čtvrtek 25. ledna 2024

Patnácté blogové narozeniny

Dnes to bude trochu delší, aby si při dnešní speciální příležitosti mohli všichni pravidelní, občasní i naprosto náhodní návštěvníci vybrat právě to, co pro ně bude zajímavé a co se jim bude zdát sympatické. Ano, tou speciální příležitostí jsou dnešní patnácté narozeniny mého blogu. Podíval jsem se do jednotlivých blogových sezón a z každé jsem vybral dva nebo tři články, které mi připadlo příhodné dnes maličko zviditelnit. Zčásti jsem pro to využil i obdobný článek k desátému jubileu (možná těm z vás, co mají skvělou paměť, budou připadat některé formulace známé a již použité - to proto, že již před pěti lety použité byly).  

Tak žádné velké úvodníky a pojďme na to. Máme tu pěkně jeden rok za druhým - od toho prvního až k patnáctému:

 
Rok první (2009):
 
Tělem cloumá horečka, která snad částečně omlouvá mé noční konání. Ráno zjišťuji, že jsem si založil blog a zveřejnil na něm první článek. Nikdy jsem si nepsal deník a rozhodně nemám "literární sicflajš", tak jsem opravdu zvědavý, jak dlouho to vydržím. Ale co, když za měsíc odpadnu, nic se nestane, protože ze čtenářů, kteří ke mně nechodí, to logicky nikdo nepozná. A odpadá prý nejmíň devět z deseti... Měsíc? Proboha, o čem budu celý měsíc psát?

To je přece blbé psát o docela normální bouřce, ne? Už vidím ten majestátní nadpis: Můj fascinující zážitek s obyčejnou bouřkou. Párkrát zablýskne a pán hned běží k počítači a píše článek o tom, co každý zná a sám mockrát prožil. K čemu je něco takového? Proč psát o věcech opakovatelných a každému důvěrně známých? A dá se vůbec napsat něco o obyčejné bouřce, aby se to dalo přečíst třeba i za rok?
 
Je to divný pocit, jako byste se procházeli centrem města nazí. Už zkoušet psát poezii je, myslím, dostatečná úchylka na to, abyste dostávali propustku do normálního života jen na chvilku a kontrolovaně. A když zmáčknete tohle tlačítko, rázem do vašeho nitra uvidí celý svět. Co si ti lidé pomyslí, když zmáčknu "PUBLIKOVAT"? Ale co, proč se bát, stejně to tu nikdo nečte. S jediným pravidelně se vracejícím návštěvníkem jsem se po čtvrt roce rozhádal a jiní nejsou na obzoru. Takže se nebudu producírovat nahý na Václaváku ale maximálně tak na polní cestě na kraji vesnice. Tak jo, snad jsou dnes všichni vesničani v hospodě a nikdo mě neuvidí! Klik...

 
Rok druhý (2010):
 
Prostý jednovětý deníkový záznam by byl jistě jednodušší a srozumitelnější: "Dnes, 1.února 2010 jsem dočetl (pokolikáté už?) svou oblíbenou Vančurovu knížku Rozmarné léto." No jo, ale když nechci, aby tenhle blog byl prvoplánovým deníkem, měl bych asi tuhle stručnou poznámku naformulovat nějak jinak. Jeden čtenář pochopí, že jde vlastně o prostý deníkový záznam, druhý čtenář si třeba těch pár nevěcně nadbytečných slov polaská chuťovými buňkami jazykového gurmána, třetí zakroutí nechápavě hlavou, že Vápeník už má nejspíš delírium. Každý čtenář má od blogu vlastní klíč, který pasuje jen do některých komůrek. Jen aby přišli aspoň ti tři!

Pořád jen píšu a píšu a přitom ostatní dávají na své blogy spousty fotek. Že bych to taky zkusil? Jak se to vlastně dělá? Už takhle mám potíž s publikováním jednoduchého textu, můj přenosný internet si nějak nerozumí s administrací blog.cz a někdy musím zkoušet uložit článek třeba dvacetkrát, než se mi to konečně podaří. A kolikrát jsem už o kusy napsaného textu nebo i celý hotový článek přišel... Zrovna jsem si přivezl pár podivných fotek z návštěvy rodičů ve Staňkově, tak bych to s nimi mohl zkusit. Stejně je to tu nejspíš jediné místo, kam se odvážím své fotky pověsit, aby je mohli cizí lidé okukovat...

Myslel jsem si, že až někdy budu chtít napsat své první haiku, zařídím si klidný večer, zatopím si v krbu, sednu si k psacímu stolu, na kterém bude čerstvý bělostný papír, zhluboka se zamyslím a začnu tvořit. Ve skutečnosti to bylo ve vymražené noční tramvaji, na šedém tvrdém plastovém sedátku, na kus rychle utrženého papíru nebo snad dokonce na nějakou účtenku, propiskou, která vynechávala, a o žádném tvoření nemohla být řeč, protože všechno bylo dávno hotové i bez mého přičinění a stačilo jen dobře poslouchat a pak to zapsat bez gramatických chyb. Když se člověk narodí poprvé, moc si to nevychutnává, a i kdyby v tu chvíli měl sebevětší touhu popsat své pocity, stejně ho nepustí k počítači. Naštěstí mám srovnání a řeknu vám upřímně: Narodit se podruhé je o moc lepší!

 
Rok třetí (2011):
 
Můj nejdelší den v životě trval snad roky a každá vteřina se vlekla tak líně, že i Albert Einstein by nad tím kroutil hlavou. Není nezbytné pohybovat se rychlostí blízkou rychlosti světla. Stačí stát bezmocným strachem rozklepanou nohou na zdánlivě pevné zemi a být duchem tam, kde se rozdováděná země právě vyškubla z opratí. Po pár hodinách se naštěstí čas opět rozběhl a já věděl, že musím využít toho, že hodiny prozatím opět tikají, a vyrazit na dlouhou cestu do míst, kde jsou tyhle živly doma, i když tam nejspíš budu houby platný.

Příspěvek na blog se dá psát leckde, ale myslím, že zas není tolik lidí, kteří svůj blogový článek psali na samotném vrcholu hory Fudži. Tedy - přesněji řečeno aspoň rozepsali, protože pak dorazil ledový vichr a po zbytek noci až do fascinujícího východu slunce jsem měl úplně jiné starosti než cizelovat svou reportáž.
 

Rok čtvrtý (2012):
 
Jo, mám rád dobré filmy. A dobré filmy většinou točí dobří režiséři. Ještě lepší filmy točí výborní režiséři (dobře, některé výjimky potvrzují pravidlo). Ale jsou režiséři, u kterých pravidlo, že točí skvělé filmy, nic nepotvrzuje, protože výjimku byste u nich hledali marně. Jednomu z takových nemnoha režisérů, Miloši Formanovi, jsem napsal článek k 80. narozeninám, i když ho nejspíš vůbec nezajímalo, jak jsem se k jeho filmům dostal. Prý si ten článek přečetl a udělal mu radost, dozvěděl jsem se, byť jsem vůči takovým zprávám a priori nedůvěřivý. Ale pár lidí, kteří mají taky rádi Formanovy filmy si článek přečetlo. Jako by to nestačilo! 

Řecká Lefkada je už 21 let mým zamilovaným ostrovem a tak není divu, že se některé články zde na blogu týkaly a týkají právě jí a má dokonce svou vlastní rubriku. Jak jsem zjistil, celkem inspirativní pro lefkadské turisty, kteří se nechtějí jen válet u moře, ale chtějí mít dobrý a široký rozhled po vší té kráse, byla moje fotoreportáž z výstupu na tamější nejvyšší kopec. Měřeno himálajským okem - krtinec, pouhých 1182 metrů nad mořem. Ale pěkně poctivě od mořské hladiny, ne takové fejkové metry jako v našich horách.
 
 
Rok pátý (2013)
 
Blogové čtenářstvo dává většinou přednost úderné stručnosti před vykecáváním, což poznávám pokaždé, když můj - jistě skvělý - patnáctistránkový text nemá tak vřelou odezvu, jakou by si podle mého skromného mínění zasloužil. Jednou jsem byl ale ke stručnosti donucen pravidly literární soutěže. "Každý účastník musí svou povídku na striktně určené téma vtěsnat do pouhých 1800 znaků včetně mezer," pravila litera nesmlouvavého zákona. V tomhle rozsahu prostě mnoho vzájemně provázaných literárních motivů nerozvinete, protože to musí frčet!
 
Udělat si fotografickou výstavu, to nebyl nikdy můj sen ani moje ctižádost. Ale kdo měl pořád odpovídat na otázky, kdy už svoje fotky konečně vytisknu a ukážu očím zvědavců? Dobře, udělám to. Jednou by člověk měl vyzkoušet všechno podnětné a uspořádat si výstavu, to tedy fakt umí přinést spoustu různorodých zážitků. Hmmm, jednou za život, to se snad snese...
 
 
Rok šestý (2014)
 
Jsou zážitky, které člověka ve středu Evropy nepotkají, a když náhodou ano, mají aspoň jiné jméno. I když povětrnost tu taky bývá občas divoká, meteorologové ji tu nikdy nenazvou tajfunem. To v japonském Kyotu se tajfun zažít dá, jak jsem si potvrdil při své druhé velké japonské cestě.
 
Občas se člověk neubrání náporu vnějších okolností a rozhodne se připojit pár řádků k i nějakému aktuálnímu společenskému tématu, samozřejmě s rizikem, že se na jeho článek slétnou jako hašteřiví supi zastánci sice naprosto odlišných, ale o to hlasitěji vyjadřovaných názorů a autor dostane po hubě pěkně z obou stran. Ještěže mám tak kultivované čtenáře, že jejich případné políčky spíše hladí a zatnutá pěst slouží nejvýš jako projev náhlého ataku  radosti.
 
 
Rok sedmý (2015) 
 
Často bychom někde chtěli být a nemůžeme, jindy se zase přichomýtneme tam, kam jsme se ani ve snech netroufali dostat, tyhle věci bývají v životě docela vyvážené. Blog někdy může docela dobře informovat o tom druhém uvedeném případu a - když holt není k dispozici lepší rozumná možnost - aspoň neuměle a neplnohodnotně nahrazovat ten první. Jaj, kde všude bych v těch uplynulých patnácti letech býval rád byl, kdyby to jen trošku šlo! Ale když už to opravdu nešlo, aspoň jsem za sebe poslal náhradníka v podobě blogového článku. Jasně není to ono. Na dálku nikdy nic není ono!

"Slova, slova, slova," říká ústy jednoho slavného prince nejmenovaný kolega literát. "Slova, obraz, zvuk," parafrázuji jeho dávný albětinsko-dánský feudální výrok já. Slovům a obrazům dávám, myslím, prostor dostatečný, ke zvuku sahám jen zřídka, protože mi to dá o dost víc práce než tradiční průměrné 3-4 hodiny na jeden článek. Ale v tomhle průřezu životem blogu by ani zvuk neměl chybět. Tak teď už zbývá snad jen tanec, ale to bych vám opravdu nepřál!

 
Rok osmý (2016)
 
Čas od času mají blogy a blogeři tendenci se nějak poměřovat mezi sebou, i když to ve skutečnosti nejde a každé měřítko je jinak zavádějící. Ale to neplatí zdaleka jen pro blogy, ale i pro mnoho jiných poměřování, a přesto je náš svět často nesmyslným poměřováním doslova posedlý a úplně utéct se od toho asi nedá. Pro mne a pro můj blog z takového jednoho poměřování vyplynul pozoruhodný zážitek z večera, který - nejspíš proto, že většina lidí přišla v gala - byl podle slavnostních propozic rovnou galavečerem. Podle některých názorů by to měl být jeden z vrcholů blogerova života, mně to přišlo minimálně jako dobrý podnět pro další z článků.
 
Rád se špacíruji po Praze, ať už sám nebo s doprovodem někoho znalejšího než jsem já. Takto jsem se kdysi "přifázoval" k projektu Pražské domy, se kterým chodívám po Praze jednou měsíčně už skoro 9 let pěkně dům od domu. A dělá mi radost při takové příležitosti poslouchat historický výklad a fotit: Stojím, poslouchám - donucen okolnostmi mít na focení čas a neodbíhat. Někdy vznikne netradiční blogová reportáž jako tahle - z půdy Emauzského kláštera, jindy jedna fotka, která se odpoutá od místa původu a zůstane mi jako upomínka chvíle a zážitku.
 
 
 
Rok devátý (2017)
 
O čem ale pořád psát, ptají se často ve svých příspěvcích blogeři. O čem? O čemkoli. Zajímavě o věcech nezajímavých, obyčejně o věcech neobyčejných, vtipně o věcech vážných, poeticky o věcech prozaických. O věcech, které mohou někoho potěšit, byť by to byl shodou nepříznivých okolností jen autor samotný. O sobě, i když to tak na první pohled nevypadá a někdy si to tak ani nepřejeme. Neříkám, že všech 2411 článků, které od jednoho mátožného chřipkového dobřichovického večera během těch patnácti let vznikly, je právě takových, to zcela jistě ne. Ano, chtěly by být a pár z nich možná i je. I když jsou někdy témata blogového vyprávění na první pohled obskurní.
 
 
 
Rok desátý (2018)
 
Už v roce 2015 jsem se díky svému blogovému článku o domě U obrázku Panny Marie na Kampě seznámil s jednou báječnou rodinou, která tam bydlí a se kterou jsme i po létech dál v kontaktu. Když se po nějaké době udál v tomto domě nefalšovaný zázrak, byl jsem naštěstí dostatečně blízko, abych ho zaznamenal, což - s mnohem větším dosahem - pak po mně udělali i další autoři. Když na každém existujícím blogu bude jedno svědectví o opravdovém zázraku, říkám si, to by bylo, aby se svět poznenáhlu neproměňoval k lepšímu.
 
Dokud mi ještě některé přihrádky mé paměti slouží (ale pozor, opravdu jen některé), pokouším se vybrané vzpomínky zaznamenat pro časy, kdy je budu moct nadšeně znovuobjevovat, pokud ovšem nezapomenu i to, jak se do svého blogu dostat. Třeba vzpomínku na to, jak jsem se naučil číst a co z toho pro mě jako pro křehké dítě taky vzešlo.
 
 
Rok jedenáctý (2019)
 
I když maturovat bych z ní znovu nechtěl, přesto mám rád češtinu. Nejen, že o ní občas přemýšlím a občas nadávám nad jejím przněním, ale snažím se ji i prakticky - bez nějakých obzvlášť děsuplných následků - používat. Na blogu jsem si kvůli tomuto svéráznému jazyku založil speciální rubriku Jazykové hrádky, protože když může Pavel Eisner mít svůj Chrám a tvrz, mohu snad já mít aspoň malé hrádky" :-).
 
Inspirace je obtížně zachytitelná nevažitelná substance, které se místy nedostává a jindy naopak stačí malý podnět a jako mávnutím kouzelného proutku z ní přestane používáním ubývat. Nastává to v pohádkách a ve šťastnějších případech i ve skutečnosti, kterou lze ovšem v podobném případě s pohádkou snadno zaměnit.
 
 
Rok dvanáctý (2020)
 
Když nás skoro všechny uvrhla - aspoň zpočátku - nevyzpytatelná pandémie do soukromí našich obýváků, pracoven a ložnic, dalo se na to reagovat všelijak. Někdo začal s chlastem, jiný zvládl plynnou kantonskou konverzaci, prostě každý podle svého gusta. Já jsem se rozhodl okouknout, co všechno nabízejí omezené možnosti mých šuplíků a začal jsem na tom základě sestavovat trochu bláznivé a do různých barev laděné koláže. "Jestli je ještě máte, rád bych je zařadil do své nabídky," napsal mi s odstupem jeden známý galerista, který asi zprvu nepochopil, že šlo o dílka výhradně dočasná, protože cesta v jejich případě byla důležitější nežli cíl.

Zdaleka ne všechny zdejší blogové texty si přejí přímo rozesmávat, i když úsměv, jak připouštějí, vyvolávají rády. Občas se nesměle a obezřetně - protože to nikdy není snadné - dotýkají i veskrze neúsměvných témat, jako třeba jeden článek ze vzpomínkové rubriky, který zabrousil do časů mého povinného školního docházení.
 
V tomto roce se nám do věčných blogových lovišť odebrala moje původní blogová platforma blog.cz. Není možná od věci si připomenout, s jakou bilancí jsem se stěhoval do nového prostředí blogspotu. Připadal jsem si jako emigrant opouštějící zemi, kterou obsadili okupanti, a proto se do ní už nikdy nebude možné vrátit. Po dalších více než třech letech opatrně připouštím, že jsem na nové adrese našel nový domov, i když některé věci už nebudou nikdy fungovat jako dřív. Ale to - mezi námi - není vůbec jen výsada blogu.
 
 
Rok třináctý (2021)
 
Moje jazyková vybavenost není nijak obzvláštní. Kupříkladu německy jsem se nikdy neučil a neumím ani pořádně pozdravit či poděkovat. O to větší dobrodružství je pustit se do překládání poezie v takovém neznámém jazyce, což jsem učinil v dobré víře, že Christian Morgenstern měl takovou zálibu v nesmyslech, že by snad pro něco takového měl mít pochopení. 
 
Věren svému ne zas tak často utuchajícímu životnímu optimismu, většinou na dotaz Jak se máte? odpovídám, že báječně. Co na tom, že to právě za moc nestojí, co je komu do toho? Asi jsem příliš majetnický na to, abych se s někým dělil o své splíny, které si žárlivě střežím jen sám pro sebe. 
 
 
Rok čtrnáctý (2022)
 
V posledních letech jsem se pustil nejen do focení a do vystavování fotek, ale občas se snažím svoje fotky poslat i do mezinárodních fotografických soutěží, aby se - a já samozřejmě s nimi - otrkaly v pořádné konkurenci nepočítaných dalších fotografů z celého světa.  Ostatně napadá vás ještě nějaký jiný obor, kde by vládla větší konkurence než právě v oblasti fotografie, kterou se cítí být povolány prakticky provozovat stamilióny lidí?
 
Někdy se kuriózní shodou náhod člověk dostane do soukolí příběhu, který jako by osnovala a poháněla kupředu nějaká tajemná síla mimo naši kontrolu. Pak stačí třeba prohlédnout si večer po návratu z práce nové přírůstky do nádražní knihobudky a jízda jako na horské dráze vstříc netušeným peripetiím může začít.

 
Rok patnáctý (2023)
 
Jak se někdy říká, čím víc fotek vidíš, tím lepší jsi fotograf. Proto se taky občas snažím chodit na zajímavé fotografické výstavy. Některé jsou zapomenutelné (o těch se na blogu většinou speciální články neobjeví), ale jiné jsou tak povznášející, že se nedá odolat pokušení navnadit pro tuhle věc ještě někoho dalšího.

Blog je ovšem dobrý i pro speciální příležitosti. Když třeba chcete někoho obdarovat pár verši, není třeba pronajímat si hned poštovního holuba, ale stačí nový text zveřejnit a naznačit, komu je prioritně určen. Popravdě, přesná dedikace je zbytečná, protože "se ví"...
 
 
Ano, dnes to bylo o něco delší, ale zas je to jediný vložený článek mezi Nedělními miniglosami, které, napadá mě, v tomto textu nikde nezmiňuji, možná proto, že budou mít brzy své vlastní půlkulaté jubileum :-). Zbývá dodat jen jedno velké DĚKUJU, které patří všem, co mě na téhle dlouhé cestě doprovázeli a nadále doprovázejí - někteří skoro od začátků, jiní pár let, měsíců, týdnů či chvil. Bez vás by to celé nemělo smysl. 

Plány si nedělám, ale do šestnácté sezóny nakouknu. Jestli se nakonec její dveře otevřou dokořán, nebo zůstane jen u kontrolního pohledu špehýrkou, to se v příštích týdnech ukáže.

Jak jsem psal už před pěti lety, všem nám dnes opět přesně v jedenáct hodin v noci připiju dobrým narozeninovým vínem. Kdo bude chtít a bude mít uši nastražené, uslyší z dálky určitě aspoň cinknutí. 
 
Takže tedy - milí přátelé, přicinkněmež! :-)

34 komentářů:

  1. Za patnact let se zmenilo mnohe, vlatne uz je svym zpusobem jina doba...nakonec se zmenila i blogova platforma, ale tvuj blog prezil a je tu stale....

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jednou už měl na kahánku, právě v okamžiku, kdy končil blog.cz. Ale řekl jsem si, že by blog měl skončit s parádou a radostnými pocity a ne, když je člověk nakvašený a znechucený :-).

      Vymazat
  2. Je škoda, že zánikem B.cz vzalo za své spousta skvělých blogů, a je štěstí že se spousta mých oblíbených přestěhovala a dál si na nich můžu vesele i smutně číst. A k těm druhým patří i tvůj patnáctiletej puberťák. I když na druhou stranu je to puberťák slušně vychovaný ke kterému ráda chodím na návštěvu.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Však ti naši budou téměř vrstevníci ne? :-)

      Vymazat
    2. téměř. Zakládala jsem ho stejně jako fb. v roce 2011

      Vymazat
  3. Patnáct let je neuvěřitelný věk nejen pro generaci Z, shledávám nikoliv bez rozechvění petravapenika kmetem mezi blogy!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jak už jsem říkal na onom vyhlašování blogera roku před lety, když jsem viděl mladičké adepty: Čerf je Jaromírem Jágrem českého blogu! :-)

      Vymazat
    2. To bych si dala na hlavní stranu do titulky!:) A všechno nejlepší k patnáctinám, za tři roky se tvůj plnoletý blog už může vydat vlastní cestou...:))

      Vymazat
    3. Taky už jsem přemýšlel o tom, že bych mu mohl dát k osmnáctinám svobodu. jenže to jsou ještě tři roky! :-)

      Vymazat
  4. Poslat někomu pár vřelých řádech po poštovním holubovi je romantické.
    Obzvlášť v roce Holuba.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Holubi jsou pomalí. Expresní firmy nabízejí poštovního rorýse.

      Vymazat
    2. Ale dobře vycvičený poštovní purclík udělá při předávce v letu pukrle.

      Vymazat
    3. Pravda, kam se hrabe rorýs na pořádného pražského rejdiče! :-)

      Vymazat
  5. Tak tohle je pořádná porce čtení. Děkuji za ní a jdu na to, opravdu se těším! PS: Jevit se v Jevanech není pro Obamova psa věcí vkusu ale dobrého skusu =)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. On se mi ten článek trochu vymkl z rukou. Vybrat jen jeden článek za rok bylo strašně omezující, no a dva, to už jsou zase Psohlavci :-).

      Vymazat
  6. Blahopřeju, to je výdrž, a jak psáno výše, pořádná porce čtení (i tohoto příspěvku včetně odkazů). Jen tak dál, pane kolego, neodkládejte pero ani foťáky, i kdyby vám měly ruce upadnout.
    (Sám budu za tři dny slavit 11. narozeniny zde na Googlu. Ale s prvním blogem jsem začal v roce 2004, ještě dnes je z něj na interentu něco přes 300 příspěvků.)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju, za blahopřání i za toho kolegu :-). Zatím foťák unesu a ruce to snášejí chvalitebně, tak se budu snažit v tomto režimu ještě nějakou dobu setrvat. Hmmmm, 2004... Panejo!!

      Vymazat
  7. Netuším, jak dlouho k tobě nakukuji a kdo ke komu přišel na návštěvu jako první. Jsem ale ráda, že se tomu tak stalo, protože tvé články, na kterých je vidět čas nad nimi strávený, mě opravdu baví a obohacují. Díky, že jsi, a přeji spoustu dalších plodných blogových let! :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jak dlouho nakukuješ, to přesně nevím, ale poprvé jsi u mě připojila komentář 8. září 2011, kdy jsi reagovala na moje oznámení, že v příštích týdnech budu jezdit po Japonsku a psát odtud blogové reportáže těmito slovy: "Japonsko... to mě láká už od dětství. Teď si užívám dovolenou pouze rodičovskou, ale jednou, až děti vyrostou... :)". Ještě nenastal ten správný čas? :-)

      Vymazat
    2. A samozřejmě moc děkuji za milé přání. Ještě se nějakou dobu budu snažit :-).

      Vymazat
    3. Páni, tak to mě skoro dojalo :).
      Ještě nenastal, termín posouvám z "až děti vyrostou" na "až vyletí z hnízda" :).

      Vymazat
    4. Nedalo mi to, a zjistila jsem, že jsem k tobě přišla nejspíše "na oplátku" za tvůj komentář ze dne 7.9.2011 k mému prvnímu článku v nové rubrice Dóbro došli.
      Ještě, že jsem se neřídila hláškou "oplatky se nepečou"! :)

      Vymazat
    5. To je dobré, úplná blogová archeologie! Už je možné vystavět na základě těchhle informací několik verzí zajímavého příběhu. Děkuji za takové nahlédnutí do historie :-).

      Vymazat
  8. Lezarts
    Blog s tak pestrý obsahem zasluhuje trvání, alespoň dalších 15 let a+!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Na tak dlouho dopředu už určitě neplánuji. Tím méně blog. Ale jsem moc rád, že vám tyhle stránky připadají pestré, to byl vždycky můj cíl, byť v podstatě "antimarketingový" :-).

      Vymazat
  9. Gratuluji Asi se budu muset mrknout, jak dlouho už to táhnu, bude to nějak podobné. Ale nejsem ani zdaleka tak pilný, i když byly časy, kdy jsem vyplivnul i dva bláboly za den.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Hm, tak koukám, že za 4 měsíce budu plnoletý (18 let).
      Ale je fakt, že některé roky jsem to pěkně flákal.

      Vymazat
    2. Panejo, to zavání maturitou! :-) Taky jsem v začátcích měl pár dní, kdy se objevily dva články, ale k takové frekvenci se rozhodně vracet nebudu.

      Vymazat
  10. Smekám a klaním se až k zemi! Patnáct let je opravdu úctyhodné číslo a my všichni, jak tu jsme, jsme nesmírně rádi, že jsi s námi po celou tu dobu měl tolik trpělivosti. A myslím, že ani zdaleka nebudu mluvit jen za sebe, když řeknu, že se těšíme na každý nový článek a poklady, které přinese :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji, zní to krásně, copak o to... Ale trpělivost s vámi? To je snad obráceně, ne? :-)

      Vymazat
  11. Po nějakém čase jsem nakoukla a ona tady hotová lavina návnad a odkazů. Jen kdyby den byl trochu natahovací... Tak hodně zdaru do dalších let s blogem! :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji, návnady já nastražuji rád, jsou to taková nezakázaná oka, do kterých se snažím chytit nebohé kolemjdoucí :-)

      Vymazat
  12. Zavzpomínala jsem si, jak jsem tě objevila na blogu a pouštěla se i do tvých starších článků, kde moje komentáře zmizely v propadlišti blogu :-) I teď jsem se začetla do některých odkazů - a moc se mi líbil článek o lampičkách na Kampě. Přeji hodně zajímavých článků a ať se daří.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Pamatuji si, že jsi komentovala mou starší povídku Skleróza. Já jsem sice o všechny komentáře u starších článků stěhováním přišel, ale mám je schované v obsáhlých zálohách a třeba se jimi budu jednou nostalgicky probírat :-). A moc děkuji za milé přání!

      Vymazat

Děkuji za váš komentář a těším se zase brzy na shledanou.