středa 27. června 2012

Z lázní Lipová na hřeben Hrubého Jeseníku

"Opravdu se chceš trmácet takovou dálku a ještě k tomu do kopce?" řeklo mi moje břicho. "Samozřejmě, že chci," odpověděl jsem neutrálně. Proto tady taky holenku jsme, pomyslel jsem si ještě, ale to už jsem břichu neřekl. Doteď si myslí, že jsem si týdenní pobyt v Jeseníkách a speciálně v lázních Lipová, vybral náhodou. Kdepak! Rozhodl jsem se chodit týden po zdejších velkých kopcích a trochu tělo šidit na přijímaných kaloriích právě proto, aby se moje břicho přestalo poživačně roztahovat. "Ach jo," hleslo nešťastně. "A tak sympaticky to začalo!"

Ano, začalo to snídaní, protože tu jedinou jsem si z lázeňského menu vybral. Vůbec jsem takový divný lázeňák. Ráno se nasnídám a vyrazím se svým břichem do přírody, ze které se jako zpráskaní psi vracíme k večeru. Dnes byla v plánu část hlavní hřebenovky Hrubého Jeseníku. Jak velká část, to nebylo předem jasné a záleželo to na tom, jak dlouho mi bude trvat překonání cca 1000 výškových metrů, které dělí lázeňský areál a nejvyšší partie Jeseníků. Samozřejmě že by se dalo popojet autobusem a nějaký ten metr stoupání ušetřit. Ale rozhodl jsem se jít z údolí. "Blbé nápady," postesklo si tiše břicho a mně bylo jasné, že to byla dobrá volba.
 
0.km, nadmořská výška cca 480 m, lázně Lipová. Lázeňští hosté jdou v klidu ze snídaně a nechtějí se ke mně znát. Ten není náš, říkají jejich oči, když vidí mé odhodlání stoupat, kam až to půjde. Při snídani jsem byl ještě za modela, teď už mám na sobě trekové boty a vybavení proti větru a dešti. Teplota při startu 13 stupňů. No, předstartovní horečka to zrovna není. Ale cesta začíná okamžitě stoupat a za chvíli je teplo, dědečku. Dech nějak nemůže naskočit a břicho moc nespolupracuje, jen se pasivně drží a táhne mě k zemi. Na čestnou sportovní spolupráci jako třeba v cyklistice zjevně nemůžu spoléhat.

Tahle budova se jmenuje Louisa, je v lázních Lipová a momentálně v ní pobývám. Tedy když nejsem právě v horách.

3.km, výška 700 m, Javořík. První známku života, kterou jsem potkal, byl malý opuštěný náklaďák a hlasy z lesa. Dva místní muži mají po práci a své dva koně na stahování dřeva hbitě "nakládají" do náklaďáku. Koním stačí říct, že mají nastoupit, činí tak rychle a s chutí. Ježdění na náklaďáčku se jim musí líbit.

4.km, výška 800 m, Miroslav. Prudkým svahem vzhůru. Nohám se nechce a břichu už vůbec ne. Ale kdyby to bylo zadarmo, nevážili bychom si toho.

6.km, výška 880 m, Pod strmým. Název místa nevěští nic dobrého. Volím úhybný manévr a jdu kousek po úzké silničce, ze které se občas otevírá výhled do údolí. Vychází poprvé sluníčko a v goretexovém pršiplášti je hned hic. Vytrvale do kopce jako na Tour de France. Na kole bych to jet nechtěl.

8.km, výška 1080 m, Obří skály. První velké skály zdejšího skalního panoptika. Člověk se nediví, že skály měly v tomto kraji vždycky něco s ďáblem. Jaká jiná síla by měla chuť vytvořit něco tak nepraktického a přitom velikého. Není divu, že čarodějnické procesy se odehrály právě v tomto kraji. Ostatně nechvalně proslulé Petrovy kameny odtud nejsou tak daleko.


10.km, výška 1350 m, Šerák. Konečně jsem na hlavním hřebenu a mám toho stoupání docela dost. Kdyby moje břicho bylo plícemi, řekl bych, že nemůže popadnout dech. Co nemůže popadnout břicho, je mi záhadou, ale zcela určitě nemůže. Jeho představu, že chutně a vydatně poobědváme na zdejší chatě, jsem rozmetal na padrť vzepjetím pevné vůle. Nic nebude! Maximálně dostaneš na Keprníku banán. Na obrázku je pohled od chaty na Šeráku do údolí na město Jeseník.


12.km, výška 1420 m, Keprník. Dnešní nejvyšší bod cesty. Na banán není chuť, protože fouká ostrý studený vichr. "Ouindy," snaží se anglicky německý turista a já mu nerozumím, protože je tu větrno. Teploměr ukazuje 8 stupňů. Podél hradby z kosodřeviny (viz obrázek) se začíná sestupovat. Je to nezvyk a mé patě se tato změna moc nelíbí. Ale nadávat nebudu, je to jen otázka úhlu pohledu. Co by třeba takoví fakíři za mou patní ostruhu dali.


13.km, výška 1320 m, Trojmezí. Odbočuji z hlavního hřebene, protože se chci podívat na další zajímavý skalní útvar, Vozku. Jak praví klasické turistické pravidlo: Je to sice dál, ale zato je to horší cesta.

15.km, výška 1370 m, Vozka. Podle pověsti si tudy zkracoval cestu pekař s nákladem chleba. Cestou klel a na radu ďábla (vida, už zas!) podkládal na špatné cestě kola chlebovými pecny, což odpovědný pekař nedělá, neb jde o boží dar. A tak se Vozka i se svým spřežením proměnil ve skály. Jsou moc pěkné a jsou vidět zdaleka. Na tu nejhezčí mi vlezl jakýsi muž, který se svými lezeckými dovednostmi chlubil před svým doprovodem. Nevadí, skálu bez chlapíčka si vyfotím příště, ostatně jsem tady každých 46 let.


17.km, výška 1200 m, Sedlo pod Vřesovkou. Sestup z Vozky po zelené je trochu ozlomkrk, protože docela prudký svah je podmáčený. Sestupuje se až k potůčku, který postupně nabírá sílu a stává se Hučivou Desnou. Ale příroda je tu nádherná. Z mapy se dozvídám, že se tomu tady říká Japonská zahrada. Nevím sice proč, ale i tak má tato oblast u mě za sympatické pojmenování navíc jeden kladný bod.

Na obrázku je pohled z Červené hory přes údolí Hučivé Desné. Ta malá špičička na horizontu je právě zkamenělý Vozka, kterého jste mohli vidět zblízka na předchozí fotce.


18.km, výška 1290 m, Vřesová studánka. Pramen, který má už od 14.století pověst pramene zázračného; je zasvěcen Panně Marii a opatřen kapličkou. Pramen je slabý, půldruhalitrová láhev mi natékala několik minut, ale voda je dobrá a to si pište, že jsem si nestřídmě řekl o pár dalších zázraků, když už jsem jednou tady. Ale nevím, nevím… že by s takovými věcmi mohla pomoct voda?

Kaplička se zázračným pramenem. Stačí omýt nemocný kousek těla a vše se v dobré obrátí.
 

Vnitřek kapličky. Z roury vytéká čůrek zázračné vody a na vše dohlíží patronka za svatého obrázku.
 

21.km, výška 1020 m, Červenohorské sedlo. Mám toho pro dnešek docela dost. Sice bych ještě mohl dál, ale pak už se nedostanu rozumně zpátky. Kouknu na stanici autobusu a zjišťuju, že za čtvrt hodiny jede autobus do Jeseníku. Neváhám ani chvilku. V nohou s četnými malými odbočkami cca 25 kilometrů a převýšení už pro dnešek taky stačilo. Pozoruji mladého kamikadze na motorce, který zdejší serpentýny projíždí nahoru dolů rychlostí velmi vzdálenou té povolené. Ještěže s ním řidič našeho autobusu nesoutěží.

Na první pohled byste řekli, že povětří tu nemůže být nijak zdravé, když se tu stromům moc nedaří. Ale je a lidé se sem jezdí nadýchat zdravého vzduchu z širokého okolí (já jsem si o tom např. popovídal s rodinkou z Opavy, která sem jezdí proto, aby děti mohly aspoň občas dýchat zdravý vzduch). Na stromech se projevují zdejší náročné podnebné podmínky.
 

Když jsem dorazil na svůj pokoj, břicho si lehlo vedle mne jako unavený pes a řeklo: "Tak tohle ne, holoubku, takhle by to nešlo. Ještě párkrát tě popadne něco takového a museli bychom se rozloučit. Tohle už pro mě není!"

Vida, zdá se, že to funguje. Zítra vyrazíme na Praděd :-)).

Žádné komentáře:

Okomentovat

Děkuji za váš komentář a těším se zase brzy na shledanou.