Pohádkový dopis

Nikdy nebudu tak hloupá,

jak princezna Krasomila,

televize moje milá!

Zatváří se spokojeně;

ještě podpis,

kterým dílo

jednoznačně stoupne v ceně.

Řekne si: Tak to by bylo!

Písmena mám krasopisná,

jmenuji se Tamara,

proti mně princezna pyšná

byla pěkná maškara!

O řecké bouřce

Nedávno jsem četl článek, ve kterém se autoři rozplývají nad převratnou možností získávat energii "vysáváním" bouřkových mraků. Kromě toho, že díky takové energii si budeme moci ještě víc na všechno posvítit a ještě víc si přihrát různé naše polívčičky, podaří se nám - jak tvrdí jacísi experti "zbavit se tímto způsobem jednou provždy těch nepříjemných bouřek, kterých se tolik lidí bojí". Inu, nepatřím k těm, kteří se bouřek bojí. Svůj postoj k nim bych nazval okouzleným respektem jako je tomu ostatně u všech přírodních sil, které si dělají, co chtějí, a na mínění člověka se zatím (naštěstí) moc neohlížejí. Z rozpoutaných živlů, které jsem takto "ochutnal" jako přímý aktér, se mi v konkurenci požáru, povodně a zemětřesení bouřka zdá ještě jako celkem přijatelná alternativa. Ale je docela možné, že mám o bouřkách díky našemu zdejšímu mírnému pásmu a díky existenci hromosvodů, jen zkreslené mínění.

Většina bouřek, které jsem zažil, byly totiž bouřky celkem přátelské. Zahrozily, pravda, často po nás sekly svými svítícími ohlušujícími drápy, až oči i uši zaléhaly, ukázaly nám, že kdyby jen o něco více chtěly, mohly by natropit pěknou paseku, ale pak většinou odešly spolu se svou mateřskou oblačností potěšit i další místa a další lidská obydlí. A tak jsem musel za svou nejmohutnější dosavadní bouřkou vycestovat až do Řecka, kde jsem zažil rozběsněnou bouřkovou noc na mém milovaném ostrově Lefkada.

 

O zamilovaném someliérovi

Kdykoli si na ni vzpomněl, jako že to bylo poslední dobou každou chvíli, vždycky se musel pousmát a vždycky se zhluboka nadechl, takže získal pověst věčně dobře naladěného muže, který má problémy s dýcháním. Nikdo netušil, že se mu hlava i hruď přetéká láskou, všichni to přičítali prakticky neochabujícímu vlivu vína, jehož voňavá a chutná tajemství poslední dobou intenzivně studoval, i když ještě nedávno rozeznával jen bílé od červeného. Kdybyste se mu zadívali pozorněji do očí, viděli byste obraz objektu jeho zájmu, navíc zkrášlený pohledem jeho růžových brýlí. Ač pilně studoval odbornou literaturu a dostal se přes řadu zkoušek a testů v oblasti znalostí vína, nebyl si jistý, jestli mu jeho omezená slovní zásoba vystačí, když bude tuto ženu svých snů chtít popsat. A i když se nikdo na nic neptal, aspoň si občas zkoušel nanečisto, co by o ní případnému zájemci o informace řekl.

Asi by začal letmým popisem vzhledu, i když je tak těžké zůstat stručný v okamžicích, kdy skutečnost je tak bohatá! Její vzhled byl totiž neodolatelně jiskrný, barva nádherně vitálně růžová s lehce červenajícími tóny - zejména v okamžiku, kdy řekl neopatrně nějaký dvojsmysl. Leč stačilo obraz ženské tváře ve sklence lehce vykroužit a načervenalá místa se opět rozpustila v krásné živoucí stejnorodé barvě s kaleidoskopicky souměrnými odlesky všech existujících odstínů.

 

Nedělní miniglosy č.79

Nezávislá analýza potvrdila, že český strouhaný ementál dodávaný na francouzský trh byl navzdory podezření francouzských sýrařů opravdovým ementálem. "Podrobnou analýzou jsme potvrdili, že spolu se sýrovou hmotou byly nastrouhané i pravé ementálové díry, které do sýra jinak zpracovávaného v ochranné atmosféře zanesly zbytky prokazatelně českého vzduchu. Jsem rád, že se toto nedorozumění vysvětlilo," řekl nám zástupce českého výrobce. "Ukázalo se, že argumentace francouzských sýrařů již trochu zaváněla a byla jako tradičně plná děr."

-----------------------

Za větší míru mediální agresivity mezi představiteli sociální demokracie v poslední době může pravděpodobně pekařské umění Petry Paroubkové. "Ano, mohu potvrdit, že Jiří Paroubek přinesl na několik vrcholných jednání na ochutnání buchty z domova", řekl nám ještě s plnými ústy dobře informovaný a po dojedení buchet také dost agresivní zdroj. "Ty buchty jsou prostě tak vynikající, že by se po nich naši kluci z vedení utloukli."

 

O tom, jak se hlava diví, co huba povídá

Poprvé jsem se s tím pocitem setkal před mnoha lety: Pořádali jsme tehdy velký ples v pražské Lucerně a součástí programu byla i soutěž několika družstev, pro které byly připraveny ne zcela zanedbatelné ceny. Potíž byla v tom, že po sečtení všech výsledků skončila na druhém místě tři družstva se stejným počtem bodů, a bylo tedy nutné rozhodnout, kdo z nich bude druhý, kdo třetí a kdo čtvrtý, aby bylo možné rozdat připravené ceny. Ale podle jakého kritéria? Nikdo nevěděl; na podobnou variantu jsme připraveni nebyli. Já soutěži pouze přihlížel v zákulisí, kamarád ji moderoval. Když mi ještě během sčítání bodů došlo, že výsledkem bude "plichta", byl jsem docela zvědavý, jak se asi kamarád s problémem vypořádá. Vypořádal se s ním jako pravý muž: Narvanému sálu sdělil, že máme kuriózně na druhém místě hned tři družstva, ale to vůbec nevadí, protože o tom, kdo dostane jakou cenu, rozhodne "vrchní rozhodčí" Petr Vápeník. Vytáhl mne ze zákulisí a předal mi mikrofon. Pro člověka, který se právě dozvěděl, že je vrchním rozhodčím plesu, docela veselá situace.

A tehdy jsem to zažil poprvé: Hlava, která by asi měla v takový okamžik vymyslet nějaké rychlé a kloudné řešení, však místo přemýšlení pouze zvědavě čekala, co asi pusa do mikrofonu řekne. A ta k mému překvapení skutečně začala mluvit. Kupodivu neplácala nesmysly, všechno mělo hlavu a patu, jako by to někdo měl vymyšlené dlouho dopředu, a nečekaný problém byl v mžiku docela elegantně vyřešen. Hlava jen obdivně zamručela: "Kruciš, tohle bylo docela chytré, to bych možná ani sama nevymyslela!" Od té doby se u mne tato "odluka úst od hlavy" začala uplatňovat docela často, takže jsem pochopil, co asi pan Werich mínil tím, když se zmiňoval o "okamžicích, kdy se vlastní hlava diví, co vlastní huba povídá."

 

Návštěva u květinové víly

Byl jsem se o víkendu podívat na návštěvě u jedné známé květinové víly. Ve dveřích jsem se srazil s její kamarádkou, která se zastavila na kus řeči a právě odlétala s nákladem pylu. Mohl jsem si proto zblízka všimnout, že depilace v hmyzí říši ještě nefrčí tolik jako v té lidské a taky že křídla jsou ve skutečnosti abstraktním uměleckým dílem.

 

 

 

 

 

 

 

O hrající hlavě pana Viléma

Když se pan Vilém ráno probouzel, uvnitř jeho hlavy pravidelně hrála hudba. Ano, měl hlavu plnou harmonií a rytmů tak dokonale propracovaných a sladěných, že to bylo možné bez uzardění považovat za hudbu. Odkud se tato hudba brala, to pan Vilém nevěděl. Možná přicházela shůry v podobě tajemných signálů vzdálených civilizací, možná naopak vyvěrala z hlubin země, do kterých ji kdysi uvrhl mocný nesnášenlivý kouzelník, který dával přednost tichu. Anebo prýštila z těch tajemných míst Vilémovy duše, která v sobě obsahují vzpomínky jeho předků a odhadují budoucí myšlenky jeho potomků.

Hudba, kterou pan Vilém slyšel uvnitř své hlavy, nepřipomínala ničím hudbu, kterou běžně slýchal z médií. Snad ani nebylo možné říct, je-li krásná nebo ošklivá, protože se na ni nedala uplatnit běžná měřítka. Byla zneklidňující a zároveň tišila nervozitu, byla melodická, ale nešla zapískat jako obyčejný popěvek, její rytmus uchvacoval, ale nebylo možné ho napodobit bubnováním o desku stolu. Nebyl to rock ani pop ani dechovka ani country ani heavy metal, ani punk ani techno, nebyla to dokonce ani takzvaná hudba vážná v klasické či experimentální podobě. Jako kdyby tato hudba měla o rozměr víc než obyčejná hudba, a běžný lidský mozek si s tímto dodatečným rozměrem dokázal poradit stejně špatně jako se čtvrtým rozměrem předmětů okolního světa.

 

Nedělní miniglosy č.78

Zatím se vedou spory o to, zda má každý den ve speciálním táboře pro pražské bezdomovce začínat společným zpěvem české hymny. Někteří psychologové poukazují na to, že časté opakování slov "kde domov můj…" může u bezdomovců způsobovat sebelítost. "Zvažujeme proto zatím spíše společné zpívání nějakého optimističtějšího popěvku, třeba "běží liška k táboru…" nebo "já s písničkou jdu jako Ptáček…", řekl nám manažer nově vznikajícího tábora Emanuel Ptáček.

-----------------------

Podle výsledků průzkumu dnešní mladí lidé posílají textové zprávy i při sexu. "Samozřejmě posílání sms zpráv někomu jinému může napovídat, že vztah mezi partnery není takový, jaký by asi měl být," komentoval překvapivé výsledky průzkumu vedoucí výzkumného týmu, "ale pokud milenci posílají zprávy pouze jeden druhému, můžeme to brát jako celkem pozitivní formu běžné milenecké komunikace, které v tak emociálně vypjatých okamžicích není nikdy dost.

 

Přípitek šampaňským s bublinkami soli

Nedávným láskám z hlubin nekropolí

připíjím šampaňským

s bublinkami soli

na úspěch pouti k poctě Ikarovi.

Aby jejich křehká mávající křídla

ve slunci neroztekla se

a neprořídla

zbytečnými slovy

a odhodila spalující tíhu

na východ

a taky trochu k jihu.

Smetiště dějin plné zbytků

směnitelných dnes za cokoli

vyladí ústa

do přípitku

šampaňským s bublinkami soli.

Ve větru času mraky ženou

památné stromy

s kořeny na ramenou.

O Nebojsech

"Pro strach by měl mít člověk uděláno, jak říká lidová moudrost. Co by měl mít člověk pro strach uděláno, to už ale lidová moudrost neříká." (J.Suchý)

Když jsem byl malý, málokterá pohádková postava ve mně budila rozporuplnější pocity než Nebojsa. Podivný chlapík! Prý se nikdy ničeho nebál. Jak nedostižný vzor pro dítě, které se bojí kdečeho: Sousedovic bojového psa, který tak zuřivě štěká. Tmavého rohu místnosti, kde se může leccos schovat a v noci se to pak určitě vydává na toulky po bytě (ať už je to strašidlo nebo velký chlupatý pavouk). Zlodějů, kteří se vloupají s karnevalovými škraboškami na očích do našeho bytu, aby mi ukradli oblíbeného plyšového medvěda. A ten pohádkový Nebojsa se ničeho takového nebojí, připadá mi v tom divný a nepochopitelný, i když tuším, že ostatní by asi byli rádi, kdybych si z něho vzal příklad, protože nebudu-li Nebojsa, budu tedy jistě Strašpytel, jako by mezi těmi dvěma bytostmi neexistoval žádný mezistupeň; jen jeden anebo druhý, černá nebo bílá. Jako kdyby strach byl něco jednoznačně špatného, co by bylo nejlepší ze života jednou provždy odstranit a když se nám to podaří, bude se nám žít konečně skvěle.

 

Nedělní miniglosy č.77

Několik českých atletů ze 70. a 80.let je podezřelých ze spolupráce se Státní bezpečností a podle dobře informovaného zdroje z Českého atletického svazu nejde tentokrát jen o drobné nezávazné pletichy, ale rovnou o udavačství: "Bylo například jednoznačně prokázáno, že při některých běžeckých závodech naši atleti udávali tempo."

-----------------------

Podle sociální demokracie poslední povodně v České republice dokazují, že je třeba, aby do dosud chaotického způsobu rozdělování srážek vstoupil v aktivní roli stát a vodu spravedlivě přerozdělil. "Vidíte sami, kam to vede, když se rozdělování srážek ponechá pouze na neviditelné ruce trhu: Místo aby každý dostal spravedlivý a přiměřený příděl vody, někomu prostě naprší zbytečně moc," řekl nám nejmenovaný představitel ČSSD. Předpokládá se, že sociální demokrati navrhnou vznik nového Ministerstva srážek, proti čemuž protestuje především Miroslav Kalousek, který tvrdí, že srážky vždy patřily a i v budoucnu budou patřit do agendy Ministerstva financí.

 

Mangové houbičky

Ze všech stran slyším oslavné promluvy týkající se množství hub v lesích. Prý roste všechno a všude, což české houbaře (a to jsou skoro všichni) přivádí do stavu euforie. I já moc rád sbírám houby, i když mé sběratelské nadšení poněkud ochablo, když se ukázalo, že mi houby z nějakého podivného důvodu začaly činit v organismu neplechu. Takže houby sice můžu sbírat ale už ne jíst, což je - upřímně řečeno - pěkně na houby.

Asi proto, abych nelitoval faktu, že jsem měl v poslední době trošku jiné starosti a neměl jsem čas vypravit se na pořádný houbový výlet, houby mi teď v posledních dvou týdnech rostou přímo doma. Pěstuju si totiž doma na okně v květináči mangový stromek a teď v květníku prakticky ob dva dny vyraší vždy dvě až čtyři roztomile žluté houbičky. "Dospělosti", tj. velikosti asi 7 cm, nabudou vždy během jediného dne a během dalšího dne pak postupně zblednou, seschnou a odumřou.

 

O starých podpisech

Nedávno jsem doma trochu uklízel a z jedněch starých desek na mne vypadl list papíru.
Mnou podepsaný list papíru. Nebylo by na tom asi nic divného, kdyby na papíru byl nějaký text a podpis by byl jeden; to už tak prostě občas bývá, že jsme nuceni - ve společnosti, kde vyřčené slovo skoro nic neváží a nikdo si z něho moc nedělá - zatěžkat zapsanou éterickou skutečnost vahou podpisu. Ale na papíru nebyl žádný text a co víc - toto informační vakuum bylo stvrzeno asi šedesáti mými podpisy. A nebyl jeden jako druhý, ani zdaleka ne. Na začátku se podpisy zásadně lišily, tolik, že jsem skoro pochyboval, že jsem byl kdysi schopen něco takového vyprodukovat. Nebylo pochyb - držel jsem v ruce list papíru, na kterém jsem si jako lehce vzrostlé pubertální dítě kdysi trénoval, jak bych se rád podepisoval, a hledal jsem tu správnou kýženou podobu, aby to - podle mého tehdejšího názoru - vypadalo pěkně a energicky, aby jméno bylo ještě rozpoznatelné, ale už bylo na pomezí čitelnosti, protože určitá míra nečitelnosti přece k podpisu patří, aspoň u pořádného dospělého by to tak být určitě mělo.

 

O tom, jak je dnes praktické být upírem

Vůbec poprvé jsem se rozhodl reagovat na vyhlášené "téma týdne". Když jsem se totiž nad tématem zamyslel, dospěl jsem k přesvědčení, že není zas až tak špatné být u nás v současnosti upírem, protože to skýtá řadu neobyčejných možností a výhod. Posuďte sami:

- V České republice je poměrně vysoký počet dobrovolných dárců krve.

- Společnost je u nás tolerantní a zvyklá na drobné prohřešky v chování vůči ostatním, nikdo se proto dnes už nepozastaví nad tím, pokud někomu soustavně pijete krev.

- Jako příslušník menšiny máte všude zastání.

- V zemi je mnoho obchodů, kde si můžete bez problémů nakoupit i v noci.

 

Nedělní miniglosy č.76

Prezidentská kancelář vyhlásila tendr na nové heslo pro prezidentskou standartu, protože podle názoru hradních psychologů může původní heslo "Pravda vítězí" vyvolávat v běžných lidech zbytečné obavy z budoucnosti. Největší šance se zatím dávají známému Masarykovu heslu "Nebát se a nekrást." Předběžná jednání pracovníků Prezidentské kanceláře s představiteli politických stran ale naznačují, že přednost by mohla dostat údernější a všeobecně přijatelnější zkrácená varianta "Nebát se." Politici se navíc shodují v názoru, že by bylo lepší heslo na zástavu napsat latinsky, aby ho občané nevzali doslova.

-----------------------

Bývalý předseda Poslanecké sněmovny Miroslav Vlček byl osočen bývalými kolegy, že se při některých jednáních sněmovny v loňském roce dostatečně nevěnoval řízení a ve dvou případech dokonce řídil příliš rychle. Expředseda se k obviněním nechtěl vyjadřovat s odůvodněním, že místo něho jednání řídila osoba blízká.

 

Milan Kundera: Nesnesitelná lehkost bytí

Román, který se stal literární esencí československých událostí z roku 1968 a který zajistil Milanu Kunderovi nesmrtelnost jako světově proslulému literátovi, vyšel v roce 2006 po čtvrtstoletí od napsání (na přelomu let 1980 a 1981 již ve Francii) poprvé v zemi, o níž pojednává. Konečně! Česky byl román napsán i vydán v roce 1985 u manželů Škvoreckých v Torontu a ke mně se dostal kdysi dávno v poločitelném strojopisném podomním opisu na jeden jediný den, který opravdu nestačí, aby se čtenář s knihou vypořádal tak, jak zaslouží (jak čtenář, tak i kniha).

Příběh je vystavěný kolem ústřední dvojice Tomáše a Terezy, kteří jsou každý z jiného těsta, ale kteří spolu přece jen dokáží žít v neustálém kolotoči hledání a potvrzování vzájemné lásky a obav o ni. A v románu je pravá láska bez výjimky potrestaná smrtí, Tomáš i Tereza nakonec umírají v autě, i když samotná jejich smrt není přímou součástí vyprávění.

 

O sestřencích a tetěňatech

Nevím, jestli to není známka nějaké osobnostní poruchy, ale měl jsem vždycky strašný chaos v pojmenovávání příbuzenských vztahů. Rozlišovat mezi bratrancem a synovcem či mezi neteří a snachou mi činí neobyčejné potíže. Když se mne někdo třeba zeptá, jak se má můj švagr, je na mně na první pohled vidět, že nejenže nevím, jak se má, ale překvapuje mne i samotný fakt, že někdo takový existuje (a přitom existuje; jako by se nemohli rovnou zeptat, jak se má Karel, mohli jsme si porozumět hned!), takže se snažím odvést řeč na nějaké téma, kde se cítím být jistější, třeba na kulturní a společenské tradice novozélandských Maorů.

Po mnohaletém drilu aspoň rozeznávám strýčky od tet, vím, že kmotřenec existuje, kdežto kmotřitel je nesmysl, a dokonce si troufnu říct, že i když pravnuci i prarodiče vypadají podle svého prajména stejně prastaře, existují mezi nimi často nemalé věkové rozdíly. Obávám se ale, že toto je limit mých možností, a raději bych byl odpovědným samosoudcem při nelehkém Paridově soudu, než abych odpovídal na otázku, jestli kromě prasynovců mohou existovat i prasestřenice.

 

Nedělní miniglosy č.75

V anketě o nejnesmyslnější úsloví zvítězilo v tomto roce úsloví "rozumí tomu jako koza petrželi". Cenu předal docent Koza z Přírodovědecké fakulty, který je světovou kapacitou ve studii petržele. Odbornost pana docenta potvrdil ve svém posudku i Jiří Kozel, který pracuje ve výzkumném ústavu šlechtitelském jako zahradník.

-----------------------

Na speciální tiskové konferenci byl oznámen definitivní rozpad populárního Čtyřlístku. Podle politologů za rozpad může především různorodost politických názorů jednotlivých členů, protože Pinďa je véčkař, Fifinka podporuje sociální demokracii a Bobík s Myšpulínem jsou zase zastánci pravice. Nejmenovaný dobře informovaný zdroj z Třeskoprsk ale tvrdí, že tento výklad vůbec neodpovídá skutečnosti, protože všechna čtyři komiksová zvířátka jsou bytosti zcela apolitické a za rozpad Čtyřlístku nese odpovědnost především Yoko Ono.

 

O miliónovém štěstí

Mám-li soudit podle obsahu svého e-mailu, svět je plný srdceryvných příběhů a možností k přivýdělku. No považte - nedojal by vás příběh čerstvě plnoleté Jane G., která přišla nešťastně o oba rodiče a teď k vám spíná přes obrazovku své internetové štíhlé ruce v prosbě o rytířskou pomoc, protože jste zjevně jako jediný na zeměkouli schopen se jí zastat v boji s úklady těch, co jí nepřejí, aby se dostala ke svému rodinnému bohatství? Pravda - bude napřed třeba poslat chudé dědičce něco peněz na různé poplatky, úplatky a záplatky, aby se k poctivě vydělanému pokladu dostala, ale co je to proti obrovské sumě, kterou za tu malou službičku nakonec dostanete, a hlavně proti úžasnému pocitu, že jste princeznu nezklamali? Jen mrknutí oka proti věčnosti, kapka rosy proti Tichému oceánu. Srdce rytíře ve vás intenzivně buší: Chudák holka, sedí někde v africkém vyhnanství samotinká jen se svým zaprášeným notebookem, obklopena nepřejníky a krvežíznivými viry nemocí tak strašných, že by se jim byl schopen podívat zpříma do očí snad jedině náš stínový ministr zdravotnictví, a i on by možná musel přimhuřovat. Je to jen na vás; její budoucnost, štěstí a zbytky víry v dobro jsou jen ve vašich rukou!

 

Nedělní miniglosy č.74

Podle očekávání potvrdila Vězeňská služba ČR, že neumožní nejmenovanému českému vězni účast na premiéře filmu Kájínek, natočeném na motivy vězňova případu. Místo populárního vězně se premiéry zúčastní alespoň Karel Gott. Z dalších pozvaných celebrit bohužel nepřijde vedoucí skupiny Olympic, který by se podle svého vyjádření jako Janda při promítání vedle českého slavíka necítil bezpečně.

-----------------------

V křimické zelné pěstitelské stanici byly vypěstovány první exempláře nové odrůdy zelí prozatím pěstovaného výhradně v Jižní Africe. Na počest pravlasti této zeleniny získala nová odrůda i pro český trh tradiční jihoafrický název vuvuzelí.

 

Patofobie

Jak onehdy pravil jeden moudrý opat,

pat na patofoby prý má špatný dopad.

A já dobře z šachu znám tu pravdu svatou:

Právě pat je mojí Achillovou patou.

Raději bych se vydal dobrovolně katu,

než partii skončit v depresivním patu.

Asi brzy budu vzorným patofobem

a pak smečka patů stane se mým hrobem.

I když se to nezdá, ještě hlouběji klesnu,

pat se totiž vkrádá do hororů ve snu:

Spatřím celebrity, jak je neznáte

přu se s Beethovenem (a s Devátou) o Páté.

Vzpomínám si dosud s hrůzou v očích matně,

jak jsme v tělocviku stávávali spatně,

a že zrovna na mne - nechci se v tom rýpat -

ze všech počítačů vyšel právě iPAT.

Když jsem z patů v splínu, zkoumám, která skoba

unesla by asi metrák patofoba.

Z deště pod okap však vedl by ten krok:

Na svou chvíli totiž číhá patolog!

Dobré zkušenosti nejsou bez ceny;

těším se, že osud jednou přece zmatu:

I když žiju život víceméně v patu,

občas z toho bývám spíše zmatený.

Infračervená labská vyhlídka

Dnes se vracím ještě ke svému krátkému výletu do oblasti Labských pískovců. Zatímco Tiské stěny jste měli možnost si prohlédnout ve speciálním fotočlánku již minulý týden ve standardním viditelném světle, místo, kde jsem těch pár dní celkem spokojeně bydlel, vám pro změnu ukážu zachycené v infračervené části spektra.

První na řadě je "infrafotka" hotelu Belveder, který sice patří oficiálně do obce jménem Labská Stráň, nicméně spíš už je součástí labského kaňonu, na jehož samotném okraji stojí - těsně vedle nejstarší vyhlídky na údolí Labe (byla upravena a využívána již od začátku 18.století). Zatímco shora od Labské Stráně je možné se sem dostat i koňmo, kolmo i autem, na druhou stranu do údolí odtud vede několik různě krkolomných pěších cest; jak jsem si vyzkoušel, všechny jsou s určitou dávkou opatrnosti schůdné. 

 

Nedělní miniglosy č.73

Překvapivě výrazně se v červnu a červenci zvýšily prodeje nosičů bývalému členu skupiny Beatles Paulu Mc Cartneymu, což se stalo poprvé od roku 1970, kdy se Beatles rozpadli. Experti tvrdí, že je to způsobeno náhlou popularitou chobotnice Paul, která správně předpověděla osm výsledků mistrovství světa ve fotbale. Této teorii odpovídají i nečekaně vysoké ceny dosažené v nedávné pařížské aukci děl Paula Gauguina, Paula Cézanna a Paula Klee a rostoucí zájem o básně Paula Eluarda a Paula Verlaina mezi českou sociálně demokratickou mládeží. Mc Cartney se pochopitelně snaží vliv sympatické chobotnice popřít a domnívá se, že větší zájem o nosiče je dán pouze rostoucí kvalitou jeho hudby. Ještě více celou věc zamlžilo vyjádření mluvčího Odborového svazu Šerpů, podle jehož mínění se zájem o nosiče v poslední době nijak zvlášť nezvýšil.

-----------------------

Všech 30 lahví šampaňského, které s největší pravděpodobností patřilo Ludvíku XVI. a které nalezli potápěči ve vraku lodi u finských břehů, bylo oficiálně zlikvidováno skupinou Evropské obchodní inspekce, protože lahve neměly na etiketě uvedené datum minimální trvanlivosti.

 

O poradenských chobotnicích

Poslední dobou jsem dost nerozhodný. Nemohu se třeba rozhodnout, jestli mám jet na dovolenou vlakem nebo letět letadlem. Taky občas váhám, zda si k večeři dát kaviár se šampaňským nebo jáhlovou kaši s mlékem a strdím, jestli mám podle doporučení mnohých jít o víkendu raději do Prčic nebo do Háje (případně ještě dál) a jestli se před televizí rozčílit při fotbale nebo při zprávách z domova. A to ani nemluvím o tom, jaká neřešitelná dilemata někdy nastávají ve vztazích se ženami! Kdyby tak existovalo nějaké chytré udělátko, co bude umět správně rozhodnout za mne a co si vždycky bude vědět rady!

A najednou při čtení novin přišlo osvícení: Chobotnice Paul přece - jak papouškují všechna média se silně okurkovou příchutí - dokázala natipovat správně všech osm vybraných zápasů fotbalového mistrovství světa a vyhrané peníze věnovala na charitu, protože chobotnice je zvíře podle lidských měřítek kromobyčejně skromné, nepotřebuje peněz a vystačí si s celosvětovou slávou. To je ono: Potřebuji sehnat chobotnici! Ne ledajakou, protože ji nepotřebuji do octa, ale na věštění. Kdykoli budu mít dilema, udělám to přesně tak, jako to dělali s Paulem: Dám prostě chobotnici vybrat krmení ze dvou krabiček s různými obrázky a podle toho, kterou škatulku jasnovidný hlavonožec vybere, se rozhodnu. Jen musím dávat pozor, aby mi zvířátko moc neztloustlo, protože dilemat bude, jak se znám, dost.

 

Skalní město Tiské stěny

Jak jsem minulý týden slíbil, vracím se několika obrázky ke své páteční návštěvě Tiských stěn. Myslím, že skalní město, které vzniklo postupným zvětráváním pískovcové tabule během cca 90 mil.let, si pár fotek zaslouží, i když polední prudké slunce v horkém letním dni jistě nejsou optimální podmínky pro focení. Takže technická kvalita fotek nic moc, ale jiné k dispozici nemám.

Skalní útvary mají svá jména a přesnou identifikaci. Můžete tedy potkat třeba Lesní bránu, Jeskyni oblud, Švédský tábor, Sloní nohu i Kuří nožky, Žabí korunku i Tančícího medvěda, Cikánský tábor i Přimáčknutého krejčíka, Lodní příď i Kazatelnu, no a mne osobně vzhledem k mým již zmíněným zdejším vojenským zkušenostem zaujala mile dvojznačně pojmenovaná skála Sťatý major.

Nedělní miniglosy č.72

Světoví státníci se stále častěji nechávají považovat za experty na sportovní problematiku. Vzhledem k vrcholícímu fotbalovému mistrovství světa byl proto mezi nimi proveden exkluzivní průzkum, jaký očekávají výsledek finálového zápasu mezi Nizozemskem a Španělskem. Tipy se rozdělily téměř spravedlivě mezi obě země, pouze bývalý prezident Bush favorizuje Spojené Státy a Fidel Castro se i nadále domnívá, že zvítězí světová revoluce.

-----------------------

V Praze začal dlouho očekávaný proces s deseti dosud odhalenými grónskými špióny, kteří během mnoha let splynuli s českým prostředím a snažili se ovlivňovat politiku našeho státu ve prospěch globálního oteplování. "Musíte nás pochopit," řekl nám jeden z obžalovaných Inuitů, který např. zcela splynul s typicky českým prostředím vietnamských trhovců. "Rádi bychom, aby z Grónska byla zase Zelená země jako kdysi, ale bez oteplování to nepůjde." Zatím se zkoumá, koho z našich politiků grónští nelegálové ponoukali ke znevažování boje proti globálnímu oteplování. Výsledky šetření by měly být zveřejněny standardní cestou zpřístupnění archívů někdy ke konci 21.století a také v nové knize Zelená, ne bílá planeta. Špióni budou pravděpodobně vyměněni za české špióny zadržené přibližně ve stejné době v hlavním městě Grónska, kteří se přímo na místě pokoušeli na počest Karla Gotta iniciovat změnu jména grónské metropole z tradičního názvu Nuuk zpět na Gotthaab.

 

O turistických pozdravech

Když jsem na pěším výletě, jsem zvyklý zdravit turisty v protisměru. Jednak si myslím, že lidi by se zdravit měli (a jsou mi celkem ukradená pravidla, kdo má zdravit první), jednak mě baví sledovat reakce, které jsou občas úžasné. Snažím se zdravit slyšitelně, s úsměvem, pěkně z očí do očí, aby bylo dotyčnému jasné, že zdravím právě jeho. Kupodivu - není-li toto vše dodrženo, hodně lidí se z pozdravu vyvlékne. Neslyšeli, pochopitelně, protože jsou právě zaujati fascinujícím druhem lišejníku na té vysoké skále vpravo. Nebo musí v panické hrůze ze zakopnutí právě hledět upřeně pod své nohy, aby se ubezpečili, že je tam stále ten hladký asfalt, jako tomu bylo poslední tři kilometry.

Je poměrně málo lidí, kteří oplatí můj pozdrav zcela přirozeně stejně usměvavou mincí (dost často to dělají lidé z Moravy). Naopak u většiny lidí pozoruji vyvedení z klidu, jako by byli při něčem přistiženi, vytrženi z rozjímání. Jejich pozdrav je překvapený, někdy má otazník: Dobrý den? Proč to říká? Co tím myslí? Někdy vídám ostražitost a podezřívavost. Jako by si takový člověk říkal: "To nebude jen tak samosebou, on nejspíš bude něco chtít a tohle je jen úvod." A často pak z protějšku cítím lehké zklamání, když nic nechci a normálně pokračuji v chůzi směrem k dalším pozdravům.

 

O četařově kletbě

 V oblasti Tisé jsem už kdysi byl. Nedosti na tom, dokonce jsem tu pobýval celý měsíc a to pobývání bylo dost intenzivní. Nikoli ovšem na dovolené, i když to bylo ve vrcholném létě - bylo to nedobrovolně a moje vzpomínky na to období nejsou nejlepší. Když jsem totiž studoval vysokou, ještě existovala tzv.vojenská katedra, kterou kluci museli absolvovat, když si chtěli zkrátit tehdy povinné dva roky vojny na povinný jeden rok. No a tohle "studium" se završovalo měsíčním závěrečným soustředěním, takže byl celý červenec odepsaný a celý srpen padl na lízání ran a na euforii z prostého faktu, že jsme to přežili, takže prázdniny příjemně uběhly. (Omlouvám se za tu exkurzi do období husitských válek, ale bez vysvětlení by asi bylo dost čtenářů úplně mimo, o čtenářkách nemluvě).

Během onoho měsíce, kdy jsme nesměli opustit vyhražený nevelký prostor tábora, se nám několik důstojníků úspěšně snažilo vytvořit tréninkovou vojnu v poctivém stylu padesátých let, který si pamatovali ještě z dob svého mládí: Čtyřicetilůžková "samotka", buzerace od rána do večera, různé podoby řízených provokací, služby, tresty, permanentní tlak - dnes by to mohla být celkem sledovaná reality show. Člověk si občas i rozšířil obzory - třeba já jsem tu poprvé v praxi okusil kouzelné turecké záchody (samozřejmě nejen jejich použití, ale i čištění). 

 

O místě, kde bych nechtěl žít

Je hodně míst na světě, kde bych chtěl žít - nebo aspoň to zkusit. Žil bych rád na řeckém ostrově Lefkada, zkusil bych to ve francouzském Provence, líbilo by se mi na Šumavě, nezavrhoval bych ani pražskou Kampu, nadšený bych byl (alespoň přes léto) i na některém z finských ostrůvků poblíž Helsinek, podhůří Jeseníků by taky nebylo špatné… Na oplátku jsem dnes konečně našel jedno místo, kde bych žít určitě nechtěl: Hřensko. Kdybyste mi chtěli prodat byt v této lokalitě, museli byste sáhnout hluboko do kapsy.

Pár dní teď pobývám v jednom hotýlku na vysoké a nádherné vyhlídce asi 160 metrů nad hladinou Labe kousek za Děčínem. Skály jsou všude kolem, když se chci kamkoli dostat, musím nejdřív sešplhat kolem skalních obrů dolů k řece. Krásné klidné místo, kde blažené ticho ruší jen občasný vlak jedoucí hluboko v údolí a zoufalé písničky typu "Néé, pětku nééé," které se linou z neustále puštěného, prý pohodového českého rádia. Já si tedy osobně pohodu představuju dost jinak, než aby mne neustále někdo přesvědčoval, že chce žít nonstop (ať si žije, kdo mu v tom proboha brání?) nebo mi provokativně mžil do vlasů.

 

O deseti vteřinách mé tváře

Když ta dívka nakoukla do mého kupé, měl jsem rozporuplné pocity. Jednak mne rozladilo, že v jinak zatím skoro prázdném vlaku někdo směřuje právě do "mého" kupé, kde jsem chtěl zůstat pokud možno sám. Ale na druhou stranu přiznávám, že mne tahle nečekaná návštěva potěšila - hned jakmile jsem zjistil, kdo otevřel dveře. Nestává se mi často, že ke mně ve vlaku dobrovolně přistupují krásné mladé dívky. Co dělat, první vjem je v reálném životě většinou vizuální a jak kdysi někdo moudře pravil: muži bývají často hloupí ale málokdy slepí.

Tvář. Že jsem se díval já na její tvář, to snad je téměř normální a nemělo by na tom být pro krásné dívky nic znervózňujícího. Mne ale z konceptu vyvádělo to, že i ona se dívala zkoumavě na moji tvář, což už zdaleka tak normální není. Došlo mi, že jsem se dnes ráno neoholil, (proč taky, přece jen docela obyčejně pojedu vlakem na pár dní dovolené!) takže moje vousy trochu poškrábaly její zkoumavý pohled. Vzpomněl jsem si na to, co kdysi řekl nebo napsal, tuším, Hemingway: O muži se nedá říct, že je nebo není krásný, ale jen to, zda je nebo není oholen. Já tedy dnes oholen nejsem.