Pojedeme do Tróje na návštěvu do zóje?

Možná někdo z vás viděl stařičkou Werichovu a Horníčkovu scénu z Těžké Barbory, kde si oba skvělí improvizátoři hrají se slovíčky, říkají, kdo rád popíjí suchóje nebo polosuchóje a někdy taky logicky obóje a pak po několika dalších podobných slovech na -óje míří náhle dotyčný do Tróje na návštěvu do zóje. Chechtám se tomu, mám tuhle inteligentní vtipnou klasiku s úžasnými forbínami moc rád, ale ta zóje se mi nějak uchytila v hlavě a časem mi došlo, že zatímco u zoologické zahrady je gramaticky všechno snadné a jasné, zkrácená forma zoo je - i když obsahově totožná - z jazykového pohledu mnohem zajímavější a napínavější.

Například jsem vlastně ještě nikoho neslyšel, aby slovo zoo poctivě skloňoval. "Jdeme do zoo," říká se a já vlastně nevím proč; vždyť zoo je jen zkrácenou formou sousloví zoologická zahrada, asi jako když podobnou "zkráceninou" automobilu je auto nebo u fotografie foto. A říká snad někdo třeba "Tak nasedni už konečně do toho auto!" nebo "Na těch foto ti to neuvěřitelně sluší..." Proč má v tomhle směru zrovna zoo své nesklonné extrabuřty? No a protože rád skloňuji - možná proto, že jak se postupně zhoršuje ohebnost mého těla, snažím se ji nahradit alespoň ohebností jazykovou - řekl jsem si, že bych se měl (podobně jako v jedné své staré blogové básničce, ve které jsem si tak trochu nezávazně "zaskloňoval" v případě "koky koly" - viz článek Pověděla koka kole) zasadit o skloňovací osvětu a vrátit zoům jejich původní a celkem pozoruhodnou jazykovou ohebnost. Slovo zoo hned přestane vypadat jako tupě na zadku sedící pecka, se kterou nic jen tak snadno nepohne. No jo, ale chci-li začít o zoech hovořit košatou ohebnou řečí, měl bych si napřed ujasnit, podle jakého vzoru slovíčko ohýbat. Jakéhopak ono je vlastně rodu?

Nedělní miniglosy č.372

Německá kancléřka Angela Merkelová po návštěvě České republiky potvrdila, že bude i dál trvat na zavedení systému automatického přerozdělování těch českých politiků, kteří jsou proti uplatnění automatického přerozdělování běženců ze zemí třetího světa. Očekává se ale, že proti přerozdělení většiny českých politiků podle již dříve určených a víceméně vynucených kvót se postaví skoro všechny země Evropské unie. "Kdybychom si mohli aspoň vybrat, kdo do naší země přijde; umím si ještě možná přijetí několika českých politiků představit," řekl nám inkognito představitel jedné z evropských zemí, "ale obávám se, že někteří čeští politici jsou českými politiky jen podle zfalšovaného pasu, někteří z nich mohou naši společnost svým příchodem naprosto morálně i ekonomicky destabilizovat a úplně nejstrašnější je pro mne představa, že na nás vyjde Zdeněk Škromach, který si bude nárokovat erární bazének, odkud by mohl dál oslovovat své příznivce na facebooku.

Biblické haiku - Stvoření světa

Dnes to na skutečné pravověrné haiku moc nevypadá: To mé dnešní "biblické" má totiž do klasického slabičného tvaru 5 - 7 - 5 opravdu daleko; i když při počítání sebevíc švindluji a polykám písmena jako pouliční polykač mečů, nevychází mi to lépe než 4 - 10 - 7. Pravověrní Japonci otáčejí oči v sloup a myslí si něco o neslušných místech, kam by se slušelo mne za takovou jazykovou svévoli poslat. Ale moje haiku prostě občas rytmicky vykolejí, jako občas vykolejím i já sám. Občas například neudělám z přepjaté obavy, abych nenadělal lidem, které mám rád, nějakou drobnou škodu, to, co bych udělat chtěl a měl, což pak většinou nadělá škodu větší, než tu, které jsem se chtěl původně vyhnout. Kdybych to udělal jednou a ze své pitomosti se poučil, jak bývá u adaptabilních lidí zvykem, dalo by se to pochopit a omluvit dobrou vírou. Nepoučitelným však opakovaný dobrý úmysl a víru, přestože z nich u mne, věřte - nevěřte, podobná vykolejení bez výjimky vycházejí, jako rozumný důvod málokdo uvěří. A pak - místo abych potěšil, což je moje hlavní - byť někdy, chápu, stěží uvěřitelná motivace - dokážu spíš svým navenek nepochopitelným jednáním vytočit a dotknout se. Prostě 4 - 10 - 7 v místech, kde má správně být 5 - 7 - 5.

 

Všichni dobří rodáci

Když jsem začal chodit na gympl, objevil jsem v domě svých prarodičů doslova poklad: Staré ročníky časopisu Kino, zrovna z druhé poloviny šedesátých let, kdy se stala československá kinematografie světově uznávanou (kdeže jsou ty doby…) a kdy se objevila úplně nová generace skvělých filmařů a najednou i staří rutinéři začali točit pozoruhodné věci. Nejenže v těch časopisech byly moc pěkné obrázky vnadných hereček, což mne tehdy právě začínalo dost zajímat, ale dočetl jsem se i spoustu informací o filmech, které jsem podle názvu vůbec neznal, v televizi je nedávali a nebyly na programu ani těch nejlepších kin včetně filmových klubů. Postupně jsem se mimoděk vypracoval skoro na experta na trezorové filmy. Znal jsem jejich názvy, děj, herecké obsazení, měl jsem načtené dobové recenze, takže jsem tušil, v čem jsou asi dobré a v čem ne, a postupně jsem zjišťoval, že je pravděpodobně vzhledem k jejich obsahu nikdy neuvidím, a začal taky postupně chápat, proč.

 

Nedělní miniglosy č.371

Činovníci Mezinárodního olympijského výboru si při letošní olympiádě v Rio de Janeiru pochvalují, že dopingové aféry mají velmi příznivý vliv na bojovnost sportovců, dokonce i těch, kteří zdaleka nepatří k těm nejlepším. "Zatímco dříve poražení sportovci často dojížděli nebo dobíhali do cíle bez velkého úsilí a již smířeni s pořážkou, dnes se třeba i o šestnácté místo rvou jako o život, protože to v budoucnu - po postupné eliminaci všech dopingových hříšníků - může znamenat zlatou olympijskou medaili."

----------------------

Na Pražském hradě byla spuštěna rozsáhlá bezpečnostní opatření, vyvolávající dlouhé fronty, které musí návštěvníci Hradu vystát. "Ti, kterým je náš prezident opravdu drahý, uvedená opatření plně chápou," řekl Nedělním miniglosám hradní mluvčí Jiří Ovčáček. "Ostatně, zběžným průzkumem mezi čekajícími jsme zjistili, že českým návštěvníkům se retro fronty před hradními branami docela líbí, protože jim připomínají fronty na banány z doby, kdy u nás byl ještě pořádek, bezpečí a životní jistoty." Na námitku NMg, že ve frontách čekají především zahraniční turisté, protože mnoho Pražanů se teď Pražskému hradu obloukem vyhýbá, odpověděl přímo český prezident: "Podívejte se, pane redaktore, když lidé chtějí vidět zblízka a přitom bezpečně takovou nádheru, jakou je náš Hrad se mnou v čele, rádi si chvilku počkají. Kromě toho si musí být dobře vědomi toho, že jsou všichni - Cimrmanovými slovy, která byste znal, kdybyste nebyl takový analfabetický hnůj, ale sečtělý intelektuál jako já - "sprostí podezřelí", protože podobnost slov "turista" a "terorista" podle mne jistě není náhodná. Proto také - jak často neobyčejně vtipně dodávám - možná není úplně každý muslim turista, ale prakticky každý turista je muslim."

Mušketýr Čerf po (více než) dvaceti letech - druhá část: Janovická kasárna

V prvním dílu třídílné reportáže o mém výletu do míst, ve kterých jsem z donucení strávil skoro rok života na vojně (Mušketýr Čerf po (více než) dvaceti letech - první část) jsme se dostali do Janovic nad Úhlavou, pošumavského městečka - v minulosti s velkou vojenskou posádkou, do které se člověk kdysi rozhodně nedostával za odměnu. Kolem rozpadajícího se zámečku poblíž nádraží a přes centrum města a podél frekventované silnice na Nýrsko a (dnes už) dál do Německa jsem se dostal až k potoku Jelenka, který protéká kolem rozsáhlého areálu bývalých kasáren. Je zvláštní, že tohle jméno si vůbec nepamatuji, zřejmě jsem při svém zdejším pobytu měl úplně jiné starosti než zjišťovat jména přírodních krás, byť byly jen pár desítek metrů od mého "přechodného bydliště". Překvapilo mne, jak je příjezdová cesta světlá, protože ve svých vzpomínkách ji mám tmavou a sevřenou, asi proto, že jsem se po ní vracel do kasáren skoro vždycky za tmy a úplně vždy nerad.

Přiznávám, vůbec jsem se nesnažil zjistit třeba na internetu, co na místě kasáren je, ani jestli mě tam pustí. Neprahnul jsem po vstupu za každou cenu. Prostě se někoho zeptám. Nejlépe hned na bráně, kde jsem taky párkrát jako voják musel sloužit a jednou jsem dokonce odtud - jako malou odměnu za nekonečnou buzeraci a těsně před svým odchodem do civilu - vyhlásil všem důstojníkům v neděli poplach, takže museli přijet ze svých janovických a klatovských zahrádek a s obavami z nějakého velkého průšvihu. Tehdy jsem samozřejmě skromně pominul, že to byl čistě můj nápad a provedení, ale dnes už je to promlčené, tak se tedy přiznávám...

 

Mušketýr Čerf po (více než) dvaceti letech - první část

Když jsem 1. září 1990 ráno v mírně opojeném stavu opouštěl bránu kasáren nepříliš chvalně proslulého motostřeleckého pluku v Janovicích nad Úhlavou, čerstvě povýšený z četaře - absolventa na podporučíka bývalé lidové armády, vracel jsem se do úplně jiného světa, než ze kterého jsem před jedenácti měsíci nedobrovolně přišel. "Venku" se změnilo skoro všechno: Vláda komunistické strany v mezidobí zaplaťpánbůh padla, postupně se razantně měnila většina podmínek života, jen lidé - kupodivu - zůstali stejní. Vůbec jsem nevěděl, co mne po návratu do normálního světa (protože ten "za branou a za zdí s ostnatým drátem" měl věru do normálního daleko) čeká a kudy se bude ubírat můj život. Budu dělat výzkumnou práci, do které jsem před vojnou stihl pouze nastoupit? Kde budu bydlet? Budu umět naložit s čerstvě nabytou svobodou (v obecném i velmi konkrétním smyslu, protože nejenže jsem se vracel do nesrovnatelně svobodnějšího způsobu života, ale také jsem byl po delší době docela čerstvě nezadaný)? Co vlastně od života chci a co jsem připravený mu dát? A jen úplně vzadu v koutku duše jsem si říkal i to, jestli se sem ještě někdy v budoucnu podívám: do místa, které jsem byl nucen skoro rok považovat za svůj náhradní domov. Místo za lidi v něm žijící sice tak docela nemůže, na druhou stranu je i částečně formuje. Co bych tu po návratu v budoucnu asi našel?

 

Nedělní miniglosy č.370

Na Českém svazu cyklistiky se tento týden místní úředníci zabarikádovali v obavě, že si naštvaná Martina Sáblíková po návratu z Rio de Janeira, kde nakonec kvůli jejich pochybení nestartovala v cyklistické časovce, skočí domů pro brusle a rozpoutá v sídle svazu "noc dlouhých nožů".

----------------------

Jihomoravský hejtman Michal Hašek má podle psychiatrů blízkých redakci Nedělních miniglos zjevný problém s rozeznáváním neexistujících představ od skutečnosti: "Napřed doplatil na svou zcela reálnou účast na schůzce s prezidentem, o které tvrdil, že se neuskutečnila, a nyní má problém s činností tiskové mluvčí, která podle jeho slov nikdy neexistovala, přestože jde o zcela reálnou lobbistku Janu Mrencovou. Je možné, že se pan Hašek vzhledem k těmto okolnostem domnívá, že neexistujícím lidem za jejich fiktivní činnost platí neexistujícími penězi, a není si schopen uvědomit, že jde o skutečné peníze od skutečných daňových poplatníků."

O krátkém nástupišti

Vždycky nemá člověk náladu psát. V noci mizerně spal, z přemítání nad smysly a nesmysly života ho bolí hlava, pokecal si kečupem novou košili, naši olympionici jdou od porážky k porážce a vlak má navrch zpoždění, takže přijede domů skoro až za tmy. V takové dny by mělo být zakázáno psát na blog veselé historky. Přinejmenším ty dlouhé. Povoleny mohou být za určitých okolností krátké veselé historky. Krátké jako.... jako nástupiště, napadlo mne automaticky. Zdá se vám to jako podivné přirovnání? Mně by se ještě nedávno taky zdálo. Ale tohle pondělí jsem změnil názor.

V pondělí jsem jako každé ráno jel vlakem do práce. Dopřávám si ten luxus hromadného cestování, abych se mohl bezstarostně pohroužit ve snění a neriskoval přitom náraz do svůdných svodidel. A ke snění mívám každé léto mnohem větší prostor než normálně, protože na naší železniční trati probíhají tradiční české letní výluky, takže vlaky jezdí méně často, kratší a pomaleji. Jsem na to už zvyklý a snažím se kvůli takové malichernosti nerozčilovat. Pak mne ovšem dokáže ,ile překvapit, když vlak ráno bez varování přijede na minutu přesně, má standardní délku, takže se uvnitř netísní davy zívačů navzájem si narušujících intimní zónu, a pokračuje tempem, připomínajícím nejméně allegretto.

Nedělní miniglosy č.369

Česká vláda, která nedávno aplikovala jednotná evropská pravidla pro domácí zabijačky, jejichž součástí byl i přísný zákaz výslužky, se rozhodla regule uvolnit a umožnit oficiálně výslužku alespoň pro blízké příbuzné. "Ukázalo se, že diskuse o legalizaci výslužky je v českém prostředí minimálně stejně důležitá jako diskuse o legalizaci marihuany," řekl nám vládní mluvčí. "Poté, co průzkumy potvrdily, že je v České republice víc lidí závislých na ovaru než na lehkých drogách, rozhodli jsme se pro jisté změkčení původně přísných pravidel. V současné době již zbývá vyřešit jen poslední otázka - totiž zda na výslužku má kromě potomků a předků v přímé linii, vlastních i nevlastních strýců, tet, bratranců, setřenic, švagrů či neteří, právo i registrovaný partner, tchyně, případně zasahující policista, pokud by se rodina nemohla na nárocích na výslužku dohodnout po dobrém."

Olympijské osobní doteky

Dnes v noci byly zahájeny olympijské hry v brazilském Rio de Janeiru a přiznávám, že jsem se na noční slavnostní zahájení nedíval, protože mne úvodní a závěrečné ceremoniály podobných monsterakcí zajímají čím dál tím méně. Ale k olympiádám mám odmalička velmi blízký vztah jako člověk, který sport docela pozorně a dlouhodobě sleduje.

Asi v osmi letech jsem dostal jako dárek obrazovou publikaci o olympiádě v Mnichově v roce 1972. Kupodivu mi byly úplně ukradené krásné dynamické fotky ze sportovních klání, ale nejvíc ze všeho mě zaujala výsledková příloha. Odtud jsem poznal jména tehdejších velkých sportovců a postupně jsem si k nim kompletoval jejich příběhy. Na olympiádu v Montrealu v roce 1976 už jsem byl - jako desetiletý - připravený s plnou vážností oddaného malého sportovního fanouška, sháněl jsem v tehdejších časopisech co nejvíc obrázků a informací a vlastní sledování her jsem si moc užíval. V roce 1980 jsem slzel, když při ukončení moskevských her odlétal do dáli maskot her - Míša, i když mě štvalo zpolitizování téhle akce, kterou jsem ve své tehdejší naivitě sám považoval především za sportovní. Ostatně, politické souvislosti mě k mému obrovskému vzteku zbavily možnosti sledovat detailně hry v Los Angeles v roce 1984 (tehdejší socialistické země se úporně tvářily, že se vůbec žádné hry nekonají), jen čas od času jsem se mohl dívat alespoň na německou televizi, takže si z té doby dodnes pamatuji některé německé sportovní termíny. No a pak už šly jedny hry za druhými, některé hry jsem sledoval intenzivně, jiné ke mně spíš jakoby doléhaly zdaleka, divácké zážitky mi trochu splývají a nevím, jestli bych je vždy dokázal přiřadit správné olympiádě. Soul, Barcelona, Atlanta, Sydney, Athény, Peking, Londýn, Rio...

Abstraktní svět kůry - znovu za borovicemi do Stupna

Před čtyřmi lety jsem poprvé fotil makroobjektivem své oblíbené čyři veliké borovice na hřbitově ve Stupně a výsledky jsem publikoval v článku Detaily borové kůry - Stupno u Rokycan. Tehdejší fotky se staly základem pro postupně vznikající fotocyklus Abstraktní svět kůry, který jsem si usmyslel v tomto a v příštím roce doplnit a výrazně rozšířit. A tak jsem se s odstupem vrátil znovu na stejné místo, abych se podíval, jak se situace na stupenském hřbitůvku změnila. Ano, borovice jsou pořád na svém místě, za šternberskou hrobkou a trochu stranou běžného hřbitovního provozu. A tak jsem si rozestavil fotografické propriety a skoro tři hodiny fotil - makroobjektivem, ze stativu, s častými prodlevami, když právě vyšlo ostré odpolední slunce, které vůbec fotkám nesvědčí. Snažil jsem se vždycky počkat na světlo rozptýlené oblaky, aby obrazce na výsledných fotkách neměly příliš ostré stíny, ale právě takové, které co nejlépe zvýrazní kresbu na borové kůře.

Kůra se postupem času po šupinkách i po větších plátech odlupuje a já si říkal, jak se asi stejné místo na kůře vyvíjí v čase. Proměňuje se tvar linií nebo i barva ploch? Jenže - jak takové místo, které jsem fotil před čtyřmi lety najít? Podle čeho? Objektiv vždy při detailu zabírá pouhých pár čtverečních centimetrů, to by byla opravdu mimořádná náhoda, kdybych dokázal najít na veliké ploše silných borových kmenů přesně stejné místo, které jsem už kdysi fotil, abychom mohli takové jednoduché srovnání udělat. No, náhoda umí být děvče neosedlatelné, jak ještě uvidíme na konci článku :-).

Nedělní miniglosy č.368

Většina českých ministrů by měla na začátku srpna odjet na zaslouženou dovolenou. Na Úřadu vlády bude držet službu osobně premiér Sobotka, který doufá, že nebude muset řešit žádné zásadnější vnitřní ani zahraniční problémy, protože by během srpna v prázdninově opuštěných prostorách úřadu rád nerušeně vychytal vládní pokémony.

----------------------

Dvaačtyřicetiletý americký parašutista uskutečnil rekordní seskok bez padáku z téměř osmikilometrové výšky do speciální záchranné sítě. Česká ministryně práce a sociálních věcí Michaela Marksová v této souvislosti důrazně varovala všechny české dobrodruhy, aby je ani nenapadlo něco podobného zkoušet na českém území, protože záchranná sociální síť v České republice ještě zdaleka není tak rozsáhlá a účinná, jak by měla podle sociální demokracie být, takže by se zdejším kaskadérům mohlo snadno stát, že se do ní netrefí.

Oblačná dobřichovická lávka (s příchutí dada lanýžů)

Když jsem opravdu líný - a to je často - nechce se mi vypravit za fotkami nikam daleko, ale popojdu jen pár minut k Berounce, přes kterou vede v Dobřichovicích lávka pro pěší. Na rozdíl od některých starousedlíků se mi moderní konstrukce lávky líbí, ostatně už jsem ji tu kdysi několikrát ukazoval, např. na čtyři roky starém zimním obrázku s vycházejícím sluncem "v zádech" (udělám dnes fotku trochu menší, aby bylo zřejmé, že obrázek je tu jen pro celkovou ilustraci):

O dnešních tunguzských meteoritech

Jako zvídavé dítě jsem se jednou dostal k jakési knížce o tunguzském meteoritu. Přečetl jsem ji s příjemnou husí kůží a mrazením v zádech, natolik mi ta záhada připadla sympaticky tajuplná, a celá ta historie se mi tak moc líbila, až jsem svému staňkovskému dědečkovi záviděl, že se narodil ve stejném roce, ve kterém k té ohromující události došlo, zatímco rok mého narození byl - v mých tehdejších dětských měřítkách ovšem - ztělesněním děsuplné nudy.

Ve svém náhlém zápalu pro věc jsem vůbec nedokázal pochopit, jak mohlo trvat skoro dvacet let, než se někdo poprvé dokodrcal na odlehlé sibiřské místo, aby se na vlastní oči podíval na následky tajemné katastrofy a spočítal a nafotil milióny popadaných ohořelých stromů. To já - říkal jsem si - kdybych tehdy žil, bych dal okamžitě rodičům vale a vypravil bych se na dalekou cestu hned druhý den ráno (a to jen proto, že večer už nic nejelo), tím spíš že úderem meteoritu právě začínaly prázdniny. Nic, vůbec nic by mne - odkojeného verneovkami a s neodbytnou chutí přicházet věcem na kloub - dozajista nemohlo od takového dobrodružství odradit. A to si pište, že i kdybych snad cestou párkrát zabloudil, jako se mi to občas dělo i jen při výletu do vedlejší vesnice, pořád bych se do oblasti obrovitého výbuchu dostal o dost dřív než výprava profesora Kulika. 

 

Nedělní miniglosy č.367

Kromě vojáků, úředníků, učitelů, soudců, prokurátorů, ekonomů a zeměměřičů bylo v Turecku v souvislosti s nedávným armádním pučem zatčeno i 6300 provozovatelů veřejných záchodů. "U hlídačů veřejného WC evropského typu je možné nad jejich morálním kreditem do určité míry přimhouřit oko," řekl nám nejmenovaný dobře informovaný zdroj z prostředí podporujícího současnou vládu, který osobně již déle než rok připravoval seznamy nežádoucích osob pro případ, že by náhodou někoho napadlo zosnovat převrat. "Velmi přísné nároky na loajalitu však musíme mít vůči těm, kteří hlídají tradiční záchody turecké!"

Josef Sudek - V šeru chrámu

Chcete-li se v letošním létě vypravit za fotkami klasika české a světové fotografie Josefa Sudka, máte dvě zajímavé možnosti: Jedna krásná a velkolepá výstava se koná v Paříži, kde v Míčovně poblíž Place de la Concorde (před otevřením Musée d´Orsay zde byly vystaveny obrazy impresionistů, teď je pověstný výstavní prostor zasvěcen fotografii, filmu a video umění) probíhá velká retrospektivní výstava Josef Sudek - Svět z mého okna (podrobnosti jsem našel i na jednom zajímavém blogu o Paříži v článku Josef Sudek v Musée du Jeu de Paume. Druhá výstava (nepoměrně skromnější, ale o nic méně Sudkova) je instalována přímo v místě, kde legendární český fotograf vlastně celý svůj "fotografický život" pobýval a pracoval - v Ateliéru Josefa Sudka v Praze na Újezdě. Tam je skoro celé prázdniny k vidění výstava V šeru chrámu, na které můžete vidět fotografie z chrámu Svatého Víta.

 

Ranní přeháňka v horkém létě

Diona pokynula

svou čarovnou berlí

a za oknem rozšuměl se svět.

Vlahý déšť rozsypal ti perly

po rtech i po vlasech

a já jsem ve snu bez deštníku!

Jako gentleman

ti všechny perly slíbám

ústy plnými díků,

modlím se

malou násobilku,

ať pršet nepřestává

a sen

provoněný tvou provlhlou vůní

trvá ještě aspoň malou chvilku!

Déšť zvolna usíná,

pokojem voní ranní káva

a ze snů probouzí se

ohňová země,

ohňová krajina.

Nedělní miniglosy č.366

Ve španělské Pamploně se uskutečnil tradiční běh s býky, který se bohužel ani letos neobešel bez zraněných. Pražská primátorka chce podobnou tradici zavést i v Praze, aby se ještě zvýšilo renomé města mezi zahraničními turisty. "Rádi bychom od příštího roku pořádali v pitoreskních uličkách Starého města podobnou akci," řekla Nedělním miniglosám paní primátorka. "Nechceme se ale po Pamploně opičit a přesazovat do našeho prostředí cizorodé španělské zvyky, naopak chceme navázat na nejlepší tradice českého národa a poskytnout zájemcům relativně bezpečnou, ale přesto dostatečně adrenalinovou zábavu. Proto začneme ve spolupráci s Ministerstvem kultury, sportu a rodinného stříbra pořádat Pražský běh s voly." Podle odborníků na dobytek by měla být nová pražská akce v porovnání s během s býky výrazně bezpečnější, alespoň pokud jde o fyzická poranění. Co ovšem nadělá s psychikou nepřipraveného západního turisty případná srážka s originálním českým volem, to zatím nelze ani odhadnout.

Jan Zábrana: Celý život

Obecná poznámka: Kurzívou psané části následujícího textu jsou citáty z knihy.

Říká vám něco jméno Jan Zábrana? Věřím, že dnes už ano. Ale přiznávám, že mně dlouho neříkalo vůbec nic, když pominu fakt, že moji rodiče měli doma jeho detektivku (Vražda se zárukou). Až v devadesátých létech jsem v rokycanské knihovně čirou náhodou narazil na dvoudílný výběr jeho deníkových záznamů, který mě ovšem naprosto ohromil; nepamatuji si jinou knihu, která by mne v té době tak zásadním způsobem zasáhla. A přitom vlastně nejde o žádné ucelené literární dílo, ale "jenom" o velmi rozsáhlý soubor každodenních poznámek, nápadů, úvah, pocitů, vzpomínek a obav. Možná ale o to lépe podává kniha svědectví o atmosféře doby a o jednom životním osudu, který byl tou dobou doslova fatálně ovlivněn. Když jsem nedávno zjistil, že kniha vyšla v novém vydání (tentokrát v jediném svazku), bylo mi jasné, že si ji musím pořídit do své knihovny, i když jsem si vůbec nebyl jistý, jestli ji budu celou podruhé číst (ale jsou knihy, o kterých prostě víte, že je v knihovně mít musíte). Přece jen, kniha má přes tisíc hustě popsaných stran a přitom jde vlastně jen o výběr z ještě mnohem rozsáhlejšího základu, kterým byly desítky popsaných různobarevných sešitů, ve kterých je zachycený - přesně podle názvu knihy - doslova celý život. Ale stačilo poprvé otevřít a už jsem ji na polici nevrátil a postupně po kouscích jsem se i podruhé s nadšeným zájmem pročetl stránkami autorova života.

 

Nedělní miniglosy č.365

Český prezident se rozhodl při příležitosti 700. výročí narození Otce vlasti císaře Karla IV. využít svého práva a udělit amnestii všem vězňům, kteří se jmenují Karel. "Podle vzoru filmu Ať žijí duchové, což je - pokud to náhodou vy omezenci nevíte - starší česká komedie, jsem se podobně jako rytíř Brtník z Brtníku rozhodl využít kouzlo, které mohu udělat jen jednou za 700 let," řekl novinářům prezident. "Je ostatně docela legrace, jak - když to kouzlo vyřknete - se kolem vás na Hradě začnou rojit různí trpaslíci, kteří se můžou přetrhnout, aby vaši vůli splnili." Amnestie se tak týká i některých kontroverzních postav: Karel Schwarzenberg tak pravděpodobně nebude stíhán za své okázalé dřímání na veřejných místech, Karel Gott s Karlem Krylem nebudou obžalováni v rámci probíhající rozsáhlé protikorupční akce "Čisté hlasivky" za pobuřování, kterého se měli dopustit společným zpěvem československé hymny na balkóně Melantrichu v listopadu 1989, a - pokud zase neutekl - bude nejspíš konečně propuštěn i populární Jiří Kajínek. Na závěr tiskové konference pak prezidentův mluvčí informoval přítomné, že prezident se rozhodl vybrat si toto velké kouzlo i na dalších 700 let dopředu a amnestuje už nyní pro jistotu i všechny Miloše.

Vyznání hvězdné Velké oji

Jak každý, kdo si to sám zkusil, dobře ví, blogové články vznikají z nejrůznějších pohnutek: Někdy jde o upuštění aktuálního přetlaku (či nedotlaku), někdy chce autor svým dílkem zachránit svět, jindy zase jen někomu něco vzkázat. No a jsou články, které vznikly pouhou shodou náhod, bez nějakého významnějšího úmyslu, záměru či dokonce plánu, třeba jen kvůli momentálnímu nápadu, náhodnému souzvuku několika slov, kvůli prchavému pocitu. Tak někdy vznikají i zdejší lehce dada poetikou ochucené miniatury. Tentokrát tedy nejde o další korálek z cyklu básniček pro děti, jako tomu bylo třeba u básničky Kroupové ale spíš o obyčejné okouzlení z hrátek se slovy, v tomto případě nasvícené mihotavou září letní voňavé hvězdné oblohy :-). Nebojte, do mé básnické sbírky se tenhle kousek nedostane. Ale na letní "okurkový blog"? Proč ne?! :-)

Ranní dárkový balíček k státnímu svátku

3:15 Cosi vedle mého ucha neuvěřitelně rachotí. Probouzím se v domnění, že už nás zase obsazují Rusové, ale zjišťuji, že je to jen budík. Nechápavě na něj zírám, ale jen chvilku, protože vleže zírat v tuto hodinu nejde dlouho. Vracím se do rozkoukaného snu, jehož hlavní hrdinka mi bezděčně připomene, proč budík zvonil tak brzy.

3:30 Zvoní budík na mém novém mobilu. Ten je účinnější, protože mobil je opravdu nový, takže budík už umím nařídit, ale ještě ne vypnout. Zkouším s mobilem dělat různé věci, vyhodnocuji, že nejlepší by bylo hodit ho do akvária, ale jednak nemám akvárium a jednak nebyl úplně laciný a pro akvarijní mlže, kteří moc často netelefonují, by ho byla škoda.

 

Nedělní miniglosy č.364

Rakouský Ústavní soud v návalu euforie z vlastní odvahy anuloval po nedávných rakouských prezidentských volbách i výsledky bitvy na Moravském poli, která měla kdysi zásadní dopad na rozložení sil ve středoevropském prostoru. "Zjistili jsme, že v roce 1278 nebyly dodrženy některé formální náležitosti bitvy, takže střetnutí vojsk u Suchých Krut v Dolních Rakousích není možné podle rakouského práva oficiálně považovat za bitvu," řekl nám mluvčí Ústavního soudu. Do té doby, než se odehraje bitva náhradní, jejíž konání Ústavní soud ve svém rozhodnutí Rudolfu I.Habsburskému a Přemyslu Otakarovi II. nařídil, je povoleno používat výhradně neutrální názvy "střetnutí na Moravském poli" nebo "událost na Moravském poli" a až podle výsledků náhradní bitvy se bude posuzovat, jaký vliv to bude mít na celou několikasetletou historii Habsburků a rakouských zemí a jestli nebude třeba zpětně zneplatnit i působení Lucemburků a Jagelonců na českém trůnu.

Haiku probouzejícího slunce

Vždycky, když mám tu možnost a vstávám v létě brzo ráno společně se sluncem, říkám si, jak se takové slunce má: Ze svého dostatečnou vzdáleností podpořeného nadhledu může beztrestně vstupovat do lidských příbytků a skrze okenní tabule se dotýkat lidských tváří. Některé mu podlehnou a zažehnou tak i pro sebe nový den, jiné si na něm vyvzdorují ještě nějaký ten čas k dobru. Ale ve stejnou dobu může slunce nakouknout vlastně do všech míst zároveň a propojit tak neviditelným můstkem i velmi vzdálená místa. Jo, být tak tím slunečním prstíkem, kterému je po ránu bez zbytečného podezřívání dovoleno vstoupit do cizích ložnic a polechtat na krku kohokoli, kdo nedává přednost žaluziové tmě. Ale i v tom případě se slunce nakonec dočká, jen se ten okamžik polechtání maličko odloží.

Haiku probouzejícího slunce

Závidím slunci:

Zlehka pohladit smí tě

ranním paprskem.

O prezidentských trenkách a rozstříhané standartě

Přiznávám se zcela bez mučení: Když kdysi členové skupiny Ztohoven v Praze nad Hradem vyvěsili místo prezidentské standarty přerostlé rudé trenky, udělala mi tehdy ta akce velkou radost. Přišlo mi to neotřele provokativní, dobře vymyšlené a připravené, a především se mi to zdálo být prostě vtipné, snadno zapamatovatelné a navíc s politickým přesahem. Samozřejmě, každý máme jiné vnímání toho, co je v humoru ještě korektní a co už ne, byť se domnívám, že právě na nějakém typu nekorektnosti je vlastně každý vtip založený; jen někdo snese víc a někdo míň, hranice mezi břitkým vtipem a ostudnou nechutností bývá rozostřená a různé oči ji vidí na různých místech.

Taky se musím přiznat, že když mě zmíněná akce nepokrytě rozesmála a já zjistil, kolik z mých přátel - byť za jiných okolností s velmi vstřícným vztahem k humoru - se nesmálo ani trochu a naopak v tváří v tvář vážnému symbolu mračili svá čela a navrhovali aktéry tu zavřít, až zčernají, tu máchat ve Vltavě, tu poslat k lopatě (jak se to ve svobodné společnosti dělá?) nebo dokonce veřejně bičovat, musel jsem se nad sebou zamyslet. Je mé vnímání vtipu úchylné? Zanedbali v mé výchově něco moji rodiče při vštěpování úcty ke státním symbolům, takže jsem tak duševně okoralý, že mi trenýrky na Hradě kroutí koutky úst do úsměvu, místo aby mi jako slušnému občanu zralého věku vháněly hněvivý ruměnec do tváří? Není něco špatně, když mě, šedého vlka, přesvědčují někteří teenageři, že bychom přece měli všichni ctít jakési nepsané hranice humoru a poblíž majestátu státních relikvií být vážní a "státoprávní"? Nemělo by to být, sakra, přesně obráceně? Neměl bych se naopak já rozčilovat nad neúctou mládí vůči autoritám a neměl bych být já pro ně směšným symbolem zaprděného středostavovského měšťáctví? Čemu všemu jsem ještě schopný se asi ve své asociálnosti vysmívat, když ani ve stínu prezidentské standarty s vyšitým slavnostním nápisem o vítězící pravdě nepřestávám být příslovečnou "smějící se bestií"?

 

Nedělní miniglosy č.363

Dvě pracovní cesty kvůli nepřijatelnému zacházení s chovanci vykonala v uplynulém týdnu ministryně školství Kateřina Valachová: Nejprve navštívila výchovný ústav v Chrastavě, kde právě způsob práce s chovanci má být jedním z důvodů zamýšleného zrušení ústavu, a poté zašla na společnou ministerskou koblihu k předsedovi hnutí ANO, Andreji Babišovi, jehož nepřijatelné zacházení s ministrem vnitra Milanem Chovancem bylo před nedávnem důvodem koaliční roztržky.

----------------------

Vědci potvrdili, že suchý a asi před dvaceti lety odumřelý smrk poblíž šumavského Plešného jezera rostl přesně 632 let, takže z mládí pamatuje období rozkvětu českých zemí za panování císaře Karla IV. Podle vědců strom pravděpodobně zahynul v důsledku záchvatu smíchu, když náhodou vyslechl rozhovor dvou kolemjdoucích turistů, podle kterých takový bordel jako dnes v českých zemích ještě nikdy nebyl.

Zdeněk Thoma - Kouzelné Kjóto (Wonderful Kyoto)

Můj velmi pozitivní vztah k Japonsku je právě zde na blogu dlouhodobě dobře známý, ostatně obě mé japonské cesty v roce 2011 i 2014 jste tu mohli sledovat téměř on-line v denních reportážích. Po většinu života mne ale Japonsko nijak zvlášť neoslovovalo a nikdy jsem si ani v nejmenším nepomyslel, že bych se do takové dálky někdy vypravil. Přesto jsem měl doma v knihovně jednu knížku o Japonsku, která se mi dobře četla a ještě lépe prohlížela; dostal jsem ji ještě někdy na základní škole a napsal ji pan Zdeněk Thoma. Od té doby jsem věděl, že pan Zdeněk Thoma má něco společného s Japonskem, no a že toho s ním má společného mnoho, to jsem zjistil až v posledních letech, kdy se o Japonsko blíže zajímám. Potkávám se totiž s lidmi, kteří o Japonsku vědí mnohem víc než já, s lidmi, pro které se Japonsko stalo velkou láskou, no a ti lidé mají (kromě mnoha jiného) společné i to, že znají pana Zdeňka Thomu, cestovatele, publicistu a výborného fotografa. Kdo by ho neznal? říkají ti lidé. Vždyť právě Zdeněk Thoma mnoha lidem pootevřel svými knihami a obrazy dvířka do tajemné vzdálené a v mnoha ohledech fascinující země.

 

Přípražské elegie

...ony to tedy nejsou zrovna elegie v pravém smyslu slova, na to je v nich pro mě příliš radosti. Ale když to má tu havlíčkovsko-tyrolskou pointu... :-)

Otázku,

již etici si po staletí kladou,

odháním

......jako vždycky

............jak dotěrný hmyz

a zalévám zkřehlé srdce horkou čokoládou.

Té pravé daruji pak

na dálku symbolicky

............svůj pravopis

a pro dnešek nahradím nejkrásnější oči

nejmilejším hlasem

............s jasmínovou vůní.

Nu co: Lepší než vír ticha

honícího se za ocasem…

I když chtěl bych teď být u ní,

a zaplatil bych za to jakoukoli cenu,

za dva míšeňské

............a čtyři rýnské k tomu

jedu zas na návštěvu

domů.

Do Brixenu.

Nedělní miniglosy č.362

Dnes se po dvou týdnech dovolenkové přestávky znovu vracím k tradiční neděli s Nedělními miniglosami - týdeníkem, ve kterém v pouhých pěti bodech s nadhledem (aspoň doufám) reflektujeme vybrané události uplynulého týdne. Nezastírám, že v poslední době přemýšlím, co na Nedělních miniglosách změnit, aby mi jako blogovému autorovi poskytovaly větší svobodu, jak tento blog rozvíjet. Přece jen, vycházejí téměř každou neděli už déle než sedm let a udávají tak mému blogu dlouhodobě neměnný rytmus, což může vypadat příliš konzervativně a strnule a - přiznávám . - někdy i mne to omezuje, protože čas od času mám prostě chuť publikovat něco docela jiného, ale nakonec se většinou přizpůsobím tradičnímu rytmu, jako by nešlo o čistě soukromý blog, ale opravdu o jakýsi oficiální internetový žurnál, který prostě musí vyjít, i kdyby na sůl nebylo :-). Na druhou stranu jde o docela osvědčený a dlouhodbě sledovaný formát (možná byste se divili, kdo všechno si občas - jak se z různých zdrojů namátkově dozvídám - NMg chodí číst, někdy dokonce sám o sobě :-)) a - když se po blozích rozhlédnu - nevidím moc podobných snah dívat se na často absurdní politické a společenské dění sice kriticky a se sarkasmem, ale přesto snad i s trochou pochopení a hlavně bez krví podlitýma očima, bez nichž se dnes neobejde skoro žádná internetová debata na vážnější témata. Ještě to zvážím, rozhodnu se, co dál, a případné "organizační změny" ohlásím předem.