Uplynulo už 70 let od atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha a od událostí, kterými tato krypta vstoupila do československých dějin. Dosud jsem se dotknul tohoto tématu jen velmi velmi vzdáleně, v době, kdy jsem pobýval měsíc na stáži na zámku v Panenských Břežanech, kde kdysi sídlil Výzkumný ústav kovů. Mlhavě si pamatuji, že v koupelně paní Heydrichové (i s původními kachličkami) byla snad aparatura na výrobu superčistého india nebo něčeho podobného, a v zahradním bazénku se výzkumníci za horkých letních nocí osvěžovali. Na zámku v Panenských Břežanech to na konci května roku 1942 všechno začalo a v kryptě pravoslavného kostela v Resslově ulici o necelý měsíc později skončila první etapa jednoho z nejhorších období v našich dějinách.
V médiích byla věnována atentátu a souvisejícím příběhům velká pozornost, vše je historiky pečlivě prozkoumáno a zdokumentováno, informací je spousta. A přesto stojí za to se jít do krypty kostela sv.Cyrila a Metoděje podívat. Žiji nebo aspoň pracuji v Praze už dlouho, nepočítám-li dvě přestávky, kdy jsem byl Praze pár let nevěrný, je to už skoro čtvrtstolení, ale nikdy jsem se na tomhle místě nebyl podívat. Chodil jsem často okolo, ale nikdy jsem nevstoupil dovnitř. Až teď.
To místo klade nejednoduché otázky: Kde je hranice mezi hrdinstvím a zradou? Jaká cena je ještě přiměřená úspěchu vojenské akce? Jak bychom se asi zachovali na místě aktérů 70 let starého dramatu, těch, kteří před přísnýma očima historie obstáli, i těch druhých. Co asi všechno muselo letět hlavou těch, kteří tady jednoho červnového dne roku 1942 zemřeli. Nejsou to jednoduché otázky a asi si na ně dnes, ve 21.století, kdy si užíváme relativního blahobytu a relativního klidu, neumíme správně odpovědět. Ale stejně stojí za to vstoupit do tmavého chladného prostoru, který je upraven na památník. Je to naléhavé místo a máme-li představivost a schopnost vcítit se, není možné ho jen nezúčastněně projít. Jsem rád, že jsem tu byl.
Pohled do krypty. Celkový pohled na sklepení, které mě překvapilo tím, že je o dost menší, než jsem si ho představoval. Trochu jsem se styděl tady fotit, ostýchám se před dušemi mrtvých. Těch pár fotek jsem aspoň udělal bez blesku, ale to bych asi udělal stejně.
Strmé schody, kterými se nakonec dostali němečtí útočníci do krypty po odpálení vchodu krytého těžkou kamennou deskou. Ještě několikrát se podařilo parašutistům útok odrazit. Když ale obráncům došla munice, posledním nábojem se čtyři zbylí parašutisti po asi sedmihodinovém boji zastřelili.
Zmíněná kamenná deska rozbitá nacisty, stojí vedle schodů, které kdysi ukrývala.
Tenhle malý ventilační otvor u stropu byl v době bojů jediným přístupem do krypty, odtud se dalo dostat do kostela. Odtud vyzýval zrádce Karel Čurda své bývalé kamarády, aby se vzdali, ale útočníci se tudy do krypty nedostali.
Okénko přivádějící do tmavého prostoru zvenku aspoň trochu denního světla. A v den útoku také déšť kulek, proudy vody a štiplavý plyn.
Díry po kulkách, kterými jsou poseté zdi, jsou většinou vyplněné drobnými českými mincemi. Zajímavá symbolika.
Okénko do krypty v plném poledním červnovém slunci. dvě strany téhož okna snad nemohou být odlišnější.
Pamětní deska přímým obětem. Těch nepřímých bylo mnohem víc a všichni jsou připomenuti před vchodem do kostela.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za váš komentář a těším se zase brzy na shledanou.