Nedělní miniglosy č.725

 

V únoru a v březnu jsme si střihli jaro, tak není divu, že v dubnu jsme se už posunuli rovnou do léta. Venku se nejspíš chystá letošní první letní den a já si sedám k úvodníku "mírně jubilejních" sedmistých pětadvacátých Nedělních miniglos, našeho svérázného blogového týdeníku, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a před nedávnem oslavil už své 15. narozeniny. Po velikonoční přestávce vás opět vítám nad tradiční nedělní stránkou shrnující, co se taky odehrálo v politice a společnosti v uplynulých dnech.

 

V mezidobí od posledního vydání Nedělních miniglos vyšly na mém blogu hned čtyři nové články. Prvním byl fotočlánek Černobílé výhledy ze zahrady Na Valech a rozkvetlý pozdrav z Petřína, pak jsem se s vámi podělil o neobyčejný zážitek z Japonského večera s haiku v pražském zenovém domečku, přidal jsem jedno úplně nové a dvě starší říční Strašidýlka a nakonec jsem vás ve speciální reportáži zavedl do běžně nepřístupného světa Uvnitř pražského orloje. Z předcházejícího období ještě jednou připomenu docela rozsáhlý článek o nedávno vydané pozoruhodné knize režisérky Andrey Sedláčkové o mé oblíbené malířce Toyen - první dámě surrealismu (mimochodem, v tomto článku jsou vložené i odkazy na mé dřívější blogové články o dvou velkých pražských výstavách, které dílo slavné Čechofrancouzské umělkyně v krátkosti představily) a zatím poslední zdejší kousek z rubriky V řeči mírně vázané, tentokrát napsaný na poslední chvíli, doslova Vpředvečer :-). 

 

Protože těch odkazů je kvůli velikonoční přestávce už dost, nehledal jsem tedy v hlubokém archivu žádný další "nový" článek a nechal jsem povytažený text O našich vzorech, a protože nejde o vzory osobnostní ale gramatické, není divu, že tento 12 let starý příspěvek dlí v rubrice Jazykové hrádky (jak jsem se při založení této rubriky kdysi snažil vysvětlit nedovtipnějším gramatickým puristům - když může mít Pavel Eisner z českého jazyka "Chrám i tvrz", mohu z něj snad já mít aspoň sem tam nějaké malé hrádky!).

Uvnitř pražského orloje

Dějství první - nepříliš vydařené:

Loni v srpnu se mi ozvala moje známá, průvodkyně Alena, že pořádá unikátní a nejspíš v dohledné době neopakovatelnou výpravu jen pro několik účastníků přímo dovnitř pražského orloje s osobní asistencí místního pana orlojníka. No to si umíte představit, jak jsem po takové možnosti skočil: Stihl jsem se tehdy přihlásit mezi prvními a dostal jsem se tak naštěstí mezi nejrychlejší desítku zájemců na opravdu mimořádnou vycházku, u které počet zájemců vysoce převyšoval kapacitu (vnitřní prostory se starým hodinovým mechanismem opravdu nejsou stavěné na turistické výpravy a vejde se tam jen pár lidí), Můžete mi věřit, že jsem se fakt nemohl dočkat, až vše uvidím na vlastní oči.

Den před plánovanou vycházkou jsem odcházel v práce kolem šesté a v ten okamžik mi zazvonil telefon. To snad ne! Volá průvodkyně Alena, co asi může chtít? Okamžitě mě napadlo, že vycházka se z nějakého důvodu ruší; tedy jestli je to tak, budu hodně zklamaný, protože jsem se těšil vskutku neobyčejně. No - jak tomu bývá, skutečnost byla ještě o dost horší: "Ty máš zpoždění? Už na tebe všichni čekáme! Stihneš to do pěti minut?" slyšel jsem ohromeně v telefonu. Tak jsem přišel na to, že jsem si návštěvu orloje omylem zapsal do kalendáře na jiný den, pohříchu pozdnější, což se dá jen obtížně napravit. Do pěti minut jsem to bohužel nestihl (a byl bych to nestihl ani do třičtvrtě hodiny). Asi znáte ty situace, kdy byste si nejradši nabančili, ale jde to jen těžko, protože vám vůči sobě samému chybí ten správný moment překvapení. Následky vlastní blbosti musí prostě člověk rozchodit a - po uhrazení případných napáchaných škod, v tomto případě zaplacení vstupenky, na kterou by si jinak brousily zuby další desítky zájemců - je pokud možno vzít s nadhledem a udělat si z nich - aspoň naoko - legraci třeba na sociálních sítích nebo na blogu. Ale bohorovný nadhled v takové situaci můžete snad hrát před ostatními, ale rozhodně ne před sebou samým. S průvodkyní jsem se aspoň domluvil, že když nic jiného, budeme oba brát mé zaplacené vstupné jako "rezervační poplatek", abych se - objeví-li se ještě někdy podobná příležitost - mohl do skupiny přihlásit přednostně a podniknout druhý pokus.

Dějství druhé - o dost povedenější:

Strašidýlka

Pomalu a neplánovaně začíná vznikat zárodek specifického fotografického cyklu, kterému říkám pracovně Strašidýlka. Jde o vedlejší výsledek experimentů s tekoucí řekou: Protože mi obyčejné "Říční variace" nestačily, začal jsem kdysi zkoušet, co se stane, když fotku normálně tekoucí vody, kterou je logické snímat na šířku, pootočím o 90 stupňů a proudění z přirozeného horizontálního režimu převedu do režimu vertikálního, což je v tomto případě opravdu řádně postavené na hlavu. Pochopitelně, to už pak není "otevřené" proudění v pravém smyslu slova, ale taková fotka má podle mne smysl jen tehdy, když na ní vznikne nějaký hotový "uzavřený" obraz. Optimálně strašidýlko.

Jak to tak bývá, s jídlem roste chuť, a tak mi pomalu přestala stačit hra na náhodu a začal jsem přemýšlet, jak tyhle fotky dělat trochu s rozmyslem a jak cíleně vyhledávat takové záběry, kterým by to mohlo jako potenciálním strašidýlkům slušet. První vlaštovkou se stala fotografie s názvem Maska (když nechci před ostatními vypadat moc infantilně, používám pro strašidýlka umělecký pseudonym "masky"). Otočit říční proudy nastojato se zprvu zdálo být čiré bláznovství, ale série "Malby vytvořené řekou," jejíž profilovou fotkou byla právě Maska, si na konci roku 2021 k mému překvapení přivezla čestné uznání ze soutěže v Tokiu, a tahle fotka samotná pak ještě v roce 2023 přidala individuální čestné uznání ze soutěže v New Yorku. A to ještě po vzoru kukaček podstrkuji tento typ fotek do nespecifických kreativních kategorií typu "Fine Art" nebo "Creative", jako by pořadatelé nemohli rovnou vyhlásit kategorii "Strašidýlka" a bylo by jasno :-).

Japonský večer s haiku v pražském zenovém domečku

Před pár lety jsem celkem pravidelně chodil na zajímavá nedělní setkání s japonskou kulturou a jejími milovníky a milovnicemi do japonské restaurace Miyabi v pražské Navrátilově ulici. V neděli tam tehdy mívali zavřeno (to už dnes neplatí) a interiér restaurace se cca jednou za měsíc úplně proměnil, aby v něm mohl probíhat různorodý program během setkání několika desítek lidí - přednášky (taky jsem kdysi jednu měl - o svých dvou výstupech na horu Fudžisan), výstavy, seance čajového obřadu, ochutnávky  různých japonských dobrot, kaligrafické pokusy, recitace haiku, ikebana, atd. Zde na blogu jsem podrobněji psal např. o mimořádné příležitosti sejít se a pohovořit si s opravdovými gejšami (viz článek z dubna 2019 Viděli jste někdy opravdovou gejšu?). Podobně jako mnoho jiných věcí, i tuhle pěknou tradici rozmetal covid, během kterého restaurace nefungovala (jen jsem se tam párkrát zastavil pro krabičku vydávanou u vchodu, dovnitř se nesmělo), lidé, kteří původně dost cestovali, zůstali roztroušeni (a někdy doslova uvězněni) na různých místech na zeměkouli bez možnosti se sejít na společné akci a s mnohými z nich jsem se už od té doby bohužel nepotkal.

O to víc mě potěšilo, když si majitelka restaurace Darja Kawasumi vzpomněla, že občas píšu haiku (párkrát jsem na našich setkáních některé své kousky, které se průběžně objevují i zde na blogu, recitoval) a pozvala mě na speciální večer s touto specifickou japonskou poezií, který od Nového roku občas se svými přáteli pořádá. V lednu a v únoru to ještě neklaplo, ale na březnové setkání jsem už přišel, vlastně poprvé po čtyřech letech, protože naposledy jsem byl na zdejší akci těsně před vypuknutím covidu, v lednu 2020.

Černobílé výhledy ze zahrady Na Valech a rozkvetlý pozdrav z Petřína

Naposledy jsem byl na Pražském hradě v těsně předvánočním večeru, kdy jsem zde slavnostním lijákem završil vycházku na počest svých třináctých "volitelných narozenin" a užil jsem si nezvyklý pocit, jaké to je být na otevřeném Hradě sám bez dalších turistů. V zimě jsem neměl moc důvodů šplhat na vrch nad Prahou: Sníh od Nového roku prakticky žádný nebyl a nedostatek světla a skoro stále zatažená obloha taky zrovna nelákaly k focení. Ale jakmile ve vzduchu zavonělo jaro a jinak monotónní olověná obloha se začala trochu trhat, zašel jsem se podívat do zahrad na jižní straně přiléhajících k Hradu. Hlavně ze Zahrady Na Valech se totiž otevíraly docela zajímavě osvětlené různorodé výhledy do údolí Vltavy.

Snad mi prominete, že jsem se tentokrát zaměřil hlavně na černobílé focení, tak to aspoň v závěru článku zkusím vykompenzovat nějakým barevným rozkvetlým pozdravem, protože Velikonoce, které si na blogu jinak skoro nepřipomínám, jsou za dveřmi, tak je aspoň symbolicky připomenu.

Nedělní miniglosy č.724

 

I když jaro už je s námi fakticky delší dobu a i v tomto tradičním úvodníku ho ohlašuji už několikátý týden po sobě, až dnes máme to jaro oficiálně potvrzené i slovutnými astronomy, kteří v tom mají rozhodující slovo. Tuto neděli tedy vycházejí první skutečně jarní Nedělní miniglosy, náš svérázný blogový týdeník, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a před nedávnem oslavil už své 15. narozeniny. Paradoxně právě teď je asi největší zima za poslední měsíc (v sobotu v noci jsem po dlouhé době měl pod bundou svetr a ne jen tričko s krátkým rukávem, a přesto mi cestou domů pěkně nahlas drkotaly zuby), ale věřím, že se to do Velikonoc spraví (podle předpovědí možná i několikrát :-)) Vítám vás tedy u dnešního 724. čísla, které začínám netradičně psát už v sobotu v noci, protože v neděli mám na dopoledne už nějaký domluvený program a nevím, kdy se dostanu k psaní, tak je lepší si udělat trochu "fóra".

 

V týdnu od posledního vydání Nedělních miniglos jsem tentokrát stihl napsat jen jediný článek, který mi zabral trochu víc času, než tomu běžně bývá - článek o celkem nedávno vydané pozoruhodné knize režisérky Andrey Sedláčkové o mé oblíbené malířce Toyen - první dámě surrealismu (mimochodem, v tomto článku jsou vložené i odkazy na mé dřívější blogové články o dvou velkých pražských výstavách, které dílo slavné Čechofrancouzské umělkyně představily). Z předešlého týdne mohu ještě jednou připomenout druhý díl fotoreportáže z výletu na sever Čech, tentokrát se zaměřením na Litvínov: Deset fotek z výletu do Litvínova (a Mostu), a po delší době i jeden kousek do rubriky V řeči mírně vázané, tentokrát napsaný na poslední chvíli, doslova Vpředvečer :-). 

 

Z prachem zapadaného archívu tentokrát povytáhnu text O našich vzorech, a protože nejde o vzory osobnostní ale gramatické, není divu, že tento 12 let starý příspěvek dlí v rubrice Jazykové hrádky (jak jsem se při založení této rubriky kdysi snažil vysvětlit nedovtipnějším gramatickým puristům - když může mít Pavel Eisner z českého jazyka "Chrám i tvrz", mohu z něj snad já mít aspoň sem tam nějaké malé hrádky!), a úvahu O privátním blanickém rytíři - o tom, že starým českým pověstem v místní rozvinuté kapitalistické společnosti pšenka moc nekvete

Andrea Sedláčková: Toyen - první dáma surrealismu

Ti, kdo sem ke mně na blog chodí už nějaký ten pátek, dobře vědí, že pro malířku Marii Čermínovou, známou pod jménem Toyen, mám slabost, která trvá už desítky let. Každý pohled na její fantaskní surrealistické obrazy je pro mě vždy výletem do nádherných tajemných světů a zprostředkovaně i do duše jejich pozoruhodné autorky. Na blogu jsem o obrazech Toyen psal již dvakrát: Poprvé to bylo v roce 2016, kdy jsem se byl podívat v Muzeu Kampa na výstavě Toyen - Vidím, neboť je noc, bohužel tento článek jsem nedoprovodil fotografiemi. Tento nedostatek jsem si dostatečně vykompenzoval v roce 2021, kdy jsem publikoval, myslím, celkem poctivě udělaný článek Toyen - Snící rebelka, s více než dvacítkou zaznamenaných obrazů - tentokrát z velké výstavy v pražské Valdštejnské jízdárně. Ale ani ta výstava nebyla úplně bez vady, protože v neblahé covidové době museli návštěvníci splňovat spoustu podmínek pro vstup do expozice a jejich pobyt v prostorách výstavy byl přísně limitovaný; za normálních podmínek bych mezi fascinujícími obrazy Toyen strávil minimálně trojnásobný čas.  

Když jsem těsně před Vánoci uviděl v knihkupectví novou biografii Toyen, sepsanou filmovou režisérkou Andreou Sedláčkovou, bylo mi jasné, že knihu použiju jako vánoční dárek s postranním úmyslem vlísat se do přízně obdarovaného, aby mi knížku taky nechal přečíst. K tomu ovšem nebylo nutné přistoupit, protože pod stejným stromečkem se nakonec sešly knihy dvě, z nichž jedna byla pro mne. Od Vánoc jsem pak s touto knížkou strávil nemálo večerů a četbu jsem si dávkoval, protože je opravdu nabitá informacemi, je ale třeba říct, že informace jsou v textu podávané velmi vstřícně a lidsky, tedy způsobem, který je v přímém protikladu k některým echtkunsthistorickým exkurzům, hlásajícím především vzdělanost a rozhled daného autora. Není divu, že se tato kniha loni stala Knihou roku v tradiční anketě Lidových novin.

 

Nedělní miniglosy č.723

 

Tento víkend beru jako letos první regulérně jarní. Včera jsem se poprvé od Vánoc vypravil nahoru na Pražský hrad a když právě zasvítilo sluníčko, bylo to opravdu na krátký rukáv. Pravda, když se vpodvečer pro změnu zatáhlo a přehnala se intenzivní ledová přeprška, dobrá voděodolná větrovka se hodila. Prostě apríl jaksepatří, byť podle kalendáře má ještě chvilku čas. Ať ale právě leje nebo pálí sluníčko, je tu neděle a s ní jako obyčejně i Nedělní miniglosy, náš svérázný blogový týdeník, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a nedávno oslavil už své 15. narozeniny. Vítám vás tedy u dnešního 723. čísla.

 

V týdnu od posledního vydání Nedělních miniglos jsem opět zveřejnil dva nové blogové články. Prvním z nich byl druhý díl fotoreportáže z výletu na sever Čech, tentokrát se zaměřením na Litvínov: Deset fotek z výletu do Litvínova (a Mostu). A po deseti měsících konečně přibyla jedna nová básnička do rubriky V řeči mírně vázané, tentokrát napsaná doslova Vpředvečer :-). Z předešlého období ještě jednou připomenu malou úvahu O stěhovavých ptácích, která si klade otázku, jak tito ptáci vědí, že u nás bylo v únoru neobyčejné teplo, a proto už mohou vyrazit na zpáteční cestu z teplých krajin, ne úplně tradiční vzpomínku Mé devětadvacáté únory, v níž jsem přemýšlel o tom, co jsem asi mohl prožívat během každého ze svých prozatím čtrnácti "přestupných únorových dnů", a speciální fotoreportáž z prohlídky Kongresového centra Praha (dříve Palác kultury) Exkurze pakulturní anebo Kongresové centrum Praha. 

 

Z archívu tentokrát povytáhnu úvahu O privátním blanickém rytíři - o tom, že starým českým pověstem v místní rozvinuté kapitalistické společnosti pšenka moc nekvete,  a 15 let starou povídečku O podivném přání pana Vendelína. v níž se mimo jiné dozvíte o tom, co je to proslulá Vodseďálkova nemoc.

Vpředvečer

Děsné! Trvalo to skoro deset měsíců, co zde na blogu nevyšlo "v řeči mírně vázané" nic delšího než kraťoulinké haiku. Ještěže se čas od času objeví dobrá příležitost a dobrý důvod. Třeba začátek jara :-). 

Mimochodem, fakt dlouho jsem zvažoval, jestli název napsat dohromady nebo rozděleně. Po zralé úvaze jsem se rozhodl, že není důležité, co je správně, ale co je správněji. Takže tak...

 ----------------

Vpředvečer

Vpředvečer

jako vždycky

krásou opiju se 

     oděnou do vzpomínky.

S tvou řasou v oku

     a s tvojí chutí v puse 

vtěsnávám slova

     nepříliš symetricky

     mezi dvě úzké linky,

     mezi dvě linky rýmu.

Deset fotek z výletu do Litvínova (a Mostu)

Tento článek je pokračováním nedávného článku s dost podobným názvem Deset fotek z výletu do Mostu (a Litvínova), ve kterém jsem se zaměřil na mosteckou část naší společné jednodenní výpravy za architekturními a uměleckými zajímavostmi severu Čech. Už na konci předešlého článku jsem avizoval, že jsme po prohlídce Mostu sedli na meziměstskou tramvaj a přes Záluží u Mostu jsme dojeli až na konečnou stanici v Litvínově. Cestou jsme se dost poučili v tom, že zdejší kraj je opravdu rázovitý, a pochopili, proč paní revizorky chodí ve třech. Část cestujících znaly jménem a bylo zřejmé, že jde o notorické černé pasažéry. Někteří z odhalených cestujících se s vyprovozením mimo tramvaj smířili hned, jiní odmlouvali a ti nejdrsnější se prali a plivali. Ale z vozu nakonec vypadli všichni, takže jsme mohli pokračovat. Pak přísné paní revizorky ještě cvičně pohrozily vyhazovem jedné paní z naší skupiny za to, jakým způsobem se za jízdy držela madla. Náš hlavní průvodce, kunsthistorik Jakub Synecký, sice původně chtěl v tramvaji zarecitovat jednu ze svých básní, ale netroufl si, protože jsme si všichni uměli dobře představit, že i recitace básní je v tramvaji Most - Litvínov zapovězena, protože tramvaj je určena slušným lidem a ne nějakým básníkům!

Ze Záluží u Mostu, kterým jsme jen projížděli, žádné fotky nemám, ale kdykoli se tu ocitnu, propadám do trudnomyslnosti. Jako emeritní chemik bych měl místní chemické závody a rafinérie, kvůli kterým kdysi původní obec Záluží zanikla, snášet lépe než člověk neškolený, ale není tomu tak. Je to prostě běs už od pohledu, po čichu to není o moc lepší a velkou důvěru nebudí ani všudypřítomné výstražné nápisy. Jakmile ovšem překonáte Záluží a vjedete do Litvínova situace se o dost zlepší. Zčásti instinktivně (čím dál od Záluží, tím lépe) a zčásti kvůli tomu, co jsme chtěli z Litvínova nejvíc vidět, jsme dojeli tramvají až na konečnou ke kulturnímu centru Citadela.

Nedělní miniglosy č.722

 

 

Právě si dobírám poslední tři dny loňské dovolené, kterou jsem využil k malému výletu do Plzně a do Staňkova a bohdá ještě v pondělí využiju k focení v Praze. Zatímco dovolenkové dny jsou zcela jiné než dny běžné, neděle je u mne paradoxně velmi tradiční, takže k ní pochopitelně patří i Nedělní miniglosy, náš svérázný blogový týdeník, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a nedávno oslavil už své 15. narozeniny. Vítám vás tedy u dnešního 722. (a v letošním roce jubilejního 10.) čísla.

 

V období od posledního vydání Nedělních miniglos jsem tentokrát konečně jednou stihl publikovat dva nové blogové články. Prvním byla úvodní mostecká část dvoudílné fotoreportáže z výletu na sever Čech Deset fotek z výletu do Mostu (a Litvínova). V pátek jsem pak přidal malou úvahu O stěhovavých ptácích, která si klade otázku, jak tito ptáci vědí, že u nás bylo v únoru neobyčejné teplo, a proto už mohou z teplých krajin vyrazit. Z předchozího období ještě jednou připomenu ne úplně tradiční vzpomínku Mé devětadvacáté únory, v níž jsem přemýšlel o tom, co jsem asi mohl prožívat během každého ze svých prozatím čtrnácti "přestupných únorových dnů", a speciální fotoreportáž z prohlídky Kongresového centra Praha (dříve Palác kultury) Exkurze pakulturní anebo Kongresové centrum Praha. Z archívu tentokrát povytáhnu 15 let starou povídečku O podivném přání pana Vendelína a o rok mladší úvahu O kvadratických a jiných rovnicích.

O stěhovavých ptácích

Vrtá mi to už nějakou dobu hlavou: Prý se k nám kvůli tomu, že u nás byl letos neobvykle teplý únor, vracejí o dost dřív stěhovaví ptáci. Na první pohled to dává docela smysl. Proč by přece dleli v teplých krajích déle, než je nezbytně nutné, když už jsou u nás dobré podmínky k návratu? I když, popravdě, já kdybych už byl jednou v teplých krajích, kde je nejspíš dost teplo, jinak by to byly houby teplé kraje, nechtělo by se mi do krajů studenějších, i kdyby mi tam nakrásně slibovali únor teplejší v průměru ne o tři ale hned o čtyři stupně oproti dlouhodobému, na mě přes lehce oteplovací tendenci poslední doby pořád ještě dost studeného normálu. To, co mě na tom ale znervózňuje, je skutečnost, jak se ti ptáci, sakra, v té dálce dozvěděli, že u nás byl relativně teplý únor?

Když u nás rozkvetou o měsíc dřív sněženky nebo rozkvetou meruňky, budiž, tomu rozumím. Jsou TADY a reagují na konkrétní podmínky. Vyšší okolní teplota je vzbudí a ony si řeknou, že nastal čas. Ale stěhovaví ptáci jsou TAM, v teplých krajích. Jsou i teplé kraje kvůli globálnímu oteplování ještě teplejší, o tolik, že to ptáky přesvědčí, aby se vydali dřív na cestu?  

Jenže kdyby tomu tak bylo, muselo by se aspoň občas stávat, že ptáci vybuzení předčasným oteplením teplých krajů přiletí ještě do Zmrzlíkova, v době, kdy tu řádí arktický blizardiáš. A to jsem zatím ve zprávách ještě nikdy nezaregistroval, že by někdy z českého nebe v půlce února padali zmražení předčasně se vracející čápi, které příliš brzy aktivovalo oteplení teplých krajů.

Sledují snad stěhovaví ptáci v teplých krajích zprávy? Přikukují za okny na poblikávající televizní obrazovky, co věští teplokrajová Světlana Zárybnická? Připoslouchají, o čem si vyprávějí kolemjdoucí lidé (ale proč ti by si vyprávěli zrovna o tom, jak je kdesi daleko v mrňavých Čechách?), nebo mají své vlastní neveřejné facebookové skupiny, kde s těmi, co se odmítli trmácet za teplem a vystačili si skromně s tím, co naše chladnější kraje nabízejí, udržují na dálku čilý kontakt a dostávají od nich přesné informace? "Pod Petřínem už to narůžověle kvete!" hlásí v komentáři s patnácti ptačími smajlíky a červenými srdíčky stav pražských mandloní. "Můžete vyrazit!" Nebo dokonce existuje speciální informační ptačí síť, jakýsi BirdNet, do něhož je obyčejným lidem vstup zapovězen (ornitologům zvlášť!) kvůli speciálním přístupovým zpěvným heslům, která by se nám nikdy nepodařilo napodobit?

Ať je to, jak chce, stěhovaví ptáci přilétají. Trochu se jim divím, ale jsem rád, že se rozhodli - přes veškeré naše vzájemné hašteření, skuhrání a hlouposti, které nejen děláme, ale bohužel i opakujeme - to s námi znovu zkusit a opět se k nám přistěhovat, byť jsme pro ně jen bydlištěm přechodným. Kdoví, možná by své chování rádi změnili, ale prokleté odvěké instinkty jim to nedovolí, což by se mi zdálo smutné. U nich i u nás.

Tak si radši představuji, že jim je na nás třeba jen sympatické, že jsme ve vztahu k nim celkem mírumilovní (už běžně neprovozujeme čižbu) a podobně jako oni také občas děláme docela obyčejné ptákoviny.

Už jsem tu tenhle klip kdysi měl v článku Peter Lipa - pražský vánoční koncert. Ale jednak se to sem dnes tematicky hodí a jednak jsem byl na dalším koncertě Petera Lipy právě předevčírem a odnesl jsem si odtud kromě moc fajn hudebního i lidského zážitku i téma pro dnešní článek :-).

 

 

Deset fotek z výletu do Mostu (a Litvínova)

Domlouvali jsme se na tenhle výlet na sever Čech s přáteli, se kterými normálně chodíme především po Praze v rámci projektu Pražské domy, vlastně od začátku roku. Nakonec jsme se domluvili na první březnovou sobotu a jen jsme čekali, kolik z nás se objeví u ranního autobusu už na Florenci a kolik dalších přistoupí cestou na Hradčanské. Nakonec se sešlo deset lidí, někteří s vynikající znalostí místa, místní architektury i drobných artefaktů ve veřejném prostoru, někteří s vynikajícími organizačními schopnostmi, takže vždycky někdo lépe než já věděl, co je kolem k vidění, kam právě jdeme, kdy kde máme být, abychom něco podstatného nezmeškali, a taky odkud jedeme zpátky. Je to doslova slastný pocit, pokud jste zvyklí se za normálních okolností o vše starat sami. Nesmějí být takové příležitosti k mání často, protože bych se stal brzy rozmazlencem :-).

Ano, tentokrát jedeme nakouknout do Mostu a do Litvínova. A protože je nás deset a jedeme do Mostu, napadá mě přiléhavě "oslí můstek", že bych mohl z obou měst nabídnout zde na blogu jako ilustraci právě deset fotek; aspoň mě to přiměje odpovědně vybírat a nedávat všanc vše, co jsem cestou zachytil. V prvním článku deset fotek z Mostu a ve druhém (nejspíš až příští týden) dalších deset z Litvínova, co vy na to?

Co byste řekli, že má takové město jako Most - dříve město královské, dnes statutární - ve znaku? Inu - MOST, to by jeden neřekl. Po mostě ve znaku se prochází mezi dvěma štíhlými věžemi korunovaný dvouocasý lev s šesticípou hvězdou nad hlavou. Tedy - na lva jsme cestou nenarazili, ale Plzeň se taky zrovna nehemží velbloudy, byť je jeden v plzeňském znaku. Na obrázku je městský znak na zdi mostecké radnice, který jsem si přiblížil teleobjektivem.

Nedělní miniglosy č.721

Po nějaké době jsem o tomto víkendu zase jednou vyjel daleko mimo Prahu, tentokrát na velmi zajímavou historicko-architekturní vyjížďku do Mostu a Litvínova. Ještě bude chvilku trvat, než zpracuji obrazový materiál, ale dnes musím zpracování fotek odložit, protože přednost mají pochopitelně Nedělní miniglosy, náš svérázný blogový týdeník, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a nedávno oslavil už své 15. narozeniny. Vítám vás tedy u dnešního 721. (a v letošním roce devátého) čísla.

V období od posledního vydání Nedělních miniglos jsem opět stihl publikovat jen jeden nový blogový článek, kterým byla ne úplně tradiční vzpomínka Mé devětadvacáté únory, kde jsem uvažoval, co jsem asi mohl prožívat během každého ze svých prozatím čtrnácti "přestupných únorových dnů". Z předchozího týdne mohu připomenout speciální fotoreportáž z prohlídky Kongresového centra Praha (dříve Palác kultury) Exkurze pakulturní anebo Kongresové centrum Praha a ještě jednou přidám odkaz na svých 45 vybraných fotek z roku 2023 ve formě nové malé online galerie na mém fotowebu www.petrvapenik.cz. Z archívu tentokrát povytáhnu 14 let starou úvahu O kvadratických a jiných rovnicích a článek z roku 2014 Chvála věcí, které nedávají smysl.

Mé devětadvacáté únory

Člověk nemá zas tak moc možností publikovat článek v "přestupný den", tak si říkám, že stojí za to tuhle příležitost využít; vždyť šance přichází jen jednou za čtyři roky, podobně jako olympiáda, a co já vím, jestli se na tu příští za další čtyři roky v obrovské lidské konkurenci vůbec kvalifikuji. Dnes je to teprve můj čtrnáctý devětadvacátý únor v životě a z toho teprve (nebo už, jak se to vezme) čtvrtý v éře blogu; ostatně to platí jen o extra vytrvalých sportovcích, že si za život střihnout čtvery olympijské hry. Tak jsem si řekl, že se zkusím podívat zpětně na všechny své 29. únory a zkusím odhadnout, co jsem v té době mohl dělat.  

29. únor 1968

Ve svých necelých dvou letech jsem samozřejmě ve Staňkově nadšeně přivítal polednové politické oteplování pomalu ústící ve střídavě opěvované a zatracované Pražské jaro. Kdybych tenkrát tušil, že za půl roku přijedou opravdické tanky, asi bych se na ně docela těšil, protože ty kovové obludy báječně rachotí a umějí otáčet hlavní; nechápal bych, že dospělí z nich nejsou tak nadšeni jako já.

 

29. únor 1972

Pomalu mi končí bezstarostný předškolní věk a já už vím, že se budu stěhovat do Plzně, kde budu chodit do školy. No, že bych se toho zrovna nemohl dočkat, to se nedá říct, mnohem radši jsem si hrál na velké staňkovské zahradě. Hlavně prý nemám říkat, že už dávno umím číst, abych svým učitelům nezkazil radost z toho, že mě můžou vzdělávat. Tak jo, radost z dobře vykonané práce nic nenahradí.

 

Nedělní miniglosy č.720

 

Tento víkend jsem využil pro další vycházku s Pražskými domy, se kterými se právě pohybujeme v oblasti Soukenické ulice v tzv. Petrské čtvrti, což je mi jako Petrovi sympatické. Nějakou dobu si to budu užívat, protože budeme teď touto čtvrtí procházet tak, odhaduji,  rok a půl až dva roky, podle toho, jak nám to půjde od ruky :-). Tentokrát vlaky na rozdíl od minulého víkendu jezdí, takže dnešní Nedělní miniglosy, náš svérázný blogový týdeník, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", píšu opět z kavárny na Poříčí.z domova. 

Nebylo by ode mne hezké, kdybych zapomněl na to, že Nedělní miniglosy v tomto týdnu oslavily přesně 15 let od svého historického prvního vydání z 22. února 2009. Od té doby vyšlo 720 čísel, tedy v průměru 48 vydání do roka, což dobře odpovídá standardnímu režimu dvou letních a dvou zimních (Vánoce + Nový rok) dovolenkových přestávek. Jen drobná zajímavost z úplných počátků: První komentář se u NMg objevil až v čísle 22 a byl jím pouhý smajlík :-). První skutečné komentáře se začaly nesměle objevovat až cca po osmi měsících. Že budou tyhle texty vycházet i po 15 letech, to jsem si tehdy opravdu neuměl ani představit.

V období od posledního vydání Nedělních miniglos jsem stihl v rušném týdnu, kdy jsem chodil domů až pozdě večer, publikovat jediný nový článek, kterým byla speciální fotoreportáž z prohlídky Kongresového centra Praha (dříve Palác kultury) Exkurze pakulturní anebo Kongresové centrum Praha. Připomenu však dva články z předchozího týdne, 45 vybraných fotek z roku 2023 ve formě nové malé online galerie na mém fotowebu www.petrvapenik.cz, a článek o klasickém filmu francouzské nové vlny Bláznivý Petříček (Pierrot le Fou) režiséra Godarda z roku 1965, který v mezidobí ještě přebral web Kritiky.cz. Ještě o něco starší (ale stále připomenutelný) je shrnutí statistik blogových komentářů z celého roku 2023 v článku Komentáře a komentátoři na mém blogu v roce 2023. Z archívu tentokrát povytáhnu článek z roku 2014 Chvála věcí, které nedávají smysl.

Exkurze pakulturní aneb Kongresové centrum Praha

K bývalému Paláci kultury, dnešnímu Kongresovému centru Praha, mám dost nevyhraněný vztah. Byl jsem tam v životě snad desetkrát - na různých akcích, koncertech či přednáškách. Namátkou si vzpomínám na setkání s dalajlámou, to byl pro mě velký zážitek, taky jsem tu byl na koncertě Spirituál Kvintetu a taky si pamatuju, jak jsem jako chudý študent škudlil ze svého stipendia, abych mohl zahrát světáka a pozvat svou tehdejší vyvolenou na jeden opulentní večer s večeří a dobrým vínem do moc pěkných prostor s okouzlujícím výhledem (však ne nadarmo jsou právě Světáci jednou z mých nejoblíbenějších filmových komedií :-)). Od té doby, co obrovitá budova slouží oficiálně coby Kongresové centrum, už ale chodím spíš jen okolo, když se jdu projít po Vyšehradu nebo na Pankrác. Když se ale ozvala jedna moje známá průvodkyně, jestli se nechci přidat k prohlídce obrovské budovy na strategickém místě nad Nuselským údolím, dlouho jsem neváhal.

Vůči téhle "chaloupce" jsem byl vždycky dost chladný, což je ale jednoznačně dáno hlavním účelem, pro který byla v letech 1977 až 1981 postavena. De facto se jednalo o nový Sjezdový palác, který měl sloužit prioritně sjezdům a konferencím komunistické strany a jejích satelitních organizací (SSM, Svaz JZD, ROH, atd.). Provoz paláce, na jehož stavbě se opravdu nešetřilo a náklady dosáhly v tehdejších cenách astronomických 2,5 mld. korun, byl zahájen v dubnu 1981 XVI. sjezdem KSČ (ještě se pamatuji, jak jsme na gymplu museli přednášet na tohle téma referáty), což v očích mnohých lidí tuhle budovu naprosto znemožnilo a jen těžko si k ní pak kvůli téhle historické zátěži hledali cestu. Podobné to bylo i u mne, byť mám podezření, že kdybych na začátku věděl, že komunisté tu stihnou uspořádat jen dva své řádné slety, snášel bych i tuhle - jinak dost zajímavou - architekturu lépe.

Pozvání na prohlídku mi proto přišlo vhod a říkal jsem si, že bude dobré si v klidu a s foťákem v ruce projít interiéry, prohlédnout si architektonickou koncepci, aspoň část z celkového počtu 70 sálů a salónků a spoustu (celkově asi dvě stovky) uměleckých děl. A to jsem ještě netušil, že naše skupinka 25 lidí (i s průvodkyní) bude mít celé Kongresové centrum prakticky pro sebe, protože před námi se dveře komplexu odemkly a za námi zase zamkly, takže jsme vlastně během celé prohlídkové trasy nikoho nepotkali, pominu-li pána, který nás vpouštěl a po cca dvouhodinové procházce útrobami budovy nás zase vypouštěl ven. Ano, to je trochu jiný zážitek, než když jsou spolu s vámi uvnitř tisíce lidí.

Dnes, omlouvám se, tu bude o něco víc obrázků, ale věřím, že to pro vás bude ještě skousnutelná porce. Už takhle jsem musel hodně vybírat, fotek jsem si přinesl kolem dvou stovek, tak věřím, že šestnáct z nich jako ilustraci prohlídkového zážitku snesete.

Nedělní miniglosy č.719

 

Měl jsem původně v plánu v uplynulém týdnu zajet si do Bratislavy na jednu zajímavou fotografickou výstavu, ale nakonec jsem tenhle plán z několika různých a navzájem nesouvisejících důvodů zrušil a zůstal jsem doma v teple, které teď panuje nejen v obýváku, když zatopím v krbu, ale i venku. A protože železnice mě na víkend poněkud odstřihla od mé "blogové" kavárny na Poříčí (dostanu se jen do Radotína, odkud musím dál autobusem, metrem a tramvají - a to ještě ku Praze nedorazily traktory zemědělců, jak se to chystá na začátek příštího týdne), dnes píšu Nedělní miniglosy, náš svérázný blogový týdeník, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", z domova. Klasický nedělní homeoffice :-).

V období od posledního vydání Nedělních miniglos jsem publikoval dva nové články: V tom prvním jsem zdejším návštěvníkům zpřístupnil 45 vybraných fotek z roku 2023 ve formě nové malé online galerie na mém fotowebu www.petrvapenik.cz. V pátek jsem pak přidal článek o klasickém filmu francouzské nové vlny Bláznivý Petříček (Pierrot le Fou) režiséra Godarda z roku 1965. Z předchozího času ještě jednou připomenu shrnutí statistik blogových komentářů z celého roku 2023 v článku Komentáře a komentátoři na mém blogu v roce 2023, kde se mohli najít i mnozí z vás, a když už bilancujeme, přidám ještě jednou i odkaz na obsáhlý průřezový článek Patnácté blogové narozeniny, možná zčásti i proto, že v příštím týdnu oslaví 15. narozeniny i samotné Nedělní miniglosy, jejichž první číslo vyšlo 22. února 2009 a postupně jsme se propracovali až k dnešnímu číslu 719. No a protože rtuť v teploměru i po týdnu nadále atakuje rekordní teploty, třeba pro vás bude zajímavé si v archívním okénku ještě jednou připomenout, jak to vypadá, když celá Berounka zamrzne, jako tomu bylo právě v únoru před dvanácti lety; jako bonus přidám ještě 14 let starý text O devětadvacátém, kterak si můj dědeček z nějakého drobného dvacetistupňového mrazu nic nedělal, protože si dobře pamatoval, že "v devětadvacátém" bylo ještě mnohem, mnohem hůř.

Bláznivý Petříček (Pierrot le Fou)

Během svých vysokoškolských studií jsem opravdu hodně času věnoval filmům. Chodil jsem na spoustu klubových představení hned do několika filmových klubů, o tom hlavním z nich - na pražském Českém vysokém učení technickém jsem tu dokonce už kdysi psal v článku Jak jsem našel svůj filmový klub. Viděl jsem tehdy kompletního Ingmara Bergmanna (většinou v původním švédském znění se simultánním překladem), notnou porci francouzské nové vlny, řadu tehdy obtížně dostupných filmů slavné československé nové vlny, průžez toho nejlepšího z moc zajímavých světových kinematografií. Někdy to byla nezapomenutelná paráda, jindy úplný úlet, tak už to bývá, když tvůrce i divák hledají. No a někam mezi parádu a úplný úlet (blíž tedy k druhému uvedenému) jsem si tehdy zařadil proslulý Godardův film z roku 1965 Bláznivý Petříček s Annou Karinou a Jean-Paulem Belmondem v hlavních rolích.

V posledních letech jsem si několikrát - bohužel hlavně v souvislosti s úmrtím tří hlavních osobností, které se na filmu podílely (Anna Karina zemřela v roce 2019, Jean-Paul Belmondo v roce 2021 a režisér Jean-Luc Godard v roce 2022) - na film vzpomněl a snažil jsem si ho vybavit z desetiletími značně zanesené paměťové buňky. Zůstaly tam jen střípky, hlavně úplný zmatek z viděného, neodbytný pocit nudy a jedna scéna, kdy se náhle hlavní mužský představitel otočí do kamery a překvapené partnerce to vysvětlí tak, že  chce jen pozdravit diváky; ostatně v jiné fázi filmu hovoří přímo k divákům i ženská postava, snad aby nějak vysvětlila (ovšem marně) své těžko odhadnutelné jednání. 

Mluvit o ději je u tohoto filmu, domnívám se, úplně zbytečné. Snad je možné říct, že mužská postava, onen bláznivý Petříček (byť vždy protestuje, že se jmenuje Ferdinand) odejde od své rodiny, nejspíš aby se rozžehnal s nudou a "šosáckou" společností, kterou levicoví intelektuálové co svět světem stojí považují za nejprudší jed, a vyrazí na nijak zvlášť zacílenou cestu s mladou milenkou. Jde o celkem normální cestu, takže se při ní kradou auta, trochu se střílí, trochu se miluje, hodně se čte a vedou se (často zcela mimoběžné) intelektuální řeči. Chvílemi to jde jen ve dvou, ale různorodým způsobem toxická společnost se připomíná, kolem páru se rojí divní lidé a sem tam je třeba někoho zabít, aby mohla show pokračovat, byť je předem jasné, že žádný velký happy end se čekat nedá.  

Vybraných 45 fotek z roku 2023

Posteskla si mi nedávno jedna dáma, která už má doma na zdi koupené dva moje obrázky a právě zvažuje, zda se pořízením třetí fotky definitivně zařadit mezi mé sběratele, že mám na svém fotowebu málo novějších fotek. To má samozřejmě pravdu, protože udržovat webové stránky opravdu stále aktuální a průběžně je obohacovat o všechno, co se celkem vydaří, je bohužel nad mé možnosti časové i morálně volní. Aktualizace dělám - pokud vůbec - nárazově jednou za čas, maximálně přidám do konkrétní kolekce něco opravdu speciálního, jednu nebo dvě nové povedené nebo třeba oceněné fotky, ale nejde rozhodně o žádnou příliš soustavnou práci. K přísnější a systematičtější inventuře jednotlivých webových galerií se dostanu jednou za uherský rok, takže se při nich taky vždycky nedostane na nejnovější kousky. A přitom třeba vinaři své mladé produkty umějí dokonale marketingově využít, mají svoje legendární Beaujolais nouveau a vína svatomartinská, přičemž natěšení konzumenti se již dlouho předem nemůžou dočkat, až se ozve startovní výstřel a sezónní koštovačky a prodeje se náležitě rozjedou. 

A tak jsem si řekl, že je nejvyšší čas naskočit na podobnou vlnu i se svými fotkami a připravil jsem pro všechny, kteří se na moje obrázky rádi koukají, čistě subjektivní autorský výběr 45 fotografií, které jsem pořídil v roce 2023 a které považuji za nejvydařenější nebo nejzajímavější. Vím, číslo 45 na první pohled vypadá trochu podezřele, ale jednak patří v posledním roce z čistě soukromých důvodů k mým oblíbeným, jednak to představuje (se zahrnutou dovolenou) přibližně jednu fotku týdně a jednak na webu používám jako grafický základ fotogalerie, které mají 9 snímků na obrazovce, takže je praktické vybrat si nějaký násobek devíti, aby nic nepřečuhovalo či naopak nedočuhovalo. Tuhle online "výstavu" jsem zařadil do záložky E-xpozice, kam dávám podobné příležitostné výběry, byť jsem i to posledních pár let dost zanedbával. Kdoví, třeba se z toho postupně na mém fotowebu stane tradice, podobně jako se to stalo s Beaujolais, a moji sběratelé i noví adepti na ně již budou několik týdnů předem nedočkavě vyhlížet nový roční příspěvek, aby jim nic opravdu zajímavého neuteklo, a budou se při tom samozřejmě i předhánět s objednávkami :-).

 

Nedělní miniglosy č.718

 

Na minulý - veskrze jarní - týden jsem měl velké plány, které nakonec ustoupily pracovním povinnostem a hlavně ne úplně optimálnímu zdravotnímu stavu, byť se nakonec virové jacísi (snad) spokojili s tím, že mi na pár dní zabránili v mluvení (protože účelové skřehotání po dočasné ztrátě hlasu za mluvení opravdu nepovažuji). Ale aspoň jsem měl příležitost o víkendu dohnat pár fotografických a čtenářských restů (tedy, asi tak 2 % z nich) a vybrat zdravici pro "Haikukai", pondělní setkání příznivců haiku v japonské restauraci Miyabi, kam jsem byl pozván, ale na které v zájmu zdraví účastníků raději osobně nedorazím, aby se náhodou všichni tvůrci haiku - podobně jako já - v dalších dnech nuceně neodmlčeli :-). Nedělní tradiční program se ale nemění, takže je mi potěšením přivítat všechny pravidelné, občasné i náhodné návštěvníky u dalšího, už 718. vydání Nedělních miniglos, našeho svérázného blogového týdeníku, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu".

V období od posledního vydání Nedělních miniglos jsem publikoval dva nové články: Prvním byl již tradičně v této době vycházející zevrubný vhled do blogových komentářů z celého roku 2023 v článku Komentáře a komentátoři na mém blogu v roce 2023, kde se mohli najít i mnozí z vás. A protože celý týden měl opravdu poctivé jarní parametry, druhý článek Fíkový otec a syn pojednává o mém jednoduchém "indikátoru příchodu jara", který propojuje krásný řecký ostrov Lefkada s mým dobřichovickým obývákem. Z předchozího období mohu ještě jednou nabídnout vzpomínku O hrdosti a (ne)dobíhání vlaku, obsáhlý průřezový článek Patnácté blogové narozeniny nebo svůj nový překlad Morgensternovy básničky Koleno.  No a když rtuť v teploměru právě atakuje rekordní teploty, třeba pro vás bude zajímavé si v archívním okénku připomenout, jak to vypadá, když celá Berounka zamrzne, jako tomu bylo právě v únoru před dvanácti lety. 

Fíkový otec a syn

Jedno z mých nejoblíbenějších míst na Lefkadě je horský klášter Agia Paraskevi. Od přímořské planiny kolem Vassiliki se k němu musí vystoupat přes jednu podhorskou (Sivros) a jednu horskou (Agios Ilias) vesnici asi do nadmořské výšky 800 metrů, kde se doposud jednolité prudké stoupání cesty na chviličku "zlomí" a na malé plošince s velkolepým výhledem, obklopené několika majestátními duby, kterým musí být několik set let, je malá oáza zeleně s několika neobývanými klášterními budovami a samozřejmě kostelem, který byl před pár lety zrenovován a běžně se v něm konají víkendové bohoslužby. Každý poutník, který tudy pokračuje dál do nejvyšších hor ostrovního vnitrozemí, si zde může odpočinout a nabrat síly, což jsem učinil i já, když jsem tudy procházel poprvé, pěšky, ve žhavém srpnu 2003. Už tehdy mě zaujal zdejší obrovitý fíkový strom, který tvoří dominantní prvek malé klášterní zahrady (mimochodem, na podzim po deštích v ní rostou krásné hnědé hřiby).

Mám k tomu místu opravdu speciální vztah, je mi sympatické svou odlehlostí, atmosférou, svým zvláštním mikroklimatem, tichem, které zde po většinu času vládne (tedy mimo hlavní letní sezónu, kdy kolem přece jen čas od času projedou vozidla turistů, lačných po poznávání vnitrozemí), jindy je tu slyšet jen vítr přinášející pár zvuků ze vzdálené vesnice v údolí a tradičně i klinkání zvonců stáda koz, které se tu někde v okolí na horských svazích pase. Když jsem tu byl poprvé, kolem vedla jen úzká kamenitá pěšina. Teď tu vede široká asfaltka, která je ale v místech kláštera tradičně poseta spoustou kozích bobků. Rád tu sedávám vpodvečer, poslouchám zvuky hor a čichám vůně nepříliš úrodné horské půdy i všeho, co na ní roste. Kdybych se někdy rozhodl žít úplně mimo společnost, bylo by to tady.

Komentáře a komentátoři na mém blogu v roce 2023

I letos mě samozřejmě kromě toho, co se vše událo v minulém roce (shrnul jsem to hned po Novém roce v článku Co mi také přinesl rok 2023?) zajímalo, jak to vlastně loni bylo s vašimi komentáři. Příprava "komentářové statistiky" je sice docela pracná (podklady si připravuji postupně po večerech tak, abych začátkem února byl připraven), ale zato je to velmi praktické ohlédnutí za celým rokem, protože musím vzít do ruky nejen každý napsaný článek, ale dokonce každý z tisíců komentářů, abych se podíval, který milý čtenář (ve většině případů to tak je, moc děkuji :-)) mi ho zanechal a co jím řekl nebo možná chtěl říct. Tak se pojďme zase jednou podívat na vaše komentáře očima statistika, který umí pracovat jen s kvantitou a nikoli s kvalitou, ale i tak jeho závěry snad mohou přinést některé zajímavé informace.

Jako obyčejně u tohoto typu článku začnu jednou metodologickou poznámkou: 

Hlavní část statistiky tvoří komentáře všech článků publikovaných během roku 2023, které byly pořízeny do konce ledna 2024. Samozřejmě jsem zpracoval i komentáře ke starším článkům, kterých bylo tentokrát jen několik, ale tyto starší komentáře se v hlavní roční statistice u konkrétních komentátorů neobjeví. Zahrnul jsem je ale pochopitelně do úvodních celkových čísel.

Když všechny komentáře, které na mém blogu v roce 2023 přibyly, spočítám dohromady, mohu říct, že v loňském roce se u mých článků objevilo celkem 3374 komentářů, což bylo o 5% méně než o rok dříve. Z uvedeného počtu bylo 1843 komentářů od vás - návštěvníků, dalších 1531 komentářů byly moje odpovědi, v tom poměru jsme se od minulého vyhodnocení prakticky neodchýlili. Do statistiky nezapočítávám zjevně spamové komentáře, které jsem během roku většinou co nejrychleji vymazal, což letos byly výhradně komentáře reklamní povahy a v minimálním počtu (určitě jich dohromady nebylo víc než 10). Hlavním rozdílem oproti předcházejícímu roku byl mizivý počet komentářů k starším článkům (za celý rok jich bylo pouhých 13). naproti tomu u 143 nových článků publikovaných v roce 2023 se celkem objevilo 3361 komentářů, což je i přes drobné snížení počtu článků v porovnání se stejně spočítanými hodnotami za rok 2022 o 1,1% více a odpovídá to průměrnému počtu 23,5 komentáře na každý článek.