Kdysi dávno mi na jedné literární soutěži poradil po předávání cen jeden z porotců, že bych se měl zkusit věnovat psaní haiku. Nebylo to proto, že by mě považoval za mimořádně disponovaného právě pro psaní těchto formou do značné míry svázaných a původem japonských miniatur, spíš považoval mou poezii, se kterou jsem se tehdy ucházel o lokální vavříny, za mimořádně ukecanou. "Zkracujte, zhušťujte, kondenzujte," radil mi tenkrát. Jenže já právě prožíval rozmáchlé básnické období, moje poezie byla nadmíru patetická a jako sláma z bot z ní trčela snaha ohromovat. Tak jsem přikývl, jak se na podobné dobře míněné rady běžně přikyvuje, a dál jsem si vedl svou se svými opulentními verši, nad kterými se naštěstí zavřela voda, protože když si je čtu zpětně, jen se nevěřícně usmívám nad sebou samým Mimochodem, nikdy se nic z toho nedostalo na stránky tohoto blogu, ani v době největší autorské krize, i když v době napsání jsem byl se svými tehdejšími poetickými opusy mimořádně spokojen, byl jsem skálopevně přesvědčen, že přesně tak má vypadat moderní poezie, a myslel jsem si, kdovíjaké umění píšu.
