Poutní kostel Panny Marie Pomocné ve Zlatých Horách

Mám rád místa s příběhem a existenci silného příběhu těžko může poutnímu kostelu Panny Marie Pomocné u Zlatých Hor někdo upřít. Těch příběhů je dokonce hned několik, takže když teď pár dní pobývám na jesenicku, poutní kostel byl jedním z míst, kam jsem se chtěl určitě podívat.

Prvním příběhem je úplný počátek místní mariánské tradice. Za třicetileté války, která se na oblasti zlatohorska a jesenicka projevila velmi negativně, se prý v těchto místech ukryla před švédskými vojsky jedna místní těhotná žena. V tísni požádala o přímluvu Pannu Marii, která ji vyslyšela a ženě se narodil zdravý syn Martin. Že v tomto případě nejspíš nejde jen o legendu, je patrné z toho, že sám tento synek - když se v dospělosti stal váženým občanem - přikázal na místě svého narození pověsit na paměť onoho příběhu s dobrým koncem obraz Panny Marie. K obrazu začali přicházet poutníci a po nějaké době zde lidé postavili dřevěnou kapli. No a protože příliv poutníků sílil, v 19. století zde byl na místě původní kapličky vystavěn řádný poutní kostel.

 

Upajdaný výlet na Rejvíz

Jsem-li někde v horách nebo je v dosahu něco zajímavého, přiznávám, rád chodím pěšky. Když je třeba, dokážu pěšky urazit i docela velké vzdálenosti a může být kosa i vedro, může pršet nebo být sucho jako v srpnu na Lefkadě, můžu jít nalehko nebo s bagáží. Má to ale jednu podmínku: Musím mít nohy aspoň v trochu ucházejícím stavu, což tentokrát nebylo úplně stoprocentně naplněno. Při fotovýletu údolím Bílé Opavy jsem občas - kromě i jinak krkolomných výstupů a sestupů po kamenitém břehu říčky - hňápnul do potoka, což nakonec vzhledem k nevázané kombinaci spousty všudypřítomného kamení a vody vedlo k malé nepříjemnosti: Přinesl jsem si s sebou na hotel pár puchýřů na chodidle, které mi věnovala Bílá Opava zcela zdarma jako věrnostní bonus.

Nevím, jak podobnou nepříjemnost řešíte vy, já používám dost konzervativní postupy - tedy propíchnout/proštípnout plaskýř a dát chodidlu trochu času na zacelení. Jenže - přece se nebudu na dovolené zacelovat celý den, když kolem je tolik krásných míst k vidění! Jako vzor jsem si tedy vzal sportovce nastupující do rozhodujících zápasů se zlomenými končetinami a proraženými lebkami; co je proti tomu dosud nezhojený puchýř? A tak jsem přece jen vyrazil aspoň na malý výlet, autobusem jsem se nechal dovézt (ta potupa pro náruživého chodce) asi 8 km do Rejvízu (ano to je tam, co měli být ti nebezpeční velcí medvědi :-)). V normální kondici se tam dá po zajímavých místech nachodit klidně 20 km a ještě k tomu nějaká ta cesta tam a zpátky... Já se rozhodl se tentokrát šetřit, víc než 10 km nedat a i zpět se dopravit autobusem.

 

Kytice z peřejí Bílé Opavy

Jestli si podle názvu článku myslíte, že jsem protiprávně trhal v rezervaci Údolí Bílé Opavy chráněné rostliny, tentokrát jste vedle. Ale jednu "fotografickou kytičku" jsem si z procházky nádherným horským údolím přece jen "utrhl": Trvalo mi to celé tři minuty, načapalo mě při tom několik procházejících turistů a jeden pracovník opravující dřevěné chodníky, žebříky a mostky. Nikdo z nich nic nenamítal, protože asi nepoznali, že právě z peřejí Bílé Opavy škubám kousky světla, abych je poskládal do malého dárku pro toho, koho mám rád.

Ti z vás, kteří si sem chodí číst už delší dobu, dobře vědí, že údolí Bílé Opavy patří mezi moje zamilovaná místa, takže když se mihnu kolem Jeseníků, nikdy nezapomenu aspoň půlden věnovat celkem náročnému výletu po březích čerstvě narozené říčky, která se ale už po pár stech metrech má velmi čile k světu a vytváří soustavu vodopádů a peřejí. Pravda, je to trošku náročnější procházka, ale i když už jsem ji s foťákem prošel mnohokrát, pokaždé se podaří najít nějaké nové "nadějné" místo.

 

Řinčení řetězů na Čertových kamenech

První den svého jesenického pobytu jsem se rozhodl trochu prozkoumat blízké okolí města. Když jsem se procházel o nedělním večeru po ulicích, všiml jsem si maličké čárky na vysokém kopci nad městem. Ano, rozhledna, nijak zvlášť vysoko, jen necelých 500 metrů převýšení, to, myslím, bude zajímavý bod programu, pořádné počáteční rozhlédnutí si zdejší malebné okolí určitě zaslouží. Variant, kterak se dostat na kopec s rozhlednou, je spousta a já jsem si skoro na každé křižovatce cest vybíral, kudy jít dál.

Výhodou blízkého okolí Jeseníku je spousta pramenů. I když si s sebou nevezmete na výlet žádné pití, nehrozí, že byste zemdleli žízní. Jen kolem v kopcích, kudy jsem procházel, bylo roztroušeno asi 30 pramenů, některé přímo u cesty, za některými bylo třeba jít kousek stranou do lesa, některé prýštily přímo ze skály, jiné byly svedené do dřevěné trubky. Většina pramenů je již dnes zase opečovávaných, postupně se opravují; ostatně jejich okolí bylo většinou kdysi upraveno vděčnými pacienty Vinzenze Priessnitze, pozoruhodného a podnikavého samouka, který v Jeseníku ve 20. letech 19. století založil první vodoléčebné lázně na světě a na jeho práci se dodnes v mnohém navazuje.

 

O relativitě zpoždění

Je zvláštní, že Einsteinovská teorie pracuje běžně s pojmem relativity času, ale nikdy nevyužívá jako praktický příklad relativitu zpoždění. A přitom kdy jindy se různě rychlé plynutí času projevuje průkazněji, než když máme zpoždění? Když máme už někde být a nejsme, když někdo na nás právě marně čeká. Někdy se pouhá minuta může protáhnout k nekonečnu, třeba když jdete pozdě na schůzku s někým, koho chcete přesvědčit, že jste za všech okolností odpovědní a dochvilní, jindy na toho, koho milujete, vydržíte bez mrknutí oka čekat celé hodiny, představujete si ho, těšíte se na něj a vůbec vám to při nepřipadne dlouhé. A po své víkendové cestě na dovolenou do Jeseníků už vím, že zpoždění může dokonce bryskně přecházet mezi různými podobami a velikostmi, že by vlasatému strýčkovi Albertovi údivem přecházely oči na červenou.

Můj cestovní plán byl jednoduchý: Z Dobřichovic pojedu příměstským vlakem do Prahy, tam se nalodím na rychlík, tím pojedu do Zábřehu na Moravě (zdravím, paní Růženko...) a odtud spěšným vlakem do Jeseníku. Pravidelný příjezd ve 13:15, což je s přebohatou rezervou, protože recepce v mém hotelu funguje do tří. I když nabereme cestou nějaké zpoždění, měl bych všechno v pohodě stihnout. Jenže - zpoždění je činorodé a stačí mu málo, aby se utrhlo ze řetězu.

 

Nedělní miniglosy č.408

Dnešní vydání Nedělních miniglos se přesně trefilo do hranice mezi "normálním životem" a dovolenou. Právě dnes totiž jedu do míst, která mám moc rád, do Jeseníků. Lenost mi radila vymluvit se a dnešní vydání už vynechat kvůli prázdninové přestávce. Ale cesta vlakem je přece optimální pro psaní blogu, to mám už mockrát vyzkoušené. Dnes nás tedy - už dva měsíce poté, co jsme společně oslavili vydání jubilejního 400. čísla tohoto svérázného týdeníku speciálním výběrem 60 nejlepších glos z poslední stovky čísel. čeká 408. vydání, ve kterém se - jako každou normální neděli - společně vrátíme s notnou dávkou nadhledu k vybraným událostem uplynulého týdne. No a předem upozorňuji, že příští neděle normální nebude, protože si NMg tentokrát už doopravdy udělají prázdninovou přestávku. Anebo lépe - když už jedu tím vlakem, tak abych užíval správnou oborovou terminologii - prázdninovou výluku. Pomněte však prosím, že nebude zajištěna žádná náhradní autobusová doprava :-).

Blýskání na nesprávném místě

Včera jsem musel jít spát přece jen trochu dřív, než by mi vyhovovalo, už někdy kolem půlnoci, protože jsem potřeboval ráno vstát už kolem půl páté, což je pro mne - zasloužilou sovu - opravdový protiúkol. Všechno jsem zhasnul, otevřel jsem okno, protože uvnitř bylo dost vedro, a v ten okamžik se od Prahy přiblížila bouřka. Nějakou dobu jsem si říkal, že bouřku zaspím, což mi normálně nedělá problémy; už se mi mockrát stalo, že jsem prospal doslova boží dopuštění. Ze svého japonského futonu jsem se zálibně díval otevřeným oknem na blesky a vlastně se mi vůbec nechtělo spát. A tak mě napadlo, že bych si mohl zkusit jeden blesk na dobrou noc vyfotit. Bude to jen pár vteřin: Prostě jenom vylezu z postele, cvaknu si "jednoho bleska" a půjdu spát, abych byl ráno v práci aspoň jakžtakž čerstvý.

Jenže - když chci vyfotit blesk, neumím to jinak, než na dlouhou expozici, takže jsem si napřed musel přišroubovat foťák na stativ, který jsem postavil do okna. Nastavil jsem si všechno potřebné, připojil jsem kabelovou spoušť, abych při exponování obrazem netřásl víc, než se sluší, a čekal jsem na blesk. Potíž byla v tom, že blesky přicházely ze tří světových stran a já měl namířeno právě do té čtvrté, takže jsem čekal marně.

 

Už jste někdy ochutnali durian?

O víkendu se v Dobřichovicích konal další ročník již tradičního food festivalu "Všechny chutě světa" a já u toho nemohl ani letos chybět. Matně jsem si vzpomínal na to, kterak jsem účastníky festivalu před čtyřmi lety osobně přesvědčoval k návštěvě své fotovýstavy na zámku (který je vždy v centru festivalového reje) a jak jsem nechápal, že se většina návštěvníků jen cpe u stánků různými mezinárodními delikatesami namísto toho, aby nakrmili své duše požitkem z mých fotografií :-).

V dalších ročnících jsem kromě exotických sice, ale přece jen veskrze normálních jídel, několikrát ochutnal rozličné speciality hmyzí kuchyně a letos jsem přišel na festival hned v sobotu ráno v dobré víře, že tentokrát nebudu podstupovat žádné výstřední kulinářské experimenty a docela obyčejně chutně posnídám a posléze i poobědvám. Jenže hned u prvního stánku se situace zásadním způsobem změnila a ukázalo se, že ani tentokrát se nevyhnu lovení "bobříka gastronomické odvahy". No řekněte sami, vy byste dokázali jen tak bez rozechvění z možného zajímavého experimentu netečně projít kolem stánku s opravdovými zralými plody durianu?

 

Nedělní miniglosy č.407

Čím víc se blížíme astronomickému létu, tím víc jsem myšlenkami úplně jinde než u české a světové politiky. Ale protože nemám jak efektivně ovlivnit běh věcí, na kterých mi nejvíc záleží, beru z nouze zavděk aspoň možností přidat další, dnes už čtyřstý sedmý korálek do bohatého náhrdelníku Nedělních miniglos.

Nedávno jsme společně oslavili vydání jubilejního 400. čísla tohoto svérázného týdeníku speciálním výběrem 60 nejlepších glos z poslední stovky čísel. I dnes - jako každou neděli - se společně vrátíme s notnou dávkou nadhledu k vybraným událostem uplynulého týdne. Žáky a studenty však upozorňuji, že využití Nedělních miniglos pro předprázdninové referáty z politického a společenského dění v České republice i ve světě je možné výhradně na vlastní nebezpečí a redakce odmítá odpovědnost za všechny těsně před koncem školního roku obdržené pětky a snížené známky z chování. Ale - mezi námi - stejně mě pořád moc těší, že si mé glosy i po více než osmi letech od jejich prvního vydání chodíte sem na blog číst :-).

Ostrov Jakušima: Černobílý klín

Nedávno jsem shodou náhod viděl v televizi cca hodinový dokument o čtyřech japonských ostrovech, z nichž dva jsem měl kdysi to potěšení osobně navštívit. Šlo o ostrov Mijadžima s uchvacující "plovoucí bránou torii", která už pět let zdobí i tento můj blog (bezprostřední reportáž si můžete přečíst v článku Atomový dóm a mijadžimské ústřice) a přenádherný ostrov Jakušima s rozsáhlým pralesem, ve kterém najdete i několik tisíc let staré cedry (podrobněji v článku Za tisíciletými cedry).

I zastesklo se mi po japonských zážitcích a nakoukl jsem s odstupem do bohatého a doposud jen z malé části využitého fotoarchívu. Přebíral jsem fotku za fotkou, obraz za obrazem a hledal jsem nějaký, který by v mých očích obstál i samostatně - bez japonského kontextu, takový, který bych mohl při troše štěstí vyfotit na mnoha různých místech. Jednu fotku jsem přece našel. Je to černobílá analogie fotky, která se na blogu už kdysi dávno objevila v typické infračervené podobě. I tahle fotka je původem infračervená, jen je převedená do černobílé škály, protože ta se mi k ní nakonec po delším zkoušení a ladění zdála být nepříhodnější.

 

Umění klínopisu aneb Smyslné haiku o tajném chetitském tetování krásné paní Vlasty

Snad mi odpustíte jednu slabiku navrch ve středních partiích mého dnešního haiku i poněkud hypertrofovaný nadpis. Ale především - snad za dnešní lehce rošťácký výpotek na sebe nepřivolám košaté chetitské kletby proslulého orientalisty a jazykozpytce bránícího čest své dámy, protože jeho hlasitě pronášené slovní hříčky bych - obávám se - nebyl schopen náležitě ocenit.

Umění klínopisu aneb Smyslné haiku o tajném chetitském tetování krásné paní Vlasty

Tvé jméno už mám

klínovým písmem na břichu.

Hrozný Bedřichu!!!

Po delší době jsem pro vás připravil jeden výlet do blogového pravěku: Včera jsem totiž byl na večeři a u vedlejšího stolu si starší pár velmi hlasitě a trochu hádavě rozprávěl o historii. Během jednoho mého kuřecího stehna stihnul nástup Lucemburků na český trůn, prošel zlatou érou Karla IV. a postupně se blížil době husitské, když znenadání zrádně uhnul do dob dynastie Štaufů a posléze proti toku času až ke Karlovi Velikému. Nemohl jsem si nevzpomenout na svůj podobný vlakový zážitek ze své dávné cesty, který byl předobrazem článku z léta 2009 s názvem O husitských válkách a opilém básníkovi.

Nedělní miniglosy č.406

Nedávno jsme společně oslavili vydání jubilejního 400. čísla svérázného týdeníku Nedělní miniglosy speciálním výběrem 60 nejlepších glos z poslední stovky čísel. I dnes - jako každou neděli - se společně vrátíme s notnou dávkou nadhledu k vybraným událostem uplynulého týdne. Žáky a studenty však upozorňuji, že využití Nedělních miniglos pro předprázdninové referáty z politického a společenského dění v České republice i ve světě je možné výhradně na vlastní nebezpečí a redakce odmítá odpovědnost za všechny obdržené pětky a snížené známky z chování. Ale - mezi námi - stejně mě pořád moc těší, že si mé glosy i po více než osmi letech od jejich prvního vydání chodíte sem na blog číst :-).

Velikášské delirium

Místo Dobřichovic

ocitám se v Riu

neskromný

ve svém deliriu

a za rozbřesku

v tmavém baru

namísto myšek

vidím

bílou kapybaru.

Proč je to u nás,

dámy, páni,

všechno tak strašně maličký?!

Vracím se domů

ke snídani

s King Kongem

místo opičky :-) .

Zámek Kačina - letmé nakouknutí

Dva dny jsem teď nestíhal nic pořádného psát, protože jsem byl trochu zaneprázdněn v Třeboni, takže posledním "pořádně napsaným" článkem i nadále zůstává fejeton U Heydrichů v koupelně, který měl na blogu i na facebooku neobyčejně kladný ohlas. Během ne zcela přímé cesty z Třeboně zpět do Prahy jsem ale měl možnost projet se i oblastí, která pro mne osobně hodně znamená, byť tam bohužel nejezdím ani zdaleka tak často, jak bych si sám přál. Nejdelší zastávku jsem měl na zámku Kačina, empírovém skvostu poblíž Kutné Hory a Čáslavi, a dnes se obejdu bez velkého průvodního slova, nejde o žádnou "recenzi", ale jen o několik "namlsávkových" fotografií, které jsem pořídil během odpolední asi dvouhodinové zastávky.

I sám pro sebe beru tuhle rychlou návštěvu víceméně jen jako zkoušku na opravdu pořádnou výpravu, která by měla být celodenní, s dobrou fotovýbavou (jak jsem zjistil, čím širokoúhlejší objektiv si s sebou vezmu, tím lépe) a s dostatkem odhodlání projít si více prohlídkových okruhů a taky nádherný a rozsáhlý zámecký park. Tentokrát jsem vyzkoušel jen jediný okruh, který sestával ze zámecké knihovny, divadla, skleníku a bylinkové zahrady. I tak si ale mohu dovolit, myslím, ukázat pár ilustračních fotek, abyste - pokud zámek, který byl sídlem rodu Chotků, neznáte - si mohli udělat aspoň základní představu.

 

Nedělní miniglosy č.405

Nedávno jsme společně oslavili vydání jubilejního 400. čísla tohoto svérázného týdeníku speciálním výběrem 60 nejlepších glos z poslední stovky čísel. Dnes už popáté nakukujeme do páté stovky vydání Nedělních miniglos, ve kterých se každou neděli společně vracíme s notnou dávkou nadhledu k vybraným událostem uplynulého týdne. Které události to budou tentokrát? Mohu napovědět jedině to, že se už v dnešním obsahu nebudeme vracet k výročí atentátu na Reinharda Heydricha, protože tomu jsem věnoval speciální - a pro mne překvapivě čtenáři neobyčejně dobře přijatý článek U Heydrichů v koupelně, který jsem publikoval předevčírem a který je založený na mé osobní dávné zkušenosti.

P.S.: Upozornění pro žáky a studenty: Využití Nedělních miniglos pro referáty z politického a společenského dění v České republice i ve světě je možné výhradně na vlastní riziko, redakce propříště odmítá odpovědnost za všechny obdržené pětky a snížené známky z chování. Ale - mezi námi - stejně mě pořád moc těší, že si mé glosy i po více než osmi letech od jejich prvního vydání chodíte sem na blog číst :-).

U Heydrichů v koupelně

Někdy se říká, že když si vyberete libovolného člověka a pořádně se zamyslíte, určitě zjistíte, že - ač na pohled zcela nesrovnatelní, přece jen máte něco společného: společné zážitky, zkušenosti, společné známé, společná oblíbená místa, případně ještě něco jiného. Když jsem v poslední době sledoval akce k připomenutí atentátu na nechvalně proslulého zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha, napadlo mě mimoděk, že přece jen jsou z tohoto pravidla výjimky, protože s takovým zlosynem, žijícím navíc v jiném čase a povětšinou i jiném prostoru, nemohu mít společného opravdu nic. Ale pak z mé paměti vybublala jedna dávná vzpomínka, která mě přesvědčila, že příslovečnou výjimku z pravidla jsem ani tentokrát neodhalil. Pravda je doslova syrová: Využívali jsme totiž s Heydrichem společnou koupelnu!

Uznejte sami, že když se to napíše takto zkratkovitě a natvrdo, rozhodně to nevypadá jako nějaká extra pozitivní položka do profesního životopisu. A přitom s mou zamýšlenou profesí to kdysi bezprostředně souviselo, byť se nakonec události vyvinuly jinak, než jsem původně zamýšlel a dodnes pracuji v úplně jiném oboru, než jsem si tehdy myslel a plánoval. Jak jsem ale měl možnost si v uplynulých dnech v souvislosti se 75. výročím atentátu připomenout, Heydrich i ve svůj poslední den vyjížděl do úřadu ze svého sídla v zámečku v Panenských Břežanech. Před třičtvrtě stoletím, 27. května 1942, do práce přičiněním odvážných československých výsadkářů nedojel a domů do zámečku už se nikdy nevrátil. A v témže zámečku, který po Heydrichově smrti až do konce války obývala vdova Lina se svými dětmi, jsem se souhrou okolností mnohem později ocitl.

 

Plastika v Petrské ulici

Když jsem na Poříčí nedávno poprvé testoval svůj nový objektiv (viz článek Na Poříčí poprvé s novým objektivem), všímal jsem si zajímavých drobností kolem sebe přece jen trochu víc, než když stejnými místy jen občas proběhnu, třeba ve snaze dostat se tudy co nejdřív na metro. Snad proto jsem si v Petrské ulici všiml dříve mnou jen nevšímavě míjené ale zajímavé plastiky na stěně jednoho z domů a nakonec z toho bylo docela dlouhé zastavení s cílem udělat aspoň pár neodfáknutých fotek pro tenhle článek. O plastice se mi bohužel nepovedla dohledat žádná rozumná fakta, jen pár fotek bez bližšího popisu, tedy něco takového, jako je tento článek :-).

Můžu si vytvářet jen hypotetické scénáře. Plastika je totiž na fasádě docela velké budovy, která, myslím patří do komplexu bývalé Automatické telefonní ústředny Těšnov. Nevím, jestli něco takového v objektu ještě funguje, spíš se domnívám, že se původní centrální organizace rozpadla na spoustu "pozůstalých" firem a firmiček. Ale - ač nemám žádného spojařského vzdělání - řekl bych, že plastika mohla v uměleckých náznacích odkazovat právě na nějakou starší spojařskou techniku.

 

Nedělní miniglosy č.404

Nedávno jsme společně oslavili vydání jubilejního 400. čísla tohoto svérázného týdeníku speciálním výběrem 60 nejlepších glos z poslední stovky čísel. Dnes - po krátkém lázeňském intermezzu - už počtvrté nakusujeme pátou stovku a jak jsem slíbil, dnes si za pauzu z minulé neděle nadělíme o něco větší porci než obvykle. Děje se toho u nás věru dost: Ministři jsou odvoláváni i jmenováni, doživotní vězňové jsou oslavováni jako celebrity, parlamentní strany si volí své staronové vedení. Sám jsem zvědav, které události se dnes kvalifikovaly do 404. vydání Nedělních miniglos :-). A moc mě těší, že si mé glosy i po více než osmi letech od jejich prvního vydání chodíte sem na blog číst.

F.L. vůně

Vůně jara, pramenů,

hebké kůže,

a objímání,

vůně, která není

jinde a s jinými k mání.

Svět kolem

občas naměkko

a občas na hniličku

přežít se dá,

když tvůj obraz nosím

ve svém očním víčku,

stačí přivřít

a hned cítím to chvění:

Obraz je živý,

krásný,

žádoucí

a v HD rozlišení.

Vůně, co tu po staletí

čeká,

není jinde a s jinými k mání,

vůně hebké kůže

F.L.Věka,

vůně jara, pramenů

a vůně objímání.

Františkolázeňské fotostřípky

Sice v předchozích třech článcích stále píšu o tom, jak právě pobývám ve Františkových Lázních, ale ze skutečných Františkových Lázní jsem vám toho zatím moc neukázal, protože jsem pořád chodil spíš jen po okolí (viz odkazy na konci článku). A tak vás tentokrát zvu na malou fotografickou procházku lázněmi, ve kterých se mi líbí a které pro mne hodně znamenají. Nečekejte žádné velké umění, jen malé střípky františkolázeňské skutečnosti, a půjdeme samozřejmě volným lázeňským krokem, protože je radost se jen tak beze spěchu procházet místními parky, usrkávat některý z více než dvaceti místních léčivých pramenů, na chvíli se zklidnit v dnešní uspěchané době.

 

Lázeňský pěšák dobývá hrad Seeberg

Je hodně lidí, kteří rádi přijíždějí do lázní na slavnostní otevření lázeňské sezóny. Někteří by třeba přijet moc chtěli a nemůžou, zatímco já se u podobných akcí přichomýtnu zcela neplánovaně, protože před nimi za normálních okolností prchám. I tentokrát jsem se nechtěně trefil do toho nejslavnostnějšího dne. Celé Františkovy Lázně byly od rána na nohou, všude hrála hudba, pochodovaly mažoretky, jindy prostorné ulice byly zastavěné pouťovými stánky. A všude davy lidí.

Přímo pod okny hotelu mi od časného rána do pozdního večera vyhrávala jakási peruánská kapela, jejíž rytmy se míchaly s oficiálnějšími tóny přicházejícími z boku - tu s českou státní hymnou, tu s pochodujícími dechovkáři, tu zas s Ódou na radost. Nějakou dobu jsem se domníval, že udělám fotoreportáž z takového slavnostního dne, ale když mi dělalo pořád větší problémy se ulicemi odněkud někam protlačit, pochopil jsem, že bude pro mne i pro Františkovy Lázně lepší, když si od sebe na den odpočineme a já někam poodejdu. Celkem jedno kam, ale určitě mimo město. Snad to mé milé lázně, oblečené do slavnostního šatu, který mi moc neříká, nebudou ode mne brát jako zradu.

 

Rezervace SOOS jako abstraktní umělec

Druhý den svého pobytu ve Františkových Lázních jsem si udělal fotovýlet do rezervace SOOS, která je úžasným pozůstatkem sopečné činnosti v této oblasti (viz článek O Komorní hůrce a hokeji s "Rusákama"). Vzal jsem si s sebou všechny nepodstatné propriety k focení (totéž se nedá tak docela říct o těch podstatných, ale to popíšu s malým odstupem v dalším článku věnovaném některým praktickým potížím fotografa s postupující sklerózou ;-)). Dnes se zaměřím na to, jak zbytky sopečné činnosti dokážou vytvářet krásná abstraktní díla, která jsou při příjemné procházce pozoruhodnou přírodní oblastí po dřevěných chodnících vlastně všude kolem. Stačí se dívat a žasnout, co všechno je tu k vidění.

O Komorní hůrce a hokeji s "Rusákama"

Prvním mým krokem na františkolázeňské dovolenkové půdě byl nešikovný krok z Pendolina a zvrtnutý kotník. Začíná to dobře. Ale - jak praví parafráze českého přísloví: První prohrání do kapsy vhání! Zavazadlo mám, jako bych sem jel na měsíc (ale jen do tohohle velkého kufru se mi vejde fotostativ), ale nikdo se nad tím nepozastavuje, protože kulhám tak, že na ten měsíc pobytu rozhodně vypadám.

Konečně jsem zase tu! Františkovy Lázně mám moc rád, bodejť by ne, když právě tady jsem zažil své vůbec nejšťastnější životní chvíle. Tak se sem moc rád vracím, tentokrát na čtyři dny, z nichž první půlden je už podle všech meteorologických pravidel letní. Slunce sálá jako v půlce srpna a já jsem rád, že jsem si nezapomněl doma sluneční brýle. Ubytoval jsem se a je odpoledne, centrum města je plné lidí. Vyprázdní se ulice, až za chvíli začne v televizi čtvrtfinále hokejového mistrovství světa s Ruskem? Řekl bych, že ne, protože většina osazenstva jsou německé důchodkyně. A Němci hrajou až večer s Kanadou :-).

 

Na Poříčí poprvé s novým objektivem

Inu, udělal jsem si nedávno radost a rozšířil jsem si "portfolio" svých objektivů. Tentokrát nejde o zoom, ale o slušně světelný objektiv s pevným 50 mm ohniskem. Zjistil jsem totiž, že jsem v posledních letech trochu zpohodlněl, s čímž je třeba něco dělat: Totiž místo toho, abych vždycky hledal správné místo a vzdálenost, spoléhám na to, že zoomem jde vše přiblížit i oddálit. No a s objektivem, který má pevné ohnisko, sice můžete taky "zoomovat", ale trošku se přitom našlapete, protože jinak než "nohama" zoomovat nejde :-).

Nízká minimální clona (1.4) by mi měla umožnit víc si hrát s hloubkou ostrosti a navíc je objektiv o dost menší a lehčí než můj klasický zoom, což se hodí pro bloumání ulicemi města, kdy se každých deset deka navrch snadno pronese. Proto jsem hned druhý den vyrazil udělat si pár testovacích fotek v podmračeném a místy krápavém počasí. Dvě z těch úplně prvních fotek vám tu dnes ukážu.

 

Nedělní miniglosy č.403

Nedávno jsme společně oslavili vydání jubilejního 400. čísla tohoto svérázného týdeníku speciálním výběrem 60 nejlepších glos z poslední stovky čísel. Postupně se teď vracíme ke standardnímu režimu a dnes nás čeká již 403. vydání. Takže vítejte, milí čtenáři, ať už jste "štamgasty" nebo jen náhodnými kolemjdoucími, a pusťme se do toho; nabídka událostí byla i v uplynulém týdnu přepestrá :-).

Cesty za vysněnou fotkou

Někdy se mi stává, že si vysním fotku a pak mnohokrát chodím na stejné místo, čekám, jestli nastanou ty správné podmínky a jestli budu umět zachytit na obrázek to, co jsem si zatím jen vyfantazíroval ve své hlavě, případně dokonce ještě něco lepšího. Takhle jsem si letos v zimě vymyslel obrázek s pracovním názvem Dotýkání, na kterém by podle mé bujaré představivosti měly být větve pobřežních stromů, kterak se sklánějí nad řeku a svými konečky se lehce dotýkají říční hladiny, až po nich při dlouhé expozici na hladině zůstanou zpočátku jasně patrné, posléze postupně mizející rýhy.

 

Nedělní miniglosy č.402

Nedávno jsem společně oslavili vydání jubilejního 400. čísla tohoto svérázného týdeníku speciálním výběrem 60 nejlepších glos z poslední stovky čísel. Postupně se teď vracíme ke standardnímu režimu a dnes nás čeká již 402. vydání. Než se ale dostaneme k samotným novým glosám vybraných událostí z politického a společenského dění trochu bláznivého uplynulého týdne, ještě bych rád připomněl dvě výstavy, o kterých jsem psal v posledním týdnu:

Na dobřichovickém zámku je do neděle 14. května k vidění malá ale velmi zajímavá výstava připomínající spisovatele Ludvíka Vaculíka. Byl jsem se na zámku podívat včera a výstava mne zaujala natolik, že jsem o ní hned "zatepla" napsal článek Cesta Ludvíka Vaculíka z Řehonůřky do Prahy a zpět.

Cesta Ludvíka Vaculíka z Řehonůřky do Prahy a zpět

Dnes mám jeden původně zcela neplánovaný příspěvek. Dopoledne jsem se ale jako správný kulturní barbar ještě s nákupem v batohu zastavil na dobřichovickém zámku, protože jsem se v týdnu v novinách dočetl, že se tam koná jakási zajímavá akce. Samozřejmě v novinách psali, jaká akce to je, ale to jsem při své děravé hlavě obratem zapomněl a hned nato jsem zapomněl i to, v jakých novinách to bylo. Jediné, co jsem si pamatoval, bylo to, že když jsem si upoutávku přečetl, shledal jsem tu akci tak zajímavou, že se rozhodně musím na zámek jít co nejdřív podívat. Vyrazil jsem tedy v domnění, že do sálu, na který mám tak pěkné vzpomínky z už čtyři roky staré výstavy vlastních fotografií (kupodivu, původní webové stránky, které jsem k výstavě vytvořil, stále fungují: Výstava Obrazy ze zásvětlí), nakouknu, během dvou minut si vystavené věci letmo prohlédnu a půjdu si po svých. Jak už asi tušíte, tenhle záměr se mi naplnit nepodařilo, protože jsem na výstavě nakonec byl skoro půldruhé hodiny, abych si stihl všechno přečíst, prohlédnout a taky maličko poválet v hlavě a zavzpomínat.

 

O padlém andělu (a padající vládě)

Jak napovídá historická i zcela současná zkušenost, ve vládách po celém světě většinou žádní andělé nesedávají. Proto je v okamžiku, kdy za poněkud chaotických okolností a tradičně ostudných projevů zdejší politické pakultury padá naše česká vláda, možná zmatečné psát článek o padlém andělovi. Ten anděl, o kterém dnes budu psát, ale nemá s českou vládou moc společného, snad jen to, že na vládě do určité míry závisí, jestli padlým být jednou přestane. Ale mnohem bezprostřednější souvislost než s padající českou vládou má tentokrát kupodivu padlý anděl se mnou, a to se nepovažuji ani za padlého, natožpak za anděla.

Není to tak dávno, co jsem v jednom speciálním fotografickém článku zde na blogu představoval nádherný a běžně veřejnosti nepřístupný Nový matematický sál pražského Klementina a přilehlé prostory. Měl jsem kdysi z toho focení různorodé pocity: Jednak jsem byl moc rád, že jsem měl tuhle příležitost; i nakouknutí do těch krásných míst pro mě bylo svátkem, natož když jsem mohl skoro hodinu fotit (stihl jsem udělat cca 150 fotek, z nichž asi čtvrtina se dala rozumně použít pro představení zajímavého místa, 16 jsem jich skutečně v článku zveřejnil). Na druhou stranu jsem ale měl i pocit určitého provinění, protože akce byla dost partyzánská a - i když normálně publikuji reportáže co nejdřív, aby byl přenášený zážitek co nejčerstvější - tentokrát jsem z čistě praktických důvodů s článkem docela dlouho počkal, abych nějak neohrozil své "spolupartyzány" :-).

 

Adolf Born: Jedinečný svět (Muzeum Kampa)

Poslední dobou na sobě cítím lehké kulturní krnění. Na výstavy moc často nechodím (aspoň že na ty vlastní ano! :-)), v pořádném divadle už jsem nebyl ani nepamatuju, jednu středně tlustou knížku čtu po kouskách několik měsíců. Když jsem se ale dozvěděl, že bude mít v Muzeu Kampa výstavu Adolf Born, bylo mi jasné, že tentokrát u toho chybět nebudu. Bornovy obrazy, grafiky i ilustrace mě prostě baví, je v nich spousta barev, fantazie i specifického humoru. No a protože na prvního máje se neúčastním žádných demonstrací ani nehledám ty nejkrásněji rozkvetlé stromy jako krásné pódium pro májové polibky, měl jsem čas zajít se podívat na Kampu - tentokrát výjimečně nikoli až poslední den, jak je mým špatným zvykem, ale hned po zahájení výstavy.