Pan koleno (Christian Morgenstern)

Myslím, že po půl roce nastal ten pravý čas, kdy přidat další pokus o překlad jedné básnické hříčky Christiana Morgensterna. Tentokrát jsem si vybral básničku Koleno. Opět se jako obvykle napřed podíváme na německý originál:

 

Das Knie

Ein Knie geht einsam durch die Welt.

Es ist ein Knie, sonst nichts!

Es ist kein Baum! Es ist kein Zelt!

Es ist ein Knie, sonst nichts.

 

Im Kriege ward einmal ein Mann

erschossen um und um.

Das Knie allein blieb unverletzt -

als wär's ein Heiligtum.

 

Seitdem geht's einsam durch die Welt.

Es ist ein Knie, sonst nichts.

Es ist kein Baum, es ist kein Zelt.

Es ist ein Knie, sonst nichts.

 

Na první pohled je vidět, že němčina a čeština si nebudou v tomto případě moc rozumět. Německé "Das Knie" má dvě slabiky - první nepřízvučnou a druhou přízvučnou, zatímco české "Koleno" má slabiky tři - první přízvučnou. Pro věrný překlad jsou to asi ty nejhorší podmínky (tím spíš, že koleno se vyskytuje v šesti verších z dvanácti a všechno se kolem něho v básni točí), aspoň tedy pro člověka jako jsem já, pro kterého je hlavním kritériem věrnost smyslu a rytmu básně, druhým nejdůležitějším je rým a až úplně na konci téhle řady se krčí přesný obsah. 

 

Co jsem si přečetl v roce 2023

V roce 2023 jsem si snad poprvé v životě dělal důslednější poznámky o tom, co jsem v průběhu roku přečetl. Můžu si teď udělat základní přehled, úplně jednoduchý seznam položek, možná vždy jen s nějakou souhrnnou poznámkou. Ve třech případech jsem o daných knížkách napsal podrobný blogový článek, takže u nich přidám příslušné prokliky. Hodně velkou roli hrála dobřichovická nádražní knihobudka, která mě knížkami docela plnohodnotně zásobuje a podle toho, jak mě knížka zaujme, si ji pak buď ponechám jako posilu vlastní knihovny nebo knížku vrátím do knihobudky pro další zájemce.

Ladislav Mňačko - Nočný rozhovor, Vydavatelstvo politickej literatúry Bratislava 1966

Vícevrstvý text o etických otázkách na pozadí zničení nejmenovaného německého města za 2 světové války (zjevně jde o Drážďany a autorovu osobní zkušenost). Hlavní postava se vrací po letech do města a společně s mladou recepční z hotelu - dcerou válečného zločince, který byl popraven, oživuje vyprávěním o starých a většinou už neexistujících místech ve městě svůj příběh, na který by asi nejradši zapomněl.

 

Marek Eben - Myšlenky za volantem, Euromedia Group v edici Brána, 2020 

Chytré a vtipné sloupky o docela obyčejných věcech, které (zřejmě) letí člověku hlavou, když řídí auto.

David Černý - 25 tajemství Prahy, Grada Publishing, 2018

S Davidem se už pár let mírně známe, kdysi jsem mu domlouval kontakt na své známé, kteří pečují o známý balkónek na Kampě vedle Karlova mostu, a Davidovi se podařilo příběh zdejších lampiček ve svých knihách zpopularizovat.

 

Uplynulý rok v zápisníku formátu A6 s tvrdými deskami

Přemýšlel jsem, co zveřejnit jako poslední článek roku 2023. Péefko (dokonce dvě najednou) jsme tu už měli, fotoreportáž z předvánoční procházky po Malé Straně a Hradčanech taky, tak mě nenapadlo nic lepšího než vzít si opět po nějaké době na pomoc svůj zápisník formátu A6 s tvrdými deskami a podívat se na zápisky z končícího roku. Bude to takový rychlý průlet a velmi nesystematický a nereprezentativní výběr podle toho, kam mi právě oko padlo. Že to nakonec dopadlo tak, že článek začíná i končí Vladimírem Renčínem, je oblouk sice mimoděčný, ale možná má vzhledem k aktuální situaci doma i ve světě docela dobré opodstatnění. 

Do nového roku vstupte tou správnou nohou a ať je to rok, který za to bude ve všech podstatných ohledech stát. No a budu samozřejmě moc rád, když se budeme na těchto stránkách dál potkávat k - jak doufám - oboustranné potěše :-).

-------------------------------------

Celý život jsem žil velmi střídmě, nekouřil jsem, nepil, a díky tomu jsem se ve zdraví dožil tohoto válečného konfliktu. (kreslený vtip Vladimíra Renčína)

V každém snímku jsou vždy dva lidé: Fotograf a divák. (Ansel Adams, americký fotograf)

Nechte nás, paní učitelko. Probíráme tady bolestnou debatu, pro kterou máme dobré soukromé důvody. (neznámý asi osmiletý chlapeček ve vlaku z Dobřichovic, kterým jela třída na nějaký školní výlet).

Polská tenistka donutila Plíškovou ke 36 nevynuceným chybám. (Branky, body, vteřiny)

Já však po rozluštění neprahnu, protože vím, že ať prahnu, jak prahnu, ničeho se nedoprahnu. (Jiří Suchý, Klaun si povídá s Bohem)

Nevědět je báječné, pokud si je člověk svého nevědění náležitě vědom.

My starší jsme vám mladším dobrým příkladem, protože na ten špatný se už nezmůžeme. (Bolek Polívka při předávání českých lvů).

Nemůžeme změnit svět, ale můžeme se starat o jednu studánku. (Petr Motýl, Každý svojí rybičkou)

Není žádné možnosti, jak a kam utéct před studem a hanbou, jež provázejí každé vytváření uměleckého díla jako harpyje. (Egon Bondy, Sklepní práce)

Člověk zapomíná a myslí, že odpouští. (Jan Schmid cituje F.X.Šaldu)

Občas se naštěstí třetí směje, i když se dva neperou.

Jsou lidé tak pokojní, že i před půvabem obrazu zůstanou klidní a spořádaní jako knedlíky. (Josef Mánes, skicář z roku 1869)

Bůh je tam, kam ho člověk pustí. (film Hanele)

I když se od sebe jednou vzdálíme tak, že už k sobě nedosáhneme a naše hlasy se ztratí v dálce, už tkví ve mně. Zaúpí-li někdy v bolesti nebo úzkosti, zaslechnu ji, ať budu kdekoli. (Ivan Klíma, Láska a smetí)

Vyjeli jsme k moři

na Rhodos, kde hoří.

Snad stihnem dát spoustu piv,

než shoří all inclusive. (Karel Adámek, Seznam.cz)

Foťte s tím, co máte, nejlíp, jak dovedete, tak dlouho, až to bude ono. (jedna z mých nečetných fotografických rad v diskusi na internetu, co si kdo musí nového koupit, aby mohl tzv. pořádně fotit)

Bůh myslí v géniích, sní v básnících a spí v ostatních lidech. (Jan Klíma, Smrt má ráda poezii)

Jsem radši chytře setřen než hloupě pochválen. (Miroslav Horníček, Poznámky o divadle)

Člověk, který nesní, je jako člověk, který se nepotí - střádá v sobě spoustu jedu. (Truman Capote, Luční harfa)

Asi všichni toužíme po štěstí. Netušíme sice, jakou na sebe vezme podobu, ale namlouváme si, že - až konečně přijde - jistě ho poznáme.

Kondorovna - jihoamerická verze sokolovny.

Víme přesně, kdy vybuchla sopka. Tedy, přesně... Nevíme, v jakém to bylo tisíciletí, ale víme přesně, že to bylo v červnu v půl šesté večer. V prvních vrstvách popela je totiž spoustu jepic. Kdyby to bylo o půl hodiny později, byli by tam i komáři, ale komár tam není ani jeden. Jenom jepice. (jakýsi archeolog v České televizi)

Čujba a jsoucno prostorna (filosofický spis Jakuba Hrona)

Arogance je parukou k zakrytí duševní pleše. (Jan Werich)

Werich, to byla taková geniální kredenc a nebyl to žádný spotřební sektor. Ale na tu kredenc potřebuješ i kuchyni, která v Čechách chybí. (Pavel Landovský, Soukromá vzpoura)

Komunisté jsou od přírody konspirátoři, a předpokládají proto, že ostatní jsou také takoví. (Marcia Davenportová cituje Jana Masaryka)

Nevím, kde je pravda,

vím však, že když zvednu

svoje oči vzhůru,

nedopadnu ke dnu. (Jiří Suchý, Klaun si povídá s Bohem)

Lepší než vysedávat v knihovně je spávat se sečtělou ženou. (Gaius Asinius Polio)

Sny je třeba si vybírat opatrně, protože se někdy plní. (Ivan Pinkava)

Jsi to vážně ty?

Dnes, v předvánočním čase,

připomínajícím lov,

jsi radost, která vzpříčila se

v hrdle jinak plném slov.

 

Pro mě je demokracie, když si můžu svobodně vybrat noviny, kterými se v noci přikreju, (kreslený vtip Vladimíra Renčína).

 

Třinácté volitelné narozeniny a fotoprocházka v lijáku

Tenhle blog dokončoval teprve druhý rok fungování, když jsem před třinácti lety pouhé dva dny před oficiálním Štědrým dnem zažil večer tak štědrý, že od té doby všechny Štědré dny jsou jen mátožnými kopiemi jiskřivého originálu. Tehdy jsem se rozhodl, že si právě 22. prosinec vyberu za své "volitelné narozeniny", narozeniny, které na rozdíl od těch normálních má člověk právo si sám uvědoměle zvolit, aby mu radost z výročí tryskala ze srdce i bez úředního rodného listu s razítkem.  

Od té doby už třináct let chodím vždy 22. prosince večer na fotografickou procházku po Malé Straně, ze které si pravidelně přináším pár obrázků i pro tradiční blogový fotočlánek. V posledních letech jsem navíc procházku doplnil o pravidelnou návštěvu krásného domu U obrázku Panny Marie s jeho půvabným balkónkem, o kterém jsem v několika článcích na blogu psal, a kam se moc rád vracím na čaj, na kus řeči a na pár nových "balkónkových" fotek.

Tentokrát jsem byl nucen návštěvu balkónku a procházku po staré Praze rozdělit do dvou akcí během týdne, protože  nešlo obojí zvládnout v jediném večeru. Výsledkem je fotka z balkónku pořízená vypůjčeným extrémně širokoúhlým objektivem Canon EF 11-24 mm a jedno báječné překvapení, které jsem zažil hned poté na Karlově mostě a které mě tak ohromilo, že jsem pak cestou přes Vltavu a dál po Starém Městě pokračoval napůl v radostném tranzu, i když jsem se to (marně) snažil vydávat za normální a rozumově plnohodnotnou aktivitu. Fotku pořízenou na balkónku vám tu rád ukážu, fotku zmíněného překvapení ne, protože to by pak pochopitelně nebylo žádné překvapení, že? :-)

Přání klidných Vánoc a PF 2024

Jak místní štamgasti vědí, dnes (ani příští neděli) nevyjdou Nedělní miniglosy. Popravdě, i kdyby tento blogový nedělník, který už vychází déle než 14 let, neměl právě vánoční a novoroční přestávku, stejně by tuto neděli nevyšel; jsou totiž okamžiky, kdy jde každá legrace stranou, protože skutečnost je příliš děsivá a její rány příliš čerstvé. Běh času ale sebevětším smutkem (naštěstí) zastavit nejde, a tak i ve značně zjitřené situaci přece jen nastaly Vánoce a Štědrý den, den štědrý nejen hmotnými požitky, ale především nadějí. Pro někoho nadějí v narození toho, který snímá hříchy světa (a že je to tedy pořádná fuška!), pro jiného aspoň nadějí v to lepší, co si pro sebe a své blízké dovedeme představit. Kdyby pro nic jiného, právě pro tohle mám Vánoce a nastávající období do Nového roku rád, byť samozřejmě ani vánočním dárkem nepohrdnu :-).

Na Gočárově schodišti

Ne vždycky se asi povede, že si člověk vymyslí fotku, pak ji dá v hlavě na víc než rok k ledu a pak se k té myšlence vrátí, až se podaří naplnit rozmyšlené předpoklady. Tentokrát se mi popsaná cesta, myslím, celkem vydařila, protože vznikla přibližně fotka, kterou jsem zamýšlel vyfotit, tak se o tu cestu k ní, která nebyla úplně přímá, s vámi ve Fotolaboratoři podělím. 

Poprvé jsem se dostal s foťákem na schodiště Gočárova domu U Černé Matky Boží v březnu 2019 a prskal jsem vzteky nad svou hloupostí: Abych neměl těžké zavazadlo (lenost je cesta do fotopekel!), vzal jsem si totiž tehdy s sebou jen svůj maličký pevný objektiv s ohniskem 50 mm, se kterým se s ladnými křivkami krásného ale pohříchu i úzkého schodiště moc nadělat nedalo. Jediné, co mi tehdy vyšlo, je základní klasická "žárovka" podle které tohle schodiště poznáte na spoustě turistických obrázků i na vážněji míněných fotografiích architektury. 

Nedělní miniglosy č.712

Vánoce již netrpělivě klepou na dveře, což se dobře pozná podle toho, že z ulic zmizely všechny zbytky ranně prosincového sněhu, a my před sebou máme poslední letošní vydání Nedělních miniglos, našeho svérázného blogového týdeníku, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a který už naše neděle doprovází déle než 14 let. Vítám vás už u 712. vydání našeho tradičního nedělníku, který lehce, ale opravdu jen lehce pokřiveným zrcadlem odráží to, co se nám v našem světě děje.

V uplynulém týdnu jsem zde na blogu publikoval dva nové články: Prvním bylo představení pozoruhodné knihy ruského bohemisty Igora Inova Jak to všechno bylo, pane Werichu, ve které se čtenář může dozvědět spoustu zasvěcených informací "z první ruky" především o fungování meziválečného Osvobozeného divadla. Druhý text Čím víc světel, tím víc Vánoce obsahuje malé zamyšlení nad tématem vánoční výzdoby, která se v některých případech, myslím, trochu vytrhla z opratí vkusu. Z předešlého období ještě jednou připomenu (když Vánoce nejspíš ani letos moc bílé nebudou) fotoreportáž ze sněhem čerstvě zasypané ranní Prahy Konečně jednou pořádně zasněžená Praha. 

 

Čím víc světel, tím víc Vánoce

Vánoce a světla k sobě patří, o tom asi není sporu. Vždyť co je narození Ježíška jiného, než zrození světla v pohasínajícím světě. Jako malé dítě jsem miloval, když se vánoční stromeček ozdobil sadou různobarevných elektrických světýlek a přidaly se blyštivé vánoční řetězy, které dokázaly malá světélka, vpletená do větví stromku, znásobit. Když se k tomu ještě přidaly žhnoucí jehlice prskavek, sršící své jiskry do všech stran, měli jsme o světlo (a často i o zábavu, zvlášť když taková jiskra zalétla do hromádky vánočních papírů) postaráno. No a když jsme ještě dali zapálenou svíčku ke smrčku na zasněžené zahradě, byla atmosféra Vánoc téměř dokonalá.

Dnes jsou po cca půlstoletí technické možnosti nesrovnatelně mocnější; u Vietnamců si můžete koupit prakticky nekonečné řetězy s "ledkami" a spoutat těmito svítícími provazy - někdy setrvalými, jindy nervózně pomrkávajícími do noci - prakticky co si zamanete. Můžete obalit světélkující hmotou domovní štít, balkón, větve i kmeny stromů ve višňovém sadu, plaňky zahradního plotu, lavičky, psí boudu, můžete ze světýlek uspořádat složité obrazce, můžete jimi simulovat postavy Santa Klause, šplhající s dárky kamsi nahoru ke střešnímu oknu a budete-li mít trochu štěstí, můžete jednu ledku na zahradě lípnout i do kožichu právě vykouklého krtka (tedy ne, že by mu to při jeho smyslových predispozicích bylo v podzemí co platné). Do všech těch prťavých světélek pak musíte nějak dostat elektrický proud, pročež si akcionáři ČEZu poschovávaní v zákrytu za složenkami radostně mnou ruce. Na závěr se zatajených dechem stisknete vypínač a když se vše kolem domu i na zahrádce rozzáří a rozbliká, pak již jen surfujete na romantické vánoční vlně. 

Igor Inov: Jak to všechno bylo, pane Werichu

"Nového tu není moc, ale Vy se to dozvíte dřív než my, anyhow. V Sovětském svazu vyšla o Janovi monografie, napsal ji jakýsi Igor Ivanov, ale my těm sesličkám nerozumíme. Musíme počkat, až to někdo přeloží." (z dopisu Zdenky Werichové Jiřímu Voskovcovi, 28.4.1971).

Tuhle nenápadnou větičku jsem při posledním čtení objevil v rozsáhlé třísvazkové korespondenci mezi Janem Werichem a Jiřím Voskovcem, do které je vloženo i několik málo dopisů dalších členů rodiny, jako byl právě tento od Werichovy manželky Zdenky. Moc by mě bývalo zajímalo, co to asi bylo za monografii, koho v Sovětském svazu v té době zajímal Jan Werich a jeho život a jaké asi bylo vyznění knihy, když v době po srpnu 1968 a okupaci Československa zeměmi Varšavské smlouvy v čele právě se Sovětským svazem se dostal Jan Werich do další etapy zpočátku skutečné a posléze alespoň jakési "vnitřní emigrace".

Jak ale tuhle knížku vypátrat? Kniha vyšla začátkem roku 1971 v Petrohradě (tedy, tehdy ještě v Leningradě), za současných podmínek asi nebude tak snadné se k ní dostat a nechat si ji zaslat. A i kdyby se mi to podařilo, byl bych ještě vůbec schopný si ony zmíněné "sesličky" (jak Werich říkal azbuce a jeho rodina to po něm převzala) přečíst a porozumět jim? Jiří Voskovec říkal někdy z legrace Werichovi Bepux (vyslov, jak vidíš v latince), protože tak se v azbuce píše jeho jméno, tak minimálně to bych byl schopen rozeznat. Ale obávám se, že bych si s tím při čtení často ne zcela jednoduchého textu nevystačil. 

Nedělní miniglosy č.711

Máme za sebou zasněžený a veskrze mrazivý týden, takový, jakým jsme už skoro odvykli od té doby, co zimu považujeme v našich zeměpisných šířkách (aspoň tedy v nížinách) víc jako období čekání na jaro než jako plnohodnotné roční období. Přívaly sněhu a náledí samozřejmě můžou zastavit (a taky často zastavily) provoz na silnicích, železniční dopravu i odlety letadel, ale nedokáže zastavit vydání Nedělních miniglos, našeho svérázného blogového týdeníku, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a který už naše neděle doprovází déle než 14 let, ať už právě vládnou letní vedra nebo drsný mráz. Vítám vás už u 711. vydání našeho tradičního nedělníku, který lehce, ale opravdu jen lehce pokřiveným zrcadlem odráží to, co se nám v našem světě děje.

V uplynulém týdnu jsem zde na blogu v předvánočním frmolu stihl zveřejnit pouze jediný nový článek - fotoreportáž ze sněhem čerstvě zasypané ranní Prahy Konečně jednou pořádně zasněžená Praha. Z předešlého období mohu ještě jednou připomenout fotočlánek procházka po Břevnovském hřbitově nebo japonskou básničku se standardní slabičnou strukturou 5-7-5-7-7, které se říká tanka, u mě na blogu tentokrát konkrétně Tanka vodohrátková. 

 

Konečně jednou pořádně zasněžená Praha

Minulý pátek se to po dlouhé době všechno pěkně sešlo: 

1. Konečně se pořádně ochladilo, ať už se to stalo díky globálnímu oteplování nebo navzdory němu.

2. Celý den sněžilo, dokonce i v takových nadmořských výškách, ve kterých se nacházejí Dobřichovice a Praha.

3. Podle předpovědi mělo - sice méně intenzivně, ale přece - sněžit i celou noc. 

4. Právě jsem dobral naordinovaná antibiotika, kterými jsem se dostával z ne úplně příjemné angíny.

5. Měl jsem fotoabsťák, protože jsem byl víc než týden zavřený doma bez větší nálady provádět třeba takové fotoexperimenty jako kdysi za doby nejpřísnějších covidových pravidel. 

6. Druhý den byla sobota, tedy volný den.

Řekl jsem si, že taková konjunkce na fotografickém nebi rozhodně nenastává často: Když se rázem pořádně zasněží celá Praha (což se stává tak jednou za tři, čtyři roky), navíc se na ni má sypat sníh i v noci, takže mohou být v Praze ráno místa s téměř nedotčenou sněhovou peřinou, a já dokonce budu moct být u toho s fotoaparátem, protože nepůjdu do práce, to by se rozhodně mělo využít. 

Protože nemám auto ani byt v centru Prahy, mohu se do čerstvě zasypané Prahy dostat jedině vlakem, optimálně tím úplně prvním, který jede z Dobřichovic v sobotu kolem půl páté ráno. Rozhodl jsem se tedy vstát ve 3:30 a vyrazit s kompletní fotovýbavou včetně stativu; do centra města se dostanu lehce po páté, a budu mít tedy dost času procházet se liduprázdnými ulicemi a vybírat si ty nejlepší záběry. Protože venku byla docela kosa, připravil jsem si pro jistotu dvě čerstvě dobité baterky (není nic horšího, než když vám v okamžiku, kdy máte vyhlédnutý a připravený krásný záběr a chystáte se stisknout spoušť, dojde šťáva, a to se v mrazu stane mnohem rychleji než normálně) i pořádné oblečení, za které by se jistě nestyděl ani Ignácius Reilly z knihy Spolčení hlupců. I co, nejedu přece do Prahy na módní přehlídku ani na rande, že?

Nedělní miniglosy č.710

Zdá se to být jen chvilka, ale ve skutečnosti je to už deset týdnů od okamžiku, kdy jsme oslavili "velké jubileum" v podobě speciálního výběrového vydání Nedělních miniglos č.700. Dnes tu máme jubileum maličké, které si nijak nepřipomínáme, protože to bychom pořád jen vzpomínali - a to by pro specifickou publicistiku typu Nedělních miniglos, našeho svérázného blogového týdeníku, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a který už naše neděle doprovází déle než 14 let, nebylo dobré. Za těch pouhých deset týdnů se léto stihlo proměnit v celodenní mráz, den se zkrátil natolik, že to už o moc víc nejde, a za dveřmi adventu přešlapují Vánoce. No a já jsem snad konečně rozehnal vlezlou chorobu, takže se pustím zase do běžného denního potýkání se světem, už se na to těším. Vítám vás už u 710. vydání našeho tradičního nedělníku, který lehce, ale opravdu jen lehce pokřiveným zrcadlem odráží to, co se nám v našem světě děje.

V uplynulém týdnu jsem zde na blogu zveřejnil dva nové články: V prvním jsem se vrátil k neobyčejnému dušičkovému zážitku, kterým pro mě byla svou atmosférou i obsahem pozoruhodná procházka po Břevnovském hřbitově (vím, pár reportážních fotek osobní zážitek s neobyčejnou atmosférou nenahradí, ale aspoň něco). Druhým textem byla zase po nějaké době japonská "tanka", tedy drobný poetický útvar, pětiverší s předepsanou slabičnou strukturou 5-7-5-7-7, tentokrát konkrétně Tanka vodohrátková, doprovozená i fotograficky.  Z minulého týdne mohu ještě jednou zavzpomínat, jak se před mnoha lety stal Čerf stávkokazem, a z ještě hlubší minulosti na vůbec první článek nové rubriky Moji mistři fotografie, kterým bylo představení - bohužel letos v létě zesnulé - německé fotografky Ilony Heinrich.

 

Tanka vodohrátková

 

 Jeux d'eau 

 

Své vodní víle

vplétám své šťastné chvíle

do vlasů řeky.

Smím trylky peřejí

dnes zahrát černobíle?

 

Tanka: Japonská básnická forma, pětiverší se standardním slabičným schématem  5-7-5-7-7. Hmmm, zase jsem to o slabiku nedodržel; forma by šla snadno napravit při úplném zachování obsahu, ale už to pak rytmicky není ono, tak jsem odolal :-).

Jeux d´eau: "Vodní hry" či "hrátky", vodní prvky (nejrůznější kaskády, fontány, vodotrysky, kanály či bazény), které se staly už v 16. století součástí zahradní architektury. Klavírní skladbu Jeux d´eau od Maurice Ravela jsme tu dokonce už před 14 měsíci měli - hned jako první ukázku v podání vynikající argentinské klavíristky Marthy Argerich v článku Martha Argerich - první dáma světového klavíru. 

 

Na Břevnovském hřbitově

Neměl jsem věru během celého listopadu moc času různé aktivity zároveň provozovat a zároveň o nich psát, a tak jsem zatím ani nestihl přidat na tyhle blogové stránky letošní speciální "dušičkovou reportáž" z akce, která pro mě byla opravdu pozoruhodným mnohovrstevným zážitkem. Až angína, kterou jsem měl příležitost si o víkendu vyzkoušet v brizanci skoro půlstoletí nepoznané a která mě donutila pobýt doma v konejšivé společnosti antibiotik celý tento týden, mi poskytla dostatečný prostor k tomu, abych udělal nějaký drobný zpětný výběr fotek a nechal si celou tu zajímavou zkušenost zpětně ještě jednou projít hlavou. Teď, když už je naštěstí zase možné mluvit i polykat, provolejme za to streptokoku chválu! :-)

Dostal jsem totiž letos poprvé od básníka a spisovatele Petra Motýla, jehož knížky rád čtu a se kterým se občas potkávám na vycházkách Pražských domů a občas také po nich (každou vycházku je samozřejmě zapotřebí náležitě kunsthistoricky zhodnotit a zařadit do kontextu :-)), nabídku zúčastnit se jeho tradiční dušičkové akce, o které jsem už dříve slyšel - večerní procházky po Břevnovském hřbitově. Sice se mi nepodařilo přidat se přímo k vycházce o dušičkovém večeru, protože jsem měl ve stejnou dobu být na koncertu Petra Lipy v Písecké bráně (nakonec byl koncert pár hodin před začátkem stejně zrušen), ale nemusel jsem naštěstí čekat až do příštích Všech svatých, protože se mi podařilo přidat se k "vycházce pro zvané" na stejné místo o pár dní dříve.

Obecně mám ke hřbitovům dost kladný vztah, což je nejspíš dáno tím, že jsem ve Staňkově měl jako dítě hřbitov za domem a dědečka, který tam jako šikovný a zkušený kameník chodil stavět pomníky (viz třeba článek O hřbitovní škole), nebylo to tedy pro mě nikdy žádné nepřátelské nebo snad strašidelné prostředí. Naopak, vždycky se mi líbila tamní atmosféra, zvlášť právě kolem Dušiček, a čím později se šlo na hřbitov "podívat na světýlka", tím se mi to zdálo zajímavější (dnes už je ovšem přesně stanovená otevírací doba, ale dřív tomu tak nebylo a hřbitov byl otevřený celou noc). Tak jsem byl zvědavý, jak originálně náš průvodce, který před mnoha lety po nějakou dobu právě na tomto hřbitově dělal hrobníka a zahradníka, vycházku pojme.

Nedělní miniglosy č.709

Tenhle týden byl tedy opravdu plný silných zážitků různého typu: Jednak jsem dostal informaci o výborném výsledku svých fotek na soutěži ND Awards 2024 (viz články z uplynulého týdne v dalším textu). Pak se mi ozvali organizátoři dvou mých fotografických výstav se zajímavými nabídkami: V chotěšovském klášteře, kde bude výstava příští léto, jsem dostal možnost obsadit s fotkami větší sál, než jsme původně plánovali, takže jsem musel narychlo úplně předělat své původní představy, jak bude výstava vypadat. Naopak v berounské galerii Holandský dům, kde jsem měl zamluvený termín až na květem 2026 (proto jsem se o tom zatím ještě ani nikde nezmiňoval) se pořadí výstav lehce přesypalo, takže teď moje výstava vychází "už" na květen 2025, s čímž jsem neměl žádný důvod nesouhlasit. No a celé jsem to završil tím, že jsem ve čtvrtek dostal silnou angínu, takže jsem pak tři dny při každém polknutí počítal andělíčky a "lezl po zdi". Teď už díky antibiotikům můžu polknout dokonce i dvakrát za sebou (což se např. při pití čaje s medem a citrónem docela hodí) a vše se dnes ráno začalo, doufám, postupně navracet k normálu. To Nedělní miniglosy, náš svérázný blogový týdeník, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", a který už naše neděle doprovází déle než 14 let, z normálu vůbec nijak nevykolejil, takže mám dnes to potěšení vás přivítat už u 709. vydání našeho tradičního nedělníku, který lehce, ale opravdu jen lehce pokřiveným zrcadlem odráží to, co se nám v našem světě děje.

I přes docela komplikovaný týden jsem v době od minulé neděle stihl publikovat dva nové blogové články: V prvním jsem představil všechny čtyři své oceněné fotografie z velké světové fotosoutěže ND Awards 2023. Ve druhém článku jsem zavzpomínal na to, jak se před mnoha lety, když tehdy školské odbory taky - jako dnes - napadlo zorganizovat stávku škol - stal Čerf stávkokazem. Z předešlého období ještě jednou připomenu "proletářsky" nazvaný článek Medonosné včely všech zemí - spojte se a taky vůbec první článek nové rubriky Moji mistři fotografie, kterým bylo představení - bohužel letos v létě zesnulé - německé fotografky Ilony Heinrich.

 

Čerf stávkokazem

Je to už hodně dávno, celých 13 let, co jsem napsal článek O nerudném stávkokazovi, ve kterém jsem se vyznal ze svého všestranně záporného vztahu ke stávkám, k odborovým organizacím a výsledkům jejich práce. Jen jednou v životě jsem se aktivně zúčastnil opravdové stávky, a to byla stávka generální, jíž vyvrcholily převratné listopadové dny roku 1989. Tuto generální stávku, pokud vím, neorganizovaly žádné odbory, a i kdyby, já jsem si pro účast na stávce vybral specifické a zcela odborůprosté prostředí tehdy ještě socialistické armády, což, myslím, byl docela majstrštyk, zvlášť když jsem měl tou dobou na starosti četu vojáků, ve které byla řada kluků romské národnosti, tři Maďaři a sem tam i nějaký ten kriminálník. Ano, všichni bez výjimky tenkrát na můj popud dvě hodiny stávkovali, přestože se na to podle tehdejších zákonů dalo v ozbrojených složkách pohlížet jako na trestný čin.

V souvislosti s aktuální stávkou chystanou školskými odbory jsem si uvědomil, že jsem stávky na škole vždycky podezříval z toho, že je budou podporovat nejen učitelé, ale paradoxně i žáci a studenti, pro které je něco takového lákavým vykolejením ze zaběhlého rytmu. Snad to pedagogické pracovníky mezi zdejšími čtenáři nenaštve, ale stávka učitelů mi připadne podobně nátlaková jako třeba kdyby stávkovali komici. Když se veselé vystoupení zruší, nic strašného se nestane, jen budou mít diváci víc času na svoje vlastní aktivity, které často právě žáci a studenti  upřednostňují před časem stráveným ve školních škamnách. Hlavním cílem typické stávky je, řekl bych, někoho naštvat nebo rovnou vydírat, tak k čemu může být stávka, která většinu zúčastněných potěší?

Fotosoutěž ND Awards 2023

Někdy se říká, že se "rok s rokem sešel". A přesně to se dnes zde na blogu přihodilo mně: na den přesně před rokem jsem tu totiž publikoval článek ND Awards 2022 - fotosoutěž, se kterou jsme si "sedli", který pojednával o jedné z největších a nejrespektovanějších světových fotografických soutěží, která se nazývá ND Awards. Loni jsem se jí totiž zúčastnil a získal jsem v ní vítězství a zlaté ocenění v kategorii Nature/Flowers, což dosud je - a nejspíš i zůstane - mým vůbec největším soutěžním úspěchem. V článku jsem popsal velmi zajímavé peripetie, které toto ocenění doprovázely (ostatně co na světě není víceméně náhoda, že? :-)), a samozřejmě taková výsledková "pecka" odsunula trochu do pozadí skutečnost, že kromě vítězné lefkadské květinky v soutěži uspěly ještě tři další fotky a jedna fotosérie, kterým všem mezinárodní porota nadělila čestná uznání. Samozřejmě, bylo to trochu nezasloužené poodstrčení, protože právě soutěž ND Awards je pověstná tím, že nerozdává ceny plnými hrstmi, ale je v tom rozdávání velmi střídmá: V každé kategorii je pouze jeden zlatý, jeden stříbrný a jeden bronzový oceněný, pěkně jako na olympiádě (což ostře kontrastuje s řadou soutěží, kde se na nějakou tu stovku medailí navíc opravdu nehledí) a pak se každá kategorie ještě doplňuje různým počtem čestných uznání. No a vzhledem k tomu, jak ochotně se takovými "Honorable Mentions" chlubí na sociálních sítích i ty nejzajímavější postavy světové fotografie, říkám si, že snad není nic špatného na tom, když se podobně pochlubím i já :-).