O Pradědově ohni, Mrtvém moři a pravdomluvnosti

Když jsem přijel do lázní Lipová a vešel na recepci, kde se každý musí ohlásit, ještě jsem se ani nestačil nadechnout a paní recepční se usmála a pravila nadšeně: "Pan Vápeník, že ano?" Ano, takto si představuji uvítání. Karel Gott je na něco podobného možná zvyklý a považuje to za normální, ale mě to docela potěšilo. "Víte, jste jediný, kdo měl dnes přijet. Běžní pacienti totiž jezdí v jiné dny," doplnila informaci recepční a mně se zdálo, že to už dodávat snad ani nemusela. Aspoň že nejsem běžný pacient.

Malá rekapitulace včerejšího výletu na jednom záběru: Úplně vpravo Šerák, nalevo od něj o trochu vyšší Keprník, ještě víc nalevo Červená Hora a úplně nalevo v pozadí se skoro neznatelnou skalní špičkou Vozka.

To když jsem se dnes vyškrábal na nejvyšší bod Jeseníků - horu Praděd, nepřivítal mě nikdo, natož aby snad věděl, jak se jmenuji. Jenom jeden pupkatý pán mi řekl neurvale: "Hele uhni, fotim manželku s Krakonošem," což je samozřejmě pitomost, protože nejsme v Krkonoších, že? Kdyby vrchol Pradědu nebyl nejvyšší, máloco by mne na něm lákalo: Na vrchol nevede kamzičí stezka, ale široká silnice, turistů je tu spousta, protože na Ovčárnu vzdálenou asi 2 kilometry jezdí kyvadlová autobusová doprava. No a vrchol je ozdobený velikou stavbou polohotelu a polovysílače připomínající proti nebi vztyčený betonový prostředníček. Uznávám, že nějak se ty televizní a jiné signály šířit musí, ale kdyby to nebylo tak do očí bijící jako na Pradědu, bylo by to fajn.

Pohled na Praděd od chaty Švýcárna je ještě milosrdný. Čím se přijde blíž, tím je to horší.

 

Tentokrát jsem si na rozdíl od včerejška dopřál celkem normální oběd. Protože bylo v restauraci skoro plno, přisedl jsem si ke trojici lidí, z nichž - jak se ukázalo - dva tvořili manželský pár a starší pán byl solitér. Dovolil jsem se a přisedl si. Když jsem si sundal bundu, ukázalo se, že dnešní túra s cílem na Pradědu mne náležitě propotila, takže jsem vypadal jako čerstvě vysprchovaný, jen jsem tak libě nevoněl. Mistr mokré tričko. "Náročná cesta," podotkl solitér decentně. "Samozřejmě," přitakal jsem. "Do nadmořské výšky přes 1900 m to přece není žádná procházka po lázeňské kolonádě." Pán znejistěl a chvíli neříkal nic. Pak mu to ale nedalo: "Nechci dělat chytrého, ale tady je to nad mořem jen 1491 metrů. Nebo 1492, záleží na tom, od jakého moře se to počítá."

"No vidíte - záleží na moři. A já to prostě počítám od Mrtvého moře!" zasmečoval jsem. Oblíbený icebraking, v horách zatím nikdy neselhal. Pán udělal něco jako "chmmmmm" a chvíli se věnoval svému pivu. Mezitím manžel u našeho stolu vynadal své manželce, že ona mu nebude říkat, co si má dát k obědu (návrh jsem neslyšel, ale vzhledem k manželovu pivnímu profilu bych se nedivil, kdyby navrhovala dušenou brokolici a sójový vývar), on se umí přece rozhodovat sám a dobře ví, co mu nejvíc chutná a jen to může jeho tělu prospívat.

Pěkná silnice... Na Praděd se dostanete asi i na inlajnech. Ale fakt je, že jsem potkal i spoustu maminek s kočárky, tak dobře, uznávám, má to i pozitiva :-)

 

"To není špatné s tím Mrtvým mořem," vrátil se k tématu od piva soused. "Devatenáct set metrů, to už je slušná vejška. To já kdybych to bral takhle, tak už jsem byl v Pyrenejích ve výšce přes 3000 metrů. Nad mořem," dodal významně a mrknul na mě. Začal jsem tušit, že můj fór s Mrtvým mořem se bude jeho prostřednictvím šířit dál.

"Odkud jdeš?" dostal jsem první z mnoha otázek. Na otázky odpovídám rád a dokonce většinou pravdivě. Jen se mi občas přihází, že plnou pravdu úplně nedořeknu. "Z lázní Lipová." Moje odpověď ho zaskočila. Bylo teprve kolem půl druhé a túra mu jako místnímu znalci časově nevycházela, protože chyběla podstatná informace, že jsem totiž včera na Červenohorském sedle cestu přerušil, odjel se vyspat do lázní a dnes ráno na témže místě jsem přetrženou nit opět navázal.

Na cestě k Pradědu přecházíte i několik slatí střídajících se s kousky položivého lesa.

 

"Co si dáte k pití?" zeptala se servírka manželů a muž stále ještě rozhodně odpověděl. "Mám sice chuť na pivo, ke specialitě Pradědův oheň by se asi hodilo nejvíc, ale dám si kofolu, ta mi taky docela chutná!" pravil s vykřičníkem a kouknul po manželce, kolik mu připočítala kladných bodů. "To já si dám zelenou vineu," dodala slabým hlasem žena. Servírka si objednávku zapsala a chystala se jít pryč. "No tak, počkejte chvilku," zarazil ji nervózně muž. "Tak mně teda taky přineste tu vineu!" podíval se smířlivě směrem k manželce. "Taky zelenou?" zeptala se servírka formálně a muž mlčky přikývl. Možná mu nechutná tolik jako kofola a už vůbec ne tolik jako pivo, ale je za ni dnes evidentně nejvíc bodů.

Víc než vyřezávaný "Krakonoš" se mi líbilo vtipné varování před padajícím ledem.

 

No a protože se v pradědské betonové retrorestauraci na jídlo chvilku čeká a "icebreaking ledu z Mrtvého moře" spolehlivě funguje, dali jsme se se sousedem do řeči, ve které jsme si vyměnili podrobnější informace o našich výletech. Uvedl jsem na pravou míru itinerář mé dvoudenní túry a dodal jsem taky, že dál v hřebenovce pokračovat nebudu, pouze z Pradědu sejdu nádherným údolím Bílé Opavy do Karlovy Studánky na autobus, protože mám na večer ve svých lázních domluvenou masáž. A v družném hovoru se nám společnými silami podařilo zamluvit i to, že by Zdeněk Pohlreich ze zdejšího "Pradědova ohně se zeleninovou oblohou" nejspíš dostal vyrážku.

Zrychleným přesunem jsem seběhl za pouhou hodinu a třičtvrtě z Pradědu až do Karlovy Studánky, abych stihnul autobus "na masáž". Rozhodně nedoporučuji: Jednak si nestihnete prohlédnout překrásné údolí Bílé Opavy, jednak si při tom sešupu na kamenech a kořenech snadno můžete něco zlomit a to už se asi rozmasírovat nedá.

Když jsem se chystal znovu vyrazit do krásně slunečného dne doprovázeného ve větších výškách studeným větrem, soused se ke mně naklonil a zeptal se: "Hele a kde jsi byl v životě nejvejš?" Pominul jsem jeden dávný workshop s naším generálním ředitelem a řekl jsem pravdivou cifru 3776 metrů nad mořem. "Jo a to je teď zase od kterýho moře?" nevěřil. "

 

 

 

Od Japonskýho," odpověděl jsem čestně jako až na drobné a nepodstatné výstřelky zcela pravdomluvný muž. "Tak to jo!" usmál se a rozloučil se se mnou. Ponechal jsem ho u stolu s manželem přežvýkajícím dlouze nepikantní Pradědův oheň a zapíjejícím ho s nechutí zkřívaným obličejem zelenou vineou.

"Docela veselá kopa, ten chlapík spěchající na masáž," říkal si při tom možná. "Jen kdyby pořád tolik nelhal!"