O fotbalových šampionátech

Je to neuvěřitelné, ale začíná další mistrovství světa v kopané! Akce, která - jak jen se nad tím dnes usmívám - pro mne jeden čas byla středem mého světa a já neuměl pochopit lidi, u kterých tomu bylo jinak. Možná proto stojí za to přiznat barvu a zavzpomínat na šampionáty, které jsem prožil nejen jako vášnivý fanoušek, ale i jako rádobyodborník a položurnalista. Jak tedy šampionáty a můj život šly léty pospolu:

Kupodivu, první šampionát svého života si vůbec nepamatuji. A přitom mi už byly čtyři měsíce, když se pořadatelství fotbalového mistrovství světa ujala kolébka fotbalu, slavná Anglie. Taková příležitost a já ji nemohl využít, protože jsem ještě nebyl pánem svého pohybu, nedosáhl jsem na vypínač televizoru a nedokázal jsem vyjádřit slovy svou touhu spatřit třeba slavného Eusebia na vlastní oči.

 

Ono, přiznejme si to otevřeně, to ani za čtyři roky v Mexiku nebylo nic slavného. Okouzlen obrovskými možnostmi světa psaného slova jsem spíš ležel v knížkách a pokud jsem zahlédl některý z přenosů v televizi, nijak zvlášť se mě to nedotklo. Nezajímalo mne, že to byla poslední příležitost vidět na vrcholné úrovni hrajícího fotbalového krále jménem Pelé. Nijak se mne nedotklo neúspěšné vystoupení našich hráčů, kteří dostali třikrát za vyučenou a jeli domů.

První skutečný vědomý a zapamatovaný zážitek mám z finále mistrovství světa v roce 1974 v Německu. Nevím proč, ale mnohem sympatičtější mi byli Holanďané než Němci (z nějakých podivných důvodů ostatně platí tyto preference i dnes) a pamatuji si, že mi bylo hráčů v oranžových dresech moc líto, protože jsem jim fandil a zdálo se mi, že hrají krásně. Jména jako Cruijff nebo Rensenbrink mi zněla zvukomalebně, ale jako fanoušek jsem od televizoru odcházel smutný, tím spíš, že jsem musel ráno zase do školy.

Nedlouho po mistrovství jsem k Vánocům dostal úžasný dárek - knížku Zlatá kniha kopané, kde se velmi podrobně psalo o všech šampionátech od roku 1930. Četl jsem ji kolem dokola a stal se nejspíš jedním z největších "znalců" historie fotbalu ve své věkové kategorii. Věděl jsem, kdo kdy dal komu kolik branek, kdo nahrával, kdo trénoval, kdy vyhrál zaslouženě a kdo náhodou, nedopatřením nebo podvodem, kdo byl vyloučen, kdo neproměnil penaltu. Byl jsem skvěle teoreticky připraven na čtyři "vrcholné roky" své fascinace fotbalem.

V pro mne velmi důležitém roce 1978 mě na základní škole zasáhl fotbalový šampionát v Argentině plnou vahou. Nevím proč, ale vyhlédli jsme si tehdy se spolužákem, který byl do fotbalu ještě větší magor než já (pokud vím, jemu to na rozdíl ode mne zůstalo dodnes), jako oblíbený tým Itálii a abychom ohromili spolužáky, naučili jsme se její kompletní soupisku nazpaměť. Stala se z toho jedna z mnoha znalostí, které od té doby zcela zbytečně zabírají místo v mém mozku něčemu užitečnějšímu, třeba japonským slovíčkům. Místo toho, abych se naučil aspoň dvacítku nejlehčích znaků kandži, dodnes mi v hlavě zní: 1-Zoff, 2-Beluggi, 3-Cabrini, 4-Cuccuredu, 5-Gentile, atd, atd. Pěkně popořadě, podle čísel na dresu. Italy jsme svou neutuchající podporou dotáhli až k pěknému čtvrtému místu a každý den jsme ve škole veškeré souvislosti odborně propírali s jedním naším mladým učitelem, který si povídáním s námi krátil zdlouhavý a dozor u šaten.

Vrcholu moje fotbalové šílenství dosáhlo při šampionátu ve Španělsku v roce 1982. Místo toho, abych naháněl děvčata, jak se na šestnáctiletého mladíka sluší, strávil jsem kompletní prázdniny se světovým fotbalem. První půlku pěkně poctivě u televize, kdy jsem sledoval všechny zápasy v přímém přenosu i ze záznamu, přičemž jsem si přičinlivě činil z každého zápasu poznámky. Byl jsem si naprosto jistý, že mým posláním je stát se sportovním novinářem. Jakmile mistrovství skončilo - shodou okolností triumfem Italů, kteří už ale v mém srdci neměli tak výsadní postavení jako o čtyři roky dříve (žurnalista přece musí být nezaujatý, že?) - celý srpen jsem pak věnoval sepisování knihy o šampionátu obohacené spoustou výstřižků z časopisů (to by mě dnes v Autorském klubu hnali!) a hotovo jsem měl dva dny před zahájením nového školního roku. Budu se muset po té knize poohlédnout, jistě ji mám někde (dobře) schovanou. Má nejmíň 150 stran a je od začátku do konce psaná ručně, jak by mělo jít o foliant z raného středověku.

Poslední větší fotbalové vzepjetí přineslo mistrovství světa v roce 1986 v Mexiku. Ano, i tehdy jsem sledoval jednotlivé zápasy a vášnivě o nich rozprávěl - tentokrát již se spolustudujícími na vysoké škole. Ale bylo už zřejmé, že fotbal - ta nádherně bláznivá hra - ustupuje ze slunce mého zájmu do stále temnějšího stínu. Postupně jsem svou pozornost přesouval na úplně jiné věci a nevím nevím, jestli bych si dnes vzpomněl aspoň na to, kdo se v kterém roce stal mistrem světa. U těch starších šampionátů dávné znalosti ze Zlaté knihy kopané i po létech "prosvítají", ale co se stalo před čtyřmi nebo osmi lety, to už opravdu nevím. "Míč kopaný" se dostal definitivně na okraj mého zájmu.

Dnes začíná už jubilejní dvacáté mistrovství světa a se mnou to nic nedělá. Kde zůstal ten vášnivý fanoušek, který byl ochoten hádat se do krve, jestli hráč zasáhl míč v pokutovém území rukou či hrudí, který omdléval, když nebylo jasné, zda se míč odrazil od břevna tak, že přešel celým objemem za brankovou čáru, nebo ne?

Asi se dnes na první fotbalový zápas nového šampionátu v Brazílii podívám. Kdyby pro nic jiného, tak pro vzpomínku na to své dávné fotbalové planutí. Budu se dívat na to, jak dvaadvacítka vytrénovaných mužů honí nafouknutou kulatou kůži po hřišti sem a tam, budu se usmívat a budu myslet na věci, pro které mi dnes stojí za to planout podobně jako kdysi pro fotbal.

Tomu lidskému planutí totiž, vášni, ochotě nejnesmyslnějších obětí pro to, čím člověk v dobré víře i úmyslu doopravdy a do posledního koutku těla i duše žije, tomu planutí budiž provolána sláva!