O zápecnickém světoběžnictví

Protože jsem byl nedávno na blogu několikrát zmíněn v souvislosti se světoběžníky, musel jsem se zamyslet, jak si vlastně takového správného světoběžníka představuji, a zda mám s tou představou něco společného. Považuji se totiž spíš za zápecníka, který pouze čas od času vystrčí neochotně nos do cizího povětří a po krátkém cestovatelském intermezzu se zase vrací pod svou pruhovanou českou duchnu. Správného světoběžníka si ale představuji jako osobu, která dnem i nocí přemýšlí o dálkách a cizích krajích, jako člověka, který je možná donucen čas od času se vrátit "domů", ale jen proto, aby si co nejrychleji vydělal trochu peněz na další dobrodružství na cestách a ještě lépe necestách, protože ony cizí kraje by měly být pokud možno hodně obtížně dostupné. Správný světoběžník má jistě ten pravý požitek z cesty samotné, těší se z nástrah, které mu cesta přináší, a nejlépe je, může-li cestou prožívat nepřetržitá dobrodružství - bojovat s aligátory či se lvy, prožívat malarické stavy a zapadat do pohyblivých písků či do bažin. Jeho tvář je pak bezpochyby ošlehána větrem cestovatelského nekonečna, útroby provrtané exotickými cizopasníky a v očích se mu zrcadlí faty morgány všech kontinentů.

 

Dívám se do zrcadla a nikoho takového nevidím. Pravda, vyrazil jsem párkrát na chvíli do zahraničí, baví mě dokonce cestovat i po krásném domácím dvorku. Jen jedinkrát jsem se ocitl mimo "zápecnickou" Evropu a vypravil se na výlet za zázraky do Japonska, ale to určitě nebylo "za příčinou světoběžnictví". Popravdě řečeno - kdyby Japonsko bylo někde u Berouna, byl bych moc spokojený, protože bych tam mohl zajet vždycky večer po práci na kole. Nelpím na překonávání světoběžnických překážek a cesta mi v tomto smyslu nenahrazuje cíl. Představa potyčky s aligátory či se lvy mě nenaplňuje potěšením ani adrenalinem, horečnatého a poloblouznivého stavu jsem schopen dosáhnout i jinými prostředky než abych své krvinky nechal anektovat rozpínavým plazmódiem, místo pohyblivých písků zapadám občas do morálního bahna a písku vlastní lenosti a v očích se mi doma zrcadlí především zcela reálný nepořádek, který se mi v mém bytě stále nedaří a nedaří během krátkých večerů doopravdy uklidit. Posuďte tedy sami - co já jsem lidičky za světoběžníka?

Třeba se ale dá ještě něco napravit! Třeba usilovným studiem a vytrvalým teoretickým tréninkem dosáhnu podobných příznaků jako opravdoví světoběžníci. Abych se naladil na tu správnou světoběžnickou notu, koupil jsem si velký (a zatraceně těžký) atlas světa. Listuji si v něm před spaním i za rozbřesku, jeden den přeskakuji písečné duny v Saúdské Arábii jako Lawrence, druhý den překonávám bosporskou úžinu, v myšlenkovém batyskafu klesám ke dnu Mariánského příkopu, hraju na zaprášené ulici čáru s kluky v Ouagadougou a nervózně nakukuji do křoví kdesi v centrální Austrálii, jestli na mne nečíhá jedovatý had s báječně nemravnou rajskou nabídkou. Až tohle všechno projdu, až svým prstem poctivě procestuji aspoň hlavní tahy a na vlastní oči spatřím (ovšemže na fotografii, jak jinak bez fatální uhlíkové stopy?) většinu z krás tohoto světa, budu se snad smět považovat aspoň za světoběžníka - teoretika. Můžete mi věřit, že na tom usilovně pracuji. Aby aklimatizace neprobíhala šokem, pro začátek jsem si na mapě těžkotonážního atlasu na křídové straně 242 našel aspoň železniční trasu Praha - Dobřichovice :-).

Kam ale budou směřovat mé nepokojné kroky, až prolistuji všechny stránky map a až se naučím nazpaměť jmenný rejstřík? Nestanu se morousovitým broukem Pytlíkem, který se jen z důvodu, že prostřednictvím svého ošoupaného prstu už všude byl, odvrátí od svého zápecnického světoběžnictví? Optimisticky se domnívám, že ne. Chtěl bych ještě navštívit jednu zemi, jejíž jméno neznám (podotýkám pro milovníky Pána prstenů, že nejde o Nový Zéland) ne proto, že bych byl tak zapomnětlivý, ale protože ještě nebyla pojmenována. Nikde není popsaná cesta, jak se tam dostat a ještě nikdo se odtud nevrátil, což mne naplňuje optimismem, že je to země zaslíbená, něco mezi Eldorádem a Šangri La, odkud se nikomu z poutníků nechce zpátky do klokotu našeho světa. Nevím, jestli mám tuhle zemi hledat v hlubinách Grand Canyonu, poblíž Mogadiša, na dýmajících vrcholech Kamčatky nebo někde v Polabí. Na žádné mapě tuhle zemi nenajdete, takže kromě aligátorů jsou zde nejspíš stále ještě lvi. A já se těším, že jednou dojdu na hranici dosud z čistě sebezáchovných a zcela pochopitelných důvodů obehnanou drátěnou stěnou a hraniční závorou na petlici a na starožitný zámek. Pak zapomenu na své dobré vychování a přirozený respekt k nařízením, hraniční závoru neurvale podlezu, přeskočím plot z ostnatého drátu a coby novodobý agent-chodec vkročím do neznáma, nejlákavějšího neznáma, které (ne)znám a na které může novodobý světoběžník mého typu narazit.

Ano, je pravděpodobné, že se mi to nikdy nepodaří, protože je to na mé nepatrné cestovatelské zkušenosti příliš velký krajíc nebo protože mne odtud pohraničníci vykážou jako osobu provždy nežádoucí. Nejspíš ta země zůstane vždycky jen v mých fantaziích, ale i tak mě pouhé pomyšlení na její existenci naplňuje obdivem a nadějí. Co budu živ, budu se kolem sebe velmi důkladně rozhlížet, abych byť jenom cípeček své zaslíbené země nepřehlédl. A potom jednou, úplně na konci, možná opatrně připustím, že jsem byl konečně světoběžníkem - minimálně ve světě plném zázraků.

Musím se podívat, jestli zpoza mé pece do tohoto světa nevedou nějaká čerfí vrátka :-).

Jedna z vnitřních bran chrámového komplexu Nikkó, asi 150 km severně od Tokia. Takhle bez závor by se mi to líbilo, jen by tam nemuselo být tolik japonských školáků na výletě :-)