví, aby si zavázal tkaničku, a říká, ať jdu napřed. Udělám tři kroky a ztuhnu. Přímo před sebou uvidím pumu. Je světlá, skoro bílá a zcela neslyšně pluje krajinou. Pohybuje se plynule, přirozeně a hladce. Upozorním Petra, který přijde ke mně. Puma si nás všimne, ale nijak ji to nevzruší. Pomalu nás obchází velkým obloukem a stále se na nás dívá. Utíká před ní malé zvíře, asi zajíc. Puma loví."

Navíc tak velký rozsah informací musí mít strukturu, rytmus a napětí, tedy atributy, které společně přimějí čtenáře obracet stránku za stránkou a nenechají ho utonout v přemíře zajímavých sice, ale i ve své mimořádnosti pro čtenáře postupem času vzájemně se trochu podobajících jednotlivostí. Musím říct, že mě v tomto směru kniha velmi mile překvapila: Tok informací je usměrněn a "rytmizován" právě pevnou a přitom nenápadnou a užitečnou strukturou - nejen tou klasickou, kdy tok textu je proložen ilustračními fotografiemi různých rozměrů (nápadité jsou i rozdíly v tom, které fotky dosahují až ke kraji stránky a které dodržují "okraje", moc příjemně se pak na výsledek kouká, i když je to zcela nenápadná a skoro "podvědomá" grafická vychytávka a všiml jsem si toho až v okamžiku, kdy jsem se podíval na listy zavřené knihy), ale výrazně promyšlenější: Kapitoly mají podle rozsahu textu a hlavně fotografií 4 nebo 6 stran a tvoří vlastně malý ucelený prostor věnovaný každé oblasti, který se dá číst nezávisle na ostatních, asi jako v detektivním cyklu, kde každý díl je věnován jednomu případu. Každá kapitola má kromě vlastního vyprávění a krásných fotek i malou orientační mapku, kde je vidět, na kterém místě daného kontinentu se právě nacházíme. Do textu rozděleného mezititulky jsou navíc občas vloženy barevně odlišené úryvky z cestovního deníku, které mají trochu jiný charakter a styl než základní text, a na konci kapitol je pak přiložena podrobnější mapka dané oblasti s několika zajímavostmi a praktickými cestovatelskými radami. Příjemný dojem dotvářejí i motivující názvy jednotlivých kapitol, výběrem např.: Jak jsme pekli babičku, Moje koala a já, Setkání s nepochopitelnem, Jak jsme zdolali stopařovo peklo, Nejšílenější off-road v mongolském stylu, atd.

Ukázka první části jedné z kapitol knihy, abyste si mohli aspoň část toho, co jsem právě napsal, lépe představit.

Zdroj: Projekt Kniha Pozpátku kolem zeměkoule, Hithit (fotografie zveřejněna se souhlasem autorů knihy).

Zatímco uvedené skutečnosti se starají o to, aby se čtenář "neztratil" v rámci kapitoly, příjemným vykolejením z rytmu jednotlivých kapitol jsou tématické dvojstrany s fotkami na dané téma, jako např: Cestování s dětmi, Pod hladinou (podmořský svět), Nákupy s radostí (fotografie z tržišť), V ohnivém kruhu (sopky) nebo Kulinářské okénko (lokální dobroty). Oko čtenářovo se potěší zajímavými obrázky, které jdou napříč všemi navštívenými kontinenty bez ohledu na to, kde se právě zastavil děj a kudy právě Katka s Petrem procházejí, projíždějí nebo prolétají. Navíc části věnované každému světadílu jsou vždy uvozené velkou a bez výjimky krásnou dvoustránkovou fotografií. Výsledkem této nápadité struktury je podle mého názoru to, že kniha má dostatečný řád, aby byla v každém svém místě přehledná, a je přitom dostatečně rozmanitá, aby si dokázala udržet čtenářův zájem; má to, čemu pracovně říkám hezky česky "španung", který nenásilně vede čtenáře dopředu dějem knihy, tedy i cestou samotnou, tím spíš, že na každé stránce ožívá další a další zajímavá oblast, do které většina čtenářů nikdy sama nezavítá. Ne, nechci říct, že jde o knihu, kterou jak jednou nakousnete, nepustíte ji a přečtete ji "jedním vrzem" až do konce jako detektivku, to by dokonce, myslím, byla u knihy o cestování škoda, ale rozhodně je napsaná poutavě a já jsem se vždy na další pokračování těšil.

"Zajímá vás recept na výrobu takového Hoodoo? Vezměte nejrůznější sedimenty a nechte je kamenět. Stačí 50 miliónů let. Ideální kombinaci pro barevné kreace tvoří růžový a bílý vápenec, trochu toho pískovce a pár lžiček železa a hořčíku. Pak vezměte vítr, vodu a mráz, zahrajte si na sochaře a stvořte nejpodivuhodnější útvary, které vám fantazie dovolí. Pro výrobu skalních oken použijte kapku kyselého deště. Musíte se ale smířit s tím, že i nejkrásnější sněhulák jednou roztaje a vaše krásné Hoodoo budou mizet rychlostí zhruba jeden metr za sto let."

Katka s Petrem si svou cestu naplánovali tak, aby se na žádném místě neocitli v zimním období (sami tomu na svých přednáškách, říkají, že stále následovali slunce). Napřed se letecky přesunuli z Evropy do Ohňové země, pak projeli z jihu na sever Jižní Ameriku (Argentina, Chile, Peru, Bolívie, Ekvádor), přeletěli do USA, odkud pokračovali z Los Angeles dál na sever Amerikou a Kanadou až na podzimní Aljašku. Na drsnou zimu nečekali a přes Havaj a Fidži se dostali na Nový Zéland, pak projeli napříč Austrálií a odtud zamířili do jihovýchodní Asie (Indonésie, Singapur, Malajsie, Kambodža, Thajsko, Myanmar, Vietnam). Závěrečná fáze cesty vedla přes Čínu a Mongolsko a pak už zpět do Evropy přes Rusko, Estonsko, Lotyšsko, Litvu a Polsko až domů. Cestovali snad všemi existujícími formami dopravy, nezanedbatelné vzdálenosti prošli pěšky, absolvovali řadu "etablovaných" i zcela původních treků, mnoho tisíc kilometrů prostopovali - včetně míst, kde bych nikdy neřekl, že přeprava stopem je vůbec možná - jezdili pronajatým autem i na motorce, cestovali občas moderními, ale také polorozsypanými stařičkými autobusy, pluli na lodích. A to pomíjím exotické a jen dočasné dopravní prostředky, jako je třeba velbloud nebo slon, i občasné mimoděčné driftování na ledovci :-).

"Není mnoho míst na světě, kde vám navigace klidným elektronickým hlasem oznámí: "Za dva tisíce třista osmdesát devět kilometrů se držte vlevo." Nenechte se tím vykolejit. Alaska Highway je prostě dlouhá."

Na vnitřní straně obálky knihy je mapa znázorňující celou cestu. Takhle na mapě to nevypadá zas až jako taková dálka, že? :-) Zdroj: Projekt Kniha Pozpátku kolem zeměkoule, Hithit (fotografie zveřejněna se souhlasem autorů knihy).

 

Oba cestovatelé si velmi zřídka dopřáli trochu toho, co je v našich podmínkách běžně považováno za luxus (podle hesla "Kdo chce něco zažít, musí taky něco vydržet!"), spíš nocovali za nejrozličnějších a občas docela dramatických podmínek ve stanu (v kempech či - pokud to bylo možné - ve volné přírodě), hojně využívali stále oblíbenější couchsurfing, tedy bydlení v domácnosti místních lidí, kteří cizím turistům na internetu nabízejí svůj volný "gauč".

"Představa, že někde vystoupíme z autobusu, ujdeme nějaký ten kilák do lesa a tam si postavíme stan, se ukázala jako zcela mylná. Na Oahu je totiž explicitně zakázané úplně všechno. Každý kousek pozemku je oplocený a deklarovaný jako soukromý. Kempování na pláži zakázali už před pár lety pod hrozbou přísných pokut, a pokud si chcete na pláži udělat přes den piknik s přáteli, musíte si nejméně dva týdny dopředu opatřit povolení příslušného úřadu.

Katka s Petrem získali na své cestě tolik různorodých zkušeností v oblasti couchsurfingu, že se z tohoto oboru stala druhá oblast, na kterou se po návratu z cesty zaměřují ve svých veřejných přednáškách a prezentacích. Přebývání u místních obyvatel je výborné pro seznámení s jejich reálným životem i s lokálními zvyky, takže jde o oboustranné a jistě obohacující sdílení zkušeností, navíc velmi různorodé, protože různorodí jsou i lidé, se kterými se na své cestě potkáváte. A provozovat couchsurfing se dá skoro všude, dokonce i na tichomořském ostrově Fidži:

"Už v letadle jsme se dočetli, že stanování ve vesnici je tabu. Na to nemáme ani pomyslet. Pokud bychom chtěli stanovat za vesnicí, musíme mít povolení náčelníka vesnice. Není vhodné chodit po vesnici v klobouku, ať už žena nebo muž, ani v pohorkách. Api nám vypráví, že venku se nosí jen sandále nebo žabky. A je urážkou hostitele chodit v jeho domě jinak než naboso, protože na zemi se tu sedí, jí i spí. Na židli sedí Fi jen u počítače. Má super rychlý 4G internet a účet na Facebooku."

Knížka je psaná se sympatickým nadhledem, vyprávění využívá i drobné zajímavosti, které někdy dokreslí souvislosti a místní specifika mnohem líp než ten nejlepší zevrubný popis:

"Z deníku (152.den): Hned vedle našeho plácku bydlí americká rodina se dvěma malými dětmi a hodně hlučí, i když je už půl jedenácté večer a my bychom chtěli jít spát. Ráno snídáme u dřevěného stolku a zvědavě pozorujeme, jak se začíná otvírat zip jejich velikého stanu. Postupně všichni v pyžamech vylezou ven a ještě rozespalí nasednou do auta. Popojedou asi šedesát metrů k nejbližším umyvadlům, vystoupí z auta, vyčistí si zuby, dojdou si na záchod, počkají na sebe, než jsou všichni hotoví, nasednou do auta, popojedou těch pár kroků zase zpátky k jejich stanu a začnou si chystat snídani."

"Zbytek okruhu už je hračka. Dva příjemné dny, dvacet dva kilometrů, dva vodopády a jedna historická chata z počátku dvacátého století, kde spali muži a ženy v oddělených místnostech. Muži v ní měli kamna, ženy zrcadlo..."

Výjimečně se v textu vyskytnou i malé odbočky mimo zavedený realistický rámec. Napřed jako čtenáři jen vytřeštíte oči, co že se to strašného stalo, abyste za chvilku, až se vše mezi vašimi "šedými buňkami" správně poskládá a naváže, mohli dojít pochopení a úlevy:

"Keové jsou jediní horští papoušci na světě, vypadají jako kombinace orla a zeleného ary a jsou přísně chráněni. Chvíli je pozorujeme, pak si usteleme na zemi v chatce, zalezeme do spacáků a jdeme spát. Kolem půlnoci najednou zaslechnu zvuk vrtulníku. To je divné, v noci obvykle vrtulníky nelétají. Po chvíli se prudce rozletí dveře od chaty a dovnitř vtrhne komando v kuklách a se samopaly. Křičí něco nesrozumitelným jazykem. Nasadí nám na hlavy kápě a pak už si nepamatuji nic... Tohle tady píšu jen proto, aby vás nikdy ani ve snu nenapadlo nocovat zadarmo v nouzových chatách. To se totiž ... pšššššššt... nesmí..."

Přemýšlel jsem, pro koho je vlastně kniha Pozpátku kolem zeměkoule určena a dospěl jsem k závěru, že dokáže uspokojit různé typy čtenářů a jejich motivace k četbě: Na své si přijdou ti, co si rádi představují daleké kraje a tamější zeměpisné i kulturní zvláštnosti, ti, co si rádi prohlížejí fotografie neobyčejných míst, ti, co teprve střádají svou inspiraci pro nějakou vlastní větší cestu do světa, a myslím, že hodně užitečných tipů a informací v knížce najdou i velmi zkušení cestovatelé. Dozvíte se, co je užitečné si vzít na cestu s sebou a co ne, jak to udělat, aby cestovatelé nemuseli být zároveň milionáři, jak neskočit na každý turistický "špek", ale i to, jak efektivně stopovat auta, jak prchat před grizzlym, před krokodýlem či před hejnem much, jak ušetřit peníze, které byste jinak zdánlivě byli nuceni vydat, ale také třeba jak vylézt na šestitisícovku (já se svým osobním výškovým rekordem z krásné Fudjisan zůstávám přece jen dost pozadu :-)).

"Vychází slunce a je to nádhera. Úplně cítím přicházet teplo, které se rozlévá do žil. Jsme už hodně vysoko, vrchol před námi. Čeká nás příkrá stometrová stěna, regulérní ledovcové lezení. ... ... Nad stěnou nás čeká poslední úsek. Hřebínek, nad kterým zůstává rozum stát. Na to, abyste vylezli Huaynu Potosí, nemusíte být horolezcem, vyplatí se ale být provazochodcem, nebo mít aspoň zkušenosti na slacklajně. Je ostrý jako břitva a já se svou závratí si ho vyloženě užívám. Propast se strmí na obě strany a z jedné navíc fouká."

Zatímco texty jsou většinou dílem Katky, fotografie jsou především Petrovy. Vůbec je třeba říct, že fotky (celkem je jich v knize víc než 500) s textem tvoří vyvážený celek, nestrhávají na sebe veškerou pozornost čtenáře, ale já jako člověk, který má fotky moc rád, jsem si je opravdu užil. Nejenže výborně ilustrují oblast, o které je právě řeč, ale jsem si zcela jistý, že některé z nich by obstály jako samostatná výtvarná díla, která by si zasloužila náležité zvětšení a vystavení. Mne osobně úplně nejvíc zaujaly fascinující fotografie středoaustralského skalního masívu Uluru. Ale nádherné jsou i záběry krajiny se sopkami (např. aljašská sopka Mt.Wrangell nebo jezero Tama pod sopkou Ngauruhoe na Novém Zélandu), reportážní, ale přitom i výtvarně zajímavé fotky ze sirného kráteru Ijen na ostrově Jáva v Indonésii, překrásná fotka rozlehlé ledové pláně s "mravenci" lidských postav z výstupu na bolívijský vrchol Huayna Potosí (6088 m), záběry z fotografického ráje v americkém Antelope Canyon nebo pozoruhodná paleta barev jen napohled jednotvárné mongolské krajiny.

Ukázka jednoho obrazu z knihy, který se mi obzvlášť líbí: Nový Zéland, jezero Tama pod sopkou Ngauruhoe

Zdroj: Projekt Kniha Pozpátku kolem zeměkoule, Hithit (fotografie zveřejněna se souhlasem autorů knihy).

A mluvit by se dalo o mnoha dalších obrazech - zrcadlení v jezírku pod Navajo Arch v Arches, ledovci Exit na Aljašce, jeskyni Paradise Cave ve Vietnamu, líbila se mi i zachycená fata morgana, kdy se uprostřed mongolské pouště najednou objeví zatopený dům zrcadlící se ve vodě, Petrova australská "procházka s koalou" a veselou kuriozitou je třeba socha na počest laboratorních myší v Novosibirsku (myš s brýlemi pletoucí šálu ze šroubovice DNA). A reportážních fotek je spousta a na nich lidé, stromy, města, chrámy, zvířata...

"Trochu nás překvapí, že se nám kolem stanu prochází dvoumetrový ještěr, a o chvíli později mě vyděsí další ve venkovní sprše. Pak se od správců dozvíme, že varani jsou přátelští, na ostrově jich žije kolem padesáti a dozadu ke kuchyni se stahují za potravou. Jedí vejce, zbytky mrtvých zvířat a kuchařky jim házejí rybí ploutve a stříkají je hadicí se sladkou vodou, což se varanům mimořádně líbí."

Cestovatelé samozřejmě kromě míst, kde jsou zcela mimo civilizaci a po dlouhou dobu tam nemusí potkat žádného dalšího člověka (jihoamerické hornaté vnitrozemí, některá místa na Aljašce nebo mongolská step jsou pro něco takového jako stvořené), navštívili i obrovité magapole (např. Singapur). I ony mají své osobité kouzlo, i ony zaslouží zmínit a zobrazit na fotkách část z jejich proměnlivé reality, ale v souboji s co nejpůvodnější přírodou s dobrým rozhledem do krajiny, kde je možné vyhnout se lidským davům, myslím, u Katky s Petrem prohrávají na body.

"Miliony lidí pracujících od devíti ráno do osmi večer a často ještě přesčas. Pak zajít na skleničku do některého z luxusních barů a zítra znovu, dokola. Napadne mě, kolik z těch šesti milionů lidí žijících v tomhle malém státečku je skutečně šťastných. Má snad někdo z nich jiný důvod, proč tu žít, než peníze? Yang Kun mi na to odpoví zcela jednoznačně. Ti lidé nejsou šťastní, ale na tom vůbec nezáleží. Oni jsou hrdí. Jsou hrdí na tohle město a na to, že v něm mohou žít."

Při cestě se není možné vyhnout ani různým formám byrokracie - od nutnosti sehnat si víza či povolení pro výstup na mnohé vrcholy (výšlapů na všemožné hory, kopce, vrchy, sopky i štíty je v knize popsáno hodně a je zjevné, že pro autory je zdolávání vrcholů a rozhledy z nich hodně motivující) přes povinnost dodržovat spoustu více či méně racionálních pravidel a příkazů pro pohyb v přírodě i ve městě (např. zákaz žvýkání v Singapuru), až po zcela vymyšlené obstrukce, které často slouží jen tomu, aby si někdo ulehčil práci nebo pumpnul turistické "kavky" o víc peněz. I když hlavním plánem knihy je samozřejmě cesta samotná, není možné, aby jím neprosvítala další a nezřídka obecnější témata, například téma svobody lidského konání a jejího postupného omezování novými a novými regulacemi, předpisy, zákazy. Skutečně má platit, že míra regulace všeho lidského konání roste s tzv. vyspělostí dané oblasti. A je ještě někde "v rezervaci" k vidění a k zažití opravdová neomezená svoboda, s níž touha cestovat a poznávat logicky souvisí? Někde možná přece jen ještě ano:

"S Mongoly se dá neuvěřitelně snadno dohodnout. "Zavez mě ke všem čertům, chci vylézt na tu vysokou horu." A Mongol nikdy neřekne "to nejde", "to je nebezpečné" nebo "tam se bez průvodce nesmí", což patří k běžné rétorice v tzv. vyspělých zemích. Ani se vás nezeptá, jestli víte, že přes noc může být i -10^oC a celý kopec je pod ledem. Prostě řekne jen "tak jo", protože předpokládá, že jste svéprávný člověk, který ví, co dělá, a umí převzít zodpovědnost sám za sebe. Tak jako každý Mongol. Rozhodně ale nepočítejte s tím, že vás tam půjde někdo hledat, když se nevrátíte."

Celá cesta Katky a Petra kolem světa na mne od začtku působila velmi pozitivně a tenhle pocit se mi v knížce jenom potvrdil. Závěrečná část obsahuje i jakési shrnutí, u kterého je patrná snaha moc "nekázat" a pokud možno nepoužívat velká slova, až se mi někdy zdálo, že se závěr místy trochu rozutíkal do jednotlivostí, ale to může být snadno dáno i mou nesoustředěností a snahou knížku včas dočíst, abych o ní stihl napsat ještě před svou - v tomto trochu unfair porovnání - maličkou a kraťoučkou cestou do Řecka :-). Ale jeden důležitý pozitivní závěr se v knize dočteme, a rozhodně není méně pozitivní jen proto, že cesta se (aspoň prozatím) logicky vyhnula některým velmi nebezpečným africkým či blízkovýchodním oblastem:

"Svět není takový, jak jsme si mysleli. A rozhodně není ani vzdáleně takový, jak nám ho dnes a denně vykreslují media. Plný strachu, zášti, nenávisti, smrti a bolesti. ... ... Během šestnácti měsíců jsme nepotkali ani jediného špatného člověka. Objeli jsme svět, ale nenarazili jsme na nikoho, kdo by se nás pokusil zabít, přepadnout, znásilnit, unést, oloupit či rozprodat na orgány."

Přestože by toto pozitivní poselství, myslím, nemělo přimět další cestovatele kolem světa k polevení v jejich standardní ostražitosti, beru ho jako dobré doporučení od těch, proti kterým jsem pouhým zápecníkem :-).

Listuji si tedy tou krásnou a podle mého názoru velmi poctivě a odpovědně připravenou knihou a říkám si, jaký kout světa si ještě vybrat pro sebe, pro svou vlastní cestu. A pomalu docházím k přesvědčení, že knížka Pozpátku kolem světa mi na tohle samozřejmě neodpoví, protože její hlavní smysl je v něčem jiném, o nic méně podstatném: Dát mi vědět, že má vždycky, pro každého a za všech okolností cenu o tom přemýšlet.

No a tohle jsou oba cestovatelé osobně i se svou knížkou, zatím jen v "prototypu", který jsem měl možnost si na 14 dní zapůjčit a podrobně si ho pročíst.Vydání se chystá do konce roku a nepopírám, že se na svůj objednaný kus těším :-).

Zdroj: Projekt Kniha Pozpátku kolem zeměkoule, Hithit (fotografie zveřejněna se souhlasem autorů knihy).

Pozn.1: Citace z knihy jsou napsané kurzívou.

Pozn.2: Podpořit vydání knihy, o které pojednává tento článek, můžete na stránkách www.hithit.com/cs/project/2862/kniha-pozpatku-kolem-zemekoule-kolem-sveta-za-484-dni; kniha tedy sice zatím nevyšla, ale do tisku se chystá. Já každopádně děkuji Petrovi za zapůjčení pracovního výtisku, vážím si toho, že jsem měl možnost si ho takhle přečíst "v předtermínu". No a protože jsem už několikrát dal tady na blogu jasně najevo své názory na to, co v oblasti blogového psaní o nejrůznějších "produktech" považuji za etické a co nikoli, myslím, že je vhodné ještě dodat, že jsem si svůj budoucí výtisk této knihy řádně objednal a zaplatil ještě před tím, než mi byla knížka zapůjčena a než jsem začal psát tento článek :-).