Dalo by se říct, že nouzový stav, se
kterým se v plošné variantě kvůli koronaviru právě poprvé setkáváme, pro
mě není žádnou novinkou - nejen proto, že jsem při velké povodni roku
2002 bydlel v zaplaveném a nějakou dobu i evakuovaném prostoru, ale i
proto, že jsem kdysi jeden nouzový stav dokonce osobně vyhlásil. Snad už
to dnes můžu po skoro čtvrtstoletí přiznat, protože čin je - jak věřím -
promlčen, a vše navíc dopadlo dobře a prošlo bez povšimnutí širší
veřejnosti. Vzhledem k určitým posunům v pojetí bezpečnostních pravidel a
především kvůli moderní tendenci zaznamenávat a sdílet s prominutím
každý prd a následně pak - nejlépe když o věci a jejích okolnostech sám
nic moc nevím - dělat i ze zakrslého komářiska nejméně patnáctihrbého
velblouda, bych byl dnes za něco podobného nejspíš veřejně gilotinován a
mé popravě by na facebooku přihlíželi díky on-line přenosu jak moji
dychtiví studenti, tak i jejich krvelační rodiče. A proč že jsem vlastně
při jedné své hodině chemie vůbec zmíněný nouzový stav vyhlásil?
Protože jsem při vyučování připravil látky, které - vymknou-li se
kontrole - mohou být opravdu nebezpečné, takže je dobré vyjasnit si v
kolektivu předem nouzová pravidla, což je mimochodem postup, který,
myslím, pro studenty může být dokonce přínosnější, než pokus samotný.
Vždycky
jsem považoval za nesmysl šprtat se různé vlastnosti látek, když člověk
nemá možnost je opravdu na vlastní oči vidět. Je hezké odříkat
namemorovanou poučku, že vodík je bezbarvý plyn, který ve směsi s
kyslíkem třaská, ale samozřejmě mnohem lepší pro zapamatování je si to
třasknutí v kontrolované formě vlastníma rukama vyzkoušet a ušima
potvrdit. A tak jsem se v jedné své třídě, kde jsme právě probírali
halogeny, rozhodl, že si o nich nebudeme jen povídat nebo si prohlížet
jejich fotky, ale pěkně si je ukážeme naživo: V jediném chytrém a přitom
nepříliš složitém pokusu je možné v první nádobce připravit chlor, ten
odvést do druhé nádobky a použít ho k přípravě bromu a ten pak dál ve
třetí nádobce uvolní jód. Jediný pokus, na kterém je možné nejen ukázat,
jak ty tři prvky reálně vypadají, ale i jak jsou reaktivní, k čemu se
dají použít, v čem všem se liší, atd., atd.; na jediném pokusu se dá
postavit výuka celé velké kapitoly. Má to jen drobný háček: všechny ty
připravené látky umějí nadělat za určitých podmínek docela paseku, třeba
chlor tak velkou, že se využíval i jako válečný prostředek a zabil
spoustu lidí. A škola, kde jsem učil, neměla v té době ani základní
vybavení pro skutečně pořádnou výuku chemie, třeba jen obyčejnou
digestoř, a všechno se dělalo na koleně. Jenže kampak na Čerfa
nápaditého!