Nedělní miniglosy č.338

Poté, co byl docent Konvička obviněn z podněcování k nenávisti vůči skupině osob kvůli svým výrokům na facebooku, prezident Miloš Zeman prohlásil, že vlastně Konvičku vůbec nezná a na demonstraci 17. listopadu se s ním setkal zcela náhodou. Aby nikdo nemohl namítat, že prezident Konvičku jakkoli protežuje, kancléř Mynář osobně vydal přísné pokyny, aby se květiny na Hradě nezalévaly konvičkou ale vždy výhradně kropáčkem.

----------------------

Americko-italská mafie nabídla městu New York ochranu před útoky teroristů. V souvislosti s tímto krokem nabídla česká policie, že v řízení u jihoafrických soudů sežene Radovanu Krejčířovi ty nejlepší advokáty.

----------------------

Šéf pařížské policie se po shlédnutí několika dílů Hříšných lidí města pražského v České televizi rozhodl, že stejně jako rada Vacátko ve stavu nouze udeří na pařížskou galerku a preventivně zadrží všechny "známé firmy". Proti tomuto tvrdému kroku však kromě mnoha dalších známých firem protestoval především Microsoft.

----------------------

Vladimír Putin vyhlásil jako reakci na sestřelení ruského bitevníku sankce proti Turecku. Nejvíce by se sankce měly dotknout dovozu tureckého medu, protože turecké hospodářství už v Rusku na mnoha místech je, takže dovážet ho není třeba.

----------------------

Podle nového nařízení proti šíření ptačí chřipky musí všichni chovatelé drůbeže zasíťovat venkovní výběhy a všechna okna. Protože ale v zákoně není přesně popsáno, o jaký typ zasíťování má jít, chovatelé opatří pro jistotu výběhy sítěmi fyzickými i datovými, takže české slepice budou moci pro telefonování a surfování na internetu využívat modernější a rychlejší datové sítě než slepice ve zbytku Evropské unie. "Nevíme, jestli je to pro Českou republiku v současné situaci zrovna výhoda," řekl Nedělním miniglosám poslanec Okamura. "Obáváme se totiž, že jakmile se tato informace rozkřikne na facebooku, stane se náš stát cílem velké migrační vlny především syrských, agfhánských a eritrejských slepic, které doposud mířily skoro výhradně do Německa."

Pokud patříte mezi novější čtenáře Nedělních miniglos a chtěli byste si přečíst i něco z toho, co vyšlo v Nedělních miniglosách dříve během jejich více než šestileté sedmileté historie, můžete si kromě kompletních článků v Archívu NMg přečíst na následujících odkazech tři jubilejní výběry toho nejlepšího, co bylo zatím v Nedělních miniglosách publikováno. Mimochodem, dnešní výběr doplním k následujícím odkazům již od příštího standardního vydání.

Nedělní miniglosy č.300 (výběr Nedělních miniglos z čísel 201 až 299)

Nedělní miniglosy č.200 (výběr Nedělních miniglos z čísel 101 až 199)

Nedělní miniglosy č.100 (výběr Nedělních miniglos z čísel 1 až 99)

Křest knížky Kafe a cigárko

Na divadle se tomu, myslím, říká protiúkol: škatulkově slizký Jan Přeučil má zahrát hodného prince, vampózní Vilma Cibulková šedou kancelářskou myš, Luděk Sobota kavárenského intelektuála rozprávějícího zcela vážně o problémech fenomenologie, prostě něco, co by od nich málokdo z diváků čekal. Právě tak je pro mne "protiúkolem" postavit se ve stísněném prostoru narvaném k prasknutí do dlouhé fronty lidí čekajících na jakousi celebritu, která se jim pak podepíše do zbytků knihy potrhané návalem zájemců a zkropené zbloudilou perličkou šampaňského z okamžiku slavnostního křtu doprovozeného spoustou vznešených slov. Myslím, že na podobné akci byste mne nečekali a - popravdě - já sebe taky moc ne. Ale od toho je protiúkol protiúkolem, aby ho člověk vyzkoušel, pokud pro to má dobrý důvod. No a pro mne takovým dobrým důvodem byl včerejší křest knížky Kafe a cigárko herečky a blogerky Marie Doležalové. Ostatně - komu bych se už měl přijít podívat na křest knížky, když ne člověku, na jehož blog si už dlouhé měsíce chodím číst a i po takové době mě to pořád baví.

 

Balada o očích červotočích

Když mě dnes ráno napadlo napsat v cyklu básniček pro vyspělé děti a pro dospělé se zbytky dětské duše miniaturní básničku o červotoči, říkal jsem si, jestli to má po krásné a známé "nonsensové" básničce Emanuela Frynty vůbec smysl. Na druhou stranu, kdo jiný než Čerf, který sám v praktickém životě soustavně lehce "červotočí", by to měl zkusit? No a vyšla z toho "červotočí balada" s pochmurným průběhem sice, ale - snad - s celkem optimistickým závěrem. A Jiří Wolker mi snad drobnou reflexi svého "topiče elektrárenského" v názvu básničky promine :-).

Balada o očích červotočích

Dnes se se mnou strašně točí

můj malý svět červotočí.

Namočený do fermeže

z posledních sil hryžu vleže,

chemie mi kouká z očí.

Ale neva!

Místo dřeva

pustím se teď

do klokočí.

Nedělní miniglosy č.337

Šéf baletního sboru Národního divadla varoval, že je ohrožena kvalita celé letošní baletní sezóny, protože po přesunu výroby oblíbené značky Opavia do levnějšího Polska dodává tradiční výrobce baletkám šišaté piškoty.

----------------------

Velkou pozornost vzbudil na Mezinárodním veletrhu techniky pro policii radar vyrobený ve specializované firmě v Pardubicích, který má být podle výrobce schopen vyhledat potenciální teroristy i za překážkami. "Pro takový radar budeme mít široké uplatnění především v rámci současné uprchlické krize," potvrdil šéf cizinecké policie. "Postavit ve všech objektech zeď, přes kterou pak budeme každého běžence tímto radarem zkoumat, nebude zas až takový problém."

 

Pierotův rozhoupaný sen

Někdy je haiku rovné, jako trajektorie šípu vystřeleného v úplném bezvětří na minimální vzdálenost. Jindy přešlapuje, jako by se ostýchalo přiblížit se ke svému cíli. Někdy je - byť třeba rozechvěle - odhodlané, jindy váhající, zda svých pár slabik vůbec vyslovit. Dnes je rozhoupané, snad tím čerstvým větrem, co fouká podél řek a umí rozvibrovat i konstrukce těžkých mostů. Snad mořskými vlnami, ve které se vítr umí převtělit v dotyku se zdánlivým nekonečnem. Snad neústupným střetem zemských ker, které dokáže uvést v pohyb i jindy pevnou zem. Snad o něco větším než malým množstvím polosladkého vína. Snad krásným snem sněným v houpací síti.

Pierotův rozhoupaný sen

Ve sklence vína

tančí má Kolombína

a s ní celý svět.

Čerfova houbová smaženice - model 2015

Letošní rok věru nebyl příliš bohatý na houby. Vyprahlé lesy - alespoň ty, které jsem během podzimu navštívil já - poskytly letos houbám tak kvalitní podmínky, že z nich nejspíš všechny houbové plodnice emigrovaly do zahraničí - soudím tak podle toho, že jedinou letošní houbu viditelnou pouhým okem jsem našel v Řecku. Ale nezoufejte - i přes neobyčejnou neúrodu si přijdete na své, pokud si doma připravíte pověstnou Čerfovu houbovou smaženici, na kterou zcela nezištně přikládám recept:

Vezmeme všechny houby, které během patnáctihodinové pocházky lesem najdeme, a za necelou minutu je očistíme ostrým nožem. Jakmile se nám podaří zastavit krvácení, houby opláchneme ve vlažné vodě a pod lupou je pozorně nakrájíme na plátky. Na másle osmahneme kávovou lžičku nadrobno pokrájené cibule, přidáme plátky hub a dusíme pod poklicí v náprstku asi 15 minut. Přidáme 2-3 zrníčka soli, na špičku nože (nabíráno v průvanu, který nám zároveň rozkýchá našeho křečka) mletého černého pepře a a půl zrníčka kmínu na ozdobení. Za stálého míchání zalijeme rozkvedlaným křepelčím vajíčkem a mícháme do zhoustnutí nebo do úplného odpaření.

 

Nedělní miniglosy č.336

Běženci v táboře v Drahonicích postupně ukončují svou hladovku, kterou protestovali proti svému zadržení a proti podmínkám v táboře. Částečně tomu napomohlo, když si jeden z protestujících s hrůzou přečetl v knížce popisující české vánoční zvyky, že kdo v Čechách zůstane na Štedrý den o hladu pouhého půl dne, uvidí zlaté prasátko.

----------------------

Fond na splácení státního dluhu, který založil a i ze svých prostředků dotuje český prezident Miloš Zeman, podle informací z Hradu brzy změní svůj hlavní účel. "Protože státní dluh bude díky neustálé pilné práci ministra financí - alespoň podle jeho vlastních slov - brzy umořen i bez prezidentových peněz, můžeme dosavadní prostředky z fondu věnovat na jiné užitečné účely, i když je zřejmé, že v porovnání s tím, kolik prostředků by bylo opravdu zapotřebí, je současných několik málo miliónů korun jen malé a spíše symbolické gesto," řekl Nedělním miniglosám hradní mluvčí. "Se změnou účelu bude pochopitelně mírně upřesněný i název fondu, který se bude nově jmenovat Fond na splácení pokut za kouření na místech, kde je to zakázáno."

 

Z japonského fotoarchívu 4 - Hokkaidó

Opět po dlouhých čtyřech měsících dnes spolu nakoukneme do mého bohatého japonského fotoarchívu a prohlédneme si další desítku dosud na blogu v této podobě nepublikovaných fotografií. Vím, naposledy, když jsme společně prošli tisícovku schodů skalního chrámového komplexu Yamadera, jsem na konci slíbil výlet do hlubokého lesa severního Honshu, ale o fotky odtud vás rozhodně neokradu, jen Hokkaidó ve frontě prostě předběhlo, to se zcela výjimečně nebo omylem může stát dokonce i v pravidla uctívajícím Japonsku :-).

Šestidenní návštěva Hokkaidó byla v minulém roce důvodem, proč jsem cestoval do Japonska ve vrcholném létě. Přece jen - jde o nejsevernější oblast Japonska a i když na Honshu právě panovala velká vedra, na Hokkaidó přišla na jedno odpoledne dokonce ke slovu teplá bunda. Docela si dovedu představit, že vždy v zimě se severní ostrov změní doslova ve sněhové království, kde se sníh měřívá spíše v metrech než v centimetrech. Zatím si dovolím z kolekce výletů po nejsevernějším japonském ostrově vyjmout "Pekelné údolí", které si v budoucnu zaslouží zvlášní "archívní návštěvu".

Růže

Ze svých vzdušných zámků

místo nebe

...............pozoruji zemi.

Všechny hvězdy

poschovávaly se mi

do jediné usměvavé růže

...............s malým poupětem.

Kapka rosy

...............z jejich vonných lístků

k žití postačí mi;

občas vyměním ji

...............za své neumělé rýmy.

Bezhvězdný svět,

ač o pozornost prosí,

už je pro mne rázem

...............jen vesmírný prach.

Že z té velké výšky

...............jednou spadnu na zem?

Z toho dnes už dávno

nemám žádný strach.

Nedělní miniglosy č.335

Žokej Josef Váňa chce v následujících senátních volbách kandidovat na Karlovarsku do Senátu. Podle orientačních průzkumů rozhodně není bez šance na vítězství, záleží na tom, s jakým nadšením vzhledem k jeho profesi přijmou karlovarští voliči tradiční stranické rozdávání a ochutnávání koblih.

----------------------

Číslování pilířů českého penzijního systému nejspíš ani nadále nebude postupné, ale bude připomínat spíš číslování v sérii Hvězdné války. "Když jsme po prvním a třetím pilíři zprovoznili pilíř druhý, mysleli jsme, že to bude jediné vykolejení z jednoduché číselné řady," řekl nám jeden z autorů postupně rušeného druhého pilíře. "Podle toho, jak chaoticky penzijní reforma probíhá, se dá čekat, že další na řadě bude šestý pilíř, zatímco druhý pilíř, který vzala politická povodeň, již nebude nikdy obnoven." Nedělní miniglosy soudí, že v politice je samozřejmě možné všechno a opravdu do tuhého začne jít až v okamžiku, kdy autoři úprav v penzijním systému budou pověřeni rekonstrukcí Karlova mostu.

 

Pramička na listopadové Berounce

Minulou neděli jsem se rozhodl, že si na pondělí vezmu volno, protože bylo na listopad naprosto neuvěřitelné počasí. Lehce po poledni jsem vyrazil do neobyčejně slunečného dne, jako obyčejně jsem popadl do jedné ruky stativ, do druhé foťák a na záda další objektivy a filtry, a vyrazil jsem k řece s cílem udělat aspoň jednu zajímavou fotku do nově zakládaného cyklu Tváře Berounky. Na mém fotowebu www.petrvapenik.cz tento cyklus ještě nenajdete, ale část fotek, které do něj budou patřit, je už dnes k vidění v jiných existujících cyklech.

Šel jsem nazdařbůh kolem řeky a v hlavě jsem si spřádal ideální plán: Chtělo by to nějaké místo, kde je u břehu řeky "zaparkovaná" pramička, daleký rozhled, na hladině plují čerstvě spadlé listy, které budou dělat při přiměřeně dlouhé expozici výraznou stopu, no a nejlíp by měly ještě u břehu fungovat vířivé proudy nebo aspoň boční vítr, aby ta světelná stopa po listech na fotce zatáčela a tvořila viditelné křivky. No, prostě asi takový plán, jako když přijdete na louku a naplánujete si, že na ní do dvaceti minut dosedne přistávací modul Sojuz. Ne, že by se to nemohlo stát, ale ta pravděpodobnost...

O stromech se zálibou v abstraktním umění

Od té doby, co jsem propadl dnes už zcela nezvláštní zálibě ve fotografování, se domnívám, že většina vzrostlých stromů má opravdu zvláštní zálibu v abstraktním výtvarném umění. Strom s touto zálibou nenalákáte na jelena v říji vyvedeného v pastelových barvách ani na romantický západ slunce nad Pražským hradem, ani ho neohromíte do detailu věrnou vytetovanou podobiznou Ramba. Takový strom vyznává modernu, úspornost ve vyjádření, pracuje s tvarem, který pouze na první pohled nic neznamená, s obrysem myšlenky, s linií naznačující složitou cestu světem, i když se může zdát, že strom má na rozdíl od člověka svoji cestu nudně předurčenu od okamžiku zakořenění.

Strom se zálibou v abstrakci nepotěšíte, když mu přinesete ukázat dokonalý fotoobraz Slavíčkův, ale když mu v knížce nalistujete něco od Kandinského, jeho listoví jenom zašumí blahem. Nad sebelepšími impresionisty jen rozpačitě pokrčí větvemi, ale nějaká ta Kupkova barevná fuga uvede strom doslova do tranzu. Ale takových lidí, kteří by modernističtěji zaměřeným stromům nosili ukazovat abstraktní umělecká díla bohužel není moc, a tak si stromy musejí vystačit s vlastní tvorbou. Ta je ovšem mimořádně bohatá, světové galerie (natož ta česká) mohou jen tiše závidět.

Nedělní miniglosy č.334

František Ringo Čech, který byl ku příležitosti výročí založení Československa oceněn svým přítelem, prezidentem Zemanem, státním vyznamenáním za zásluhy o stát, uvedl, že je pro něj ocenění obrovským zadostiučiněním, vzpruhou a inspirací do dalších uměleckých a státozáslužných aktivit. Potlesk účastníků slanostního aktu při dekorování ho například inspiroval k tomu, aby namaloval nový zcela originální obraz Zvířátka obdivují Františka Ringo Čecha.

----------------------

Podle mluvčího Ministerstva kultury bude v čínské státní televizi uveden velký revuální pořad lákající milióny Číňanů do České republiky. Pořad má být podle dosud jen kusých a utajovaných informací tak kvalitní, že diváci prostě neodolají a při první příležitosti si zamluví letenku do Prahy. "Předpokládáme, že Česká republika obrovský nápor miliónů čínských turistů zvládne," uvedl pro Nedělní miniglosy policejní prezident, "ale pro jistotu hodláme vyčlenit pro podporu této vlny některé útvary původně určené pro práci s nelegálními běženci." Policisté již mají podrobný metodický návod, jak čínské turisty a bohaté investory od blízkovýchodních uprchlíků rozeznat. "Věříme, že pro policisty v terénu nebudou poněkud rozdílné pokyny pro práci s oběma skupinami představovat velké problémy, ale pro jistotu budeme vážené čínské návštěvníky předem informovat, že zabavení jejich mobilního telefonu policisty je jen tradiční způsob vítání zahraničních hostů v naší zemi, uplatňovaný už od dob Karla IV."

Za fotkami a za sluncem do Tater

Od té doby, co jsem si sám vyzkoušel, co obnáší uspořádat si fotografickou výstavu, se netajím tím, že když někdo z mých blogových či jiných známých někde bude vystavovat své fotografie na místě z Prahy aspoň trochu dostupném, s velkou chutí se přijedu podívat. Jednak mě moc zajímá, jak se s takovou výzvou vypořádal, jednak rád vidím originály fotek, protože s těmi se malé reprodukce na počítačové obrazovce opravdu nemohou srovnávat. Proto když se v létě ozvala Ľudka Gregušová, na jejíž pozoruhodné fotky se na blogu chodím rád dívat už pěkných pár let, měl jsem první možnost své slovo naplnit v praxi. Co na tom, že fotovýstava se konala v Podtatranskej knižnici v Popradu. Vždyť Poprad je z Prahy skoro za rohem a existuje docela časté přímé spojení.

 

Lenochodí hrátky

Do kolekce odlehčených rýmovaček pro děti, které tvoří větší část zdejší rubriky Miniatury (posledním příspěvkem byla "závažná kosmologická studie" Stručná historie povidlového času), přibývá dnes další, již celkově čtrnáctý kousek (a šestý, který je k přečtení na zdejším blogu), tentokrát opět inspirovaný zvířaty. Věřím, že jako rodák z Domažlic si můžu malou rýmovačku o lenoChodech dovolit, aniž by mi při cestě do rodného města hrozila inzultace od domorodců :-).

Lenochodí hrátky

Každou chvíli někde báchorka se zrodí,

třeba že na řece Leně žijí Lenochodi.

Je to díky zázraku

.....................či náhodě,

že v těch místech Lenochodi chodí

.......................................po vodě?

Nedivím se pak své tetě Leně,

že se tváří trochu rozčileně:

Tvrdila mi totiž hrdě vloni,

že Lenochodi jmenují se

..............................po ní.

Škoda, že ne sloni! :-)

dodatek pro dospěláky...:

V domnění, že snad tam najdu shodu,

v Domažlicích zeptal jsem se

....................................Chodů.

Každý pravověrný Chod vám ovšem poví,

že LenoChod jmenuje se

..........................po Johnu Lennonovi.

Nedělní miniglosy č.333

Máme tu dnes sice nejubilejní, ale přesto docela sympatické vydání číslo 333. Napadá mne díky jazykolamné říkance, jaké nadšení by asi zavládlo mezi "sběrači kovů", kdyby někde existovalo "třistatřiatřicet stříbrných střech; myslím, že než by hasiči vyjeli se svými stříbrnými stříkačkami, nebylo by přes co stříkat. Samozřejmě mi to nedá, aby se dnešní "nejubileum" neobjevilo i ve výčtu glos, tak přeji všem příjemné počtení a budu se těšit, že jako čtenáři Nedělním miniglosám zůstanete věrní i pro další čísla, i když třeba nebudou tak hezká na pohled a půjdou snadněji vyslovit :-).

O lehké řecké večeři

Ten večer v lefkadském přístavu Vassiliki jsem si předsevzal, že si dám lehkou, zdůrazňuji LEHKOU středomořskou večeři, lahodnou, ale přitom velmi zdravou krmi, která je tak zdravá, že zdejší domorodce udržuje v kondici do velmi pokročilého věku, přestože skoro všichni hulí jako fabriky a dělají mnoho dalších nezdravých věcí.

Má-li být večeře lehká, vybírám samozřejmě především z bohaté nabídky ryb a mořských plodů, protože dávat si v Řecku u moře vepřový steak nebo hamburger mi připadne nesmyslné. Výborně: Dám si chobotnici v octě jako předkrm, to je úžasná dobrota, jen s trochou řeckého chleba a s notnou dávkou zeleniny. A jako hlavní jídlo to pak budou krevety saganaki, ty jsou sice - v porovnání se zmraženým planktonem občas v Čechách vydávaným za krevety - obrovské, ale půlku tvoří nepoživatelné hlavičky, takže ty čtyři kousky, které jsou v jedné porci, snad po chobotnici ještě zvládnu. K tomu půllitrovou karafu místního bílého vína a pak šupem domů, abych to s vínem nepřehnal. Ano, mám pod vlivem vína, v němž se podle lidové moudrosti skrývá pravda, tendenci být ve svých činech a myšlenkách možná pravdivý až příliš, a snadno pak překročím hranice, které ve snu, kde se to smí, překračuji každý den, ale ve skutečném světě to může nadělat pěknou paseku. Tady jsem ale v Řecku, jsem tu sám, a mohu tak dělat ostudu jedině sám sobě, takže mě snad půllitřík za večer nezabije. Sečteno a podtrženo: Lehká večeře přesně podle plánu. Jedinou komplikací takové lehké a zdravé večeře je skutečnost, že večeřím v taverně, s jejímž majitelem se znám už mnoho let, což v Řecku může vždycky přinést neočekávanou zápletku.

 

Nedělní miniglosy č.332

Po třítýdenní dovolenkové přestávce, ve které jsme se zde na blogu víc než na politické a společenské události zaměřili na reportáže a poetické vzkazy z cest po krásném ostrově Lefkada, se vracejí do svého pravidelného týdenního režimu Nedělní miniglosy svým 332.vydáním. Věřím, že jste si dobře odpočinuli a můžeme se znovu směle vrhnout do tradičního nedělního glosování toho, co se událo, děje a hodlá dít u nás doma i ve světě :-).

Česká policie prošetřuje podezření, že po přenesení výrobní linky na tradiční dětské piškoty Opavia do Polska byla původní receptura změněna k horšímu. Zatímco potravinářská inspekce opakovaně potvrzuje, že je všechno v nejlepším pořádku, policie zatím nemůže vyloučit možnost, že výrobce po vzoru automobilů Volkswagen nechal do piškotů zabudovat speciální software, který v čase, kdy jsou piškoty testovány, zakulatí jejich tvar a napraví jejich pobledlou barvu i nevýraznou chuť, přičemž po skončení testů se opět vše vrátí do původního nevyhovujícího stavu. Majitel výrobny, firma Tricatel a synové, nepopírá, že musel trochu upravit recepturu dříve nesmyslně chutného a výživově hodnotného výrobku, jinak by neušetřil tolik nákladů a nezvýšil tolik své zisky, ale na druhou stranu upozorňuje, že v kategorii tzv. posypových piškotů by se měl v zimních měsících jeho výrobek zařadit do evropské špičky.

 

Pobřežní haiku

Taky vám někdy připadá něco jako nekonečné jen kvůli omezenosti našich smyslů a rozletu našich přání? Nekonečná vzdálenost do místa, ve kterém bychom rádi byli, a nemůžeme být. Nekonečně dlouhý čas bez možnosti být s milovaným člověkem, i když jsme ho vlastně viděli nedávno. Zdánlivě nekonečná plocha země, která se nakonec ukáže být pouhým ostrovem, skrze jeho pobřeží přecházejícím do moře. A samozřejmě napohled nekonečné všeobjímající moře, které ale nakonec kupodivu vždy někde v dálce končí dalším pobřežím. I překážky v naší cestě se nám mohou zdát nekonečné, chybí-li nám vůle, směr a víra ve smysl.

Zvracejme s rozmyslem!

Ne, nebojte se, nebudu vás ani poučovat o tom, jak se vyrovnat při jízdě nočním metrem "z tahu" se stavem akutní opilosti, ani od blogera MÉHO typu nemůžete očekávat článek o poruchách příjmu stravy. Půjde o "zvracení" čistě gramatické, takové, které se snad hodí do zdejší celkem populární rubriky Jazykové hrádky. Po návratu z Řecka si totiž nezvykám obtížně jen na děsnou zimu, která tady v porovnání s vlídným pozdním létem na Iónských ostrovech vládne, ale taky na češtinu. V Řecku se snažím používat kromě angličtiny i co nejvíc řeckých slovíček, což má taky SVÉ stinné stránky - například když se v restauraci spletete a dáte o deset euro vyšší dýško jen proto, že si pod vlivem místního výborného vína popletete pracně nabiflovaná slova "triánda a saránda". Ale jakmile jsem včera v noci přešel hranice - podotýkám, zcela legálně, a jako jeden z mála ve směru z Německa - hned jsem nakoukl do SVÝCH po dlouhé době prvních českých novin, co jste tu beze mne za poslední dva týdny upekli.

Aiolos - trnitá cesta za vládcem větrů

Dnes jsem se po dvoudenní zajímavé cestě přes rozbouřené Středozemní moře, deštivou Itálii a noční Rakousko a Německo vrátil z překrásné teplounké dovolené na Lefkadě do proklatě vychlazených Čech. Výsledkem je nejen to, že jsem opálený (to za nějakou dobu pomine) a odpočinutý (to pomine hned, jak se v úterý vrátím do práce), ale výsledkem bylo i šest (zatím) nových článků do rubriky Črty z Lefkady, jedno Vyznání od moře - o tom, na co jsem u moře nejvíc myslel (to nejspíš nepomine nikdy), pár nových známých a několik set nových fotek, které ještě čekají na podrobnější zpracování.

 

Vyznání od moře

Tak dnes mi to lefkadské čtrnáctidenní povyražení končí a čeká mě dvoudenní cesta zpět domů. Ještě se ke zdejšímu pobytu v několika článcích (a hlavně fotkách) vrátím, protože mám v zásobě pár dalších zajímavostí k představení. Ale teď musím udělat důležitější věc: Využít moře, které mám pořád ještě na dosah (v noci pěkně vlnkovalo, ale teď po ránu se tváří jako velmi klidný Tálinský rybník), a svou další hozenou láhví přispět svou troškou k celosvětové ekologické zátěži. Ale co - myslím, že kdyby byly v mořích jen láhve s upřímnými vyznáními, nebylo by to ještě na světě s tím znečištěním tak strašné :-).

Do mořských vln pro tebe házím vyznání.

Pravda, mám v krvi

pár procent pravdomluvných truňků,

po pravdě tedy vyznám se ti

.................v novu i za úplňku,

ať myslí si, co chtějí,

všichni Montekové

.................i Kapuleti.

Teplem prodchnutý

i v říjnovém stínu

odhlížím od válek i muslimských burek

.................v bezpečí na splátky.

Vyznání tloustne;

ta láhev s ním

je buď od obézních džinů

.................anebo od okurek.

Když vím, že jsi,

jen máloco mě děsí

a nic nevyhlíží příliš nebezpečně.

Ta láhev s vyznáním je jako z pohádky:

Jestli se nerozbije o útesy,

snad bude už mořem plavat věčně.

V zašpuntovaném tichu

vyznávám se ti,

z lásky

a podobných strašných hříchů.

...............

Láhev pluje

a mizí v nedohlednu

.................jako mnohé jiné.

Nejspíš tě mine,

ale nikdy,

nikdy nepůjde už

..................ke dnu.

Pozn.: Další články o řeckém ostrově Lefkada najdete ve speciální rubrice Črty z Lefkady.

Zachraňte vojína Čerfa!

Tedy - abychom byli přesní, nejsem tak docela vojín, ale podporučík v záloze, což se ale - pokud na sobě zrovna nemáte uniformu, a to já neměl rovné čtvrstoletí - stejně nepozná. Ale zachraňován jsem byl akcí velkolepou, které se zúčastnili dva místní muži, zúčastnili se jí dobrovolně, i když jim při ní šlo místy doslova o život. Zůstal jsem totiž několik hodin napospas drsné a krásné lefkadské přírodě se zcela nepojízdným a nenastartovatelným strojem. Moje pronajatá čtyřkolka se totiž definitivně rozžehnala s touto turistickou sezónou a rozhodla se jít na zimní odpočinek o tři dny dřív, než bylo v plánu. A přitom stačilo málo a nikam jsem toho dne nejel. Den byl nádherný, sluníčko svítilo jak v červenci, voda byla možná ještě teplejší, prostě optimální den pro válení na pláži, zvlášť když už definitivně skončila sezóna pro zdejší "kráječe hlav - všudypřítomné windsurfery". Najednou se člověk rozhlédne po kilometr dlouhé pláži a zjistí, že jsou na ní všehovšudy tři lidé. Jenže - platím si přece půjčovné za čtyřkolku, tak to by bylo, abych si po dopoledním plážování neudělal menší výlet.

Roupakias - vesnice duchů

Protože bylo včera velmi nejisté počasí a dopoledne přišla i intenzivní přeháňka, vypravil jsem se na svůj další výlet jen do bezprostředního okolí místa svého pobytu ve Vassiliki. Vesnička Roupakias je asi 6 nebo 7 km daleko (moje čtyřkolka sice zatím jezdí, ale neukazuje ani rychlost ani ujeté kilometry, nu - konec sezóny a související únava materiálu, co bych chtěl, že?) a je zajímavá tím, že ji v minulých letech postupně opustili všichni obyvatelé a již tak chátrající stavení ponechali přírodě. Vesnička na úpatí nejvyššího věnce lefkadských hor tak nabízí zajímavé fotografické náměty, ale hlavně má mimořádně zajímavou atmosféru. Čím horší počasí je, tím je atmosféra "hutnější", no a včera mě zastihla další průtrž mračen v sedle pohříchu bezstřeché čtyřkolky právě kousek od Roupakias, takže jsem se vlastně jel do prázdné vesničky schovat. A řeknu vám, je to opravdu zajímavý pocit, když se po takové průtrži teprve chystají rozestoupit černá mračna, nad vámi s vrcholem kdesi vysoko v oblacích obrovitá hora a nad hlubokým údolím kráká přelétající hejno asi padesáti krkavců (nebo co to bylo, ale krákalo to velmi hlasitě). A vy jste v místě kdysi obývaném, do něhož zdejší lidé po generace otiskovali své stopy, a teď je tu jen ticho a silnička, po které projede tak jednou za hodinu někdo z místních, nebo se sem vypraví fotit podobný blázen jako já.

 

Vesnička Alatro - za starými byzantskými freskami

Když napíšu hrdě "za starými byzantskými freskami", vypadá to, jako bych za nimi bůhvíjak směřoval, poté, co jsem vše náležitě teoreticky nastudoval. Ale vy, co mě už delší dobu znáte, víte, že při svých cestách leccos zajímavého objevuji naprostou náhodou, které jen poskytuji pro její reje dostatečný prostor a uznání. Totéž se mi stalo i včera, kdy jsem si půjčil čtyřkolku a vyrazil do míst, které mám na Lefkadě stejně nejradši - do vnitrozemí, ze kterého místní obyvatelé sice moře občas pěkně shora vidí, ale málokdy se k němu jedou podívat, protože práci přece mají tady v horách, a ta nepočká!

Již dlouho jsem chtěl navštívit vesničku Alatro, byť pro mě byla jen jedním z mnoha bodů na mapě. Zajímavé pro mne bylo, že donedávna byla spojená s hlavní vnitrozemskou silnicí v této oblasti jen kamenitou cestou, která byla ovšem považována za oficiální silnici. Není divu - při mých prvních návštěvách Lefkady byla i ona hlavní vnitrozemská silnice jen kamenitou pěšinou s dopravními značkami a ukazateli, moderní asfaltový povrch dostávají tyhle vnitrozemské silničky až v posledních deseti letech, ovšem na Řecko tempem nebývalým. Na nové mapě (na Lefkadě se vždycky vyplatí mít aktuální verzi) jsem zjistil, že i Alatro už je o něco dostupnější, protože silničáři dali velké části původní pěšiny asfaltový povrch. Vyrazil jsem tedy do vesničky Alatro s cílem si ji prohlédnout a taky si vyzkoušet poslední kousky zdejších oficiálních "kamenitých silnic", které ještě v některých úsecích nepřeválcoval asfalt nové doby. Všimněte si - o nějakých byzantských freskách ani slovo!

 

Stručná historie povidlového času

Zase jsme tu už měsíc neměli nic ze série Miniatur pro děti (naposledy to byli Kroupové), takže je nejvyšší čas načít druhý tucet. Dnes to bude mimo jiné i malý tradiční dárek k "výpůlročí" a aby to náležitě chutnalo, bude to umatlaně sladké, konec by měl - doufám - znamenat štěstí a dokonce by to celé mělo být lehounce kosmologické. Když to půjde takhle dál, tak z toho ze všeho nakonec vyjde ta moje kýžená "Fyzika pro mateřské školy", pro malé hloubalky a filosůfky :-).

Stručná historie povidlového času

Povídala povidla,

co bylo, než vystydla:

"Temnota

a horká sladká hmota,

peklo, jiskry, dým a slota,

rozhodně nic

...........do života!"

líčí celkem bez příkras

startující povidlový čas.

Víc povidla nestihla:

Kocour rychlý jako blesk

dokonal ten velký povidlový třesk.

Pozn.: Dnes tu u moře začal výrazně blbnout internet, takže tentokrát nepřidám tradiční jízdenku na cestu do blogového pravěku; snažím se o to už půl hodiny, ale nedaří se, nedaří. Pokusím se tedy soustředit síly aspoň na publikaci základní miniaturky.

Svatý Jan ve Svatém Petru

Včera jsem si vyrazil na vycházku po druhém břehu zátoky Vassiliki. Vzal jsem si s sebou kompletní fotovýbavu včetně stativu, protože jsem podezíral oblohu ze zajímavých oblačných kreací - brzo ráno jsem měli ve Vassiliki bouřku a déšť, ale ráno už se zase vylouplo v místní typické letní IA kvalitě. Tentokrát jsem ale musel brzo své plány přehodnotit: Zajímavá vyhlídková kamenitá cesta, ze které jsem už párkrát v minulosti fotil, byla uzavřena. Jak jsem si mohl všimnout v předchozích dnech, asi uprostřed cesty kutá během dne jakýsi postarší stroj celkem mírumilovně skálu a jsem si jistý, že kolem něj pěší turista může bez problémů projít, ale řečtí pracovníci ve svém konání zjevně nechtějí být rušeni, takže na začátek cesty dali obrovskou výstrahu s červenými vykřičníky, výkřiky "DANGER!!" a "EXPLOSIF!!" a divže ne lebky se zkříženými hnáty. Rozhodl jsem se tedy protentokrát moudře ustoupit, protože jsem se s nikým nechtěl hádat, to bývám také brzy "explosif", a psané varování by se tak mohlo nečekaným způsobem naplnit.

Velmi krvavý úplněk

Dnešní malý článek není typickou "Črtou z Lefkady" - už jen proto, že by bylo ho možné napsat kdekoliv, minimálně kdekoliv, kde bylo možné pozorovat tzv. krvavý úplněk, což není nic jiného než úplné zatmění v ranních hodinách, kdy úplněk dostává díky lomu paprsků slunce v zemské atmosféře "krvavé" zbarvení. No a jak to u věčně vystresovaných lidí bývá, za každým takovým nebeským znamením vidí nějaké neštěstí, zřejmě v sebezáchovném pohnutí, kdy se snaží aspoň za část blbostí, které napáchají sami lidé, hodit vinu na astronomické úkazy, které v tom ovšem bývají zcela nevinně. Zejména věční negativisté, kteří jsou připraveni vidět na všem nějaké neštěstí a dalších mnoho katastrof předvídat do budoucnosti, mají v tu dobu pré, ohánějí se spoustou zaručených starodávných proroctví a věští svrab, neštovice, zániky civilizací, asteroidy a výbuchy sopek či násilí, takže když se někde ve světě v příštích deseti létech třeba jen zatřese země, jako to dělala vždycky, s výrazem vševědoucích Libuší tajemně dodávají: "Však my jsme to říkali už tehdy! Víte? To ten krvavý úplněk!

Výšlap na horu Sikero

Moje první noc na Lefkadě celá propršela a déšť to byl - jak je tu zvykem - poctivý. Ráno již postupně slábl, a proto jsem si řekl, že budou dobré podmínky pro chození (pod mrakem, teplota lehce přes dvacet), takže si vyšlápnu nejvyšší kopeček nad městečkem Vassiliki, který se jmenuje Sikero. Z města je dobře vidět, jak cesta šněruje po jeho úbočích, dost lidí přemýšlí o tom, že z vrcholu musí být hezký rozhled na zátoku, ale málokdo tuhle cestu, která v letních vedrech není úplně zadarmo, doopravdy podnikne. Myslel jsem, že by se mohly mraky postupně rozpouštět a otevřou se nějaké zajímavé výhledy na centrální lefkadské pohoří; ostatně z cesty je vidět nejen zátoka Vassiliki, ale celé pásmo vrchů postupně se zanořujících do moře (ne nadarmo se jim říká "vstup do Hádovy říše").

Podzimní příděl vody pro Lefkadu

Jste-li na Lefkadě v horkém řeckém létě - a to většina turistů z pochopitelných důvodů bývá - určitě si položíte otázku: Kde se tady sakra bere pořád voda k normálnímu použití, když podle zdejšího počasí by tu měla být logicky jenom poušť? Odpověď je nasnadě: V zimě! Přičemž zima v očích Řeků nastává v okamžiku, kdy přijdou deště. Dobře si vybavuji, jak Athéňanky koncem října vytáhly kozačky a kabáty s kožešinou, když jeden den pršelo a teplotu to srazilo ze třicítky na mrazivých dvaadvacet.

Část vody pro další sezónu se na Lefkadě začala právě čepovat: Přijeli nebeští hasiči a momentálně přečerpávají vodu z oblohy do zdejší po létě vyprahlé půdy a taky do nesčetných podzemních zásobníků. A techniku mají docela slušnou, protože přečerpávání probíhá opravdu ve velkém, čili lije už druhý den jako z konve. Když jsem se včera vypravil na nákup zdejších pochutin, průtrž mračen mě uvěznila ve zdejším marketu pěkně dlouho Jen malá část napršené vody odteče bez užitku jen tak do moře, byť taky nějaká je: Místní říčka, kterou pamatuji prakticky výhradně vyschlou, najednou ožila a voda z ní si na zdejší pláži prorazila odtok.