Včera jsem vám upřel jeden zajímavý zážitek ze čtvrti poblíž vyhlídkové věže. Zastavil mne totiž starší pán a anglicky se mě ptal, odkud jsem. Občas se tak lidé ptávají, buď jsou zvědaví anebo si chtějí procvičit angličtinu. Jakmile jsem řekl, že jsem z České republiky, pán zajásal a hned že musím jít s ním, že ostatní budou mít velkou radost, když přijde někdo z takové dálky a jestli prý mám rád budhistické chrámy. Když prý půjdu s ním, hned za rohem totiž jeden takový je, je krásný - jen není zvenku vidět. Nu což - kdyby se mi to stalo v Bronxu a nabídku by mi dal potetovaný frajer s býčí šíjí nahoře se zužující v hlavu, asi bych s ním - pokud by to ještě záleželo na mně - za roh nešel. Ale v Japonsku? Tak jsem si řekl, že když se zážitkům budu bránit, nic nezažiju, a šel jsem. Za rohem už čekalo asi dvacet lidí, kterým můj průvodce řekl, odkud jsem a všichni z toho byli radostí bez sebe a vypadali, jako když už na mne dlouho čekali, a teď, když jsem přišel, mohou konečně začít. Co? To jsem ovšem nevěděl.
Oficiálně mě přivítala jakási hodnostářka či představitelka a dostal jsem obratem ruky tlumočnici do angličtiny. Opravdu mne zavedli do jakéhosi nevýrazného domu, ve kterém byla obrovská místnost zařízená jako centrum chrámu. Chtěl jsem jen zůstat u zdi, nakukovat a do ničeho se nemíchat, ale to už nešlo. Byl jsem posazen doprostřed první řady a tlumočnice mi vysvětlila, že se tady scházejí jako veliká odnož budhistického náboženství a mají z mé návštěvy opravdovou radost. To je nebezpečná věc, u budhistů především, protože nikdy nemůžete vědět, za převtělení koho vás mohou považovat.
