Nedělní miniglosy č.179

Po velkých problémech s nefunkčním registrem vozidel se zvyšuje tlak na odškodnění zákazníků, kteří nemohou služby registru vůbec využít. "Soustředili jsme se na to, co je naše ministerstvo schopné v krátkém čase pro lepší náladu motoristů udělat," řekl nám mluvčí Ministerstva dopravy. "Jako nejspolehlivější se ukázalo zavedení povinnosti využívat registr i pro ty, kteří ho zatím k ničemu nepotřebovali. Proto ministerstvo zavádí s okamžitou platností tzv. chodecké osvědčení, které si všichni nemotoristé musí na registru vyzvednout do konce prázdnin. Domníváme se, že to by mělo omezit případy, kdy se chodci motoristům stojícím v dlouhých frontách smějí, takže by si motoristé již neměli připadat ve srovnání s ostatními diskriminovaní, a naštvaní chodci by jim mohli aspoň trochu zvednout náladu."

 

O betonu a lineckém koláči s tvarohem a jahodami

Je to zajímavé, ale dnes mám neobyčejnou chuť napsat něco na jinak nepříliš záživné statistické téma. A téma by se našlo: Abych se o sobě a o svém blogu něco dozvěděl, nakoukl jsem totiž do statistických útrob a podíval se blíže na to, jak se na můj blog dostávají lidé používající internetové vyhledávače. Co asi tito "googlaři" (nebo "googelníci"?) používají za výrazy, přes která se dostanou na moje stránky? A jsou spokojeni, že se dostali právě ke mně? Nebo při pohledu na tohle blogové zákoutí zase vyrazí rychle pryč?

Ano, celkem jsem čekal, že někteří lidé se ke mně dostanou tím, že zadají do vyhledávače mé jméno. Netajím se s ním, tak se nemůžu divit. Co mne ale naprosto zaskočilo, je fakt, že víc než 50 letošních letních návštěvníků se dostalo na můj blog, když hledali výraz "penatrace betonu" a další padesátka zase použila celkem nevinné spojení "linecký koláč s tvarohem a jahodami". Nepamatuji se, že bych kdy byl psal cokoli o betonu (jsem přece Vápeník a ne Betonář) a už vůbec ne o lineckém koláči s tvarohem a jahodami, a netuším, jakou podivuhodnou logikou počítačoví regulovčíci nanavigovali zájemce o tato témata právě ke mně. Ale nemám ambici všemu rozumět a jsem jen docela prostě rád, že jsme se potkali, i když jen omylem.

 

Pět filmů, které mě nejvíc ovlivnily

Pozn.: Ani já jsem neodolal, abych se na popud Edith nezamyslel nad filmy, které jsou pro mě NEJ, protože na mne měly a mají zásadní vliv. Kdybych si dal jako cíl zmínit se o nejlepších filmech, které jsem kdy viděl, je možné, že by jeden nebo dva filmy ze zde uvedené pětky vypadly, ale chtěl jsem mít jako rozhodující kritérium to, do jaké míry mne film ovlivnil. Proto se tedy musím omluvit především Woodymu Allenovi, protože jeho Annie Hallová by se jinak do výčtu mých TOP5 zcela jistě dostala, jenže jsem film poprvé viděl až před několika lety, tedy ve věku, kdy už ten vliv nebyl tak zásadní (lépe řečeno - už jsem vůči němu byl o něco otupělejší než v mládí :-)) Zato filmy, které v tomto výčtu uvádím, jsem viděl mnohem dříve, takže měly lepší příležitost mě inspirovat, formovat a částečně dotvářet moje vidění světa. Na to, že jsou to jenom filmy, tedy vlastně pouhá iluze skutečnosti, je to dost velký vliv, ne? :-)

Nebudu psát o obsahu filmů, nebudu rozebírat jejich děj, nebudu psát "recenze". Filmy, o kterých tu píšu, jsou toho druhu, že by se o nich dala popsat spousta místa (je ostatně možné, že se k těmto filmům budu postupně v této rubrice vracet s podrobnějšími informacemi), ale pro účel tohoto článku to, myslím, není zapotřebí.

Nedělní miniglosy č.178

V centru Kutné Hory se propadla dlažba, přičemž se vytvořil několik metrů hluboký kráter. Podle odborníků je příčinou propadu naštěstí jen zborcení středověké štoly. Kdyby se totiž země propadla do prostor, které nebyly vykopány zastaralou technikou ve středověku, ale byly vytunelovány až v poslední době nejmodernějšími postupy, kráter by musel být mnohem větší.

-----------------------

Po velkém úspěchu se zavedením elektronických cigaret začínají firmy zabývající se vývojem méně nebezpečných alternativ populárních škodlivin dělat první pokusy s výrobou elektronického piva.

 

Optimisté jako vymírající druh?

Pozn.: Už dlouhé měsíce jsem nenapsal nic na téma týdne. Když ale bylo včera vyhlášeno téma "Optimismus v dnešní době," nedalo mi to, abych aspoň trošku nezauvažoval: Je vůbec ještě v dnešní době skutečný optimismus součástí běžného života? Nebo se postupně dostává na okraj, mimo módní trendy, a směřuje snad dokonce až někam do kolonek lékařských diagnóz? A co já sám? Jsem optimista nebo pesimista? Bůh suď - řekl by zřejmě optimista, neboť pesimista již svého Boha dávno zapřel. Takovému tématu týdne se prostě nedá odolat :-).

Přestože podle optimisty Járy Cimrmana patří budoucnost aluminiu, při četbě článků v dnešních médiích mám pocit, že budoucnost patří spíše pesimismu. Jako kdyby bylo nemístné a pobuřující uvažovat o současnosti, natožpak o budoucnosti pozitivně. Zbytky optimistických názorů úpí pod palbou zaručených intelektuálních témat fatálních střetů a borcení civilizací, nevyhnutelného skonu společnosti v bezedném morálním rašeliništi a občas to ještě řízneme nějakým tím definitivním koncem světa, abychom dali skutečnosti hororově thrillerový nádech. Kdo není pesimista, není IN, a u kávy a cigarety se přece tak pěkně rozpráví o marasmu dneška a katastrofách zítřka. Kdo by si chtěl tuhle báječně chmurnou a tíživě šedavou vizi všeobecného zmaru kazit optimistickými blesky v oku? Není divu, že optimisté jsou často vysmíváni a považováni za nesvéprávné blbečky, kteří každému na všechno skočí. Ale není ono to spíš obráceně?

 

Terezka

Když dnes doma otočíme kohoutkem a teče voda, ani nám to nepřipadne podivné a dozajista to nebereme jako luxus. Je ale pravda, že ještě skoro po celé 19.století se muselo z pražských domů chodit pro vodu ke kašnám. Kašny tak v té době sloužily nejen jako zdroj vody, ale i jako zdroj novinek a drbů, které se při čekání ve frontě na vodu vyměňovaly. No a - co si budeme povídat - okolí kašen sloužilo i jako úžasná přehlídka krásy pražských děvčat a žen, takže nebylo divu, že ke kašnám chodili okounět i mládenci ze širokého okolí, i když starost o vodu byla v té době považovaná za čistě ženskou práci.

Jednou z kašen, která kromě praktického významu měla a doposud má nezanedbatelnou estetickou hodnotu, je kašna na rohu Mariánského náměstí ve výklenku zdi Clamm-Gallasova paláce. Socha dívky je sice alegorií Vltavy, ale to nejspíš ve své době málokdo věděl. Zato každý věděl, že kašna se jmenuje Terezka, a tak se lidé scházeli u Terezky, chodili k Terezce, mluvili o tom, že "Terezka netekla" a Terezka byla normální součástí jejich každodenního života.

 

Nedělní miniglosy č.177

Ve sporu Miroslava Kalouska s policejním prezidentem Petrem Lessym vyjádřil policista ochotu podstoupit test na detektoru lži. Miroslav Kalousek zatím nic podobného nenabídl, což výrobce detektoru bere jako důkaz neobyčejné ministrovy odpovědnosti: "V případě pana Kalouska by při testu mohly nastat velké technické problémy, protože tak vysoké dávky pravdy, kterými je lží se štítící ministr financí jako praktikující křesťan pověstný, by mohly tak citlivý přístroj nevratně poškodit."

-----------------------

Katolická církev nemůže sehnat pro řádné křty dobrovolníky pro roli kmotrů, protože slovo kmotr získalo poslední dobou díky politice hanlivý nádech. Církev proto pro kmotry hledá nový, dosud nezkompromitovaný český výraz. Zajímavý návrh přišel z matematicko-fyzikální fakulty, kde se domnívají, že správnou variantou k zatím nezprofanovanému slovu kmotřenec by mohl být kmotřitel.

 

Infrafotky z kaňonu Bílé Opavy

Při návratu z nedávné dovolené v Jeseníkách jsem sliboval, že se ještě vrátím několika fotkami k toulkám po těchto krásných horách. Dnes vám ukážu tři na tomto blogu už skoro standardní infračervené fotky horské říčky - tentokrát jde o obrázky z údolí Bílé Opavy asi dva kilometry nad Karlovou Studánkou.

Osvětlení fotografované říční modelky nebylo úplně nejjednodušší, protože do lesa místy pronikaly zvědavé a intenzivní sluneční paprsky. Vzhledem k dlouhému expozičnímu času jsem čekal vždy na krátké okamžiky, kdy se slunce schovalo aspoň zčásti za zbloudilým oblakem, protože jinak by se na fotkách v osvětlených místech vypálily bílé fleky. 

 

Kubistická lucerna

Pozn.: Rozhodl jsem se vytvořit novou rubriku, kterou jsem pojmenoval Pražské drobnůstky. Rád bych tu uveřejňoval krátké informace o zajímavých místech v Praze, o místech, která nepatří k tomu nejvyhlášenějšímu, o čem se píše ve všech průvodcích na prvních stranách, ale spíš o drobnůstkách, které se dají snadno přehlédnout a přitom podle mne stojí za to - navštěvujete-li občas hlavní město - je najít a prohlédnout si je. Uvidíme, kolik se podaří dát dohromady smysluplných tipů, ale nějakou představu na prvních cca 10 "kousků" mám, tak jsem zvědav, jak se tenhle záměr v praxi rozvine a osvědčí. Samozřejmě budu rád za vaše názory, jestli něco podobného má smysl, a budu moc rád, když mi třeba doporučíte i nějakou vlastní "pražskou drobnůstku", která by za to mohla stát, ať už formou vlastního článku jako doporučení k návštěvě nebo jen jako "tip ke zpracování" :-). Můj e-mail pvapenik@centrum.cz je vám samozřejmě i pro tento účel k dispozici.

Pražská kubistická architektura je světovým unikátem, ale jejím projevem nejsou jen slavné domy a vily, ale i jedna na první pohled drobnost, kterou nemusíte dlouho hledat, protože je přímo v centru města, kousek od Václavského náměstí. Dojdete-li na Můstek, stačí projít průchodem obchodního domu Baťa a hned vedle postranní brány k chrámu Panny Marie Sněžné a malý kousek od věhlasné plzeňské pivnice U Pinkasů stojí nenápadná lampa pouličního osvětlení, zřejmě jediná kubistická lampa na světě. Na to, jak vypadá čerstvě (kdysi byla dlouhá léta zcela stranou zájmu a občas se skoro ztrácela pod vrstvou pračího trusu), má už svůj nezanedbatelný věk; je to dáma téměř stoletá, protože ji architekt Emil Králíček navrhl a vytvořil v letech 1911 - 1913.

 

Nedělní miniglosy č.176

Němečtí badatelé z muzea v Karlsruhe našli ve francouzském městě Colmaru zbytky pláště českého reformátora Jana Husa. Vědci se domnívají, že s využitím moderní techniky bude konečně možné rozhodnout dávný spor mezi Husovými příznivci a odpůrci. Husovi zastánci totiž tvrdí, že byl Jan Hus ve všech věcech pevný a zásadový, což jeho odpůrci zpochybňují a doufají, že moderní kriminalistické metody potvrdí jejich podezření, že i Hus byl občas "kam vítr, tam plášť". Specialisté na vzdušné proudění v Evropě ovšem soudí, že je nepravděpodobné, aby byl kousek pláště zavátý větrem z Kostnice právě do Francie, a už vůbec nedokážou pohybem vzdušných mas vysvětlit, jak se zbytek pláště dostal až do závětří colmarského depozitáře.

 

Fotohádanka č.10

Kdybych měl soudit jen podle návštěvnosti a čtenosti, fotohádanky jsou statisticky vůbec nejpopulárnějšími články na tomto blogu. Lidé zřejmě hádají rádi, navíc článek s fotohádankou je možné přečíst rychle, na rozdíl od delších úvah, fejetonů nebo reportáží. Stačí malá chvilka na zapřemýšlení, hlavou bleskne nápad, no - a komentáře jenom prší.

Když se na to podívám z druhé strany, ani autora většinou fotohádanka nestojí takové úsilí jako delší článek, který by měl mít patu, hlavu a v té hlavě v lepším případě i nějakou myšlenku. Takhle stačí vybrat nějakou z mnoha fotek, nejlépe tu, co se moc nepovedla, a není na ní proto poznat na první pohled, co bylo foceno :-) a jako volitelnou nadstavbu dodat třeba pár indicií, které mohou někoho na správnou odpověď navést a jiného od ní odradit. Optimální pro období tvůrčích krizí, nesoustředěnosti, nenálady a abstinenčních příznaků všeho druhu. Vida, jak se dá pěkně a navíc celkem optimisticky okecat, proč k fotohádánkám sahám poslední dobou tak málokdy :-).

 

O 3D snech na přání

Poslední dobou se s podobnými nabídkami úplně roztrhl pytel. A přitom od vynálezu 3D snů na přání neuplynula ani tak dlouhá doba. Ale znáte to: Dnes se udělá jeden den úžasný objev a pozítří už jsou pozůstatky toho úchvatného vynálezu k mání ve výprodeji. Ano, pár měsíců to byl hit, který stál pěkné peníze a dovolit si ho mohli jen někteří, ale jakmile se přešlo z legračních velikých sluchátek, která celou noc valchovala uši a zvuk přitom nebyl nic moc, na bezdrátovou formu, stala se z 3D snů na přání masová záležitost.

Zpočátku byla nabídka omezená, daly se koupit jen známé osobnosti jako společníci na noc, přitom ve vší počestnosti, ostatně existoval i jakýsi obecně sdílený a prý i závazný kodex, který znemožňoval sny na přání zneužívat. Ale je přání zneužít sen opravdu jeho zneužitím, jde-li o sen na přání? A kde je poptávka, nabídka se vytvoří - oficiálně nebo načerno. Kolik mužů nyní asi netuší, že jejich cudné manželky tráví své sny s bezdrátovým Belmondem, zatímco oni nemají ani čas žárlit, protože se snaží právě svléknout starou dobrou Lolobrigidu, kterou dávali v supermarketu zadarmo ke dvěma sáčkům čočky.

 

Nedělní miniglosy č.175

Ukazuje se, že odvolání ministra spravedlnosti Jiřího Pospíšila nebylo tak nečekané, jak se původně zdálo. Z určitých indicií je dokonce možné usuzovat, že politik se svým odvoláním počítal, protože na jaře prodal kravku a už nezasel.

-----------------------

I když už se zdálo, že z tvorby Václava Havla, bylo vydáno a nakladatelsky zpeněženo úplně všechno, přišli jeho biografové s nečekaným nakladatelským počinem. "Částečně v pozůstalosti a částečně v archívech STB jsme objevili materiál, který je v souhrnu skutečným myšlenkovým pokladem," řekl nám jeden z editorů knihy, která by mohla kandidovat na intelektuální počin roku. "Je pravda, že časově spadají nalezené dokumenty do nejranějšího Havlova tvůrčího období, ale to textu nijak neubírá na myšlenkové zralosti, kultivovanosti a závažnosti, přičemž se nám odkrývají autorova nejniternější přání a osobní i společenské priority." Kniha by měla vyjít ve stejné edici jako její myšlenkový pokračovatel, slavné Dopisy Olze, a bude se jmenovat prostě a výstižně Dopisy Ježíškovi.

 

Infračervený den - lázně Lipová a Bílá Opava

Dnešní poslední den dovolené v Jeseníkách jsem věnoval celkem poctivému focení. Materiálu mám dost, jen potřebuji trochu času na zpracování. Ale abyste nepřišli zkrátka, mám pro vás aspoň malou ochutnávku.

Fotit v infračervené, to znamená pracovat s několikaminutovými expozice - dokonce i v tak horkém dni, jako byl ten dnešní. Je zajímavé, jak dlouhý čas pro expozici jsou pouhé tři minuty. Co všechno se během těch dlouhých tří minut může odehrát, co má podstatný vliv na výslednou fotku a vy jako fotograf jste proti tomu bezbranní:

 

O čarodějnictví a nepopsaném papíru

V Jeseníkách pozoruji, že lidé jsou tu srdečnější a družnější, než jsem zvyklý: Často se mi tu stává, že mě někdo osloví, prostě jen proto, že čekáme ve stejné frontě, jedeme stejným autobusem nebo obědváme ve stejné restauraci. Jedna věta na formální navázání rozhovoru a pak už se coby improvizovaná vrba (zřejmě vypadám dostatečně empaticky) nestačím divit: Vnučka, která bude mít na vysvědčení samé jedničky, potvora soused, který důchodci otrávil kohouta, všichni papaláši, co prý kradou, nebo jen tak, jestli se zamračená obloha vpodvečer protrhá nebo spustí bouřka. Většinou nestíhám ani odpovídat natož povídat něco svého. Stačí, když přikyvuji, říkám své oblíbené neutrální "copavoto" a "jojo, to je tak…" a "hmmm, rozumím" a podobně. Pravda je taková, že rozumím málokdy. Třeba skoro devadesátiletý stařík s otráveným kohoutem na mě mluvil takovým nářečím, že jsem stíhal stěží domýšlet aspoň kostru děje, naštěstí mi na to dával dost času, protože svou promluvu prokládal desítkami vulgarismů takového kalibru, že jsem je nevyslovil za celý svůj život, a to na rozdíl od typických slušňáků pro nějaké to silnější slovo nejdu daleko.

 

O Pradědově ohni, Mrtvém moři a pravdomluvnosti

Když jsem přijel do lázní Lipová a vešel na recepci, kde se každý musí ohlásit, ještě jsem se ani nestačil nadechnout a paní recepční se usmála a pravila nadšeně: "Pan Vápeník, že ano?" Ano, takto si představuji uvítání. Karel Gott je na něco podobného možná zvyklý a považuje to za normální, ale mě to docela potěšilo. "Víte, jste jediný, kdo měl dnes přijet. Běžní pacienti totiž jezdí v jiné dny," doplnila informaci recepční a mně se zdálo, že to už dodávat snad ani nemusela. Aspoň že nejsem běžný pacient.

Z lázní Lipová na hřeben Hrubého Jeseníku

"Opravdu se chceš trmácet takovou dálku a ještě k tomu do kopce?" řeklo mi moje břicho. "Samozřejmě, že chci," odpověděl jsem neutrálně. Proto tady taky holenku jsme, pomyslel jsem si ještě, ale to už jsem břichu neřekl. Doteď si myslí, že jsem si týdenní pobyt v Jeseníkách a speciálně v lázních Lipová, vybral náhodou. Kdepak! Rozhodl jsem se chodit týden po zdejších velkých kopcích a trochu tělo šidit na přijímaných kaloriích právě proto, aby se moje břicho přestalo poživačně roztahovat. "Ach jo," hleslo nešťastně. "A tak sympaticky to začalo!"

Ano, začalo to snídaní, protože tu jedinou jsem si z lázeňského menu vybral. Vůbec jsem takový divný lázeňák. Ráno se nasnídám a vyrazím se svým břichem do přírody, ze které se jako zpráskaní psi vracíme k večeru. Dnes byla v plánu část hlavní hřebenovky Hrubého Jeseníku. Jak velká část, to nebylo předem jasné a záleželo to na tom, jak dlouho mi bude trvat překonání cca 1000 výškových metrů, které dělí lázeňský areál a nejvyšší partie Jeseníků. Samozřejmě že by se dalo popojet autobusem a nějaký ten metr stoupání ušetřit. Ale rozhodl jsem se jít z údolí. "Blbé nápady," postesklo si tiše břicho a mně bylo jasné, že to byla dobrá volba.

 

O svatojánské noci a ztraceném měšci

Letos jsem se snažil být na svatojánskou noc plnou zázraků dobře připravený. Skály by měly otvírat ze soboty na neděli, přesně o půlnoci (kruciš - jde o půlnoc letní, středoevropskou nebo snad dokonce greenwichskou?) a na poklady se bude jistě stát fronta: Když jsou lidé ochotni stát přes celou noc frontu na zelené dotace na topení, co s nimi asi udělá vidina truhel plných zlata a drahých kamenů? Minimálně tradiční hledači štěchovického pokladu jsou určitě v pohotovosti. Žmoulám v kapse čelovku s náhradními baterkami; je prověřená, na Fudži mi udělala dobrou službu a dobré osvětlení je třeba, protože nikdy nevíte, kdy za vámi pohádkový Sezam zavře svůj dočasný vchod a vy se ocitnete v temných pohádkových útrobách o samotě a potmě. "Ukončete výstup a nástup, dveře se zavírají!"

Hmmm, to je zajímavé, ještě před chvílí jsem měl v ruce kožený měšeček s namamoněnými kovovými padesátikorunami, které si dávám během roku stranou a na konci roku se za vytrvalost při jejich sběru odměním tím, že s měšcem u pasu dojdu do nějakého obchodu a nechápající prodavačce za výrobek přiměřené ceny položím měšec na stůl. "Odpočítej, kolik je třeba a jeden zlaťák si vezmi pro sebe, ženštino!" řeknu třeba hlubokým hlasem s příměsí divadelního patosu a s potěšením se dívám, co středověké móresy dokážou udělat s člověkem 21. století (naposledy mě vyprovodili pozdravem "spánembohem"). Ještě před chvílí jsem ten měšeček měl v rukou a teď je pryč!

 

Krypta kostela sv.Cyrila a Metoděje

Uplynulo už 70 let od atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha a od událostí, kterými tato krypta vstoupila do československých dějin. Dosud jsem se dotknul tohoto tématu jen velmi velmi vzdáleně, v době, kdy jsem pobýval měsíc na stáži na zámku v Panenských Břežanech, kde kdysi sídlil Výzkumný ústav kovů. Mlhavě si pamatuji, že v koupelně paní Heydrichové (i s původními kachličkami) byla snad aparatura na výrobu superčistého india nebo něčeho podobného, a v zahradním bazénku se výzkumníci za horkých letních nocí osvěžovali. Na zámku v Panenských Břežanech to na konci května roku 1942 všechno začalo a v kryptě pravoslavného kostela v Resslově ulici o necelý měsíc později skončila první etapa jednoho z nejhorších období v našich dějinách.

 

Nedělní miniglosy č.174

Úsporná opatření se dotknou i provozu Českého hydrometeorologického ústavu, který bude muset na řadě stanic zrušit noční služby a některé stanice dokonce zrušit úplně. "Jsme schopni se s tím vypořádat," řekl nám tiskový mluvčí úřadu, "protože se nám pro uvedené lokality podařilo sehnat levnější předpověď počasí z Číny."

-----------------------

Ukazuje se, že největší komplikací při vydávání dětských pasů, které musí mít děti při cestách do zahraničí, je zákaz usmívat se na fotografiích. "Děti jsou ještě nezodpovědné a na fotografiích se často smějí, což je jednoznačně zlozvyk, který si na úřad přinášejí z rodin," řekl nám ředitel odboru odpovědného za pasy a víza. "Naši úředníci již ale mají jasné pokyny, jak se mají na děti tvářit, aby riziko, že se dítě bude při focení usmívat, bylo co nejmenší." Vyhráno ale není, ani když se fotka podaří. "Samozřejmě, bude-li dítě veselé při přechodu hranice, nebude logicky odpovídat jeho tvář fotografii v pasu a cestující mohou mít problémy. Proto apeluji na rodiče, aby svým dětem s plnou vážností vysvětlili, že cestování prostě není žádná sranda!"

 

O fotbale a laciném chlebu

Ten den si pamatuju jako dnes. Venku drobně ale hustě pršelo a já - tehdy teenager v rozpuku - jsem se už nemohl dočkat další porce zápasů fotbalového mistrovství světa. Nezajímalo mě, že jsou právě prázdniny, ale jenom a jenom to, jak bude hrát odpoledne tým Peru a jestli postoupí do dalších bojů domácí Španělé. Každý den jsem si zapisoval své postřehy i zajímavosti ze zákulisí fotbalového svátku, které jsem dával dohromady ze všech možných informačních zdrojů, internet tehdy ještě pohříchu nemaje. Fotbalem jsem tehdy doslova žil, polovinu sestav zúčastněných týmů jsem znal nazpaměť a upřímně jsem se styděl za výkon našeho tehdejšího týmu, který nedokázal dát na frak ani slaboučkému Kuvajtu. Všechny výsledky svých "odborných" rozborů jsem zapisoval do velké a tlusté rukopisné knihy, která nejspíš ještě bude ležet někde tady ve skříni.

A tehdy - s myšlenkami přímo v centru fotbalového veškerenstva - jsem dostal ránu, ze které jsem se dlouho nemohl vzpamatovat. Když jsem se pustil do řeči se svým tátou, abych zjistil jeho názory na formu dvou týmů, které byly ve fotbalovém kolotoči ten den právě na řadě, a obohatil je mými myšlenkami velkolepého fotbalového odborníka, táta na mě vzhlédl od své práce a řekl mi šokující větu: "Vždyť je to přece jedno. Chleba stejně lacinější nebude!!" Zůstal jsem úplně opařený. Takhle mluví muž, kterého jsem vždycky bral jako celkem poučeného sportovního fanouška? Jak může jen tak v klidu naklepávat svou kosu, když kdesi daleko jde právě o tak osudové věci, jako jestli bude vyřazeno Alžírsko a kolik nádherných gólů nasázejí svému dalšímu soupeři kanárkoví míčoví kouzelníci z Brazílie? Nechápal jsem, jak může takový člověk, který nesdílí mé celoprázdninové fotbalové opojení, a místo toho ho nesmyslně zajímá, jak posekat obyčejnou zahradu, být vůbec mým otcem!!

 

O zápecnickém světoběžnictví

Protože jsem byl nedávno na blogu několikrát zmíněn v souvislosti se světoběžníky, musel jsem se zamyslet, jak si vlastně takového správného světoběžníka představuji, a zda mám s tou představou něco společného. Považuji se totiž spíš za zápecníka, který pouze čas od času vystrčí neochotně nos do cizího povětří a po krátkém cestovatelském intermezzu se zase vrací pod svou pruhovanou českou duchnu. Správného světoběžníka si ale představuji jako osobu, která dnem i nocí přemýšlí o dálkách a cizích krajích, jako člověka, který je možná donucen čas od času se vrátit "domů", ale jen proto, aby si co nejrychleji vydělal trochu peněz na další dobrodružství na cestách a ještě lépe necestách, protože ony cizí kraje by měly být pokud možno hodně obtížně dostupné. Správný světoběžník má jistě ten pravý požitek z cesty samotné, těší se z nástrah, které mu cesta přináší, a nejlépe je, může-li cestou prožívat nepřetržitá dobrodružství - bojovat s aligátory či se lvy, prožívat malarické stavy a zapadat do pohyblivých písků či do bažin. Jeho tvář je pak bezpochyby ošlehána větrem cestovatelského nekonečna, útroby provrtané exotickými cizopasníky a v očích se mu zrcadlí faty morgány všech kontinentů.

 

Nedělní miniglosy č.173

Je tady slunečné nedělní ráno a s ním další vydání tradičních Nedělních miniglos, které si znovu můžete přečíst již k nedělní snídani. Doufám, že vás tento týdeník nenaladí do horkého dne špatně. Ale i kdyby, díky snídaňovému časování je možné případné chmury v zárodku rozehnat dobrou kávou nebo kakaem. Dobrou chuť.

Policie se rozhodla začít kvůli předraženému nákupu letadel Casa stíhat bývalou ministryni obrany Vlastu Parkanovou. Postoj veřejnosti je ale v jejím případě jiný, než tomu je v případě hejmana Davida Ratha. Zatímco u Ratha se většina oslovených lidí shoduje v tom, že v jeho případě je odpovídající nepodmíněný trest, v případě Vlasty Parkanové převažuje názor, že by bylo postačující, kdyby jí soud za korupční jednání minimálně na deset let zakázal zpívat.

 

Maličká splátka květinového dluhu

Jak vyplývá ze statistik, počet zadlužených lidí roste. Není divu, lidé si půjčují na kdeco - na novou televizi, na auto, na byty a domy, na dovolené a zážitky, dokonce na splácení dluhů... No a teď mi nezbývá, než se přiznat: I já jsem dlužníkem! Nedlužím ovšem peníze, ale sedmašedesát růžových květů jistiny a k tomu ne zcela zanedbatelné úroky, které neustále nabíhají. Co je horší - svůj dluh neumazávám a vymlouvám se na nedostatek příležitosti. Hmmm, kdyby aspoň ta moje výmluva byla o něco originálnější!

S takovým dluhem je člověk pořád jako na trní: Co když mi bude obstaven květinový účet? Co když přijde květinový exekutor? Co když mě na ulici osloví svalnatí květinoví vymahači? A tak jsem se rozhodl využít malé nejednoznačnosti ve smlouvě, a přestože původní smysl "růžových květů" byl ten, že jde o květy růží, zkusím snížit svůj dluh květem růžové barvy. To by mi mohlo projít, co myslíte?

 

O dobře připravených odposleších

Možná se vám to děje taky - vždycky, když si přečtu v novinách nějaký přepis odposlechů (a že jich je poslední dobou k dispozici dost), vždycky si říkám: Takhle že mluví studovaní lidé? A jsou to většinou lidé opravdu studovaní, ať už studovali v nějaké oficiální škole, jsou školenými specialisty na lidské chování nebo získali aspoň neoficiální titul MBA na univerzitě života. Proboha, takhle mluví mezi sebou dva lékaři, právníci nebo inženýři ekonomie či chemie? Kam dali jejich pedagogové uši, když někomu takovému umožnili opustit brány ústavu se ctí? Ale stačí zauvažovat a být k sobě upřímní, příznivci Věcí veřejných si navíc mohou cvičně navzájem nahrát několik telefonátů nebo uvolněných rozhovorů s přáteli. Netušíme-li, že jsme odposloucháváni, formální vytříbenost i obsahová hodnota našich sdělení strmě klesá.

 

Nedělní miniglosy č.172

Dnešní Nedělní miniglosy se mi mimořádně podařilo připravit tak, abyste je měli k dispozici již k nedělní snídani. Přeji vám tedy dobrou chuť, ať jsou vaše nedělní rohlíčky obzvláště vypečené, kakao obzvláště lahodné, jogurty smetanové a musli křupavé. No a tomu, kdo už má dávno po snídani, přeji aspoň obzvlášt (ale opravdu obzvlášť) vypečený den :-).

Některá média přinesla zprávu, že Řecko již nemá v rozpočtu žádné prostředky na provoz svých moří. Hrozí proto, že budou předčasně ukončeny příslušné nájemní smlouvy a moře by měla být bezodkladně vypuštěna. Řecký ministr pro cestovní ruch zatím informaci nepotvrdil, uvedl ovšem, že aspoň vyhlášené řecké pláže by každopádně měly zůstat v původním stavu, protože leasingové splátky se v tomto případě podařilo odložit na zimu.

 

Haiku na pětku ze zeměpisu

V dnešním popleteném světě se občas lidé ocitají v místech, která dokážou překvapit i je samotné. Každý z nás se nejspíš už někdy ocitl tam, kde se ocitnout nechtěl, na místě, které pro něj bylo překvapením. Já jsem například nedávno po více než třech letech denního dojíždění poprvé přejel svou stanici a ocitl jsem se v noci, překvapený, ve vedlejším městečku. Samozřejmě, jsme lidé omylní, u nás se občas nějaká ta chybka v navigaci ve skutečném i přeneseném smyslu slova dá snad tolerovat. Ale považte, co kdyby taková místní nevyhraněnost potkala i věci jinak nepohyblivé - domy, stromy, jezera nebo hory? Proč by si někdy také nemohly vyrazit na výlet nebo jen tak ztratit orientaci. Proč by jen lidé měli mít právo na bloudění a občasnou špatnou orientaci? Posílám vám tedy nové haiku a přeji vám všem hodně pevných bodů v prostoru, co nejméně bloudění, a ať vždy neochvějně víte, kam doopravdy patříte. No a nám ostatním, kteří svůj orientační smysl teprve pilují, nebo z nějakých důvodů tam, kam bychom rádi patřili, právě nemůžeme být, přeji aspoň to, abychom šťastlivcům, jejichž směr je jasný, co nejméně záviděli :-).

Haiku na pětku ze zeměpisu

V českém rybníce

s údivem zrcadlí se

krásná Fudžisan.

Od ultrazvukového vrnění k Winternitzově vile

Za normálních okolností si návštěvu zajímavých míst plánuji a občas mi pár měsíců či let trvá, než ji uskutečním. Dnes jsem ale navštívil místo, u kterého od okamžiku, kdy jsem se dozvěděl o jeho existenci, až po návštěvu, uplynula jen půlhodina a sehrálo tu roli hned několik náhod:

Náhoda první: Dnes jsem absolvoval svou první dávku ultrazvuku. Ne, neotěhotněl jsem, ale začínám podnikat určité kroky proti své krásné ostruze na patě, kterou jsem si vysloužil v zimě. Musel jsem jít z práce už ve čtyři, což je oproti jindy nehorázně brzy.

Náhoda druhá: Měl jsem s sebou kousek sobotních Lidovek, kdybych musel na ošetření čekat. Nakonec jsem měl právě jen čas na to, abych si prohlédl obrázek k jedinému článku. To vypadá jako nějaký interiér z myšlenkové dílny známého architekta Adolfa Loose! Podobně členěný prostor je přece v jeho Mullerově vile ve Střešovicích...

 

Nedělní miniglosy č.171

Odborníci na populační vývoj v Evropě se domnívají, že je sice záslužné 1.června slavit Den dětí a Noc kostelů, ale ještě lepší z hlediska dalšího vývoje Evropy by to bylo obráceně.

-----------------------

Advokáti dr.Ratha jsou přesvědčeni, že nejsou žádné důvody pro další pobyt jejich mandanta ve vazbě: "Myslíme si, že například vůbec nehrozí nebezpečí, že by pan poslanec opustil Českou republiku, protože tu má zázemí a svou rodinu, lepe řečeno - dokonce hned několik rodin."

 

O fyzice a lidské přitažlivosti

Kdybychom ve všem dali jen na fyziku, museli bychom se při zkoumání přitažlivosti mezi lidmi zřejmě smířit se strohým faktem, že přitažlivost mezi tělesy roste s hmotností obou těles a naopak klesá se čtvercem vzdálenosti (podle některých méně mravných fyziků dokonce s kosočtvercem) mezi nimi. No a samozřejmě do toho správný fyzik vrazí ještě jakousi konstantu, podobně jako Magdalena Dobromila vejce, aby to celé správně vyšlo a chutnalo. Okem fyziky se tedy zdá být potěšující, když jsem v poslední době přibral pár nadbytečných kil; matematicky se dá totiž snadno prokázat, že moje přitažlivost vůči všem ostatním lidem tím vzrostla. Nemůžu si ale pomoci, zdá se mi že v tomto případě teoretické předpoklady nevyvolaly náležitou odezvu ve skutečnosti. A k čemu pak je fyzikální teorie, když důsledně odporuje každodenní praktické zkušenosti? S každým kilem navíc by se podle učebnic měla logicky fronta nápadnic okouzlených mou rostoucí přitažlivostí a podupávajících pod mým balkónem prodlužovat a zkracování fronty by měli podle principů relativity zachytit výhradně pozorovatelé projíždějící kolem příměstským vlakem rychlostí blízkou rychlosti světla. Ale ve skutečnosti tomu tak není, možná proto, že balkóny bývají tradičně konstruovány spíše na parametry útlých Julií, zatímco mně by účast ve slavné balkónové scéně mohl překazit místní statik.