O kovářově kobyle

Je to takový zvláštní paradox, který - jak jsem zjistil - sdílí víc fotografů: O co raději fotím, o to méně rád jsem focen. V době, která by se taky docela dobře dala nazvat dobou selfíčkovou, se většinu času mobilním autoportrétům vyhýbám velkým obloukem a pokud se dobře pamatuji, v posledních asi tak dvanácti letech vznikly za mého plného vědomí všehovšudy tři takové dvojportréty s mou účastí a jednou jedinkrát jsem mobilem vyfotil sebe samotného, když jsem před tím asi hodinu studoval, jak se to dělá, přičemž jsem postupně několikrát vyfotil prakticky všechno kolem dokola, jen sebe ne. 

Když jsem před pár dny oficiálně požádal o členství v ČFFU (Česká federace fotografického umění), ukázalo se, že vstupní rituály obsahují jen jedinou opravdovou překážku. "...a pošlete jednu podobenku na průkazku, formát 3x4 " stálo v informačním dopise úplně na konci a skoro pod čarou, protože se jaksi u normálních lidí nepředpokládá, že by s něčím takovým mohli mít problém. Ehmmm, ale já mám! Poslední skutečná podobenka, kterou jsem našel, mě totiž představuje jako jinocha v rozpuku, a to, že byla pořízena z dosud vedle přiloženého negativu, nebylo dáno tím, že jako "stará škola" dávám přednost starému dobrému analogu, ale tím, že tou dobou u nás ještě digitální fotografie neexistovala. Příslovečná kovářova kobyla v tomto případě opravdu chodí bosa. 

"To bude klidně stačit jen mobilem před bílou zdí," poradil mi vážený předseda zmíněné federace (mimochodem, vynikající fotograf, jehož krásnou knihu fotek pořízených v Bangladéši jsem si nedávno dal sám sobě pod stromeček), který osobně mou přihlášku vyřizoval, takže jsem začal váhat, jestli umění, které má federace v názvu, a umění, které občas pokouším já, budou kompatibilní. Ruka by mi musela upadnout, kdybych pro průkazkové foto měl použít své druhé životní solitérní selfie.

Klesl jsem tak hluboko, že jsem večer po práci dokonce několikrát sem tam procházel na pražském hlavním nádraží kolem automatické fotobudky, ale odradil mne lehký a nerozměrný závěs zakrývající jen horní třetinu fotografovaného  a umožňující kolem proudícím davům zaujatě pozorovat, jak si adept průkazkové fotky v takové zkoušce inteligence, jakou je obsluha tamního přístroje, poradí. Možná kdyby byla takovým závěsíkem zakryta toaleta, na které bych právě seděl, vykonávaje poctivě vše, k čemu bývá tento prostor běžně určen, cítil bych se lépe než při delikátním fotografování sebe sama.  

Druhý den ráno jsem vstal odhodlán navštívit cestou do práce nějaký fotosalón, kde obsluhu nezaskočí, přijde-li zákazník stylem Pierra Richarda z filmu Jsem nesmělý, ale léčím se požádat nikoli o dvoje spodky, ale o dvě průkazkové fotografie formátu 3x4 cm, abych postupně zjistil, že od té doby, co se lidé fotí převážně mobilem proti bílé zdi, fotosalónů v ulicích kupodivu znatelně ubylo.  

Nu, nakonec mě zachránil kolega, kterého napadlo, že jsme před pár měsíci byli v práci všichni vyfotografováni kvůli novým identifikačním kartám, a mimořádně vstřícná kolegyně z personálního, která nás kdysi všechny během pár dnů nacvakala do zásoby, mou fotku (proti bílé zdi, ovšem) vyhledala v archivu a poslala mi ji mailem. Já už udělal jen to, že jsem si narychlo odretušoval peyracovskou krvavou jizvu na tváři, kterou jsem si tehdy přivodil, když jsem se při ranním holení příliš usilovně snažil pro celopodnikové focení učinit krásným a kvůli tomuto incidentu jsem pak - podoben tentokrát spíš Pierru Richardovi z filmu Roztržitý - opomněl na cestu mezi lidi použít odbraďovač. Fotografie usvědčuje.

Asi za týden by mi měla přijít poštou nová průkazka, díky níž se stanu plnoprávným členem ČFFU. Když se na ní sám sobě nebudu líbit, budu moci svést své těžko zpochybnitelné vizuální nedokonalosti na fotografickou nezkušenost kolegyně z personálního, i když tuším, že z takového modela by nejspíš víc nedostal ani pan Sudek. 

Za takový zjevný aušus, pomyslím si, by ji tedy k nám do federace rozhodně nevzali :-).

 

Autoportrét z rána prvního pracovního dne nového roku v dobřichovickém obýváku. Měl jsem obavu, jak letos přežiju leden, který je za normálních okolností mým vyhraněně neoblíbeným měsícem. Teď, na konci, mohu říct, že to tentokrát rozhodně nebylo tak zlé, jak to vypadalo ve tmě onoho lehounce ponovoročního rána :-).