Červen s Čerfem? Díl 2. Tajenka

Více než dva týdny jste mohli v anketě tipovat, při jaké příležitosti z představených šesti variant se budeme moci za půl roku osobně vidět. Podíváme se tedy, jak si ve vašich očích stály jednotlivé možnosti:

Kupodivu nejmenší počet hlasujících se domnívá, že mě budete moci spatřit "při střetech v půtkami rozbouřeném moři české politiky". Beru to pozitivně a vykládám si to ne tak, že bych to nezvládl, ale že byste mi nejspíš něco takového nepřáli. Ono je vždycky jednodušší (i když nevím, jestli úplně poctivé) zvenku kibicovat, ale neumazat si vlastní ruce; a je koneckonců možné, že dobré kibicování může mít dokonce větší efekt, než špatná vlastní praxe :-). Máte tedy asi pravdu a já zůstanu u svých pravidelných týdenních glos.

Jen o jeden hlas víc dostaly varianty humornější (a já mám radost, že aspoň trochu zabodovaly :-)) - konkrétně "přechod Vltavy suchou nohou" a můj soukromý favorit - "koncert pro (tym)pány v Rudolfinu". Ani nevíte, jak bych si obojí někdy rád vyzkoušel. Ale bojím se, aby mi suchá noha při toulkách po Vltavě příliš nenavlhla a agresivní vltavská vlhkost navíc nezpůsobila korozi tympánu :-). Takže i když bych vás samozřejmě rád okouzlil takovým magickým představením, případně ohlušil svými tympány vaše (ušní) bubínky, ani jedna z těchto akcí se v červnu bohužel neodehraje, a pokud ano, tak bez mého přičinění.

 

Dálkový výslech - 11 zajímavostí a otázek

O víkendu mě na svém blogu vyzvala Teri, abych se zapojil do blogerského řetězového výslechu. Samozřejmě mě moc těší, že jsem se dostal mezi jejích 11 oslovených lidí, a rozhodně nechci zůstat dlužen své odpovědi. Potíž je v tom, že jsem si dal kdysi slib, že se nebudu účastnit řetězových mailových akcí. Nakonec jsem se rozhodl, že udělám kompromis. Odpovím na všechny otázky, ale dál řetězový výslech prostě nepošlu. Ano, našel bych určitě svých 11 dalších lidí, jejichž názory by mě moc zajímaly, asi bych dokonce uměl naformulovat 11 dobrých otázek, ale řetěz u mě jako obyčejně skončí. Omlouvám se všem čtenářům i potenciálním osloveným, že jim takhle upírám možnost do akce se zapojit, ale slib je slib :-). Třeba vám tento řetězák přijde odjinud.

A. Napiš 11 zajímavostí o sobě

1. První zajímavostí je snad fakt, že jsem do té míry nezajímavý člověk, že jsem schopen těch zajímavostí najít maximálně deset :-)
   
2. Mám úchylku, která mi velí na kterémkoli ostrově, který navštívím, stanout na jeho nejvyšším bodě. U některých ostrovů toho jde docílit snadno (třeba na Paxosu nebo na Kampě), u jiných ostrovů je to poněkud náročnější (třeba na ostrově Honšú). Nevím, proč tomu tak je, ale potlačit se to úplně nedá.

Nedělní miniglosy č.196

Katarské úřady oficiálně odmítly, aby byl katar v češtině synonymem pro onemocnění horních cest dýchacích, a požádaly mezinárodní zdravotnické organizace o urgentní zásah. Protože České republice hrozí od mezinárodních institucí vysoká pokuta, Česká lékařská komora rozhodla, že do vyřešení sporu bude onemocnění dočasně přejmenováno na kuvajt, protože s Kuvajtem máme mnohem lepší mezinárodní vztahy, takže při tradiční české podzimní vlně nachlazení jeho úřady hned nevyšilují.

-----------------------

Karlu Gottovi tentokrát nebylo dopřáno získat dalšího Českého slavíka. Slavíka získal nečekaně Tomáš Klus, přestože hudební analytici předpokládali, že Karlu Gottovi ubývá popularita spíše tryskem.

 

Astronomicko - erotické haiku zdatného krasobruslaře

Dnes si vyzkoušíme, jaké to je, když název článku je delší než článek samotný. U haiku to ovšem není tak těžké, protože překonat rozsahem standardních sedmnáct slabik jde celkem snadno. Dnešní haiku má o dvě slabiky (nebo o pět znaků) méně než jeho střecha dlouhého názvu. Ale on ten košatý název má svůj smysl. Například upozornit vás, že - přestože je haiku psané v "ich formě", je výrazně lepší si při jeho četbě představovat skutečného zdatného krasobruslaře a nikoli mne, který sice dokáže z lecčeho vybruslit, ale zásadně nikoli s bruslemi na nohou :-).

Astronomicko - erotické haiku zdatného krasobruslaře

Kroužím poslepu

vášnivé piruety

po Mléčné dráze.

Nápis ve Všehrdově ulici

Dnešní článek se ponese opravdu v duchu názvu rubriky "Pražské drobnůstky". Půjde totiž o opravdovou drobnost, o které se nepíše v žádném průvodci, protože nevypadá ani významně ani krásně pro oko. Přesto mě na mé sobotní procházce po Malé Straně a po Kampě docela zaujala.

Když přejdete most Legií od Národního divadla přes Střelecký ostrov až na malostranský břeh a zahnete doprava směrem na Kampu, narazíte na ulici, která se jmenuje Všehrdova. Otevřu-li svou oblíbenou knihu Kronika staré Prahy a obcí sousedních od Františka Rutha, mohu se dočíst o Všehrdově ulici následjící: "Z Chotkovy oklikou na Újezd; dříve slula Špitálskou po ob.špitále č.440, i Zbrojní po zbrojnici č.450, z části Cihelná. Jméno po slavném právníku a humanistovi Viktorinu Kornelu ze Všehrd, jenž tu měl majetek (č.448-449, t.zv. Huť); sepsal velmi důležité dílo "O právech země České knihy devatery" pravý skvost právnictví českého."

 

Nedělní miniglosy č.195

Konečné stanovisko k podnětu několika politických aktivistů, že byla listopadová "sametová" revoluce ukradena, vydal šéf speciálního týmu pražských vyšetřovatelů: "Z dostupných materiálů se nám podařilo nezvratně prokázat, že listopadová revoluce ve skutečnosti nebyla ukradena, ale byla jen oprávněně vrácena v restituci."

-----------------------

Jednání o další budoucnosti hokejistů z NHL, kteří prozatím hrají v české extralize, probíhá s přísným vyloučením tisku. Ze zápisu se nám podařilo zjistit, že tisk byl oficiálně vyloučen za hákování, přestože sportovní novináři v analýze své činnosti za poslední dva roky jasně prokázali, že v průměru jsou spíše líní, a proto zásadně nehákují.

 

Souboj mikrofonů a útěk do Pohádky

Věděl jsem, že 23. výročí listopadových událostí bude probíhat v úplně jiném duchu, než tomu bylo doposud. Není divu, komunisté, které události započaté studentskou demonstrací před 23 lety vyhodily z politických sedel, se začínají postupně vracet - zatím na krajské úrovni, ale tím to zdaleka nemusí skončit, roste jim sebevědomí a čím dál víc lidí se domnívá, že je to tak správně a není to nic špatného. I v téhle atmosféře jsem ale chtěl vidět, jak bude probíhat sváteční den v pražských ulicích, a kdo všechno projeví touhu si dávnou revoluci a zbytky jejího étosu přivlastnit. Proto jsem se rozhodl projít se jako o tomto datu tradičně po listopadové Praze a až mě přestane bavit společenský povyk, prchnu někam do klidných malostranských uliček či k Vltavě.

 

Opožděné fotky ze 17. listopadu

Přesně před třemi lety, když se slavilo 20. výročí listopadových událostí z roku 1989 jsem se zúčastnil vzpomínkového pochodu po trase studentského průvodu z Albertova na Národní třídu. Chtěl jsem si připomenout dávnou atmosféru, zajímalo mne, co z ní je možné ještě po létech cítit, a taky jsem chtěl trochu fotit, tenkrát ještě starým analogovým foťákem. Ano, již jsem tou dobou měl svůj blog, ale moje tehdejší mizerné mobilní připojení mi vůbec neumožňovalo publikovat obrázky a i s obyčejnými články mělo docela problémy. Sice jsem tehdy pár fotek umístil do blogové "galerie", ale tam jsou před očima čtenářů skryté téměř dokonale. A protože je tu znovu výročí největší společenské změny, kterou jsem během svého vědomého života zažil, rozhodl jsem se je publikovat aspoň opožděně. Třeba se někteří z vás na fotkách poznají :-).

Mimochodem, pravidelní návštěvníci znají moji slabost pro dlouhé expozice "z ruky", tak se prosím nedivte, že všechno není úplně ostré, ono ani nemohlo, ani nemělo být :-).

 

Červen s Čerfem? Díl 1.- Hádanka

Kdesi jsem četl, že významní umělci a operní divy mají nasmlouvaná svá vystoupení na velmi dlouho dopředu, někdy i na příštích několik let. Je jistě pěkné vědět už teď, co budu dělat třeba 31.května 2018, a jistě existují lidé, kteří jsou schopni a ochotni podobný harmonogram sami sobě nebo dokonce i mně sestavit. Nemohu říct, že bych sám sebe znal dokonale, ale natolik se zase znám, abych věděl, že s velkou pravděpodobností nejsem operní diva, proto za běžných okolností neplánuji tak dlouho dopředu. Ostatně když si představím, jak jsem si maloval svou budoucnost ještě před pěti lety a jaká je skutečnost, netroufal bych si naplánovat, jak to u mne léta Páně 2018 bude asi probíhat, bude-li. Ano, uměl bych si za určitých okolností naplánovat, jak bych si to přál: co, kde, s kým a tak, však to jistě znáte, ale život je zvíře nezkrotné a obtížně domestikovatelné, dělá si nezřídka, co chce, a nedá se spolehnout na to, že by bralo ohled na to, co o tom soudíme. Většinou tedy neplánuji s výhledem delším než na týdny či "malé" měsíce. Ale protože netuším, kdo ze zdejších čtenářů, vydávajících se ponejvíce za obyčejné smrtelníky, je ve skutečnosti významným umělcem nebo operní divou, půjdu teď maličko za hranici svého běžného plánovacího horizontu, abych zvýšil šanci, že vaše diáře tou dobou zatím nebudou přeplněné. Napadá mě totiž, že bych vám mohl zkusit navrhnout, co zajímavého podniknout asi tak za půl roku. Že je to na vás moc dlouho předem? Nebojte, však já se ještě v mezidobí několikrát připomenu.

 

Nedělní miniglosy č.194

Společnost proti diskriminaci podle pohlaví navrhla upravit základní ekonomickou terminologii tak, aby lépe vyhovovala duchu doby. "V současné době je podle zákona možné zakládat pouze dceřiné společnosti," vysvětlila nám mluvčí společnosti, "což ale z pohledu genderové vyváženosti není správné. Buď musí být možnost založit i firmu synovskou, což ale může vést ke zbytečným sporům a musel by rovněž vzniknout kontrolní orgán, který bude dohlížet na dodržování zdravého poměru mezi oběma variantami, nebo - a k tomu se zatím naše společnost přiklání - uvedeme do praxe zcela nový pojem "společnost potomečná," který by veškeré terminologické problémy jednou provždy odstranil."

-----------------------

V prestižní anketě vlivného tokijského týdeníku pro pěstitele bonzají Small Sakura Journal o nejúspěšnější událost v historii Japonska byla kandidatura Tomio Okamury na post senátora a posléze i prezidenta České republiky vyhodnocena jako nejúspěšnější operace v kategorii Diverzní akce, přičemž v absolutním pořadí všech operací v historii Japonska skončila tato událost na druhém místě hned za útokem na Pearl Harbour. Zahraniční komentátoři se shodují v tom, že hlavním dlouhodobým cílem Okamurova angažmá v české politice nejspíš není povznesení českého národa, jak novopečený politik prohlašuje, ale spíše vyhlášení Antonína Dvořáka za japonského hudebního skladatele, ke kterému by mělo podle dobře informovaných zdrojů dojít nejpozději do dvou týdnů od prezidentského slibu.

 

Pro hebké sny

Můj sen je hebký,

lesknou se mu oči,

je v pyžamu

a na nohou

má roztomilé trepky.

Můj sen se směje,

hlava se mi z něj točí,

i v horkém létě

padám mu přímo

do náručí jak do závěje.

Můj sen mi dává

zase další důtku.

Snadno mi vidí

do černé duše i do žaludku.

Můj sen mi mává

s rukou na živůtku.

Zas mám v oku šponu

a koupu se

v zpěněných vodách Rubikonu.

Je to ta dobrá nebo špatná zpráva?

Konečně je tu!

Kdo by to byl řek?

Můj sen je hebký,

hebký na dotek

a voní po sametu.

O (ne)slavné revoluci

Když jsem byl ještě školou nepovinný prcek, pobýval jsem skoro pořád v klidné oáze u dědečka a babičky ve Staňkově, kde jsem trávil svůj dlouhý čas většinou čtením encyklopedií a literatury faktu, protože na cvrnkání kuliček jsem si připadal příliš malý a navíc mi to přišlo jako ztráta času. Ve škole, od které si moje rodina mylně slibovala, že mě tam naučí to, co už jsem tou dobou většinou znal, mě ještě nechtěli a internet tenkrát ještě - nebudete tomu věřit - neexistoval. A tak se moji rodiče rozhodli, že mi celkem fádní dětství zpestří výletem do Plzně na velký ohňostroj. Vypadalo to velmi slibně, ale nakonec se to neukázalo jako dobrý nápad.

Nejlepší - a vlastně i jedinou - příležitostí ke sledování ohňostroje býval v Plzni tradiční lampiónový průvod na počest tzv. Velké říjnové socialistické revoluce, která tehdy byla slavena a vzývána coby nejsvětější svátek ateistického komunistického světa. A tak jsme jednoho dušičkového dne nasedli do vlaku a já se cestou moc těšil na slibovaná barevně se blýskající světýlka a velkolepé ohňové představení. Je to jeden z mých prvních vjemů, který se mi uchoval až dodneška, a je uložen hluboko v mé paměti. Jakmile ohňostroj začal, zjistil jsem totiž, že světla se blýskají přespříliš, všude čpí hnusný pekelný kouř a hlavně - byl to ten největší rachot, který jsem dosud ve svém kraťoučkém životě slyšel, rachot mnohem horší, než jsem si ho uměl představit. A já - i když jsem jinak byl vždy klidné, rozvážné a do samostatného poznávání zahloubané dítě - jsem od první barevné rachejtličky řval jako túr a řval a řval a cítil jsem se podvedený nejapnými sliby dospělých, že to bude krásné a že se mi to určitě bude moc líbit. Řval jsem ještě dlouho poté, co rachot barevné oblohy umlkl a my jsme opět odjížděli zpátky do Staňkova, kde jsem nad knížkami o pravěkých ještěrech ještě celé týdny poznenáhlu nabýval poztrácenou duševní rovnováhu.

 

Nedělní miniglosy č.193

Na Slovensku pokračuje vyšetřování příčin zřícení rozestavěného dálničního mostu. Experti z řad kritiků české penzijní reformy tvrdí, že podle jejich závěrů je na vině jako obyčejně druhý pilíř.

-----------------------

Radek John oznámil, že odpovědné vykonávání práce bývalého ministra vnitra nebo současného parlamentního funkcionáře mu bohužel zabírá tolik času, že už mu nezbývá žádný prostor pro jeho soukromou vášeň - boj s korupcí. Protože se ale nechce svého koníčka úplně vzdát, hodlá každé druhé úterý odpoledne pracovat opět jako novinář, nejlépe v dobře zavedeném a respektovaném investigativním časopise pro klienty některé ze zdravotních pojišťoven.

 

O andělech v reálném světě

Před nedávnem jsme s přáteli debatovali o andělích. Mám-li být upřímný, andělé jako myšlenkový model jsou mi velmi sympatičtí a rád si představuji jejich možnou podobu i způsob fungování ve světě. Jen nějak nemůžu uvěřit, že něco takového skutečně existuje. Svým přátelům jsem se se svou pochybností svěřil. "Máš recht, je to fakt děsný!" řekl první. "Nezlob se, ale v tomhle s tebou opravdu nemůžu souhlasit. Jak vůbec něco takového můžeš říct?" řekl s podivem druhý. A pak se v tom vyznejte!

Dnes mi v práci zazvonil mobilní telefon. Neznámé číslo. "Tak ty prej nevěříš, že existujou andělé, jestli mám správný informace," řekl mi někdo hlasem, o kterém se nedalo přesně říct, jestli je ženský nebo mužský. Trochu drsnější barva, rozhodně nic andělsky jemného a procítěného. Rád bych volajícímu vysvětlil, že se ta věc nemá tak jednoduše, protože - podle mého - víra v princip a v reálný projev onoho principu nemusí být jedno a totéž. Ale jeho mlčení bylo takové povahy, že vyžadovalo jednoznačnou odpověď. "Nevěřím," řekl jsem potichu a byl jsem překvapen, jak to znělo nejistě.

 

O ášestkovém zápisníku s tvrdými deskami

Už mnoho let s sebou prakticky při každé příležitosti nosím malý sešit formátu A6 s pevnými deskami a hustými řádky jako pohotovost pro případ, že mne třeba něco štěpného napadne, že si něco zajímavého přečtu nebo zaslechnu, prostě jde o směs postřehů a rozličných podnětů, které z nějakého důvodu nechci zapomenout. Nejedná se o žádný deník, tu roli pro mne hraje - i když to možná tak úplně každému nepřipadá - už čtvrtým rokem blog. Dá se tedy říct, že pravidelní návštěvníci blogu mne znají dokonale, můžou v mém životě číst jako v otevřené knize, vědí, co dělám, o čem přemýšlím a čím právě žiju (jestli je jim to ovšem k něčemu dobré, to je hodně sporné). Ale co by si asi o mně pomyslel náhodný nálezce mého zápisníku, který mi dělá všude doprovod jako neviditelná ochranka (mimochodem - proti běžným zbraním asi stejně účinná jako ta prezidentská, proti airsoftovým kuličkám díky tvrdým deskám účinnější), kdybych sešitek ztratil?

 

Nedělní miniglosy č.192

Během nového výzkumu pozůstatků Napoleona Bonaparta se potvrdilo dřívější podezření, že Napoleon během svého života opakovaně užil povzbuzující prostředky, které figurují na aktuálním seznamu zakázaných látek. Evropský antidopingový výbor mu proto oficiálně odebral vítězství v bitvě u Slavkova, v bitvě u Marenga, u Jeny, u Eckmühlu i u Drážďan, stejně jako pěkná druhá místa z bitev u Lipska a u Waterloo. "Myslím, že na spravedlnost nikdy není pozdě," komentoval rozhodnutí předseda komise. "Proto se chystáme prošetřit i další podněty např. vůči Janu Žižkovi, císaři Marku Aureliovi nebo Attilovi - Biči Božímu, jen co se nám podaří najít jejich hroby. Pokud se i v těchto případech podezření potvrdí, komise bude nekompromisní a všem provinilcům hrozí - přesně podle platných regulí - až doživotní zákaz účasti ve vojenských taženích."

 

Vědecký důkaz

Mám v lásce velké štěstí

a zároveň i pech.

Jsi velké pokušení

v šeru lamp na náměstí

nahradit skutkem bezbolestné snění:

Zanechat suché archeologii

otisk své tváře

na tvých vlhkých překvapených rtech.

Důkaz, že žiji.

Josef Škvorecký: Zbabělci

Když v roce 1958, na konci temných 50.let 20.století vyšel poprvé román Josefa Škvoreckého Zbabělci, zapůsobil jako bomba nejen v zatuchlých literárních kruzích, ale v celé společnosti. Bomba notně časovaná, protože rukopis byl dokončen už v roce 1949. Autor si vydobyl uznání od šokovaných čtenářů, ale nejviditelnější bylo skoro okamžité zatracení od různorodých oficiálních míst, které vyvrcholilo stažením knihy z obchodů a zařazením Josefa Škvoreckého na černou spisovatelskou listinu, ze které vykouknul jen nakrátko ve druhé polovině 60.let a pak až po roce 1989. Mladší čtenáři mohou při čtení Zbabělců jen kroutit hlavou: Co je na tom textu závadného, vždyť je přece úplně normální! Odpovědět se dá citátem z jedné forbíny Wericha a Horníčka: "No jo, teď!"

V padesátých letech se ale román stal naprostým zjevením, už jen proto, že podával téma zatížené v té době nejhorším ideologickým nánosem - poslední dny druhé světové války - na základě skutečných živých zážitků a bez deformujících brýlí třídního nebo nacionalistického přístupu. Děj románu se odehrává mezi 4. a 11.květnem roku 1945, kdy v malém městě Kostelci (ve skutečnosti Náchodě) už je každému jasné, že válka končí a místní lidé se podle toho chovají. 

 

Nedělní miniglosy č.191

Podle komentátorů české politické scény skončilo nakonec druhé kolo senátních voleb bez výrazného překvapení. Snad jedinou skutečností, nad kterou se pozastavují některé komentáře, je to, že nakonec do volebních místností přišlo více voličů, než bylo kandidátů na uvolněná místa, takže se i v příštích dvou letech budou muset v některých případech voliči o své senátory dělit.

-----------------------

Předseda Českého svazu cyklistiky na tiskové konferenci odmítl nařčení, že je česká silniční cyklistika v dlouhodobé krizi. "Pravda, naši reprezentanti nejsou příliš často zváni na prvotřídní etapové závody typu Tour de France nebo Giro d´Italia, ale letos jsme třeba poprvé vyslali náš tým na prestižní Tour de Vatican. Kromě toho bych rád zdůraznil pozapomenutou skutečnost, že dva naši borci dál úspěšně bojují v etapovém závodu Okolo Ruské federace, který byl odstartován v roce 2006 a zrovna dnes pokračuje 752. etapou z Nachodky do Ussurijsku."

 

O dojíždění k děsným volbám

Zatímco většina normálních lidí k volbám chodí (o těch, co ani nechodí, bude ještě řeč), já k nim jezdím. Ne, není to tak, že by pro mne volby byly takovým svátkem, abych se právě jen během nich projevil jako správný sváteční řidič a jel na truc závistivým sousedům provětrat své během nesvátečních dní dobře utajené ferrari. Pravda je taková, že trochu opomíjím některé praktické věci, které se tzv. mají. Například změnit si trvalé bydliště, když se v něm již pátým rokem trvale nezdržuji, nebo si vyměnit občanku, abych případným nevěřícím Tomáškám mohl prokázat, že jsem opravdu úředně rozvedený, což ze stávající formulace "ženatý" není na první pohled zcela patrné. Doznávám se, že mě tyhle oficiální formality trápí jen v okamžiku, kdy dojde na skutečné nezbytí, a za normálních podmínek si je prakticky neuvědomuji. Vzpomenu si na ně většinou v den, kdy mi noviny připomenou, že jsou zase nějaké volby. No a protože jsem odpovědný volič, který zatím žádné doopravdické volby nevynechal, protože si celkem vážím té vymoženosti si aspoň jednou za čas vybírat, sednu v sobotu ráno na vlak a jedu volit.

 

Objetí

Objetí,

dvě srdce hladová

a jeden krevní tlak,

dech, co blízkostí se úží.

Dva sny propletené

ve společné kůži,

hebké na omak.

Objetí,

lehký dotek tváří,

maličké smítko na tvém očním víčku,

labyrint rukou a dvou těl,

z kterého anděl na chviličku

uletěl

i se svatozáří.

Objetí,

dva světy v jednom těle,

upřímné a bez obvyklých pletich,

v těle, které je

konečně po staletích

celé.

Pozn.: Když připočteme i jedny ukradené Nedělní miniglosy, je tahle básnička jubilejním 750. článkem, který jsem publikoval na tomto blogu. Dobrá příležitost poděkovat všem čtenářům za neutuchající zájem a za všechny pravidelné, občasné i jednorázové návštěvy. Takže velké díky a věřím, že aspoň jednu padesátku ještě společně urazíme.

Po západu řeckého slunce

Už jsem se několikrát zmiňoval o tom, že u mořských zátok na Lefkadě slunce zapadá velmi brzy a ještě v plné síle, což je dáno tím, že se skryje za vysokým pásmem hor. Konkrétně v místě, kde jsem pobýval já, ve Vassiliki, zapadalo slunce už před šestou hodinou, protože se převalilo přes okolní kopce vysoké přes 700 m. Den normálně pokračuje, jen slunce už nesvítí a není z něj vidět ani kousek. Trvá mu pak ještě více než hodinu, než zapadne skutečně a dopřeje si pravidelnou večerní koupel v moři.

Říkal jsem, že ze slunce už není nic vidět. Napadlo mě ale zkusit se podívat, jestli po slunci nezůstalo aspoň něco, co není pouhýma očima vidět. A pravidelní návštěvníci již vědí, že když chci vidět aspoň kousek neviditelného, zkusím se kouknout přes infračervený filtr. Tak se teď spolu můžeme podívat, co ze slunce sice už dávno není vidět, ale co i nadále září a hřeje, až se řecké hory zelenají.

 

Nedělní miniglosy č.190

Podle zdrojů z Ústavu pro jazyk český se po přejmenování ruzyňského letiště na Letiště Václava Havla snížil jazykový rating slova Ruzyně natolik, že toto slovo bude nejspíš v dohledné době vyřazeno z tzv. vyjmenovaných (dříve vybraných nebo vyňatých) slov. Podle mluvčího specializované a vlivné ratingové agentury Y-Words Agency však další dlouhodobý vývoj může být přesně obrácený: "Vzhledem k rostoucímu počtu zatčených českých politiků, o kterých se v médiích hodně píše, je pravděpodobné, že se slovo Ruzyně bude zase více citovat i v jiných souvislostech, než ve spojitosti s létáním, a do vyjmenovaných slov po Z by se po nějaké době zase mělo vrátit."

-----------------------

Hlavní hygienik Michael Vít uvedl, že ho výsledky víkendových voleb do krajských zastupitelstev na rozdíl od mnoha politologů a politických komentátorů nepřekvapily: "Vždycky jsem říkal, že medializované případy otrav metanolem jsou jen viditelnou špičkou ledovce. Volby potvrdily moji obavu, že počet lidí s čerstvými poruchami vidění je aktuálně v populaci mnohem větší, než jsme původně očekávali."

 

O mé Nobelově ceně

Pozn.: Tématem týdne je tentokrát "To je moje!" Popravdě, nechtěl jsem na toto téma původně nic psát, zdálo se mi ( a pořád zdá) být divné a nemotivující. Ještěže občas přijdou ze světa zprávy, které tou správnou motivací k článku být umějí a ještě se s nimi nepříliš štěpné téma týdne sveze. Jen se bojím, že když bude podobných zpráv pro milovníky absurdního humoru víc, budu moct své tradiční Nedělní miniglosy dočista zabalit, protože k nim už nebudu muset nikdy nic domýšlet. Bude stačit jen holé agenturní sdělení a čtenáři se budou válet smíchy. Nějak je mi jako v této kauze několikrát potrefené huse z takového humoru smutno.

Konečně to přišlo! Čas se naplnil, spravedlnost zvítězila a cena je moje!! Podobně jako si jeden z našich sportovců již v dětství předsevzal stát se olympijským vítězem a letos v Londýně se mu to podařilo, já jsem se jako dítě rozhodl, že jednou dostanu Nobelovu cenu. Bylo mi celkem jedno za co, ale tušil jsem, že laureáti této ceny požívají v celém světě velké vážnosti, což - jak jsem si představoval - musí být docela fajn. Kromě toho v mé rodině ještě tou dobou nikdo Nobelovu cenu neměl a já jsem si říkal, že by nebylo od věci být první. No a taky jsem velmi rád jezdil vlakem a říkal jsem si, že jet vlakem až do Stockholmu na slavnostní předávání by mohl být zážitek skoro srovnatelný s tím, když jsme onehdy s rodiči jeli rychlíkem z Plzně do Prahy do zoo. Tušil jsem, že se Nobelova cena dává nějakým vědátorům, což mě vedlo k zájmu o přírodní vědy. Samozřejmě, nejraději bych tehdy dostal Nobelovu cenu za znalosti historie světových šampionátů ve fotbale, ale nebyl jsem si jistý, zda švédské akademiky přesvědčím, aby pro mne tuto dost specializovanou kategorii otevřeli, když i taková věda, jakou je ekonomika, si musela pěkných pár let počkat ve frontě.

 

Na křídlech haiku

Občas mám tendenci napsat článek velmi dlouhý a velmi osobní. Většinou tehdy, když se mi podaří nějak výrazně emocionálně vybudit, třeba když se rozčílím kvůli něčemu, co stejně nedokážu ovlivnit, nebo třeba pocítím intenzivní stesk po něčem, co považuji za doopravdy důležité (podotýkám, že takových věcí není moc). V takové chvíli napíšu "na první dobrou" dlouhatánský článek, přečtu si ho po sobě a zjistím, že jednak je osobní příliš a překračuje tím křehkou vnitřní hranici, kterou jsem si sice nijak nestanovil, ale dobře ji cítím, jednak naprosto postrádá aspoň částečný odstup a nadhled, který by měl podle mého názoru být vždy finálním korektorem textu. A protože takový článek bývá opravdu předlouhý, užvaněný a neskonale nudný - tolik, že z něj musí jít na případného čtenáře zívání, není lepší řešení, než papírový několikastránkový otisk pochodující emoce zmuchlat a zahodit, nakouknout na úplně opačnou stranu literárního spektra a zvolit asi tu nejstručnější možnou formu, formu haiku. Možná se do těch sedmnácti slabik původní článek nepodaří úplně zkoncentrovat, možná se nepovede vyhmátnout ani hlavní téma, ale kdyby nic jiného - vám, čtenářům, čtení takového textu nezabere tolik drahocenného času :-).

 

James Thurber: Muž ve středním věku na létající hrazdě (The Middle-Aged Man on the Flying Trapeze)

Není-li člověku zrovna do skoku, dělává roztodivné věci. Já kupříkladu, není-li právě do skoku mé duši, utíkám ke knížkám, které dobře znám a rád se k nim vracím, ke knížkám, které mě dokážou potěšit a dokážou na chvíli vyžehlit varhánkovité chmury na tváři. Jednou z nich je určitě povídková knížka Jamese Thurbera Muž ve středním věku na létající hrazdě. Vezmu-li to přesně podle názvu, opravdu nevím, s jakou knihou bych se měl v tomto období lépe identifikovat.

James Thurber byl ve své době velmi uznávaným americkým humoristou, mluvilo se o něm jako o nástupci Marka Twaina. Kdysi mě na něj ve své hře Malá noční inventura upozornil můj další oblíbenec, Miroslav Horníček. A opravdu nelituji, protože se ukázalo, že styl Thurberova humoru je mi velmi blízký a chvěje se často na stejné vlnové délce jako moje bránice. Trochu mne mrzí, že jde dnes už o pozapomenutého autora. Nevím, že by se o něm učilo v literatuře (možná mě vyvedete z omylu) a když to srovnám třeba s Williamem Saroyanem (jehož Odvážný mladý muž na létající hrazdě se v názvu povídkové knihy odráží), který má v českém prostředí až neuvěřitelně a možná i neúměrně silnou pozici, James Thurber se krčí daleko v koutě a podle jména ho zná málokdo. Ale možná si jen většina z vás poťuká na čelo a řekne mi, že žiju v bludu. Osobně bych byl jedině rád, protože knížku Muž ve středním věku na létající hrazdě mám moc rád, a to už dávno - od doby, kdy jsem měl do středního věku daleko.

 

Nedělní miniglosy č.189

Politologové i angažovaní zástupci veřejnosti se stále přou, zda incident, kdy byl prezident republiky Václav Klaus v Chrastavě ohrožován útočníkem s airsoftovou pistolí, byl nebo nebyl atentátem. Rozptyl názorů je pozoruhodný: Zatímco jedno extrémní křídlo tvrdí, že o atentátu se vůbec nedá mluvit, naopak útok plastovými kuličkami je možné považovat za tělu velmi prospěšnou masáž, která způsobuje žádoucí místní prokrvení, podle druhého extrémního názoru se jedná o nejzásadnější ovlivnění českých dějin od bitvy na Bílé Hoře, a proto je nutné vložit do trestního zákoníku nový trestný čin "Popírání atentátu".

-----------------------

Do České republiky přiletěl speciál srílanské armády se slonicemi Tamarou a Janitou, které doplní chov těchto zvířat v pražské zoo. Proti transportu protestovali jednak ochránci zvířat, kteří pro slonice marně požadovali vyrobení speciálních záchranných plovoucích vest pro případ nouzového přistání na moři, jednak zástupci Evropské komise pro dohled nad odzbrojováním, kteří vzhledem k transportu slonic vojenským letadlem považují úředně Tamaru i Janitu za bojové slony.

 

Řecká fotosměska

Určitě to znáte: Vrátíte se odněkud z dovolené a máte spousty fotek, které se na pohled nedají pro nic rozumného použít. Vlastně v tu chvíli už ani přesně nevíte, proč jste právě tohle vůbec fotili. A přesto je vám z nějakého zvláštního důvodu líto ty fotky - často nepříliš technicky vyvedené - jen tak vyhodit. Co kdyby se opatřily krátkým popiskem, který by je zasadit do maličko jiných souvislostí? Třeba by z nich mohla vzniknout zajímavá fotosměska.

Tak to tentokrát zkusím i já. Berte následující řeckou fotosměsku jako malé intermezzo mezi řeckými dovolenkovými reportážemi a standardním blogovým podzimem. A taky je prosím berte s nadhledem - jako je beru i já.

Dva roky prázdnin v nebarevném světě

Dvouslovný esej,

román v jedné větě,

dva roky prázdnin

v zamlklém nebarevném světě.

Malířům bez palety

jde jejich malba ztuha

a přes obzor se klene

dvojitá šedočerná duha.

I když je celkem teplo,

na kůži trochu zebe

místo modrého

jen nízké olověné nebe.

Pobledlá je barva

opálených lící,

když na nebi září

jen černé díry a bílí trpaslíci.

Naštěstí mám však dost indicií,

že i v nebarevném světě žijí

lidé s pestrobarevnou fantazií.

Po starém chodníčku k hoře Skaros

I když už jsem z lefkadské dovolené doma, ještě jsem vám zůstal dlužen pár fotek z posledního dne a z mého posledního výletu.

Naplánoval jsem si totiž výlet čtyřkolkou skoro kolem celého ostrova - s tím, že hlavním bodem programu bude procházka z vnitroostrovní vesničky Kolyvata po původním starém kamenném chodníku (jedním z mála vůbec dochovaných), kterému se říká monopathi a vede do vrcholové oblasti hory Skaros, do míst, kde se dochovaly zbytky starého dubového lesa. Po hlavní silnici jsem tedy dojel do Nikiany, ve které se odbočuje na křižovatce vtipně značené jen z jedné strany, takže je dobré odbočku hledat ve zpětném zrcátku :-).