Svou červnovou tuzemskou dovolenou (mám moc rád dlouhé dny, tak se snažím je vždy využít k nějakému výjezdu po vlastech českých, moravských ši slezských) jsem strávil v Jeseníkách už několikrát. Letos jsem ale poprvé zavítal do údolí řeky Desné a bydlím přechodně v hotelu v Koutech nad Desnou. Jak zdejší čtenáři vědí, nemám auto (kdykoli si na ně našetřím, rozhodnu se radši jet do Japonska nebo si pořídit novou fotovýbavu :-)), takže mě potěšilo, že do Koutů se dá dojet vlakem, dokonce skoro až k mému hotelu. Když jsem jel včera z Dobřichovic, stačilo přesednout jednou v Praze, podruhé v Zábřehu a potřetí v Šumperku a pak dojet až na nejodlehlejší nádraží, kde železniční trať končí. Hezky se to dá napsat do jedné věty, ale zas tak jednoduché to nebylo.
Napřed jsem rozpohyboval ne jednu, ale hned několik paní u jízdenkových přepážek na hlavním nádraží v Praze. Ukázalo se totiž, že železnice údolím Desné je soukromá a takových dobrodruhů, kteří se sem vypravují vlakem z Prahy, je tak málo, že "jízdenkářky" nemají zažitý postup, jak správně vystavit jízdenku až do cílové stanice. Nakonec ale podle jakéhosi neoficiálního manuálu použily několik zakryptovaných hesel a něco speciálních prstochvatů a po delší době jsem jízdenku přece jen dostal. Dokonce ani lidé ve frontě za mnou nebyli moc nervózní, protože se podle počtu zapojených odbornic domnívali, že si kupuji jízdenku do Ulánbátaru, takže to logicky trvá déle. V Zábřebu nám zase řekli, že je ucpaná trať, načež za chvíli přijel vlak, který měl jet už před půl hodinou a podařilo se mu zácpu prorazit, takže jsem v Šumperku stihl už "oplakaný" přípoj. Při obou přestupech jsem měl jen pár minut, což mi tak docela nevyhovuje, protože jsem s sebou kromě běžných věcí tahal naditý fotobatoh a ještě navrch nezbytný stativ a vypadalo to, jako by se v Jeseníkách něco podivného chystalo, když se tam srocují váleční reportéři.
